Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 1-25 z 1393 → stránka: 12

15.3.2019

Bojím se o svého bratra

Dobry den, vcera mel muj bratr zastavu srdce a odvezla ho zachranka. predtim mel halucinace (jakoze byl soucasti pocitacovy hry, videl na zahrade slony, nekdo ho pronasledoval atd, po zemi sbiral veci, ktery tak vubec nebyly...) posledni dobou hrozne pil (myslim, ze i 2 litry vina denne) snazili jsme se mockrat mu pomoct prestat, ale vzdycky si cestu k piti nasel. jen mi ted prosim reknete, co bude nasledovat? pujde na psychiatrii? jiz pred nekolik mesici prisel o RP za rizeni v opilosti. jen se bojim, aby nemel trvale nasledky :( moc dekuji za pomoc

Monika zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Moniko,

děkujeme za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Píšete nám, že Vašeho bratra odvezla sanitka. Předtím, než u něj došlo k zástavě srdce, trpěl halucinacemi, hodně pil, a i když jste se mu snažili pomoci přestat, vždy si cestu k pití našel. Bojíte se o něj a ptáte se nás, co bude následovat.

Z toho, co píšete, cítím, jak Vám na Vašem bratrovi záleží a jak je pro Vás situace asi složitá. Bohužel, na dálku nedokážeme říci, zda Váš bratr půjde, nebo nepůjde na psychiatrii a nedokážeme ani odhadnout, zda bude mít trvalé následky. Možná byste se na to mohli zeptat jeho ošetřujícího lékaře, který by vám mohl říci, co bude následovat a jak bude vypadat léčba Vašeho bratra. Psychiatrie je místo, kde by Vašemu bratrovi mohli pomoci s halucinacemi a pokud by chtěl, tak také s nadměrným pitím alkoholu . Také by mu mohli pomoci objasnit původ halucinací a na základě toho by mohli hledat  řešení, co s nimi dělat a zda třeba nesouvisí s pitím. 

Chtěla bych ocenit, že se zajímáte o to, co s bratrem bude. I když se mu snažíte pomoci, v konečném důsledku bude záležet pouze na něm, zda s tím bude chtít něco udělat. Chápu, že může být těžké vidět blízkého, který má potíže, ale někdy bohužel nemáme moc možností, jak to ovlivnit. Je pak důležité jeho rozhodnutí respektovat a být mu třeba nablízku, kdyby chtěl pomoci. Říkám si, že byste také neměla zapomínat na sebe. Napadá mě, zda není ve Vašem okolí někdo, s kým byste mohla své starosti sdílet. Sdílet s druhými naše starosti nám často může pomoci cítit se lépe. Také byste se mohla obrátit na nějakého odborníka. Např. na stránce www.znamylekar.cz najdete kontakty na psychoterapeuty a psychology spolu s recenzemi od ostatních klientů. Jemu byste se mohla svěřit a pobrat s ním například své obavy. Můžete také zavolat na některou z linek důvěry. Jsou dostupné nonstop a i zde by s Vámi situaci mohli více probrat.  Pomoc a podporu, co se týče pití Vašeho bratra, můžete pro sebe i pro něj, pokud bude mít zájem, hledat například ve skupinách Anonymních alkoholiků. Na jejich webu můžete najít skupinu v místě Vašeho bydliště. 

Přejeme Vám, abyste situaci s bratrem zvládla. 

Tým poradny 


skrýt odpověď ↑
15.3.2019

Mám potíže se vztekem a nenávistí

Mám problémy se vztekem a nenávisti, které dusím v sobě. Nedokážu ventilovat jakékoliv emoce, neumím to. Přijde mi to, jako hrozná slabost, ukázat emoce. Jakmile se vztek ve mne nahromadi, tak vybuchnu a jsem schopna rozbijet věci kolem sebe a i mlátit do lidi, kteří mají tu smůlu, že jsou mi na blízkou, nebo se mi přípletli do cesty, či nějak odporovali. Během těchto záchvatů se nepoznavam, jako bych to ani nebyla já, necítím pak žádné výčitky svědomí a vše si pamatuju. Nemrzí mě to a zase se dostávám do stadia, kdy jsem ke všem chladná a bez emocí. V poslední době z důvodu stresu ve škole se záchvaty vzteku stávají pravidelněji a častěji. Už nevím, jak dal. Zkoušela jsem chodit na box, abych ze sebe vztek dostala, ale nepomohlo to. Před návštěvou psychologa jsem ještě chtěla zkusit tuto poradnu mé univerzity. Předem moc děkuji za návrhy a pomoc.

Ema zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Emo,

děkujeme, že jste se obrátila právě na naši poradnu. Píšete nám, že neumíte ventilovat emoce, zároveň se však v poslední době častěji potýkáte se situacemi, kdy vás ovládne vztek, v důsledku čehož vybuchnete, dokážete při tom rozbíjet věci nebo mlátit do lidí, a následně se nepoznáváte a necítíte lítost. Domníváte se, že je jednou z příčin vyšší míra stresu, který nyní zažíváte, a ačkoliv jste zkoušela najít způsoby, jak tyto výbuchy zvládat, nedaří se Vám to, a ptáte se nás proto na radu.

Předně bych chtěla ocenit, že jste se rozhodla tyto potíže řešit a snažíte se hledat způsoby, jakými by se na nich dalo pracovat. Věřím, že zažívat situace, které popisujete, může být velmi nepříjemné. Zároveň rozumím, že je těžké přijít na to, jak s těmito záchvaty vzteku pracovat a jak zmírnit důsledky nahromaděných emocí.

Píšete, že jste zkoušela chodit na box, ale nepomohlo to. Napadá mě, že byste mohla zkusit i jinou podobnou činnost nebo že by vám mohly pomoci i jiné druhy aktivit, u kterých byste se dokázala vnitřně zklidnit, přijít na jiné myšlenky nebo ze sebe emoce uvolnit jiným způsobem. Takovou aktivitou může být třeba jiný, klidnější druh sportu než box (např. běh, procházky v přírodě, jóga) nebo možná nějaká literární či výtvarná činnost, u které byste své emoce mohla zkusit ventilovat ještě jiným způsobem, který by Vám mohl lépe sedět a být tak pro Vás užitečnější. Mohla byste na uvolňování emocí zkusit zapracovat také prostřednictvím komunikace s nějakým blízkým člověkem, kterému důvěřujete, například s někým z rodiny či kamarádů. Takovému člověku byste mohla zkusit vysvětlit situaci, ve které se momentálně nacházíte, a mohl by Vás podpořit v tom, abyste se o svém prožívání naučila více mluvit a své emoce si tímto způsobem jednak více uvědomovat, ale také je touto cestou uvolňovat, aby se ve Vás nemusely hromadit.

Kromě řešení samotných pocitů vzteku a nenávisti a jejich důsledků ve formě popisovaných výbuchů bych Vám chtěla nabídnout možnost zaměřit se také na jejich příčiny. Tím mám na mysli jednak některé spouštěče, tedy například stres, o kterém se sama zmiňujete, ale možná také hlubší příčiny, které Vás mohou vést k tomu, že Vám dělá potíže emoce ventilovat, že máte pocit, že je slabost je ukazovat, a dostáváte se do situací, kdy, jak píšete, sama sebe nepoznáváte. Možnosti internetové poradny jsou v tomto ohledu bohužel omezené, ale ráda bych Vás pobídla k tomu, abyste skutečně zkusila navštívit psychologa či psychoterapeuta, se kterým se na tyto aspekty můžete zaměřit a pokusit se postupně přicházet na způsoby, jakými dojít k takové změně, která by Vám umožnila cítit se lépe. Odborníka můžete vyhledat např. na stránkách www.znamylekar.cz, nebo můžete vyzkoušet některého z psychologů, kteří pracují přímo na univerzitě. V případě, že byste si potřebovala promluvit ihned, například v nějaké závažnější situaci, kterou byste měla potíže sama zvládnout, můžete se obrátit také na některou z linek důvěry.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo najít způsoby, jak se svými emocemi pracovat, a cítila jste se díky tomu lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
10.3.2019

Jak dlouho je nejlepší počkat se seznámením našeho syna s exmanželovou novou partnerkou?

Dobrý den, ráda bych měla odborný názor na problém, který nyní řeším. Už jednou jsem do vaší poradny psala s prosbou o radu, jak bychom já a manžel měli přistoupit na začátku rozchodu/rozvodu k synovi. Jak se chovat, co mu říkat, jaké aktivity zachovat, aby to na něj mělo co nejmenší dopad. Poradili jste mi dobře. Nyní řeším problém, jak mému exmanželovi vysvětlit, že seznámení 4. letého syna s jeho novou přítelkyní, se kterou je měsíc a půl, není dobrý nápad. Nyní je rozvod teprve na absolutním začátku, tedy ve fázi podání žádosti o přidělení do péče. Tzn. že s ex nebydlíme teprve 2 měsíce, před měsícem a půl jsme se domluvili na rozvodu. Týden po domluvě o rozvodu s ex mi oficiálně oznámil, že už není sám, ale s nějakou X. Již po 2 týdnech, kdy s ní byl, chtěl syna vzít na společný výlet a seznámit ho s ní. Pod záminkou, že je to jen nějaká teta. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to je opravdu hloupý nápad. Malý má v hlavě guláš z toho, že nebydlíme doma, že tatínka nevidí tak často, měsíc měl separační úzkost vždy, kdy jsem odcházela ven z bytu, ptal se, proč nebydlíme všichni v našem domečku a brečel a chtěl, abychom bydleli…. a on by mu ještě víc hlavu zamotal novou tetou, před kterou by se dle jeho slov nechoval nějak špatně (za ruku by ji nebral apod.). Vysvětlovala jsem mu, že to dítě to vycítí, letmý pohled, úsměv…jemu nic neřekne, ale mně se pak bude ptát s otazníky v očích. Ona má staršího syna (cca 8 let), kterého ex už dávno poznal (jí zřejmě nedělá problém ukazovat nové potencionální tatínky). Snažila jsem se mu vysvětlit, že seznámit dítě s novým partnerem se dělá tak nejdříve po půl roce, kdy si je opravdu jistý, že to někam vede. Co by dělal pak, když se najednou po 3 měsících rozejdou a malý se bude ptát, proč už nejedou za tou tetou a nebo si nepohraje s tím jejím synem? Ex měl psychické problémy – doteď se léčí (dochází k psycholožce i psychiatričce a bere léky). Náš vztah po 17 letech byl schopen v podstatě během několika dnů bezproblémově utnout, jako bychom neměli dítě, společný dům apod. Dle mé psycholožky má emocionálně nestabilní poruchu osobnosti. A tak, jak jede od našeho rychlého rozchodu, jede si i dál životem – rozvod, hned nová partnerka, u které v podstatě už pořád přespává, chce ji seznámit s malým a ji si vozit do baráku (který je pořád i můj), neměl by problém s ní jít i na vesnický ples i přesto, že se o něm po celé vesnici nese, že mě podváděl a bil – je mu to asi jedno. A tohle všechno za pouhé 2 měsíce! Dokonce to už dávno řekl i svému otci, že už má jinou. Čekám, kdy mi oznámí, že s ní čeká dítě, protože ani to by mně nepřekvapilo. Prosím tedy, poraďte mi, jak dlouho je nejlepší počkat v případě ex se seznámením s jeho partnerkou? Ráda bych mu pak přeposlala i vaši odpověď, ať s ním nemusím neustále bojovat, abych ochránila co nejvíc malého… Děkuji moc

Susance zobrazit odpověď ↓
 

<> Dobrý den, Susance,

děkujeme za opakovanou důvěru, se kterou se na nás obracíte. Popisujete problém, který momentálně prožíváte s exmanželem. Píšete o tom, že dva měsíce spolu nebydlíte a že na rozvodu jste se dohodli před měsícem a půl. Také zmiňujete, že Váš syn zažíval měsíc separační úzkost. Momentálně by Váš exmanžel rád představil Vašemu synovi svou novou partnerku. Vy máte obavy z toho, že je na toto setkání brzy a jak to Váš syn zvládne, když podle Vás stále nepřekonal Váš rozvod. Zároveň máte strach, jak by syn zvládl jejich případný rozchod. Ráda byste věděla, jak dlouho je nejlepší počkat na seznámení syna s exmanželovou novou partnerkou.

Dokážu si představit, že je pro Vás celá tato situace velmi náročná. Během dvou měsíců jste musela náhle ukončit vztah s člověkem, se kterým jste byla 17 let. Tento rozvod jste museli zpracovat nejen Vy a exmanžel, ale i Váš 4letý syn, který to podle Vašich slov těžko snášel a stále nepřekonal. Umím si představit, že teď, když se Váš exmanžel rozhodl, že synovi představí novou partnerku, máte obavy, co to s ním udělá. Je pochopitelné, že se syna snažíte chránit a přemýšlíte nad tím, jak by na něj působilo, když by se exmanžel rozešel se současnou přítelkyní. Navíc zřejmě i pro Vás samotnou může být po tolika letech vztahu těžké vidět exmanžela s novou partnerkou. Také si umím představit, že mohlo být pro Vás překvapením, když Vám exmanžel oznámil, že má někoho jiného již týden po rozchodu.

Myslím, že v tomto případě je třeba si uvědomit, že dítě prochází těžkou situací. Dříve či později zřejmě dojde k tomu, že se seznámí s exmanželovou novou partnerkou. Je možné, že pro něj nebude jednoduché přijmout nového člověka do svého života, je však také možné, že s tím nebude mít žádný větší problém. Děti se většinou potřebují vzpamatovat ze samotného rozvodu a umím si představit, že nový partner jednoho z rodičů je pro něj další nová situace, na kterou se dítě musí adaptovat. Na druhou stranu jsou děti mnohdy schopné si velmi rychle zvyknout na nové situace. Reakce na takové setkání je individuální, proto není možné jednoznačně odpovědět na Vaši otázku, kdy je ideální dítě seznámit s novou exmanželovou partnerkou. Pokud už se Váš exmanžel rozhodne novou partnerku synovi představit, pravděpodobně bude nejlepší jít na to postupně. Nejdříve může synovi zmínit například to, že si našel dobrou přítelkyni, se kterou se cítí dobře, následně spolu mohou podniknout něco menšího, co má Váš syn rád. Je důležité synovi dát čas, aby si na novou partnerku zvykl a mohl ji přijmout.

Uvažuji nad tím, co byste mohla udělat, abyste s exmanželem došli k řešení, které by bylo nejlepší pro Vašeho syna a zároveň i pro Vás oba jako rodiče. Píšete, že byste exmanželovi přeposlala naši odpověď, ať s ním nemusíte neustále bojovat. Myslím, že kromě přeposlání naší odpovědi, která je psána na dotaz z Vašeho úhlu pohledu, byste se s exmanželem mohli pokusit o rozhovor, ve kterém byste mu, tak jako nám, řekla, jak se cítíte a vysvětlila, proč máte obavy z tohoto setkání. Umím si například představit, že byste se dohodli na konkrétních pravidlech ohledně představování nových partnerů synovi - ať už Vašich partnerů nebo jeho. Taková obecná rovina by mohla pomoci k odosobnění se od problému. Při tomto rozhovoru byste mohli využít mediaci, kterou by Vám mohl poskytnout někdo nezávislý - nabízejí ji například manželské nebo občanské poradny.

Vzhledem k náročnosti celé situace by mohlo být nápomocné s exmanželem navštívit párové sezení, např. v rodinné poradně nebo u psychologa, který jej poskytuje. Mohlo by Vám to pomoct vyřešit nejen tuto situaci, ale i případné další problémy, které mohou v tomto porozvodovém období nastat. Kontakty na rodinné poradny můžete najít například zde, na psychology např. zde.

Přejeme Vám, abyste se s exmanželem dokázali společně dohodnout na tom, kdy bude na seznámení syna s jeho novou partnerkou vhodná doba.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
10.3.2019

Rodina neschvaluje mého přítele a já nechci, aby byli zklamaní

Dobrý den, chtěla bych radu jak postupovat dál v mojí situaci. Měla jsem od 16cti let přítele se kterým jsem byla až do 18cti let, momentálně nám je oboum 19. Byla a je to velká láska. Když nás vztah začal každý nám to přál, pak ale začali komplikace, viděli jsme se každý den navštěvovali jsme se u našich rodičů. (Bydlíme od sebe docela daleko) moji rodiče ho moc nepřijali, jeho rodice mě ano. Bylo tam nějaké fyzické násilí z jeho strany pak i z mojí (možná to může znít vcelku vtipně ale došlo to až do takové fáze že jsme byli od modřin Já jakož to holka jsem na tom byla hůř a dalo by se říct že jsem se spíš bránila. Jsme oba trochu cholerici. Ale milujem se. Rozešla jsem se s ním protože na mě tlačila rodina a on to s mojí rodinou neměl moc lehké. Dávali mu pořád za vinu že nemá dost peněz že se ke mě nechová tak jak by milující kluk měl, že studuje jen učební obor atd..ja jsem doma dostávala na starost celou domácnost abych neměla čas se s ním vídat.(do toho škola). Bylo toho na mě moc a měla jsem prostě nervy. Po nějaké době jsem si uvědomila že bez něj prostě nemůžu být. A tajně jsem se k němu vrátila. Jezdila jsem za ním, protože tady u nás ho neměl nikdo rád od tebe doby co se zjistilo o naších problémech. (to násilí které se stupnovalo, zezacatku jsem říkala že jsem se třeba bouchla o skříňku ale monokly se zakrýt nedali věčně.) Pak se na to nějak přišlo že za ním jezdím tajné a byl z toho hrozný problém doma. Teď se za to hrozně stydím ale on i já jsme spolykali prášky a skončili na jipce Tím se to cele podelalo úplně. Máma mě celé prázdniny držela doma nemohla jsem nikam, kontrolovali mi mobil a ostatní věci abych se od něj držela dal. Měla jsem psychiatricku a psychologa ke kterým jsem musela pravidelně docházet a mluvit o svých problémech. Vždycky z něj udělali psychopata ale já vím že není. Jen neumí zvládat občas to jeho v bouchnutí. (semnou to taky není lehké, dokážu člověka hrozně vytočit) U psychologa a psychiatra jsem říkala tak nějak to co chtěli slyšet abych už mohla začít normálně žít. Začít chodit mezi lidi jako to dělá většina v mým věku.. Aby mě prostě nedrzeli doma. Ale pokaždé co jsme se potkali.. To bylo jako dřív nikdy nás to nepršelo. Nějakou dobu se teď scházíme a udržujeme spolu kontakt. Tak aby o tom nikdo nevěděl občas si zaplatíme hotel abychom spolu mohli být nějaký čas.. A čekáme až dostudujeme a já konečně budu moct odejít a začít s ním někde jinde, ale o svou rodinu přijít nechci, vím že to dělají aby mě chránili. Ale chci se rozhodnout sama.. Kdyz jsme byli bez sebe a snažili se žít si každý po svém. Ani jeden z nás jsme si nedokázali najít nikoho kdo by nám vyhovoval aspoň trochu jako ten druhý. Vyzkoušela jsem za tu dobu dost partnerů.. Ale nikdy to pro mě nemělo dlouhé trvání z mojí strany mi prostě nikdo nevyhovoval. Chcem to zkusit. Poradíte mi prosím jak tohle řešit s rodinou nechci se schovávat celý život jen proto že si to někdo nepřeje. Je to přeci jen můj život. Ale rodiče by bylo strašně zklamani. Mám z toho strach a nechci aby mě zase drželi doma nebo si projít tím čím jsem si procházela před tím. Mela jsem kvůli tomu hrozně špatne vztahy v rodině.. A teď když se to lepší jen h toho důvodu že o ničem nevědí, nechci to zase pokazit.

Nika zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Niko,

děkujeme, že se na nás obracíte se svým dotazem. Jste ve vztahu se svým přítelem, se kterým jste začala chodit v 16 letech. Ve Vašem vztahu s přítelem bylo fyzické násilí z jeho strany a pak i z Vaší. Když se Vaše rodina dozvěděla o tom, co se ve Vašem vztahu děje, zakázali Vám se s přítelem stýkat. Když se přišlo na to, že za přítelem jezdíte tajně, byl z toho doma hrozný problém, Vy a přítel jste spolykali prášky a skončili v nemocnici. Po čase jste se k němu ale vrátila, protože jste bez něj nemohla být. Nějakou dobu se teď scházíte a udržujete spolu kontakt, aniž by o tom Vaše rodina věděla. Máte obavu, že by se Vás Vaše rodina snažila chránit a zasahovala do toho. Přála byste si vědět, jak to své rodině říct, aby to nepoškodilo Vaše vztahy.

Dovedu si představit, že máte strach mluvit o Vašem příteli s rodiči po tom, jakou máte zkušenost z minulosti. Rozumím tomu, že někdy má člověk chuť si věci rozhodnout sám, aniž by mu do toho ostatní mluvili. Zároveň máte pochopení pro to, že má o Vás rodina starost a mají potřebu Vás chránit. Přemýšlím, jaké jsou různé způsoby toho, jak to Vaší rodině říct. Mohla byste jim dát předem vědět, že s nimi chcete probrat něco důležitého a aby si na Vás udělali čas. Můžete jim zkusit dopředu říct, co byste od nich potřebovala - že byste byla ráda, kdyby Vás vyslechli, aby do toho, co jim chcete říct, nezasahovali, a že byste uvítala jejich podporu a respekt k Vašemu rozhodnutí. Rozhovor, ve kterém si navzájem řeknete, jak to vidíte a zkusíte se navzájem pochopit, by mohl pomoct tomu, aby byly Vaše vztahy v budoucnu lepší. Zároveň je ale možnost, že to nebude jednoduché. Mohla byste se jich v rozhovoru zkusit zeptat, co by potřebovali, aby si byli jistí, že je jejich dcera v pořádku. Možná byste mohli přistoupit na nějakou dohodu, která by vyhovovala Vám oběma - tak, aby to Vás příliš neomezovalo, ale zároveň aby mohli být rodiče klidní. Může se však i přesto stát, že na to rodiče budou potřebovat více času nebo že budou stále trvat na tom, abyste se s přítelem nevídala.

Pokud by to cestou dohody nešlo, mohla byste se obrátit na rodinnou poradnu. Můžete tam zajít jak s rodinou, pokud by k tomu byli svolní, tak sama a zkusit s poradci konzultovat, jak to s rodinou probrat a jak je na to připravit. Kontakt na rodinnou poradnu můžete najít například zde. Také se můžete obrátit na psychology nebo psychoterapeuty, kteří poskytují rodinná sezení. Ačkoliv Vám předchozí zkušenost s tímto druhem pomoci nemusela vyhovovat, neznamená to, že každý psycholog pracuje stejně a že Vám spolupráce s jiným odborníkem nyní nemůže pomoci.

Pokud byste s přítelem chtěli zapracovat na tom, aby mezi Vámi v budoucnu nedocházelo opět k násilí, můžete i Vy a Váš přítel zkusit navštívit partnerskou poradnu. Společně byste mohli na párové terapii hledat jiné způsoby, jak řešit Vaše konflikty či ventilovat agresi. To, že na Vašem vztahu s přítele pracujete, by také mohlo trochu uklidnit Vaši rodinu, pokud by o Vás měli nadále obavy.

Rád bych dodal, že pokud by se ve Vašem vztahu s přítelem znovu objevilo fyzické násilí, nedařilo by se Vám jej už dál zvládat a chtěla byste jej řešit, máte se kam obrátit. Můžete v takovém případě zavolat na linku důvěry či se obrátit na organizace, které se tímto tématem zabývají, například zde. Taky se můžete obrátit na intervenční centra, která se nacházejí po celé ČR.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo Vaši situaci s rodinou vyřešit a aby byly Vaše vztahy v budoucnu jen dobré.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
10.3.2019

Chci najít odvahu a konečně se cítit lépe, ale mám strach

Dobrý den,nevím kde mám přesně začít.Mám potíže již mnoho let.Už v dětství jsem byla zakřiknuté,tiché,nekomunikativní dítě.(Když jsem se,ale dostala do jiného prostředí,byla jsem jako vyměněná-přátelská,veselá,bystrá,milá,hravá) Vyrostla jsem pouze s matkou,která mě celý život osočuje a manipuluje.Do 12 let mě občas bila.Vinila mě ze svých potíží s penězi,s muži,s prací atd.Vím,že jsem měla odejít už dávno,ale nešlo to. Myslím si,že mám depresi,sociální fobii a agorafobii.Celých skoro posledních 11 let jsem se snažila studovat VOŠ nebo VŠ či najít nebo udržet si práci.Neúspěšně.Sice jsem inteligentní a mám zájem o mnoho věcí,ale nedokážu chodit na ústní zkoušky,pohovory,nevěřím si a nedokážu se spřátelit s kolektivem.V práci,pokud nejsem nezaměstnaná,tak dělám lehčí práce na které stačí ZŠ.Dlouhodobě jsem pracovala za minimalní mzdu.Nemám přátele,ani jsem nikdy neměla vztah.Nedokážu se seznamovat s lidmi a když už,tak neudržím kontakt.Cítím se mezi lidmi špatně.Myslím,že mě matka dost ovlivnila a ZŠ a SŠ též.Šikana,zesměšňování a urážky.Ve 14 letech jsem se zamilovala do fajn kluka,který mě chtěl.Dodnes nemohu pochopit,že jsme se nedali dohromady.Před 3,5 lety jsem na tom byla už dost špatně.Trvalo to 4 měsíce,byla jsem na zhroucení.Přestala jsem jíst,spát,slyšela jsem hlasy.Dnes jsem zase trochu ok,ale nechci se už nikdy cítit,tak jako celý život.Mám pocit,že mě všichni nenávidí,pozorují.Nyní mám i finanční potíže.Domů se nastěhovala sestra mé matky (bývalá alkoholička,je méně pohyblivá).Je to pro mě další stres.Mám pocit,že mě obě využívají jako služku a platiče účtů.Mám možnost utéct do velkého města v jiném kraji,jedná se o bydlení s prací,ale mám strach.Co když práci nezvládnu nebo stěhováí? Budu sama v cizím městě,kde nikoho neznám.Už mám strach o cokoliv se snažit,ale vím,že takhle již dál nemohu žít.Prosím o radu.Kde mám najít sílu ráno vstát z postele a odstěhovat se.Mám vyhledat psychiatra,kouče nebo se ještě snažit dát dohromady sama.Poslední dobou se mi zhoršuje paměť,soustředění,spánek.Už jsem si myslela,že budu v pořádku,ale je mi čím dál hůř.Myslela jsem,že když už zvednu telefon či dojdu do knihovny,najím se na veřejnosti atd.že budu již jako ostatní,ale nejde to.Cítím beznaděj,smutek,vztek na jiné a hlavně na sebe,na svou zbabělost,že jsem nedokázala s tímto za celé roky nic udělat. Děkuji Viola

Viola zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Violo,

děkujeme za důvěru. Ve svém dotazu popisujete komplexní potíže, které trvají již mnoho let. Myslíte si, že Vaše problémy ovlivnila matka, která Vás po celý život osočuje a manipuluje s Vámi a to, že na základní a na střední škole jste byla šikanována a urážena. Cítíte se špatně mezi lidmi, nedokážete se s nimi seznamovat nebo neudržíte kontakt. Myslíte si, že máte depresi, sociální fobii a agorafobii. Před několika lety jste dokonce přestala jíst, spát a slyšela jste hlasy. Chtěla byste to změnit, protože se už nechcete cítit tak, jak celý život. Cítíte beznaděj, smutek a vztek na jiné i na sebe. Máte možnost se odstěhovat do velkého města, kde byste mohla bydlet a pracovat, ale máte strach, že to nezvládnete. Chtěla byste radu, kde máte vzít sílu a zda se máte na někoho obrátit nebo se snažit dát dohromady sama.

V první řadě bych chtěla ocenit, že jste se rozhodla napsat a svoji situaci, se kterou nejste spokojená, nějak řešit. Představuji si, že je pro Vás zřejmě velmi náročné bydlet stále s matkou, která se k Vám chová tak, jak popisujete. Také chápu, že Vaše zkušenosti se školním kolektivem mohly mít vliv na Vaše sebevědomí a současné potíže s navazováním kontaktů. Z Vašeho popisu vnímám, že jste asi ani neměla nikoho, komu byste se se svými potížemi svěřila, což Vám zřejmě také k Vašemu psychickému stavu nepřidávalo. Chápu, že udělat první krok a odstěhovat se do cizího města a chodit do nové práce, může být v takovém případě náročné a že máte strach.

Trochu mi připadá, že jste možná už ze všeho unavená a potřebovala byste odpočinek. Tak si říkám, jestli je něco, u čeho se dokážete odreagovat. Něco, co Vám dělá radost. Některým lidem pomáhá, když se jdou projít ven, sportují nebo relaxují například čtením knihy, posloucháním hudby nebo díváním se na film. Mohla byste něco takového na začátek zkusit a možná se Vám aspoň na chvilku uleví.

Píšete, že víte, že takhle již dál nemůžete žít. Možná že by Vám nové prostředí opravdu prospělo a ulevilo by se Vám. Mohla byste si tak život zařídit podle sebe, i když to nejspíš bude zpočátku náročné. Na začátek byste si možná mohla napsat plusy a mínusy toho, kdybyste se odstěhovala a tím byste si mohla ujasnit, co je pro Vás schůdnější možnost. S tím by Vám mohl pomoci psycholog nebo psychoterapeut, který by s Vámi situaci důkladně rozebral. Mohli byste se zaměřit na Vaše obavy a pocity a mohl by Vám být aspoň takovým způsobem oporou, která Vám v životě zatím scházela. Kdybyste se rozhodla odstěhovat, mohli byste společně vymyslet, jak to udělat, aby bylo Vaše stěhování co nejpřijatelnější a abyste se při tom cítila co nejlépe. Pracovat byste mohli také na Vaší sebedůvěře a na vztahu k sobě samé. Ve Vašem případě by mohla být vhodná i psychoterapie, kde byste společně s terapeutem mohli pracovat na tématech, která jsou pro Vás důležitá. Můžete se obrátit na klinického psychologa na pojišťovnu, na soukromého psychologa či psychoterapeuta nebo na manželskou a rodinnou poradnu, pokud byste chtěla řešit Vaše vztahové potíže. Odborníky ve Vašem okolí včetně recenzí na ně můžete najít například na serveru známý lékař.  

V případě, že by přetrvávaly Vaše zdravotní problémy, byste se mohla obrátit i na Vašeho obvodního lékaře nebo psychiatra, kteří by případně mohli předepsat příslušnou medikaci a doporučit další řešení. S psychiatrem byste mohla řešit potíže s pamětí, soustředěním a spánkem a pocity, že Vás všichni pozorují a nenávidí. Kdyby Vám bylo opět velmi špatně, mohla byste zavolat a o Vašem stavu si promluvit na lince důvěry

Přejeme Vám, abyste našla sílu, jak změnit svůj život tak, abyste s ním byla spokojená.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
9.3.2019

Žárlím na mladšího bratra a nevím, jak se s tím vypořádat

Dobrý den, uz od malicka me trapi zarlivost k mladsimu bratrovi. Vzdycky me hrozne mrzelo to, ze moje maminka davala pozornost jemu ( jak se to dela normalne, kdyz je dite miminko). Vzdycky to bylo hlavne pri kojeni. Pokazee, co jsem ji videla kojit bratra, tak jsem zacla hrozne krivet a delat naschvale. Ale momentalne se to zhorsilo. Za posledni 2-3 roky jsem zacala byt agresivni a fyzicky ho napdat. Mam hrozne vybuchy nervu kdyz me neposlechne. Jemu je 9 a mne 15. Zacala jsem mu ublizovat, kdyz me neposlechne nebo se mi neco nelibi. Davam mu na zadek a taky facky, ale mamvelkou silu a ho to boli a breci. Mam to tak, protoze si myslim, ze mu moje mamka dava prednost prede mnou. Moje mamka je na me hnusna, rika mi veci typu ze se tesi az se odstehuju, nebo ze jsem se nemela narodit, ze by bylo vsechno lepsi. Ale k bratrovi se chova jak ke kusu zlata. Je pro ni vsechno. A proto si takhle vylivam zlost a zarlim na nej. Moc bych vas prosila, jestli by jste mi nerekl/a , jak se s tim mam vyporadat, popripadne jestli zajit k psychologovi , nebo jestli bych mohla v lekarne sehnat volne dostupne prasky na uklidneni a na agresi. Nekdy se totiz nedokazu udrzet. Moc vas prosim o radu, predem dekuji. Nashledanou

zobrazit odpověď ↓
 

Ahoj,

děkujeme, že se na nás obracíš se svým dotazem. Píšeš, že Tě trápí žárlivost k mladšímu bratrovi, která začala, již když byl miminko. Za poslední 2-3 roky jsi začala mít výbuchy hněvu a být k němu agresivní, ubližovat mu. Myslíš si, že ho mamka upřednostňuje a Tobě říká nehezké věci.  

V první řadě bych chtěla ocenit, že jsi napsala. Jde vidět, že Tě situace, kdy žárlíš na mladšího bratra a jsi k němu agresivní, trápí a chtěla bys to nějak změnit. To, že o svém chování přemýšlíš, jsi odhodlaná na sobě pracovat a hledáš pomoc, je obdivuhodné.

Pokouším se představit, jak to může u Vás doma vypadat. Někdy to skutečně může být tak, že mladší sourozenec bývá více rozmazlován a bývá mu dovoleno více, protože je brán pořád jako to menší, mladší dítě. Naopak starší sourozenec by měl podle některých rodičů být tím, který mladšího sourozence opatruje a chrání a možná mu někdy rodič nevěnuje tolik pozornosti, jak by si představoval. Možná to tak vnímáš i ve Vaší rodině. Říkám si, že je to zřejmě náročné, když máš už delší dobu pocit, že mamka upřednostňuje bratra. Musí být i velmi bolestivé snášet řeči, že se Tvoje mamka těší, až se odstěhuješ nebo že ses neměla narodit. Taková slova mohou v člověku vyvolat vztek a hněv a nedivím se, že si někdy vylíváš zlost. Chápu ale i Tvoji mamku, které se nelíbí, když máš výbuchy nervů kvůli bratrovi a pak možná říká ty nehezké věty.

Říkám si, jestli by sis nechtěla s mamkou promluvit. Mohla bys to zkusit sama nebo bys za ní mohla přijít společně s někým blízkým (kamarádkou/kamarádem, babičkou apod.), kdyby to pro tebe bylo náročné. Mohla bys jí svěřit, co Tě trápí, že si myslíš, že někdy dává přednost bratrovi a podobně. Dále bys jí mohla říct, že Ti je líto, když Ti říká, že se těší, až se odstěhuješ nebo že ses neměla narodit. Mohla bys jí také říct, že Tě mrzí, že jsi někdy k bratrovi agresivní a že bys to chtěla nějak napravit. Možná že když to takto mamce řekneš, dokáže Tě lépe pochopit a třeba se společně zamyslíte nad tím, jak tuto situaci řešit.

Ptáš se, jak se máš udržet, když Tě bratr neposlechne nebo se Ti něco nelíbí. V těchto situacích bys mohla zkusit hněv odreagovat například nějakým sportem, vybít jej do polštáře nebo se jít projít ven a vydýchat se. Mohla bys vyzkoušet, co Ti bude fungovat a zkusit to uplatňovat místo agrese. Napadá mě také, že by ses s problémem, který tě trápí, někomu svěřila, například někomu blízkému z rodiny nebo třeba kamarádovi/kamarádce. Vždycky je dobré mít někoho, kdo nás vyslechne, podrží, případně řekne svůj názor na věc.

Co se týče prášků na uklidnění či agresi, tak ty předepisuje obvodní lékař nebo psychiatr po důkladném vyšetření člověka, když to uzná za vhodné.  Myslím, že by v Tvém případě mohla pomoct spíše návštěva psychologa, se kterým by ses více pobavila o Tvém chování, pocitech a společně byste mohli vymyslet plán, co dělat. Na většině školách je k dispozici školní psycholog (případně výchovný poradce), který je připraven podobné problémy řešit. Mohla bys za ním zajít sama nebo se na něj poptat u třídní učitelky/učitele. Psychologa byste mohly navštívit také společně s mamkou. Někdy pomáhá, když se problém probere před nezávislým člověkem, který Vám oběma dá na situaci svůj pohled, a pobavíte se společně, jak by bylo vhodné Vaše potíže řešit. V takovém případě by bylo možné obrátit se na rodinnou poradnu. Kdyby ses necítila dobře a chtěla by sis s někým popovídat, můžeš využít například i linku bezpečí, která funguje 24 hodin denně.

Přejeme Ti, aby se situace u Vás doma zlepšila.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.3.2019

Přítelkyně zkolabovala a poté byla veselá a hyperaktivní

Dobrý den, potřeboval bych poradit, zda jestli následující situace může být způsobená běžným stresem, nebo jestli je důvod pátrat po závažnějších příčinách. Byli jsme s přítelkyní (22 let, studentka přírodovědné VŠ), venku. Přišlo mi, že je taková unavená, netečná, že na všechno reaguje jen tak napůl. Myslel jsem si, že je jenom unavená (mají toho ve škole hodně ). Pak jsme se na chvilku někde zastavili a ona se vcelku z ničeho nic, bez náznaků, že by jí nebylo dobře, složila. Naštěstí jsem ji stihl chytit, aby se neudeřila o zem, ale pár vteřin byla úplně mimo. Myslím, že neomdlela - na podněty reagovala po celou dobu -, ale rozhodně v tu chvíli nebyla v pořádku. No a po nějaké té minutě se rozebrala a najednou se začala chovat úplně opačně - strašně veselá a strašně hyperaktivní. Následně jsem zjistil, že si z cca půl hodiny předtím téměř nic nepamatuje.

bassoon zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme Vám za důvěru. Píšete, že se Vaše přítelkyně „složila", když jste s ní byl venku, přičemž jste si nejprve myslel, že je pouze unavená. Podle Vás byla pár vteřin úplně mimo, ale neomdlela. Po nějaké minutě se rozebrala a začala se chovat opačně a byla veselá a hyperaktivní. Zjistil jste, že si půl hodiny předtím nic nepamatuje. Ptáte se, jestli by tato situace mohla být způsobená běžným stresem nebo je důvod pátrat po závažnějších příčinách.

V první řadě bych chtěla ocenit, že jste se odhodlal napsat. Chápu, že se asi cítíte zmateně ze situace, která se stala, a nevíte, co si myslet. Je pochopitelné, že chcete vědět, co by mohlo stát za příčinami takového stavu Vaší přítelkyně, o kterou máte starost.

Na začátku mě napadá, jestli jste se o situaci, která se stala, s přítelkyní zkusil nějak pobavit. V případě že ne, si říkám, jestli byste to nechtěl zkusit. Mohl byste se jí zeptat, jak se v poslední době cítí a jestli na sobě nepozoruje nějaké změny. Mohli byste se pobavit i o tom, jestli se jí to už někdy stalo. Dále například jestli teď prochází obdobím, kdy může prožívat vyšší míru stresu, jestli se v nedávné době nestalo něco, co by jí dělalo starosti, jestli zvládá povinnosti spojené s vysokou školou a podobně. Možná že byste podobnými otázkami dostal do situace přítelkyně větší vhled.

Nedokážu posoudit, jestli by mohla být tato situace způsobená běžným stresem nebo by mohla mít závažnější příčiny, například duševní poruchu nebo zdravotní problémy. U některých poruch nálad skutečně následuje po pokleslé, unavené a netečné náladě tzv. manická epizoda, kdy může být člověk naopak veselý a hyperaktivní. Na některé tyto stavy může navázat i výpadek paměti, tzv. amnézie. Takový stav se může u člověka vyskytnout pouze ojediněle nebo i vícekrát. Spouštěčem bývá často právě zátěž, která je spojená s vyšší mírou stresu.

Říkám si, že by možná bylo vhodné, kdyby Vaše přítelkyně využila nějaké formy odborné pomoci. Chtěla bych Vás podpořit, abyste se nebál ji odkázat, či doprovodit k odborníkovi a to zvláště, kdyby se takové situace, kdy by jí nebylo dobře, opakovaly. Prvním krokem by mohla být návštěva obvodního lékaře, který by mohl určit, zda se nejedná o zdravotní příčiny. Vaši přítelkyni by případně mohl dále odkázat na další odborníky. Vhodné by mohlo být také vyhledání psychologa, který by se s ní mohl pobavit o tom, co prožívá, o jejích pocitech a mohl by víc zmapovat její situaci. Psychology nebo poradenské pracoviště mají i některé vysoké školy, informaci o jejich dostupnosti byste mohli zjistit například na stránkách příslušné vysoké školy (v případě Masarykovy univerzity je to například zde). Další kontakty na psychology ve Vašem okolí můžete získat například na stránce http://www.znamylekar.cz. V případě, že by se přítelkyně necítila dobře a potřebovala by okamžitou pomoc, by mohla zavolat i na linku důvěry, případně navštívit krizové centrum, které funguje i nonstop.

Přejeme Vám, aby bylo Vaší přítelkyni brzy co nejlépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.3.2019

Jak komunikovat s mámou, která chápe všechno jako útok proti své osobě?

Dobrý den. Chtěla bych poradit, jak mluvit s člověkem, který je přesvědčený, že jsou na něj všichni zlí a spiknutí. Moje máma (cca 50 let) chápe všechno, co může jako útok proti její osobě. Kupříkladu nedávno se stalo, že jsem byla večer s přáteli, máma mi napsala SMS ohledně mého bezpečí, já jsem jí odepsala později, a abych jí vysvětlila, proč mi dlouho trvalo odepsat, napsala jsem větu: "Nedívám se na mobil." Ve zprávě nebyly žádné emotikony. Druhý den ke mně byla chladná, a když jsem se zeptala, co se děje, odpověděla, že nic, jen že by bylo fajn, kdybych z ní nedělala blbce. Když mi následně vysvětlila, o co se jedná, snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem to myslela neutrálně. Potom jsem se jí snažila vysvětlit styl mojí komunikace a že pro znázornění emocí používám smajlíky, ne slova. Na to mi velmi jízlivě odpověděla, že se mám naučit psát. Po nějaké době mě našla velmi nešťastnou, což okomentovala tak, že vždycky všechno převrátím, abych já byla ten chudáček.

Lenka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lenko,

děkujeme, že se na nás s důvěrou obracíte. Říkáte, že zažíváte problém v komunikaci s mámou. Máte dojem, že máma chápe vše jako útok proti své osobě. Popisujete nedávné nedorozumění při SMS komunikaci, kdy jste se mámě pokusila vysvětlit Váš styl psaní. Také zmiňujete, že když Vás máma našla nešťastnou, okomentovala to tím, že všechno převrátíte, abyste ze sebe mohla udělat chudáčka. Píšete nám, protože byste chtěla vědět, jak s Vaší mámou mluvit.

Uvažuji nad tím, jak se asi cítíte. Dovedu si představit, že při snaze komunikovat s mámou se můžete cítit, jakoby situace neměla východisko. Věřím, že může být frustrující, když si máma vztahuje věci na sebe, vykládá si je jinak, než byly myšleny, a pak Vás nepodpoří, když jste nešťastná. Myslím, že v tomto případě by mohlo být užitečné, pokud se s mámou pokusíte opět otevřeně promluvit, vysvětlit jí Vaše pocity z komunikace s ní a zeptat se jí, jak to vnímá ona. Rozhovor by Vám mohl pomoct v tom, abyste si navzájem řekly, jak to vidíte a podívat se na situaci z perspektivy té druhé. Můžete si například předem připravit věci, které chcete během rozhovoru probrat. Doporučuji Vám také, abyste si na rozhovor vyhradila dostatek času a abyste s ním začala v době, kdy budete obě v psychické pohodě. 

Říkám si, že možná okolo sebe máte někoho, kdo se v podobné situaci již ocitnul a mohla byste si o tom spolu s ním promluvit. Například to může být kamarád či kamarádka nebo někdo z rodiny. Rozhovor s někým, kdo si něčím podobným již prošel nebo i s někým, kdo je nezaujatý, by Vám mohl přinést úlevu i další nápady, jak se v situaci zachovat.

Pokud by se komunikace s mámou nezlepšila a Vy byste si nevěděla rady, mohla byste se obrátit na psychologa nebo psychoterapeuta. Ten by Vám mohl konkrétněji poradit, jak s Vaší mámou komunikovat a řešit tuto situaci. V případě, že by byla Vaše máma pro, mohly byste se na něj obrátit i společně. Kontakty na psychology nebo psychoterapeuty můžete najít například zde. Také byste mohla mámě navrhnout návštěvu rodinné poradny. Pokud by Vaše máma nechtěla jít, můžete tam jít i sama. Kontakty na rodinné poradny můžete najít například zde

Přejeme Vám, aby se komunikace mezi Vámi a Vaší mámou co nejdříve zlepšila.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.3.2019

Nenávidím sebe sama

Dobrý den. Jmenuji se (z důvodu zachování anonymity vynecháno), je mi 22 let a jsem studentkou vysoké školy. Už delší dobu přemýšlím, že vyhledám odbornou pomoc. Jako by s rokem mé maturity na mě spadl obrovský balvan a tíží mě, nemohu se ho zbavit. Je to také rok, kdy jsem vstoupila do vztahu, který trvá do dnes. Někdy mě napadne, že mi změnil osobnost vztah. A nebo ten vstup do dospělosti? To jsou často mnou kladené otázky, sama sobě .. Celou vysokou školu jsem nedokázala o hodinu zvednout ruku, nebo se na něco zeptat. Jen doufám, že nebudu muset promluvit a modlím se za to. Jako by mě za špatnou odpověď čekal velmi tvrdý trest. Každopádně v poslední době se to začíná velmi horšit. Ať už slyším kdekoliv smích, myslím si, že je určen mě. Ať cokoliv kdokoliv udělá, vztahuji si to špatně k sobě. Jako by mě všichni nenáviděli. Jako bych nenáviděla sama sebe. Nenávidím. Nedokážu se na ulici dívat lidem do očí, nevidím ten úspěch za mnou, ale jen ten neúspěch. Cítím velké zhoršení i v řízení, mám strach úplně ze všeho. Neudržím rovnováhu, někdy se přejídám, někdy nejím nic. Přijde mi, že toto dokáže odbourat pár deci vína, jako by jsem zas našla sama sebe, ale nikdy neodhadnu kdy je těch pár deci dost a dopadá to ještě hůře. Jak mám jednou s takovou povahou získat dobrou práci a být dobrou matkou.

KatrinHil zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, že se na nás obracíte se svým dotazem. Píšete v něm, že v roce, ve kterém jste si našla vztah a maturovala jste, na Vás spadl balvan, kterého se nemůžete zbavit. Všímáte si u sebe, že máte problém ve škole v hodině zvednout ruku nebo se na něco zeptat a máte pocit strachu úplně ze všeho. Některé věci si špatně vztahujete k sobě a popisujete, že cítíte nenávist vůči sobě samé. Máte i fyzické problémy s udržením rovnováhy a přejídáním se či hladověním. Přemýšlíte, jak máte jednou získat dobrou práci a být dobrou matkou.

V prvé řadě bych chtěl ocenit, že nad svou situací uvažujete a hledáte možnosti, jak ji řešit a jak se cítit lépe. Říkám si, jak může být těžké potýkat se se strachem a pocitem, že nás všichni kolem nenávidí, a že to pomyšlení může být i dost bolestivé. Všimla jste si, že to začalo někdy v roce, kdy jste maturovala a kdy začal Váš vztah, který trvá dodnes. Napadá mě, že přechod do dospělosti přece jenom může být stresující a přijde mi normální, že může být náročné si na tuto novou životní etapu zvyknout. Někdy, když se nacházíme v těžkém období, je snadné vidět jen to špatné a nevidět úspěchy, které za námi jsou. Říkám si, jestli by šlo zkusit zaměřit se na to, co se Vám daří - například si zkusit psát, co se Vám povedlo za uplynulý den nebo i v životě, co stálo nějaké úsilí a práci, za co jste vděčná. Vidět tyto věci napsané na papíře nám je může více zkonkrétnit a pomoct vidět objektivněji a vyváženěji - nejen to špatné, ale i to dobré. Může Vám to pomoct zlepšit Váš náhled na sebe samou.

Přemýšlím, jestli by si o Vašich pocitech, o kterých píšete, šlo promluvit například s Vaším přítelem, blízkými přáteli či někým z rodiny. Říct jim, jak se cítíte a co se Vám honí hlavou, když jste mezi lidmi. Mohla byste s nimi mluvit o tom, jak Vás vnímají oni a jestli se Vaše představa shoduje s tím, jak to ve skutečnosti mají. Podobně to může platit i o Vašich obavách z toho, jestli získáte dobrou práci a jestli budete dobrou matkou. Může být nápomocné si tyto obavy pojmenovat, vědět o tom, že je mám, a sdílet je s blízkými lidmi. Rozumím tomu, že jsou to důležitá témata a čím víc nám na dané věci záleží, tím větší nám dělá starost, jak dopadnou - přijde mi přirozené cítit obavy o výsledek, který je pro nás důležitý. Tyto obavy však můžou víc vypovídat o tom, co je pro nás podstatné než o tom, jak to v budoucnu skutečně dopadne.

Uvažujete o vyhledání odborné pomoci. Říkám si, že ve Vašem případě by mohlo být prospěšné konzultovat Vaše potíže s psychologem nebo psychoterapeutem. Můžete s ním probrat, z čeho by Vaše potíže mohly pramenit, jak zvládat své pocity strachu, obavy z budoucna a vztahování špatných věcí k sobě. Můžete s ním také probrat Váš vztah k sobě samé a to, že sama sebe nenávidíte. Přijde mi, že s něčím takovým se může žít velmi obtížně a může být užitečné na tom v rámci terapie pracovat. Pokud máte pocit, že víno není optimální způsob zvládání těchto pocitů, můžete s terapeutem přijít na způsob, který by pro Vás fungoval lépe. Můžete se obrátit na psychoterapeuta v soukromé praxi, kde bývají kratší čekací lhůty, ale služby jsou placené, anebo na klinického psychologa, který má smlouvu s Vaší pojišťovnou, která by Vám u něj psychoterapii hradila. Klinický psycholog ale může mít oproti tomu menší kapacitu pro nové klienty a delší čekací lhůty. Kontakty a recenze na odborníky můžete najít například přes web Známý lékař. Ve Vaší škole možná existuje také poradenské pracoviště, kde bezplatně nabízejí své služby psychologové. Pokud byste si potřebovala s někým akutně promluvit a nevěděla byste s kým, můžete využít rovněž linky důvěry. Pracovníci linek Vás rádi vyslechnou a můžete s nimi sdílet, co Vás trápí.

Přejeme Vám, aby se Vám povedlo najít odborníka, který by Vám vyhovoval, a aby se zlepšil Váš vztah k sobě samé.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
6.3.2019

Mám zůstat ve vztahu, ze kterého mám psychické problémy?

Dobrý den, mám dotaz ohledně dlouhodobého stresu, neradosti ze života. Před deseti lety mě přítelkyně podváděla, rozešli jsme, ale jelikož jsme bez sebe nemohli být, vrátily jsme se k sobě. Ale už to nešlo jako dřív. Čas plynul a ted je z toho už deset let. Nemůžeme být spolu a ani bez sebe. Mám z toho života už dlouhodobé psychické problémy,stresy, nic mě nebaví, koníčky co jsem dřív měl mě nebaví. nemohu chodit do práce, v noci nemůžu spát, někdy se stane , že i tři noci nespím a pak už čtvrtou noc usnu z vyčerpání. Vlastní dítě spolu nemáme, přítelkyně má z předchozího manželství. Můžete mi prosím poradit, zda zůstat v tomto vztahu nebo to ukončit a začít nový život? Už jsme to zkoušely a vždy se k sobě vrátily. Můžou dlouhodobé psychické problémy a nespavost mít zdravotní následky? Mám problémy dlouhodobě ted s koleny, hodně se mi dělají tukové bulky na těle. Jsou prášky na spaní návykové, kdybych je nebral pravidelně , ale jen třeba párkrát do měsíce? Moc děkuji za odepsání, Martin

Martin zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Martine,

ve svém dotazu píšete, že jste v dlouhodobém vztahu se svou přítelkyní a že přemýšlíte, zda v tomto vztahu zůstat, nebo ho ukončit a začít nový život. Máte dlouhodobé psychické problémy a stresy, pozorujete u sebe potíže s nespavostí. Chtěl byste vědět, jestli to může mít vliv na Vaše zdraví, jestli je v pořádku brát párkrát do měsíce prášky na spaní a zda způsobují návyk.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že to pro Vás teď zřejmě je těžké období a dovedu si představit, že může být frustrující, když Vás nic nebaví a máte do toho i potíže se spánkem. Pro většinu z nás je spánek důležitý zdroj duševní pohody a ostatní věci a starosti se zvládají lépe, když máme možnost dobře se prospat. Myslím si, že by bylo dobré tuto nespavost probrat se svým obvodním lékařem, případně psychiatrem. Psychiatr se na toto téma specializuje a může předepisovat medikaci. Klidně se ho můžete zeptat i na možnosti medikace ve Vaší situaci - zda by pro Vás byly vhodné nějaké léky na spaní, jaké a zda jsou u nich vedlejší účinky.

Co se týče vlivu psychických problémů na zdraví, je prokázáno, že chronický, tedy dlouhodobý stres má na naše zdraví nepříznivý vliv a snižuje naši odolnost vůči zdravotním obtížím (viz např. článek zde). I tyto obtíže můžete konzultovat se svým lékařem a případnou léčbu podpořit něčím, co Vám se stresem pomáhá. Píšete, že koníčky, které jste měl dříve, už Vám nepřináší radost. Říkám si, zda jsou nějaké jiné možnosti koníčků, které byste mohl vyzkoušet, a které by Vám mohly pomoct snížit míru stresu, který nyní zažíváte. Další možnosti, jak zvýšit odolnost proti stresu, jsou i ve výše uvedeném článku. Může být užitečné vypozorovat, po čem se cítíte dobře Vy, co Vám pomáhá s odreagováním a věnovat tomu čas.

Váš vztah s přítelkyní popisujete jako něco, v čem nemůžete být, ale bez čeho vlastně taky nemůžete být. Říkám si, že vyznat se v tom a rozhodnout se, co byste doopravdy chtěl, pro Vás může být dost náročné. Je normální, že nám ve vztahu některé věci vyhovují a jiné nám naopak vadí. Říkám si, jestli by si o tom nešlo s Vaší přítelkyní otevřeně promluvit, zkusit jí říct, jak Vám ve vztahu je - s čím nejste spokojený, co Vám chybí, anebo taky co Vám naopak vyhovuje a co byste rád zachoval. V rozhodování, zda zůstat v tomto vztahu nebo ho ukončit, by Vám mohla pomoci návštěva partnerské poradny. Kromě toho, že tam můžete zajít i s přítelkyní a zkusit Vaši situaci řešit společně, můžete do poradny zajít i sám a probrat s poradcem, jak k této situaci přistupovat a jak o tom s přítelkyní mluvit. Kontakt na poradnu poblíž místa Vašeho bydliště můžete najít například zde. Pokud byste chtěl pracovat na svých psychických problémech, můžete také využít služby psychoterapeuta. S ním můžete například probrat, jak zvládat stres, vztahové dilema i jak řešit Vaši nespavost. Kontakty a recenze na psychoterapeuty můžete najít například zde.

Přejeme Vám, aby se Vaše vztahová situace i zdravotní obtíže brzy zlepšily.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
5.3.2019

Mám se vrátit ke svému expříteli?

Dobry den, mam dotaz ohledne mentalniho stavu meho pritele. Zijeme spolu jiz tri roky v cizine a tudiz jsme casto odkazani jen sami ne sebe, jelikoz ani jeden z nas zde nema lehce a blizko dosazitelnou podporu rodiny. Oba pracujeme, tudiz nas vztah je vetsinu casu ciste prakticky – placeni najmu, slozenek, stresove situace ze zamestnani apod. Pred rokem nas vztah zacal pomalu skomirat. Pritelovi city se zacaly ochlazovat, nechtel byt se mnou prilis intimni, ale nechtel ani resit tim zpusobene narustajici problemy. Me city v tom dusledku zacaly taktez ustupovat, nicmene stale jsme zustali spolu, jelikoz si vzajemne vyhovujeme, muzeme se na sebe spolehnout a i se pritahujeme fyzicky – jen vasen a spolecne teseni se ze smerovani naseho vztahu do budoucna chybi. Situace vygradovala v letosnim roce v lednu, kdy jsme se s pritelem rozesli, jelikoz zacal budovat vztah jinde, s jinou zenou. Byl to pro me veliky sok, necekala jsem tak rychlou zmenu, zejmena proto, ze jeste nekolik dni pred rozchodem jsme spolecne zarizovali letni dovolenou – nakup letenek a ubytovani. Nebylo pro me mozne se ihned odstehovat, tudiz jsme zustali spolecne bydlet ve stejnem byte – vse z ciste pragmatickych duvodu. Za urcitych pravidel (napriklad, ze ani jeden z nas se nebude sve svymi pripadnymi znamostmi schazet v tomto byte) jsme takto zili spolu dalsi mesic, po kterem si pritel uvedomil, ze udelal chybu a chtel by se do naseho vztahu vratit – pripadne se i vzit. Svuj ‘vypadek’ si nyni vysvetluje jako nasledek sve dlouhodobe frustrace a nevyvazeneho mentalniho stavu. Co bylo duvodem teto frustrace a proc jsme tento problem neresili spolecne se mi nepodarilo zjistit. Pro me je tato situace velice obtizna, jelikoz mi zpusobila velike zklamani a sebezapreni. Nyni se citim psychicky silna a schopna ‘se posunout dal’. Sveho (nyni) expritele mam stale rada a vazim si ho jako cloveka, ktery je mi velice blizky – umim si predstavit, ze stravime zivot spolecne a budeme spolu spokojeni, jako jsme byvali pred casem. Necitim vuci nemu zast, jen bych si prala celou situaci uklidnit, protoze me podobna ‘dramata’ v zivote nesmirne vysiluji. Ale bojim se, ze me vztek a smutek dozenou pozdeji, az si celou situaci lepe uvedomim. Nedavno jsem oslavila 26. narozeniny a bojim se, ze ryze racionalni uvazovani a strach z mozneho trvaleho osameni, ktery me nyni casto prepadava, mi nedovoluje veci videt v pravem svelte. Je mozne, ze psychicky stav pritele zapricinil tuto jeho absenci v poslednim roce? Je mozne, na teto situaci postavit stabilni a dlouhodoby vztah? Dekuji za vas cas. M.

Marie zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Marie,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete, že se s Vámi rozešel přítel kvůli vztahu s jinou ženou, teď se k Vám ovšem chce vrátit. Nevíte, čím bylo způsobeno citové ochladnutí mezi Vámi. Zvažujete, zda je dobré se k expříteli vrátit, a ptáte se, zda je možné v této situaci vybudovat stabilní a dlouhodobý vztah.

Mám z Vašeho dotazu pocit, že se asi cítíte velmi nerozhodně. Svého přítele máte ráda, máte blízký vztah a asi máte i spoustu společných zážitků. Na druhou stranu jste se už po rozchodu posunula dál. Je zcela pochopitelné, že se obáváte, jestli rozhodnutí vrátit se k němu není pouze racionální a motivované strachem z osamění.

Říkám si, že důležitým krokem ve Vašem rozhodování by mohlo být, abyste si Vy sama řekla, co byste od vztahu chtěla a co ne, co jste ochotná tolerovat a co už ne, abyste si sama uvědomila, co od vztahu s přítelem očekáváte a zda je možné toto očekávání naplnit. Dalším krokem by mohlo být, abyste se o všem pobavila s Vaším přítelem. Nedokáži říci, na základě čeho se přítel takto chová - citové ochladnutí může přijít z mnoha důvodů a v dlouhodobých vztazích je často běžnou fází, která vztah čas od času postihne, ale je dobré o těchto věcech v páru mluvit a vyjasňovat si je. Myslím si, že Váš vztah může být nadále stabilní, pokud oba usoudíte, že má cenu se o něj dál snažit, a budete se snažit vyrovnat se vším, co již ve vašem vztahu proběhlo. Na druhou stranu nemusí být dobré zachraňovat vztah, pokud chcete jít dál a cítíte se takto lépe. Je jen na Vás, abyste si zkusila ujasnit, co vlastně k příteli cítíte, zda s ním chcete o všem mluvit, zda si vzájemně chcete odpustit, nebo zda za vším raději uděláte čáru a půjdete dál. Může být užitečné odpovědět si na otázku, co od vašeho vztahu vlastně očekáváte, co by se muselo stát, abyste v něm mohla být spokojená, a také jak byste se cítila, kdyby vztah již nadobro skončil. Také si říkám, že se nemusíte rozhodnout hned, vztahy často potřebují čas a prostor, aby se mohly přirozeně a nenásilně vyvíjet.

Přemýšlím, zda máte někoho dalšího, s kým byste si o všem mohla promluvit a kdo by Vám mohl být nápomocný ve Vašem hledání. Možná by Vám nějaký kamarád či kamarádka mohli poskytnout užitečný pohled zvenčí. Se vším Vaším uvažováním by Vám mohl pomoci i odborník v partnerské poradně (v místě vašeho současného působení), kam byste mohli společně, nebo i jen Vy sama, zajít a probrat všechny možnosti. Pokud byste chtěla pomoc v českém jazyce, někteří čeští psychologové fungují i přes skype a mohou Vám poskytnout poradenství touto cestou.

Přejeme Vám hodně štěstí.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
2.3.2019

Mám obrovské problémy se vztahem ke své matce

Dobrý den, mám obrovské problémy se vztahem ke své matce.jsme ze tří dětí Ale nejvíce mě trápí lhaní, které je opravdu účelové až chronické.zijeme ve společné domácnosti.bratr, kterého se týká to lhaní.jiz od mládí chodil po vězení,ale hlavně sám si to působí vrátil se a matka mé náklonnosti k ní zneužila.bratr žije u nás, když ho postupně odhalují,tak se to více zhoršuje, že já jsem nepřítel.ma základní myšlenka je že by jsem chtěla,aby matka měla svůj život bez exekuci a lhaní.on nechce chodit do práce.vcera mu volali z práce a on tvrdil že má horečky a celý den byl ok ještě byl ve městě a v pořádku.problem je, že matka prožila ošklivé dětství a chudobu.chtela jsem ji ochránit,ale jde to proti mě.jsem stálé ve stresu, který mi už nyní způsobuje různé zdravotní potíže.vyresila jsem to, že se odstěhují,ale nevím,jak se mám dál chovat k matce aniž by jsem ji nějak ublížila.byt hledám,ale není to lehké.ja pracují a přejí náklonnost bratrovi a nemám potřebu na něj žárlit mě trápí, že matce likviduje stáří a mám obavy,aby nepatřila později mezi týrané staré lidi, že ji sebere důchod...atd. a nebude nadálese starat o sebe sám.nevim, jaký mám zaujmout postoj nyní a po odstěhování,aby jsem se dál s ní nežádala.protoze mě boli dívání na to, že ji někdo takto podvádí a já s tím nic nemohu udělat.bratr je starší o 10 let. Problém je že se k němu semknula ještě víc a on jako patologický lhář má moc velkou moc nad jejím životem a jíž ztratila kus svobodného volného času.mam oo ní strach přála by jsem si aby zbytek života prožila hezký a spokojeně a nevadí mi kdyby mě vyřadila že svého života hlavně že bude v pořádku a nebude ji nikdo brát osobní klid a spokojenost. matka je již 20 let vdova.dekuji za odpověď

Vera zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Vero,

ve Vašem dotaze popisujete Vaší rodinnou situaci. Bydlíte ve společné domácnosti se svou matkou a před časem se k vám nastěhoval i Váš bratr, což ale vnímáte negativně, protože máte z bratra dojem, že je chronický lhář, nechce pracovat a má nad Vaší matkou velkou moc. Ráda byste se odstěhovala, ale máte obavu o budoucnost Vaší matky a přála byste si, aby byla v pořádku a spokojená.

Z Vašeho dotazu mi zní, že je pro Vás Vaše současná situace náročná a že byste ji ráda vyřešila. Přijde mi jako dobrý nápad, že uvažujete nad vlastním bydlením. Když bydlíme v podmínkách, ve kterých se necítíme dobře a jsou pro nás stresující, může nám to brát dost sil. Pro mnoho z nás je čas strávený doma důležitý pro pohodu a odpočinek a pokud si nemůžeme doma odpočinout, může to být velmi nepříjemné. Říkám si, že ve Vaší situaci může být přínosné soustředit se na to, co můžete sama změnit a sama udělat pro to, abyste byla spokojenější, a toto je určitě právě taková věc.

Rozumím tomu, že máte o svou matku starost a že byste jí přála do budoucna jen to nejlepší. Přijde mi, že přát druhému to dobré může být pozitivní věc. Na druhou stranu může být těžké změnit matčin postoj, který má k Vašemu bratrovi a jak ho sama vnímá. Pokud se Vaše matka rozhodla Vašemu bratrovi i přes Vámi zmiňované věci důvěřovat, je Vaše právo jí nabídnout svůj vlastní pohled, ale nakonec je na ní, jak se rozhodne. Mohlo by být dobré si s ní o tom zkusit promluvit, říct jí, jak to vidíte a co Vás trápí, jaké máte obavy. Pak by Vám mohla ona zkusit vysvětlit, jak to vidí ona a třeba se pak budete moct lépe pochopit. Není však Vaší povinností jí zaručit šťastný život, je na ní, aby žila se svými rozhodnutími a tím, jak to vidí. Říkám si, že pokud si na sebe vezmete jako břemeno štěstí své matky, může být pak vážně těžké s tím žít a že zajištění štěstí druhého člověka je vlastně něco, co nemáme úplně pod kontrolou.

Můžete své matce nabídnout, že se na Vás může obrátit, kdyby pro ni bylo soužití s Vaším bratrem nějak problematické, a že můžete případné problémy řešit společně. Pokud byste si v případě nouze nebyla jistá, jak problémy řešit a na koho se obrátit, můžete zkusit zavolat na linku důvěry. Pracovníci linky s Vámi mohou Vaši situaci probrat, vyslechnout Vás a pomoct Vám najít směr, jak dál. Také byste mohla matce navrhnout návštěvu rodinné poradny, pokud by o to měla zájem. Pokud by necítila potřebu poradnu navštívit, můžete tam jít i sama a odborníkem mluvit o své rodinné situaci a co se dá v takových případech dělat a jak se ve složité rodinné situaci postarat i o vlastní potřeby. Kontakt na rodinné poradny můžete najít například zde. Lze se také obrátit na psychoterapeuta, ke kterému můžete docházet na individuální terapii. Terapie může pomoct zvládat těžké životní situace, se svým terapeutem můžete probrat, jak myslet i na sebe a své potřeby, jak si nastavit vlastní hranice, aby nám to vyhovovalo, a co dělat v momentech, které jsou pro nás náročné. Kontakt na terapeuta můžete najít například na webu Známý lékař.

Přejeme Vám, aby se Vaše rodinná situace brzy zlepšila.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
2.3.2019

Jak bojovat s přejídáním?

Dobrý den, ráda bych se svěřila o mém problémů, který mě trápí už hodně dlouho. Asi už rok. Týká se o to, že mám záchvatové přejídání. Ze začátku jsem měla váhu úplně v pořádku ale pak jsem měla problém s rodinou a tak jsem jedla samé sládký. Za 10-15 dní jsem přibrala 6kg.Tu dobu jsem se nenáviděla za to jak vypadám. Asi se v mé hlavě něco stalo, protože od té doby jsem skoro vůbec nic nejedla. Tato doba trvala necelý měsíc a těch 6kg jsem zhubla ale od té doby je to s mojí váhou špatný. Další měsíce byly příšerný. Pořád jsem přibírala, pak jsem se mučila hladovkou , a pak zase přibírala a tak pořád dokolečka. Po té se to na chvíli zklidnilo. Začala jsem jíst více ale zdravě a k tomu jsem cvičila. Jenomže to zase šlo z kopce. Cvičení mě přestalo bavit, měla jsem málo energie, starostí ve škole ale hlavně doma s rodinou.tak jsem se na všechno vykašlala a zase jenom jedla. Ale zas jsem přibrala a nebyla jsem spokojená tak jako dřív. Tak jsem si řekla že budu zas cvičit i když mě to nebaví. Na chvíli mi to vydrželo ale vždy když jsem byla doma sama tak jsem ihned mířila za čokoládou atd. A druhý den jsem jedla zdravě. Třetí taky . A tak dále. Jenomže jsem zase byla sama doma a znovu jsem mířila za čokoládou. Vždy jsme se přejedla až k prasknutí. Párkrát jsem to chtěla aji vyzvracet. Ale vždy neúspěšně. Za tu dobu jsem pochopila že nesmím být sama doma jinak sním úplně všechno, ale já nevím jak stim bojovat. Už párkrát jsem se pokoušela říct jídlu NE ale bohužel to nejde. Chtěla bych od vás radu jak přestat mít tyto problémi a jak sním bojovat. Tohle téma nechci řešit s rodinou, protože nemám k ní důvěru a tak jsem se otočila na vás jestli mi pomůžete. Předem děkuji za odpověď.

Allexis zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Allexis,

děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Svěřujete se nám s potížemi s přejídáním a boji s váhou, který Vás už nějakou dobu trápí. Píšete, že jste zkoušela přestat, ale zatím jste uspěla vždy jen krátkodobě. Zároveň se potýkáte s problémy v rodině, se kterou toto téma řešit nechcete. Ptáte se nás na radu, jak s přejídáním bojovat.

Přemýšlím nad tím, že se teď asi můžete potýkat s různými pocity. Ráda bych Vás podpořila v odhodlání, které z Vašeho dopisu cítím. Je možné, že také zažíváte emoce jako je bezmoc nebo zklamání, když jste s přejídáním zkoušela bojovat, ale zatím se Vám zcela vyhrát nepodařilo. To, že jste se rozhodla se tomuto problému postavit, je velký krok. Je zcela pochopitelné a přirozené, že se Vám to nemuselo podařit napoprvé.

Důvodů, proč se člověk uchyluje k přejídání a následným výčitkám, může být celá řada. Někdo se tak může pokoušet zahnat stres, úzkost, osamělost či nudu a může být těžké se udržet, pokud má člověk sladkosti či jiné jídlo na dosah. Jídlem si člověk může kompenzovat nebo zahánět některé pocity nebo naplňovat potřeby, které jsou pro něj důležité. V takovém případě obecně může pomoci zjistit, o jaké pocity nebo potřeby se jedná a zamyslet se nad tím, jestli je možné je naplňovat i nějakým jiným způsobem, například oblíbeným koníčkem, poslechem hudby anebo něčím, co máte ráda.

Potíže, o kterých píšete, často souvisejí i s něčím dalším. Mohla byste se zamyslet nad tím, kdy Vaše přejídání začalo a čím by mohlo být způsobeno a lépe tak všemu porozumět. Je možné, že Váš problém může přetrvávat právě díky prostředí, které je pro Vás nedůvěryhodné. Je ale také možné, že tomu tak není a potíže mají jinou příčinu.

Těžkosti pro nás mohou být snazší, když se o ně podělíme s druhým člověkem. Přemýšlím nad tím, jestli máte ve svém okolí někoho, komu byste se mohla svěřit – například kamaráda, kamarádku nebo někoho blízkého, komu důvěřujete. Možná byste zjistila, že si v minulosti procházel něčím podobným a nalezla byste u něj pochopení a podporu. 

Pokud byste chtěla situaci více prozkoumat a zjistit, co by Vám mohlo pomoci, mohla byste se obrátit na odborníka. U něj byste mohla najít bezpečné prostředí, kde byste mohli v soukromí probrat Vaši situaci a Vy byste zjistila, jak postupovat dále. Mohla byste vyhledat například školního psychologa, pokud jej ve škole máte. Další z možností pro Vás by mohlo být centrum Anabell, které nabízí poradenství (i online), nutriční poradenství, diskuzní fóra a další služby na téma potíží příjmu potravy. Pokud byste se rozhodla se svými problémy svěřit telefonicky nebo e-mailem, je možné využít některou z linek důvěry, jejichž sezname naleznete na našich stránkách.

Přejeme, ať naleznete podporu a pochopení.  
Tým poradny

skrýt odpověď ↑
1.3.2019

Jaký způsob léčby či odborníka mám zvolit?

Dobrý den, žádám o radu v tísnivé životní situaci. Tento rok je to můj již druhý pokus o studium vysoké školy. Učení není problém, myslím si, že jsem studijní typ, ráda se vzdělávám a mám disciplínu, všechny zkoušky jsem vždy zvládla na první pokus. Mám ale problém s psychikou, školu psychicky nezvládám. Opravdu špatně se vypořádávám se stresem, a vím, že tak hodně ubližuji svému tělu (v období velkého stresu trpím na různé záněty, bolesti bez zdánlivé příčiny, kožní problémy, problémy s trávicí soustavou, hlavně ze žaludkem). Pravděpodobně také trpím něčím jako sociální fobií (taková sebediagnóza, nic potvrzeného odborníkem-mám velmi špatnou zkušenost), sociální kontakt, i běžný nákup nebo dotaz na knihovnici mě velmi unaví, mám čím dál větší problém navazovat kontakty, často upadám do stavů velké melancholie, někdy ani nedokážu vyjít z bytu. Navíc se přes rok potýkám s poruchou příjmu potravy (restrikce jídla), a stresem se zvyšuje moje potřeba hladovění. Většina mých problémů je dlouhodobá, už od dětství/puberty, ale každým rokem se to zhoršuje, a teď opravdu nevím co dál. Předem děkuji za jakoukoliv radu nebo doporučení způsobu 'léčby' či odborníka (nevím, jestli jít za psychologem, zda existují např. skupinové terapie apod.)

Nik zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Nik,

děkujeme, že se na nás obracíte se svým dotazem. Píšete, že se špatně vypořádáváte se stresem a že se to hodně odráží na Vašem těle. Nastoupila jste na VŠ a navzdory tomu, že jste studijní typ, je pro Vás studium psychicky náročné. Všímáte si u sebe, že Vás společenský kontakt, například dotaz na knihovnici nebo nákup, dokáže velmi unavit a často upadáte do melancholie. Také se přes rok potýkáte s poruchou příjmu potravy, což se horší se stresem, a chtěla byste vědět, jaký způsob léčby či jaký odborník by pro Vás byl nejlepší.

Říkám si, že teď asi prožíváte těžké období, a že může být náročné zvládat jak starosti se školou, tak kontakt s druhými lidmi. Pokud se některé Vaše potíže zhoršují, chápu, jestli Vám to dělá starosti stejně jako to, že uvažujete nad tím, kam se obrátit pro radu. Dovedu si představit, že studium na vysoké škole může být náročné a přijde mi pochopitelné, jestli máte někdy pocit, že je toho na Vás hodně. Říkám si, že může být dobré si o tom moct v tu chvíli s někým blízkým promluvit, moct si říct, co Vás zrovna trápí nebo stresuje a ulevit si tím. Kromě toho, že Vás může tento člověk podpořit, to může být i užitečné pro Vás - když si verbalizujete, co to přesně je, co je teď tak těžké. Pro někoho může být také cenným zdrojem při zvládání stresu aktivní odpočinek, jako je například četba nebo sport, ale také cokoliv jiného, co nám dodává síly, abychom je pak měli do těch zátěžových situací. Mohlo by být dobré všimnout si, z čeho čerpáte a co Vám pomáhá, když je toho moc, a tyto věci zkoušet rozvíjet.

Přijde mi dobré, že uvažujete nad tím, co by se dalo dělat pro to, aby se zlepšil Váš sociální kontakt a potíže s příjmem potravy. S těmito problémy by Vám mohla pomoci například spolupráce s psychoterapeutem. Můžete s ním probrat potíže v sociálním kontaktu, a co by mohlo pomoci, abyste se v něm cítila lépe, a také to, jak by se dal lépe zvládat stres a co dělat, když si u sebe všímáte potřeby hladovění. Také byste s ním mohla probrat příčiny Vašich obtíží a zjistit, jestli trpíte sociální fobií, anebo zda jde o něco jiného. Rozumím tomu, že pokud jste měla velmi špatnou zkušenost s odborníkem, může to být odrazující. Najít odborníka, který nám vyhovuje, může být někdy náročné. Někdy nám tento konkrétní člověk úplně nesedne a je to pak otázka zkoušení a hledání, ale i tak bych Vás chtěl podpořit v tom, abyste se tím nenechala odradit. Můžete se zkusit obrátit na psychologa, který má smlouvu s Vaší pojišťovnou – v takovém případě by Vám terapii Vaše pojišťovna proplatila. Nevýhodou je, že tito psychologové mají delší čekací lhůty. Kontakt na ně můžete najít například zde, ale můžete také vyzkoušet web Známý lékař, kde můžete najít i psychoterapeuty se soukromou praxí, kde se sice za jednotlivá sezení platí, ale zase bývají o něco dostupnější.

Skupinová terapie, kterou zmiňujete, může být přínosná v tom, že slyšíme i jiné lidi s podobnými problémy a starostmi a může to pro nás být jak inspirující, tak podnětné k přemýšlení. Nedokáži říct, která forma terapie by pro Vás v tuto chvíli byla prospěšnější. Mohlo by být užitečné napřed navštívit psychoterapeuta, který Vám kromě výše zmíněné pomoci může doporučit i další formy terapie – například již zmíněnou terapeutickou skupinu, případně i něco dalšího, s čím má dobrou zkušenost.

Přejeme Vám, aby se Vám lépe dařilo zvládat stres a aby se Vám povedlo najít odborníka, který Vám bude vyhovovat.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
1.3.2019

Jak na konflikty v práci?

Dobrý den, nevím jestli se můžu obrátit na vás pro radu, ale zkusím to. Nastoupila jsem na nové pracovní místo jako kontrola kvality. Je to pro mě skvělá příležitost se posunout dál, ale jediné z čeho mám strach tak je to že kolegyně mi říkali že ženský na lisovně, které chodíme kontrolovat jsou dost zákeřné. Vyvolají zbytečné konflikty a snaží se vás shodit. Naštěstí jsem ještě neměla příležitost se této situace zúčastnit. Ale bohužel má povaha je taková že v takovéhle situaci bych odešla beze slov a s brekem. Chci se právě zeptat zda existuje nějaká ráda pro mě jak se v takové situaci zachovat, abych se z toho psychicky ne zbláznila. Je to pro mě důležité nechci kvůli pár ženským se nechat připravit o místo. Děkuji

Adéla zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Adélo,

ceníme si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Nastoupila jste na novou pozici, kterou vnímáte jako skvělou příležitost. Kolegyně Vám však řekly, že ženské na lisovně vyvolávají zbytečné konflikty. Vy jste se do takové situace ještě nedostala, ale obáváte se, jak budete reagovat, a žádáte nás o radu, jak se v takovém případě zachovat.

Při nástupu do nové práce nebo při změně pozice může člověk zažívat různé pocity. Spousta věcí je nových a je přirozené, že se můžete obávat neznámé situace, obzvláště, pokud Vám kolegyně řekly o konfliktech na lisovně. Představujete si, že byste v podobném případě odešla s brekem. Každý reaguje ve stresu jinak a je pochopitelné, že by Vám taková situace byla nepříjemná, a i slzy jsou v takovém případě jednou z možných přirozených reakcí. Je dobře, že nad situací přemýšlíte a snažíte se na ni připravit.

Ptáte se nás na to, jak se zachovat. Říkám si, že jsme všichni jenom lidi a každý z nás ve stresu reaguje trochu jinak. Někdo může být nepříjemný, někdo jiný si uleví nadávkou a někdo další třeba odejde a rozbrečí se. Jednou z možností, nad kterou přemýšlím je, že kolegyně na lisovně také mohou zažívat (nebo zažily) něco negativního, a proto jsou takto konfliktní. Možná, že když k nim nebudete rovnou přistupovat tak, že budete očekávat konflikt, ale budete se k nim chovat mile a příjemně, tak i ony možná budou reagovat jinak.

Nevím přesně, jak to u vás v práci chodí, ale možná byste mohla na lisovnu alespoň poprvé jít s někým, kdo by Vás v případě sporu podržel. Mohlo by se také stát, že se konflikty týkaly jen kolegyní a Vy se do nich vůbec dostat nemusíte. Pokud by se tak ale stalo, můžete si v hlavě například přehrát různé situace, které by se mohly stát a třeba probrat s kolegyněmi, jak by se v takových případech zachovaly. Zkuste si třeba vzpomenout na situace, kdy Vám v nějakém konfliktu něco zafungovalo, co ho zmírnilo, a o co byste se mohla v podobné situaci opřít.

Říkám si, že možná okolo sebe máte někoho, kdo se v podobném konfliktu již ocitnul a mohli byste si o tom spolu promluvit. Například kolegyně, kamarád či kamarádka nebo někdo z rodiny. Rozhovor s někým, kdo si něčím podobným již prošel, by Vám mohl přinést úlevu i další nápady, jak se v situaci zachovat. Pokud by nic nepomáhalo a Vy byste si nevěděla rady, mohla byste vše konzultovat například s nadřízeným. Ten by si mohl s kolegyněmi promluvit anebo Vám poradit, jak postupovat.   

Přejeme, ať se na nové pozici cítíte co nejlépe.
Tým poradny

skrýt odpověď ↑
1.3.2019

Cítím se jako špatně naprogramovaná

Dobrý den, mám velký problém sama se sebou a nejvíce, když mám vztah. Je mi 21 let a vždy jsem se podceňovala, měla nízké sebevědomí, byla jsem jiná i v názorech než děti v mém věku a kvůli tomu jsem se snažila vždy zavděčit, přizpůsobit,, abych nebyla úplně sama. Taková jsem byla všude jinde kromě rodiny. Mezi příbuzným jsem vždy byla svérázná, vostrá a kolikrát hrozně zlá na rodiče, když se mi něco nelíbilo. Byla jsem parchant, který slovně, ale i fyzicky napadal, když se mi něco nelíbilo. Už v té době jsem měla takové záchvaty vzteku (drobnost - stačilo, aby mi někdo z rodičů řekl, že si mám uklidit pokoj a já se začala vztekat, ale ne jen jako jiné děti. Naštvalo mě to tak moc, že jsem začala třeba i házet věcmi a byla jsem plná hnusný a silný energie, která musela ven, nejčastěji jsem prokopávala dveře a i jsem velmi často i rodiče praštila. Musím říct, že to se mi děje doteď, ale u přítele. Jsem pořád agresivní, když se cítím špatně, ale v jiném případě něž v dětství. Možná je dobré zmínit, že mi psychiatrička, kam jsem chodívala, diagnostikovala ADHD, mamka už mnoho let trpí depresemi, asi třikrát byla i v léčebně na zhruba měsíc až tři. Babička má schizofrenii, ale zvládá ji jakž takž i bez léků, ale mamka mi popisovala, jak vždy byla hrozně hysterická a žárlivá na dědu - stačilo, aby chvíli mluvil se sousedkou a hned udělala scénu i na veřejnosti, odvlekla ho domů a chovala se jak ženy, které muž podvádí, ne-li hůř, přitom VŽDY to byly nesmysly. Já to prožívám podobně. A můj strýc a teta mají také schizofrenii a jsou na tom tak zle, že už jsou dlouhodobě v léčebně, ale když ještě nebyli (cca 2 roky zpět a dříve), bydleli s námi v baráku o patro níž celý život a často to bylo šílené - ani kamarády jsem si domu nebrala, bylo to nepříjemné) Nikdy jsem neměla dlouhodobé zájmy, v ničem jsem nebyla moc dobrá, protože jsem na ničem nepracovala. Dnes mám přítele přes rok a půl a cítím se sama se sebou líp, protože se víc snažím se zlepšovat jako člověk a v zájmech, ale jak jsem měla benevolentní výchovu, byla jsem takhle zlá a nezvladatelná a vím, že jsem rozmazlená, mám problém si i sama zvolit, co chci dělat, co mě baví, vyplnit volný čas a určit, čemu se věnovat a nedokážu se příliš věnovat povinnostem. Kvůli tomu mi přijde, že jsem teď závislá na svém přítelovi, snažím se s ním trávit co nejvíc volného času, ale všímám si, že často by byl rád sám nebo se svými přáteli, jsme spolu moc. Já se takhle cítím dobře, ale někdy mám strach, jestli to částečně není i tím, že jsem nesamostatná. Někdy se cítím dobře ale velmi často mě popadají špatné myšlenky (podle období někdy každý den třeba 10 dnů v kuse, jindy třeba jednou na pár hodin třeba po týdnu, ale po delší době ne). Jak kdybych měla v hlavě svůj svět, mozek neustále pracoval a i při některých činnostech přemýšlím intenzivně a mám pocit, že nad myšlenkami nemám kontrolu - nejde mi myšlenky blokovat, zastavit a už vůbec je měnit v pozitivní do doby, než se mi změní nálada. Přijde mi, že jsem hodně náladová - víc než holky nebo ženy kolem mě. Mám se hezky, pak úplně úžasně, ale stačí si vzpomenout na drobnost a hned se cítím zase hrozně, přemýšlet, zahloubám se do myšlenek nebo se cítím nijaká - bez emocí, prázdná. Když se cítím zle, myšlenky jsou negativní, podceňuji se, srovnávám. Pár minut, někdy i hoďku za den jsem schopná na Facebooku nebo Instagramu projíždět fotky holek, které vypadají skvěle nebo jsou považovány okolím za přitažlivé apod. a čím líp vypadají, tím si přijdu částečně spokojenější, ale zase později se cítím hůř a hůř. Zní to zvláštně, ale cítím se během toho i poté, jako bych se sebepoškozovala, ale psychicky. Jako bych si v tu chvíli si říkala: "ta vypadá tak úžasně, jsem si jistá, že jsou z ní hotoví všichni kolem a můj přítel by byl taky". Ale jakmile vypnu aplikace, má to na mě vliv i nadále. Celkově vše se točí kolem mého přítele. Jsem háklivá strašně moc na vše, co vypadá jako klasické žárlení, ale já v sobě prožívám hrozné věci. Můj přítel je vtipný, všichni ho mají rádi a i když věřím, že on určitě nepatří mezi muže, kteří by podváděli, hodně moc často mě popadají "záchvaty", kdy stačí detail z nějaké situace, v hlavě mi přepne, začnu nekontrolovatelně přemýšlet, vymýšlet scénáře, má to vliv na moje pocity, které mi nejde také kontrolovat. Ta energie se stupňuje, domýšlení nemá konce a já se v tu chvíli cítím že je vše z toho, co můj mozek vymyslí, pravda. Aby se tohle dělo, stačí, abychom byli venku a kolem šla nějaká pěkná holka a on na ní koukal. Nebo - vždy se venku držíme za ruce a když mě pustí a stojí kousek ode mě, hned mi mozek začne našeptávat "asi nechce, aby bylo vidět, že je zadaný, že je se mnou, určitě je poblíž nějaká holka nebo známá". Nebo když na FB konverzuje s nějakou holkou a on nebo ona napíší blbýho smajlíka ":P", hned to pocitově vnímám jako flirt. Nebo že potkáme nějakou jeho pěknou kámošku nebo známou a on se s ní jen pozdravil (hned si říkám, jestli spolu dříve něco neměli), stačí, abych v počítači v historii viděla, že na FB najížděl na profily nějakých holek a už mozek přemýšlí nad tím, že určitě se mu líbí a určitě to jednou nebude jen o koukání na FB, třeba ji za mě vymění, třeba ho přitahuje. I když měl jít s kámoši do klubu nebo do hospody, hned se cítím nepříjemně, protože na těch místech se mi to spojuje s "volnou" zábavou kvůli chlastu apod. A co hůř - jsem děsně háklivá na scény v skoro každým filmu, kde jsou spoře oděné holky nebo jsou tam žhavější scény nebo scény, kdy ženská svádí nějakého chlapa. V tu chvíli si od něj odlehnu a cítím se chladně, pobouřeně a většinou začne dohad. Ve chvíle, kdy se takto cítím, v něm nevidím přítele, ale někoho, v kom se nevyznám. Nejsem si najednou jistá, jestli mu můžu věřit, i když v jiné chvíle, kdy mě toto nepopadá, vím, že je to dobrý muž a rozhodně by mi neublížil. To mě na tom mrzí hrozně moc - že když jsem v pohodě, máme se krásně, máme nádherný vztah a vím, že mám skvělého muže. Ale jakmile mě to takhle popadne (a je to často), osočuji ho, nadávám mu, podezřívám ho, kontroluji ho nejen na tom počítači, ale i mu dávám vlezlé a jedovaté otázky a jsem najednou jak bez kontroly nad sebou. Jak kdybych byla jiný člověk, který mu nevěří. Jak kdyby vymizela láska k němu v tu chvíli a já se zaměřovala na to, že mu do hlavy nevidím a určitě když se za nějakou holkou otočí, říká si, že se mu líbí a představuje si, jaký by bylo s ní spát. A to se na ni jen podívá. Dá se říct, že všechny holky/ženy v tyhle chvíle vnímám jako hrozbu, protože jsem se často dočetla v článcích a časopisech pro ženy, že ženy jsou už od pravěku zaměřeny na vážný vztah a chlapi jsou zase spíš "rozsévači" a líbí se jim rozmanitost žen, každá má v sobě něco (vzhledově i povahově). Tahle teorie se do mě zažrala. Každá hádka je kvůli tomuhle, kvůli ničemu jinému ne. My bychom se měli tak krásně, ale mám nezvladatelné výbuchy vzteku, žárlivosti a v tu chvíli jsem jak vyměněná a jsem na něj hrozně zlá. Stačí takovýhle detail, začnu vymýšlet scénáře, pak jim i věřím, nejde to jinak, stupňuje se ve mně agrese, zloba, nedůvěřivost, pocit nespravedlnosti, každá jeho odpověď je zakrytí něčeho špatného. Nejde mi přestat... Tak v polovině případů to vyústí v to, že mám mžitky a ztrácím kontrolu. Z jedovatých keců je řev a v tyto chvíle se už několikrát stalo, že jsem ho vší silou praštila. Jakmile jsem to udělala, jak kdyby mi přepnulo - ještě doznívá pobouření, říkám nějaký jedovatý řeči, ale už začínám reálně konečně vidět, co jsem zase udělala. AŽ V TUHLE CHVÍLI začnu zase přemýšlet normálně a většinou jsem jak znehybněná, dochází mi, co se událo, a po chvíli se rozbrečím. Nedokážu se ovládat, když se mi něco nelíbí, nedokážu pochopit, že mi nechce ničím ublížit až do doby, kdy něco udělám takového... Jak kdybych věřila výplodům v mé hlavě, které ovlivňují moje chování, pocity. A i když se mi jednou za čas díky veliké a těžké snaze povede vyměnit negativní myšlenky (třeba, že by mě mohl podvést) za pozitivní (vždyť se jen otočil, je to prostě chlap), moje pocity zůstávají hnusné, nepříjemné a těch se nedovedu zbavit vůbec. Možná to takhle v psané formě nezní moc vážně je to jak řeči mladé holky nebo žárlivky, ale v sobě cítím obrovské emoce. Často v ty chvíle, kdy mám tyto myšlenky v hlavě, se cítím jak NIC. Jak kus ničeho. A ve chvíle, kdy už to říkám jemu, mému muži, kterého miluji a když jsem v pohodě, neublížila bych mu ničím, a jsme v hnusné hádce způsobené mnou (v tu chvíli to nevidím, pro mě je v tu chvíli špatný pouze on, až poté mi dojde, že jsem vše zkazila já), tak v tu chvíli se cítím tak moc špatně, že párkrát jsem uvažovala o tom, že si ublížím. Nerozumím za normálních chvil, proč takové "malichernosti" tak neskutečně emotivně prožívám. Teď, když jsem v klidu, můžu říct, že jsou to hlouposti, ale když se přepne něco ve mně a necítím se dobře a hádáme se, často se zamknu v místnosti, brečím, slzy mě moc bolí a opakuji i polohlasně, že tu nechci být a v tu chvíli to myslím vážně. Když to přejde, jsem ráda, že jsem to nevzdala. Jak kdybych v sobě měla dva lidi, kteří ovlivňují můj život - ten druhý velmi špatně. Už tolikrát jsem přemýšlela nad tím, proč mě ještě neopustil. Když se ho někdy jednou za delší čas zeptám, řekne nebo dá najevo, že mě miluje a neuteče před překážkami. Ale dokáže mi během těchto chvil dát jasně najevo, že mu to vadí, že ho podezřívám zbytečně a že ho moc kontroluji a že ho tím štvu. Čím dál víc. Ale tyto chvíle, kdy "magořím", se opakují znovu a znovu a i když dělám, co můžu, opakuje se to dál a bojím se toho, že si řekne, že to prostě lepší nebude, možná jen horší, že ho každým opakováním přesvědčuji o tom, že se nedokážu změnit nebo zmírnit. Z toho mám strach. Potřebuji a chci to vyřešit, i kvůli sobě. Trpím tím, je to zatěžující, cítím, že si tím ubližuji. Prosím, řekněte mi svůj názor, co to může být nebo čemu se moje chování podobá (nebo jestli to není třeba trochu genetikou). Často čtu odborné články o různých negativních druzích chování, protože se snažím přijít na to, proč tak emotivně prožívám takovéhle věci a velmi těžko se ovládám, ale mnohdy mi přijde, jak kdybych byla směs různých anomálií. Ve chvíli, kdy mi přepne z ničeho nic, jsem jak vyměněná. Tak jako tak, ať chci nebo ne, ať Vám to přijde nebo ne, já se necítím duševně zdravá. Dokážu vidět, co je ve mně špatně, možná to i popsat, ale jsou to věci, které nezvládám. Cítím se jak "špatně naprogramovaná". Strašně moc si přeji, abych se toho zbavila. I kvůli mému příteli - je to skvělý muž a nechci o něj přijít. Vím, uvědomuji si, že je ve mně chyba a to hodně ovlivňuje náš vztah, ale i celkově to, jak se jako člověk cítím, ale v tu chvíli nezmůžu nic... Ovlivňuje to každý den, každý den bojuji se svými myšlenkami. Je to těžký.

Maky zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Maky,

děkujeme za Váš dotaz, ve kterém nám popisujete, jak Vás trápí Vaše nekontrolovatelné myšlenky a náladovost. Píšete, že jste od dětství měla nízké sebevědomí a také záchvaty vzteku kvůli drobnostem. Dnes se již sama se sebou cítíte lépe, snažíte se zlepšovat jako člověk i ve Vašich zájmech, ale velmi často Vás popadají zlé myšlenky, nad nimiž nemáte kontrolu. Trápí Vás, že to ovlivňuje Váš vztah s přítelem.

Říkám si, že je asi náročné mít pocit, že Vás Vaše myšlenky a pocity jakoby „zrazují“ a nemáte nad nimi kontrolu, navíc když se někdy velmi rychle mění. Musí být asi také těžké vidět příbuzné, kteří mají vážné psychické problémy, a možná už Vás napadlo, že Vaše „špatné naprogramování“ může souviset s tím, co prožívají i ostatní členové Vaší rodiny. Podle toho, co píšete, se mi však zdá, že své myšlenky a pocity dokážete dobře reflektovat a dokážete si je uvědomovat. Přestože některé věci, které se nám odehrávají v mozku, mohou být získané dědičně, existuje spousta dalších faktorů, které ovlivňují to, jak budeme žít. Připadá mi dobré, že nad vším důkladně přemýšlíte a snažíte se všemi silami vymyslet způsob, jak svůj život změnit k lepšímu. Zmiňujete se také o tom, že se Vám to daří – že se v současné době sama se sebou cítíte lépe, než tomu bylo dřív.

Sledování sebe sama a svých reakcí může být dobrou cestou, jak se všemi těmi myšlenkami a nezvladatelnými pocity bojovat. Můžete se zamyslet nad tím, a třeba si to i den po dni zapisovat, v jakých situacích k tomu dochází, co tomu předchází, co se při tom děje a co Vám z té situace pomůže ven. Můžete si pak zkusit sestavit plán toho, jak byste v těchto situacích mohla reagovat nebo co byste v nich potřebovala, abyste je zvládla. Postupně můžete přijít i na to, že se těmto situacím dokážete lépe vyhnout nebo jim dokážete předcházet. Se vším tímto uvažováním by Vám mohl být nápomocný i Váš přítel. Říkám si, že je dobře, že s ním o Vašich pocitech otevřeně mluvíte. Může Vám dát zpětnou vazbu o Vašem chování, o tom, kdy je to lepší a kdy horší a co v těchto situacích obvykle pomáhá. Díky rozhovoru mu také můžete vysvětlit, které z Vašich pocitů a myšlenek jsou ty „Vaše“ a se kterými naopak bojujete a nechcete je v sobě.

Také si říkám, že s tímto vším by Vám mohl pomoci psycholog či psychoterapeut (kontakty můžete najít například na www.znamylekar.cz). Psychoterapie je efektivní a užitečná právě v situacích, kdy si různé věci uvědomujeme, ale sami s nimi nedokážeme nic udělat. Terapeutovi nebo psychologovi se můžete svěřit se všemi těmito starostmi a probrat je více do hloubky. Mohl by Vám pomoci hledat způsoby, jak byste mohla dosáhnout toho, že budete Vaše myšlenky a pocity mít více pod kontrolou. Mohl by Vám také lépe poradit, jak se svými myšlenkami a pocity zacházet a co dělat, když toho na Vás bude moc. Další možností je také návštěva partnerské poradny, kam můžete zajít společně s přítelem a kde byste kromě již zmíněného mohli pracovat na tématech, které se týkají Vašeho vztahu, například na tom, jak být spolu, ale zároveň mít každý dost volnosti. Pokud byste někdy potřebovala okamžitou pomoc, jsou Vám zdarma a nonstop k dispozici také Linky důvěry

Přejeme Vám, ať naleznete způsob, jak mít myšlenky a pocity více pod kontrolou.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
24.2.2019

Jak pomoci mamince překonat smrt táty?

Dobrý den, před třemi dny zemřel táta, velice náhle,masivni infarkt,byl to šok.. mám velký strach o maminku, letos by slavili 50té výročí,byla s ním od svých 15ti let, milovali se až do posledního dne.. nikdy to mezi nimi neochladlo. Myslím že jí to ještě úplně nedochází, ale je to zlé a bude asi hůř.. jsme tři dcery a jsme stále u ní, budeme se nějak střídat, aby nezůstávala sama, ale nejsem si jistá,jak k tomu přistupovat.. jestli ji ujišťovat, že chápeme, jak jí je a nechat ji si to"odbrecet"(bojím se, že se v tom začne utápět) nebo se snažit ji říct"nepadej, zaber,to zvládneme"(zase aby ji to nedohnalo později o to hůř.).. vždycky byla silná, energická ženská, ovšem vždycky měla vedle sebe jeho.. poradíte prosím, jak v tomto stadiu nejlépe postupovat? Děkuji. Sylva

Sylva zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Sylvo,

děkujeme, že se na nás s důvěrou obracíte. Svěřujete se nám s tím, že Vám před pár dny zemřel táta a Vy se nyní bojíte o svou maminku. Nejste si jistá, jak postupovat, jestli ji to nechat odbrečet nebo ji povzbuzovat v překonání této události. Ptáte se nás, jak v tomto stádiu nejlépe postupovat.

Vaše ztráta nás velice mrzí a věřím, že to teď vůbec nemáte lehké. Ztráta někoho blízkého bývá emočně náročná událost, která si žádá svůj čas k truchlení a zahojení ran. Z textu cítím, že Vám na mamince opravdu záleží a ráda byste jí pomohla tuto smutnou událost překonat. Každý člověk prožívá zármutek trochu jinak, a tak nelze jednoznačně říct, jak nejlépe postupovat. V procesu truchlení si lidé obvykle projdou několika stádii, která jsou různě dlouhá a mohou se i různě prolínat nebo vracet. Na začátku často bývá šok a s ním může souviset i popření, kdy mnohdy lidem nedochází, co se opravdu stalo, nebo tomu nechtějí věřit. Tuto fázi možná nyní zažívá Vaše maminka. Pravděpodobně si to pak bude potřebovat několik dnů, týdnů či měsíců obrečet, aby se s tím mohla lépe smířit a jít dál. Během toho jí ale může pomoci i motivace do dalšího života a dodání energie, že to vše zvládnete. Obecně je vhodné dát jí zpočátku prostor pro prožívání smutku a nevést ji hned k tomu, ať své emoce překoná a jde dál. Truchlení je přirozená reakce potřebná k vyrovnání se se smrtí. Je hezké, že se o ni se sestrami společně staráte. To, co pro ni můžete udělat, je, že jí budete oporou, dáte jí najevo, že ji máte rády a že jste v tom spolu.

Říkám si, jestli přes všechnu péči o maminku, nezapomínáte na sebe. I Vy potřebujete nějaký čas na vyrovnání se s úmrtím Vašeho táty. Je v pořádku říci si ve svém okolí o podporu, pokud byste cítila, že je toho na Vás moc. Napadá mě, jestli jste se o tom s někým bavila více do hloubky. Bývá úlevné někomu se svěřit a vědět, že v našich blízkých máme oporu a jsou tu pro nás. Mohl by pro Vás být užitečný také portál umírání nebo Poradci pro pozůstalé, kde najdete několik článků např. o truchlení a také internetovou poradnu, ve které se můžete dočíst o zkušenostech jiných lidí, kteří jsou v podobné situaci jako vy. Poradci pro pozůstalé jsou vyškolení lidé, kteří se s Vámi mohou i setkat a být Vám průvodci v období smiřování se se ztrátou. Můžete se také obrátit na psychologickou pomoc, probrat s psychologem nebo psychoterapeutem, co zažíváte, a pokusit se spolu nalézt cestu, jak se s tím vyrovnat. Kontakty naleznete např. na znamylekar. Kdybyste Vy nebo Vaše rodina potřebovali, kdykoliv také máte možnost poradit se a být vyslechnuti na některé z linek důvěry.

 

Přejeme Vám a Vaší rodině hodně sil k vyrovnání se s touto smutnou událostí.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
24.2.2019

Jak poznat, že potřebuji odbornou pomoc

Dobrý den, potřeboval bych poradit jak mám poznat, že potřebuji odbornou pomoc. Od cca druhého ročníku VŠ, přesně od doby kdy mě vyhodili z jedné vysoké školy ze dvou, které jsem studoval, mi přijde, že se můj stav pomalu zhoršuje. Nyní je mi 30 let, vystudoval jsem dvě VŠ, i tu, ze které mě původně vyhodili a mám pocit, že situace je svým způsobem neúnosná. Před každou zkouškou jsem měl velké obavy. Ne takové ty normální předzkouškové obavy, ale např. často jsem doma brečel, že nic neumím atd. I když jsem všechny zkoušky až na jednu zvládnul na první pokus. U samotné zkoušky to bylo ještě horší, nedejbože když byla zkouška ústní. Přepadla mě nervozita, kvůli které jsem pokazil i to, co jsem bez problémů věděl a občas i vysvětloval spolužákům. Prostě jsem nemohl skrze nervozitu podat optimální výkon a to mě vždycky neskutečně naštvalo a možná i tak trochu utvrdilo že jsem vlastně k ničemu. Nyní si hledám práci a i když narazím na zajímavou příležitost, neodpovím na ni. Protože mám pocit, že "tohle přece neumím, musím si napřed tohle a tohle zopakovat a naučit se" případně že "nikoho tak hloupého jako jsem já by tam nechtěli". A tak hledám zase dál a zcela vážně přemýšlím o tom, že půjdu pracovat jako prodavač do obchoďáku, protože tam nemám co pokazit. Pomyslnou korunu tomu nasadila situace v mém osobním životě asi dva týdny dozadu. Dlouhou dobu se mi nedařilo najít si partnerku. Online jsem se seznámil s jednou dívkou a když mě pozvala na rande, protože jsem "vtipný, milý a pohledný", řekl jsem jí že ne, že nemám čas. Protože mě úplně vyděsila ta možnost osobního setkání s ní. I když vlastně plně odpovídala tomu, co jsem celou dobu hledal. Možná to bude tím, že v online světě netrpím takovou ostýchavostí, nervozitou a stydlivostí jako ve skutečném životě. Nechci být takové "pako" jako jsem, ale připadám si, jako kdybych měl dvě osobnosti. Ta jedna je ten vtipný a zábavný člověk, který je oblíbený. Tenhle člověk ale vždycky dostane pomyslnou ránu od mého druhého já, které je nervózní a ostýchavé. A pak se často chovám divně. Hodně lidí v mém okolí si myslí, že je to namyšlenost nebo arogance ale ve skutečnosti je to spíš strach... Proto bych rád vyhledal odborníka, abych neumřel sám jako podivín. Nejsem si ale jistý, jestli má situace vyžaduje odbornou pomoc nebo jsou to běžné životní starosti...

Martin zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Martine,

děkujeme Vám za důvěru, s kterou se na nás obracíte. Píšete, že během studia VŠ jste prožíval velké obavy a nadměrnou nervozitu ze zkoušení. Nyní si hledáte práci, ale máte obtíže se ozvat potencionálním zaměstnavatelům, protože si nevěříte, že byste práci zvládl. Do podobné situace jste se dostal také ve vztazích, kdy jste odmítl pozvání na rande. Domníváte se, že by to mohlo být kvůli Vaší přílišné ostýchavosti. Tyto věci byste rád změnil, ale nevíte, zda se s Vaší situací máte obrátit na odborníka.

Z Vašeho dotazu cítím, že Vás popisované strachy a podceňování se trápí již delší dobu. Představuji si, že může být velmi těžké žít s tak intenzivními a častými obavami, že něco nezvládnu. Chápu, že musí být asi frustrující, když Vám stydlivost či strach ze selhání brání v získání zajímavé pracovní příležitosti nebo v setkání s dívkou, která se Vám líbí. Rozumím, že je pro Vás náročné i snášet reakce okolí, které Vás považuje za arogantního, zatímco Vy víte, že za tím stojí spíše nízká sebedůvěra. Je fajn, že jste našel odhodlání s tím něco dělat a přemýšlíte nad odbornou pomocí. Také se nedivím, že není snadné porozumět, proč někdy jste vtipný a oblíbený a jindy to tak nejde.

Rozhodující věcí při rozhodování o vyhledání odborné pomoci je Váš subjektivní pocit. Co pro někoho mohou být „běžné životní starosti", to pro jiného mohou být velmi nepříjemné a omezující věci, které by rád řešil s odborníkem. Z dotazu vnímám, že Vás Vaše tendence se podceňovat asi omezuje poměrně výrazně, a tak bych Vás ve vyhledání odborné pomoci rád podpořil. Zároveň ale pomoc můžete hledat i u svých blízkých, kteří by Vám mohli poskytnout oporu.

Odborníci, tj. psychologové nebo psychoterapeuti se běžně věnují podobným potížím, jaké popisujete ve Vašem dotazu. Odborník může být nápomocný kdykoliv, kdy je člověk s něčím ve svém životě nespokojený. Je v pořádku chtít změnit stav, ve kterém Vám není dobře. Psycholog nebo psychoterapeut by Vám mohl například pomoci hledat způsoby, jak si více věřit, zmírnit Vaši ostýchavost nebo i jak navazovat vztahy a komunikovat s lidmi tak, abyste se cítil přirozeně. S výběrem vhodného odborníka Vám může pomoci například server Znamylekar, kde jsou i reference od jiných klientů.

Držíme Vám palce.

 

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
24.2.2019

Všechno mě děsí

Dobrý den, mám problém (psychologa jsem zkusila a po roce se nic nezměnilo). Nejsem schopná se seznámit, nebo mluvit s cizími lidmi. Občas se bojím vyjít z bytu. Mám neustálý pocit, že mě všichni pozorují, soudí a mají na mne negativní nadhled. Špatně snáším stres, to co ostatní považují za lehké nejsem schopná překonat, protože se panicky bojím selhání a odsouzení. I nákup mi občas přináší pocit, že nejsem hodna existence. Často se porovnávám s ostatními lidmi a propadám hrůze jak velké plýtvání životem jsem. Mívám halucinace, jen letmé, ale občas vidím rozbitá okna a nebo budovy. Impulzivně nakupuji, nebo přecházím ulici jen abych se cítila lépe. Jinak mám pocit, že je všechno zbytečné, nic co dělám nemá smysl a nevím proč cokoliv dělám. Často mám pocit, že se kolem mne hroutí, nemohu se nadechnout a že omdlím. Pokud nejsem schopná se uklidnit mám pocit jako bych měla dostat infarkt. Nikde se necítím bezpečně, necítím že cokoliv dělám správně a raději bych přestala. Bojím se změnit, něco podniknout abych neudělala chybu. Nikdo o tomto neví, nejsem schopná se lidem otevřít a nechat je vidět jak moc mě všechno děsí a tak si raději nikoho nepřipouštím k tělu, ani kamarády a ani rodinu. Cítím se tak už víc než 8 let...a stále čekám až to přejde, ale nedochází k tomu. Nevím zda by mi terapie prospěla, vlastně už ani nevidím své možnosti kromě žití takto donekonečna.

Blank zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Blanko,

děkujeme Vám za otevřenost, se kterou se na nás obracíte se svým dotazem. Píšete o svém strachu ze selhání, z kontaktu s lidmi, o pocitech, že Vás neustále někdo pozoruje a odsuzuje, také že míváte občas i halucinace a pocity, že omdlíte, nebo že se nemůžete nadechnout. Dále píšete, že někdy zažíváte pocit zbytečnosti Vašeho života, a že nevidíte mnoho možností, jak Vaši situaci zlepšit.

Pokouším se představit si, jak těžké pro Vás může být zvládání stavů, které popisujete. Pocit, že cokoliv, co v životě děláte, nemá smysl, může být velmi tíživý. Také strach ze selhání a hodnocení druhých může obírat člověka o motivaci něco dělat nebo se o něco snažit. Prožívání popisovaných fyzických příznaků pro Vás pravděpodobně je také velmi nepříjemné a možná i matoucí. Chápu, Blanko, že když tento stav trvá už osm let, může být náročné najít cestu, jak z toho všeho ven. Pozitivně však na mne působí, že se s tím pokoušíte něco dělat. Například už jen samotný fakt, že jste nám napsala do poradny, je toho důkazem. Stejně tak na mě působí i to, že jste už v minulosti vyhledala pomoc psychologa, a přestože se Vám jeví, že se tím nic nezměnilo, zvažujete možnost psychoterapie.

V dotazu ještě píšete, že se bojíte někomu se otevřít, protože by bylo vidět, jak moc intenzivní je Váš strach. Napadá mě však, jestli by přece jenom nestálo za to, zkusit se alespoň trochu otevřít někomu, komu na Vás záleží. Třeba někomu blízkému z rodiny nebo z kamarádů. Domnívám se, že i když prožíváte velký strach, není třeba se za to stydět a může být nápomocné, když o tom bude vědět i někdo, komu důvěřujete. Svěření se by Vám mohlo přinést úlevu a daný člověk by pro Vás mohl být zdrojem podpory.

Přemýšlíte, jestli psychoterapie může být ve Vaší situaci užitečná, a jestli vůbec vlastně existuje způsob, jak zlepšit svůj stav. Vzhledem k šíři i hloubce potíží, které prožíváte, by pro Vás mohla být dlouhodobá spolupráce s psychoterapeutem či psychologem velmi přínosná. I když se Vám zdá, že dřívější návštěvy psychologa změnu stavu nepřinesly, je možné, že teď narazíte na někoho, kdo Vám bude více vyhovovat. Různí psychologové pracují různými způsoby a mají různé osobnostní vlastnosti, které některému klientovi nesedí a jinému zase ano. Bývá tak dobré vyzkoušet spolupráci s více odborníky a nenechat se odradit prvotním nezdarem. Proto Vás chci podpořit v tom, abyste hledání odborné pomoci nevzdávala. V psychoterapii byste mohla pracovat například na tom, jak zvládat stavy úzkosti a velikého stresu, jak si postupně budovat sebedůvěru, jak získávat odvahu v komunikaci s lidmi kolem Vás, naučit se důvěřovat lidem a možná i nacházet smysl ve věcech, které prožíváte a které děláte. Kontakty najdete např. na znamylekar.cz. Pokud byste upřednostňovala bezplatné služby, vyhledejte klinického psychologa, který má smlouvu s pojišťovnou, nebo i psychiatra, který Vám také může pomoci.

Kdybyste měla pocit, že je toho na Vás příliš a ráda byste se spojila s odborníkem urgentně, můžete využít i služeb krizových linek, kde Vám poskytnou pomoc buď telefonicky, nebo na některých linkách i přes chat.

Přejeme Vám, Blanko, ať se cítíte lépe.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
22.2.2019

Jak zvládat svůj život?

Dobrý den, prosila bych o radu. Na začátku roku jsme se s přítelem rozhodli, že si pořídíme byt na hypotéku. Moji rodiče a prarodiče mně, i mým sourozencům, dali dostatek peněz, takže jsme je s přítelem využili na vstup do hypotéky. Našli jsme byt, cenově nám vše vycházelo a já se moc těšila. Byla jsem od začátku nervozní, pobolívalo mě břicho, ale to mám vždy, když se v mém životě děje něco vážného. Problém nastal, když nám odhadkyně odhadla byt o několik set tisíc korun méně, než byla jeho kupní cena, tudíž nám banka mohla poskytnout úvěr, který byl o o tyto peníze menší. Moji rodiče okamžitě zareagovali, že nám peníze půjčí, když jsem to zjistila, v práci jsem nebyla schopná nic dělat, jen jsem pořád brečela, nechtěla jsem aby to někdo věděl, tak jsem neustále odbíhala na toaletu, kde jsem strávila víceméně celé odpoledne. Nyní máme už vše vyřízeno. Zbývá nám zaplatit daň z nabytí nemovitosti a poté začít vše splácet. Myslela jsem, že se budu cítit lépe, ale cítím se spíš hůře, poslední 2-3 měsíce je mi neustále špatně od žaludku, od rána do noci, poslední dva týdny mám stavy, že párkrát do týdne několik hodin jen brečím (občas se stane, že i bezdůvodě), nejsem schopna s nikým komunikovat, vím, že jakmile bych začala mluvit, rozbrečela bych se na plné kolo. Nechci tím nikoho otravovat, přítel mi moc pomáhá, utěšuje mě, že to finančně zvládneme, začne si vydělávat ještě bokem, mimo práci a já mám také zařízenou brigádu, proto o tom s ním raději nemluvím, nechci ho otrávit, jak jsem ufňukaná a jen si stěžuji. Rodiče mi říkají, že jsem hloupá, ať se z toho nenervuju, že jsou horší věci, ale já i když bych moc chtěla být v pohodě, tak to nejde. Nemám hlad, chuť, pořád jsem unavená, jakmile dorazím z práce domů, jdu si lehnout, nejsem schopná ničeho, jen se postarat o zvířata, co máme, ty mi jediné dokážou odvést myšlenky. Dokonce si všimla i má kamarádka, že se něco děje, že jsem prý hrozně zhubla a je mi furt zle, jestli jsem v pořádku. Strašně se snažím, mít se hezky, ale jakoby můj mozek byl samostatný a neposlouchal mě. Bojím se, že se třeba sesypu, takhle daleko bych zajít nechtěla, ale přijde mi, že poslední dobou už svou hlavu sama nezvládám. Plánovali jsme s přítelem miminko, chtěla jsem se začít snažit už příští rok, ale nechci ho přivést na svět, když musíme šetřit každou korunu, chci si vybavit krásně byt, ale nemáme na to peníze. Strašně mě to trápí. Nechápu, jak ostatní dokážou žít, nechápu, jak si v dnešní době může mladý člověk něco koupit, jen se pachtíme a platíme... potřebuji asi naučit snášet život. Přemýšlela jsem o psychologovi, ale nemám na něj peníze.

Lenka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lenko,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou se na nás se svým dotazem obracíte. Píšete o své situaci s hypotékou a koupí bytu, kdy jste po komplikaci s oceněním bytu a po zařízení hypotéky začala pociťovat nepříjemné psychické a fyzické stavy. Často brečíte, a to i bezdůvodně, nechce se Vám jíst, jste vyčerpaná a těžko se Vám komunikuje s ostatními lidmi. Píšete, že s tím nechcete nikoho otravovat. Bojíte se však, abyste se z toho nesesypala, a prosíte nás o radu, jak všechny tyto starosti zvládat.

Vaše situace, Lenko, jak ji popisujete, na mě působí náročně. Zařizování hypotéky a koupě bytu může být komplikovaná záležitost. Stres nebo vnímaný tlak spojený s finančními starostmi se dokáže projevit jak psychicky, třeba pláčem, tak i fyzicky, například nechutí, únavou.  Může se stát, že nás tento stres zaplaví natolik, že už nejsme schopni myslet na nic jiného, i když bychom si to moc přáli. V případech, kdy tyto stavy zažíváme dlouhodobě a omezuje nás to v běžném fungování, je důležité začít hledat pomoc a pokusit se s tím něco dělat. Může být těžké změnit způsob, jakým takovéto věci v našem životě vnímáme a prožíváme, ale existují možnosti, jak na tom pracovat.

Může být také nápomocné, pokoušet se soustředit i na ty věci, které nám naopak pomáhají život lépe zvládat nebo Vám dělají radost.  I když se nám zpočátku může jevit, že to jsou jen drobnosti, bývá dobré se na ně zaměřit. Je  v pořádku se o to nepokoušet sám a hledat oporu u okolí nebo i u odborníků. Proto oceňuji i to, že jste se rozhodla napsat k nám do poradny.

 Z Vašeho dotazu to na mě působí tak, že zdroje podpory kolem sebe máte, což je moc fajn. Třeba Váš přítel a rodiče, ale i kontakt se zvířaty, o která pečujete. Ohledně Vašeho přítele mě napadá, zda by přece jenom nemohlo pomoci, kdybyste si s ním o tom zkusila více promluvit. Vzájemné sdílení pocitů a třeba i podobných starostí, může oběma lidem ve vztahu pomoct v uvolnění napětí, vyjasnění si svých názorů na situaci, anebo i v předcházení případným konfliktům. Rozumím, že pro Vás není snadné zvládnout o tom mluvit. Nemusí však být nutné začít hned situaci do hloubky rozebírat, ale třeba by stačilo jen dát najevo, že je toho na Vás hodně. 

V dotazu zmiňujete také další, Vám blízké osoby, a proto mě napadá, zkusit se obrátit i na ně. Třeba na Vaše rodiče, kteří se Vás snaží povzbuzovat. Chápu, že není jednoduché si jen tak poručit, ať se nenervujete, jak Vám říkají. Můžete však s nimi zkusit hledat konkrétní způsoby, jak ten stres zvládat, nebo se s nimi třeba věnovat nějaké příjemné aktivitě, která by Vás mohla alespoň rozptýlit. Také Vaše kamarádka, jako někdo, kdo má o Vás starost, může být v tomto ohledu nápomocná.

Zmínila jste úvahu o návštěvě psychologa, avšak překážkou Vám je nedostatek financí. Jsou ale i psychologové, kteří mají smlouvu se zdravotní pojišťovnou, která by Vám návštěvy u tohoto odborníka hradila. Rád bych Vás podpořil v jeho návštěvě. Psycholog nebo psychoterapeut by s Vámi mohl pracovat na zvládání stresu, na znovunalézání odvahy komunikovat s lidmi kolem Vás, nebo na řešení nechuti k jídlu a dalších potíží. Kontakty na psychology, psychoterapeuty a informace, zda pracují na pojišťovnu nebo nikoliv, můžete najít třeba na stránce znamylekar.cz.  V případě, že budete mít pocit, že budete potřebovat bezodkladnou pomoc, může být užitečná i krizová linka, nebo krizové centrum (v Praze třeba RIAPS nebo Bohnice), kde Vám také mohou poskytnout bezplatnou pomoc a bez nutnosti se dopředu objednat.      

Přejeme Vám, Lenko, hodně sil a ať se Vám daří situaci zvládat co nejlépe.

 Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
22.2.2019

Neumím vyjadřovat city

Dobrý den , mám problém ve vztahu . Přítelkyně mi pořád říkala , že sem strašně chladný. Neumím vyjadřovat city . Vždycky když, jsem se o to snažil , jako bych měl nějakou bariéru nebo vše, co sem chtěl říct mi najednou vypadlo . Chci se zeptat , co je to za problém a jde s tím něco dělat ?

Franta zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Franto,

děkujeme, že se s důvěrou obracíte na naši poradnu. Píšete nám, že neumíte ve vztahu vyjadřovat city. Kdykoliv jste se o to pokusil, cítil jste nějakou bariéru nebo jste nezvládl říci to, co jste chtěl. Ptáte se nás, co je to za problém a zda s tím lze něco dělat. 

Umím si představit, že mohlo být nepříjemné, když Vám Vaše přítelkyně říkala, že jste chladný. Zvláště pokud k ní city chováte, jen je pro Vás obtížné je vyjádřit. Dát lidem najevo, že je máme rádi, může být mnohdy náročné. Často se i city špatně formulují do vět a těžko se hledá ta správná chvíle, kdy je říci. Každý to má navíc jinak, někdo vyjadřuje city spontánně a často, někdo méně. Nemusí se ale jednat o neměnný stav. 

Napadá mě, že byste mohl zkusit postupovat po malých krůčcích, nemusí jít hned o žádný dlouhý proslov a vyznání lásky. Můžete zkusit využít chvíle, kdy Vám spolu bude dobře, a např. jí říci, že je Vám s ní fajn, nebo co na ní máte rád. Můžete také zkusit to, co chcete říci, sepsat do dopisu nebo zprávy a vyhnout se tak tomu, že byste něco zapomněl. Zároveň lze city vyjádřit i mimoslovně - např. pohledem, úsměvem, pohlazením nebo chytnutím za ruku. Můžete se také zkusit zamyslet, jak jste to měl v minulosti, zda bylo nějaké období, kdy se Vám vyjadřovaly city snadněji, nebo zda je to v nějakých situacích pro Vás méně obtížné. 

Říkám si, zda jste se o tom již s někým bavil. Mohlo by být nápomocné svěřit se někomu blízkému, třeba kamarádovi, který by Vás vyslechl, případně Vám i poradil. Napadá mě také, že by stálo za to promluvit si o tom přímo s Vaší přítelkyní. Říci jí, jak to máte a jaké to pro Vás je. Mohlo by jí to pomoci lépe Vám porozumět a možná by pak pro Vás bylo snazší dát najevo, co k ní cítíte. Pokud byste své potíže chtěl probrat více do hloubky, můžete si domluvit konzultaci u psychologa nebo psychoterapeuta. Kontakty naleznete např. na znamylekar.cz. Možností je také partnerská poradna, kam můžete přijít s přítelkyní nebo i sám. 

Přejeme, ať se Vám ve vztahu daří.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
22.2.2019

Začínám se opravdu nesnášet

Dobrý den,prosím o radu. Už si nevím nějak rady ani nevím jak to správně popsat. Myslím, že to začalo již v dětství. Spousta věcí se stále opakuje. Přejídala jsem se, už jako malá. Důvod nevím. Nepřijde mi, že bych neměla kamarády nebo zažila něco špatného. Jediné co mě napadá je koktavost. Trápí mě právě už od mala. Samozřejmě jsem byla tlustá. Takže posměch od spolužáků. Tlustá holka co koktá. Vycházela jsem ze školy a byla plná komplexů. Hrozně jsem se styděla. Bála jsem se ozvat. Navíc jsem měla strach, že se zase zakoktam. Vrací se to ve vlnách. Občas nekoktam vůbec a pak zase nedám do kupy větu. Dříve to bylo takto. Teď je to stále horší a horší. S váhou od té doby bojuji celý život. Přejídám se pak brečím. Chvíli se držím a takto stále dokola. Střední škola byla tvrdá. Problémy ve vztahu (trval od mých 14 do 19) a šikana ve škole. Nedokázala jsem se ozvat proti. Ve vztahu vznikaly obrovské problémy. Přišla jsem na nevěru ( několikrát) opět nárůst váhy. Přítel začal pít a byl hrubý. Taky jsem dost pila. Chovala jsem se hysrericky. Další pritel byl zase maniak na kontrolu. Neustále mi volal psal kontroloval mě. Vadilo mu všechno. Nesměla jsem se na nikoho ani podívat. Vydrželo to cca 4 roky. Další přítel byl o deset let starší. Neustále mel připomínky na můj vzhled. Snižoval mě. Po třech měsících přišel rozchod, protože mi řekl že se mu vlastně nelibím a jsem moc obyčejná. Momentálně jsem vdana. Manžel mě opravdu hodně podporuje. Jsem šťastná že ho mám. Ovšem tohle všechno co se dělo mělo asi nějaký dopad. Jsem hrozně náladová. Už několik let chci změnit práci,ale mám strašný strach. Nedokážu se ovládat. Jako bych to nebyla já. Ikdyz chci říct ne řeknu ano. Rozhoduji se zkratkovitě nebo se naopak nemůžu rozhodnout. Cokoli mě rozčílí. Pořád křicim. Brečím. Jsem posedlá uklidem. V práci se snažím každému zavděčit bojím se prosadit. Stejně jako ve škole. Všechno odsouhlasim a pak přijdu domů a jsem vyčerpaná a naštvaná. Stejně tak to koktání. Hrozně mě omezuje. Kolikrát ani nechci mluvit. Vyhýbám se lidem. Nesnáším nakupování. Telefonování. Když se zakoktam myslím na to celé týdny. Stejně tak jakékoli připomínky urážky staré i několik let se mi pořád vrací. Začínám se opravdu nesnášet. Vadí mi všechno. Vzhled povaha. Nejhorší je že si to všechno vybijim na manželovi. Zatím mě vždycky podrží, ale mě to hrozně mrzí. Necítím se dobře psychicky ani fyzicky. Jsem neustále vyčerpaná a naštvaná. Driv se to střídalo třeba po pár dnech/tydnech dobrá a špatná nálada. Teď už jsem dobrou náladu neměla dlouho. Strašne se bojím že mě manžel opustí. Kvůli tomu jak se chovám. Hrozně navíc žárlím, vůbec se

Mandarinka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete, že již od dětství jste měla potíže s koktáním, často se přejídala a zažila jste šikanu ze strany spolužáků. Měla jste také problémy v partnerských vztazích. V současné době se vnímáte jako náladová, není pro Vás snadné se rozhodovat a cítíte se stále vyčerpaná a naštvaná, až se z toho začínáte nesnášet. Cítíte také, že Vás koktání nadále omezuje. Vaše negativní pocity si vybíjíte na svém manželovi, a tak máte strach, že by Vás mohl opustit.

Snažím se si představit, jak asi obtížné mohlo být Vaše dětství. Školní kolektiv umí být někdy velmi krutý. Není snadné snášet posměch, a tak je pochopitelné, že si možná některé zážitky nesete s sebou až dodnes. Z toho, co píšete, je vidět, že je toho nejspíš na Vás teď moc a nevíte si s tím rady. Proto bych chtěl ocenit, že se s celou situací snažíte něco dělat a píšete nám o radu. Vnímám jako důležité, že si všímáte Vašeho chování k manželovi. Cítím, že Vám na něm nejspíše velmi záleží a chcete se pokusit zlepšit svůj stav, aby Váš vztah vydržel.

Někdy člověku může pomoci si o celé situaci s někým popovídat. Přináší to úlevu, že už nejste na hledání řešení sama, a okolí Vás může podpořit či inspirovat v tom, co dělat dát. Můžete se svěřit někomu z rodiny nebo třeba kamarádce. Dále si říkám, jak moc toho Váš manžel ví o Vašich pocitech. Píšete, že Vás manžel vždy podpořil, proto si myslím, že by mohl mít pro Váš stav pochopení. Možná byste mu mohla říct, že Vás Vaše chování k němu mrzí. Také mu můžete zkusit vysvětlit, proč se někdy k němu takto chováte, čímž byste mohla předejít případným neshodám.

Napadá mě také, že by Vám možná mohl prospět odpočinek. Někdy může pomoci při hledání cesty ven se na chvíli zklidnit, věnovat se sobě a tomu, co máme rádi. Odpočinkem si můžete dodat více energie do řešení Vaší situace a možná pak uvidíte i více možností.

Chtěl bych Vás ale také podpořit, abyste se s Vaší situací nebála obrátit na psychologa nebo psychoterapeuta. S ním byste mohla lépe probrat, co Vás přesně trápí, a společně se snažit tyto věci změnit. S psychologem nebo psychoterapeutem si můžete bez obav promluvit o čemkoliv, nebude Vás nijak soudit za to, jaká jste. Naopak Vám poskytne přijetí, podporu a pomoc v hledání způsobů, jak zlepšit Vaše potíže, například Vaši náladovost, ale i koktání. S výběrem vhodného odborníka Vám může pomoci například server Znamylekar. Pokud byste někdy měla akutnější potřebu si s někým promluvit, můžete využít také linek důvěry. Některé nabízí i možnost chatové konverzace, kdybyste se ještě necítila na mluvení o svých starostech a psaní by Vám bylo příjemnější.

Přejeme Vám, abyste nabyla opět sebedůvěru a cítila se lépe.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
19.2.2019

Příčí se mi podvádět mámu, ale nedokážu se s přítelem rozejít

Dobrý den, už dlouhodobě řeším jeden problém. Týká se mě(za měsíc 18 let) mého přítele a mých rodičů. Taková klasika v tomto věku, řekla bych. Sice jsem se na tento problém ptala lidí okolo ale nikdo mi nebyl schopen nějak poradit... Jedná se o to, že jsem si našla přítele, jsme spolu už rok, ale mým rodičům se to nelíbí a jsou zásadně proti. Náš vztah spočívá v tom, že se vídáme v týdnu každý den, když jsme ve škole a potom chvilku po škole. Kdybych to mela zaokrouhlit přibližně na hodiny, tak za celý týden dohromady se vidíme tak 5-6 hodin maximálně, což je pro nás strašně krátká doba. Ale je to z důvodu, že mi rodiče zakazují se s ním vídat. On je to hodný, rozumný kluk, bere všechno s rozumem, je to takový ten vyspělejší člověk, co se týká myšlení, je to moje obrovská podpora a moc mi se vším pomáhá. Doma mám kvůli tomu problémy. Ne jednou mi máma řekla, že si nepřeje, abych se s tím člověkem nějak vídala a přicházela s ním do kontaktu. Ale tady je problém, že já toho člověka miluju. A myslím si že rok není tak krátká doba na to, abych poznala, jaký doopravdy je. Už tady bylo mnohokrát abych se rozhodla mezi rodinou a přítelem. Rodina je pro mne vším, je to zázemí, kde mě mají všichni rádi pomáhají mi a tak... Jenomže já si našla kluka, kterého miluji.. i budoucnost si s ním dokážu bez problémů představit. Máma mi dala kritérium, buďto oni nebo přítel. To je pro mě strašně těžké rozhodování. Rodinu potřebuju ale přítele miluju a on mě. Těžko bych hledala takového člověka znovu. Strašně mě štve, že mi akázali se s ním vídat. Je pravda a to je zase chápu, že dříve jsem dělávala takové blbosti, že jsem domů jezdívala např o 2 hodiny později a nedala jsem to rodičům vědět že přijedu později. Udělej jsem to takhle víckrát.. ne jen jedinou. To zase chápu na druhou stranu rodiče. Takhle jsem se zachovat neměla a uvědomuji si to. Teď už jsem vždy na telefonu a vědí co dělám a kde jsem. Ale hlavní problém, kvůli kterému jsem tohle celé psala je, že máma mě donutila přestat si s ním psát úplně, nescházet se s ním a nepřicházet s ním do kontaktu. Musela jsem ho blokovat na všech soc. sítích. Jenže tohle po mne chtěla, je to asi 10 dní zpět. Před ní jsem si vymazala jeho číslo, a vše, co se k němu vázalo. Jenže v tomhle případě je naše láska silná a nadále si s ním tajně píšu, scházím, vídám... nedokážu se s ním rozejít, on se nedokáže rozejít semnou, ani jeden nechce a tak se vídáme takhle tajně a omezeně dál. Jenomže mám takový pocit, tě to brzy vyjde najevo a strašně moc se nejen já, ale i přítel bojíme reakce mojí mámy. Ona mi věří a žije v domnění, že jsem se s ním vážně rozešla. Nedokáže to ani jeden z nás. Příčí se mi mámu takhle vlastně podvádět, ale přítele strašně miluji a on mě. Nevím jak z téhle situace ven. Jsem z toho akorát na nervy, na prášky, nedalo by se říct, že jsem přestala jíst, zase tak brutálně ne, ale vyrazně jsem omezila příjem a strašně moc se mi začaly stridat nálady..Dalo by se s tímto něco dělat? Moc ráda bych byla za jakoukoliv pomoc

Monča zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den, Mončo,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Píšete nám, že Vám máma zakázala vídat se s přítelem, kterého milujete, a dala Vám na výběr mezi ním a rodinou. Vy byste ráda měla jak přítele, tak svou rodinu, proto v současnosti vztah s přítelem udržujete tajně. Máte ale strach, že to vyjde najevo a nedělá Vám dobře, že to děláte mámě za zády. Jste z toho velmi nervózní, začala jste méně jíst a střídají se Vám nálady. Ptáte se, jestli by se dalo s celou situací něco dělat.

Z Vašeho dotazu cítím, že teď prožíváte něco složitého. Je pochopitelné, že se v situaci, kterou popisujete, necítíte dobře. Z toho, co jste napsala, je vidět, že Vám na příteli, ale i na rodině opravdu záleží. Líbí se mi, že přemýšlíte nejen nad tím, čím si procházíte Vy sama, ale také nad máminými důvody, proč Vám ve vztahu brání. Možná byste si s ní mohla zkusit promluvit o tom, co jí na Vašem příteli a vztahu tak vadilo a sdělit jí, proč pro Vás tolik znamená. Také byste jí mohla říci, že i rodina je pro Vás hodně důležitá a jak Vás trápí, že jste byla nucena si vybrat. Možná by takový rozhovor mohl pomoci k tomu, abyste jedna druhou lépe pochopily. Mohla byste také zkusit požádat o podporu nějakého jiného příbuzného nebo dobrého rodinného známého, který by Vám mohl pomoci s mámou promluvit. Již brzy budete plnoletá, jste v podstatě dospělá, a nejen Vaše máma, ale i Vy si zasloužíte respekt a možnost o věcech rozhodovat. Proto byste si mohly zkusit stanovit taková pravidla, která budou vyhovovat oběma. K rozhovoru byste mohla zkusit přizvat i Vašeho přítele. Možná by ho pak Vaše máma začala vnímat v jiném světle, protože by mohla vidět, že Vám oběma na vztahu záleží a snažíte se o otevřenou komunikaci.

I když Vám nikdo ve Vašem okolí nebyl schopen dát uspokojivou radu, přesto by Vám mohlo ulevit, kdybyste se někomu blízkému, komu můžete věřit, svěřila s tím, co se děje. O podporu byste mohla požádat třeba kamarádku, nebo i otce, sourozence, babičku nebo někoho jiného z rodiny. Možná byste našla podporu i u rodiny Vašeho přítele. Sdílení by Vám mohlo pomoci zbavit se nervozity z toho, že sama s přítelem udržujete takové tajemství. Také on by Vás v této situaci mohl podpořit.

Další možností by mohlo být vyhledání školního psychologa, pokud na Vaší škole působí.  Mohla byste s ním probrat to, co prožíváte a kdyby Vám s tím sám nemohl pomoci, alespoň by Vás mohl odkázat k jinému odborníkovi. Pokud školního psychologa nemáte, mohla byste navštívit jiného psychologa nebo psychoterapeuta, kontakty můžete najít například zde. S ním byste mohla probrat všechny okolnosti této situace a mluvit s ním o tom, jak by se dala vyřešit tak, abyste s rodiči došli ke kompromisu. Mohla byste se mu svěřit také s potížemi s jídlem a náladami. S rodiči nebo jen s mámou byste také mohli zdarma využít služeb rodinné poradny. Mohla byste tam zajít také sama. Rodinný poradce by Vám mohl pomoci hledat řešení Vaší situace a cesty, jak si navzájem porozumět.

Pokud by se Vaše potíže s jídlem a náladami vystupňovaly nebo byste měla pocit, že s nikým z Vašeho okolí nemůžete o své situaci mluvit, mohla byste se obrátit také na Linku důvěry. S jejími pracovníky byste si mohla kdykoli anonymně promluvit po telefonu, chatu nebo e-mailu a hledat společně s nimi řešení Vašich potíží.

Přejeme Vám, abyste se nemusela vzdávat přítele ani rodiny a aby se Vám ulevilo.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
18.2.2019

Jak se dá řešit přítelův problém s náměsíčností v podnapilém stavu?

Dobrý den,prosím pěkně, mám dotaz, který se týká přítele (32let). Má ten problém, že když je opilý, tak je náměsíčný a ze spánku se vymočí kamkoliv, klidně i do jiného pokoje a na nesmyslná místa. Neví o tom, nic si nepamatuje a opět usne, třeba i mimo postel. Když jsem se jej snažila probudit nebo na něj mluvit, začne být agresivní. Ale normálně se mnou komunikuje. Byl na vyšetření u urologa a ten mu řekl, že má hyperaktivní močový měchýř a proto se mu toto děje. Od té doby se na akcích v alkohole mírnil ale problém nepřestal. A nepředstavujte si prosím to, že by byl "na mol"opilý tak, že nedokáže sám chodit a mluvit. Není žádný alkoholik, jde o klasické zábavy s přáteli. Nepomůže ani to, že se před spaním jde vymočit. Mám trochu za to, že je to skrytý problém psychického původu. Dá se nějak řešit a pracovat na tom? Děkuji za případnou radu nebo doporučení. Bára

Barbora zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den, Báro,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o problému Vašeho přítele. Když se opije, a nemusí ani jít o silnou opilost, bývá náměsíčný. V tomto stavu se kamkoli vymočí a potom usne. Když se ho v jeho stavu náměsíčnosti snažíte probudit, reaguje agresivně. Po vyšetření u urologa se problém zatím nevyřešil a nepomáhá ani omezení pití a vymočení se před spaním. Napadlo Vás, že by mohlo jít o psychický problém a zajímá Vás, zda a jak by se dal řešit.

Napadá mě, že z této situace Vám i příteli asi vznikla už nejedna nepříjemnost. Možná se můžete cítit frustrovaná z toho, že nic, co zatím vyzkoušel, nevedlo k vyřešení problému. Umím si představit, že může být náročné takový problém otevřeně řešit, a proto bych chtěla ocenit, že se v tom příteli snažíte pomáhat. To, že Váš přítel absolvoval vyšetření u urologa, považuji za důležitý krok k poznání, co za problémem stojí. Možná byste se mohli dále zajímat o souvislosti hyperaktivního močového měchýře a vyptat se urologa na možné způsoby léčby a na to, jak předcházet nepříjemným situacím, které tento stav vyvolává. Popřípadě by mohl Váš přítel svůj stav konzultovat i s dalším odborníkem.

Bohužel nemůžeme takto bez rozhovoru s Vaším přítelem potvrdit ani vyvrátit Vaši domněnku, zda se jedná o psychický problém v pozadí. Tato možnost tu je, a pokud je tomu skutečně tak, mohlo by být možné problém začít řešit. S tímto by Vám mohl pomoci psycholog nebo psychoterapeut, ke kterému by Váš přítel mohl zajít a probrat s ním, co se mu děje, co pro něj tento stav znamená a jak by mohl dále postupovat. U problémů, kde se navzájem ovlivňuje psychická a fyzická stránka, sice není vždy možné jednoznačně určit, jak přesně k nim dochází a kde je příčina, ale Vy i Váš přítel byste mohli ocenit podporu při řešení této situace. Psychology nebo psychoterapeuty v okolí můžete hledat například zde. Dokážu si ale představit, že se možná Vašemu příteli k psychologovi nebude chtít, proto byste si s ním o této možnosti mohla citlivě pohovořit a prezentovat mu ji jako nabídku nebo další řešení, které by ho mohlo posunout k odstranění jeho problému. Také byste mu mohla navrhnout, že mu s hledáním odborníka pomůžete.

Pokud byste Vy sama měla pocit, že je toho na Vás moc a nevíte si rady, mohla byste zvážit svěřit se s tím, co řešíte, někomu blízkému, s kým se takto intimní problém dá sdílet. Takové popovídání by Vám mohlo trochu ulevit a možná by Vám blízký člověk navrhl i nějaké řešení, které jste zatím nevyzkoušeli.

Přejeme Vám, abyste našli něco, co zabere.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
18.2.2019

Jak řešit výbušnost a úzkosti, které se zhoršily po rozchodu

Dobrý den, nedávno jsem se rozešla po 2 letech s přítelem a velmi mě to zasáhlo. Dále se do toho začala milchat spousta jiných lidí, který se to ani z daleka netýkalo a já vybuchla a nechávala se dobře. Již delší dobu mám problém s výbušností a velmi rychle se naštve kvůli maličkosti a velmi mě to tíží. Díky tomuto incidentu a posledních pale událostem počínaje tím rozchodem, prožívám nepříjemné úzkosti, které jsou někdy až k nevydržení. Máme to v rodině, avšak nikdy jsem je takto silně nepociťovala. Nemám chuť k jídlu, nechci chodit kvůli špatným snům spát, nechci se kvůli úzkosti probouzet, nikam nechodím, prostě nic. Nevím si rady, co mám dělat?

mn zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den,

děkujeme za důvěru, se kterou jste se na nás rozhodla obrátit. Píšete nám, že jste před nedávnou dobou ukončila vztah a již delší dobu máte potíže s výbušností a úzkostmi, které se však v důsledku toho zesílily. Pojí se s tím také potíže jako nechutenství a nepříjemné sny, se kterými si nevíte rady a ptáte se, co dělat.

Rozumím, že Vás rozchod zasáhl a že pro Vás může být obtížné se s ním vyrovnat. Věřím, že to může být o to těžší, pokud se do těchto věcí pletou i další lidé, kterých se to podle Vás netýká. Chtěla bych Vám proto říci, že je pochopitelné, pokud jste v tomto období citlivější a snáze Vás něco rozhodí. Chápu, že jsou pro Vás tyto emoční reakce nepříjemné a nevíte si s nimi rady, zároveň si ale myslím, že už to, že jste se nám rozhodla svěřit, může být prvním krokem k tomu, abyste svoje chování dokázala změnit a s celou situací se zvládla vyrovnat a zmírnila tak nepříjemné pocity, které prožíváte.

Píšete, že se tyto stavy a reakce zhoršily po rozchodu, a proto si říkám, že možná samy časem alespoň částečně odezní. Zároveň ale určitě existují způsoby, jakými na tom můžete pracovat už teď. Říkám si, že by Vám mohlo pomoci věnovat se více činnostem, u kterých si dokážete psychicky odpočinout. Můžete vyzkoušet třeba procházky, sport, nějakou výtvarnou činnost – cokoliv, co by Vás mohlo bavit a přivést Vás na jiné myšlenky. Zároveň mě také napadá, jestli máte kolem sebe někoho, komu se se svými pocity můžete svěřit a kdo by Vás podpořil, například nějakou kamarádku, kamaráda nebo někoho z rodiny. To by Vám mohlo přinést úlevu, ale také nový pohled na věc nebo radu, jak se nepříjemným emocím brání druzí lidé, kteří je také zažívají. Říkám si, že by Vám možná také pomohlo, pokud byste mohla svým blízkým otevřeně říci, že je pro Vás toto období náročné, a třeba se i omluvila, že se v poslední době chováte víc výbušně právě proto, že si nevíte rady a necítíte se dobře.

Kromě toho si říkám, že by pro Vás mohla být užitečná návštěva psychologa či psychoterapeuta, se kterým byste si mohla promluvit a mohli byste společně zkusit nalézt možnosti, jakými se nyní ubírat a jak na tom, co Vás trápí, pracovat (například i na úzkostech a nechutenství). Pokud byste o takovou možnost měla zájem, můžete zkusit kontaktovat například školního psychologa a řešit situaci přímo s ním, případně by Vás mohl odkázat na psychology, který se těmito věcmi zabývají. Pokud by Vám tato možnost nevyhovovala, můžete se zkusit podívat například i na stránky www.znamylekar.cz, kde najdete také recenze jednotlivých odborníků a můžete tak snáze vybrat někoho, kdo by Vám vyhovoval. Pokud byste si raději promluvila ihned a třeba i anonymně, existuje také možnost obrátit se na některou z linek důvěry. To může být dobrá varianta například v případě, že by Vás přepadla úzkost a nechtěla nebo nemohla byste se obrátit na někoho blízkého z rodiny či kamarádů.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo nalézt cestu k tomu, abyste se opět cítila lépe.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 1-25 z 1393 → stránka: 12