Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 1-25 z 1055 → stránka: 12

10.7.2018

Zvládnu vystudovat vysokou školu, i když mám psychické problémy?

Dobrý den, v září nastupuji právě na MUNI a mám obavy z toho, jak budu studium zvládat. Mám diagnostikovanou hraniční poruchu a mívám těžké deprese, také občas zažívám 'epizody' sociální fobie, kdy je pro mě skoro nemožné opustit byt, natož jít mezi lidi. Zažívám také depersonalizaci a derealizaci. Dost se to zhoršilo právě po maturitě, musela jsem i zrušit brigádu, jelikož mi můj stav nedovolil tam aktivně docházet a celý červen jsem vyjma dvou dnů byla doma, schovaná, a bála se všech a všeho. Momentálně mám velký strach z toho, že sama sobě zničím příležitost vystudovat a mít dobré zaměstnání, vzhledem k tomu, že jsem už sama sebe zklamala s tou brigádou a vidím to jako obrovskou prohru, obzvlášť když mi je od mala vtloukáno, že zvládnu cokoli, ale čím starší jsem, tím víc jsem přesvědčená, že nezvládnu nic. Dokončují úspěšně studium i studenti jako já? Je možné být dobrým studentem/zaměstnancem/lidskou bytostí, i když je člověk takhle 'rozbitý'?

Lála zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lálo,

obracíte se na nás s tím, že se bojíte, jak zvládnete studium na vysoké škole, když Vás provází různé psychické potíže. K těmto obavám přispívá zejména zklamání sebe sama, že jste kvůli Vašemu strachu opustit domov a být mezi lidmi, musela ukončit brigádu. Máte pocit, že nic nezvládnete. Ptáte se nás, jestli lidé s podobnými potížemi dokončují úspěšně studium a mohou být dobrým zaměstnancem a člověkem.

Představuji si, jak moc tíživé pro Vás může být, když zažíváte tak silný pocit prohry. Rozumím také, že se trápíte tím, že nějaký náročný stav, podobně jako minulý měsíc, Vám může znemožňovat nebo komplikovat studium. Když si čtu Váš dotaz, mám pocit, že máte velkou motivaci školu absolvovat, ale moc nevěříte sama sobě. Domnívám se, že motivace něco zvládnout je velice důležitá a může pomoci překonat nejednu překážku. Zároveň aktivně hledáte pomoc už předem, třeba už jen tím, že nám píšete, což Vám může umožnit se na spoustu překážek připravit. Chtěla bych tuto snahu ocenit a zároveň Vás povzbudit k tomu, abyste si situaci s brigádou příliš nevyčítala, někdy je něco momentálně nad naše možnosti, to se může stát každému.

Existuje řada lidí, kteří i s většími psychickými obtížemi školu vystudují. Mohou být i úspěšnými ve svém zaměstnání a spokojení v osobním životě. Psychické onemocnění samo o sobě rozhodně nesnižuje hodnotu člověka. Podobně jako na fyzické onemocnění je však na něj možné brát ohledy. Je např. možné mít individuální studijní plán přizpůsobený Vašim potřebám na základě předložení lékařských zpráv a posudku psychologa.  Lze se na základě něj např. s některými vyučujícími dohodnout na odložení termínu zkoušky, když je Vám špatně. Záleží na tom, jak se domluvíte. Informace o tom, jak si vše zařídit Vám poskytne studijní oddělení.

Myslím, že pro Vás může být velmi prospěšné docházet na pravidelnou psychoterapii, kde můžete pracovat třeba na tom, jak zvládat stresové situace, rozvíjet Vaši sebedůvěru apod. Psychoterapeuta můžete hledat buď na základě doporučení známých, Vašich lékařů anebo na internetu, např. na www.znamylekar.cz. Někteří psychologové pracují na pojišťovnu, tj. bezplatně.  Lze využít i služeb Poradenského centra Masarykovy univerzity, kde bývá většinou několik konzultací pro studenty zdarma. V případě řešení akutních potíží se můžete obrátit buď na krizové centrum nebo zavolat na některou z linek důvěry.

Přejeme, ať se Vám studium líbí a daří se Vám v něm.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
8.7.2018

Mají psychopati emoce?

Dobrý den, Chtěl bych se zeptat, zda existuje částečná psychopatie a popřípadě jaké jsou její projevy a rozdíly mezi úplnou psychopatií. Je možné, aby klasický typ psychopata pociťoval emoce jako vztek, hněv, nenávist apod.? A je vůbec možné, aby psychopat pociťoval nějaké emoce? A jaká je definice emoce jako taková? Jedna s definicí psychopatie je člověk bez jakékoliv schopnosti pociťovat či vnímat emoce, avšak dle mého názoru lidská osobnost jako taková se nehledě na okolnosti či vlastnosti dané osoby ve většině případů rozhoduje právě na základě emocí. Vášeň, zápal či dokonce zájem o něco se dá považovat jako citový výjev. Jak by se tedy dala vysvětlit zvýšená cílevědomost u některých psychopatů? Z mého hlediska se většina lidského chování odvíjí od citového vnímaní ať už vědomého či nevědomého. Myslím, že každého musí něco pohánět a nedovedu si představit, že bez schopnosti citového vnímání by většina pravděpodobně ani nebyla ráno schopna vstát z postele. Za případnou odpověď děkuji

Josef zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Josefe,

obracíte se na nás s dotazem ohledně psychopatie. Zajímá Vás rozdíl mezi částečnou a úplnou psychopatií a jaké emoce psychopaté pociťují. Také se nás ptáte, jaká je definice emoce a jak by se dala vysvětlit cílevědomost psychopatů, když některé zdroje uvádí, že psychopaté emoce nevnímají. Přemýšlíte nad tím, jak by člověk bez emocí mohl být motivován ke svým činům, kdyby neměl o nic zájem.

Dokáži si představit, že je asi těžké vyznat se v množství literatury, která se psychopatiím věnuje. Různí autoři uvádí různé definice a vysvětlení, která si mohou někdy i protiřečit. Také záleží, jestli se na psychopatii díváme jako na starší označení disociální poruchy osobnosti nebo jako na obecný pojem, kterým se dříve označovaly všechny poruchy osobnosti. Poruchou osobnosti nazýváme stavy, kdy lidé mají dlouhodobě přetrvávající psychické vlastnosti nebo vzorce chování odlišné od normy charakteristické pro určitou kulturu. Řadí se pod ně několik typů, např. závislá, narcistická, paranoidní nebo také disociální (či antisociální). Informace o tom, že psychopaté nejsou schopni pociťovat ani vnímat emoce pravděpodobně patří právě disociálnímu typu, ke kterému se řadí lidé se sníženou schopností prožívání a absencí empatie. Neznamená to však, že by emoce neměli vůbec žádné a neměli by ani zápal něco dělat. Bývají spíše impulzivnější, a protože neprožívají emoce ve vztahu k druhým, mají tendenci jednat bezohledně a více sobecky.

Pro hlubší prostudování poruch osobnosti doporučujeme např. knihu uznávaného českého psychiatra Jana Praška Poruchy osobnosti nebo v české psychologii a psychiatrii aktuálně používanou mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10), kde si můžete více přečíst o projevech jednotlivých poruch.

Přejeme, ať máte brzy jasnější odpovědi na své otázky.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.7.2018

Nevím, jakou práci bych chtěl dělat

Dobrý den, před 3 lety jsem dokončil střední školu chemicko - potravinářského směru, kde spočívala odbornost především v práci v chemické a mikrobiologické laboratoři. Tento obor mě velmi bavil především díky své rozmanitosti. Proto jsem se rozhodl pokračovat v tomto zaměření i na vysoké škole. Ovšem tam jsem bohužel poznal co to vysoká škola je. Některé předměty mi přišli jakoby do tohoto oboru ani nepatřily, takže jsem vysoké po 1 roce zanechal a začal si hledat práci jako laborant v nějaké potravinářské společnosti... Marně. Chtěl jsem tu práci dělat, protože mě nic jiného nebavilo a ani jsem pořádně nic jiného neuměl. Holt nejsem tak moc zručný na řemeslnickou práci (nebo si to jen namlouvám, protože mě do takovýchto lehčích prací doma tlačili, ale jako puberťák máte jiné zájmy) Po půl roce jsem už našel práci jako CNC operátor v jedné velké společnosti, ale tuhle práci jsem vzal už jenom z důvodu že nic jiného nebylo v dohlednu. Práce mě naprosto nenaplňovala, a protože se ještě jednalo o práci na 12 hodinové směny, které jsem fyzicky, ale především psychicky nezvládal, tak jsem po 2 měsících odešel do jiného zaměstnání, které mi dohodil kamarád. Tam jsem začal pracovat už pouze na ranní 8 hodinové směny, což bylo naprosto perfektní, vzhledem k tomu, že mám hodně koníčků, především sportů. Po seznámení se s ostatními členy osazenstva, kteří byli jako lidi naprosto super, a delšímu zapracování, se začali objevovat moje nedostatky. Vím o sobě, že nedokážu bleskově zareagovat na určité situace, samozřejmě to zpozoroval i můj nadřízený, který toho k mé ujmě někdy i hodně zneužíval. Začal si ze mě utahovat a měl pořád nějaké přiblblé narážky, ale říkal jsem si, že je to prostě primitiv a snažil se ho, pokud možno ignorovat (ale ne způsobem že bych ho ani nepozdravil). Takovým způsobem to probíhalo asi další rok. Potom přestali chodit zakázky, a hrozilo že bych mu a jeho kumpánům spadl více pod ruku, což jsem samozřejmě nechtěl. Proto jsem zase musel (nemusel, ale v tu chvíli mi to přišlo jako řešení) podat výpověď ikdyž jsem neměl žádnou novou práci najítou. Asi týden po podání výpovědi jsem začal hledat něco nového. Jako zázrakem se hned objevila práce v laboratoři ve vzdálenějším městě. Řekl jsem si: „Tohle jsi chtěl dělat, bavilo tě to, tak běž do toho“. A zde je největší kámen úrazu. Ze začátku to vypadalo nadějně. Asi za týden mi došla odpověď na inzerát, že se mám dostavit na pohovor. Já jakožto veliký nervák, jsem na něj šel hodně neklidný, asi hlavně proto že jsem o tu práci hodně stál. Pohovor probíhal nad mé očekávání, krásně jsme si s personalistkou a mým budoucím nadřízeným povykládali o nabízené pozici. Odjížděl jsem z tama ve velmi dobré náladě. Za týden další dobrá zpráva, přijali mě. Bohužel jsem si všechno představoval úplně jinak. Ze školy jsem byl zvyklý na laboratoř plnou chemikálií a laboratorního skla. Tady - jeden velký stůl s minimem nářadí a chemikálií, a kolem dokola regály plné šanonů s různými předpisy atd.. Z 8 hodinové pracovní doby se asi 7 hodin hledělo do papírů. Po měsíci jsem si řekl, že tohle byl teda hodně velký krok vedle. Psychicky jsem byl odrovnaný každý den, ale už takovým způsobem, že když na mě někdo promluvil, tak jsem ho absolutně nevnímal. Z práce, kterou jsem chtěl dělat, se stala práce tak nenáviděná, až jsem zase podal výpověď. Dřív jsem myslel, že tohle je přesně ta práce pro mě. Ale po této negativní zkušenosti... jsem ve stádiu hledání nového zaměstnání, ale už s tím že nevím co bych chtěl dělat. Myslím, že některé práce by mě bavili, ale nejsem přesvědčen že by mě uživili. Děkuji Vám za přečtení této zpovědi. Budu velmi rád za Váš názor a radu, jak si najít cestu k uvědomění, něčeho co by mě bavilo, už jsem opravdu zoufalý.

Tomáš zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Tomáši,

píšete nám, že Vás velice bavila chemie na střední škole, ale na vysoké škole jste byl z jejího studia zklamaný, proto jste se rozhodl pracovat. Práce operátora Vás nenaplňovala a vyčerpávala, v jiné firmě jste si nesedl se šéfem, který měl narážky na Vaše nedostatky. Když už jste konečně získal vysněnou práci v laboratoři, Vaše očekávání nebyla naplněna a psychicky Vás to odrovnalo. Přemýšlíte nad tím, jak objevit zaměstnání, které by Vás bavilo. Cítíte se z hledání práce už zoufalý a ptáte se nás, jak přijít na to, co byste chtěl dělat.

Dokáži si představit, jak může být náročné objevit práci, kterou byste vykonával rád, uživila by Vás, šla by Vám a byl v ní i dobrý šéf. Spousta lidí se trápí tím, jak všechny tyto požadavky skloubit dohromady. Trávíme v práci většinu dne, tak je přirozené, že chceme práci, která nás baví. Chápu, že se cítíte zoufale, když jste ve vysněné práci nenalezl to, co jste si představoval. Říkám si však, jestli by to bylo v jiných laboratořích stejné. Napadá mě, že by možná stálo za to zkusit dát laboratořím ještě šanci a poznat i jiná prostředí, kde je třeba méně papírování. Myslím si, že by se mohli dát předem zjistit reference od jiných lidí, třeba i na internetu v diskuzních fórech, kde Vám mohou dát tip na to, jak se kde pracuje. Domnívám se, že i učitelé nebo spolužáci z bývalé školy by Vám třeba mohli dát v tomto radu.

Pro zorientování se v tom, jaká práce by odpovídala Vašim přáním a schopnostem, může pomoci se o tom s někým pobavit, třeba s nějakým kamarádem nebo někým z rodiny. Tím, jak o něčem mluvíme nahlas, si často lépe uvědomíme, co chceme, a druzí nám mohou poskytnout jiný pohled na věc, nebo podpořit a dodat sílu do dalšího hledání. Další možností je obrátit se na kariérního poradce, který umí pracovat s tím, jak nalézt soulad mezi požadavky člověka a trhu práce a může Vás tak nasměrovat k vhodné pozici. Někdy jsou v tomto nápomocní i pracovníci úřadu práce, mohou Vám i nabídnout např. nějaký rekvalifikační kurz, abyste se mohl naučit něco nového. Můžete si také na internetu najít soukromého kariérního poradce, který se Vám bude intenzivněji věnovat. Často fungují pod nějakým sdružením, např. Česká asociace kariérového poradenství, kde by Vám mohli poradit poradce blízko Vašeho bydliště nebo se s Vámi spojit přes Skype.

Užitečné také bývají různé internetové portály s radami, např. http://www.infoabsolvent.cz/. Kariérní poradenství není jen o tom dát studentům test mapující jejich schopnosti, jak má mnoho z nás zkušenost ze střední školy. Profesionální poradci s lidmi hledají jejich silné a slabé stránky, zjišťují jejich potřeby pomocí různých technik a usnadňují jim orientaci na trhu práce.

Držíme palce, ať brzy najdete práci, která Vám bude vyhovovat.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
7.7.2018

Jak překonat přejídání?

Dobrý den, ráda bych se Vám svěřila se svým nynějším problémem, který se týká přejídání. Celý život jsem měla podváhu, avšak bez komplikací. Nevím,co mě to tehdy napadlo, ale rozhodla jsem se, že budu jíst zdravě.Nejprve jsem vyřadila ze svého jídelníčku sladké potraviny a postupně jsem se omezovala čím dál tím více. Se záměrným hubnutím to však nemělo nic společného, protože jsem si tlustá rozhodně nikdy nepřipadala. Bála jsem se pouze, že se mi něco stane, když sním (pro mě) nějakou nezdravou potravinu. Postupem času jsem se bála konzumovat dokonce i tmavé pečivo s obavou, že se ve skutečnosti nejedná o celozrnnou mouku, nýbrž pouze bílou mouku obarvenou karamelem. Tak se tedy stalo, že jsem při výšce 168cm zhubla ze svých 45kg na hrozných 29kg a skončila v nemocnici. Nyní mě však trápí zcela opačný problém, a to přejídání. Přes den se většinou dokážu udržet, jenže když přijde večer, jako bych přestala rozumně přemýšlet. Nedokážu myslet na nic jiného, než na jídlo. Nakonec to dopadá tak, že do sebe v deset večer nacpu 8 rohlíků, celý tvaroh, balení Lučiny, celé pomazánkové máslo, půl pekáče domácí buchty a někdy třeba také celou bonboniéru. Nejhorší na tom všem je, že si to nevymýšlím. Sama jsem překvapená, jak se to do člověka všechno vejde. Bohužel se to také dost podepsalo na mé váze a břichu. Ráda bych tento zlozvyk nějak překonala, ale bohužel nevím jak. Proto se tedy obracím na Vaší poradnu s dotazem, zda byste mi s tímto problémem neporadili. Byla bych Vám opravdu moc vděčná. Doufám, že takovým dotazem neobtěžuji. Přeji Vám hezký den.

Elsa zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Elso,

děkujeme Vám za Váš dotaz. Popisujete nám, jak Vaše snaha o zdravé stravování vedla k takovému úbytku váhy, že jste skončila v nemocnici. Nyní máte opačný problém – večer se přejídáte, což se začíná na Vašem těle projevovat. Na nás se obracíte s otázkou, jak tento zlozvyk překonat.

Při čtení Vaší zprávy mě několikrát napadalo, jakou starost máte o svoje tělo. Napřed to byla starost o to, jestli mu dopřáváte jen dobré a zdravé potraviny, a nyní o to, abyste se stravovala pravidelně a vyváženě. Nejspíš je pro Vás těžké, když své myšlenky na jídlo už nedokážete ovládnout, ale sama hledáte možnosti, jak svou situaci zvládnout a přestat se přejídat, což je jeden z prvních kroků ke zlepšení.

Přejídání se může mít mnoho příčin i řešení a není v možnostech internetové poradny zjistit, která konkrétní příčina je to právě u Vás, a které postupy by Vám mohly pomoci nejlépe. Píšete, že jste v jeden moment vážila tak málo, až jste skončila v nemocnici. Je tedy možné, že nynější přejídání má s předchozím úbytkem váhy souvislost a je tedy lepší ho brát vážněji než jako pouhý zlozvyk. Jako první krok si sama můžete o přejídání popovídat s rodičem, kamarádkou nebo kýmkoliv, komu důvěřujete. Můžete probrat, jak jíte přes den, když se Vám daří se udržet, nebo například co se děje v dny, kdy přejídání bývá horší a jaké pocity z toho míváte. Možná se ve Vašem životě něco změnilo v době předtím, než jste se začala přejídat. Napadá mě, že například události ve škole, v rodině, v přátelských i partnerských vztazích mohou se ztrátou kontroly nad jedením souviset. I toto můžete s daným člověkem probrat.

Ve Vaší situaci může pomoci i obrátit se na odborníka. Můžete se s rodiči (nebo jedním z nich) domluvit na návštěvě rodinného terapeuta, který s Vámi může probrat přejídání a nabídne Vám vhodné postupy, jak své myšlenky na jídlo zvládnout. Tento terapeut vaší rodině může pomoci i s lepším porozuměním Vaší situace a mohli byste společně hledat cesty ke zlepšení.

Pomoc s přejídáním Vám může například i organizace Anabelle, která se zaměřuje na osobní, telefonickou i internetovou pomoc lidem s podobnými potížemi. Kromě psychologické pomoci nabízí i konzultace s nutričním terapeutem, který s Vámi může probrat Vaše stravování a doporučit Vám zdravý způsob stravování přizpůsobený Vašim potřebám.

Přejeme Vám brzké zlepšení.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
7.7.2018

Netrápím se, že moje maminka zemřela, i když jsem ji milovala

Dobry večer.Obracim se na Vas s dotazem o radu.Pred 2 tydny mi umřela maminka 55 let.Cely život to byla moje pulka duse sedce nejlepsi kamaradka nejkras ejsi zenska pro mne.Umirala dva mesice a posledni tri tydny byly strasny chtěla jit domu selhavaly ji organy trápila se postiupne prestala jist pít az odesla uplne.od te doby jsem prakticky nebrecela zapomela jsem jakoby na ten jejiho umrti jakkakoliv myslenka na ni tu hned zazenu.netrapim se jak pisu nebrecim prakticky necitim nic krome velkeho vzteku ktery se snazim krotit.Byla jsem s mamou v kazdodenim kontaktu.Milovala jsem ji nejvíc na svete.muj dotaz zni.Je to normalni?netraput se nebrecet?nemyslet na ni.Je složité popsat jak moc jsem ji milovala jak jsem ji vsechno říkala jak byla pro mne vsechno...jsem sefkucharka jedne restaurace mam hezky vztah uz 13 let s pritelem.mame 3 fenky.normalne chodim do prace normalne funguju jezdim do Brna za jejim manzelem aby nebyl sam.Bud jsem nejaka blokla nebo nevim.Mockrat dekuju.S pozdravem ivana

Ivana zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Ivano,

obracíte se na nás s tím, že Vám nedávno umřela maminka. Přestože to pro Vás byla velice blízká a důležitá osoba, od její smrti jste nebrečela a snažíte se na ni nemyslet. Píšete, že necítíte žádné emoce kromě vzteku, který vědomě krotíte. Jinak zvládáte pokračovat v běžném životě. Ptáte se nás, jestli je normální, že nic necítíte a netrápíte se.

V první řadě bych Vám chtěla za celý tým poradny vyjádřit upřímnou soustrast. Bývá velmi náročné přijít o blízkého člověka, tím spíše o toho, se kterým jste si tolik rozuměla. Je přirozené očekávat, že po tak zásadní smutné události budeme truchlit a bude těžké ztrátu překonat. To, co popisujete, že se děje Vám, se však stává i jiným lidem, kteří ztratili někoho blízkého. Reakce na odchod milované osoby mohou být velmi různé. Někdo projeví emoce hned, někdo později a každý je prožívá v jiné míře. Někdo např. nemůže přestat plakat, jiný nepláče vůbec. Neexistuje žádný správný způsob truchlení. Tím, že se snažíme zahnat myšlenky na odchod milované osoby a potlačujeme vztek, se ale může stát, že v člověku zůstanou nějaké negativní pocity a projeví se třeba až po čase. Bývá dobré si zármutek odžít. Napadá mě proto, že by mohlo být prospěšné, dát svému vzteku průchod ven. Může to pomoci přinést další emoce. Bude ale v pořádku, i když ne.

Vnímám jako důležité, že máte hezký vztah s partnerem, kterého dlouho znáte a máte tak k němu nejspíš důvěru. Myslím, že sdílení Vašich pocitů a myšlenek s ním nebo někým jiným blízkým, by Vám mohlo být užitečné.

Dále mě napadá, že existují organizace, které poskytují podporu lidem, kteří ztratili blízkou osobu. Např. Cesta domů, která provozuje mimo jiné Klub podvečer, kde se setkávají osoby, kterým někdo zemřel. Sdílení s lidmi, kteří mají podobnou zkušenost, bývá nápomocné v procesu vyrovnávání se s úmrtím. Můžete také vyhledat poradce pro pozůstalé, se kterým můžete individuálně probrat, co zažíváte. Další možností je navštívit jakéhokoli psychologa nebo psychoterapeuta. Hledat můžete na internetu, např. na www.znamylekar.cz, kde jsou i reference od jiných klientů. Můžete si s ním promluvit o čemkoliv, co Vás teď tíží nebo v čem si nejste jistá. Společně pak můžete přemýšlet nad tím, co by mohlo být momentálně pro Vás přínosné, např. i nad tím, jak pracovat se vztekem.

Přejeme, ať se máte dobře.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
5.7.2018

Přítel mi lhal, už k němu nemám důvěru

Dobry vecer.Muzete mi prosim poradit jak dal? Jsem na dne a zufala.Je mi 30 let.mam 11 let pritele a s nim dve dcerky..Problem je v tom ze jsem mu prestala verit a ted i kdyz mluvi pravdu tak se pohadame protoze mi ji neverim.Vse zaclo tim ze i kdyz se nam narodila prvni dcerka tak mohl jit kam chtel,nemela jsem s tim problem protoze jsem mu verila a on mi nelhal.pak jsem jen videla jak se duverne zhovari s pritelkyni meho nejmladsiho bratra.a to zacalo..vim zr si jen povidali ale tehdy jsem na sobe zjistila ze zarlim..pak vzal pujcju prej pro kamarada a nic mi nerekl az jsem jeden den pred praninim nasla smlouvu o pujcce..porad sem se snazila mu verit.myslela sem ze zasr bude vse ok..no nebylo..lhal mi ani nevim proc i bezduvodne..hodne noci sem probrecela .staram se i o moje rodice.maji ho radi tak se snazim neukauovaz na sobe jak se trapim.a taky kvuly dcerkam.rika porad ze me miluje ze pro me a dcerky by udelal cokoli..tak nechapu proc mi porad lze..vzdy jsem mu vse odpustila ale nezapomnrla a pokazde kdyz se neco stane tak mi to jdr vsechno spatky to jak mi lhal..a pak se hadame.porad se me pta proc mu neverim a ja mu dokola vysvetluji proc a pride mi ze to vubec nechape.ted si neumime ani promluvit v klidu.nic mi sam nerekne porad se na vse musim zeptat.uz me to nebavi.uz nevim jak dal.taky ho miluju ale nevim jak v sobe objevit stracenou duveru.vse si davam za chybi ja i kdyz vim ze ja nic neudelala.nikam spolu nechodime.on chce ale mne se s nim nechce nikam.nevim co by sme si rekli kdyz spolu nemluvime ani doma o nicem.a taky se bojim ze by srm zase zarlila kdyby se na nejakou usmal.mne nikdy za nic nrpochvalil.nevim jak dal.poradte prosim co mam delat.jsem zoufala uz nemuzu a drzi me nad vodou jen dcerky.jinak bych tady uz nebyla.dekuji.

Sonicka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Soničko,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete o tom, že Vám přítel lhal a Vy jste k němu ztratila důvěru. Ačkoli ho milujete, nevíte, jak si ji znovu vybudovat. Špatně se Vám spolu komunikuje, nevěříte mu, nikam spolu nechodíte a jste již z celé situace zoufalá. Chtěla byste vědět, co máte dělat.

Říkám si, že je pro Vás celá situace asi hodně náročná. Vybudovat si důvěru k někomu, kdo ji dříve zklamal, není úplně jednoduché, a ačkoli bychom někdy chtěli, nelze to udělat na povel. Je pochopitelné, že Vás to trápí. Dokonce je to už natolik vážné, že někdy přemýšlíte, že kdybyste neměla své dcery, už byste tady nebyla. Nepíšete, jak dlouho již Vaše situace trvá, nicméně je to pravděpodobně velmi náročné. Ráda bych navíc ocenila, že chcete se svou nespokojeností něco dělat, protože je to první a důležitý krok k tomu, abyste se cítila lépe. 

Lidé ve vztahu mívají různé důvody, proč partnerovi něco tají. Nedokážeme říct, z jakého důvodu to dělá Váš přítel, ale možná si to ani neuvědomuje a neví, že Vám tím ubližuje. Možná je to ale z jiného důvodu a mohlo by pomoci, pokud byste sis  ním o tom popovídala. Píšete, že si však už neumíte promluvit v klidu a že s partnerem nikam nechcete chodit, protože byste si neměli co říct. Změna prostředí však často může pomoci pro navázání hovoru. Napadá mě, že byste přes potíže v komunikaci přeci jen mohla zkusit téma vašeho vztahu otevřít. Můžete například zkusit jít s přítelem na oběd nebo kamkoliv jinam mimo vaše běžné prostředí, a tam celou situaci probrat – jak to nyní vypadá, jak si každý představujete vaši další budoucnost, co byste si přáli, aby se ve vztahu změnilo (např. i to, že Vám chybí partnerovo ocenění a pochvala) nebo co aby naopak fungovalo dále. Můžete partnerovi říct, že je pro Vás těžké takto dál ve vztahu fungovat, protože je patrné, že Vás to stojí hodně sil. Pokud si však neumíte představit, že o tom s přítelem mluvíte, můžete mu napsat například dopis, kde mu vše sdělíte. Říkám si také, že když budete spolu s partnerem více spokojení, mohlo by to být úlevné nejen pro Vás, ale mohlo by to být příjemnější i pro Vaše dcery. Píšete, že partnera milujete, a on Vám tvrdí totéž, což je něco, na čem můžete stavět. 

Říkám si, že by Vám mohlo také pomoci, kdybyste na celou situaci nebyla sama. Napadá mě proto, zda nemáte někoho blízkého, komu byste se mohla svěřit. Lidem v podobné situaci to často pomáhá. Píšete, že se snažíte nedávat například před svými rodiči nic najevo. Předstírání je však jen další zátěží, která Vám může ubírat energii. Blízcí lidé Vás mohou povzbudit a podpořit v těžkých chvilkách. Mohla byste se svěřit i nějaké kamarádce nebo komukoli dalšímu, komu důvěřujete.

Na celou záležitost nemusíte být ani s partnerem sama. Mohli byste zkusit společně navštívit manželskou poradnu, kde s Vámi odborník celou situaci probere a může vám pomoci ve společné komunikaci nebo nalézt vhodné postupy, jak utužit Váš vztah a najít ztracenou důvěru, a tedy jak vybřednout ze začarovaného kruhu hádek. Poradnu můžete navštívit i Vy sama, pokud by přítel z nějakého důvodu nechtěl, stejně jako můžete navštívit psychologa či psychoterapeuta pracujícího individuálně. Ten by Vám mohl pomoci nalézt strategie, jak celou situaci zvládat a jak být více v pohodě, a můžete spolu pracovat i na Vaší sebedůvěře a žárlivosti. Ve chvíli, kdy Vás napadají i myšlenky na to, že byste tady dávno nebyla, by to pro Vás mohlo být skutečně úlevné. Také byste si tam mohla sama ujasnit, jak byste si představovala Vaše další pokračování ve vztahu. Psychologa ve Vašem okolí byste mohla nalézt například zde.

Přejeme Vám hodně sil, aby se Vám podařilo situaci brzy vyřešit.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
5.7.2018

Kamarádka nám přestala splácet svoje dluhy a my vše hradíme ze svého

Dobrý den.Už nevím jak vše tak nějak zvládnout tak jsem se rozhodla že Vám napíši.Zhruba před 6lety jsme poznali (bývalou kamarádku) hodně jsme se bavili a dost si nás přiklonila na svou stranu.Problemy sní začali když se rozešla se svou přítelkyní (Lesbička).My s mužem jsme si docela hezky žili plánovali rodinu,postavili si rodinný dům a našetřil si nějaké peníze do budoucna.Práce jsme se nikdy oba nebáli a i když jsme kolikrát byly fyzicky i psychicky vyčerpání měli jsme se docela fajn.Než jsme poznali bývalou kamaradku.Nejak jsme si to nepřipouštěli a snažili se pomáhat jak to šlo takže kdykoliv měla nějaký problém hned jsme běželi.Vesměs to byla pomoc finančního rázu nejdřív naše úspory pak už to začalo i v bankách.Vzdy přišla,že má nějaký průšvih a když to nezaplatí dostane podmínku.(Třeba si vzala úvěr na někoho jiného,nebo sfalšovala příjem a podobné věci). Měla už nějaké podmínky z mládí a tak se bála aby nešla do vězení.A my v tu dobu se báli aby nám ty půjčky co jsme si pro ni vzali splácela.Vždy nás strašně milovala za to jak jsme ji pomáhali a byly jsme jediný kdo ji vždycky pomohl.Samozřejme to hřálo u srdíčka,že si někdo takhle váží naší pomocí.Byly jsme v té době strašně slepý a snad si to asi nikdy neodpustime.Čekali jsme rodinu a tak jsem byla taková víc citově založena takže každé její hezké slovo mě utěšovalo ale vždy to byla jen záminka jak vylákat peníze.To samé zkoušela i na manžela byly jsme rádi,že máme nějakou dobrou kamarádku.Tak i když jsem porodila po propuštění z porodnice jsem běžela do banky pro úvěr.Pak jsme dostali nabídku vše zkonsolidovat a dostat ještě nějaké peníze navíc samozřejmě se jí to hodilo tak řekla že to máme vzít a že nám to potom vše dá.Měla prodat barák po otci za 3000000kc.V den kdy jí měli přijít peníze na účet byla náhodně uvalená exekuce.V bance mi nabídli ještě úvěrovou kartu na 20000kč potřebovala nějak větší částku.A pak udělala ještě podvod s autem a na to si bral ještě manžel kartu u jedné společnosti.Uz v té době nám přišla jak černá díra úvěry u nás skoro za milion a pořád někde dlužila. Jenže my už jsme byly tak zadlužení a bály jsme se aby nepřestala splácet tak jsme si půjčovali dokud nám v bance půjčili.Pak jednou přišel den,kdy už nám nedali ani korunu.A ona zoufale škemrala o pomoc,že si půjde sednout tak jsme šli za manželovým otcem a ten šel do banky a půjčil si tam.To byly poslední peníze který jsme do ní kdy strcili.Pak už nebylo z čeho brát.Zacali jsme se pomalu a jistě hádat protože občas na splátky neměla a my to museli dávat že svého splátky dělali 17000kč měsíčně.Takze když to nedala byly jsme o ty peníze mínus v našem rodinném rozpočtu.Nasla si pak brigádu a tak nějak splácela.Loni v dubnu manželovi zemřel otec a tak nám teda hodně pomáhala měla nám sehnat i peníze na pohřeb,ale bohužel jako vždy to tak nebylo.Bali jsme se aby táta byl vůbec pohřbeny a tak jsme požádali strýčka o půjčení na pohřeb.Strycek půjčil nechal si napsat papír a my to teď taky splácíme.Veskere úspory jsme dali ji tak už teď nemáme ani korunu.Bohužel co jsme nechtěli se stalo přestala nám v listopadu splácet a my vše hradime ze svého.Nezbyva nám na nic.Živi nás rodiče a naše nejlepší kamarádka, která mi schání i věci na malého.Ted jsem na nemocenské protože čekáme holčičku tak mám rizikové těhotenství málem jsme o ní přišli tak musím být v klidu a do práce jít nemohu.Pokouseli jsme se sní nějak domluvit ,aby splácela,ale vždy jen sliby a dělání blbců z nás že platba jde 4dny.Rekla manželovi že nemá brečet do polštáře a má změnit práci,že má zapomenout na to že ty dluhy jsou kvůli ní,že když bude ve vězení nebude to jiné.Manžel teď začal jezdit dodávkou po Evropě a celý týden není doma malej vyrůstá bez něj pořád ho volá. já teď Mám mít klidový režim a jsem tu na vše sama.Pres sociální pracovníci jsem sehnala právníka a ten ji obeslal dopis jak vše dopadne je asi běh na dlouhou trať bohužel má jít do vězení jelikož spáchala zase nějaký trestný cin.Dali jsme to i do novin aby lidi věděli co je to zač.Jsme z toho nešťastný, nemáme vůbec na nic náladu,a život je pro nás hrozně ubíjející i když máme našeho malého skřítka a druhé na cestě.Kazdou korunu obracíme než něco koupíme.Vubec nevíme jak se stím naučit žít ,aby ty naše věčné chmury neodnaseli děti.Aby i manžel měl myšlenky trošku jinde než u peněz přeci jen jezdí dálky a nechceme aby když je myšlenkama jinde někde naboural.Uz nevíme co dělat dál .Insolvence by nás připravila o barák ,prodej domu by nám taky nepomohl mame hypotéku u všech uvedených situaci by jsme byly bezdomovci.Taky se nechceme vzdát kvůli ní našeho snu,na který jsme se dřeli celá rodina a stalo nás to spoustu odříkání.Omlouvam se za tak dlouhé psaní,ale musela jsem to někomu říct je to naše každodenní noční můra.Za případné chyby se omlouvám píší z mobilu.Moc děkuji za vyslechnutí a radu jak začít trošku žít.Mili

Mili zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Mili,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o své bývalé kamarádce, se kterou máte problémy. V minulosti jste jí několikrát finančně s manželem vypomohli a ona Vám nyní své dluhy nesplácí, tudíž platíte její půjčky ze svého. To vás přivedlo do situace, kdy vás musí živit rodiče, a obracíte každou korunu. Ptáte se nás, jak začít trochu žít a jak zařídit, aby Vaše chmury neodnášely děti.

Při čtení Vašeho dotazu jsem si představovala, jak je pro Vás nejspíš celá situace náročná. Rozumím tomu, že jste s manželem chtěli pomoci člověku, který vám byl blízký a byl v těžké situaci. Těžko lze dopředu odhadnout, zda někdo vaší dobroty zneužije či nikoli. Chápu, že jste asi vůbec nečekali, že se situace takto vyvine a úplně se vám změní život. Musí to pro Vaši rodinu být velká a těžká změna a asi je to pro Vás i vyčerpávající, když to musíte řešit a jste na rizikovém těhotenství.

Možná by Vám mohlo pomoci si o tom promluvit s někým, kdo by Vám mohl poskytnout trochu nadhledu a možná by i poradil, co s Vaší finanční situací dělat. Možná máte ve svém okolí někoho, kdo se zabývá finančním poradenstvím. Nepíšete, odkud jste, ale např. společnost Člověk v tísni má několik poboček po celé ČR a poskytuje dluhové poradenství, kde by Vám mohli poskytnout informace, které by mohly pomoci.

Je mi sympatické, jak řešíte oblečení pro malého. Dělá to tak spousta lidí, takže se za to nemusíte vůbec stydět. Napadají mě podobné tipy na snížení nákladů, kterých byste mohla využít, zvlášť když se jako rodina rozrůstáte, jako třeba postýlka a jiné vybavení z druhé ruky, které se často nabízí v různých skupinách na sociálních sítích.

Říkám si, jestli by Vám pomohlo si o svých pocitech promluvit s někým dalším, třeba s kamarádkou nebo psychologem. Mohl by Vám pomoci se zaměřit trochu víc na sebe a svoji rodinu. Kontakt na něj naleznete např. na www.znamylekar.cz. Můžete také zkusit rodinnou poradnu, kterou můžete navštívit sama, s manželem, nebo i s celou rodinou. Rodinného poradce si můžete vybrat např. zde. Rodinný poradce, kterým může být i psycholog, by Vás mohl jako rodinu podpořit, pomoci s upevněním vztahů a případně i s tím, jak zvládat problémy bez toho, aby dopadaly na děti. Ve chvílích, kdy byste cítila, že je toho na Vás moc, můžete také zavolat na Linku důvěry, kde je vždy někdo, komu se můžete svěřit.

Přejeme Vám, abyste se cítila Vy i Vaše rodina brzy lépe.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
5.7.2018

Nevím,o čem povídat ani s nejbližšími kamarády a rodinou

Dobrý den, v posledních 2-3 letech mě trápí jeden dost zásadní problém který má obrovský vliv na vývoj v mém životě. Jsem málomluvný, nevím někdy ó čem povídat ani s nejbližšími kamarády i rodinou. Není to tak že bych byl introvert a měl nízké sebevědomí, ba naopak musím každý den být mezi přáteli aktivně chodit mezi lidi věnovat se koníčkům a vím o sobě že mám spoustu kladných vlastností a schopnosti kteří jiní nemají, jsem spolehliví dokážu organizovat různé akce všechno dělám naplno a podle svého.. sem prostě dost aktivní člověk není den kdy bych měl být doma sám, ale než du ven musím si dopředu plánovat aspoň ze začátku ó čem si povídat, já prostě né že bych nemělo čem se bavit ale neumím začít konverzaci a když už to dělám s někým třeba s přítelkyní když zrovna sem nějakou měl, tak mi přišlo že řeším nepo

Dobrý den omlouvám se omylem sem vám poslal rozepsanou zprávu, takže budu pokračovat kde sem skončil No když sem byl třeba se svojí holkou někde dýl venku a probraly sme vše důležité tak sem se snažil nemlčel a vymýšlel téma ale prostě proč musím nad vším přemýšlet a nemůžu se normálně bavit jako ostatní kamarádi, z cca 80-90% když se bavím s kamarády tak téma vymýšlí oni a já si prostě přidu hrozně nudnéj a vím ó svém problému a snažím se s tím něco dělat Dělá mi problém prostě takový to tlachání ó ničem, to mě prostě nezajímá možná ale proto protože to neumím, na nějaký dopředu vymyšlený proslovy jsem dobrý ale takový tlachání nebo bavení se bez zábran aniž bych u toho musel přemýšlet to nejde.. když se třeba opiju tak někdy se cítím uvolněnější po 3 pivech a baví se mi ó něco lépe, ale někdy se opiju víc tak ani to není záruka že se budu cítit uvolněnější, někdy z toho mám špatný nálady až se mi chce brečet, to záleží jak kdy ale vím že nejsu závislý na alkoholu, nejsu účastníkem diskoték apod. Popíjím třeba na sportovních utkání K špatným náladám, někdy mám špatnou náladu kdyz sem večer třeba doma z ničeho nic a vzpomínám na blbý věci co se mi kdysi prohodily, chtěl sem 4 roky kamarádku kterou sem miloval víc než svůj život ale ó tu sem přišel,(a to mě na jednu dobu tak moc vzalo že sem potřeboval odbornou pomoc) svojí chybou protože se mnou nechtělo už moc trávit čas a já věděl že je to proto protože sem prostě nudnej a né tolik komunikativní, ikdyz ona byla jedna z těch z kterou sem se bavil lépe a cítil se s ní dobře, ó tu holku sem přišel našla si přítele a od té doby se půl roku nebavíme ani nepíšeme protože sme se ošklivé pohádaly, je to trochu jiný příběh ale vím že kvůli sobě sem takhle přišel né ó jednu kamarádku nebo přítelkyni protože když vím že někdo ke mě přestane chovat city tak se začnu hádat a je to špatný.. vím že mi teď nemůžete rozumět, to si říkám že nikdo ale kvůli mému problému si nedokážu najít přítelkyni.. vždycky mě chcou ale po čase kdy sme spolu nějaký čas tak jim dojde jaký su, přítom mám spoustu kladných vlastností oproti těm špatným ale ta moje nudnost a malomluvoost a to že prostě moje hlava nedoakze se normálně bavit mě hrozně brzdí.. nevím co mám dělat, mrzí mě to protože já mám kamarády rád a chtěl bych si s nemá povídat víc, na to jaký mám problém mám sice kamarádů dosta to lepší sou si vědomi a smíření s tím jaký jsem ale já takový být nechci, chci se bavit protože nejvíc to schytavaji vztahy s přítelkyněma.. ti co mě tolik neznají si někdy myslí že sú podivín jedna ó pár let starší slečna mi to řekla, ale já si určitě z toho nic nedělal, mám ó sobě vysoké mínění, jen by to chtělo spravit tu komunikaci s přáteli a holkama Ó sportu si třeba dokážu vykládat pořád ale to je tak jediné téma ó kterém se můžu bavit pořád, když vidím kamarády jak se normálně bavi tak jen si říkám jak to dokáží ale taky že to prázdné tlachání někdy ó nícem je může bavit, já su člověk co klade důraz na věci co mají smysl Tak snad mě aspoň trošku pochopíte a dokážete pomoc nebo mě poslat někam kde by pomot mohly, vůbec netuším co s tím Nejspíš takový můžu být na vždy a přítelkyni si stalou nikdy nenajdu, ale já chci dlouhodobý vztah, né slečnu na pár nocí, to není pro mě, ale možná se s tím dá něco dělat. Předem děkuji za odpověď

Tony zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Tony,

děkujeme Vám za dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám, že si připadáte málomluvný a nudný a někdy nevíte o čem si povídat ani s Vašimi nejbližšími. Myslíte si, že kvůli tomu přicházíte o přátele a přítelkyně. Na druhou stranu jste rád ve společnosti, jen nemáte rád povídání o ničem beze smyslu. Ptáte se nás, co s tím můžete dělat nebo kdo by Vám mohl pomoci.

Z Vašeho dotazu cítím, že Vás situace opravdu trápí. Dokáži si představit, že musí být velmi frustrující někdy nevědět co říct a o čem se bavit a možná i v důsledku toho přicházet o kamarády a blízké. Chtěl bych ale ocenit, že jste si vědom i svých silných vlastností, jakými jsou například spolehlivost a organizační schopnosti a také, že se s celou situací něco snažíte dělat.

Chápu, že Vám to může ztěžovat život, ale myslím si, že na tom, že chcete vést smysluplné konverzace nemusí být nic špatného. Stává se, že každý jsme v něčem silnější a v něčem míň. Pokud Vám konverzace neplyne tak snadno, tak příprava témat dopředu by mohla pomoci, a je i možné, že se díky tomu časem zlepšíte.

Důležitým faktorem jsou také Vaši přátelé, případně jiní lidé, s kterými konverzujete. Společné zájmy s ostatními mohou konverzaci někdy velice usnadnit. Na druhou stranu i odlišností lze využít například k naučení se něčeho nového jeden od druhého. Každý člověk je také různě mluvný, a proto si myslím, že není vždy potřeba vidět jako špatnou věc, když jiní mluví více. Je dokonce možné, že Vaši vícemluvní kamarádi si Vás cení za Vaše posluchačské schopnosti. A myslím si, že existují i dívky které stejně jako Vy, nemají rády konverzace beze smyslu. Proto se domnívám, že byste si mohl o Vaší situaci promluvit i s kamarády a zeptat se jich, zda jim na Vás opravdu vadí Vaše málomluvnost, tak jak si myslíte. Můžete jim zkusit říci, že se rád bavíte o smysluplných tématech. Třeba Vám poté vyjdou vstříc a možná i lépe pochopí Vaše chování. Přátele také můžete například i požádat o pomoc, co by se s Vaší málomluvností dalo dělat.

Dále mě napadá, že byste mohl zkusit podniknout něco přímo s Vašimi přáteli a zkusit se zaměřit více na zážitky než čistě jen na konverzaci.  Komunikace by pak mohla lépe plynout, případně byste se poté mohli s přáteli v konverzaci vracet ke společným zážitkům.

Ptáte se, na koho byste se mohl obrátit o pomoc. Můžete využít služeb psychologa nebo psychoterapeuta. Ten má více možností a prostoru pro to, jak Vám pomoci s Vaší málomluvností. S nalezením vhodného odborníka ve Vašem okolí může pomoci například server Znamylekar.cz. 

Přejeme Vám, abyste se ve společnosti cítil lépe.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
3.7.2018

Mám dost nízké sebevědomí

Dobrý den, už delší dobu mám dost nízké sebevědomí a silné pocity méněcennosti. Možná je to tím, že se neustále s někým porovnávám. Tenhle má více kamarádů a zajímavější život, tahle je hezčí, štíhlejší... tohle jsou asi ty hlavní věci. Připadám si ošklivá, osamělá a nudná. Stále se snažím si opakovat, že si to jen namlouvám, že to není tak, jak to na první pohled může vypadat, ale nemohu si pomoci. Stačí naprostá prkotina, třeba mi kamarádka vypráví jak se na ni někdo usmál v autobuse a dal jí číslo, a už tohle stačí k tomu, abych zase upadla do stavu kdy mám pocit, že za nic nestojím, protože se mi tohle nestává. Stejně tak když se mi něco nepovede, potrhá se mi palačinka nebo vyliju skleničku vody. Už teď se trápím tím, že nebudu mít koho vytáhnout na ples v listopadu. Mám někdy až pocit, že jsem zbytečná existence, že ani nemám právo na normální život a že bych se měla stáhnout někam do ústranní. Že jsem prostě něco méně důležitého než ostatní a jenom zabírám místo. Už sem se i snažila s těmito stavy něco dělat, sepsala jsem si své silné stránky a pravidelně si je připomínám, ale ani to mi nestačilo. Bojím se s tím komukoliv svěřit, mám pocit, že bych je s tím jenom zatěžovala, navíc jsem na to velmi citlivá a nejspíš bych to ani nezvládla zformulovat. Předem děkuji za odpověď.

K zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o svém nízkém sebevědomí a pocitech méněcennosti. Někdy máte až pocit, že jste zbytečná. Bojíte se s tím komukoli svěřit, abyste ho nezatěžovala.

Jak si sama uvědomujete, možná máte tyto pocity proto, že se neustále s někým porovnáváte. To je přirozené a dělá to spousta lidí, bohužel nám to však někdy také ubližuje. V první řadě by mohlo pomoci si uvědomit, že často to, jak vnímáme druhé nebo jak se oni sami prezentují, není realita. Navíc obecně sami sebe vnímáme často jinak, než jak nás vnímají druzí. Chápu Vaše obavy z toho, že jste na toto téma citlivá a možná byste nezvládla své myšlenky zformulovat, ale přesto se domnívám, že by Vám mohlo ulevit promluvit si o svých pocitech s někým blízkým, komu důvěřujete. Možná byste byla překvapená, jak Vás vidí třeba kamarádka.

Líbí se mi Váš nápad sepisovat si své silné stránky. Přemýšlím nad tím, jaké jsou další způsoby pro zvýšení sebevědomí. Možná byste si mohla půjčit nebo koupit nějakou knihu na toto téma a přečíst si nějaké tipy. Dále byste mohla na svém sebevědomí pracovat s nějakým odborníkem, psychologem nebo psychoterapeutem. Kontakt na něj můžete najít např. na www.znamylekar.cz. Je možné, že máte psychologa přímo na Vaší škole. Mohla byste s ním probrat své pocity, ale také možnosti, jak si najít cestu sama k sobě, popřípadě by Vám mohl dát i kontakt na již zmiňovaného terapeuta nebo psychologa. Rozumím tomu, že máte strach, ale chci Vám říct, že se nemusíte bát, že byste někoho zatěžovala nebo byla příliš citlivá. Ráda bych Vás podpořila v tom, abyste pro sebe hledala další možnou pomoc. Už jen to, že jste nám napsala, napovídá, že jste možná silnější, než si myslíte.

Přejeme Vám, abyste byla brzy spokojenější.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
3.7.2018

Užíval jsem drogy a nyní trpím nepříjemnými stavy

Dobrý den, rád bych se Vám svěřil se svým problémem, pevně totiž doufám, že mi dobře poradíte :). V posledních letech mám velice nepříjemné psychické obtíže, které jsem si pravděpodobně způsobil sám svým velice nerozumným životním stylem do 20. roku života. Velice často jsem kouřil marihuanu (velice často chápejte opravdu VELICE ČASTO, odhaduji že mám na "kontě" více než 10 000 "dávek") a nechyběly ani experimenty s halucinogeny (lysohlávky a LSD). Sám teď moc dobře vidím, co jsem to byl za hlupáka. Ale k věci. Moje problémy spočívají v takových řekl bych "návalech", které se projeví především ve stresových situacích. Náhle mám pocit, že omdlím a mám tendenci okamžitě zmizet někam, kde budu sám mimo jakýkoliv dohled někoho jiného. Často se mi to stává například v práci na poradách nebo ve frontě v supermarketu. Úplně jsem kvůli tomu omezil kontakt s přáteli, vím že by to na mě v takové situaci přišlo. Paradoxně kontakt s přáteli by neměl být stresující, ale nejvíce mě děsí právě například procházka s přáteli, kde není kam zmizet, když na mě tenhle stav přijde (a on přijde). V určitých kruzích se to nazývá stihomam a nastává právě po požití drog s psychadelickým účinkem, ale já ho mám už pravděpodobně chronický, bez toho aniž bych za poslední rok cokoliv užil, každý den. Asi chápete, že je to krajně nepříjemné, zvlášť když k tomu musíte chodit do práce a doma na Vás čekají děti (mám dvouletou dceru). Za poslední rok jsem se to naučil malinko ovládat, vím že je to jen v mé hlavě, ale nejspíš nejsem schopen se toho zbavit úplně. Mám chuť dělat spoustu věcí, ale k ničemu z toho nedojde právě ze strachu z tohoto stavu, který přijde na nevhodném místě. Osobně si myslím, že jsem v sobě aktivoval nějakou formu schizofrenie, přesto doufám, že mě vyvedete z omylu. Ideálně sdělením, že jen stačí pít více vody nebo něčím podobně banálním :). Jistě chápete, že návštěva psychologa by byl pro mě velice tvrdý oříšek. Děkuji za odpověď, s pozdravem "Tomáš".

Tomáš zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Tomáši,

děkujeme za Vaši důvěru svěřit se nám. Píšete o tom, že jste si nejspíš přivodil psychické problémy z dřívějšího užívání drog. Především ve stresu máte potřebu zmizet, omezujete kontakt s přáteli a celkově Vám tyto stavy znepříjemňují život. Rád byste slyšel, že se nejedná o nic vážnějšího, a chtěl byste vědět, co se s tím dá dělat.

Je pochopitelné, že Vám podobné stavy znepříjemňují život a chtěl byste se jich zbavit. Z Vašeho dotazu vnímám, že si své předchozí chování vyčítáte a že byste možná nejradši vrátil čas. Stává se, že někdy děláme něco, čeho pak litujeme. Chtěla bych však ocenit, že nad situací přemýšlíte a snažíte se ji řešit.

Bohužel takto na dálku nelze určit, zda se jedná o nějakou formu schizofrenie a zda Vaše obtíže souvisí s dřívějším užíváním drog, a ačkoli bych Vás ráda uklidnila banální radou, zřejmě zde taková neexistuje. Píšete, že návštěva psychologa je pro Vás tvrdý oříšek. Nepíšete sice důvod, ale napadá mě, že je pro Vás možná nepřípustné mluvit o dřívější zkušenosti s drogami - možná jde o stud, o nelegálnost užívání drog či něco jiného. Na druhou stranu, není úplně lehké takové stavy zvládnout sám a návštěva odborníka by mohla být v tuto chvíli skutečně nejlepším řešením Vaší situace. Možná se dozvíte i to, z čeho psychické problémy pramení, ale především je možná i další léčba a náprava situace. Nevím, zda se jedná o něco vážnějšího, vyšetření Vám však přinejmenším může poskytnout informace o tom, co se děje, a především může do jisté míry zabránit dalšímu možnému rozvoji psychických obtíží. Lidé ve Vaší situaci nejčastěji navštěvují psychiatra, který mívá s těmito stavy zkušenosti a může Vám poradit, jak je řešit. Co se týče nelegálnosti drog, ráda bych navíc zmínila, že samotné užívání drog není v České republice trestné, tudíž z tohoto hlediska návštěvu u odborníka vylučovat nemusíte.

Říkám si, že musí být také těžké být na celou záležitost sám. Navzdory tomu, že pro Vás může být obtížné o svých stavech mluvit, mohlo by se Vám ulevit, kdybyste se se svými obtížemi svěřil někomu blízkému. Pokud si však neumíte představit, že byste to sděloval někomu známému, můžete zavolat i na některou z Linek důvěry, kde s Vámi celou situaci proberou. Kontakty na některé psychiatry můžete nalézt např. zde.

Přejeme Vám, aby Vám bylo brzy lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
3.7.2018

Před týdnem jsem ukončila tři roky trvající vztah se svým přítelem

Dobrý den, před týdnem jsem ukončila tři roky trvající vztah se svým přítelem. Než to celé začalo, tak jsem byla většinu času sama - jsem dost silný introvert, nikdy jsem kolem sebe nenašla nikoho s kým bych si opravdu rozuměla, s kým bych si měla co říct. On byl první člověk, kterého jsem si kdy pustila k tělu - myšleno už jen tím, že jsem s ním chtěla mluvit a trávit s ním čas. On sám to v životě neměl vůbec lehké, poznali jsme se ve chvíli, kdy jeho maminka onemocněla rakovinou, vztahy jeho rodičů nikdy pořádně nefungovali a já jsem mu slíbila, že budeme to, co v jeho životě konečně fungovat bude - že ať se děje cokoliv, vždycky to spolu zvládneme. Po dobu těch tří let se stalo tolik svinstva (s prominutím) že by s ním nikdo nevydržel ani týden, prostě spoustu věcí, které mi můj slib rozhodně neulehčovali. Stále jsem se ho ale držela a všechno špatné, co se kdy přihodilo jsem odpouštěla a přijímala, protože ve chvíli, kdy bylo vše v pořádku - byla jsem šťastnější než kdy dřív. Hodně těch věcí se dělo pořád dokola, trápilo mě to, byla jsem ve stresu, brečela jsem noc co noc a vždycky se vše vyřešilo jen na chvíli. Věděla jsem, že tohle není normální vztah, že takhle by to fungovat nemělo, že je prostě něco špatně, ale byla jsem chycená v myšlence, že se to všechno zvládne a jednoho dne bude všechno v pořádku .. a po třech letech - stále nebylo. Před týdnem se stala věc, která mě přiměla říct dost. Nebyl to problém nijak veliký, nic co by se nedalo překousnout a jít dál, ale už toho bylo moc. V tu chvíli jsem byla v práci a zmocnila se mě nesmírná úzkost. Běžela jsem domů. Tam jsem několik hodin jen nepřetržitě brečela, na nic jiného jsem se nezmohla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je všechno špatně a že to musí skončit. Řekla jsem mu, že už to nezvládám a bude lepší, když to skončí - on se se mnou rozloučil - a to byl konec, nic nenamítal, nesnažil se si mě u sebe udržet, nic. Ten jeden konkrétní problém, se kterým bych chtěla pomoci je, že mám poslední dobou tendenci si něco udělat. V noci se bojím chodit spát - brečím, absolutně nechápu svoji vlastní existenci a nejradši bych ji jen ukončila a všechno by bylo v pořádku. Člověk - s kterým jsem jednou chtěla žít, kterému jsem ze sebe dala úplně všechno, který byl jaksi důvod proč tady vůbec jsem - se se mnou prostě rozloučil a a ani nemrkl. On je teď v pořádku. Má spoustu přátel. Může s nimi trávit čas a mít se dobře. Já nemám nikoho. Nemám nic. Myšlenka, že bych to ukončila mě až děsivě uklidňuje. On byl místo, kde jsem se cítila nejlíp a zároveň nejhůř, nechci zpátky a zároveň nechci být kdekoliv jinde - nechci být vůbec. (ještě bych ráda řekla, že opravdu není nikdo, s kým bych mohla mluvit a už jen to, že jsem to někomu mohla napsat a dostat to ze sebe mi v jistém směru trochu pomohlo, takže tohle celé je moc dobrý nápad a děláte skvělou práci, která lidem pomáhá, dík)

Sofie zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Sofie,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o tom, že jste před týdnem ukončila tři roky trvající vztah. Prožili jste spolu toho hodně a stalo se i několik špatných věcí, které se děly dokola. Věděla jste, že to není normální vztah a ukončila jste to. On se s Vámi rozloučil a nic nenamítal. Chtěla byste pomoci s tím, že máte poslední dobou tendence si něco udělat.

Rozchod je málokdy lehká záležitost a většina lidí potřebuje čas. Rozumím Vašemu zmatení z toho, že Váš přítel reagoval tak, jak popisujete. Je možné, že nebyl zas tak v klidu, jak si myslíte. Možná se před Vámi jen snažil chovat, jakoby ho to nebolelo. Možná však něco tušil a předpokládal, že Vám bude v budoucnu oběma líp, když ve vztahu nebudete nadále pokračovat. Představuji si, jak se teď asi cítíte, a chápu, že prožíváte to, co píšete. Byl to první člověk, kterého jste si pustila k tělu, to však neznamená, že musí být posledním. Jste mladá žena a, i když Vám to teď asi nepřijde, možná můžete být nějakou dobu sama, abyste si v sobě vše nějak urovnala. Může se také stát, že brzy někoho potkáte a třeba budete sama překvapená tím, jak lehké bude mu věřit, ačkoli to tak teď nevypadá.

Píšete, že ve svém okolí nemáte nikoho, s kým byste si o tom mohla promluvit, ale přemýšlím o tom, jestli by Vám to třeba nepomohlo. Mohla byste zajít třeba k psychologovi, který by Vás vyslechl, a mohli byste společně hledat možné cesty, jak teď dál. Kontakt na něj můžete najít např. tady. Odborník by spolu s Vámi mohl i promyslet způsoby, jak se chovat v situacích, kdy si připadáte sama a nechápete svoji existenci. V takových chvílích můžete také zavolat na linku důvěry, kde je vždy někdo, s kým si můžete o situaci promluvit. Umím si představit, jak je možná vidina toho, že byste své trápení ukončila, lákavá. Ublížení si je však úplně nejzazší možnost a myslím si, že máte i jiné. Z toho, že jste nám napsala, usuzuji, že máte větší odhodlaní žít, než si možná uvědomujete.

Přejeme Vám mnoho sil.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
1.7.2018

Mohou být moje zdravotní problémy způsobeny psychikou?

Dobrý den, nevím přesně jak popsat můj problém. Mám určité zdravotní komplikace. Praktická lékařka mě odeslala na několik vyšetření, ale nikde téměř nic nenašli. Pak mi řekla, že si myslí, že moje problémy jsou způsobeny psychikou. Já si myslím, že jsem celkem v pohodě, ale když se ohlédnu zpět, tak si říkám, že na tom asi něco bude jen je mi záhadou, že se mi zdravotní problémy objevili až teď. Letos koncem zimy jsem měla opakovanou bronchitidu a byla po hodně dlouhé době na neschopence. Hodně jsem si odpočinula, protože v práci mám hodně velký stres. Jsou dny kdy se nestačím ani najíst a na wc chodím většinou až na poslední chvíli. Když mám odpolední směnu, tak musím být v noci na telefonu kdyby byl poplach, abych mohla dojet. Ta noční pohotovost je pro mě mor i když ji mám třeba jen 8x do měsíce. Dopracovala jsem to tak daleko, že chodím spávat až nad ránem kdy vím, že už mi nikdo nezavolá, protože by dojela dřív ranní směna. Je fakt, že za posledních 5 let mi volali jen jednou, ale neustále jsem v pozoru. Co se týká zaměstnání, tak jsem se vypracovala hlavně svou svědomitostí a pečlivostí. Mám pocit, že mě kvůli tomuto kolegyně i zneužívají, ale možná to mám jen vsugerováno. Jsem totiž tak akurátní, že se snažím vše kontrolovat i po nich. Máme totiž velmi přísného nadřízeného a já mu nechci dát příčinu, aby nás káral. I když se sebevíc snažíme, tak je jasný, že občas nějakou chybičku uděláme a jemu je jedno jestli to udělala ta nebo tamta. Já jsem jejich vedoucí, tak za vše, dle jeho slov, ručím a proto to většinou slíznu já a připadám si před ním jak absolutně neschopnej debil / i když kolikrát ani nevím, že dal někomu nějaký úkol a on ho nesplnil /. Příčinu jeho chování víme v práci všichni - nemá o některých věcech vůbec přehled, tak si hledá chyby tam čemu rozumí. V době kdy tento nový nadřízený nastoupil jsem měla i problémy s manželem které vyústili v rozvod. Pro mě bohužel dost bolestný, ale to jsem do práce moc netahala. Moje nejbližší kolegyně mi až časem řekla, že jsem se hodně změnila / jsem více nervní / a že si celou dobu myslela, že je to tím rozvodem a docela ji zaskočilo, když jsem ji řekla, že za to může náš šéf. Vždycky jsem si myslela, že jsem tzv. splachovací, protože všechny tyto pracovní problémy jsem ze sebe dostávala tak, že jsem s něčím třískla a nebo jsem se velmi vulgárně vynadávala což mi pomáhalo a pak jsem byla v klidu. No, ale teď s odstupem času / jsem už pár týdnů na neschopence / nad tím začínám přemýšlet a říkám si jestli všechny moje zdravotní problémy nejsou jen odrazem psychiky i když se cítím psychicky dobře. Asi bych potřebovala poradit jak to v té práci víc házet za hlavu, být klidnější, v noci nehlídkovat u telefonu. Tuto práci mám jinak moc ráda, takže se mi tam nechce končit jen kvůli tomu, že šéf je vůl. Děkuji.

Monika zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Moniko,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete o tom, že máte zdravotní problémy, které jsou možná způsobené psychikou. V práci zažíváte velký stres, a to především kvůli novému šéfovi. Jste na neschopence a přemýšlíte nad spojitostí mezi svými zdravotními problémy a nepohodou v práci. Chtěla byste vědět, co dělat, abyste se cítila více klidná.

Říkám si, že to může být v práci opravdu náročné, pokud je Vám přisuzována zodpovědnost za chyby celého pracovního kolektivu. Lidé se v takové situaci často cítí pod větším tlakem, než jaký by za normálních okolností vnímali. Píšete o tom, že jste si svou pozici vydobyla skrze vlastní svědomitost, a celkově z dotazu vnímám, že se v práci snažíte opravdu fungovat naplno. Napadá mě, že je dobře, že se nad svou situací zamýšlíte, protože pocit pohody je asi důležitý faktor pro to, abyste mohla svou práci dělat dobře a cítila se lépe i po fyzické stránce.

Ačkoli se Vám zdá, že se cítíte v pohodě, je skutečně možné, že Vaše zdravotní problémy souvisí se stresem v práci. Větší stres totiž může u některých lidí vést k tomu, že začne trpět tělo. Říkám si také, že nejen práce, ale také samotný rozvod je stresovou záležitostí, která může k pocitu nepohody velkou mírou přispět. I když se snažíte netahat pocity z rozvodu do práce, píšete, že byl bolestný, a možná může se zdravotními potížemi také souviset.

Co se týče práce, napadá mě, zda by bylo možné si promluvit o celé situaci s Vaším šéfem. Píšete, že máte svou práci velmi ráda, a je proto škoda, že Vám ji současný šéf znepříjemňuje. Ačkoli nemusí být vždy jednoduché s nadřízeným mluvit, mohla byste se s ním pokusit probrat alespoň to, jaká je jeho představa o výkonu Vaší práce a o zodpovědnosti Vás jako vedoucí. Můžete celou situaci probrat i s kolegyněmi, které podle Vás možná někdy Vaší pečlivosti zneužívají. Můžete se jim pokusit vysvětlit, jaké nepříjemnosti Vám chyby kohokoli v kolektivu přináší, a domluvit se např. na tom, abyste nemusela vše kontrolovat Vy.

Ptáte se, jak být v práci klidnější a více házet některé věci za hlavu. Můžete zkusit některé relaxační techniky, které by v případě stresu mohly pomoci uvolnit se. Také by mohlo být nápomocné udělat si plán práce, a to nejen pro sebe ale i pro své podřízené. Rozdělíte tak zodpovědnost za úkoly a možná Vám to pak pomůže cítit se více v pohodě.

Na celou záležitost nemusíte být sama. Mohlo by pro Vás být nápomocné navštívit psychologa, např. takového, který se zabývá psychosomatikou. Mohli byste spolu prozkoumat, kdy se Váš zdravotní stav zhoršuje a kdy je to lepší, a zároveň nalézt strategie, jak se nenechat zahltit nejen skutečnostmi v práci. Některého můžete nalézt např. zde.

Držíme palce, aby Vám brzy bylo lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
30.6.2018

Jak se vymanit od matky, když se na ni nechci vykašlat

Dobrý den, začnu rovnou s problémem. Poslední dva roky na základní škole jsem byl závislej na počitačových hrách, utíkal jsem od reality, protože v realitě jsem byl tlustej, malej kluk s gynekomastií co nosil i v létě mikiny aby se mu nikdo nesmál. Otec byl alkoholik a doma se párkrát do měsíce odehrálo domácí násilý. Otec i matka pracovali ve svým podniku, který, ale přes zimu neběžel takže si vždy napůjčovali od různých firem peníze a seděli na zadku s tím, že otec jen chlastal, byl agresivní a nic neřešil. Když pak začali na Jaře vydělávat všechny peníze šli na půjčky, takže jsme byli prostě chudí. Matka byla vždy líná, nedělala svačiny do školy, nevařila ani obědy, neuklízela pořádně dům, takže jsem většinou došel ze školy, přejedl se nezdravým jídlem a hnil u počítače, než nedošel otec a nebyla velká hádka, kterou jsem pak přežil do druhého rána zabalenej v posteli. Střední jsem nějak doklepal a vyučil se číšníkem, jenže jsem byl vždy takový introvert, že jsem tuhle práci dělat nemohl, takže jsem lítal po fabrikách, který mě psychicky ničili ještě víc. Střídali se období kdy jsem dělal ve fabrice a kdy jsem pak byl půl roku doma u počítače. Vše se změnilo před pár lety. Našel jsem si holku a byl s ní dva roky, vše vypadalo dobře, jenže ona potom utekla a dala se dohromady s mým kamarádem, což mě uplně zničilo. Otec od nás odešel a zůstal jsem jen s matkou a byli jsme oba bez práce, jenže si matka našla přítele a šli jsme bydlet k němu, protože neměla na nájem 2+1 bytu. Jenže tam to taky nedopadlo a matka si zařidila příjem od státu skrz svoji nemoc. Takže jsme zpátky v brně v 1+KK. Já a moje matka v jednom pokoji. Chodím sem tam na brigády co mi psychika dovolí a snažím se jí dávat na nájem. Ale nemůžu se z týhle situace dostat, nemůžu se osamostatnit, protože ona by neutáhla nájem toho jednoho pokoje, protože nechce jít do práce a příjem co má jí sotva bude stačit na půlku. Takže jsem odkázanej bydlet se svoji matkou v jednom pokoji, mít narušenou psychiku. Nedokážu si najít dobře placenou práci a vyhrabat se z tohoto, protože já se ani pořadně nevyspím, ona strašne chrápe a mě to neustále budí. Nemám žádné soukromí, protože ona je neustále doma u počítače, nemá žádné koníčky a nikam nechodí, buď otravuje mě a nebo kouká na youtube a nebo konzumuje jídlo, to je celej její život. Navíc mě nechce od sebe pustit, protože by to nezvládla a neustále mě hlídá kdy přijdu domů apodobně protože se sama doma bojí. Samozřejmě jakýkoliv rozhovor na tohle téma vede k velké hádce a je shchopná mě vyhodit na ulici, takže radši držím pusu. Nechápu proč je tak sobecká. K odborníkovi jsem zatím nešel, stydím se vyjít ven, protože mám staré oblečení, děravé a ošoupané boty, nemám totiž žádné peníze navíc abych si tyto věci pořidil a nikdo nám nepomůže. Emoce mi nedovolí dělat spoustu věcí i když ty věci vypadají jako snadné. Cítím se v pasti a bez východiska, přemýšlím často o sebevraždě. Proto jsem se uchýlil sem a hledam pomoc v této poradně, už totiž opravdu nevím jak dál. Matka tvrdí, že je to takhle v pořádku a nic špatného na tom nevidí, ale já si začínám uvědomovat čím dál víc jak hrozný to je. Je to všechno o penězích, které nemám. Cítím, že se hrnu do deprese, ale stále cítím, že mám motivaci a nechci to vzdát, chci bojovat, ale nevím jak. Bohužel jít k psychologiv u mě nepřipadá v uvahu a za 3 roky jsem se tam prostě nedokopal, nezvládnu to psychicky tam jít a né v tomhle stavu. Nevím zda mi můžete poradit něco jinýho, například nějaký jiný postup, ale třeba z vaší pozice a nadhledem se můžete na tuto situaci podívat a říct mi zda je to normální a nebo jsem opravdu v kolotoči problémů. Jediná věc co mě napadla je, obstarat si prášky na spaní a nějak odchodit ten první měsíc v nějaké práci s tím, že vypadám jako bezdomovec, ale našetřím peníze navíc za které si koupím oblečení, jenže to neřeší situaci co dál, co za rok ? Jak se vymanit od matky, vykašlat se na ní nechci je to pořád moje matka. Děkuji za jakýkoliv nadhled a radu.

Thomas zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Thomasi,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o několika svých problémech. Byl jste závislý na počítačových hrách a utíkal jste od reality, ve které byl Váš otec alkoholik a byli jste jako rodina chudí. Matka byla vždy líná. Vyučil jste se číšníkem, ale nemohl jste tuto práci dělat a práce ve fabrikách Vás ničila ještě víc. Otec od Vás odešel a nyní bydlíte s matkou sami v jednom pokoji, tudíž Vám chybí soukromí, ale matka by sama byt finančně neutáhla. Ptáte se nás, jak z této situace ven.

Z Vašeho dotazu cítím velkou tíhu všech problémů, kterými jste si prošel, a nadále procházíte. Píšete dokonce, že často myslíte na sebevraždu. Zároveň z Vás však cítím sílu a odhodlání to nějak změnit a to mi připadá jako to nejdůležitější. Chápu, že Vám chybí soukromí. Jste dospělý muž a máte své potřeby, které by měla matka tolerovat. Napadá mě proto, zda byste nemohl mít trochu klidu pro sebe alespoň někde jinde. Mohlo by být fajn najít si nějaký koníček, při kterém byste mohl být venku a sám, pokud Vám to tak vyhovuje. Mohl byste zkusit třeba běh nebo procházky, na které toho není mnoho potřeba. Mohlo by Vám to pomoci vyčistit si hlavu.

Spousta lidí někdy v životě řeší nelehkou finanční situaci, a proto vznikly organizace a sociální služby, kterých byste mohl využít i Vy. Napadá mě, zda není ve Vašem okolí nějaké charitativní centrum, ve kterém byste si mohl levně nakoupit nějaké oblečení, abyste byl se svým vzhledem spokojenější. V Brně je diecézní charita, která má pod sebou bazar BALTAZAR, ale i centrum CELZUS, ve kterém byste mohl dostat pomoc, kterou si zasloužíte. Mohli by Vám poradit v oblasti financí, ale poskytují i psychologické poradenství.

Píšete, že se stydíte vyhledat psychologa. Chtěla bych Vás podpořit ve vyhledání další pomoci. Napadá mě, že by pro Vás mohlo být jednodušší promluvit si s někým např. přes internet nebo telefon. Takové služby poskytují linky důvěry, na které můžete kdykoli zavolat, některé provozují i poradenství přes chat. 

Přejeme Vám mnoho sil.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
29.6.2018

Přítelkyně se sebepoškozovala a nyní má stavy a myšlenky, které mě děsí

Dobrý den, před dvěmi měsíci jsem začal chodit se svojí první holkou. Už předtím jsme se bavili skoro rok. Oba chodíme do skautu a poznali jsme se na rádcovském kurzu. Po skončení této víkendové akce mi napsala a tak to začalo. Docela dost jsme se po měsíci psaní sblížili a až v té době jsem se dozvěděl že má kluka. Měla složité dětství, její máma alkoholička ji odvezla k příbuzným do Německa, kde vyrůstala, pak si ji táta odvezl zpátky do Čech, matka zůstala . No a při jedné návštěvě mámy se poznala s klukem a začali spolu chodit. Jenže ho po internetu podvedla, ne jednou a ne jednou se nožem sebepoškozovala aby získala zpátky jeho důvěru. Už dříve se asi třikrát řezala kvůli problémům v rodině Ten vztah stejně neměl budoucnost, viděli se třeba dvakrát do půl roku. No a do mě se prý zamilovala na první pohled, že nikdy k nikomu něco tak silného k nikomu necítila, čemuž věřím. Pak se s tím klukem rozešla kvůli mě, chodili jsme spolu často ven atd.,ale než jsem ji stihl říct co k ní cítím, začala s nim zase chodit, to mě zlomilo. Půl roku jsem ji ani nenapsal,protože to hrozně bolelo, až do doby, kdy mi zavolala, že si uvědomila jakou udělala chybu, až mě nikdy milovat nepřestala, že ikdyz byla s nim pořád myslela na mě. Chodili jsme spolu zase ven, několikrát se líbali, ale ja si nebyl jistý jestli to nedopadne zase stejně. Když se mě narovinu zeptala jestli k ní něco cítím a já řekl že ne, pořezala se znova, ale kvůli tomu, aby si prý pamatovala jak moc mi ublížila, a aby taky cítila moji bolest, ale v té době jsem o tom nevěděl, o ničem z toho řezání jsem nevěděl a po pár týdnech jsem si přiznal že ji miluju a nechci přijít o tak skvělou holku. No a teď jsme dva měsíce spolu. Na stehně má asi tři měsíce vyřezáno "sorry". Mluvili jsme o tom a slíbila mi že už si nikdy neublíží, vím že to neudělá, ale taky vím že to má pořád v sobě. Děsí mě to. Když jsme se bavili kdy to z té nohy asi zmizí tak řekla že se to da urychlit tím, že by to znovu rozřezala a mazala to mastičkami, aby se to rychleji hojilo. Neuvěřitelným způsobem mě vyděsilo jak jednoduché by to pro ni bylo. Také ma sem tam stavy, když je moc dlouho sama a moc přemýšlí takový to "co kdyby", není to vůbec hezký. Vím že mě moc miluju a že by mě nikdy nepodvedla, byla mladá nevážila si toho co má, ale v tomhle dospěla, vím to. Nevím vlastně proč sem píšu, co čekám, že mi poradíte. Minimálně jsem se alespoň vypsal. Možná bych se mohl alespoň zeptat jestli je způsob jak ji těch stavů a myšlenek zbavit... Děkuji alespoň za přečtení a přeji hezký zbytek dne

Jaromír zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jaromíre,

děkujeme za Vaši důvěru, se kterou se nám svěřujete. Píšete o své přítelkyni, která se dříve sebepoškozovala. Mluvili jste o tom spolu a věříte, že už to neudělá. Zároveň má však někdy stavy a myšlenky, které podle Vás nejsou zrovna hezké, děsí Vás to a rád byste věděl, zda existuje způsob, jak ji těchto stavů a myšlenek zbavit.

Z Vašeho dotazu vnímám, že Vám na přítelkyni opravdu záleží. Dříve jste měl určité pochybnosti o Vašem vztahu, ale nyní jste si k ní opět vybudoval důvěru. Chtěl byste jí pomoct, ale nevíte jak, a možná se tak cítíte bezradný. Říkám si, že není jednoduché vidět blízkého člověka, jak si ubližuje, a věřím, že Vás to může až děsit. Je fajn, že jste své pocity alespoň napsal nám, protože může pomoci nebýt na takové věci sám. Chtěla bych také ocenit, že si všímáte toho, co se s přítelkyní děje.

Píšete, že Vaše přítelkyně mívá občas stavy, kdy moc přemýšlí o tom „co kdyby". Nevím, co to přesně znamená, ale říkám si, že se může jednat i o závažné myšlenky. Je možné, že si již nyní sama vybudovala zdravější strategie, jak zvládat svá trápení, nicméně píšete, že máte obavu, že to má stále v sobě. Vy s ní můžete mluvit o jejích pocitech, o tom, co jí v těžkých chvílích pomáhá nebo co by mohlo pomoci. Protože je však Vaše přítelkyně zřejmě nezletilá a hrozí, že si může začít znovu ubližovat, mohlo by pomoci, kdyby o tom věděl někdo z dospělých. Může se jednat o někoho, komu oba důvěřujete - školní psycholog, rodiče, příbuzný, učitel. Pokud by pro ni samotnou bylo těžké o tom s někým dalším mluvit, můžete ji doprovodit, pomoci vyjádřit, co se děje, a být jí tak oporou.

Ráda bych zdůraznila, že je důležité, abyste se i Vy sám cítil dobře. Je především na Vaší přítelkyni, zda bude chtít se svými stavy a myšlenkami něco dělat. Je možné, že to nebude ve Vašich silách a mohl by tomu pomoci spíše odborník.  Celá tato záležitost je pro Vás zřejmě také náročná a napadá mě, zda i Vy máte někoho, komu byste se mohl svěřit a kdo by Vám mohl pomoci s hledáním řešení této situace. Mimo blízké osoby můžete Vy i Vaše přítelkyně využít některou z linek důvěry, např. Linku bezpečí (bezplatně, 116 111), kde Vás vyslechnou a pomůžou Vám nalézt další možnosti. Se souhlasem zákonného zástupce můžete také oba vyhledat psychologa, který s Vámi celou situaci probere a pomůže Vám ji zvládat. Např. na těchto stránkách můžete najít někoho ve Vašem okolí.

Držíme Vám palce.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
29.6.2018

Kamarádka má v rodině problémy s psychickým domácím násilím

Zdravím, kamarádka (19 let) má v rodině problémy s psychickým domácím násilím (systematické urážky, křik, výhružky, především ze strany otce), v důsledku toho trpí úzkostnými stavy a depresemi (když se doma něco stane tak má sebevražedné myšlenky, odmítá jíst, odmítá si brát předepsané prášky). Snažím se jí pomoct najít odbornou pomoct (má doporučení od doktora, pojištění u VZP), ale nenašel jsem žádného klinického psychologa v Brně, který by přijímal nové klienty na terapii. Tak jsem se chtěl zeptat, jestli o někom nevíte. A taky jestli máte nějaké rady pro mě, jak bych vůči ní měl jednat abych jí pomohl. Předem děkuji za radu.

Tom zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Tome,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o své kamarádce, která má v rodině problémy s psychickým domácím násilím, v jehož důsledku trpí úzkostnými stavy a depresemi.

Je mi sympatické, že se snažíte kamarádce pomoci a hledáte pro ni odbornou pomoc. Kontakty na klinické psychology na pojišťovnu můžete nalézt například zde. Nevím, který z nich bude mít místo, ale pevně věřím, že někoho takového najdete. Pomoc můžete vyhledat také v intervenčních centrech, např. tady. Tato centra jsou bezplatná, navíc přímo zaměřená na domácí násilí a rovněž zde pracují psychologové. Dále kamarádka může navštívit např. Centrum komplexní a specifické pomoci Magdalenium nebo některé z krizových center. Zaujalo mě, že Vaše kamarádka odmítá brát předepsané prášky. Nepíšete, zda se jedná o léky na tyto stavy, které zažívá, ale pokud ano, přemýšlím o tom, kdo jí je asi předepsal a jestli by nemohla právě za tímto odborníkem zajít znovu.

Ptáte se nás, jak s kamarádkou jednat, abyste jí pomohl. Pro Vaši kamarádku by mohlo být důležité už jen to, že ve Vás cítí oporu. Můžete ji vyslechnout, když si o všem bude chtít popovídat, povzbudit ji, můžete také spolu trávit čas něčím, co ji baví a přináší radost a u čeho se odreaguje.

Dále si říkám, jestli nezapomínáte taky na sebe. Představuji si, že pro Vás může být nejspíš náročné řešit tyto problémy, i když se Vás přímo netýkají. Pokud byste cítil, že je toho na Vás moc, nebo si chtěl třeba jen popovídat a probrat možné způsoby, jak s kamarádkou jednat, můžete navštívit psychologa i Vy. Je tu také možnost zavolat na jednu z linek důvěry. Na tu může zavolat i Vaše kamarádka například ve chvílích, kdy ji napadají sebevražedné myšlenky. Třeba DONA linka se zaměřuje přímo na pomoc obětem domácího násilí a její služby jsou nonstop na čísle 251 51 13 13.

Přejeme Vám, abyste pro svoji kamarádku našel pomoc, kterou hledáte.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
29.6.2018

Máma se změnila, je konfliktní, utrácí a chodí stále s kamarády ven

Dobrý den, bude tomu asi rok co moje máma podstoupila podvázání žaludku a zhubla opravdu hodně. Celá rodina jsme ji podporovali ale něco se pokazilo. Máma začala být konfliktní hádat se se všemi a vyhledávala konflikty místo jídla si z peněz od taty na jidlo začala kupovat oblečení a začala chodit s kamarády do hospody čím dál tím víc. Pokud ted doma neco delá tak to odflákne nemohlo po rapidní ztrátě

Matyas zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

zdá se, že dotaz nedorazil do poradny kompletní, pokusíme se reagovat alespoň na informace, které máme. Píšete o své mámě, která podstoupila podvázání žaludku. Hodně zhubla, ale zároveň začala být konfliktní, utrácí a často chodí s kamarády do hospody.

Z toho, co píšete, mě napadá, že jste možná z celé situace zmatený. Možná si děláte i starosti o to, co se děje a co bude dál. Je pochopitelné, že změna v chování blízkého člověka vyvolává v ostatních lidech nespočet otázek. Možná Vás zajímá, co se s Vaší mámou stalo a co byste měli dělat.

Příčin chování Vaší mámy mohou být samozřejmě různé. Zdá se, že si její změnu v chování spojujete se zákrokem, který před rokem podstoupila. Souvislost zde být může i nemusí. Nejjednodušším způsobem, jak se dozvědět, co se děje, je zeptat se přímo mámy. Můžete se s ní Vy nebo i další členové rodiny posadit a zkusit její změnu probrat. Můžete jí říct, že byste ji chtěli i nadále podporovat, aby se cítila dobře, ale že Vám tato situace dělá také starosti. Pokud byste se na rozhovor necítil, můžete jí napsat i dopis, ve kterém jí své obavy vysvětlíte, nebo se domluvit s dalšími členy rodiny, kteří by si s mámou promluvili. Na řešení celé záležitosti navíc nemusíte být ani sami se svou rodinou, ale můžete navštívit například i rodinného psychologa. Nemusíte to samozřejmě navrhovat mámě sám, můžete to nejprve probrat s někým z rodiny, kdo by jí to mohl nabídnout za Vás.

Samozřejmě je možné, že s Vámi máma nebude chtít svou situaci řešit. Na to má právo a ačkoli se Vám její chování nemusí zdát správné, situaci nezměníte, pokud ona sama nebude chtít. Říkám si však, že Vás to trápí, a mohlo by být fajn zkusit se se svými obavami svěřit někomu dalšímu - rodině, školnímu psychologovi, kamarádovi či komukoli dalšímu, komu důvěřujete. Můžete také zavolat na Linku důvěry, kde s Vámi celou situaci proberou.

Držíme palce, abyste situaci brzy vyřešili.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
27.6.2018

Stává se mi, že o všem pochybuji

Zdravím! Poslední dobou, hlavně ve zkouškovém, mám problémy tak nějak sama se sebou. Začínám zpochybňovat vše co dělám, co studuju, svůj vztah. Občas se dostanu i do stavu, kdy se mi chce hystericky plakat nebo dokonce i zvracet a nějakou dobu trvá, než se uklidním. A v takových stavech se nenaučím už vůbec nic a tudíž pokračuje koloběh, že jsem opět naštvaná sama na sebe, na svoji neschopnost.. Jak účinně s tímto bojovat? Snažím se meditovat a hledat radost v maličkostech každého dne, ale moc se mi to nedaří. Díky za odpověď.

Markéta zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Markéto,

píšete o Vašich problémech sama se sebou, o pochybnostech, které míváte o různých aspektech Vašeho života a také o stavech, kdy se Vám chce plakat nebo až zvracet. Snažíte se pomocí meditace situaci řešit, ale moc se Vám to nedaří. Ptáte se nás, jak s Vašimi problémy úspěšně bojovat.

Studium na vysoké škole může být pro mnoho lidí velká změna, která může obnášet i větší či menší změny v životním stylu. Nejen ve škole se člověk dozvídá nové věci, ale také noví přátelé a často také samostatné bydlení mimo rodné město mohou přinášet nové pohledy na věci, které byly samozřejmé. Je tedy normální, že můžete nyní dosavadní stav svých záležitostí zpochybňovat. Vy ale také popisujete stavy, kdy je Vám až fyzicky špatně a omezuje Vás to v učení. Říkám si, že může být hodně náročné zvládat studium, když Vám takto nebývá dobře. Že se sama pokoušíte meditací tyto stavy těžkosti zmírnit, chápu jako projev odhodlání nenechat se jimi porazit, a tedy jako první dobrý krok k řešení.

Existuje nespočetně různých způsobů jak meditovat, které můžete vyzkoušet. Při hledání přístupu, který Vám s Vašimi stavy pomůže nejvíc, se můžete opřít o to, co Vám už nyní se zklidněním pomáhá. V posledních letech se jako velmi efektivní ukazuje například praktikování všímavosti (mindfulness), tedy dovednosti být „teď a tady". Pokud jste tento přístup ještě nezkoušela, lze o něm najít zdroje i v češtině, např. zde. Často také lidem pomáhá sdílet svoje pocity a myšlenky s někým dalším, třeba s partnerem, kamarádkou nebo někým z rodiny. Můžete tak zjistit, jak dané téma vidí on, jestli nemá podobnou zkušenost apod. Už jen samotné mluvení o pochybnostech Vám může pomoci utřídit si myšlenky a možná se i zklidnit.

Vaše stavy, kdy je Vám špatně i tělesně a omezují Vás v běžném životě, by mohly být také důvodem k osobní návštěvě psychologa. Ten má více prostoru a možností odhalit příčinu těchto stavů a hledat pro Vás nejvhodnější řešení. Návštěvu psychologa Vám může proplatit i zdravotní pojišťovna. Seznam psychologů ve Vašem okolí můžete nalézt např. zde.

Přejeme Vám mnoho sil.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
26.6.2018

Začínám mít pocit, že jsem v bludném kruhu

Dobrý den, nikdy jsem moc nedokázala být neustále mezi lidma, i když mám dobrý komunikační schopnosti a s lidmi dokážu vycházet, tak jsem opravdu hodně silný introvert. Potřebuju mít každý den nějakou chvíli jen pro sebe a to se mi poslední dobou nedaří. Jsem v práci na HP mezi lidmi, v autobuse mezi lidmi, ve škole mezi lidmi a když přijedu domů, je tu už přítel a dokonce i v tuhle chvíli si nepřipadám, že bych si od toho odpočinula, nepomáhají mi ani 2 hodiny samoty, když jde spát..tyto chvíle ale většinou teda taky netrávím nějakým relaxem, většinou doháním resty. A nějakou dobu (nejdřív jednou v týdnu, dnes i několikrát denně) se mi stává, že se mi zamotá hlava, ale ne fyzicky.. je to prostě nějaký jiný druh zamotání hlavy, jakoby se mi nezhouplo tělo, ale jen mozek uvnitř hlavy. Je to pocit, jakože v tu chvilku fyzicky nevím, jestli jde o realitu nebo sen... mám takovou tu clonu, který jsou ve snu a podle čeho se i během snění pozná, že jde o sen... a teď jsou prostě okamžiky, kdy tu clonu před sebou mám, jakobych se oddosobnila a i když vidím fyzicky stejně, tak se na sebe podívala z vrchu a na vteřinu si nejsem jistá, jestli spím nebo ne a pak je to zas pryč. Nutno říct, že ještě než jsem nastoupila na HP, tak jsem dělala poměrně stejný objem práce, ale z domova, takže si nemyslím, že je to přepracováním. Hrozně mi v tomhle případě vadí, když se stane cokoliv "navíc". Když kamarád má problém a je přesvědčený, že bych se teď měla věnovat jen jemu, když se kolega v práci rozejde s přítelkyní a ve vzduchu visí nepříjemné tabu, když se o tom někdo s ním začne bavit a já musím řešit v sobě volbu, jestli jsme dostateční kamarádi, abych se k tomu vyjádřila nebo jestli není necitlivý dělat, že neslyším a pracovat dál... Obecně mě na tomhle ani netrápí to psychický vypjetí, který cítím, ale spíš mě děsí, že to dostává nějakou fyzickou podobu těch divných stavů, kdy pochybuju na vteřinu o reálnosti reality a nejhorší je, že není moc voleb, jak se vyhnout lidem a že jsem přirozeně člověk, kterej si zas neumí představit, že by "jen pracoval" v podstatě cítím hrozný prázdno, když si představím, že k práci nebudu třeba studovat. Začínám mít pocit, že jsem v bludným kruhu a že to začne mít brzy i následky... a pak aby to pro mě nebylo moc jednoduchý, tak já jsem spokojená s tím, že jsem introvert a není to úplně něco, na čem bych chtěla "pracovat", protože to zrovna nepovažuju za diagnózu ani za životní fázi

Kristýna zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Kristýno,

píšete nám o nepříjemných stavech, do kterých se dostáváte i několikrát denně. V takových okamžicích pochybujete o své bdělosti a také fyzicky se cítíte jinak - jako by se Vám zhoupnul mozek v hlavě. Také zmiňujete, že pracujete na hlavní pracovní poměr a k tomu ještě studujete, hodně času tedy trávíte mezi lidmi, a protože jste introvert, cítíte, že Vás to psychicky vyčerpává. Na tom, že jste introvert, nic měnit nechcete, a také Vám vyhovuje studovat a k tomu pracovat. Zároveň však začínáte cítit, že dlouhodobě by to mohlo mít také svá negativa.

Je moc fajn, že jste se rozhodla s tím, co Vás trápí, něco dělat a že se chcete cítit lépe. Někdy může pomoci už když si své potíže sami pro sebe nějakým způsobem uspořádáme a pojmenujeme, tak jak jste to udělala Vy. Protože se mi nepovedlo najít ve Vašem dotazu žádnou konkrétní otázku nebo žádost o radu, budu se nadále věnovat hlavně nepříjemným stavům, které popisujete.

Nejprve bych Vás chtěla ujistit, že je naprosto v pořádku být introvert. Způsob, jakým se vztahujeme ke druhým lidem, tvoří jednu ze základních složek osobnosti a bylo by poměrně obtížné toto úplně změnit. Pokud byste se chtěla zbavit divných stavů, jistě to půjde i bez tak radikálních zásahů do Vaší osobnosti. Nelze však vyloučit, že tyto stavy mohou souviset s tím, co pojmenováváte jako psychické vypětí. Když čtu Váš dotaz, napadá mě, že můžete být vyčerpaná - pracujete, studujete a doma ještě doháníte resty. Zdá se mi, že víte, co Vám pomáhá si odpočinout a co Vás naopak vysiluje, ale ne vždy se Vám povede vytvořit pro sebe vhodné podmínky. Unavený, vyčerpaný člověk se může začít chovat a prožívat způsobem, na který běžně není zvyklý.

Mohla byste se zkusit zeptat Vašeho přítele nebo jiného blízkého člověka, jestli si u Vás v poslední době všimli nějakých změn a jestli je na Vás poznat, když se ocitnete v tomto zvláštním stavu. Možná by Vám to pomohlo zjistit, co se v takových chvílích děje.  Zároveň byste své blízké mohla požádat o podporu v této situaci. Také byste mohla sama pro sebe zkusit sledovat, jestli jsou dny, kdy se takto cítíte častěji a jestli se tyto stavy dají propojit s nějakými konkrétními událostmi, například s náročnějšími dny v práci.

Připadá mi, že i Vy sama vnímáte, že by Vaše vytížení mohlo mít škodlivé účinky, ale na druhou stranu se obáváte prázdna, až dostudujete. Mohla byste se zkusit alespoň chvíli každý den věnovat něčemu, co není škola, práce ani resty a co Vás zároveň naplňuje. Volnočasové aktivity jsou pro řadu lidí tím, co dělá jejich život příjemným. Dělají něco pro sebe - věnují se smysluplné aktivitě, která je ale nevyčerpává, protože při ní není potřeba podávat takové výkony jako v práci nebo škole. Jednou z nápomocných aktivit, které byste mohla vyzkoušet, je meditace. Mohla by Vám pomoci soustředit se chvíli sama na sebe nejen ve volném čase, ale i mezi lidmi například při cestě do práce nebo v době pauzy. Jednou z nejjednodušších technik je soustředění na vlastní dech a vnímání tělesných pocitů. Na internetu (např. na YouTube) se dá najít řada návodů jak meditovat - stačí najít ten, který bude vyhovovat právě Vám.

Pokud byste se chtěla o Vašich nepříjemných stavech a možnostech jejich řešení dozvědět více, mohla byste zvážit návštěvu psychologa nebo psychoterapeuta. Na rozdíl od této poradny byste s ním mohla vést dialog o všech detailech a souvislostech Vašeho problému a společně byste mohli hledat řešení, které by pro Vás bylo přijatelné. Psychology a psychoterapeuty ve Vašem okolí můžete vyhledávat například přes web www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, abyste se nepříjemných stavů brzy zbavila.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
25.6.2018

Omezují mě úzkostné stavy

Dobry den, ve 14 letech jsem se poprve a zcela jiste bez duvodu dostala do stavu, kdy jsem se z niceho nic rozbrecela, zacala se klepat, zrychlilo a zaroven zkratilo se mi dychani, kdyz jsem sla k psycholozce, rekla mi, ze to jsou uzkosti a dala mi kontakt na psychiatra s tim, ze to semnou prokonzultuje a kdyby byla potreba tak mi nasadi antidepresiva, k psychiatrovi jsem ale nesla a par mesicu po tom co jsem mivala obcanse uzkosti se mi zacalo dit, ze kdyz jsem vysla na ulici, kde bylo i jen par lidi, jsem dostala strach a rozbrecela jsem se, coz byl jako u uzkosti jen chvilkovy stav, strach z lidi jsem mela celkove cca 4x, u uzkosti to stale pretrvava, myvam je tak 3x do mesice, nekdy castejsi, od 14 roku do ted (uz to budou 3 roky) myvam stale pocity smutku, ktere jsou kolikrat bezduvodne, mam snizene sebevedomi (i kdyz me jak pritel, tak pratele podporuji),pocit toho, ze je na me toho hodne, i kdyz mam udelat treba jen jednu vec tykajici se skoly a problem mluvit s cizimi lidmi, kdyz se chci treba zeptat na brigadu, vse radeji vyřizuji telefonicky, coz byl drive take problem, posledni dobou a byvalo to i driv mam neovladatelne zachvaty vzteku, v pripade, ze se stane situace u ktere si reknu, ze semnou neni neco v poradku se rozbrecim, nasledne se nastvu a kricim, ted to doslo az do bodu, kdy dam priteli v zachvatu ranu, kterou si nezaslouzi, protoze nerekl nic spatneho, jen se treba vyjadri k memu stavu (ne nijak, jak by nemel).Nevim, cim by to mohlo byt, nemam zadne problemy v rodine, spise na opak, to same se skolou a prateli, vse mam v zivote v poradku, jen tyto stavy, pokud se tomu tak da rikat, me omezuji, Mam problem mluvit o techto svych problemech s nekym primo a myslim, ze bych nezvladla ani rict vse, proto jsem si zvolila online poradnu, doufam, ze je muj "dotaz" srozumitelny a ze budu konecne vedet, co by to mohlo byt. Moc dekuji za odpoved.

Lucka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lucko,

děkujeme Vám za Váš dotaz a Vaši důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete, že už tři roky míváte stavy, které se podobají úzkosti. Také míváte pocit, že je toho na Vás moc a dělá Vám potíže mluvit s cizími lidmi. Když o svém stavu přemýšlíte, může se dostavit záchvat vzteku, a to až takový, že příteli dáte ránu. Sama říkáte, že Vás tyto stavy v životě omezují, ale je pro Vás těžké o nich přímo s někým mluvit. Poté co jste úzkost zažila poprvé, jste navštívila psycholožku, která Vám doporučila návštěvu psychiatra, ke kterému jste ale nešla. Na nás se nyní obracíte s otázkou, co by Vaše stavy mohly znamenat.

Při čtení Vaší zprávy mě napadalo, že to pro Vás je nejspíš náročné tři roky prožívat takovéto stavy, aniž byste věděla proč, nebo jak se jich zbavit. Zároveň ale své obtíže popisujete velmi podrobně a vnímáte i jak ovlivňují Vaše chování, což je určitě prvním krokem ke zlepšení Vašeho stavu. Navzdory tomu, že je pro Vás těžké o Vašich stavech mluvit, napsala jste nám, v čemž vidím odvahu a odhodlání situaci řešit. Bývá užitečné, když kolem sebe máme lidi, kterým se můžeme se svým trápením svěřit. Chápu, že záchvaty agrese vůči příteli Vás mohou mrzet, zároveň je však fajn, že při Vás přítel stojí, když se něco takového děje. Napadá mě, zda není ve vašem okolí ještě někdo, na koho byste se mohla obrátit a svěřit se, protože by Vám to mohlo poskytnout úlevu a oporu.

Ne vždy, když člověk prožívá pocity smutku, úzkosti nebo vzteku musí být příčina ve vnějším světě. Každodenní prožívání ovlivňuje mnoho složitých chemických mechanismů v lidském těle. Může se stát, že některý z těchto mechanismů přestane fungovat přesně jak má. V tom případě pak člověk může prožívat stavy, které na první pohled nemají žádnou příčinu. Takovou situaci dnes umíme z velké části nebo dokonce úplně napravit. Každý člověk je ale jedinečný, a proto je nutné hledat příčinu individuálně a stejně tak je nutné zvolit postup přímo na míru jeho konkrétní situaci. Není v možnostech internetové poradny z textu přesně určit, jaká je příčina Vašich stavů. Psycholog nebo psychiatr má při osobní návštěvě možnost se Vás doptávat nebo Vás vyšetřit různými metodami a tedy má možnost získat informace, které potřebuje, aby Vám co nejlépe pomohl Vaše stavy zmírnit nebo úplně odstranit. Návštěvy odborníka není třeba se bát. Ani psycholog a ani psychiatr Vám nebudou nutit žádné metody ani léky, které byste sama nechtěla užívat. Kontakty můžete hledat například na webu www.znamylekar.cz.

Je pochopitelné, že je pro Vás těžké o Vaší situaci mluvit s někým cizím, pro mnoho lidí jsou otázky duševního zdraví citlivé téma. Pokud se na osobní návštěvu odborníka z jakéhokoliv důvodu necítíte, okamžitou pomoc Vám mohou poskytnout na některé lince důvěry. Hovory na linku jsou anonymní a školený pracovník s Vámi může probrat Váš stav a případně Vám pomoci ho lépe pochopit. Některé linky nabízejí i chatovací místnosti, pokud by pro Vás bylo těžké mluvit o svých problémech i do telefonu. Kromě lepšího zvládání Vašich stavů Vám může pracovník linky (ať už telefonicky nebo přes chat) pomoci se připravit na návštěvu psychiatra, pokud byste se k tomuto kroku odhodlala.

Přejeme Vám hodně síly.

Tým poradny    

skrýt odpověď ↑
24.6.2018

Kde se to v těch lidech bere?

Dobrý den, kde najdu studie a materiály, či přímo již popularizační texty (nebo videa) vysvětlující zvláštní fenomén, kdy státní zaměstnanci ochotně plní různá zvěrstva? Např . za druhé světové války to byli státní zěmastnanci Německa, kteří ochotně budovali a provozovali vyhlazovací tábory. Bez jejich svědomité práce by nebylo možné vyvraždit milióny lidí. Aktuálně v USA státní zaměstnanci rozdělují rodiny, odebírají plačící děti a zavírají do klecí. V Česku dlouhodobě je odebíráno z rodin na 4000 dětí ročně. Milión lidí je v exekucích. A opět za tím vším stojí oddaná a svědomitá práce státních. Je u státních zamstnanců nějak zvláštně narušen mozek, že jim to umožňuje páchat zvěrstva na vlastních sousedech? Nebo kde se to v těch lidech bere? Jak psychologie vysvětluje, že zatímco zvěrstva páchají milióny, za vinu jsou dávána jednomu jedinému vůdci, který nějaké zrůdné myšlenky přinesl? Přeci myšlenka bez vykonavatrelů není nikdy nebezpečná. Jak je tedy vysvětlen tento rozpor, zda-li vůbec byl někdy vysvětlen?

David zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Davide,

zajímalo by Vás, jak psychologická věda nahlíží na téma poslušnosti k autoritě v extrémní míře. Zmiňujete vyhlazovací tábory v nacistickém Německu i aktuální situaci v USA i České republice, kdy podle Vás dochází k nemorálnímu a nesoucitnému chování státních zaměstnanců. Chtěl byste vědět, jak by se takové chování dalo vysvětlit a připadá Vám, že zločiny by měly být dávány za vinu jejich vykonavatelům a ne jen těm, kdo vydali rozkazy k jejich spáchání.

Na začátek bych chtěla zmínit mnohé procesy s válečnými zločinci ze 2. světové války - nedá se tedy říci, že by vykonávání zločinných rozkazů bylo beztrestné. Ačkoli se to zdá nespravedlivé, pro běžného člověka je jistě jednodušší soustředit se pouze na jednoho hlavního viníka namísto milionů, které zmiňujete. Psychologie se však otázkou zla a jeho pachatelů dlouhodobě zabývá. Jeden z nejznámějších experimentů v sociální psychologii, jehož autorem je Stanley Milgram, zkoumal otázku, kterou si kladete i Vy - jak je možné, že jsou lidé schopni poslechnout extrémní rozkazy a dokonce tak i někoho zabít? O průběhu a výsledcích experimentu se můžete dovědět zde (video je v angličtině, možnost anglických titulků) nebo zde. Také jeden ze známých psychologů současnosti, Philip Zimbardo, se tématem zla zabývá - zde se můžete podívat na jeho přednášku s českými titulky, nebo si přečíst jeho knihu Luciferův efekt. Pokud se o toto téma budete chtít dále zajímat, můžete si nechat další zdroje doporučit ve veřejné nebo i univerzitní knihovně. Odborné články také můžete najít například pomocí https://scholar.google.cz/ , kde ale převládají texty v angličtině.

Na rozdíl od nacistického Německa a jiných diktatur žijeme v zemi, kde je činnost veřejné správy kontrolována a je možné se vůči případným pochybením a nespravedlivému zacházení vymezit. Pomoci v tom může například úřad veřejného ochránce práv - ombudsmana, na který se dá obrátit zde. Řešit tyto záležitosti není v možnostech a ani účelem internetové poradny, ale mohl byste zkusit vyhledat přednášky nebo diskuse s odborníky například na vysokých školách, v knihovnách či diskusních klubech. Program bývá dostupný na webových stránkách nebo na Facebooku. Možná by Vám podobné akce mohly pomoci porozumět systému veřejné správy a poskytnout Vám také informace o tom, jak se případně angažovat v rozhodování o jeho podobě.

Přejeme Vám, abyste brzy našel odpovědi na Vaše otázky.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
23.6.2018

Jaký má ta žena problém?

Je žena...a ta opakovaně navazuje partnerství s muži, o kterých dříve či později prohlásí, že " je divný, chová se divně, je asi psychopat,(jeden dokonce vrah).. já už to nemůžu vydržet, co když mi ublíží, mám pocit, že mě uspává, abych neodešla, obrovsky žárlí, chce, abych se o něj starala, rodina se chová nemožně, není to pro mě přípustné".... Při doporučení, ať odejde a to hned, že jsou to závažná obvinění, tak " to nejde, asi by jí něco udělal nebo by mu mohl její náhlý odchod ublížit a že vlastně lehký pokrok udělali, ale tedy, že to udělá ,ale pomalu." Se všemi se vždy rozešla. Nyní má partnera, se kterým je opět v rozchodové fázi. Moje otázka zní: nezávisle na tom, zda ti muži jsou opravdu takoví, jaký problém má asi ta žena, když toto buď přitahuje, či jí to vždy po nějaké době uzraje v hlavě. Podotýkám, že začátky jsou vždy, přitažlivé , zamilované. Děkuji mnohokrát za odpověď

Lenka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lenko,

děkujeme Vám za Váš dotaz. Píšete nám o ženě, která navazuje vztahy, ve kterých se opakuje jistý vzorec. Po fázi zamilovanosti tato žena začne svého partnera popisovat jako divného, možná dokonce jako psychopata. Na rady, že by měla z takovéhoto vztahu odejít sice reaguje vyhýbavě, ale vztah nakonec ukončí. Vy se nás ptáte, jaký má tato žena problém, když buď takovéto partnery přitahuje, nebo když své partnery začne po čase vnímat jako divné.

Z Vašeho dotazu chápu, že byste ráda pochopila, proč se v životě té ženy opakují vztahy končící závažnými obviněními. Také mě napadá, že možná máte starost o její bezpečí a spokojenost. Posuzovat situaci třetích lidí ale není v možnostech internetové poradny. K odpovědi na otázky podobné té, kterou nám pokládáte, by bylo potřeba hlavně mluvit s onou ženou a znát přímo její pohled na situaci. I sebelepší popis někoho „zvenku" už zahrnuje větší či menší zkreslení, právě tím, že se na věc dívá z jiného úhlu. To ovšem neznamená, že se této ženě nemůžete pokusit pomoci. 

To, jak tato žena popisuje po chvíli své vztahy mohou být, jak píšete, vážná obvinění. Zároveň ale pro ženy v podobných vztazích nebývá snadné z takového vztahu odejít a mnohdy toho ani nejsou schopny, a tedy doporučení, aby „hned odešla" nemusí být dostatečné. V takové situaci může taková žena například sama napsat do poradny nebo zavolat na některou z linek důvěry, kde jí školený pracovník pomůže rozchodem projít nebo jí doporučí pro ni ještě vhodnější formu pomoci. Existují i linky specializované na pomoc obětem domácího násilí (např. DONA). Z Vaší zprávy chápu, že takovéto vztahy se v životě té ženy opakují už delší dobu. V takovém případě může navštívit osobně psychologa nebo psychoterapeuta. Tito odborníci mají při osobních setkáních možnost zmapovat situaci do hloubky, pomoci klientovi odhalit příčinu a nasměrovat ho k možnému řešení. Toto jsou možnosti, o kterých ona nemusí vědět, a tedy byste jí je mohla nabídnout. Pokud spolu máte přátelský vztah, můžete jí i nabídnout, že ji na první návštěvy doprovodit a být jí v možná nové situaci oporou.

Přejeme abyste brzy nalezla odpovědi na své otázky,

Tým poradny    

skrýt odpověď ↑
21.6.2018

Na koho se obrátit, abych mohl fungovat i mimo práci

Dobry den, mam takovy problem od srpna min. Roku jsem ukoncili vztah s manzelkou cekame na rozvod... a tim zacalo ze jsem byl porad v praci. Pracuji jako ridic kamionu v eu. Jezdil jsem dany turnus 3 tydny v praci 1 tyden doma. V prosinci sem si nasel pritelkyni akorad ze jsem porad v praci tak to ukoncila... ted jsem i 3 mesice v praci v kuse a kdyz jedu dom tak na vikend s prace to mam 750km jedna cesta. Pri povinnych pauzach 11 nebo 9h nemuzu spavat a kdyz tak 2-3h kdyz uz se teda postesti spat dyl tak stejne jsem utahanej a je me hur nez kdyz nespim.Jsem nervozni kdyz nemuzu jet a mam cekat na praci na nakladka a tak... kdyz si nahlasim ze jedu domu na vikend tak uz tyden jsem stoho nervni..kamaradka me rekla ze jsem workoholik a ze utikam pred tim ze cekam na rozvod... s manzelkou sme nemeli spolecne deti ale mela kluka kteremu byli 3 mesice kdyz jsme se dali dohromady. tak me rika tati.10 mesicu jsem ho nevidel ted pred 2 tydnama jsem snim byl na vylete od te doby jsem s toho mimo ze jsem jako jeho tata zklamal. Veskere konicky sli ted uplne stranou jediny nad cim myslim je prace a kluk... momentalne si nedovedu predstavit byt dyl nez 3 dny doma bez toho abych jel s kamionem... nevim na koho a kam se obratit abych zas mohl fungovat i jinak nez jen v praci... dekuji za radu..

Jirka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jirko,

svěřujete se, že od rozchodu s manželkou, jste stále v práci a čekáte na rozvod. Poslední tři měsíce pracujete v kuse, nevěnujete se koníčkům, špatně se Vám spí a po krátkém spánku jste ještě více unavený. Před dvěma týdny jste po několika měsících viděl manželčina syna a od té doby si vyčítáte, že jste zklamal jako táta. Vaše zaměstnání a kluk jsou momentálně jediné věci, nad kterými uvažujete. Rád byste věděl, na koho se můžete obrátit, abyste mohl fungovat i mimo práci.

Při čtení Vašeho dotazu si všímám, že Vám kluk hodně chybí a je Vám líto, že se s ním nesetkáváte tak často, jak byste si přál. Říkám si, že je nejspíš hodně vyčerpávající být tak často v práci bez dostatku spánku. Některým lidem se stává, že se pro ně práce může stát jedinou možností, jak trávit svůj čas. Někdy k tomu může přispět náročná situace jakou je třeba čekání na rozvod. Dovedu si představit, že se Vám po rozchodu s manželkou mohl zásadním způsobem změnit život a práce pro Vás mohla být jedna z věcí, která se nezměnila. Napadá mě, že se můžete k aktivitám, které Vás dříve bavily, postupně navracet, aby se opět staly součástí Vašeho dne. Můžete si například stanovit přesný režim, kde si naplánujete své koníčky. Lze začínat s drobnými změnami a následně přibrat další své aktivity. Někomu může také pomáhat plánovat svůj volný čas s dalšími lidmi, kteří je mohou motivovat.

Co se týče Vašeho stesku po synovi, ten se mi zdá pochopitelný. Píšete, že jste s ním byl od malička, říká Vám táto, proto je přirozené, že Vám chybí a myslíte na něj. Pocit, že jste jako táta zklamal může být velmi nepříjemný a tíživý. Napadá mě, zda byste si o těchto pocitech nemohl promluvit s manželkou nebo někým jiným z rodiny. To, že se manželství rozpadne, nemusí znamenat, že jste selhal jako otec. Rozpad manželství nemusí mít na Váš vztah se synem dopad, pokud si s manželkou například domluvíte pravidla, kdy se budete moci vídat a věnovat se mu. Pro Vašeho syna i pro Vás může být nyní důležité, když spolu budete trávit čas a je proto fajn, že jste s ním šel na výlet. Ráda bych Vás podpořila, abyste podobné akce dělal znova, protože společně strávený čas může Vašemu vztahu se synem prospět a může to zmírnit Váš stesk i pocity selhání.

To, co prožíváte, nemusí být jednoduché a je fajn, když o tom, co zažíváte můžete mluvit s někým blízkým, třeba s kamarádkou, která Vaši situaci nejspíš už zná podrobněji. Nebo byste si mohl promluvit i s někým jiným ve Vašem okolí komu důvěřujete. Své trápení můžete sdílet i s psychologem nebo psychoterapeutem, který Vám může pomoci najít způsoby, jak začít opět fungovat i v jiných oblastech Vašeho života. Konzultace bývají většinou pravidelné a pravděpodobně by vyžadovaly Váš návrat na jedno místo. Také můžete využít linky důvěry, kde si můžete o svých pocitech promluvit telefonicky. Linky plně nenahrazují dlouhodobou práci při osobním setkání s odborníkem, ale mohou pro Vás být snadněji dostupné, když jste na cestách. Čísla začínající „116" jsou evropské linky, na které se můžete bezplatně dovolat z území EU.

Přejeme Vám, abyste brzy opět fungoval i mimo práci.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
21.6.2018

Matčin přítel mě uráží, nevím, co mám dělat

Dobrý den, moji rodiče jsou rozvedení a moje matka si našla nového přítele, který není až tak nový, neboť s ní už jednou měla vztah v době jejího dospívání. Problém je zřejmě v tom, že se vše sehrálo velmi rychle. Rodiče spolu měli asi čtyři roky trvající manželkou krizi, po které matka přišla otci na nevěru. Můj otec se vztah s ní nesnažil dát příliš dohromady a přibližně po devíti měsících přišel rozvod. Matka se v době, kdy byl návrh na rozvodové řízení již podán, začala stýkat s "kamarádem", ze kterého se nakonec vyklubal její nový/starý přítel. Mně i sestru s ním seznámila a vše probíhalo celkem poklidně a já jí její nový a šťastný vztah přála. Po rozvodu se však matka neměla kam nastěhovat a tak jsme se já, matka a sestra přestěhovaly k příteli, který má také dvě dospívající děti, do bytu 3+1, který prošel svépomocnou rekonstrukcí a stal se z něho byt 4+kk. Vše probíhalo velmi na rychlo a za pár dní jsme už bydleli. Při stěhování však bylo zapotřebí vytřídit spoustu věcí, abychom do tak malého bytu všechny osoby nashromáždili. Při třídění nějakých starých koupelnových pomůcek jsem utrousila, že hřebeny, které už jsou v koši, tam patří protože vypadají jako zavšivené. Tento můj komentář vyslechl matky přítel a velmi se urazil, že jsem o jeho rodině prohlásila, že mají vši (tak to samozřejmě myšleno nebylo). Od té doby se jeho chování ke mně změnilo, když to jen jde pořád má urážející poznámky na mou osobu, na mou školu a vlastně na vše, co se mnou souvisí. Matka tyto urážky bere jako vtip a ještě se jim směje. Sestra toto změněné chování mé matky již nadále nevydržela a před měsícem se odstěhovala k otci. Aby toho nebylo málo, zjistilo se, že mámin králík, který přijel s námi, má zdravotní problémy a bylo potřeba vyřešit jeho zdravotní stav. Ze svých našetřených úspor, protože matka se odmítla podílet na léčbě jejího zvířete, jsem králíka vzala na veterinu, kde zjistili, že jeho problémy jsou způsobeny špatně rostlými zuby a bylo potřeba mu je vytrhnou a nechat odstranit vzniklý absces, který byl rovněž vzniklý od špatných zubů. Jen díky včasnému zásahu králíček žije. Králík je v současné době stále v léčení a sjednává se jeho přesun do azylu pro nemocná zvířata, z důvodu nenávisti přítele mé matky k němu. Dále vše doma pokračovalo pořád stejně, matky přítel si mě neustále dobíral, a aby toho nebylo málo začal i urážet mého přítele a jeho práci, což se mému příteli rozhodně nelíbí a odmítá se v této domácnosti zdržovat, když je přítomen přítel matky. Matky přítel však urážek očividně nemá dost a v poslední době se pustil i do připomínek, že mu nemocný králík vadí, kdy už konečně odejde, a urážek na adresu mého malého morčete, že by už mělo umřít. Naposledy, když si dal trochu víc vína, na mě velmi křičel, v přítomnosti mé matky, a nadával mi, že jsem králíka léčbou málem zabila, že jsem spratek, a že mám okamžitě vypadnout z jeho bytu. Sebrala jsem se tedy a skoro jsem i odešla, se mnou chtěla odejít i má matka, protože už od ní odešla sestra a bez nás obou by to nezvládla. Nakonec jsem tedy svolila k tomu, že zůstaneme, protože odchod by znamenal rozchod mé matky a jejího přítele, a to by mi matka nikdy neodpustila. Vztahy jsou v této "rodině" poslední dobou velmi vypjaté, děti přítele jsou drzé a sprosté na mou matku, má matka přítelovi děti ignoruje, přítel matky nadává svým dětem i mně a já se snažím příteli matky vyhýbat, s jeho dětmi naštěstí vycházíme dobře. V poslední době je toho na mě až příliš, snažím se urychlit přesun nemocného králíka do azylu, musím mu věnovat dostatek času na léčbu, starám se o své morče, do toho ještě zkoušky ve škole a nepřidává mi, že mě a všechno okolo mě je nehorázně uráženo. Příteli matky jsem už několikrát opakovala, že mi jeho vtipy vadí, nepřijdou mi vtipné a velmi mě uráží, co naplat, děje se to i nadále. Matka se mě nezastane, zkoušela jsem jí vysvětlit, že se mi přítelovo chování nelíbí, ale ona vždy jen odvětí, že nemám být vztahovačná a vyčte mi, že jí kazím její dokonalý vztah. Nedávno dokonce přišla s tím, že se budou brát. Nejraději bych se odsud odstěhovala, k otci ale nechci, protože s ním mám nějaké rozepře a nemám dostatek peněz a pravidelný příjem na nějaký podnájem. S přítelem sice šetříme, kde se dá, ale zatím je to pořád málo. Nezbývá mi než zvažovat ukončení školy a jít pracovat, abych odtud byla pryč. Prosím, poraďte mi, co mám dělat. Snažím se čas trávit i mimo domov, ale učení na zkoušky vyžaduje mou přítomnost doma a navíc nemůžu být dlouho pryč kvůli zvířatům.

Anet zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Anet,

děkujeme, že se na nás obracíte s Vaším dotazem. Svěřujete se nám se svojí situací doma. Vaši rodiče se rozvedli a Vaše matka se s Vámi a Vaší sestrou přestěhovala do bytu ke svému příteli. Ze začátku vypadalo vše v pořádku. Při stěhování jste však řekla něco, co zřejmě urazilo matčina přítele. Od té doby se k Vám chová jinak a často Vás uráží. Dokonce začal urážet i Vašeho přítele. Matka bere tyto urážky jako vtip a nezastane se Vás.  Vaše sestra už toto chování nemohla vydržet a přestěhovala se zpět k Vašemu otci. Vám se v tomto prostředí také nežije dobře, ale k otci se stěhovat nechcete. S přítelem šetříte, ale zatím to na nějaký podnájem nestačí, proto zvažujete, že přerušíte studium a půjdete pracovat. Nyní nevíte, co máte dělat.

Zkouším si představit, jaké to pro Vás nyní je. Nebývá příjemné, když někdo uráží a zesměšňuje to, co děláme. Nedivím se proto, že Vám to může vadit. Oceňuji, že jste si s matkou i s jejím přítelem zkoušela promluvit a říct jim, co Vám vadí. To chtělo jistě hodně odvahy. Umím si představit, že může být frustrující a demotivující, že jste nebyla vyslyšena a matka se Vás nezastala. Všimla jsem si, že zmiňujete dobré vztahy s dětmi přítelovy matky. Napadá mě, zda by Vám právě ony nemohly ve stávající situaci nějak pomoci nebo Vás podpořit. Ráda bych Vás povzbudila, abyste nevzdávala ani opakovaný rozhovor s matkou. Chápu, že se Vám do toho nemusí chtít, ale někdy může pomoci ožehavé téma otevřít k diskusi znovu, ale třeba jen vybrat jiný čas či vhodnější příležitost. Mohla byste si s matkou otevřeně promluvit o tom, jak se cítíte a svěřit se jí s Vaší obavou z ukončení studia, i s tím, že Vám současné domácí prostředí nevyhovuje ke studiu a k životu. Možná byste k tomuto rozhovoru mohla přizvat i Vaší sestru, přítele nebo někoho z dalších členů domácnosti, kteří by Vám mohli být oporou. Je možné, že Vám matka ani po tomto rozhovoru nebude umět pomoci nebo s neporozumíte. Jsou však i další zdroje, kde zéskat pomoc a podporu. Bývá dobré obrátit se například na přátele a rodinu, kteří Vám mohou být emoční podporou. Svěření se někomu blízkému by Vám mohlo ulevit a nemusela byste tak nést celou tíhu jen na sobě. Také byste se těchto osob mohla zeptat, zda je nenapadá nějaké řešení ohledně Vašeho bydlení. Je možné, že někdo z nich ví o něčem, co by pro Vás nebylo až tak finančně náročné, či by Vás mohl ze začátku finančně podpořit.

Kdybyste chtěli řešit rodinnou situaci nějak společně, ale nevěděli jste, jak nejlépe postupovat bez hádek a aby komunikace vedla ke kompromisu, napadá mě, že byste mohli využít služeb některé z rodinných poraden, kde by Vám mohli odborníci poradit, jak lze hledat řešení.Z Vašeho dotazu mám pocit, že se snažíte být velmi silná a za řadu věcí přijímáte odpovědnost, což může někdy být velmi psychicky náročné. Proto mě napadá, že byste se mohla obrátit na psychologa, kterému byste se mohla se svou situací svěřit a více ji probrat. Například na Vaší škole možná může být takový, který je bezplatný. Kontakty na psychology mimo školu můžete najít také na www.znamylekar.cz. Dále mě napadá, že v otázkách studia a finanční tísně, byste se mohla zajít zeptat na studijní oddělení ve škole. Většina škol nabízí různé finanční podpory a stipendia pro studenty, kteří se ocitnou v obtížné životní situaci. Také byste mohla využít služeb některé z občanských poraden, kde Vám nabízí bezplatné konzultace. Můžete se jim svěřit se svou finanční situací a projednat s nimi možné způsoby řešení. Pokud by toho na Vás bylo někdy příliš a neměla jste se komu svěřit, můžete využít některé ze služeb linek důvěry.

Přejeme Vám, aby se Vaše situace brzy zlepšila.

Tým poradny  

skrýt odpověď ↑
20.6.2018

Nevím, co si mám myslet o divném chování kamaráda

Dobrý den mam dotaz jak se mam zachovat můj kamarád mi poslední dobou dělá vážné starosti poslední dobou se chová dost divně.Jeho máma mi řikala že ve dne v noci hraje počítačový hry bez přestání a většinu svého času tráví na počítači kde hraje střílečky zavřevný ve svém pokoji je dost introvertní chová se nezvykle divně a paranoidně, dokáže využít situace ve svůj prospěch a je to mistr v lhaní je to tak dokonalý až se sám divim příjde mi jako by si to připravil jako test ve škole vše naprosto sedí až do té doby než řekne další variantu která ho prozradí protože datumy a časy se neshodujou příjde mi jako by žil ve svém světě vytvořeném a postaveném na lži dost často mluví v minulém čase a vzpomíná na starý doby.Lidi mi hovořili že pije alkohol,kouří cigarety a marihuanu,šnupe drogy konkrétně pervitin vim že mi jednou řikal že jse mu u doktorky injekce hnusí a má z nich přímo panickou hrůzu.Dozvěděl jsem se od jednoho bývalého kamaráda že takhle to už prý dělá deset let a různě to prokládal a kombinoval že občas hodně pil a někdy si dal drogy ten náběh na ty drogy si prý vytvoříl z tramadolu co mu doktorka předepisovala na bolesti zad si po dvou rokách v tabletové dokonce snad i v kapačkové formě na tyto látky za tu dobu si vypěstoval dost silnou závislost a potřeboval to něčím jiným nahradit.Pomatuju si že tehdá mi řikal u něho na návštěvě jak spadl opilej ze schodů že si málem zlomil při pádu vaz že ho matka nechtěla do nemocnice odvízt a že radši než aby byl postiženym kryplem na vozejku tak by radši při tom pádu zemřel a měl svoji svobodu a klid.Dost mě to tehdá u něj překvapilo ale poslední dobou mi to dává smysl za tu dobu to nebylo tak poznat a popravdě by mě to ani nenapadlo.Všiml jsem si u něj že je dost narcista a kritiku na jeho osobnost snáší jen velmi těžko sám sebe považuje za nadřazeného v lidské rase a nechal si sešít svoji uniformu v které chodí výhradně doma a prohlíží se před zrdcadlem a tvrdí že je vůdcem nadřazeného elitního superstátu který bude vytvořen na nějakym uzemí nepomatuju si už na jakém. Kromě toho všeho ho dost prý inspiruje Anders Breivik Norský terorista je jím fascinován a jeho názor že to považuje za brilantní efektní útoky od dob druhé světové války a že jeho činy jsou omluvitelné na základě toho že Breivik jednal v obraně a v zájmu své země a to je prý podle něho polehčující okolnost to mě opravdu dost znepokojuje když si vezmu co se stalo..Říkal mi to sám že prohlašuje že nemá rád lidi a hnusí se mu tento svět a tuhle dobu křivdy v jeho životě nebudou nikdy zapomenuty.Jeho dětství nebylo jednoduché táta alkoholik rodiče rozvedený jeho máma hodná slušná pracovitá byla furt v práci starali se o něj babička s dědou už tehdá sousedky mí mámě řikali že je to hodnej kluk a že se dopustil pár méně závažných deliktů rvačky,špatně se učil disciplína a záškola první cigaretu si zapalíl ve dvanácti letech asi to neměl jednoduchý setkával se se šikanou ze strany učitelky vyprávěl mi o jeho hororových nočních můrách že z toho nemohl ani usnout podle mě byl okolím odstrkován a byl v roli outsidera nikdo ho neuznal nebral vážně a neměl doopravdy rád to je pouze můj názor asi ho to muselo určitě psychicky dost poznamenat v jeho dětství a budoucím životě jeho rodiče ho prý nikdy nepodporovali a nevěřili mu v jeho snech a velkolepých plánech.V jeho fantazii a představách tvrdí že se měl narodit jako někdo jiný v jiné době a že mu příjde že do této doby a generace lidí nepatří je mu 28 let všichni sním přestali dávno bavit že je to psychopath ztratil přátelé a sociální vazby s okolím a komunitou lidí rád bych mu jako kamarádoj pomohl. Žádám vás vážená paní,pane zabývající se psychologií o váš osobní a hlavně odborný názor na věc a situaci, kterou jsem vám zde uvedl dělá mi to opravdu dost velké starosti a nezdá se mi to úplně normální a myslim že by potřeboval podstoupit duševní léčbu. Já sám nevim co si o tom mam myslet ??? Děkuji za váš čas a názor budu rád když mi vaši odezvu prosím zašlete na uvedenou email adresu děkuji s přátelským pozdravem Jirka.

Jirka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jirko,

kamarád Vám svým chováním dělá poslední dobou starosti. Připadá Vám, že žije ve svém vlastním světě, méně se potkává s ostatními lidmi a je spíš introvertní. Podle Vás byl kamarád v roli outsidera a nikdo ho neměl doopravdy rád. Popisujete, že bere drogy, často hraje počítačové hry a považuje se za nadřazeného člověka. Jeho chování Vám nepřipadá normální a myslíte si, že by kamarád potřeboval léčbu, a rád byste mu pomohl.

Z Vašeho dotazu je znát, že Vám na kamarádovi záleží a jeho chování Vás trápí. Všímám si, že nad kamarádem nejspíš hodně přemýšlíte a sháníte podrobné informace o tom, jak mu pomoci. Nemusí být jednoduché sledovat, jak se mění chování někoho blízkého. Z toho, co popisujete mi připadá, že Váš kamarád zažil těžká období, která mohla ovlivnit jeho chování. Napadá mě, že si s kamarádem můžete o jeho chování ještě více popovídat, a u toho se mu můžete svěřit, že Vás to trápí a hledáte možnosti, jak mu pomoci. Je však možné, že kamarád své jednání jako problém nevnímá a odmítne o tom s Vámi mluvit. Rozhodnutí, jestli své jednání bude řešit, je na něm, ale Vy jej v tom můžete podporovat.

Ptáte se na odborný názor na situaci. V rámci internetové poradny nelze posoudit do jaké míry je kamarádův stav v normě. Je možné, že chování Vašeho kamaráda je ovlivněno drogami, které užívá. Při braní drog se můžeme stát introvertnějšími, mít kontroverzní názory a podobně. Píšete, že podle Vás by potřeboval podstoupit léčbu. To by mohl být dobrý nápad. Pokud by kamarád chtěl, může využít služeb psychologa či psychoterapeuta, se kterým může svá trápení a myšlenky probrat. Můžete jej odkázat například na stránky znamylekar.cz, kde najde kontakty na odborníky v jeho okolí. Také pro Vás nemusí být situace jednoduchá. Napadá mě, že můžete své obavy a možnosti řešení situace probrat s někým blízkým, komu důvěřujete, a svěřit se mu jak celou situaci vnímáte. Podobný rozhovor my Vám mohl nabídnout nezaujatý pohled a třeba i nápady, co lze pro Vašeho kamaráda udělat dál. Můžete využít také linek důvěry, kam můžete zatelefonovat nebo na některých i chatovat. Spolu s odborníkem můžete kamarádovu situaci probrat a třeba najít konkrétní možnosti, jak mu pomoci.

Přejeme Vám, aby se situace brzy zlepšila.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
20.6.2018

Setkala jsem se se svými nejoblíbenějšími herci a od toho dne jsem divná

Dobrý den, to s čím se na vás obracím lze jen těžko popsat. Měla jsem možnost setkat se se svými nejoblíbenějšími herci, dokonce přímo během představení. Nějakou dobu jsem si s nimi i povídala. Jenže od toho dne jsem taková divná. pořád se mi vracejí vzpomínky na ten moment, neustále. Nejsem skoro schopná se ve škole učit, pořád jsem taková smutná a několikrát denně naprosto bezdůvodně brečím. Téměř pokaždé, když vidim

Nevím zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, že se na nás s Vaším dotazem obracíte. Vypadá to však, že nám přišel nedokončený.  V napsaném se nám svěřujete s pro Vás těžko popsatelnou situací. Setkala jste se se svými nejoblíbenějšími herci, ale od té doby se cítíte divně. Vzpomínkami se neustále vracíte k tomuto momentu a nemůžete se ve škole pořádně soustředit. Také jste často smutná a bezdůvodně pláčete. Zřejmě byste ráda věděla, co se s Vámi děje a co máte dělat.

Při čtení Vašeho dotazu mi běželo hlavou, jak je pro Vás asi náročné cítit se z ničeho nic úplně jinak a nechápat, proč to tak je. Samotné by se mi to asi také špatně popisovalo. Někdy, když zažijeme velký příval radosti nebo nějaký neobyčejný zážitek, může být návrat do reálného života najednou smutnější. Je možné, že je to právě Váš případ. Napadá mě, zda jste se svými pocity svěřila někomu blízkému, svěřením by se Vám mohlo ulevit. Také byste se mohla zkusit zaměřit na nějaké aktivity, co Vás baví. Mohlo by Vám to pomoci odreagovat se a myslet na něco jiného.

Neuvádíte, jak dlouho se cítíte divně. Je možné, že tyto pocity samy vymizí. Pokud však tento Váš stav trvá už delší dobu a výrazně Vás omezuje, mohla by Vám pomoci návštěva odborníka, kterému byste se mohla svěřit a společně byste mohli hledat příčinu a řešení této situace.

Psychologa či psychoterapeuta můžete i s recenzemi nalézt například zde. Někteří psychologové však do 18 let vyžadují souhlas zákonného zástupce. Oslovit můžete také školního psychologa, pokud na Vaší škole působí. Pokud byste se někdy cítila sama a neměla se komu svěřit, můžete se obrátit na některou z linek důvěry.

Přejeme brzké zlepšení situace

Tým poradny

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 1-25 z 1055 → stránka: 12