Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 1-25 z 768 → stránka: 12

12.12.2017

Co mám dělat, aby dcera přestala s drogami?

Dobrý den, mám 15 a 1/2 letou dceru.Dcera cca 1rok kouří marihuanu.Když jednou zkusila nějaký lisovaný pervitin, dostala se do toxické psychozy.Tak se na to přišlo.Okamžitě jsem ji odvelela do nemocnice, byla hospitalizována na psychiatrické nemocnici v Liberci, od tud asi po měsíci byla delegována ne detox v Praze. Po návratu, slíbila, že bude vše v pořádku, pokud odejdu od manžela, kterého se bála, jejího nevlastního otce.Tvrdila, že začala kúli němu.Podala jsem žádost o rozvod, odstěhovali jsme se, ale opět to znovu začalo.Několikrát jsme o všem hovořily, ale vše marné.Ted už nechodí ani do školy, což jsem se dozvěděla také náhodně, nebot ona každé ráno odchází s tím, že jde do školy.Jsem v situaci, co už nevím co mám dělat, jak s ní mluvit.Jakákoliv opatření selhávají.Ona se zatne a nehnu s ní. Prosím o radu, co ted mám s ní podniknout.Odmítá jakékoliv terapie. Děkuji Leona

Leona zobrazit odpověď ↓
 

Milá Leono,

obracíte se na nás v situaci, kdy víte, že Vaše dcera kouří marihuanu a také zkusila pervitin. Absolvovala i hospitalizaci na psychiatrii a následný detox a tvrdila, že začala kvůli Vašemu partnerovi, se kterým jste se na základě toho rozešla, a odstěhovaly jste se pryč. Dcera se ovšem ke drogám vrátila a také přestala chodit do školy. Nyní nevíte, co máte dělat, aby s tím dcera přestala, zkoušela jste s ní mluvit nebo jí nabídnout terapii, ale vše odmítá.

Z Vašeho dotazu mám dojem, že Vám na dceři velmi záleží a že jste ochotná pro její dobro a spokojenost udělat mnoho. Snažíte se dceřino rizikové chování řešit a přemýšlíte nad možnými způsoby, jak to udělat - od rozhovoru po možnost terapie. Představuji si, že už pociťujete asi určité zoufalství a pocit bezmoci, protože už Vás nenapadají další možnosti, jak dceři pomoci, i když při ní chcete být.

Zmiňujete, že jste s dcerou už několikrát hovořila, ale nic se nezměnilo. Napadá mě, jestli jste zvažovala i takový rozhovor, kdy byste se zaměřila více na vyjádření toho, jak se v této situaci cítíte Vy sama, jak ji prožíváte a čeho se obáváte. Možná dcera vůbec netuší, jak Vás tato situace tíží. Rovněž ji můžete ujistit o tom, že ji máte stále ráda a další faktory na tom nic nemění.

Bohužel se může stát, že dcera ještě není rozhodnuta s tímto životním stylem přestat a v tomto případě bývají jakékoliv nátlakové či přesvědčovací techniky spíše neúčinné. Přestože dcera terapii odmítá, Vy můžete využít služeb psychologa nebo psychoterapeuta sama pro sebe (kontakty s recenzemi naleznete např. na www.znamylekar.cz). V rámci psychoterapie si můžete ujasnit, co vlastně Vy sama chcete, jaké jsou Vaše potřeby a kde jsou Vaše hranice. S větším sebeporozuměním je možné zvládat podobnou situaci s větším nadhledem a také být druhému stabilní oporou.

Existují také různé programy či skupinová sezení pro rodiče a blízké uživatelů drog, jejichž záměrem je vzájemné sdílení zkušeností a vzájemná podpora či pomoc. Tato sezení jsou také doplňována faktickými informacemi o drogách, jejich užívání a o životě jejich uživatelů. Ve Vašem kraji můžete kontaktovat například organizaci Most k naději či ADVAITA. Myslím, že by mohlo být přínosné dozvědět se, jak se ostatní rodiče vyrovnávají s přítomností drog u svých dětí. V jakékoliv náročné situaci či pro Vás těžké chvíli můžete využít i některou z linek důvěry, např. Poradenskou linku K-centra, která se zaměřuje na problematiku drog.

Přejeme Vám mnoho sil a trpělivosti.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
11.12.2017

Chci znát příčinu svých zdravotních obtíží

Dobrý den, můj problém mě trápí už asi třetím rokem. Vše začalo, když mi bylo 12 let a mě neustále trápilo opakované bolení břicha, nevolnosti, bylo to tak časté, že mi lide kolem mě přestali věřit, tvrdili že to mám v hlavě a dostavalo se mi i výsměchu a já v tom zůstala sama. Sama jsem dokonce začala propadat myšlence, že simuluji, že si to dělám sama, že mi v podstatě nic není. Bylo to strašné období. Vyvrcholilo to až do takového bodu, kdy se mnou rodiče začali objíždět doktory, bylo mi neuvěřitelně zle, začala jsem hrozně zvracet, omdlévala sem - nemůžu na to ani vzpomínat. Nakonec mi byl diagnostikován nefunkční žlučník, nasadila se mi dieta a kapky - to platilo na rok. Pocítila jsem výrazně změny, bylo mi dobře. Jenomže od té doby, co se tohle stalo, se u mě mnohé změnilo. Stačí mi vědět, že se ve třídě šíři střevní chřipka, nebo někde po okolí a jsem schopna ji chytnout, jsem paranoidní, mám pocit, že když je někomu vedle mě špatně od žaludku, tak mě bude také - že to od něj chytnu. Mám strach opustit svůj dum (někam vycestovat, jet na výlet i do školy) a to jen proto, že mám strach, aby mě někde tam venku nebylo zle - doma je pro mě bezpečno! Ráno, když mám jít do školy a třeba mě trochu bolí břicho, musím na sobě hodně pracovat, abych nezůstala doma s tím, že chci mít jistotu, aby mi ve škole nebylo špatně. Z malého boleni břicha, dokážu neúmyslně cele tělo tak rozhodit, že je mi celkově špatně od těla. Také na sobě občas pororuji třes - třes rukou, někdy i těla. Není to nějak extrémní, že bych neuchopila hrníček, nebo tužku - je to takové nepříjemné chvění v rukou. Byly jsme s tím u doktora a výsledek? Vlastně nic - asi neví, byly sme na neurologii - jediné, co zjistili je , že se mi málo prokrvují ruce a že maji podezření na Ryandavnův syndrom ( ne nijak závazný syndrom) - ale, co se týče chvění - moc tomu pozornost nevěnují. Chci vám říct, že je mi jasné, že není něco v pořádku v mé psychice. Někteří mí příbuzní radí jejich osvědčenou cestu - kineziologie, abych si tam zašla, maji pocit, že brát to duševní cestou bude to nejrozumnejší a v mém případě i to nejžádoucí. Teď je mi 17 let a moc ráda bych znala příčinu svého chování. Děkuji za přečtení

Aneta zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Aneto,

v dotazu píšete, že se od 12 let potýkáte s opakovanou bolestí břicha, která Vám byla diagnostikována jako nefunkční žlučník. Jednalo se o strašné období, na které nerada vzpomínáte. Od té doby máte strach, že chytnete nemoc spojenou s bolestí břicha. Bojíte se opustit dům, aby Vám nebylo venku zle. Občas na sobě pozorujete třes, kvůli kterému jste také byla u lékaře, ale prozatím se nezná jeho přesný důvod. Je Vám jasné, že něco ve Vaší psychice není v pořádku. Ráda byste znala příčinu svého chování.

Představuji si, jak asi pro Vás bylo strašné, když jste zažívala nevolnosti a lidé v okolí Vám přestávali věřit. Cítila jste, že jste na to zůstala sama a to může být těžké. Někdy mohou silné zážitky mnohé změnit a můžeme se začít bát nebo vyhýbat situacím, které s nimi máme spojené. Chápu proto, že se obáváte vyjít z domu, aby Vám nebylo zle. Občas na sobě musíte hodně zapracovat, abyste šla třeba do školy. Říkám si, jak to asi děláte, že svůj strach dokážete zvládnout a z domu odejdete. Může být užitečné přesně znát, co Vám v tom pomáhá a co naopak nefunguje. Tím, že budete více rozumět svým obavám a způsobům, jak je zvládat, pro Vás může být snadnější se nepříjemných pocitů vyvarovat. Říkám si, že se se svými obavami můžete svěřit blízkým lidem, kterým důvěřujete. Píšete o rodičích, kteří Vás doprovází k lékařům, můžete třeba s nimi více svou situaci probrat a hledat možnosti, jak ji řešit.

Nad svými pocity přemýšlíte a domníváte se, že něco není v pořádku ve Vaší psychice. Některé zdravotní obtíže mohou být spojeny s psychikou a je vhodné se jí více zabývat. Je mi sympatické, že chcete zjistit důvody Vašich obtíží. Občas se příčiny potíží mohou zjišťovat delší dobu. Bývá vhodné spolupracovat s lékaři, kteří prověří možnosti fyziologických příčin, a mohou Vám předepsat odpovídající léčbu. Následně můžete využít služeb psychosomatických klinik, kde se zabývají souvislostmi mezi psychikou a zdravotními potížemi. Většinou tam pracují lékaři a psychoterapeuti, se kterými své zdravotní a psychické potíže můžete podrobně prozkoumat.

 Můžete vyhledat i klinického psychologa ve svém okolí, se kterým můžete více probrat Vaše obtíže, obavy a zkusit nalézt příčiny Vašeho chování a zdravotních potíží. Nemusíte pak být na své trápení sama. Někteří kliničtí psychologové jsou placení zdravotní pojišťovnou a pracují bezplatně, pokud máte doporučení od praktického lékaře. Kontakty na ně můžete najít např. zde. Zmiňujete také, že Vám někteří příbuzní doporučuji kineziologii, což je také jedna z možností, jak své obtíže řešit. Zejména pokud se domníváte, že by pro Vás byla vhodná a mohla Vám pomoci.

Přejeme Vám, ať je Vám brzy lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.12.2017

Nemám sílu rozejít se, ani vztah zachránit

Dobrý den... mám malinko rozsáhlejší problém pramenící zřejmě ze zkomírajícího vztahu... poslední dobou se cítím zvláštně, přijde mi že kromě práce, která mě baví vše ostatní v životě tak nějak vypouštím, jsem v určité defenzivě vůči všemu .... s přítelem máme dlouhodobé neshody, jsme spolu 5 let a rok a půl sdílíme domácnost ... má problém s pravidelným víkendovým užíváním pervitinu která přes všechny hádky a výhružky o ukončení vztahu z mé strany pokračuje ... také vykazuje známky despocie a po 5 letech neustále nesmyslně žárlí na mé přátele a kolegy ač jsem mu nikdy nedala důvod ... má tendence kritizovat mnoho věci na mě nebo ohledně mé práce, což mě demotivuje ... dříve mne to mrzelo a snažila jsem se mu to vysvětlovat ale marně, teď už jsem imunní, vůbec mne nerozhodí , což se dřívě dělo ... také z mé strany vymizel sexuální apetit, což je mi neustále vyčítáno a jsem obviňována z toho že jsem frigidní .... jenže příčina je spíše ve vztahu, HA beru již 7 let a změny přišly až nyní... když nastane krize ( obvykle po víkendu kdy je partner na drogách ) vše mu říkám a chci abychom to ukončili, jenže on pak vždy prosí a slibuje že bude lépe že to zachráníme ... a po týdnu jsme zpět ve starých kolejích ...vyhýbám se hádkám jelikož je při hádkách agresivní, hodně křičí a má problém se sebeovládáním... trpím také často záněty dutin, jednou jsem prodelala zřejmě panickou ataku která trvala 3 hodiny a pomohl az prasek na uklidneni ...chtela bych vztah zachranit ale obavam se ze nemam silu ani na rozchod, natoz na to bojovat dal o záchranu ... díky za jakoukoliv radu....

Nela zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Nelo,

ve svém dotazu píšete o skomírajícím vztahu s přítelem, se kterým máte dlouhodobé neshody. Popisujete jeho žárlivost, kritiku Vaší osoby a pravidelné užívání pervitinu. Dříve jste se mu snažila vysvětlovat, co Vám vadí, ale nyní jste proti jeho jednání imunní. Ráda byste vztah zachránila, ale chybí Vám síla.

Při čtení Vašeho dotazu si říkám, jak asi dlouho lze podobné pocity zvládat. Dovedu si představit, že se cítíte apatická a imunní, pokud se i přes Vaši snahu nedaří neshody řešit. Následkem může být i ztráta síly při pokusech o nápravu vztahu. Zmiňujete, že s přítelem mluvíte o rozchodu, ale zároveň byste chtěla vztah zachránit. Přítel Vám slibuje změnu, ale následně jedná stejně jako dříve, což Vás může ubíjet. Sama sebe se ptám, co byste mohla udělat pro to, abyste s přítelem našli společnou řeč anebo abyste našla sílu na rozhodnutí, co dál. Někdy může být užitečné shrnout si očekávání od vztahu, co Vám vyhovuje a kam společně směřujete. Můžete pro rozhovor využít klidnější chvíli, která nebude následovat po víkendu, kdy je přítel na drogách. Zároveň si podobnou rekapitulaci můžete udělat sama pro sebe, abyste si mohla ujasnit, jestli o vztah s přítelem stojíte i kdyby se v něm mnoho nezměnilo.

Hodně vnímám Vaši únavu ze vztahu, která se projevuje i v jiných oblastech Vašeho života. Napadá mě, že se můžete zkusit zaměřit na oblasti, odkud můžete čerpat energii. Můžete si například najít čas sama pro sebe, který zaplníte aktivitami, které Vás dříve bavily. Popisujete také časté zdravotní problémy a záchvat připomínající panickou ataku. Ráda bych Vás podpořila ve sdílení své situace s někým blízkým, kdo by Vám mohl nabídnout jiný pohled na Váš vztah s přítelem. Důvěrný rozhovor s druhým člověkem může být nápomocný už jen tím, že na celou situaci nejste sama a můžete se pokusit podívat na Vaše trápení trochu z nadhledu. Pokud takového člověka ve svém okolí nemáte, můžete využít i podpory psychologa nebo psychoterapeuta, se kterým lze hledat způsoby, jak situaci lépe zvládat. Můžete více porozumět Vašemu prožívání, svému vztahu s přítelem a pojmenovat si své limity, za které ve vztahu již nejste ochotná jít. Společně můžete hledat možnosti, jak dál postupovat. Odborníky můžete hledat např. na www.znamylekar.cz. Napadá mě, že by mohlo být také užitečné vyhledat konzultaci u lékaře, který by s Vámi podrobněji probral Vaše zdravotní potíže a případně Vám doporučil vhodného odborníka.

Přejeme Vám, ať brzy naleznete sílu k řešení situace.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
7.12.2017

Mám problémy s rodiči, má cenu jít k psychologovi?

Dobrý den, chci se předběžně zeptat, zda má cenu v tomto případě si domlouvat nějakou návštěvu u psychologa Můj problém: je mi 33 a mám problém ve vztahu rodičům - toto asi slýcháte často :). Každopádně můj problém je ten, že na rodiče už jsem dávno svým způsobem zanevřel a oni se mi přesto snaží nějak vtírat do života a já nevím, zda mám udělat ten razantní krok a prostě je úplně odstřihnout, protože jsem člověk, který se snaží věci řešit s rozvahou, přestože mám většinou velmi rychle jasný názor a zvážená fakta. Hledám tedy chybu i v sobě, přestože mi pořád vychází, že jediná možnost je, aby se oni přestali chovat tak, jak se chovají, jinak je v životě nadále nechci. Rodiče vyloženě moc často nenavštěvuji, víceméně je to z donucení, protože si s nimi prostě nerozumím a navíc nejsem ten typ, který si prostě sedne s rodinou na pokec, to není můj styl. Kdykoliv k rodičům už nějak přijdu na návštěvu, tak mi vlastně jen něco vyčítají a nemůžeme najít shodu vlastně v žádném bodě - ať už co se týká našich osobních životů a nebo prostě názorů na společnost nebo na celou planetu. Chápu, že každý může mít svůj názor, to je v pořádku, ale už jsem poměrně dost starý a nebaví mě a je mi velmi nepříjemné vést rozhovory jen proto, že rodiče tvrdí: "to je slušnost přijít navštívit rodiče". Vyeskalovalo to včera, když rodiče přišli bez ohlášení. Jsem moderní člověk a bez ohlášení už bych nikdy nikam nešel a totéž očekávám od okolí. A pokud někdo před pátou hodinou zvoní a já nikoho nečekám, tak prostě neotvírám (pošta nebo PPL na mě telefon má, stejně jako každý můj známý, se kterým bych se rozhodně dopředu domluvil). Někdo zvonil 3x, já byl čerstvě po běhání 15km, dělal jsem strečink, protože pokud kyčel rychle neprotáhnu, tak se druhý den nebudu moci hýbat. Neotvíral jsem tedy z obou výše uvedených důvodů. Nicméně po nějaké době někdo zazvonil znovu a začal klepat na dveře. Protože jsem si nebyl jistý, co se děje, tak jsem šel raději otevřít - už jsem byl v pyžamu, nikam jsem se nechystal a byl jsem připravený, že až se přítelkyně vrátí z práce, někdy po páté hodině, tak už se jen stulíme unaveni na gauč a pomalu vyčkáme večera a půjdeme spát (přítelkyně vstává ve 4 ráno a já sportuji opravdu moc, takže jsme unaveni opravdu brzy). Po otevření dveří mi do bytu na koberec vběhl pes našich, který byl celý špinavý od venkovní čvachty a já ho duchapřítomně vytlačil zpět na chodbu. Máma místo pozdravu rovnou zavelela: "no vem ho dovnitř a umej ho". Trochu už méně duchapřítomně jsem se zeptal: "Cože?" No a ona tedy: "no umej ho, jdeme na návštěvu". Na to jsem si zaklepal na čelo a prohlásil: "to jste se zbláznili nebo co?" Odpověď už nepřišla, máma po mě hodila tašku, kterou nesla a ve které byly nějaké perníky a vánoční kolekce a utekla pryč, zatímco táta jen prohlásil: "ty si vážně debil" a následoval mámu pryč. Byl jsem z toho trochu rozhozený a rovnou jsem jim volal, nicméně mi to nebrali a já musel dokončit strečink. Potom jsem se rozhodl, že zajdu k našim domů a rovnou si s nimi o tom promluvím. U našich jsem se dozvěděl, že táta opět říká, že nejsem jeho syn a že nebýt mámy, tak už mě dávno odstřihl ze života a máma brečela. Táta mi asi tak 12x zopakoval, že jsem hovado, debil a že se sebou mám něco dělat a jakékoliv moje argumenty nebrali na zřetel. V zásadě se to včera nijak nedořešilo, trochu jsem mámu uchlácholil, když jsem jí řekl: "ty moje malá maminko nebřeč, já za to nestojím" a říkal jsem, že se třeba můžeme domluvit na kompromisu, že jednou za 3 týdny k nim na půl hoďky skočím. Na toto mi bylo sděleno, že se mám chovat slušně, že nemám být sám sebou a mám být takový, jaký jsem byl do 14 let a že nejsou zvědaví na to, co se ze mě stalo a argument o tom, že chtít potlačovat mojí osobnost je ať už kruté nebo nelogické se nesetkal s žádnou reakcí. Vlastně cokoliv jsem řekl, jako např, že po 15km běhu už fakt nechci přijímat návštěvy, nebo že mám ucpaný sifon a nemůžu tam teď mýt špinavého psat, se nesetkal s žádnou alespoň trochu chápavou reakcí. Táta dokonce schazoval moje běhání, že to nic není a on že se byl dneska projít až na Oldřichov a to mu přes necelými dvěma měsíci brali prostatu a taky z toho nic nedělá. Moje reakce, že on v životě neuběhl ani kilometr a totálně neví o čem mluví, nehledě na fatk, že cesta na Oldřichov a zpátky není a z poloviny tak dlouhá jako můj běh a navíc je to chůze se taky nesetkala s žádným pochopením. Můj táta mi vlastně od mala říkal věty typu: "měl jsem raději nadělat fůru dříví než tebe", " měl jsem to raději stříknout do kopřiv", "jsi schnilý vejce, jsi debil, blbeček, pitomec, zklamání, nejsi můj syn", "podívej se na támhletoho kluka, ten je daleko lepší než ty" ..... no mohl bych pokračovat do nekonečna. Dnes k němu necitím nenávist, jako třeba v pubertě, beru to prostě tak, že je to člověk, co má svoje chyby a byl bych rád, pokud bych se s ním už nemusel stýkat, protože se s ním nikdy v ničem neshodnu a jeho názory neuznávám a naše setkání jsou pro nás oba ztrátou času. V zásadě bych se už nechtěl stýkat ani s mámou, protože si myslím, že ona tím vším trpí a i pro ni bylo lepší, kdybychom se už nevídali. I z toho důvodu se snažím je vídat co nejméně. Ale je to těžké, protože oni mě vidět pořád chtějí, přestože mě odmítají brát takového jaký jsem. Pracuji jako projektant ePlanu, opravdu hodně sportuji (běhání, cvičení, plavání, nohejbal, tůry, ...), čtu knihy, především fantastickou literaturu, mám úžasnou přítelkyni, když jsem unavený tak sleduji filmy a seriály, opět s převážně fantastickou tématickou a do budoucna bych chtěl zlepšit svoji angličtinu, na čemž velmi aktivně pracuji. Rád si tu a tam něco naprogramuji na počítači a celkově mám opravdu velký přehled ve světě techniky, takto žiju svůj život a mí rodiče do toho nepasují. Mou chybou ale asi je, že se snažím být samostatný, jak to jen jde a zaplňovat maximum času nějakou aktivitou. Rodiče mi kdysi říkali, však ty přijdeš, až to bude potřebovat, ale to už se roky nestalo, od rodičů už nic nepotřebuji, ale především vím, že cokoliv bych potřeboval, tak od nich by ta pomoc byla až na posledním místě. Trochu jsem tedy popsal svůj život, sebe a svůj aktuální stav a ještě jednou zopakuji a rozšířím otázku ze začátku mailu: Má cenu si domlouvat nějaké sezení s psychologem, tedy může mi něco poradit nebo mi s něčím pomoct? Nejsem si tím totiž jistý, protože sám za sebe to mám vlastně srovnané, jen nevím jestli udělat ten radikální řez, případně jak. Vychází mi z toho spíš nějaká rodinná terapie, ale to podstupovat nechci a vzhledem k tomu, že se s rodiči chci vídat co nejméně, tak je to v rozporu s cílem. Naši by do toho asi taky nešli. Předem děkuji za odpověď.

Sporťák zobrazit odpověď ↓
 

<>

Milý Sporťáku,

děkujeme, že jste se na nás obrátil se svým dotazem. Píšete, že máte problém ve vztahu k rodičům. Chtěl byste se s nimi vídat co nejméně, protože z Vašeho pohledu nemáte mnoho společného a spíše se v názorech na různé věci rozcházíte. Žijete odlišný život než oni a ten Vám vyhovuje. I když ze strany otce slýcháte urážky a máma touto situací trpí, chtějí se s Vámi rodiče stýkat i nadále. Teď nevíte, zda rodiče úplně odstřihnout ze svého života, případně jak, a také se ptáte, zda by Vám byl nyní nějak nápomocen psycholog.

Vztah s rodiči bývá v životě člověka jedním z nejbližších, i proto si říkám, že slyšet například tátova slova o tom, jak je z Vás zklamaný, musí být velmi těžké. Zároveň si všímám, jak se snažíte pochopit současnou situaci ze všech úhlů včetně pohledu Vašich rodičů. Není Vám jedno, jak se cítí, i proto jste si například jel za nimi uvedenou událost vyjasnit. Rozumím tomu, že již žijete jiný život než Vaši rodiče a kontakt s nimi Vás pravděpodobně nijak neobohacuje. Zároveň však cítím určitou snahu z Vaší strany nějakým způsobem tyto vztahy zachovat.

Vnímám jako důležité si o celé situaci s rodiči v klidu promluvit. Bylo by fajn, kdybyste si navzájem sdělili své potřeby ať už se týkají četnosti návštěv, nebo i dalších věcí. Píšete, že jste se pokusil jim své důvody chování vysvětlit, ale rodiče na ně nereagovali. Možná by pomohlo si promluvit s každým zvlášť, čímž mezi vámi zajistíte bezpečnější atmosféru než v situaci „dva na jednoho". Mohli byste si navzájem popovídat o tom, jaký teď žijete život, co Vás těší a co Vás naopak na Vašem vztahu trápí. Mohly by vyplynout příčiny toho, proč Vás táta vidí v takto negativním světle. Celkově by to mohlo uvolnit atmosféru a definovat problém, na jehož řešení můžete postupně pracovat.

Uvádíte, že Vás napadla možnost rodinné terapie, s čímž souhlasím. Pokud by se Vám nepodařilo promluvit si s rodiči sám, je prostředí psychoterapie v tomto ohledu ideálnějším. V bezpečném prostředí může každý z Vás vyjádřit svůj pohled na věc a psychoterapeut může korigovat případné napětí mezi vámi. Uvádíte, že se Vám taková terapie nejeví jako vhodná, protože se s rodiči chcete stýkat co nejméně - co nejčastěšjí kontakt určitě nemusí být záměrem terapie. Cílem rodinné terapie je jen to, co si za cíl stanovíte vy sami. Ve Vašem případě mě napadá, že by cílem mohlo být vzájemné porozumění, změna způsobu komunikace či nacházení kompromisů. Myslíte si, že by rodiče nebyli ochotni takovou terapii podstoupit - můžete jim zkusit vysvětlit benefity, které z toho plynou a uvidíte, jak zareagují. Absolvovat terapii můžete i např. Vy a jen jeden z rodičů. Využít pro to můžete některou z rodinných poraden, kterou také můžete navštívit jen Vy sám.

Ptáte se, zda má cenu navštívit psychologa. Zmiňujete, že jste se snažil hledat chybu i v sobě, což podle mě odráží Vaši schopnost sebereflexe. Je skutečně běžnou praxí, že když člověk změní něco sám u sebe, okolí na to začne jinak reagovat. Z tohoto důvodu je psycholog či psychoterapeut jednou z vhodných možností (kontakty na ně včetně referencí naleznete např. na www.znamylekar.cz).  Můžete se mu svěřit s tím, co Vás teď trápí, hledat možné příčiny neshod s Vašimi rodiči a také cesty, jak to změnit. Také s ním můžete probrat možnost úplného ukončení kontaktu s rodiči, což je jedna z možností řešení Vaší situace, ale je to rozhodnutí, které můžete učinit jen Vy. Rovněž Vás může psycholog podpořit a poskytnout svůj nezaujatý názor na situaci.

Přejeme Vám, ať jste spokojený, a to nejen ve vztazích.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
7.12.2017

Jak přestat být závislý na pornu?

Dobrý den. Jsem závislý na pornografii. Je to už 11 let kdy jsem se dostal k neomezenému internetu a od té doby mám pořád potřebu masturbace u pornografie. V prvotní fázi to nebylo tak strašné. Koukal jsem na porno jen občas a bylo to docela "slušné porno". Po třech letech letech od té chvíle jsem si našel přítelkyni, ale s pornografii jsem nedokázal přestat. Problém byl v tom, že jsem upřednostňoval víc porno než sex s přítelkyní. Navíc jsem na internetu vyhledával větší a větší extrémy (sadomaso). Časem jsem již sex nechtěl s přítelkyní vůbec. Mohla za to i nedostatečná erekce. Přítelkyně se kvůli tomu cítila nepřitažlivá. Já ji sice říkal, že to s jejím vzhledem nesouvisí a že za to může moje závislost na pornu. Časem mi dala kopačky a tím se moje závislost ještě zvětšila. Mnohokrát jsem zkusil s pornem skončit, vždycky po orgasmu je to jednoduché. Řeknu si, že od zítřka už se koukat na porno nebudu, ale pak příjde ráno a já zase nedokážu odolat. Masturbace u mě uvolňuje stres a je to takový začarovaný kruh ze kterého se nedokážu dostat. Maximálně jsem vydržel 17 dní a to hlavně díky absence internetu na dovolené. Spoustu koníčku jsem ztratil kvůli závislosti na pornu. Potřebuju se z toho dostat, ale nevím jak. Vím, že spousta odborníků nebere závislost na pornu vážně, ale vím, že mi ničí život. Budu rád za Vaší pomoc.

Ronnie zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Ronnie,

obracíte se na nás s tím, že jste dlouhodobě závislý na pornu, a i přes opakované pokusy se Vám nepodařilo s tím skončit. Porno je pro Vás prostředkem k uvolnění stresu, ale začalo Váš život ovlivňovat tolik, že nevíte, jak z toho ven. Nedívat se na něj se Vám podařilo jen tehdy, když jste neměl přístup k internetu. Ptáte se nás, co by Vám mohlo pomoci.

Z Vašeho dotazu mi připadá, že Vás tento ničivý začarovaný kruh už hodně vysává a vyvolává ve Vás zoufalství. Představuji si, jak musí být náročné v důsledku toho ztratit partnerku a energii na aktivity, které Vás baví. Jako důležité vnímám, že si uvědomujete, co Vám ve Vašem životě nevyhovuje a máte motivaci s tím něco dělat. Píšete, že masturbace je jakýmsi uvolněním stresu. Přemýšlím nad tím, že by mohlo být užitečné rozumět tomu, proč se stres ve Vašem životě objevuje a kde se roztáčí ten začarovaný kruh.

Přemýšlím, jestli jste si o tom pokoušel promluvit s někým z blízkých přátel, případně s někým, ke komu máte důvěru. Může být náročné mluvit o tak intimním tématu, ale když si můžeme o svém trápení s někým promluvit, často dojde k úlevě, neboť už na všechny tíživé pocity nejsme sami. Je možné, že se dozvíte, že i někdo jiný se ve svém životě setkal s něčím podobným a jak se s tím vyrovnával.

Píšete, že spousta odborníků nebere závislost na pornu vážně. Existuje více lidí, kteří se se závislostí na pornu trápí, ale ne vždy se o tom veřejně hovoří, proto se může zdát, že je to bráno na lehkou váhu. Rádi bychom Vás ujistili, že mnoho odborníků se ve své praxi s tímto typem potíží setkává. Zdroj informací můžete hledat i na různých webových portálech, kde k danému tématu sdílejí informace, např. http://zivotnapornu.cz/zavislost-na-pornu/. Užitečné by mohlo být promluvit si o celé věci např. s psychologem nebo psychoterapeutem, kteří by Vám mohli být nápomocni při hledání souvislostí s Vaší závislostí a možných východisek. Nabízí se také možnost konzultace přímo s psychoterapeutem/psychologem, který se věnuje závislostem nebo se sexuologem, který by měl být v této oblasti více vzdělaný než ostatní odborníci. Specializované odborníky můžete dohledat např. na www.znamylekar.cz, kde bývají i názory klientů.

Přejeme Vám hodně zdaru.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
7.12.2017

Jak můžu přestat s úpravami na svém těle?

Můj problém spočívá v tom, že toužím po dokonalosti a díky tomu mám pocit, že nikdy nebudu doopravdy šťastný. Vždy jsem hodně řešil svůj vzhled a jak vypadá moje tělo. Byly doby kdy jsem chtěl vypadat jako jeden slavný herec. Kvůli tomu jsem si roztahoval rty, upravoval oční víčka. Pak byl v kině film s oním hercem a slyšel jsem říct jednu holku, že vypadám jako ten hlavní představitel. Od té doby jsem s těmi úpravami přestak, když nepočítám vyříznutí asi 2 znamének co se mi udělali v obličeji a občasné zarovnání obočí pinzetou. Tyhle změny jsem bral jen jako korekturu. Pak jsem si ještě upravil tvar jednoho ucha, které vypadalo špičaté a snažil jsem se aby mi uši víc odstávaly. To jedno ucho mi po zahojení pořád připadalo, že má špičatý tvar a tak jsem jednou to své ucho vyfotil a poslal fotku lékařce na plastické chirurgii. Ta mě ujistila, že moje ucho vypadá dobře a že není třeba žádných změn. Byl to další impuls proč jsem přestal s úpravami uší. Nedávno jsem zaslechl ve vlaku jednoho kluka jak říkal, že vypadám jako ten herec a to mi pomohlo, protože od té doby žádné úpravy obličeje nedělám. Problém je v tom, že jsem se zaměřil na jinou část těla a sice své genitálie. Jednou jsem viděl na internetu pornoherce(Alex Forte), který měl velký penis a ještě k tomu měl velký otvor na špičce žaludu. Působilo to na mě hodně neobvykle a líbilo se mi to. Chtěl jsem to taky. A tak začal další proces. Používal jsem cokoliv na zvětšení a pomocí nůžek na nehty jsem si vytvořil ten otvor větší (tzv. meatotomy,meatotomie). Jenomže jak si potrpím na detailech, tak nejsem nikdy spokojený s tím jak to vypadá a když pak vidím, že to není úplně rovné tak se snažím to zarovnat, aby to vypadalo jak od narození. Dokonce mi jde i o to jak to vypadá uvnitř mého žaludu. Když se tam objeví nějaký důlek, který jsem předchozí úpravou nechtěně udělal tak se to snažím upravit nějak do ztracena. Jenomže kdykoliv se to pak zahojí, tak si zase všimnu nějakých nedostatků a zase mám chtíč to upravit. Dá se říct, že i ta bolest co přitom cítím mě určitým způsobem fascinuje. Nejde, ale o sebepoškozování, protože mi jde o to aby to vypadalo hezky. Říkám si, že když už jsem tomu dal tolik času, tak se pokusím aby to bylo takové aby se mi to líbilo. Jenže už to trvá s přestávkami 7 let. V tomto ohledu marně hledám něco, co mi pomůže přestat, jako v případě úprav v obličeji či uší. Prosím pomozte mi. Hrozně se za to stydím a nedokážu o tom s někým mluvit osobně.Děkuju

Albnrojt zobrazit odpověď ↓
 

Milý Albnrojte,

děkujeme za Vámi projevenou důvěru. Popisujete svůj problém, který trvá už 7 let a spočívá v tom, že toužíte po dokonalosti a myslíte, že díky tomu nikdy nebudete šťastný. Týká se to Vašeho vzhledu - jeden čas Vám byl vzorem slavný herec, dle nějž jste si upravoval obličej. Impulsem k tomu, abyste s úpravami přestal, Vám byla informace o tom, že vypadáte jako tento herec. Poté jste se zaměřil na jinou část těla, a to na svůj penis. Nyní hledáte způsob, který by Vám pomohl s tím přestat.

Když si Vaši situaci představuji, vnímám dva různé pocity: na jedné straně radost a uspokojení z toho, že se Vám nějaká úprava povede a na straně druhé možné zoufalství a pocit studu, že nevíte jak přestat. Při čtení Vašeho dotazu si říkám, že jde často o zákroky ohrožující Vaše zdraví, a že za tím musí být asi velké nutkání a touha po tom to udělat, že jste schopen podstoupit i takovou bolest. Máte zkušenost, že i když přestanete s úpravou jedné části těla, objeví se poté nějaká jiná, kterou je z Vašeho pohledu potřeba vylepšit. Na základě toho si říkám, že to, na čem by bylo fajn pracovat, pravděpodobně není aktuální potřeba přestat s úpravou penisu, ale celkově toto nutkání k úpravě Vašeho těla s cílem vypadat co nejdokonaleji. Napadá mě, že by mohlo být užitečné porozumět myšlenkám, které vedou k Vaší touze po dokonalosti. Mohl byste tak mít toto nutkavé chování více pod kontrolou. Představuji si, že to může dost ovlivňovat Váš život, psychickou pohodu a také zdraví.

Zmiňujete, že nedokážete s nikým o této věci mluvit. Tomu rozumím, jedná se o citlivou věc. Není vždy jednoduché o tom s někým mluvit a vyžaduje to velkou důvěru ve vztahu. Říkám si, jestli přeci jen nemáte ve svém okolí člověka, který je Vám blízký a kterému byste se mohl svěřit. Mohlo by to pro Vás znamenat velkou úlevu, jelikož jste si to po 7 let nechával pro sebe. Často se nám uleví už jen tím, když můžeme své trápení někomu sdělit a promluvit si o něm. Nezřídka se ukážou i nové pohledy na věc nebo možná řešení.

Je možné, že se neodhodláte někomu v okolí svěřit nebo nikoho vhodného nenajdete. I z toho důvodu je možné ve Vašem případě využít služeb psychologa či psychoterapeuta (kontakty včetně recenzí naleznete např. na www.znamylekar.cz). Tomu byste se mohl jako nezaujatému člověku v bezpečném prostředí svěřit i s takto citlivou záležitostí. Psycholog by Vás mohl vyslechnout, podpořit a mohli byste společně hledat příčiny Vaší touhy po dokonalosti i možné cesty, jak se tohoto problému postupně zbavovat. Mnozí psychologové a psychoterapeuti jsou zvyklí s tímto typem potíží u klientů pracovat, proto nemusíte mít obavu, že přicházíte s něčím neobvyklým.

Přejeme Vám, ať jste v životě šťastný a spokojený.

Tým poradny

<>

 

skrýt odpověď ↑
6.12.2017

Nemám se komu svěřit se svými starostmi.

Dobrý den, asi od začátku září se cítím na všechno sama. Jsem v posledním ročníku na vysoké a je toho teď hodně. Ve škole nemám žádné kamarádky, s kterými bych mohla někam zajít, jen spolužačky s kterými řeším jenom záležitosti týkající se školy. Na brigádě, kterou mám již delší dobu, se změnil kolektiv a spolupracovnice s kterými jsem si nejvíce rozuměla, odešly. S mým přítelem se teď pořád hádáme, jelikož se strašně málo vidíme. Pracuje mimo ČR. Připadá mi, že se od sebe vzdalujeme, ale to nechci a mrzí mě, že je to mezi námi špatné. Největší rána pro mě byla, když jsem se dozvěděla, že má máma jiného chlapa. Tvrdila mi, že to byl jen úlet, ale já si toho všimla už před delší dobou, že je něco jinak. Nevím, jak se s tím vším mám vyrovnat, když nemám nikoho, kdo by mě jakkoliv podpořil. Nevím co mám dělat, nemůžu se dál přetvařovat, že je všechno v pohodě... Už nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit. Prosím, poraďte mi, jak se má člověk s takovou situací vyrovnat.

Renata zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Renato,

obracíte se na nás s tím, že se děje ve Vašem životě více nepříjemných událostí a Vy cítíte, že jste na zvládání všeho sama. Je to náročné ve škole, s přítelem se Váš vztah zhoršil a máma si našla nového muže. Chybí Vám někdo, s kým byste si o tom mohla popovídat a kdo by Vám dodal podporu.

Z Vašeho dotazu mi připadá, že se toho na Vás najednou navalilo moc a zrovna v době, kdy okolo Vás nejsou lidé, se kterými si rozumíte. Napadá mě, že někdy máme pocit, že nikoho nemáme, ale nemusí to tak být. Často je poblíž někdo, s kým jsme sice dosud své starosti neprobírali, ale přitom by nás ochotně vyslechl. Přemýšlím nad tím, jestli by některá ze spolužaček nebo kolegyň přece jen nemohly být oporou, i když tak na první pohled nemusí působit.

Říkám si, jak moc jste o tom asi mluvila s přítelem. Třeba ani on teď neprožívá lehké období, když musí být v cizí zemi, daleko od svých blízkých a od Vás. Napadá mě, jestli by se přece jen dalo vymyslet, jestli existuje nějaký způsob, jak si navzájem dodat podporu. Přemýšlím také, jestli máte někoho dalšího z rodiny nebo kamarádku z dřívějška, komu byste se mohla ozvat. Možná nejsou fyzicky na blízku, ale i telefonický nebo písemný kontakt může pomoci.

Může se však stát, že v současné době nemusí být nikdo podobný ve Vašem okolí, a proto je vhodné kontaktovat odborníka. Jednou z možností je zavolání na Linku důvěry, kde byste mohla o svých záležitostech mluvit víc. Můžete se i obrátit na nějakého psychologa, se kterým byste mohla důkladně probrat, jak se se vším vyrovnat. Na vysokých školách často fungují poradenská centra, kde psychologové poskytují své služby pro studenty zadarmo nebo za nižší cenu. Nebo si můžete najít psychologa/psychoterapeuta na internetu, např. na www.znamylekar.cz, kde mají někteří svůj profil i s hodnocením klientů. Případně se můžete optat známých, jestli nemají na někoho doporučení. Část psychologů má smlouvu s pojišťovnami, nemusíte tedy u nich platit, někdy však chtějí doporučení od praktického lékaře. V Brně jsou to tito, ale určitě jsou i ve Vašem městě.

Přejeme Vám, ať se brzy cítíte lépe.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
5.12.2017

Už nechci dělat jen to, co by se mělo.

Dobrý den... V poslední době se cítím poměrně špatně ohledně sebe sama. Studuji na škole, kterou jsem si kdysi vybrala, protože jsme v jejím studiu viděla nějaký vyšší smysl, a také protože mě rodiče donutili na univerzitu jít (protože kdo nemá diplom, není nic). Nemůžu říct, že bych je nechápala, a tak jsem tedy šla. První dva roky jsem excelovala, i když mě to zase tak nebavilo, můj obor je značně nekreativní a já zjistila, že kreativita je to, co mě dovede vytáhnout z letargie a dovolí mi cítit se v pohodě. V poslední době mě škola ovšem spíš trápí, ubíjí a nevidím v ní větší smysl. Občas je pro mě strašně těžké vůbec vstát z postele a jít na přednášku, děsím se zkoušek, děsí mě představa, že má někdo právo mě hodnotit. Občas se budím vysloveně s hrůzou a dost nepříjemnými tělesnými pocity, čímž se pro mě stává studium nejen psychicky, ale už i fyzicky těžko zvladatelné. Občas přemýšlím o tom, že se nějak zmrzačím, abych měla "reálný" důvod zůstat doma, nejít tam a dát si pauzu... Ale moje poctivost mi to nedovoluje. Studuji, studuji, ale moje myšlenky se stále pohybují okolo jediného - utéct, udělat si výuční list, šít, péct, psát, tvořit... mít děti? Nevím, ale mám pocit, že i když úspěšně dostuduji bakaláře, budu muset studovat inženýra (s čímž se všeobecně počítá, protože jsem "excelující student")- a já niterně nechci, něco ve mně nechce. Snažila jsme se situaci řešit s rodiči - aby mě probůh nenutili se mučit ve škole (která je pro mě docela stres už od základní školy - šikana, která se nezmírnila ani na gymnáziu). Přátelé a spolužáci o tomto mém problému většinou netuší (až na pár výjimek kterým jsem se svěřila)- dělám dost věcí mimo školu, provozuji takovou svou malou soukromou farmičku, včelařím, jsem skautskou vedoucí... Což nevzbuzuje v okolí pocit, že by bylo cokoli v nepořádku... A přitom je to svým způsobem útěk od povinností a od volného času. Volného času kdy vím, že bych se měla učit, ale nemůžu, cítím znechucení, odpor ke studiu a v závěru i ke svému životu. Mám partnera, miluji ho, ale vím, že pro sebe asi stvořeni nejsme - jsem hodně kulturní člověk, potřebuji chodit ven, sdílet radosti i strasti, mít v životě vzruchy a tvořit, nejlépe s někým. S mým přítelem bohužel za kulturou jít nelze, je zcela jiného založení (což mi prve velmi imponovalo), a bohužel většinou nerozumí ani mým žertům, knihám, které čtu, tak nějak ničemu... a co hůř, asi ani nechce. Také ví, že je se mnou kvůli mojí nátuře, že mě nijak zvlášť neobdivuje, že se mu moc nelíbím, což bohužel ke své spokojenosti potřebuji - být obdivována... ale jeho měřítka jsou jiná. Jenže s ním vedu onu malou farmičku a vím, že mi mnoho dává, byť možná není intelektuálně tam, kde já... nemyslím tím, že by nebyl inteligentní, spíš je inteligentní jinak. Bohužel v posledním roce mi přibylo mnoho povinností - například jezdit se starat o otce, který má rakovinu a budoucnost je nejasná. Ačkoli svou rodinu miluji, nechci být moc doma, je to v poslední době dost teror, ale musím - nejen kvůli tomu, že mi přijde nevhodné se na otce vykašlat, ale také proto, že mám zde zvířata... Ale jakmile tam dojdu, chce se po mně hodně činností a jakmile se vysloveně neusmívám, je zle. Kdysi mi bylo řečeno, že nejlepší by bylo, kdybych se jednou na všechny vykašlala a dělala co já chci. Ale copak můžu? Morálka mi to nedovolí a navíc... Vím, že odejdu-li ze školy, nebo vykašlu-li se na rodinu, nebudu mít žádnou podporu, ani v začátcích než bych si našla práci. Dost často si vzpomenu na báseň od Ortena: Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet, neslyšet dupání, nemyslet, necítit, být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet, být navždy připraven, být dokončen a mít. Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější, svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší, být přesně uprostřed, být čas, být zahrada. Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele, být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé, být, ano, takto být, tak úplně a cele a neviděti nic, co lupením se zve. Nechtěla bych se zabít.. to je strašlivě sobecký čin. Ale chtěla bych usnout, spadnout do hlubokého bezvědomí a setrvat v něm než budou okolní podmínky lepší. Stát se sporou... Není mi z toho všeho dobře... Stále si říkám, že bych se možná dovedla změnit, dokopat se k činnosti, dokopat se k většímu nasazení, ale většinou skončím první, nebo druhý den tak, že jen sedím a nevidím v tom další smysl. Cítím se svázaná - rodinou, partnerem... a v závěru i svou farmičkou, která mi donedávna přinášela takovou radost. Mám pocit, že nemám kde zužitkovat své schopnosti... a že vlastně už ani nemám sílu je zvlášť projevovat.

Li zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Li,

obracíte se na nás s tím, že se poslední dobou cítíte velmi špatně a intenzivně přemýšlíte nad podobou Vašeho života, která Vás už neuspokojuje. Týká se to především náplně dní, lidí, kterými jste obklopena a Vašeho budoucího směřování. Cítíte se spoutaná ve většině oblastí Vašeho života tím, co se od Vás očekává. Píšete o studiu, které Vás nebaví a velice ubíjí, dále o rodině, která podle Vás vnímá jako samozřejmost, že budete všechno zvládat bez problémů. Necítíte naplnění ani v partnerském vztahu. Cítíte v sobě velký rozpor - máte pocit, že byste ráda dělala věci podle toho, jak Vy to skutečně chcete, a ne podle toho, co vyžadují ostatní, ale je pro Vás těžké udělat krok k tomu po čem toužíte. Jednak cítíte morální povinnost být tady pro druhé a jednak se domníváte, že byste ztratila podporu okolí. A říkáte si, že už ani nemáte sílu něco měnit.

Z Vašeho dotazu na mě působíte jako velmi aktivní mladá žena, který má spoustu zájmů a velké množství činností jí jde přirozeně. Říkám si, že asi málokdo stíhá dělat tolik věcí, co Vy - studovat, starat se o otce, zvířata, skautský oddíl a být s přítelem. Když si čtu, co všechno zvládáte, představuji si, jak je pro Vaši rodinu samozřejmé, že budete vždy v pohodě, protože jste šikovná. Napadlo mě, že Vám možná tato role dříve vyhovovala, ale postupem času se každý vyvíjí a Vy už to můžete cítit jinak, zatímco okolí pořád setrvává v představě o tom, jaká jste byla dříve. Bývá těžké být v této pozici člověka, od kterého se očekává, že bude vždy úspěšný. U Vás je to o to náročnější, protože Vaše měřítka úspěšnosti v životě jsou jiná a vidíte smysl v jiných věcech než ve studiu univerzity. Nebývá jednoduché umět si prosadit to, co cítím, že potřebuji. Myslím, že je fajn, že už víte, co byste chtěla v životě dělat, abyste byla šťastná. Možná právě tato jasná představa může být hnacím motorem k tomu, abyste si přizpůsobila život alespoň částečně tak, jak byste chtěla.

Podle toho, co píšete, to na mě působí, že jste hodně přemýšlivý člověk, který nevidí věci černobíle. I když víte, že to máte jinak, připadá mi, že chápete důvody druhých a jste velice empatická. Myslím, že u Vás je to ale už na úkor osobního štěstí. Možná to zní jako fráze, ale člověk by měl myslet nejdřív na sebe a až pak na druhé. Chci tím říct, že pokud cítíme, že děláme věci, která nás netěší, ale spíše berou energii, nemáme pak často ani sílu tady skutečně být pro druhé a něco pro ně udělat, když je to potřeba. Zároveň, když dělám něco, v čem nevidím smysl (např. studium) tak se i může stát, že už potom nemáme chuť dělat ani to, co nám přinášelo radost. Sama zmiňujete, že už Vás svazuje i farmička. Myslím, že tedy má smysl zvažovat, jestli studium vnímáte jako důležité nebo ho děláte proto, že to chtěla rodina. Jako jednu z  možností vidím i to, že byste se studiu nevěnovala na 100% jako doposud, ale dopřála si trochu víc času pro Vaše záliby a měla tak prostor načerpat zase sílu. Pokud si nejste jistá, není nutné hned studium opustit, ale dá se ho jen přerušit a dát si čas na rozmyšlenou nebo si předměty rozložit do více semestrů, abyste necítila tak velký tlak.

Píšete, že jen pár přátel ví o tom, co prožíváte. I když bývá těžké o svých trápeních s druhými otevřeně mluvit, bývá to často velmi úlevné. Přemýšlím nad tím, jaké by to mohlo být, kdybyste to sdělila znovu své rodině. Někdy nestačí to říct jednou, ale až po opakovaném vyjádření svých pocitů rodina pochopí, co potřebujete.  Lidé nechtějí činit své blízké nešťastnými, jen si někdy neuvědomují, jak se druzí doopravdy cítí. Možná Vaše sdělení nepřijmou hned, ale často nad tím lidé přemýšlí a postupně mění své postoje a chování. Můžete se s rodinou i domluvit na tom, kolik času budete věnovat jim a kolik sobě, aby byly Vaše aktivity vyvážené a cítila jste se tak v pohodě. Také si říkám, že i přítel by Vám mohl být oporou a společně byste se mohli pobavit, jaké změny jsou teď ve Vašem životě vhodné.

Pokud byste cítila, že si o všem potřebujete popovídat s někým nestranným, existují Linky důvěry, kde můžete společně s pracovníky přemýšlet nad tím, co dělat dál. Můžete se také obrátit na psychologa, se kterým můžete dlouhodoběji hledat, jak by se Vám mohlo podařit vzít život více do svých rukou a zároveň nenarušit vztahy s ostatními. Psychologa nebo psychoterapeuta si můžete vyhledat na internetu, např. na stránkách www.znamylekar.cz, kde část z nich má svůj profil s komentáři klientů. U vysokých škol většinou fungují také poradenská centra, kde psychologové poskytují konzultace často zdarma nebo za zvýhodněnou cenu. Nebo se můžete zkusit zeptat známých, jestli by Vám na někoho dali tip. Jsou i psychologové fungující tzv. na pojišťovnu, takže byste u nich nemusela platit za sezení, ale někteří z nich vyžadují doporučení od praktického lékaře.

Moc Vám přejeme, ať se brzy cítíte lépe a nemáte tolik starostí.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
5.12.2017

Mohu trpět ADHD?

Dobrý den, je mi teď čerstvě 20 let a chtěl bych se s vámi poradit ohledně mých problému, které bych řekl, že zažívám už nějakou dobu. Vždycky jsem si myslel, že jsem jenom hrozně chaotický a v jistém ohledu trošku "jiný" a nenapadlo, že to může být nějaká konkrétní porucha. Čím dále více se ale o svůj problém zajímám, tak docházím k názoru, že asi trpím poruchou ADHD. Nechci se s tím nějak dopředu ztotožňovat, to vůbec ne, ale tato diagnóza, kterou jsem si sám sobě udělal, ke mně bohužel sedí nejvíce a chci se zeptat jaký na to máte názor. V hlavě mi běží jakoby nějaký tok myšlenek, nebo nevím jak to nazvat, které nejsem schopný regulovat. Hrozně mě obtěžuje v normálním životě. Nejsem třeba schopný se stoprocentně soustředit na to co potřebuji (tento pocit mám i teď), i když bych hrozně rád chtěl. Na okolí působím docela jako flink, protože odbývám dost věcí, i když si jsem vědomý problému, který díky tomu může nastat. Často si říkávám, že se to nějak vyřeší a zároveň už dopředu vím, že to dopadne špatně. Normální člověk by pro to tedy něco udělal, ale já ne, nejsem schopný.. Právě proto mám doma docela problémy, vypadá to, jako bych na všechno a na všechny kašlal.. Asi mým největším problémem je škola. Moc se nedokážu soustředit na to, co říká učitel, jsem myšlenkama někde jinde. Když už, tak vydržím asi nějakých 15 minut, potom jsem zase "mimo". Když přijdu domů, tak jsem většinou hrozně unavený a lehnu si k televizi, u které často usnu. Opakuji si, že bych se měl jít učit, ale ne a ne se k tomu dokopat. Oddaluji to, jak jen nejvíce to jde a často to dopadá tak, že se učím poslední den před písemkou. Poslední den bývám ale v takovém stresu, že se stejně nic nenaučím.. Říkám si, proč jsem se to nemohl učit už dřív!? ..a takhle je to pořád dokola.. Často ani nevím co pořádně čtu. Sám sebe nachytávám, kdy se na textem pozastavím a chci si zopakovat, co jsem četl před chvílí, ale nejde to.. Mým největším strašákem jsou asi prášky. Představa, že bych do sebe musel každý den něco cpát a stal bych se na tom tak závislý je děsivá. Jak dlouho se případně taková porucha léči a jaký na to máte prosím vás obecně na moji situaci názor? Vím, že nejste schopný mi napsat detailní léčbu, ale chtěl jsem ohledně toho ještě s někým poradit a celkově si o tom něco zjistit, než půjdu k psychologovi. Děkuji moc :)

Canyon zobrazit odpověď ↓
 

<>

Milý Canyone,

děkujeme za dotaz, který nám zasíláte. Píšete, že už nějakou dobu zažíváte jisté problémy - v hlavě Vám běží spousta myšlenek, máte potíže se soustředěním a díky tomu to navenek působí, že věci odbýváte. Cítíte se často unavený, odkládáte povinnosti jako je učení, na které se také nedokážete koncentrovat. Začal jste přemýšlet o tom, že by se mohlo jednat o nějakou poruchu - např. ADHD. Ptáte se na náš obecný názor ohledně Vašich potíží, zda by se mohlo jednat o ADHD a případně jak dlouho léčba trvá.

Všímám si, jaký máte racionální přístup při nahlížení na Vaše potíže. Je moc fajn, jak je dokážete analyzovat a snažíte se zachytit situace, při kterých se objevují. Také jste si našel informace, na základě kterých jste sám došel k možné diagnóze. Nevím sice, jak dlouho se s těmito problémy potýkáte, ale představuji si, že Vám to není vůbec příjemné a v některých oblastech Vám to dost komplikuje život. Musí být obtížné se vyrovnat s něčím, co sám nechcete a nedokážete to ovlivnit. Říkám si, že můžete prožívat pocity jako bezmocnost nebo zklamání.

Popisujete, jak Vás vnímají ostatní - jako flinka nebo jako někoho, kdo na všechno kašle. Říkám si, jestli jste Vaše pocity zkusil ostatním přiblížit - říct jim, jak se cítíte, jak Vás to trápí a že si aktuálně nevíte rady, co s tím. Pokud člověk takové pocity nezažívá, nedokáže si je ani představit a reaguje jen na to, jak druhý působí navenek. Pokud se pokusíte Vaše pocity sdílet, můžou Vám druzí poskytnout podporu místo výčitek.

Ptáte se na náš názor ohledně případné diagnózy Vašich obtíží. Bohužel bez osobního kontaktu a psychologického vyšetření není v rámci internetového poradenství možné určit, zda se o nějakou konkrétní diagnózu jedná, nebo ne, a případně o jakou. Příznaky, které popisujete, mohou odpovídat nějaké poruše pozornosti (jako je např. ADHD), ale také nemusí. Únava a nesoustředěnost může být ovlivněna i dalšími faktory jako je věk, strava, pohyb či nedostatečná motivace. To, jak dlouho se pak případná porucha léčí, se odvíjí od stanovení diagnózy či příčiny problémů. U ADHD jde spíše o co největší zmírnění příznaků než o úplné vyléčení. Za podpory odborníků a okolí se tyto příznaky dají zvládat tak, aby negativně neovlivňovaly život. Pro ujasnění Vám proto doporučuji navštívit klinického psychologa či psychiatra, který je schopen na základě vyšetření zodpovědět Vaše otázky (kontakty s recenzemi naleznete např. na www.znamylekar.cz). Tomuto odborníkovi se určitě můžete svěřit i se svými obavami z prášků (pokud by na ně došlo) a společně byste našli vhodnou variantu terapie, která by Vám vyhovovala.

Držíme palce, ať se Vám brzy daří lépe.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
4.12.2017

Jak mám znovu získat motivaci a překonat strach z neúspěchu?

No dlho som sa odhodlaval niečo sem napísať. Je to už asi 2 roky, čo som ako keby vymenený. Respektíve už nie som taký, ako kedysi... Každé ráno vstávam s pocitom, že ma nemá čo tešiť respektíve vstávam lebo musím. Viem, že mám čo jesť, kde bývať, som zdravý a podobné veci sú super a ja si ich vážim, no nemám nejakú radosť zo života. Od rána srším negativitou a rozmýšľam čo je vlastne zmysel toho môjho bytia. Predtým som pred ničím neustúpil, suverénne som pristupoval k všetkému a nikdy som sa neuspokojil s priemerom. Mal som plány, vízie a pracoval som na tom, aby vo všetkom čo robím som bol medzi najlepšími. Teraz je to opačne. Nedokážem ani niekam prísť na čas, čo bolo predtým mojou výsadou. Nedokážem sa na nič dlho sústrediť. Keď niečo vymyslím, tak hneď vidim milión dôvodov prečo sa to nedá. Mám strach z neúspechu a hlavne z následkov neúspechu. Preto radšej nič nerobím, ako by som mal potom prekusavat ten neúspech... Všetko čo som pred 2 rokmi vymyslel a nezačal na to pracovať, teraz tvorí a posúva ďalej niekto iný, o kom sa len tak dočítam na internete, a ja som stále na Tom istom mieste. Tým nemyslím, že mi niekto kradne nápady, no skôr ma to demotivuje aký som... Keď idem niekam na pohovor, mám už ako tak dohodnutý nástup a deň predtým mi oznámia, že vybrali niekoho iného, tak už radšej neposielam životopis nikde. Veď zbytočne skúšať niečo, čo už aj tak viem ako skončí. Neviem si nájsť motiváciu ako prekonať to, že zas neuspejeme. Keď už niečo plánujem tak už dopredu viem, že to bude fiasko a nakoniec ani tým nezačnem. Potom ešte naokolo všetkým sa zrazu darí a ja nič. To neznamená, že im to neprajem alebo závidím, no neviem s nimi zdieľať to šťastie, keďže sám nie som šťastný. A dôvod prečo tu píšem je ten, či existuje spôsob ako nájsť motiváciu a prekonať strach z neúspechu? Či sa to dá ešte vrátiť späť, aké to bolo kedysi?

Mrko zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

vážíme si Vašeho dotazu a tím projevené důvěry. Píšete, že už je to dva roky, co pozorujete, že jste se změnil. Vnímáte svět negativně, nic Vás netěší a přemýšlíte, jaký je smysl života. Cítíte, že předtím jste byl cílevědomý a chtěl jste být mezi nejlepšími. Nyní přistupujete k věcem skepticky, nedokážete se soustředit a máte strach z neúspěchu. Proto se do některých věcí ani nepouštíte, aby případný neúspěch nepřišel. Vidíte, že lidem okolo se daří, o to více Vás trápí, že to máte opačně. Ptáte se, zda je možné znovu najít motivaci a překonat Váš strach z neúspěchu.

Při čtení Vašeho dotazu si říkám, s jakým nadhledem k Vaší situaci přistupujete. Jste schopen současnou situaci porovnat s minulostí a snažíte se pochopit, z čeho Váš strach pramení. Podle toho, co píšete, se Vaše současné nastavení dost odlišuje od toho, jaké jste měl před dvěma lety. Musí být těžké prožívat takovou změnu, kterou jste si nepřál. Navíc vnímáte, že lidem ve Vašem okolí se daří a posouvají se dále, ale Vy ne - myslím, že to pro Vás může být asi dost frustrující, což chápu.

Napadá mě, jestli jste se zamýšlel nad možnou příčinou vzniku této změny - zda se před dvěma lety něco zásadního nepřihodilo nebo nezměnilo. Myslím, že by Vám to mohlo pomoci lépe pochopit Vaše současné nastavení. Je samozřejmě možné, že na nic takového nepřijdete, proto by bylo fajn, kdybyste si o tom promluvil s někým blízkým - ten by Vás mohl jednak vyslechnout, podpořit a také poskytnout svůj pohled na věc (jak Vás vnímal předtím a nyní, co by mohlo být příčinou, atd.).

Zároveň mě napadá, že můžete sám zase začít zažívat úspěchy prostřednictvím malých cílů, které si stanovíte. Důležité je také to, abyste zkusil na sebe neklást tak vysoké nároky (např. abyste patřil mezi nejlepší). Pomocí těchto malých úspěchů se zase můžete dívat na svět trochu optimističtěji. Může to být třeba i jen to, že se odhodláte poslat další životopis, i když nemůžete vědět, jak to dopadne. Pravdou ale je, že pokud neriskujeme neúspěch, nemůžeme potom dosáhnout ani úspěchu.

Ptáte se, zda je možné najít ztracenou motivaci - určitě to možné je. Obvykle lidem ve Vaší situaci pomáhá psychoterapie s psychologem či psychoterapeutem (kontakty a recenze naleznete např. na www.znamylekar.cz). Napadá mě, že je možné, že se může například jednat o nějakou poruchu nálady - i proto je v tomto případě důležitá návštěva psychologa, který dokáže Vaši situaci posoudit a provést případně psychologické vyšetření. S tímto odborníkem můžete také hledat možné příčiny změny, způsoby nalézání motivace, chuti do života, prožívání radosti i postupně překonávat Váš strach z neúspěchu. Může Vás jako nezaujatý člověk vyslechnout, podpořit a pomoci Vám lépe pochopit, co se ve Vás děje. V případě potřeby akutní pomoci, kdybyste se necítil dobře a pomohlo by Vám si o tom s někým promluvit, můžete využít i některou z linek důvěry.

Přejeme Vám, ať máte zase brzy radost ze života.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
3.12.2017

Přestávám být sám sebou. Co s tím?

Dobrý den přeji, obracím se na Vás, jelikož nabývám v posledních týdnech pocitu, že nejsem zcela duševně v pořádku. Mívám pocity naprosté marnosti svého počínání, bezvýznamnosti, netečnosti. Tento dojem poté zahaluje i mou předchozí práci a zpětně ji znehodnocuje. Mám pocit, že některé stavy odpovídají některým příznakům deprese, tak jak bávý popisována na internetu. Mám také veliké problémy být sám se sebou a prakticky kdykoliv když jsem delší dobu sám, začínám mít tísnivé pocity. Rovněž mám problémy s konzumací alkoholu, rozhodně piji více, než bych si přál a dříve jsem se prakticky každý týden opíjel tak, že jsem pokaždé spal po hospodách. Před několika dny jsem se dostal do fáze, kdy jsem měl pocit že začínám ztrácet kondtrolu nad svým mozkem a už jej nemdokážu stoprocentně ovládat. Fyzicky mám pocit, že následkem přetlaku musí lebka explodovat a prakticky jen čekám, co se bude dít dál. Dostavují se pocity jakéhosi odtržení mě a toho mozku (a tento stav přišel bez předchozího užití alkoholu nebo jiné omamné látky) Do mysli se mi vkrádají rovněž sebevražedné sklony, ale považuji se za dostatečně zabělého na to, abych sobě nějak fyzicky ubližoval. Můžete mi prosím doporučit, jak v takovýchto stavech postupovat? Mockrát děkuji.

Jiří zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Jiří,

obracíte se na nás s tím, že se poslední týdny cítíte bezvýznamně, přikládáte nižší hodnotu vlastní práci a činí Vám potíže být sám. Připadá Vám, že konzumujete nadměrné množství alkoholu a že se nezvládáte zcela ovládat. Trápí Vás také přetlak v hlavě a zdá se Vám, jakoby se měla od Vás odtrhnout. Dokonce jste měl i sebevražedné myšlenky. Ptáte se nás, co pro sebe teď můžete udělat.

Jak si čtu Vaše řádky, působí to na mě, že pro Vás tento stav začíná být opravdu náročný a vyčerpávající. Bývá těžké unést všechny tyto pocity a napadá mě, že možná právě proto teď pijete více alkoholu. Nedivím se, že se Vám do mysli vkradly i sebevražedné myšlenky. Lidem se to v podobných tíživých stavech může přihodit a nemusí to znamenat, že byste se o něco doopravdy pokusil. Z toho, co píšete, mi připadá, že i když máte dojem, že ztrácíte kontrolu nad svou hlavou, tak jste schopen nad sebou přemýšlet a rád byste pracoval na zbavení se těchto nepříjemných pocitů, což bývá dobrým výchozím bodem na cestě ke zlepšení.

Přemýšlím nad tím, jestli se ještě můžete věnovat svým zájmům. Někdy je toho na nás moc a tak může aspoň trochu pomoct aspoň pár dní odpočinku, kdy se věnujeme tomu, co nás baví, jsme v klidu a s lidmi, se kterými se cítíme dobře.  Říkám si také, jestli jste o tom všem mluvil s blízkým kamarádem nebo někým z rodiny. Někdy může být těžké se s tím někomu svěřit, výsledný pocit však může být velmi úlevný. Ať už nám druhá osoba přímo podá pomocnou ruku, nebo nás alespoň podpoří ve vyhledání další pomoci. Bývá příjemné cítit, že v tom nejsem sám.

Další pomocí mám na mysli odborníky. Ozvat se můžete například na Linku důvěry, kde si o Vašem stavu můžete kdykoliv promluvit i ve chvílích, kdy Vám nebude dobře a budete pomoc potřebovat naléhavě. Je možné si číslo na Linku uložit do telefonu, abyste v případě, kdy Vás zachvátí silné nepříjemné pocity, mohl okamžitě volat. Nebo můžete přijít do krizového centra, které lze také vyhledat ve chvílích, kdy potřebujete akutní pomoc. Kontaktovat můžete také přímo psychologa, kam byste mohl docházet na psychoterapii, která bývá ve stavech jako ten Váš velmi přínosná. Psycholog nebo případně psychiatr by také posoudil, jestli Váš stav souvisí s nějakým onemocněním. Společně byste se mohli dopátrat, co mohlo pravděpodobně Vaši situaci způsobit nebo ovlivnit a co by Vám pomohlo vše lépe zvládat, aby Váš stav nebyl tak obtěžující. Psychologové pracující na pojišťovnu někdy vyžadují doporučení od praktického lékaře, ale nebývá to vždy nutné. Kdybyste upřednostňoval jiného psychoterapeuta, můžete si vybrat např. na www.znamylekar.cz, kde někteří mají své profily i s referencemi od klientů. Můžete se také poptat svých známých, jestli nemají tip na psychologa, který jim vyhovoval.

Moc Vám přejeme, ať Vás co nejdříve opustí všechny nepříjemné pocity i myšlenky.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
1.12.2017

Můžu kvůli rozchodu trpět posttraumatickou stresovou poruchou?

Mám jen lehký dotaz. Před třemi lety se semnou rozešla partněrka celkem hodně špatným způsobem. To mě dost sejmulo, musel jsem jít i k psychiatrovi pro prášky na spaní a neurol, jelikož jsem skoro měsíc nemohl spát a za týden jsem shodil 18kg. Je to již 3 roky ale stále mám celkem častou nespavost. Prakticky si už ani nepamatuju kdy jsem se v klidu vyspal jak se říká "do růžova". Velmi často se mi po celé ty 3 roky ex vrací do snů které bych někdy skoro přirovna i hororové, ikdyž obsahují třeba jen to že ji někde potkám nebo mě někde nahání a já se s ní musím hádat. Dále pak mimospánkových chvílích se moje hlava velmi často vrací a odvolává na to co se s ní stalo nebo vzpomíná kdy mě jak nasrala nebo kdy jsem co s ní prožil pěkného což končí hodně často depresí. Sice se na venek ovládat umím hodně dobře, zevniř je to ale každodenní válka. Nejde to napsat jinak než tak že mě to už opravdu celkove sere. Jednou věcí je možná to že jsem za ty 3 roky nepotkal žádnou která by se semnou alespoň chtěla bavit natož nějakou lásku či jen záplatu za EX (prakticky se za 3 roky nic nezměnilo), ale to se není čemu divit když dnes jde 90% holek jen o sex, peníze a vzhled partnera. A teď k otázce, je možné abych trpěl PTSP ?? Když došlo k rozchodu tak to byl opravdu masakr, dokonce mě i doktorka chtěla jednu chvíli nechat převést do nemocnice kvůli hyperventilaci kdy jsem tam sebou málem seknul. Je možné aby se u mě tento syndrom objevil ? Případně co s mou situací dělat ? Díky.

Jirka zobrazit odpověď ↓
 

<>

Milý Jirko,

děkujeme za Váš dotaz a Vámi projevenou důvěru. Píšete, že se s Vámi před třemi lety nehezky rozešla partnerka a Vás to hodně zasáhlo - špatně jste spal a shodil několik kilo. Od té doby Vás nespavost stále trápí a Vaše expřítelkyně se objevuje ve snech, které jsou často negativně laděny. Také se Vám opakovaně vrací myšlenky vztahující se k Vašemu vztahu a zmiňujete, že mnohdy končí depresí. Po celou dobu jste nenarazil na potencionální partnerku. Tento stav už Vás štve a chtěl byste jej změnit. Ptáte se, co by se s ním dalo dělat a zda je možné, že trpíte posttraumatickou stresovou poruchou (PTSP).

Při čtení Vašeho dotazu si říkám, že musí být velmi náročné tyto nepříjemné fyzické i psychické důsledky rozchodu prožívat ještě několik let po něm. Umím si představit, jak například taková nespavost musí být po delší dobu vyčerpávající. Také vnímám, že byste asi rád začal znovu, v jiném vztahu, čímž by myšlenky na expřítelkyni mohly postupně mizet, nicméně jste zatím na žádnou vhodnou ženu nenarazil. To může být do jisté míry frustrující a chápu, že to ve Vás může vyvolávat určitou skepsi. Zároveň si všímám, že se ke své situaci stavíte velmi věcně, snažíte se ji řešit a chtěl byste se dobrat konkrétního problému (diagnózy), který ji zapříčiňuje.

Ptáte se, zda můžete trpět PTSP a zda se u Vás mohla po rozchodu tato porucha objevit. Rozchod je skutečně jedna z událostí, která v člověku dokáže vyvolat vysokou míru stresu a tím PTSP jako reakci na závažný stres. Bohužel není v možnostech ani kompetencích internetového poradenství stanovit, potvrdit nebo vyvrátit diagnózu. To může udělat klinický psycholog či psychiatr na základě vyšetření. Kontakty na některé z nich naleznete např. na www.znamylekar.cz.

Napadá mě, že byste si o současné situaci mohl popovídat s někým blízkým. Ten by Vás mohl nejen vyslechnout a podpořit, ale také poskytnout svůj pohled na věc nebo svůj názor - např. zkušenosti s vyrovnáváním se s vlastním rozchodem. Můžete využít i odbornou pomoc. Vidím to jako vhodnou variantu zejména z důvodu, že Vaše potíže trvají několik let a v některých oblastech Vám komplikují život. Ať už by se jednalo o PTSP či nikoliv, lidem v podobných situacích často pomáhá psychoterapie s psychologem či psychoterapeutem (kontakty můžete také najít na www.znamylekar.cz). Odborník Vás může jako nezaujatý člověk vyslechnout, být Vám oporou, hledat s Vámi možné příčiny vzniku obtíží a také možné cesty ke zlepšení. Můžete tak lépe porozumět tomu, co se ve Vás děje.

Přejeme, ať je Vám brzy lépe.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
30.11.2017

Kladu na sebe příliš velké nároky a cítím se méněcenně

Dobrý den, píši, protože asi ještě pořád nejsem připravena jít fyzicky za psychologem. Možná mě tohle trochu popostrčí. Už pár let (pět?+-) mě někdy kolem podzimu začnou trápit pocity zmaru, nedostatečnosti, méněcennosti. Letos je trochu na vině to, jak jsem se dostala z minulého roku. Po dlouhé době, co jsem nevěděla proč mi tak je, jsem se rozešla se svým tehdejším partnerem a rozhodla jsem se, že se víc zaměřím na školu. Rozhodla jsem se, že to bude něco, čemu budu věnovat svůj čas a budu v tom dobrá. Možná se mi tehdy neulevilo proto, že jsem naplňovala svoje očekávání a začala jsem se více věnovat studiu. Ale ulevilo se mi. A teď když mi je zase na nic, automaticky postupuju stejně. Snažím se věnovat škole, ale bohužel to nejde tak jak bych chtěla. Jde to pomalu, všemu musím věnovat spoustu času, jen protože jsem si někde v hlavě řekla, že by to mělo být co nejlepší, a že když se tomu nebudu dostatečně věnovat, tak to prostě dobrý nebude. Zasekla jsem se tak nějak na mrtvým bodě, kdy si uvědomuju, že na sebe kladu moc velký nároky a to mě brzdí, cítím se kvůli tomu bezcenná a neschopná, často i hloupá. Vyčítám si, když si udělám volno, byť vím, že ho potřebuju. Nejsem schopná poslouchat argumenty, že je to jen škola a svět se kvůli tomu nezboří. Věnovala jsem tomu už hodně úsílí, času, práce abych měla finance na žití. Bojím se, že když to nedodělám bude se na mě táta s dědou zlobit, protože už teď nevidí užitek v tom co studuju. Kdybych to nedostudovala, bude mi táta vyčítat, že do mě cpal alimenty zbytečně. Nechci zklamávat lidi. Otázky tedy zní: Proč i přes všechno uvědomění si že to je špatně a proč to tak je, nejsem schopná naprosto nic dělat? Existuje nějaká jednoduchá cesta jak z toho ven? Jak mám sama sebe přesvědčit, že odpočívat není špatná věc? Děkuju za Váš čas.

Barbora zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Barboro,

Ptáte se nás, jak se zbavit Vašich pocitů zmaru a nedostatečnosti, které Vás začínají už zhruba pátým rokem trápit v období podzimu. Minulý rok jste řešila podobnou situaci rozchodem s přítelem a zaměřením se na školu. Nyní máte tendenci soustředit se opět na vzdělání, ale nejde Vám to dle Vašeho očekávání. Uvědomujete si, že na sebe kladete vysoké nároky, které Vás brzdí, i své přesvědčení, že to nebude dobré, pokud se škole nebudete dostatečně věnovat. Snažíte se vytrvat, abyste se finančně zajistila a nezklamala otce a dědu, kteří by Vám mohli vyčítat, že jste nedostudovala. Nás se ptáte, jak se z toho všeho dostat a začít odpočívat bez výčitek.

Z Vašeho dotazu cítím, že je toho na Vás opravdu hodně, a nevíte, jak z toho všeho ven. Vnímám, že jste si vědoma Vašeho chování, které nefunguje. Já jej chápu tak, že se zaměřujete na povinnosti, abyste odklonila pocity zmaru a méněcennosti. Schopnost uvědomění je však důležitý základ pro změnu a na tom se dá stavět. Prvním krokem je už jen to, že jste nám napsala. Vážím si toho a věřím, že cesta ven vede, i když možná nebude tak jednoduchá, jak byste ráda. Rozhozená psychika, tlak na výkon a to, že jste si přísným pánem, se možná projevuje i v tom, že máte nižší produktivitu, nejde Vám to, jak byste chtěla a posouváte se pomalu. Pocity nedostatečnosti a méněcennosti se mohou dostavovat třeba i v tomto důsledku. Někdy nás vysoký cíl motivuje, někdy frustruje, protože na něj pořád nedosahujeme. 

Sama zmiňujete, že potřebujete volno, je však obtížné si jej dovolit. Odpočinek je pro náš mozek i tělo velmi důležitý. Tím, že si jej upíráte, vlastně jdete sama proti sobě. Přemýšlím, jestli byste si do denního programu dokázala začlenit nějakou aktivitu, kterou máte ráda. Může jít třeba jen o 15 minut, které věnujete pouze sobě. Ať jde o koníček, kreativní činnost, procházku se psem nebo pokec s kamarádkou. Můžete s tím dopředu počítat, a proto si těchto 15 minut nemusíte později vyčítat. Můžete zkusit i různé meditační techniky, jako je například zaměření se na vlastní dech, nebo jen poslech pěkné hudby. Také se lze poohlédnout na internetu po různých technikách time-managementu, rozvržení dne a vymezení prostoru mezi prací a volným časem. Vytvořit si návyk pravidelně vstát, pravidelně jít spát, na práci si vyhradit konkrétní čas, nezapomínat na pauzy, zdravou stravu a třeba i cvičení, jsou zvyky, které nám mohou velmi prospět. Může se stát, že to z počátku nepůjde samo a bude se to zdát obtížné. Je však důležité vytrvat a případné selhání si nevyčítat.  

Ve Vašem případě by skutečně mohla být vhodná spolupráce s psychoterapeutem, s jehož pomocí na sobě můžete pracovat systematičtěji a důsledněji. V tom bych Vás chtěla podpořit. Přestože se na to možná ještě fyzicky necítíte, jde o Vaši pohodu a za tu je důležité bojovat. Vyvstává mi zde několik věcí, se kterými by Vám odborník mohl pomoci, ať je to například otázka vlastních cílů či očekávání, která na sebe máte, sám důvod, proč na sebe tolik tlačíte (zdali to je kvůli rodině, financím, nebo zaměstnání se a odsunutí negativních pocitů), anebo již zmiňovaná výpomoc v nastavení režimu a jeho dodržování. Kontakty na psychoterapeuty i s referencemi naleznete např. zde, případně je možné využít poradenské centrum na Vaší škole, nebo se zkusit objednat k psychologovi, jehož službu hradí pojišťovna. Cítit se v pohodě může být víc, než splnit povinnosti a mít dobré výsledky.

Přejeme Vám, abyste se měla ráda.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
30.11.2017

Vadí mi, že má přítelkyně mnoho mužských přátel

Mnoho kamarádů mé přítelkyně Já 46, svobodný, přítelkyně 46 vdaná s dítětem. Máme asi půl roku tajný milenecký vztah. Avšak moje přítelkyně je extravert, společenský komunikativní člověk. Má mnoho (tím myslím desítky až stovky) známých, kamarádů, přátel - hlavně mužů, se kterými je v častém telefonním nebo osobním kontaktu. Sice tvrdí, že miluje jen mě, vztah nám funguje, ale toto velké množství mužských kontaktů mi už vadí. Kdykoliv se o tom bavíme, odpoví protiotázkou, zda je to špatně, že je společenský veselý člověk? Údajně kontakty omezuje, údajně nikomu nevolá, nepíše, neschází se, ale není tomu tak. Mám důkazy. Občas mi dokonce přijde od ní sms určená jinému muži. Proto se ptám, jak mám na toto všechno reagovat. Dělat, že mi to nevadí (přitom vadí), tolerovat to nebo se s tím pasivně smířit... nebo vyvolávat kolem toho další debaty, které stejně k ničemu nevedou. Problém vidím též v tom, že řada mužů si její společenskost může vysvětlovat jako její zájem o ně. Nechci vztah kvůli tomu ztratit, na druhé straně nechci být nějakým "hlupákem", který se nechá oblbovat. Budu vděčný za jakýkoliv (jiný nový) pohled na věc. Děkuji.

Brouk zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

píšete o svém tajném mileneckém vztahu s přítelkyní, která je v poslední době v kontaktu s mnoha přáteli, většinou s muži. Přítelkyně Vám sdělila, že kontakty s nimi omezila, ale Vy víte, že tomu tak není. Situace Vám vadí a přemýšlíte, jak na ni reagovat. Nechce se Vám chování přítelkyně tolerovat, nebo o tématu mluvit, pokud to nikam nevede.

Říkám si, jak může být náročné mít vztah se ženou, která je v častém kontaktu s mnoha muži. Myslíte si, že si někteří z nich mohou její chování vysvětlit jako projev zájmu. Dovedu si představit, že Vám její jednání vadí, ačkoliv máte v zásadě pěkný vztah. Když jste o svých pocitech mluvil, přítelkyně Vám sdělila, že kontakty omezuje. I přesto Vám občas přijde sms určená jinému muži. Chápu, že s takovým jednáním se těžko smiřujete a zároveň už nemusíte vidět smysl v diskuzích na toto téma.

Domnívám se však, že je důležité mluvit s partnerem o situacích, které nám ve vztahu vadí. Rozhovor umožňuje vytvářet otevřený prostor pro hledání společného řešení a kompromisů. Napadá mě, že můžete mít s přítelkyní odlišnou představu o omezování kontaktů. Přítelkyně se může domnívat, že kontakty podstatně omezila, pro Vás to nemusí být dostatečné. Možná je na místě vyjádřit své pocity v případě, že Vám dojde cizí zpráva. Ačkoliv rozhovor nemusí vést k řešení, můžete tím dát alespoň najevo, že existuje důležitá oblast ve Vašem vztahu, ve které se cítíte nespokojeně. Rozhovor můžete využít třeba i k ujasnění si vzájemných očekávání od vztahu. Můžete samozřejmě také na přítelkyni reagovat způsoby, o kterých jste psal (dělat, že Vám to nevadí; pasivně se s jejím chováním smířit; tolerovat to), každá z možností Vám může ve vztahu přinést něco jiného. Připadá mi důležité, abyste se ve vztahu cítil spokojeně. Může k tomu patřit i uvažování nad tím, jaké jednání přítelkyně je pro Vás akceptovatelné a jaké nikoliv. Zda byste byl například ochoten zůstat ve vztahu, pokud by partnerka odmítla o situaci mluvit a vše by se udrželo při starém. V takovém případě si dovedu také představit, že byste ve vztahu setrvávat nechtěl.

Při čtení Vašeho dotazu mě napadá, jestli máte někoho, s kým o svém tajném vztahu můžete mluvit. Názory blízkých, kteří by znali Vaši situaci podrobněji, by Vám mohly přinést nové pohledy. Můžete také využít konzultace s psychologem nebo psychoterapeutem (některé kontakty můžete nalézt zde nebo na www.znamylekar.cz). Ten s Vámi může najít pro Vás vhodný způsob, jak se v současné chvíli cítit lépe. Služby psychologa můžete využít také v rodinných poradnách, které jsou zdarma a kde se můžete objednat i na individuální konzultaci.

Přejeme Vám, abyste našel způsob, jak být spokojenější.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
30.11.2017

Nevím, jak si vyložit chování ženy

Dobrý den, obracím se na vás jako muž, který se snaží pochopit ženu. Před cca 4ma měsíci jsem potkal holku, reagovala na můj dotaz na internetu. Je jí 28 let, atraktivní, svobodná, nezadaná, asi půl roku (po 3letém vztahu). Z rozhovoru ohledně mého dotazu to brzy byl rozhovor poznávací.. Začali jsme se scházet, po měsíci mi ona sama u ní doma navrhla, jestli budeme oficiálně pár. souhlasil jsem, i když jsem s tím měl přijít nejspíš já. Za dva dny jsem ale během normální konverzace dostal smsku, že je to pro ní moc brzo, a jestli bychom nemohli zůstat kamarádi a scházet se tak jak doteď (chovat se jako pár, ale nebýt oficiálně pár). Trval jsem na tom, abychom se večer viděli a popovídali si o tom. Řekla že nechce potkávat jiné muže, chce být semnou, no je single krátce a nechce vybíjet klín klínem. tak jsem řekl že dobře, ale budeme pouze kamarádi, žádný sex, pro mě nic mezi vztahem a kamarádstvím neexistuje, buď chci, nebo nechci. Takže kamarádí, a časem uvidíme. Na konci setkání mě překvapila tím, že se snažila o pohlavní styk.. jak jsem byl "dotčen"tím, že si není jistá jestli chce být semnou ve vztahu, odmítnul jsem to.. na druhý den šla s kamarádkou ven, opila se, a v noci ve dvanáct mi volala, že chce přijít za mnou, vidět se.. souhlasil jsem, přijela, no okamžitě chtěla jít na věc.. odmítl jsem to podruhé, protože téměř nemohla stát na nohou, a trval jsem na svém. Řekla mi že to nevadí, že si to vynahradí zítra. Na druhý den si to nepamatovala, ptal jsem se jestli se večer uvidíme, chtěl jsem zjistit jestli večer někam jde, vynahradit si to jak řekla, nebo má čas. Prý že nemůže, něco má.. údajně posilovnu.. došlo k hádce, protože jsem nabyl dojmu, že se schází s někým jiným, a proto taky nechtěla ať spolu tvoříme pár, protože se neví rozhodnout. Večer mi poslala fotku z posilovny, a od té doby se semnou nebavila. Snažil jsem se omlouvat, psal jsem ji asi 3 týdny, no bez úspěchu. Zprávy typu, že mně to mrzí, ať se nezlobí,a opravdu mi chybí. Nereagovala na telefonáty, nereagovala na zprávy. Po 3 týdnech začala reagovat.. sice podrážděně, ale reagovala.. že tak dobrá, můžeme být kamarádi, prý se bavila i s kolegyní z práce, a ta ji řekla, že by mi dala šanci na jejím místě. Hned na druhý den šla ven s kamarádkou, psala mi že se nudí, tak jsem ji pozval za mnou do práce (dělám přes víkendy jako barman) .. opravdu přijela, něco vypila, měla sice takovou hodinku, že nabalovala nějakýho kluka díky množství alkoholu, ale pak mi říkala věci jako "potřebovala jsem tě vytrestat, chtěla bych být s tebou, ale bojím se že mi ublížíš, a podobně" .. skončilo to u mě doma, celý den jsme nevylezli z postele, tulila se, opakovaně jsme se milovali. Odešla a já myslel že bude všechno fajn. Nebylo.. o další dva dny opět smska, že se to nemělo stát, i když to bylo hezké, a chyběl jsem jí, a že budeme kamarádi, a nebude se to opakovat.. položilo mě to, ale řekl jsem si že nebudu kazit situaci hádkama, a přistoupil jsem na to. Další měsíc jsme komunikovali normálně, volali si každý večer i hodinu, komunikace probíhala celý den přes sociální sítě. Občas mi řekla že by semnou být nemohla, že k sobě nesedíme. Nechtěla se vidět osobně, měl jsem její hodinky jak byla u mě doma, chtěla ať je dám jiné osobě, a ona si je vyzvedne. Pak ale začala obracet, změnila rétoriku, najednou byla na mě hodná, říkala že chce být semnou, dokonce jsem poznal její rodiče (kterým jsem se líbil údajně) nakonec navrhla společné bydlení, protože se má stěhovat... odjela pak za rodinou, všechno bylo v pohodě, psala mi hezké zprávy, jak se těší až budem spolu..pak napsala že večer jde na párty s kamarádkama, a že se chce opít.. tak jsem jí napsal že OK, ať na sebe dává pozor, a na druhý den mi napíše, jak se bavila. Jen ať nezlobí jak u mě v baru (jak tam balila toho kluka) ... večer v deset mi napsala ať se nezlobím, že mi lhala, a nikam nejde, zůstala doma, a vymyslela si to protože se styděla říct, že zůstává doma. Prý abych žárlil a bál se. Tak jsem to vzal s humorem, že to přece není nic čeho by se měla stydět, právě naopak, je hezké že zůstane s rodinou večer.. ale jenom aby to nebyl trik, a neříká že bude doma, a ve skutečnosti dorazí ráno v 5 :) myšleno opravdu ze srandy.. na to ale ona zareagovala extrémně podrážděně, že ona nechce někoho kdo jí nevěří, a že je konec, a ať jí nepíšu, a ona chce být sama.. snažil jsem se jí to vysvětlit, promluvit si s ní, psal jsem ji dlouhé zprávy, že bych to rád vyřešil a promluvil si. no žádná odpověď, zablokovala mě všude kde se dalo, dokonce i moje číslo, nemám jí jak kontaktovat, byly to dva týdny. Teď o víkendu, když jsem ani nedoufal že se někdy ozve mi volala ráno v 4:30. Říkala že byla s kamarádkama v centru, a vypila asi 4 sklenice vína, no pak se tam připletl nějaký kluk, a pravděpodobně jí asi něco hodil do pití, protože si moc toho nepamatuje, že jí někam chtěl tahat, bolí jí ruka, neví kde jsou holky, a má strach, jestli bych nemohl jít za ní. Bál jsem se o ní, šel jsem. Po setkání mě chytila za ruku a držela se jí celou dobu, chtěla ať se projdeme, aby se jí udělalo líp. Pak byla unavená, a zeptala se, jestli může jít spát ke mě. Vzal jsem jí, uložil do postele, chtěla ať jí obejmu zezadu, a usnula. Na druhý den když se vzbudila byla ještě přítulná, ale hrozně rychle chtěla pryč. Rozloučila se objetím, pusou na tvář, poděkovala, a řekla že si napíšeme. Neozvala se, tak jsem jí napsal s otázkou další den, jestli se cítí líp, a jestli volala holkám, co se vůbec stalo. Žádná odpověď, opět blokace. prosím o radu.. ja opravdu nerozumím co špatného jsem udělal, a proč taková reakce..Problém je, že i když vím, že chování jako tohle trpět nemusím, ta žena mi hrozně chybí.

Michal zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Michale,

Píšete nám o dívce, se kterou jste se před 4 měsíci potkal na seznamce. Začali jste se vídat a po čase Vám navrhla vztah. Následně však několikrát měnila názor, kdy s Vámi chvíli chtěla být a poté zase ne. Podle posledních událostí na Vaše zprávy opět nereaguje. Nevíte, co si o tom myslet. Je Vám s ní dobře, ale neumíte si její chování vyložit, a ohledně toho byste se rád poradil s námi.

Dokážu pochopit, že se cítíte opravdu zmateně a nejistě. Občas žena i muž neví, co vlastně chtějí. Někdy to žádný zásadní problém nemusí způsobit, jindy takové vztahy mohou být jako na houpačce. V některých případech pak tento pocit nedosažitelnosti může utužovat potřebu se o druhého nadále snažit. A pak může být náročné nechat to všechno odejít.

Říkám si, že většinou neznáme přesnou historii a životní cestu druhých. Je proto těžké odhadovat, co je příčinou jednání ženy, o které nám píšete. Může se jednat o spoustu věcí, které nejsme schopni v rámci internetového poradenství obsáhnout. Mohu Vám však nabídnout postřehy a různé perspektivy náhledu na situaci. Napadá mě, že si Vámi možná není 100 % jistá a tímto způsobem chování může testovat, jestli je schopná s Vámi být či ne. Přemýšlím také, jak by zareagovala, když se vůči ní nebudete chovat vždy tolik otevřeně. To, že jí neustále píšete, omlouváte se a snažíte se s ní spojit, u ní třeba vede k dojmu, že si může dovolit chovat se tak, jak se chová. Stát si pevně za svým názorem a požadavky, může být další z možností, jak změnit aktuální dynamiku Vašeho vztahu

Z Vašeho dotazu mám také dojem, že jste se s ní již snažil mluvit, a svěřil se, že to celé nechápete. Zdá se mi fajn, že s ní chcete sdílet své pocity a nejistoty. Možná byste si mohli zkusit promluvit také na téma, co byste potřeboval Vy a co by potřebovala ona, abyste mohli navázat kvalitní a fungující vztah. Uvažuji také, jak dlouho jste ještě schopen to všechno zažívat. Zdá se, že je možné, aby se Vám zase ozvala a na to domněnku o společném vztahu opět vyvrátila. Uvažuji, kde už máte hranici, za kterou Vám to za to nestojí a co už tolerovat nebudete. 

Možná by Vám mohlo pomoci pobavit se s Vašimi přáteli či rodinou, proč se tak může chovat, jak se k ní dostat, nebo jestli se domnívají, že má význam se nadále snažit. K dalším nápadům můžete dospět i důkladnějším rozborem situace s odborníky, ať už v partnerské poradně, která je zdarma a můžete ji navštívit i sám, nebo s pomocí vlastního psychoterapeuta

 

Snad se bude zdát situace brzy jasnější.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
26.11.2017

Mamka mě trestá a já pořádně nevím za co

Dobrý den, chtěla bych poradit, s problémem s moji mamkou a podle mě, mam na takový vek až moc starosti... mam rozvedené rodiče, když jsem byla jeden týden u táty, tak mě jen bil a mamka... bylo to vždycky, jednou dobré, po druhé špatné... jak kdy. mam kluka a áa ho moc rada jak mamka, tak je ji manžel... je jediný, kdo mě podrží. je toho teď dost, nevím, kde začít. ale hlavni o co tu jde je, že mě moje mamka trestá a nevím pořádně za co... ve škole mam známky.. jak to říct nic moc... prostě je tam dost 3. a jsem v 9. třídě. vím, že je to rozhodující ročník, ale vážně se snažím... dělám teď dost blbostí... prostě puberta..ale není to nic tak strašného. asi před měsícem se mamka pohádala s jejím manželem. a on mě zbil a vyházel mi věci ze schodů, do dolního patra... sbalili jsme si všechno a jeli jsme přespat na hotel, já a mamka...na další den, měli odlétat na kanáry, na svatební cestu...ja jsem bydlela týden u tety, 3dny. tam byl i můj kamarád, se kterým jsem podvedla mého kluka. bylo to tak, že prostě jsme se začali líbat pak si lehl nade mě, a vjel tam 3x, řekla jsem mu, že takhle to nechci, že miluji svého kluka.je to už tak 2 měsíce zpět. ale pořád mě to trápí, al neřeknu mu to. ani za nic. to je ale odbočka, chtěla jsem tím říct, ze jsem ji podržela..už Xx když se něco stalo... mam moji mamku ráda, ale nějak se mi, ani nevím ,ale mstí, asi za známky, za chování atd..ani nevím, jak to popsat...prostě mi pořád bere mobil, nechce mi nic kupovat... oblečení neřeším, jako to, že chodím už 3 roky v tom samém, to je nic...lidi jsou na tom mockrát hůř, ale teď je toho už moc. přestavujeme barák a bydlíme už 7 měsíců v baráku od mamčiného manžela, tak u jeho rodičů. je to strašné. nenávidím babku, co bydlí dole, u které jsme... nedovolí mi, aby tady můj kluk spal. musím se vyzouvat o patro níž, protože prej ona umývá schody...jo jasné, za tu dobu, co sedí celí den v pyžamu u televize, i když dojedu ve 3 ze školy, pořád je v pyžamu... a nezvedne se...tak ty schody jednoduše neumývá...umývám je tady jen já...! to je další bod. moje mamka byla teďa těhotná, nechala si to vzít už po 2... a chová se ke mě strašně... naposled jsem svůj mobil neviděla no 7 dní. dala mi ho na tenhle víkend a pře hodinou mi ho vzala, protože jsem ji prej schovala žákovskou... a za 1. nevím vůbec, kde je a za 2. aji kdyby jo, tak aspoň jde vidět, že se ji vážně bojím, což je pravda... bojím se jí pomalu zeptat, jestli můžu jít do baletu. takže zpět k mamce, bere mě mobil, takže ani neví kde jsem když jsem někde, zítra to udělám tak, že po škole prostě nedojedu domů prostě nepůjdu zítra domů...a co, ať si nakašle pořád na mě jen křičí...ale jak to popsat, je toho víc takhle to vyzní jako nic, ale je toho kotel a ja už nevím, už to nedávám... právě teď mam kvasinkovou infekci a probírám to s přítelovou mamkou a ne se svojí

tykev zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

při čtení Vašeho dotazu si říkám, že to nejspíš chtělo odvahu sepsat Vaše trápení a odeslat je k nám do poradny. Je to pro mě známka toho, že ačkoliv je toho na Vás poslední dobou moc, hledáte řešení, co dělat dál. Pokusím se shrnout témata, která v dotazu zmiňujete. Vaši rodiče se před nějakou dobou rozvedli, táta Vás bil a asi před měsícem Vás zbil manžel mamky, pak jste musely přespat v hotelu. Následně jste týden bydlela u tety, kde jste s kamarádem podvedla svého kluka, kterého milujete. Vadí Vám, že bydlíte u rodičů manžela mamky, kde nevycházíte s jeho matkou. Ale to hlavní, co Vás mrzí je, že Vás mamka trestá a Vy nevíte pořádně za co. Napadá Vás, že se Vám mstí za chování a za známky. Nekupuje Vám věci a bere Vám mobil i na několik dní. Přemýšlela jste nad tím, že byste se po škole nevrátila domů a mamka by se Vám nemohla dovolat.

Snažím se představit si, jaké to je ve Vašem věku zažívat starosti, jaké popisujete. Píšete, že jste v deváté třídě a kvůli pubertě děláte „dost blbostí". Je pravdou, že puberta je období, ve kterém zkoušíme různé své nápady, které občas nemusí vyjít podle našich představ. Říkám si, že s tím mohou souviset tresty Vaší mamky, která může mít odlišnou představu o tom, jaké byste měla mít známky a jak byste se měla chovat. Píšete, že pořádně nevíte, kvůli čemu Vás mamka trestá. Dovedu si představit, že jsou situace, které jsou pro Vás v pořádku, zatímco mamka na ně reaguje trestem. Na Vás to pak může působit dojmem, že se Vám mstí. Napadá mě, že byste si s mamkou mohla při klidné příležitosti promluvit o tom, jaké chování trestá a jaké je pro ni v pořádku. Mohla byste pak více porozumět tomu, jak se na Vaše chování dívá mamka a zároveň by mohla mamka více porozumět Vám.

Naposledy Vám mamka vzala mobil, protože se domnívala, že jste schovala žákovskou. Asi to na Vás působí jako nespravedlnost, protože nevíte, kde žákovská je a zároveň si uvědomujete, že se mamky bojíte. Dovedu si představit, že Vás tím mamka mohla naštvat, urazit nebo rozesmutnit. Napadlo Vás, že byste mamce dala najevo svůj nesouhlas s odebráním mobilu tím, že nepřijdete domů. Mamka by se Vám nemohla dovolat a nevěděla by, kde jste. Sama sebe se ptám, čeho byste tím mohla dosáhnout. Jednak mě napadá, že tím můžete mamku potrestat, aby měla strach a uvědomila si, že mobil potřebujete, aby se Vám mohla dovolat. Na druhou stranu si říkám, že to na mamku může působit od Vás nezodpovědně a může Vás třeba opět potrestat. Představuji si, jak by se o Vás mohla mamka bát, když by nevěděla, kde jste a jestli jste v pořádku. Velký strach a obavy o Vás mohou být jedním z důvodů toho, že Vás mamka trestá.  Ráda bych Vás povzbudila v tom, abyste o tom, co Vám vadí, s mamkou mluvila. Z dotazu mám totiž pocit, že jste spolu už zvládly náročné chvíle a dokážete se při nich podržet. Napadá mě také, že společné trávení času u aktivit, které máte rády, může být možností, jak spolu více mluvit a užívat si pěkných chvil.

V těžkých chvílích nám může pomáhat nebýt na starosti sám a svěřit se blízkým. Píšete, že přítel je člověk, který Vás podpoří. Můžete si popovídat i s jeho mamkou, se kterou si, podle toho, co píšete, rozumíte. Také může být užitečné si popovídat s odborníkem, se kterým můžete hledat způsoby, jak se cítit lépe. Můžete využít linky důvěry (některé z nich fungují non stop), lze se také obrátit například na školního psychologa, pokud ho ve škole máte. Nebo můžete navštívit psychologa i společně s mamkou, například v rodinné poradně. Při společném setkání si můžete vyříkat, co jedna od druhé potřebujete a co si přejete, abyste dokázaly zvládnout neshody a cítily se lépe.

Přejeme Vám, abyste byla spokojenější.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
25.11.2017

Partner myslí na bývalou přítelkyni

Dobrý den, prosím Vás o radu, netuším jak se chovat v nastalé situaci, kdy mi přítel oznámil že se mu vrací myšlenky na bývalou přítelkyni. Já jsem léta bojovala s psychickým blokem vůči mužům (zapříčiněný sex. obtěžováním v dětství) až jsem nakonec zvítězila ve svých třiceti za pomoci mého velice dobrého přítele (49), ke kterému jsem brzy začala cítit více než přátelství. On krátce poté prodělal velice těžký rozchod (ukončila to jeho přítelkyně), který nesl opravdu dost těžce a já mu pomáhala jak jen jsem mohla vždy když se cítil mizerně... téměř každodenní telefonáty apod. Již to vypadalo že tento rozchod už má v sobě zpracovaný, když se vyjádřil, že ke mě něco cítí... já mu tehdy řekla že nechci být náplastí na předchozí vztah a můžeme se o něčem takovém bavit až bude vědět že má již minulý vztah dořešený. Asi dva měsíce poté se naše přátelství přeměnilo v něco jiného. Bylo to krásné, pro mne vše nové, nepoznané. Ale po 4 měsících vztahu (představil mě celé rodině, v mém bytě už má svá místečka na oblečení, kosm. potřeby... naplánoval společnou dovolenou na příští rok…) mi náhle řekl že jej už dlouho drtí něco související se mnou, ale že jsem v tom nevině. Drtího to, že se mu náhle opět vrací myšlenky na bývalou. Na jednu stranu říká že je se mnou šťastný a do budoucna by si přál se mnou žít, na druhou stranu mi řekl, že vnímá rozdíl mezi tím co cítil k ní a tím co cítí ke mně a že mu tam prostě něco chybí a neví zda to je dobře či ne. To něco popisoval tak, že jsem to pochopila jako onu prvotní zamilovanost, touhu „vlastnit“ druhou bytost, tělesný touha. Pravda ta ani u mne nebyla, myslím si však že je to tím, že jsme byli předtím byli blízcí, byli jsme hodně dobří přátelé. Na jednu stranu říká jak je rád že mě má, jak by mě nikdy nechtěl ranit a záleží mu na mě, na druhou stranu říká že má občas pocit že by měl zůstat sám. Říká, že to co ho na mě přitahuje je má osobnost, má duše a u předchozí partnerky to bylo právě to fyzično. Pak je tu ještě otázka pocitu ztráty svobody, který má na základě tlaku ze strany jeho rodiny, která začala na rodinné oslavě v opilosti vymýšlet termín svatby. To trochu vyděsilo i mě, ale zároveň když jsem nad tím uvažovala, tak bych si uměla představit život s ním napořád. Oceňuji že mi to řekl, ale nevím jak se teď chovat a bolí to. Za dva měsíce jedeme ještě s několika dalšími lidmi na skoro tři týdny do zahraničí (asie). On by chtěl aby vše bylo tak jak to bylo předtím, než mi to řekl. To já nedokážu. Navrhla jsem pauzu než si ujasní co vlastně chce, s tím nesouhlasí. Ale poté co mi to řekl, když se poté ke mně naklonil pro polibek, prostě jsem ztuhla, nechci o něj přijít, zatím to není konec a chci věřit že až si vše ujasní tak konec nepříjde, ale taky nechci aby se u mě vytvořilo silnější pouto k němu než mám nyní, pak by to v případě té horší varianty bolelo více. Cítím jak se ve mně vytváří ochranná bariéra. Trochu mne mrzí, že jsem mu pár dnů před jeho přiznáním toho co ho trápí konečně řekla, co k němu cítím. Dle přátel to moc řeším. Ale zatím jsem došla k závěru že asi bude nejlepší když už o tom nebudu mluvit, pokud to sám nezačne řešit a na nějakou dobu se začnu chovat tak jako dříve – bez intimností, bez projevů lásky jiné než v rámci přátelství, snad si tak uvědomí jestli mu „něco“ chybí když to pro něj budu jen jako kamarádka. Napadlo mě zda v tom všem nehraje roli i sex, který jsme neměli. Díky tom mému bloku jsem prostě kráčela vztahem pomalu. A samozřejmě že z jeho strany se zájem projevil, ale bez nátlaku, věděl čím jsem prošla. Rozhodně nechci abych o něj přišla jako o dobrého kamaráda, kterým byl a samozřejmě nechci o něj přijít jako o přítele a partnera. Nevím jak teď přistupovat k této situaci, jak se zachovat. Vím že pro něj muselo být těžké mi to říci, ale teď to nedrtí jen jeho ale i mě a nevím jak si s tím poradit. Děkuji Amelie

Neriet zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Amelie,

svěřujete se nám, že se Vašemu partnerovi vrací myšlenky na bývalou přítelkyni. Ceníte si jej sice za otevřenost, ale zároveň cítíte, že Vás situace oba „drtí". Nedaří se Vám k partnerovi chovat jako by Vám nic neřekl, máte pocit, že se kolem Vás vytváří ochranná bariéra. Chtěla jste si dát ve vztahu pauzu, ale partner Váš návrh odmítá. Také přemýšlíte, zda v jeho chování může hrát roli, že jste dlouhodobí přátelé a ve vztahu jste zatím neměli sex. Napadá Vás, že byste se k tématu nevracela a chovala byste se k němu jako kamarádka, dokud sám situaci nezačne řešit.

Říkám si, že situace ve Vašem vztahu, kterou popisujete, může být velmi nepříjemná a pro Vás pro oba nemusí být jednoduché ji zvládat.  Zvažujete, co všechno může hrát roli, a sama jste došla k závěru, jak byste se mohla momentálně zachovat. Nejste si ale jistá a chcete od nás poradit.

Při čtení Vašeho dotazu se mi honí hlavou představa, že přechod Vašeho vztahu z kamarádského do partnerského mohl být poměrně náročný. Váš partnerský vztah vznikl relativně krátkou dobu po přítelově náročném rozchodu, který jste mu pomáhala zvládnout. On Vám předtím pomohl překonat psychický blok z dětství. To vše Vás pravděpodobně sblížilo a kamarádský vztah přerostl v něco víc. Nyní, po pár měsících partnerského vztahu, se Vám partner svěřil se svojí nejistotou. Z toho, co Vám řekl, vyvozujete, že mu ve Vašem vztahu schází zamilovanost a tělesná touha. Napadá mě, že v řadě vztahů, které vznikly z dlouhého přátelství, je o něco méně zamilovanosti. Ta do značné míry souvisí s postupným vzájemným poznáváním. Vy se oproti tomu znáte už dobře, a to i v důvěrných oblastech. Možná tak není začátek Vašeho vztahu tolik vzrušující jako u párů, které se předtím neznaly. V tom, že se již dobře znáte, lze však vidět řadu výhod. Máte například už vyzkoušené, že si dokážete být oporou v řešení a zvládání náročných situací.

Ačkoli Vám to partner sám neřekl, napadlo Vás, že mu může chybět sex. Z vašeho dotazu vyplývá, že přítel ví, co jste v sexuální oblasti zažila, a netlačí na Vás.  Zároveň si říkám, že může přemýšlet nad tím, co mu v intimní oblasti přináší Váš vztah a co mu dával vztah předchozí. Možná, že si také celkově potřebuje ujasnit, co od vztahu potřebuje a očekává. Roli může hrát i zmiňovaný strach ze závazků.

Popisujete, že v současné chvíli jej vnímáte jako velmi dobrého přítele a nechtěla byste o něj přijít, zároveň si k němu však nechcete vytvořit silnější vztah. Představuji si, jak pro Vás v této situaci může být obtížné prohlubovat partnerské pouto, a chápu Vaše obavy. Momentálně se přikláníte k tomu, nemluvit o tématu, dokud jej nezačne sám řešit. Dovedu si představit, že tím můžete dát partnerovi prostor pro ujasnění si svých postojů k Vašemu vztahu. Sama sebe se však ptám, jaké to bude pro Vás, když o situaci mluvit nebudete. Napadá mě, že tím můžete přijít i o prostor vyjádřit své obavy a svůj názor. Z dotazu mám pocit, že je Vám blízké o svých pocitech a názorech s partnerem mluvit. Domnívám se, že otevření a řešení tématu, které Vás trápí, je cestou k tomu zjistit, co oba v současné době potřebujete.

Zmiňujete přátele, se kterými o situaci mluvíte, a kteří mají pocit, že situaci příliš řešíte. Přemýšlím nad tím, jestli je ve Vašem okolí někdo další, s kým byste mohla své pocity a obavy bez zlehčování probrat. Také bych Vám ráda nabídla možnost využít služeb psychoterapeuta nebo psychologa. S jeho pomocí se můžete například více zorientovat ve svých pocitech a reagování na chování partnera. Můžete také navštívit společně s partnerem rodinnou poradnu a vyjasnit si Vaše vzájemná očekávání a další směřování Vašeho vztahu v neutrálním prostředí s pomocí odborníka.

Přejeme Vám, abyste našla cestu, jak situaci zvládnout.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
25.11.2017

Katolický životní styl rodičů se liší od toho mého

Dobrý den, obracím se na vás s tímto dotazem, protože potřebuju pohled někoho cizího, někoho kdo se na to podívá objektivně. Můj problém spočívá v tom, že moje rodina je silně věřící (katolíci), já ale ne. Pocházím z docela početné rodiny (mám 4 sourozence), oba moji rodiče i jejich rodiny jsou věřící a taky jsem v této víře byla vychována. A to ve velké míře, že mi byly ty pravidla církve doslova vnucovány jako to jediné správné. Já jsem ale odmalička ráda poznávala nové věci, ráda jsem cestovala. Za poslední asi 3 roky jsem se nacestovala hodně, poznala jsem spoustu cizinců (mezi kterými mám úžasné kamarády) a tím pádem i další jiné náboženství i nevěřící lidi a prostě jsem si vyslechla už spoustu různých názorů na život. A tak nějak jsem si začala uvědomovat, že ta oblast té katolické církve je velmi omezená a že mi to nevyhovuje. Pořád se pokládám za věřící (věřím v Boha), ale rozhodně si nemyslím, že věřící budu jen, když budu dodržovat všechny ty pravidla církve. Jsem přesvědčená, že víra je něco uvnitř nás, nějaké přesvědčení, něco co nemusíme dokazovat tím, že budeme chodit pravidelně každou neděli do kostela. Taky jsem velmi tolerantní k ostatním náboženstvím - opravdu ke všem, nevadí mi, jestli je někdo muslim, jestli někdo věří v energii, jestli někdo nevěří vůbec. A problém je ten, že moje rodina (teď myslím hlavně rodiče, protože ti mají na mne největší vliv/moc) s tím absolutně nesouhlasí. Dokonce mi řekli, že "chodit každou neděli do kostela je to nejdůležitější". Nemají rádi moje kamarády z ciziny, i když je nikdy neviděli a vlastně o nich nic neví. Ale stačí třeba říct, že jsou z Turecka a už jsou to pro ně špatní lidé, protože pravděpodobně budou muslimové. Prostě absolutní netolerance a nadřazenost jejich katolické církve. Nikdy jsem to rodičům neřekla tak otevřeně, co si myslím, protože vím, že by je to hrozně moc zranilo. Nechci jim ublížit, protože oni se celý život snažili o to, aby ze mě vychovali řádnou křesťanku a já bych jim teď řekla tohle. Ale podle mého chování už poznali, že tak nějak beru celou tu katolickou církev na lehkou váhu. Jejich reakce je ovšem taková, že se ještě víc snaží mi vnutit to jejich - pořád mi říkají, co je správné, co musím dělat a co nesmím dělat. A hlavně mi vyčítají, když jen naznačím odpor nebo jiný názor. Já ale třeba naprosto chápu, že pro ně je víra na prvním místě, že je to pro ně v životě velmi důležité. Neberu jim to. Chtěla bych jen to samé od nich. Nedávno jsem si našla přítele, který není věřící. Nevadí mi to. Ještě jsem ho nepředstavila rodičům, ale v brzké době chci, protože to s ním opravdu myslím vážně. Upřímně se hodně bojím jejich reakce. Sex před svatbou je samozřejmě v katolické rodině přísně zakázaný, takže až se rodiče dozví, že jsem s ním už spala, tak nevím... Nevím prostě jak mám vycházet s rodiči a celkově s rodinou, když jejich životní styl se od toho mého tak hodně liší. Je jasné, že až budu mít první příležitost se odstěhovat, tak to udělám. Ale ještě studuju a v minimálně dalších dvou letech to není možné. Ale cítím se doma čím dál hůř. Mám své rodiče ráda, chci s nimi mít dobrý vztah, ale opravdu nebudu poslušná holčička, která chodí každou neděli do kostela, každý den se modlí, chodí ke svaté zpovědi, nepije a nespí se svým přítelem, nemá jiné než taky katolické kamarády atd. Jsem dospělá a vím, co chci. Sama jsem si prošla nějakým tím duchovním vývojem (byly doby kdy jsem křesťanství brala velmi vážně, ale pak mi svět otevřel oči.) Byla bych ráda za nějakou radu, jak se k takové situaci postavit. Zda mám najít odvahu a vše to rodičům jasně říct, a nebo raději neprovokovat a snažit se udržet aspoň normální vztah. Mám totiž pocit, že mě čím dál víc odsuzují a všechno mi vyčítají. Nelíbí se jim skoro nic, co dělám. (protože to nemá nic společného s katolickou církví). Předem děkuji za odpověď. Anička

Anička zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Aničko,

svěřujete se nám o Vaší rodině a církvi, ve které jste od mala vychovávána. Uvědomila jste si, že s jejími principy a pravidly se úplně neztotožňujete. Vaši rodiče takový názor nepřijímají a čím více se snažíte vymanit, tím více Vám pravidla katolictví vnucují. Máte přítele, kterého byste ráda představila rodině. Ten je nevěřící a už jste spolu měli sex, což vše jsou věci, které jdou proti přesvědčení rodičů. Zmiňujete se, že víru si stále uchováváte a sama sebe považujete za věřící. Neznamená to pro vás ale na rozdíl od rodičů striktní dodržování katolických pravidel. Svoji rodinu máte ráda, a nerada byste jí ublížila Vaším odlišným postojem. Nevíte, jak s rodiči vycházet a ptáte se nás, zdali se jim s celou situací svěřit, nebo je raději neprovokovat a cílit na udržení dobrých vztahů.

Je moc fajn, že si dokážete říct, co od života chcete. Z Vašich slov na mě působíte velmi vyzrále. Zároveň je také opravdu empatické, jakým způsobem přemýšlíte o možných důsledcích Vašeho „jiného" přesvědčení v rodině. Představuji si, že musí být velmi náročné snažit se vyjít s příbuznými, se kterými se neshodujete v tématu, které považují za zásadní. Tolerantní přístup, který vůči nim máte, a který byste od nich také chtěla zpět, se mi jeví jako férový požadavek. Na druhou stranu si říkám, že otázka víry je velmi citlivá záležitost a od Vašich rodičů, kteří ve svém přesvědčení žijí celý život, to může vyžadovat hodně síly, aby Váš postoj pochopili.  

Jak tak čtu, co tu popisujete, opravdu na mě působí, že to máte srovnané a víte, co potřebujete. Protože své rodiče znáte nejlépe, je především na Vašem zvážení, kde jsou jejich hranice a zdali se dají nějakým způsobem posunout či odstranit. Napadá mě, že se třeba bojí, jak budete žít v něčem, co oni sami neznají. Takový životní styl se jim může zdát neukotvený a proto nebezpečný či nejistý. Třeba by jim to šlo povědět tak, jako nám tady. Snad i dopisem, pokud máte pocit, že by Vás nemuseli chtít vyslechnout.

Píšete nám, že se teď doma necítíte dobře, a vlastně byste se chtěla i odstěhovat, ale momentálně to není možné. Říkám si, že za současných okolností pro Vás může být náročné být doma ještě dva roky, jak zmiňujete. Možná však tato Vaše situace nepůjde vyřešit hned. Může nějaký čas trvat, než naleznete vzájemné pochopení, a třeba se to ani nemusí povést. V takovém případě se jako určité východisko nabízí například rozptýlení jinými aktivitami, ať jde o práci, záliby, či sociální skupinu, kde můžete vystupovat tak, jak je Vám přirozené. Jako další varianta mě napadá - jestli by to pro Vás bylo přijatelné - zkusit s rodinou hledat jiná společná témata či zájmy, zcela mimo církev, a budovat vztah touto cestou.

Někdy také pomůže mít někoho, s kým to vše mohu probírat - ať je to kamarádka, partner nebo kdokoli blízký. V úvahu také připadá rodinná poradna. Ta své služby poskytuje bezplatně a můžete tam přijít i sama, kdyby se k Vám rodiče odmítli přidat. V poradně můžete například zkoušet hledat nové způsoby komunikace, anebo si s pomocí odborníka vyříkat, jak kdo co cítí a co byste od sebe vzájemně potřebovali.

Přejeme, ať s rodiči naleznete přijatelný způsob soužití.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
21.11.2017

Nevím, co si mám myslet o partnerově chování

Dobrý den!nevím jak začít,ale mám problém a nevím jak z toho ven.Pred 21 lety jsem potkala může,do kterého jsem se zamilovala,respektovala,vzhlížela k němu jako ke člověku,naše láska byla nádherná,narodila se nám dcera a ten pocit štěstí,nejde popsat.Po 12 letech se nám vztah rozpadnul,přítel byl půl roku v zahraničí a já si začla s kolegou s práce,probodlo mu to srdce,ale celé roky jsme zůstali v kontaktu,navštěvovali se,slavili narozeniny a to i přes to ,že já měla jiný vztah.Lukas celé roky byl sám jen sem tam měl slečnu na sex.Minuly rok se mi vztah rozpadl,přítel si našel jinou.Lukas v té době měl roční známost,takovou víkendovou a ona loni 10 dní po odchodu mého partnera odjela do ciziny pracovně,chtěla prý zůstat ale Lukáš jí řekl ať jede,že jsou jen kamarádi.Dopadlo to tak,že jsme se začli navštěvovat,spát spolu,ale ó bydlení jsme ještě nemluvili,a v té době mi Lukáš začal říkat věci,které si myslím že nebyli třeba,Teď se moc omlouvám,ale bylo to třeba že měl celou ruku ve vagíně,měl řeči ó orál.sexu a mne to totálně dostalo.Vubec jsem nereagovala .Po 3 měsících jsme se rozhodli spolu žít,než jsme spolu začli bydlet,tak jsme si řekli,že nic z minulosti nebudem tahat do našeho vztahu,já odstranila vše po bývalém,Lukáš při stěhování taky a bylo.Jenze asi po měsíci žití,jsem zjistila,že má její fotku v mobile v plavkách,tak sem mu řekla jestli mu to přijde normální,že mě to uráží,řekl že to vymazal ale pořád se ti objevuje,pak jsem zjistila že si píšou a těch lží kolem ní bylo víc,pokaždé jsem na to přišla náhodou do mobilu nebo tak jsem nelezla.problem je v tom že to totálně narušilo mojí duveru k nemu,ale tak silné že to pořád vytahují,přísaha na děti že mě miluje ale já nechápu,když byl problém kvůli fotce, proč dovolil aby něco dalsiho náš vztah narusilo.hadame se i kvůli tomu co mi vykládal ó jeho hrátkách proč mi to vlastně říkal?Byly jsme od sebe s Lukášem 9 let.vite já tomu vztahu věřila,a cítím se zrazená,na druhou stranu si říkám,že s ní byl rok a nezůstal s ní,nikdy ji prý nemiloval,prý si držel odstup aby nemusel znovu zažívat bolest.nevim co si mám myslet pomozte mi prosím vysvětlit jeho chování.Dekuji moc

Lenka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lenko,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o svém vztahu s přítelem, se kterým jste dvanáct let žila, pak se Váš vztah rozpadl a každý jste žili vlastní život. Nyní jste se po devíti letech dali dohromady. V obnovení vztahu jste věřila, a proto Vám vadí některé věci, které narušují Vaši důvěru k partnerovi. Zjistila jste například, že má v telefonu fotografie bývalé partnerky a že si s ní píše. Ve vzájemných rozhovorech jste si také vyslechla věci, které Vám nebyly příjemné. Nevíte, co si máte o partnerově chování myslet a chtěla byste jej vysvětlit.

Z Vašeho dotazu cítím, že Vám může být současná situace velmi nepříjemná. Je pochopitelné, že Vaší důvěrou otřáslo, když jste přišla na přítelovy kontakty s bývalou partnerkou. Domluvili jste se, že necháte minulost za sebou a Vy jste tomu věřila a brala to upřímně. Nyní se cítíte zrazená.

Napadá mě, zda jste si o svých pocitech zkoušela s přítelem v klidu promluvit. Pro podobnou debatu bývá dobré vybrat vhodný okamžik a předem si promyslet, co chcete partnerovi říct, abyste se nezačali pouze znova hádat. Mohla byste příteli vysvětlit, co Vás na jeho chování trápí a co byste od něj potřebovala, abyste mu mohla důvěřovat. Oba máte za sebou během přerušení vztahu minulost, kterou nelze smést ze stolu. To však neznamená, že by vztah nemohl opět fungovat a být krásný. Někdy bývá v partnerově minulosti něco, co se nám nelíbí a raději bychom o tom nevěděli. Na druhou stranu tím, že Vám to přítel řekl, mohl dát najevo, že Vám důvěřuje. Možná si neuvědomil, že Vás svou upřímností ranil a mohl naopak Vaši důvěru narušit. Nejlépe by Vám asi řekl on sám, co jej vedlo k tomu, že se Vám se svými zážitky svěřoval. Třeba by pomohlo promluvit si o tom, co navzájem od vztahu očekáváte a jaké máte představy o jeho fungování. Můžete zjistit, že se tyto představy v některých věcech liší, v jiných podobají a na těchto zjištěních lze vystavět podobu vztahu, která Vám oběma bude vyhovovat.

Občas může být pro páry těžké vypořádat se s určitými věcmi ve vztahu o samotě. Někdy nevíme, jak o tom začít mluvit, někdy to prostě nejde, protože máme pocit, že naše snahy vždy skončí hádkou. Pokud byste měla pocit, že vzájemné domácí debaty nikam nevedou nebo že nevíte jak na ně, ale přesto byste chtěla vědět, jak můžete na vztahu pracovat, jak lze nastavit pravidla a dojít ke kompromisům tak, aby vztah fungoval, můžete se obrátit na některou manželskou a rodinnou poradnu, kde se vztahovými problémy zabývají. Do poradny můžete zajít sama nebo i společně s partnerem. Při osobní konzultaci můžete lépe rozebrat všechny podrobnosti a poradce Vám může pomoci vymyslet, co můžete ve vztahu zkusit, abyste k sobě mohli být upřímní, ale aby zároveň netrpěla vzájemná důvěra. Individuálně se můžete obrátit také na psychologa či psychoterapeuta, který Vás rovněž může vyslechnout a pomoci Vám s nalezením řešení. Kontakty na některé psychology naleznete například na webu www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, abyste byla brzy ve vztahu spokojená.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
21.11.2017

Jak se zbavit zlého snu?

Dobrý den, Chtěla bych poradit jak se zbavit zlého snu, stále dokola se mě zdá zlá vzpomínka z minulosti, vždycky mě v noci probudí a já už neusnu. Bojím se chodit spávat abych se vyhla tomu snu, a potom další den sem unavená. Prosím poraďte mi. Předem děkuji za odpověď...

Ashe zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

ptáte se nás, jak se zbavit zlého snu, kvůli kterému se často bojíte usnout, budíte se a nemůžete dále spát. Rozumím tomu, že podobná situace může být velmi nepříjemná.

Říkám si, že spánkem má člověk vlastně načerpat, odpočinout si a nikoli jej očekávat se strachem. Možná právě strach situaci nepřidá. Třeba by alespoň částečně pomohlo zkusit zklidnit svoji psychiku před spaním a usínat co nejvíce v pohodě. Existují různá relaxační dechová cvičení (zde nebo zde nebo jinde na webu) nebo imaginace (např. zde), které pomáhají navodit si pocit klidu a pohody. Někomu pomáhají třeba i zklidňující bylinné čaje. Možné je také pustit si před spaním hudbu, kterou máte ráda, usnout po četbě příjemné pasáže v knize nebo s myšlenkou na něco pozitivního apod. Určitě lze postupně zkoušet různé možnosti.

Napadá mě také, že sny často pomáhají ventilovat pocity, které během dnů (týdnů, měsíců a let) nedostanou úplně prostor. To může znamenat různé věci. Jednak třeba to, že na jejich odžití nebyl prostě čas nebo to, že je člověk nestačil vnímat nebo až vědomě zkoušel potlačit. Sen může rovněž nabízet určitý protipól vůči tomu, co člověku v životě chybí nebo naopak pracovat s tím, co přebývá. Možných interpretací zde bývá zpravidla mnoho.

Pokud byste se jim chtěla věnovat v rámci spolupráce s odborníkem nebo rozebrat obsah snu či událost, která vzpomínku vyvolává, můžete vyhledat psychologa nebo psychoterapeuta, který se touto problematikou zabývá. Vybírat můžete podle referencí známých nebo na internetu (například prostřednictvím www.znamylekar.cz).

Každopádně přejeme, abyste našla co nejdříve cestu, kterou hledáte.

Tým poradny

<>

<>

skrýt odpověď ↑
17.11.2017

Po rozchodu s partnerem si připadám zbytečná, neschopná a hloupá

Přeji celému teamu pěkný den. Po delším rozmýšlení jsem se rozhodla Vás kontaktovat. Je mi 36 let a leta pracuji ve zdravotnictví. Před 5 lety jsem se seznámila s mužem, který je o pár let mladší. Poslední dva roky jsme spolu, dá se říct, žili. Trávili jsme 5 dní spolu, zbytek týdne bydlel u rodičů. Měl onemocní RA, kdy byl závislí na spoustě léků. Primárně jsem mu zajistila lékaře - specialistu, který mu diagnostikoval příčinu a diagnozu. Často mu nebývalo dobře, díky snížené imunitě býval často nemocný. Ve vztahu jsem se mu maximálně přizpůsobovala vzhledem k jeho nemoci. Tzn. Udával bolesti rukou, tudíž mi v domácnosti nepomáhal, spával celé dopoledne a já to akceptovala. Pomáhala jsem mu se zařizováním léků, jezdila na pohotovosti a radila a v rámci svých možností mu pomáhala i tím, že jsem po něm nechtěla přispět na domácnost, tudíž se o nic nemusel prakticky starat. Bohužel měl povahu velmi výbušnou, zajímal se jen o svou osobu a své zájmy. Mé názory na cokoliv okamžitě shazoval, začal mě i často ponižovat, shazovat. Nezapomenu, kdy mi na větu " Ráda bych si s Tebou promluvila doma" Odepsal, že jsem p..a dementní a posléze mě blokoval a 14 dní nekomunikoval. Poté jsem ho vzala zpět. Hodně mě jeho chování trápilo a bolelo, protože jsem vnímala to, že si absolutně neuvědomoval a nevážil toho, co jsem pro něj dělala i byt by se jednalo o maličkost. Nikdy jsem moc dobře nepochopila jeho povahu i byť jsem se moc snažila. Bylo ale pro mě vyčerpávající dělat jen ústupky, defakto se jen celý vztah podřizovat a dělat pouze to, co si přeje druhá polovička. Jelikož si platil po dobu našeho vztahu nějaké resty, občas jsem mu pomohla i finančně a jak jsem již zmínila, nemusel mi přizpívat na inkaso i byt se vařilo, topilo a užíval vodu. Nemluvím o stravě, kterou jsem z velké části financovala.Proč Vás vlastně kontaktuji? Když jsme se letos rozešli, pustila jsem ho domů, kde si sám sbalil veškeré své osobní věci a po letech kdy jsem mu pomáhala odešel se slovem čau. Druhý den mi došla od něj sms, o co vše jsem ho okradla, sms kde mi napsal jaká jsem špína a štěnice. Od rozchodu uplynulo přes půl roku a já nejsem schopna se sblížit s jakýmkoliv mužem. Moc mi ublížil, ne proto, že si našel jinou partnerku a odešel, ale proto, jak se zachoval. Moc mě to bolí. Připadám si zbytečná, jak mi často opakoval neschopná a hloupá, vyžraná selka. Denně mě to trápí a nevím jak z toho ven. Děkuji Vám za odpověd.

jk zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

obracíte se na nás s dotazem, v němž popisujete svůj vztah k bývalému partnerovi. Píšete, že kvůli nemoci partnera jste se často podřizovala jeho potřebám a různě mu pomáhala (například i finančně). Za tuto pomoc jste se však nikdy necítila zcela doceněná. Naopak píšete, že partner Vás postupně začal ponižovat a shazovat, což vyvrcholilo urážlivými zprávami po rozchodu. To, jak se k Vám zachoval, ve Vás přetrvává. Píšete, že se nyní nedokážete sblížit s jakýmkoli mužem, cítíte se zbytečná, neschopná a hloupá, jak Vám bývalý partner často opakoval. Nás se ptáte, jak z toho ven.

Cest, kudy se vydat, může být více.

Říkám si například, jestli by nebylo užitečné popřemýšlet nad tím, čeho si na sobě sama ceníte. Můžete si klidně udělat krátký seznam. Věci někdy tím, že je člověk napíše, dostanou jiný (jakoby oficiálnější) rozměr. Nebo se cíleně každý den za něco dobrého pochválit. Můžete třeba i požádat druhé, aby Vám napsali, čeho si na Vás váží. Možná byste byla sama překvapena, kolik pozitivního na Vás lidé vnímají a vytvořit tak protipól k názoru někdejšího partnera.

Dále přemýšlím, jestli by nešlo někde více načerpat. Tam, kde je Vám dobře, sama nebo s kamarády, při činnosti, která Vám dává smysl nebo dělá radost.

Rozumím tomu, že se po vztahu, který pro Vás byl v mnoha ohledech zraňující, cítíte ublížená a že některé věci prostě moc bolí a není lehké se jich zbavit. Říkám si ale, jestli přece jen nemáte zkušenost s tím, že byste se někdy cítila lépe a pocity, které popisujete, by se třeba nedostavily tak silně nebo nedostavily vůbec. Třeba by šlo z těchto momentů nějak vyjít. Uvědomit si, co se při nich dělo, co pomohlo a jednoduše toho, co pomáhá, dělat více.

Někdy bývá také dobré se s pocity, které člověka tíží, někomu svěřit. Třeba máte ve svém okolí někoho z rodiny nebo přátel, komu důvěřujete a s nímž byste mohla celou situaci probrat. Určitě je také možné obrátit se přímo na psychologa nebo psychoterapeuta, který by Vám pomohl zorientovat se v celé situaci, vyrovnat se s nepříjemnými pocity či bolestí a více se rozhlédnout po tom, kudy se nyní vydat. Konkrétního odborníka můžete vybírat například prostřednictvím internetových stránek www.znamylekar.cz. Možností je také využít služeb rodinných poraden ve Vašem okolí, kde odborníci řeší vyloženě vztahovou problematiku.

Přejeme, ať brzy najdete cestu, která se Vám bude jevit jako nejvhodnější.

Tým poradny.

 

skrýt odpověď ↑
16.11.2017

Jak pomoci kamarádce, aby se neřezala?

Dobrý den mám dotaz. Asi před třemi týdny jsem zjistila,že se má nejlepší kamárádka řeže...Zeptala jsem se proč a řekla mi , protože si myslí , že je hrozně hnusná,že jí žádný kluk nechce atd.spolu s dalšími kamarády jsme ji přesvědčovali aby přestala a ona slíbila , že už to neudělá. Druhý den jsem přišla do školy a všimla si ,že na ruce(zápěstí)má další dva řezy.Zase jsme jí přesvědčovali..říkali jsme,že jí máme rádi a ,že není šeredná a taky , že má spoustu kamarádů kterým na ní záleží.Ona slíbila,že to neudělá.Další den jsem si opět všimla ,že má další, řekla jsem si že už se to musí řešit .Domluvili jsme se tedy s kamarády a zašli za jednou paní učitelkou ,které věříme a víme ,že se jí můžeme svěřit,...a ta nám řekla ,že určitě pomůže ale že bysme to měli říct naší třídní.Uběhli dva týdny a daná kamarádka zjistila ,že jsme to řekli těm učitelkám.Řekla nám , že jí zradili nejlepší přátelé a,že nám už nemůže věřit a taky že jsme ji přibližně 2 týdny lhali do očí(což je pravda ale mysleli jsme to dobře chtěli jsme zabránit přesně tomu co se vlastně stalo...)jinak snámi pořád mluví a kamarádí a má ´´světlé chvilky ale i tmavé,,to se jí většinou střídá.Ve světlých dělá jakoby se nic nestalo a v tmavých nám vyčítá co jsme jí provedli.Tisíckrát jsme se jí oluvili a přiznali ,že jsme udelali chybu ale....jakoby nám to nedokázala odpustit.Každý den nám vyhrožuje ,že se zabije.Na ruku si dokonce vyřezala NE jakože jsme jí zradili.Před pár dny jsem zjistila ,že se jí líbí jeden kluk a předevčírem jsme s ním byli venku.Zjistila jsem ale ,že se mu ona nelíbí(to ví i ona)ale ,že se mu líbím já...Nevím jak jí to teď říct.Včera kvůli tomu brečela ,že dostala friendzone a já jí to mám teď potvrdit?Ale nemohu jí lhát 1.nechci je to má nejlpší kamarádka a nechci jí lhát. a za 2.by se to dozvěděla odjinud a řekla by ž jsem jí lhala atd... CO MÁM TEDA DĚLAT?chci jí pomoct nechci aby se dál řezala nebo hůř zabila.A musím jí říct to s tím klukem ale jak???????????? děkuji za odpověď PS:občas mi příde ,že to taky dělá kvůli pozornosti aby byla zajímavá řekla to taky docela dost lidem a někdy to k něčemu využívá např.že když něco neuděláte tak se bude řezat atd.

meloun zobrazit odpověď ↓
 

<>

Ahoj,

píšeš nám o své nejlepší kamarádce, která se řeže, protože se nemá ráda. I když jste ji s přáteli opakovaně přesvědčovali, aby přestala a dávali jste jí najevo, že je pro Vás důležitá a máte ji rádi, ona se vždy stejně znovu pořezala. Když jste řekli učitelce, co se děje, chápala to jako zradu. Kamarádce se střídají nálady, někdy s Vámi normálně mluví a jindy Vám nechce odpustit, že jste řekli o jejím chování učitelce. Dokonce Vám říká, že se zabije. Napadla tě i možnost, že to všechno dělá jen, aby upoutala pozornost. Momentálně Tě trápí, jak jí říct, že klukovi, který se jí líbí, se líbíš Ty. Nechceš jí lhát, ale bojíš se, že si ublíží, když jí řekneš pravdu.

Musí být velmi těžké vidět, jak si nejlepší kamarádka ubližuje a nevěří si, i když má kolem sebe blízké kamarády jako jsi Ty, co se jí snaží podpořit. Z Tvého dotazu vnímám, že Ti na ní opravdu záleží a snažíš se aktivně hledat pomoc.  Představuji si, že situace, ve které se nacházíš, není vůbec lehká, protože ať už se rozhodneš jí říct o tom, kdo se líbí tomu klukovi, nebo ne, obojí může skončit špatně. Říkám si, že nejspíše cítíš za to, co se stane s Tvou kamarádkou, velkou zodpovědnost, a proto Tě rozhodnutí, jak jí to sdělit, moc tíží.

Ve Tvém věku je přirozenou reakcí hledat pomoc dospělého, např. učitelky. Píšeš, že to kamarádce přišlo jako zrada. Ty máš však právo přenechat to na někom, kdo není v celé záležitosti vázáný přátelstvím a kdo má více zkušeností s řešením podobných situací. Je moc fajn, že jsi jí nabídla podporu, ale nemáš zodpovědnost za její jednání a za to, abys její problém vyřešila. Myslím, že dále bude pořád přínosné, když budeš kamarádku povzbuzovat v tom, že není tak škaredá, jak se domnívá, a že jsi tady pro ni. Můžeš jí také podpořit v tom, aby se obrátila pro pomoc na někoho dospělého, komu věří (např. na své rodiče, na školního psychologa, na učitelku, které důvěřuje apod.) a svěřila se jim se svým trápením.

Podle toho, co píšeš, to vypadá, že se snažíš pro kamarádku dělat, co nejvíce můžeš. Myslím si, že by bylo dobré, kdybys však nezapomínala i na sebe. Co mě napadá jako první je, že bys své obavy mohla probrat se svými rodiči. Dále mě napadá obrátit se na školního psychologa nebo výchovného poradce ve škole. Se školním psychologem nebo poradcem můžeš sdílet, jak se cítíš Ty, jak na Tebe řezání kamarádky působí a co by pomohlo Tobě samotné, abys neměla tolik starostí. Také s ním můžeš probrat to, jak ještě můžeš kamarádce pomoct, aby se dále neřezala, a jakým způsobem můžeš kamarádce nabídnout pomoc někoho dospělého. Můžeš se s ním také domluvit, jak kamarádce říct, že se tomu klukovi líbíš spíše Ty a jak jít to podat, aby se necítila, že jsi ji zradila. To, co řekneš školnímu psychologovi nebo poradci, zůstává jen mezi Vámi, pokud se nedomluvíte jinak.

V případě potřeby se také můžeš obrátit na některou z linek důvěry. Např. můžeš zdarma a anonymně zavolat na Linku bezpečí na číslo 116 111 (nabízí pomoc i přes email nebo chat) nebo na Modrou linku na číslo 608 902 410 nebo  549 241 010 (zde ovšem platíš hovor své telefonní společnosti). Modrá linka také nabízí emailové poradenství, chat a bezplatné volání přes skype. Můžeš se také obrátit na některé z krizových center (např. http://www.dkc.cz/), kde by Ti také mohli bezplatně poradit, co ve Tvé situaci dělat.

Přejeme, ať je Tvé kamarádce brzy lépe a ať ani Tebe už její chování netrápí.

Tým poradny

 skrýt odpověď ↑
15.11.2017

Mám pocit, že mi rodiče ničí život a nevím, jak dál

Dobrý deň, Neviem presne kde mám začať keďže ma to trápi už dlhšiu dobu. Moji rodičia snáď nikdy nemali dobrý vzťah. Mám pocit, že mama si otca vzala len aby mohla konečne vypadnúť z domu (nemôžem povedať, že by túto skutočnosť pred svojimi deťmi tajila, neustále nám to opakovala). Iná doba. Pamätám si ako si každý druhý týždeň balila kufre ale nikdy neodišla. Ja som potom odišla na univerzitu a keďže som to mala domov ďaleko, tak som domov chodila tak dva krát do roka. Ani mi to nevadilo. Mám pocit, že som sa rozhodla odísť do Česka i kvôli tomu, že som od svojej rodiny chcela byť čo najďalej. Každopádne som stále dostávala informácie od mojej sestry, ktorá je mladšia a ktorá doma bola. Zlom prišiel pred pár rokmi počas toho ako som študovala v zahraničí. Mama sa mi úplne prestala ozývať. Začala ale tráviť veľa času na internete tým, že si dopisovala s inými mužmi. Čoskoro som sa od sestry dozvedela, že si našla milenca. A potom ďalšieho a ďalšieho. Keď mi mama doma ukazovala nejaké fotky na mobile, tak sa omylom preklikla na fotku nahého muža. A tvárila sa, že nevie o čo ide. Omylom som našla list, ktorý jednému z nich písala a po pár vetách sa mi začal dvíhať žalúdok. Zároveň som si začala uvedomovať, že mi čoraz viac a viac klame. O tom, že ide ku kamarátke keď v skutočnosti šla za milencom atď atď. Tvárila som sa, že neviem o ničom pretože som si nevedela predstaviť ako ju konfrontovať. Začala sa vyzývavo obliekať, chodiť neskoro domov. Týždeň po výplate všetko minie. Kupuje si drahé veci a klame o tom. Požičala si odo mňa 60 000. Nepýtala som sa na dôvod pretože... pretože to je moja mama a mala som pocit, že potrebuje pomoc. Potom som však zistila, že to všetko minula na oblečenie, kabelky. Strašne to bolelo ale zase som nevedela ako ju konfrontovať. Doteraz mi nevrátila ani korunu. A neviem vôbec či chcem aby mi niečo vracala. S otcom to nikdy nebolo jednoduché. I ja som s ním mala zložitý vzťah, hlavne keď som vyrastala. Nevie ako komunikovať s ľuďmi a je prehnane hrubý. Za každú maličkosť mi dokázal vynadať alebo trebárs prevrátiť celú izbu hore nohami. Zároveň ale nikomu nechcem klamať. Takže keď sa ma spýtal či mi mama požičala nejaké peniaze, tak som mu povedala, že niečo hej ale, že ďalej sa do toho nechcem miešať. Myslím si, že takéto veci by si mali vyriešiť sami. Dva dni na to sa mi ozvala ona, že aká som sviňa. Že som jej sľúbila, že to nikomu nepoviem a že je kopu vecí, o ktorých neviem a ona pri ňom ostala len kvôli nám. Nevedela som čo jej povedať. Mám pocit, že tie negatívne pocity voči nej vo mne rastú už roky. Neverím jej. Neviem rozlíšiť kedy klame a kedy hovorí pravdu. Ozve sa mi len keď niečo potrebuje a vôbec ju nezaujíma ako sa mám ja. A mňa už nezaujíma ona. Doma som už nebola ani nepamätám. Komunikujem len so sestrou. Na otca mám tiež ťažké srdce. Trhá mi srdce, že nedokážem veriť vlastným rodičom. Mám pocit, že mi ničia život. Neviem čo ďalej. Mám pocit, že to ovplyvňuje nielen môj psychický ale i môj zdravotný stav. A taktiež môj vzťah. Mám pocit, že na svojom priateľovi stále len hľadám chyby a porovnávam ho s mojím otcom. V negatívnom slova zmysle. Už dlhšie zvažujem návštevu psychológa ale neviem sa k tomu odhodlať. Z nových vecí mám posledné roky strašné bruchabolenie. A keď mám niekam telefonovať, musím sa odhodlávať polhodinu. Odkedy som sa prisťahovala do Prahy, tak mám pocit, že žijem len prácou. Všetci moji kamaráti z Brna sa rozpŕchli. A práca ma nenapĺňa. Sú dni kedy prídem domov a plačem. Plačem lebo neviem čo so sebou. Plačem lebo ma niekedy prestáva baviť žiť. Jediné svetlo v mojom živote je môj priateľ a jeho rodina. Jeho rodinu som mu vždy závidela. Jeho mama sa o mňa zaujíma viac ako moja vlastná. Neviem ako dalej.

Monika zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Moniko,

děkujeme za Váš dotaz a projevenou důvěru. Píšete o mnoha věcech, které Vás trápí, z nichž většina se vztahuje k Vaší rodině. Mrzí Vás, že Vám matka lže a nezajímá se o to, jak se Vám daří. Uvědomujete si, že negativní pocity vůči ní se už delší dobu stupňují a v tuto chvíli nedokážete Vašim rodičům věřit. Máte pocit, že Vám vztahy v rodině ničí život a že ovlivňují i Váš zdravotní stav a vztah s přítelem. Někdy pláčete, protože nevíte, co dělat a máte pocit, že Vás přestává bavit žít. Z dotazu cítím, že je pro Vás opravdu těžké vypořádat se se vším tím, co v souvislosti se vztahy ve Vaší rodině prožíváte, a že Vás to velmi mrzí.

Podle toho, co píšete, vnímám, že je toho na Vás v tuto chvíli opravdu hodně. Snažím se představit si, jak náročné to pro Vás asi je, když nevíte, zda můžete věřit své matce a s otcem máte také složitý vztah. Dobrý vztah s rodiči je něco, po čem téměř každý člověk touží, ale bohužel je mnoho případů, kdy vztahy z nějakého důvodu v rodině nefungují tak, jak by si člověk představoval. Vnímám, že věci, které Vaši rodiče ve svém životě a ve vztahu k Vám řeší, Vás momentálně zraňují a spíše zatěžují.

Na základě toho, co jste napsala, proto vnímám v tuto chvíli jako velmi důležité, abyste se Vy sama mohla cítit alespoň o trochu lépe. Přemýšlím, co byste v tuto chvíli ve svém životě potřebovala pro to, aby se Vám alespoň na chvíli ulevilo. Mohou to být i maličkosti, ze kterých máte radost a jsou Vám příjemné. Všímám si například, že zmiňujete, že světlem ve Vašem životě je momentálně přítel a jeho rodina. Možná byste našla i něco dalšího, co byste ve Vašem životě nyní mohla rozvíjet a co Vám dává nějaký smysl. Současná situace může být i začátkem pro něco nového, co Vám bude dodávat sílu jít dál.

Ke vztahům v rodině mě ještě napadá, že někdy může odloučení od rodiny a určitý odstup pomoci a přinést určitou úlevu, obzvláště ve chvíli, kdy jsou vztahy zatěžující a nepříjemné. Vztahy v rodině se také někdy po určité době nebo pod vlivem určitých okolností mohou různě měnit - to, že jste si momentálně s Vaší rodinou vzdálení, nemusí znamenat, že odloučení je už definitivní. V této souvislosti přemýšlím nad tím, zda by pro Vás bylo přínosné zkusit své matce otevřeně říci (nyní nebo někdy v budoucnu), co prožíváte, včetně toho, že Vás zraňuje, když Vám neříká pravdu a neozývá se Vám.

Říkám si, že bych Vám přála, abyste v této obtížné situaci nebyla na vše sama. Chtěla bych Vás proto podpořit ve snaze vyhledat někoho, kdo by Vám v této nelehké situaci pomohl. Věřím, že právě návštěva psychologa, kterou i ve svém dotazu zmiňujete, by Vám mohla poskytnout potřebnou podporu. Společně byste mohli nalézt způsob, jak fungovat ve vztahu k Vaší rodině tak, aby Vás to tolik netrápilo a jak byste mohla najít sílu a naději k tomu, abyste se sama ve svém životě cítila spokojenější. Kontakty na některé lze najít např. na stránkách www.znamylekar.cz . Tématům rodinných vztahů se přímo věnují rodinné a manželské poradny. Můžete také využít služeb některé z linek důvěry, kde byste mohla probrat Vaši situaci anonymně a bezplatně buď po telefonu, nebo prostřednictvím chatu.

Přejeme, ať se Vám brzy uleví.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
14.11.2017

Nechci znovu spadnout na dno kvůli nešťastné lásce.

Dobrý den, Jsem velice rád,za možnost se svěřit. V první řadě chci poděkovat lidem, co mají zájem pomáhat ostatním,ve všem směrech, i když si nedělám iluze, že je později práce jako každá jiná...děkuji! K mému volání o pomoc. Od mala jsem řekl bych precitlively, empaticky,přející a v uvozovkach spravedlivý...atd. Byl jsem dlouhé roky platonicky zamilovan do jedné mé kamarádky. Je to za mnou, mám ji stále rád jako člověka, však láska už je Díky bohu pryč. Avšak touto zamillovanosti jsem ztratil pár let a tím i zkušenosti ve vztazích, které jsem neměl. Teď v mých třiceti letech jsem potkal ženu. Byly jsme spolu asi půl roku, má super dceru, kterou mám moc rád. Asi měsíc po začátku našeho vztahu, mě napsal pár zpráv její bývalý manžel,s kterým byla jedenáct let, od svých 18. Po tom co ho nechala, má už dva roky jinou přítelkyni. Řekl bych, že je za vodou. Moc mu to přeji. Moji teď už bývalou přítelkyni hanil, že je na pervitinu atd, že její zájem o mě nebude o lásce... Vím, že jako svobodná matka to nenapadlo jednoduché, I finančně. Strašně mě to nahlodalo a musela to na mě vidět.. Popral jsem se s tím ale ona mě nechala. Teď vím, že s ní chci být stůj co stuj, moc jí miluji a nechci již o ní pochybovat. Ale že už to necítí tak jak na začátku.. Prvně jsem to chápal a byl jsem s tím smířen, pořád jsme se viděli denně. Ale teď, po jedné pauze a dvěma pokusy o návrat do vztahu, který jsem inicioval já,me po víkendu, kdy mě začala ignorovat(I přez to si píšeme) jsem dnes zažil naprosté dno své existence. Došlo me, co se vlastně děje, že žena mého života se mnou nechce být. Chce být kamarádkou, ze si mě stejně váží. (I přez to jsme měli intim styk a občasné situace jako ve vztahu). Dnes jsem se totálně zhroutil.. Myslel jsem I nad tím, že si ublizim. (a to se mam rad) moc se bojím období, které mě teď čeká. Nemůžu pracovat, nemyslím na nic, než na ni. Bojím se, že nemám dostatek sil, abych to zvládl. Nevím s jakou intenzitou to přijde příště. Jsem na dně... Mám si najít psychoterapii a popř si nechat nasadit léky na ty tu úzkosti? Nebo to mám pretrpet? Jsem velice citlivý člověk. Nevím jestli to ještě zvládnu... Bojím se kolapsu, zhrouceni... Moc jí miluji a stojím o ni. Ale nechci se už takhle nezkutecne trápit.... Prosím I přez to, že jsem to vše popsal ze dvou procent o radu. Zároveň se omlouvám o čas, který můžete věnovat lidem, kteří potřebují pomoc víc než já. Dekuji. S pozdravem Vitek

Vítek zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Vítku,

v prvé řadě chci říct, že se určitě na nás můžete obracet, pokud cítíte, že potřebujete pomoci, poradna je pro kohokoliv. Žádný problém není větší či menší, nedá se to srovnávat, protože každý člověk má jiné prožívání. Píšete nám o tom, že milujete ženu, která už však chce být jen kamarádkou. Uvádíte, že Vám o ní dříve psal její bývalý manžel nepříjemné zprávy, které ve Vás zasely semínko pochybnosti, jestli je ve vztahu upřímná. Tušíte, že odhalila, že si nejste jistý jejími úmysly, a přestože Vy jste se těchto úvah zbavil, ona už nechce v partnerském vztahu pokračovat. Dnes jste si ztrátu plně uvědomil a cítíte, že jste spadl na své dno. Bojíte se, jestli se Vám podaří se tomuto zhroucení do příště vyvarovat.

Bývá těžké vyrovnat se s tím, že člověk, o kterého tolik stojíme, s námi nechce být v partnerském vztahu. Představuji si bolest, jakou prožíváte kvůli ztrátě vyhlídky na to, že byste s ní zase byl, když ona nemá zájem. Strach, jestli to zvládnete, je přirozený. I když se někdy zdá, že už nemáme sílu překonat tak velké trápení, často se ta síla v lidech skrývá, i když není hned vidět. Někdy to může trvat delší dobu, než se nám podaří se přes to přenést, ale myslím, že naděje vždy nějaká je.

Píšete, že se Vám nedaří soustředit se, protože myslíte jen na ni. Lidem s podobnou zkušeností často pomáhá, vyhýbat se místům a věcem, které milovaného člověka připomínají. Říkám si, jestli jste zkoušel se zaměřit na věci, co Vás baví. Při práci je snazší nechat do mysli proudit nepříjemné myšlenky, ale když se lidé věnují něčemu, co jim přináší radost, může se nám lépe dařit odklonit pozornost od trápení.  Může se jednat o nějaký koníček nebo třeba o cestu na místo, kam jste v minulosti rád chodíval. Někomu pomáhá setkávání s přáteli, protože ve společnosti druhých začne myslet na něco jiného a časem se od trápení oprostí. Nemyslím si, že by člověk měl těžké chvíle jen přetrpět, ale že užitečnější bývá hledat možnosti, co s tím dělat.

Napadá mě, jestli jste už o všem mluvil s někým blízkým. Bývá úlevné, když je vedle nás někdo, kdo ví, jak se cítíme a nejsme na všechno sami. Pokud byste raději mluvil s někým objektivním, můžete se také obrátit na Linku důvěry, např. v akutních stavech, kdybyste znovu cítil, že jste na dně. V těchto náročných chvílích existuje i možnost vyhledání krizových center, která fungují zdarma. Zvažoval jste psychoterapii nebo možnost braní léků. Psychoterapie bývá v podobných situacích, jako je ta Vaše, velmi nápomocná. Zda jsou léky ve Vašem případě vhodné, posoudí psycholog na základě osobní konzultace. Můžete se obrátit na psychologa pracujícího na pojišťovnu nebo si vyhledat psychoterapeuta, který pracuje soukromě. Lze se poptat známých, jestli nemají s někým zkušenosti, nebo se dá hledat na internetu, např. na www.znamylekar.cz, kde někteří psychoterapeuti mají svůj profil i s referencemi od klientů. Je možné docházet na psychoterapii a pracovat na svých obtížích a zároveň se věnovat sám sobě a dopřávat si příjemné zážitky. Spojení obou aktivit může proces zlepšování stavu urychlit.

Přejeme Vám, ať už je Vám brzy lépe.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
13.11.2017

Existuje šance na zlepšení, když mě trápí tak moc věcí?

Dobrý den. Poslední dobou mě ve zvýšené míře trápí vidiny. Objevují se hlavne v noci, tak jsem to asi tolik neprožívala (Mám je od 11, ale na nějakou dobu to přestalo. Teď je to jiné), ale teď naposledy se mi to stalo i ve dne. Když to přijde, tak bez ohledu na to, že vidiny nejsou tak děsivé pociťuji strašnou úzkost. Buší mi srdce a láká po dechu.. Neustále se v noci budím. Vidiny jsou záblesky světel a pulzování objektů. Také se strašně nenávidím za to, kdo jsem. Nebaví mě to. I při menším neúspěchu ve škole si neustále ubližuji. Dělám to proto, protože od rodiny jsem se až na matku a otce odstřihla a kamarády mám, protože je potřebuju, kdybych náhodou dostala panický záchvat během vyučování. Jinak k nim nic necítím. Všechno si strašně beru a nikomu nevěřím. Na každého hraju něco jiného podle potřeby a vše mám promyšleno tak, aby nikdo neodhalil moje nitro, kam se můžu schovat. Nikde jinde není bezpečno. Odraz v zrcadle někdy není můj. Někdy mi přijde, že mě někdo sleduje nebo odposlouchává přes mikrofon na mém telefonu. Bojím se. Nerada zvedám telefony. Bojím se i nadpřirozena. Bojím se skrytých motivů ostatních lidí. K psycholožce už nedocházím. Jsme přesvědčena, že mě nenávidí. Někdy mám myšlenky, které mi říkají, že jídlo je otrávené, abych dostala rakovinu a vytřískali ze mě peníze. Nikdy bych si nevzala léky. Krom toho trpím mentální bulímii, 7 let mě šikanovali, byla jsem sexuálné zneužívaná v 11 letech,mám smíšenou úzkostnou a depresivní poruchu a disharmonický vývoj. Jsem odpad a vím, že ostatní se ke mě tak budou chovat. Cítím se rozbitě. Je nějaká šance na zlepšení? Už si nevím rady. Jsem stále unavená a je toho tak moc.

Artis zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Artis,

obracíte se na nás s více tématy, které Vás trápí. Znepokojují Vás vidiny záblesků a pulzování, které jsou spojeny se zažíváním úzkosti a buzením se ze spaní. Provází Vás také pocity nenávisti vůči sobě samé a strachu, že Vám lidé chtějí ublížit. Popisujete, že nemáte vůči lidem důvěru, a i když máte kamarády, nevnímáte, že by Váš vztah k nim byl citový, ale spíše se Vám tento typ kontaktu v určitých situacích hodí.  Je toho na Vás moc, cítíte se bezradná a kladete si otázku, jestli je možné, aby Vám bylo lépe.

Nedivím se, že Vás tento stav už unavuje a že se tím cítíte zavalená. Podle toho, co píšete, to na mě působí, že jste v životě opravdu zažila hodně těžkých chvil. Říkám si, že Váš náročný životní příběh mohl ovlivnit to, že jste doteď velmi citlivý a křehký člověk, který se bojí otevřít  světu a raději se schovává sám v sobě, kde cítí bezpečí. Když si pročítám Váš dotaz, běží mi hlavou, že je přirozené, že člověk, který si už v dětství prošel tolika zraňujícími zážitky, může mít obtíže v přijetí sebe sama a nemusí věřit ostatním lidem. Tolik věcí na jednoho mladého člověka bývá skutečně nesnadné ustát a Vy přitom zvládáte stále ještě chodit do školy, každodenně fungovat a máte odhodlání na sobě pracovat a hledat pomoc, což se odráží třeba i v tom, že jste nám napsala. Může se jednat o první posun ke zlepšení Vašeho stavu.

Napadá mě, jestli jste o tom, co prožíváte, už mluvila s někým blízkým, např. s rodiči, o kterých píšete, že jste s nimi v kontaktu. Sdílení pocitů bývá uvolňující a lidem většinou pomáhá, když v tom nezůstávají sami a společně mohou přemýšlet, co dále. Možná je pro Vás náročná představa, že o tom všem s někým mluvíte. Říkám si, že nemusíte mluvit hned o všem, ale sdílení alespoň části pocitů, které ve Vás jsou, může být pro okolí významnou zprávou, že se necítíte v pohodě.

Pokud byste chtěla probrat svou situaci raději s někým nezaujatým, možná na Vaší škole funguje školní psycholog, který by také mohl být podporou. Anonymně se můžete obrátit na Linky důvěry nebo krizová centra, která fungují bezplatně.  Vzhledem k tomu, že ještě nejste plnoletá, můžete navštívit také Krizové centrum pro děti a dospívající a ozvat se i na Linku bezpečí. Píšete, že psycholožku jste už vyhledala, ale necítila jste se tam dobře. Lidem se občas stává, že jim některý psycholog nevyhovuje, ale když vyzkouší někoho jiného, tak se u něj cítí více v bezpečí. Každý člověk je jiný a každému sedí jiný přístup. Společně  byste mohli hledat možnosti, jak postupně Váš stav zlepšovat, aby Vám bylo co nejlépe. Jiného psychologa můžete vyhledat např. v seznamu brněnských psychologů, kteří mají smlouvu s pojišťovnou a klient tedy nemusí nic platit. Někteří z nich však vyžadují doporučení od dětského lékaře. Odborníka můžete vyhledat i např. na stránkách www.znamylekar.cz, kde mají někteří psychologové svůj profil i s komentáři jejich klientů.  

Přejeme, ať je Vám co nejdříve lépe a máte sílu do hledání východiska z Vaší situace.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 1-25 z 768 → stránka: 12