Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 1-25 z 713 → stránka: 12

9.10.2017

Má sestra má schizofrenii a je závislá na drogách, poraďte, jak ji můžeme přimět k léčení

Dobrý den, obracím se na Vás jako na poslední možnou pomoc. Říkejte mi třeba Nika. Je mi 25 let a jsem studentkou Masarykovy univerzity. Píšu Vám kvůli mé mladší sestře, které je 22 let. Moje sestra je od 13 let závislá na marihuaně a jiných návykových látkách. S marihuanou začala kvůli problémům co jsme měli rodině. Naší rodiče jsou rozvedení už 12 let. Moje matka žila s mým strýcem (ano bratrem mého otce). Rodinné problémy se týkaly toho, že můj strýc roky bil a psychicky týral naší mámu a nejen jí, ale i nás. Na mě nikdy nevztáhl ruku ale vyhrožoval mi smrtí (o tomto má záznamy policie). Poprvé jsem zažila domácí násilí jako třináctiletá dívka. Poté se to stupňovalo. Bydleli jsem se svojí sestrou i bratrem u svého otce. Ten se pokoušel mojí setru "zkrotit" tak, že když nepřišla v noci domů tak jí jako trest zbil. Čím více se to opakovalo tím blíže se dostávala do společnosti, která brala drogy. Bohužel to za ty roky dospělo až do takového stádia, kdy v loni v létě chtěla skočit z balkónu ze 3. patra kvůli halucinaci, že jí chce někdo v bytě, kde žila (byt psaný na mámu) zabít. Já jsem v té době byla na studijním pobytu v zahraničí a můj bratr v té doby pracoval zahraničí a moje sestra bydlela sama. Zachránil jí soused, který jí přistavil žebřík a zavolal mojí mámě co se stalo. Již několik měsíců dříve měla různé halucinace a byla hospitalizovaná na psychiatrické léčebně ve xxx (Poznámka poradny: „Nezveřejněno z důvodu zachování anonymity."). Po tomto incidentu byla opět hospitalizovaná. Testy na drogy ukázali, že brala pervitin. Na krátkou dobu se situace uklidnila. Chtěla se léčit, sama se nechala dobrovolně hospitalizovat, měla zájem žít normální život. Jednoho dne se ale seznámila se svým bývalým přítelem a on jí po dvou měsících opustil. Moje sestra je tímto ztratila smysl života. Vše se vrátilo do starých kolejí. Nevím jistě jestli brala nějaké návykové látky ale začala pít alkohol. Doslova na léky, které brala a nadále bere pila a pije velké dávky alkoholu (při předposledním incidentu měla v sobě 2 promile) až se na něm stala závislá. Od května začala bydlet s mámou (po spoustu letech se odhodlala odejít, i přes vyhrožování, že unese její bývalý partner mojí nejmladší sestru) a mojí nejmladší šestiletou sestrou a mým bratrem. Bohužel kvůli strýci moje sestra nenávidí svojí mámu. Má s ní strašný vztah. Všechny halucinace, které moje sestra měla se týkaly mámy, které v těchto halucinacích byla jejím úhlavním nepřítelem a zrádcem. Tato situace vyvrcholila skoro tragicky před 14 dny, kdy jí moje setra v záchvatu vzteku zbila a začala jí škrtit. Tři týdny předtím jí zbila a snažila se jí vyhodit z jejího vlastního bytu. Po prvním incidentu jsme jí nechali hospitalizovat ve xxx (Poznámka poradny: „Nezveřejněno z důvodu zachování anonymity.") nemocnici na psychiatrickém oddělení. Léčila se 3 týdny. Po třech týdnech jí propustili, z důvodu, že nevidí, žádný důvod proč by na dále měla být hospitalizovaná. Hned ten večer se opila a několik dní poté podruhé zbila mámu, což vyvrcholilo až to co jsem již dříve napsala. Policie přijela, seznámila se se situací, venku odchytila mojí sestru a mámu přemlouvali, že jí nemůže nechat na noc venku, že je její povinnost si ji vzít domů, takto jí již několik dní dříve přemlouvala doktorka, že je její povinnost se o ní postarat i když máma je opět oběť domácího násilí. Bez ohledu na to co je spáchala. Nařízená jí byla kontrola u lékaře. Tam se ovšem nedostavila. Po prvním incidentu, kdy se vrátila z nemocnice, byla u svého obvodního lékaře za doprovodu mámy. Doktorka se pouze snažila jí zvýšit předepsanou dávku léku. Mámě, která tam měla popsat co se stalo, a při vzpomínce, jak jí její vlastní dítě bije se rozbrečela. Doktorka konstatovala, že je psychicky labilní jestli nechce naspat nějaké léky, popřípadě, že by jí prospěla hospitalizace. Místo toho aby mojí sestře nařídila řádné léčení tak chtěli na labilitu léčit mámu. Včera večer moje sestra přišla v podnapilém stavu domů. Tajně si přivedla, jejího jednoho bývalého přítele, který jí od 13 let dával marihuanu a přivedl jí k dalším drogám. Já jsem na to přišla, že je v pokoji úplnou náhodu. Snažila jsem se ho vyvést z bytu, ale utekl. Mezitím, v té době na návštěvě byl přítomen můj strýc a zároveň otec mé nejmladší sestry, který je byl přítomen i u předešlého incidentu. Když se zeptal, kam jsme běželi odpověděla jsem to co se stalo. Místo toho, aby se on do situace vůbec nevměšoval, řešil situaci podle svého násilím. Vůbec jsem si neuvědomila, že odešel z bytu a šel za mojí sestrou ven. V chodbě jsme pouze slyšeli, jak setra venku křičí. On jí agresivně napadl a začal bít. V tom přiběhl můj bratr a snažil se je od sebe roztrhnout. Ona mu ve vzteku, co jí udělal rozbila zadní sklo u auta, to jsme ovšem ani jeden netušil. Vrátil se nahoru na byt a začal být agresivní. Slovně útočil na mámu, mě a mého bratra. Vůbec mu nevadilo, že je toho přítomná nejmladší setra, kterou jsem se snažila nějak ochránit od té situace a také byl přítomen můj přítel. Jen díku němu, si strýc nic fyzického ani na jednoho nás nemohl nic dovolit, protože by jsme měli svědka, který by vypovídal proti němu. Nakonec byl námi donucen, aby co nejrychleji opustil byt. V té chvíli zjistil, že má rozbité zadní sklo u auta a zavolal policii, která to vyšetřuje a na nás určitě podal trestní oznámení. Musíte vědět, že on má z dětství komplexy, mě nesnáší, protože jsem fyzicky podobná svému otci a celé roky na mě žárlí. V podstatě my tři děti, jeho dvě neteře a synovec jsme pro něj úhlavní nepřátelé. Myslím si, že musí trpět nějako formou schizofrenie, protože si celý život vytváří realitu, která vůbec nesouvisí s normální realitou. Vytváří si svět, kdy mi mu v tomto světě děláme peklo ze života. Což není vůbec pravda. Nejspíše se v tom už musíte ztrácet ale nevím jak dál. Moje sestra se nechce léčit. Všichni se jí z celého srdce snažíme pomoci. Nejvíce máma a ona se jí takto oplácí. Ani jeden nemáme nervy z ocele. Přeji si aby se uzdravila, aby měla normální rodinu. Abychom žili všichni sourozenci zase opět v dobrém vztahu. Zajímavé je, i přesto kdy jí otec vyhodil z domu, bil jí tak je on ten jediný, ve kterém nevidí nepřítele. Do určité míry ho poslechne. Dnes jsem ho ze zoufalství požádala, aby si jí vzal k sobě a své přítelkyni, aby změnila prostředí a přemluvil jí aby se šla léčit. U mě bydlet nemůže, protože jsem na straně mámy. Dovolila jsem jí aby jednu noc, než se ozve otec zůstala u mě. Jinak by byla nucená jít na ulici. Všem nám to trhá srdce, tolik si přejeme aby se uzdravila. Lékaři a ani policie s touto situací nic dělají. Doslova jsme zoufalí a nevíme si rady, jak dále postupovat. Jak jí přimět, aby se léčila. Momentálně před několika týdny, jsme zažádali aby jí zbavili svéprávnosti, aby jsme jí donutili se léčit. Máma jí měla dělat zástupce u soudu a já opatrovníka, ale po minulých incidentech, jsem se rozhodla, že jí opatrovníka dělat nebudu. Zde vám posílám informace o diagnostice mé sestry. Bohužel nemám přístup k poslední lékařské zprávě tak zde uvedu informace z lékařské zprávy ze dne 31.1.2017. xxx (Poznámka poradny: „Nezveřejněno z důvodu zachování anonymity." Nakonec bych chtěla dodat, že jsme se pokusili jí před rokem přemluvit, aby odešla na léčení. Myslím, že to bylo nějaké centrum Sejřek u Bystřice nad Perštejnem. Bohužel při nástupu sdělila, že tam nechce jít. Dále jsme se spojili s centrem v Modřicích u Brna, který pomáhá lidem se schizofrenií, byla na osobní setkání ale opět odmítla. Předem Vám děkuji za trpělivost a za Vaše poradenství. S pozdravem a velikou úctou, Nika.

Nika zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Niko,

děkujeme za Váš dotaz. Popisujete nám rodinnou situaci, kdy Vás trápí chování Vaší sestry. Říkáte, že je závislá na drogách a trpí schizofrenií. V rodině se projevuje agresivně, a to zejména k matce. Vysvětlujete nám složité vztahy ve Vaší rodině a svěřujete se nám i s komplikovanou rodinnou historií. Ráda byste, aby se šla sestra léčit. Z celého srdce byste jí chtěla pomoci. Chtěla byste, aby se sestra uzdravila a měla normální rodinu.

Z Vašeho dotazu cítím, jak pro Vás může být současná situace obtížná a zraňující. Píšete, kolik jste toho již prožila a kolik jste toho pro sestru zkoušela udělat. Napadá mě, že to pro Vás může být psychicky náročné. Představuji si, že pokusy o poskytnutí pomoci, které jsou sestrou opakovaně odmítány, mohou být pro Vás vyčerpávající. V případě lidí se závislostí a u lidí s těžkými duševními poruchami je však často klíčová právě trpělivost. Ráda bych Vás podpořila v tom, abyste to se sestrou nevzdávala. Vaše podpora může být v jejím uzdravování velmi důležitá, už například tím, že bude vědět, že se má na koho obrátit. Zároveň mám pocit, že se pro sestru snažíte dělat a vymyslet opravdu maximum, což upřímně oceňuji. Je důležité, abyste v celé situaci nezapomínala na sebe. Vidím, že sestře chcete pomoci, cítím, že ji navzdory všemu máte ráda a chcete, aby měla klidný život. Mám pocit, že ochraňujete i svou maminku, svým způsobem se snažíte chránit i svou sestru. To je od Vás šlechetné, avšak je to zároveň náročná pozice.

Někdy se může stát, že naše snahy ochránit ostatní neúčinkují tak, jak bychom chtěli. A v takovém případě bývá dobré, abyste Vaše pocity měla s kým probrat a konzultovat. V současné situaci by možná bylo pro Vás samotnou dobré, abyste si o všem, co Vás trápí, s někým promluvila a podrobněji vše rozebrala. Vhodnou osobou může být někdo blízký komu důvěřujete nebo třeba i psycholog či psychoterapeut, kterému byste se mohla svěřit. Podobný podpůrný rozhovor by Vám mohl pomoci v uspořádání vlastních myšlenek a třeba i v nalezení vhodného způsobu, jak ještě můžete sestře pomoci. Konzultace s psychologem či psychoterapeutem se určitě nebojte. Právě tento člověk je odborníkem, který na základě výčtu věcí, které jste nám jmenovala, může poradit, co by se ve Vaší situaci dalo ještě dělat nebo zkusit, kam byste ještě mohla sama zajít nebo na koho můžete sestru odkázat a podobně. Další informace by Vám mohli poskytnout také ve sdružení Práh jižní Morava, které nabízí odborné sociální poradenství lidem s duševním onemocněním a jejich příbuzným. 

Píšete, že byste sestru ráda přiměla, aby se šla léčit. V případech podobných tomu, který popisujete, bývá někdy obtížné dotyčnou osobu přimět ke změně či k dobrovolné léčbě, to také sama zmiňujete. Je pravda, že sestra má na odmítnutí léčby právo. Chápu, že Vás to může trápit, protože vidíte, že její život ve Vašich očích nesměřuje dobrým směrem. Avšak ona má na celou situaci možná odlišný úhel pohledu. To, jak najít společnou řeč nebo jak byste na vztahu se sestrou mohla pracovat, byste právě mohla s psychoterapeutem nebo psychologem také probrat. Je zde také možnost obrátit se na některou rodinnou poradnu, kam byste mohla zajít sama nebo v doprovodu někoho blízkého konzultovat další možné kroky ve Vaší situaci. Pokud byste se rozhodla psychologa či psychoterapeuta oslovit, jejich seznam naleznete například na webu www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, ať se rodinná situace brzy urovná.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
9.10.2017

V poslední době jsem jiná než dřív. Co se to se mnou děje?

Dobrý den, Je mi 14 let a mám menší problém. Dříve jsem měla strašně moc kamarádů, stále jsem s někým chodila ven, doma jsem skoro nebyla, s někým jsem stále vyhledávala kontakt a ráda jsem trávila čas ve společnosti. To vše se ale změnilo asi před půl rokem. Začalo to tak, že jsem se přestávala bavit s tehdejšími přáteli, protože jsem zjistila, že je vlastně nepotřebuji. Všech jsem si pomalu přestávala všímat, až mi zbyla jedna dlouholetá kamarádka. Rozhodně to neni takové to, že jsme spolu furt venku a musím si sní stále psát. Spíše jen s ní, se cítím šťastná. Asi to je štěstí. Když jsem s ní, směji se a umím se bavit, ať jsme kdekoliv. Jakmile se ale rozloučíme, úsměv zmizí. Všechno mě štve. Jsem stále unavená. Spím přes den, protože jsem unavená a štve mě denní světlo. Nejradši bych spala navždy. Po ránu mám vždy špatnou náladu. Vlastně mi připadá, že jí mám furt. Už jsem na to tak zvyklá, že snad ani nevím, jakou mám běžně náladu, ale nic pozitivního to rozhodně není. Nic mě nebaví, snad kromě hraní počítačových her nebo čtení, ale na to musím mít vážně chuť. Furt bych jenom jedla, ale zároveň si myslím, že jsem tlustá. Je mi ze sebe akorát špatně, ale nejsem schopná s tím nic dělat. Když mi nekdo řekne, že mám dobrou postavu, nevěřím mu. Mám problém, dělat věci správně, okolí mi říká, že se chován jako sobec a ubližuju blízkým, na kterých mi záleží. Ale já si neuvědomuji, že bych to dělala špatně. Všichni mě akorát buzerují, ale neví, jak se cítím. Ani to nikomu říkat nechci, nesnáším vyjadřovat pocity. Vždycky, když mamce řeknu něco špatného, čímž jí ublížím a ona mě za to seřve, myslím si, že jsem k ničemu, že akorát ubližuji lidem, že jsem zase všechno posrala, ale ne protože mi to je líto, ale protože mě mamka seřvala a to znamená, že je něco špatně a já se jí prostě nedokážu od srdce omluvit. Mám jí vážně ráda, ale nevím, jestli si to jen nalhávám, protože by to tak mělo být, nebo to tak skutečně cítím. Jsem ráda, když je v práci a já jsem doma sama, a když přichází čas, kdy má přijít, hned jsem otrávená. Chci být prostě sama. Štvou mě lidé, nechci chodit do města, do obchodu, na festivaly, prostě kamkoliv, kde jsou lidé. Chci být sama a nikoho nepotřebuji, přesto se občas cítím sama. Nesnáším ostatní, nikdo mi stejně nerozumí, všichni jsou otravní a jsou to pokrytci. Beztak na mě nikomu nezáleží. Připadá mi, že nedokážu cítit lásku, jen touhu, která mě stejně po chvíli přejde. Nikomu nejsem schopná se s ničím svěřovat a když píši nikomu, myslím opravdu NIKOMU. Pocity si nechávám pro sebe a snažím se se vším vypořádat sama. Vlastně ani nevím, jaké pocity mám. Občas jsem možná i šťastná, i když jsem doma, ale to je tak ojedinělé, že to ani nevnímám. Nedokážu brát nikoho za kamaráda když už mě někdo pozve ven a já jdu, jen proto, abych nebyla furt doma, s tim člověkem se sice směji, ale ve skutečnosti je mi absolutně jedno a neumím si představit, že bych ho mohla mít za kamaráda. Vlastně si to neumím představit u nikoho. Nemám problém s komunikací, jen prostě nechci. Připadá mi, že tyhle problémy jsou naprosto stupidní a je to jen nějaká puberta, nebo co, ale já fakt nevím, jestli je se mnou neco v nepořádku, jak mi okolí dáva na jevo, nebo jsem prostě jen bezcitný sobec, takže prosím o radu a doufám, že jsem to popsala dobře, protože v tom dobrá vážně nejsem.

Kničemu99 zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

jsem ráda, že jste se nám rozhodla svěřit, i když to asi nebylo jednoduché.

Ve svém dotazu píšete o tom, že v poslední době procházíte jakousi změnou - zatímco dříve jste měla přátel hodně, nyní se od nich odpoutáváte a kromě jediné kamarádky nemáte nikoho, komu byste se chtěla svěřovat a trávit s ním čas. K tomu pociťujete únavu, špatnou náladu, to, že Vás nic nebaví. Jste také zmatená ze svých pocitů. Nevíte, jaké pocity vlastně máte, jestli jsou některé z nich skutečné nebo nikoli nebo jak je vyjadřovat vůči okolí. Většinu času chcete být sama. Nás se ptáte, co se s Vámi vlastně děje a případně, jak z toho ven.

Říkám si, že to, co pociťujete, může být skutečně těžké a vyčerpávající. Najednou je to takový chaos! Hledání odpovědí na určité otázky je v takové situaci víc než oprávněné.

Vzhledem k tomu, že v internetovém poradenství vycházíme vždy pouze z několika řádků, nejsme bohužel schopní s jistotou posoudit, co tyhle všechny změny ve Vašem životě znamenají. Mohu Vám k tomu ale nabídnout několik vlastních myšlenek. Prvně, je skutečně možné, jak sama zmiňujete, že změny, kterými v poslední době procházíte, má na svědomí proces dospívání. Do určité míry tyto starosti provází většinu teenagerů. Nebo mohou být starosti způsobené nějakou zvýšenou zátěží, kterou jste mohla prožít (a nemusela jste si to ani uvědomit). V dotazu zmiňujete, že vše začalo přibližně před půl rokem. Možná by stálo za to popřemýšlet o tom, jak situace u Vás tenkrát vypadala, co jste prožívala a zda se třeba nevyskytlo něco stresujícího ve škole, doma, kdekoliv. Dokážu si představit, že pokud je toho na člověka někde moc, stáhne se do sebe, okolí ho nezajímá, je unavený, vyčerpaný, má špatnou náladu. Tyto pocity ovšem mohou souviset i s něčím jiným (což nedokážeme takto na dálku posoudit).

Ať už je za Vašimi starostmi cokoli, často pomáhá někomu o nich říci. Vím, že jste psala, že v okolí nemáte nikoho, kromě jedné kamarádky, ke komu byste měla důvěru. Možná by stálo za to se nad tím zamyslet - třeba by to mohla být právě ta kamarádka, kterou zmiňujete, máma, kterou máte ráda nebo někdo jiný. Říkám si totiž, že byste třeba mohla v rozhovoru zjistit, že nejste sama, kdo něco podobného prožil. Možná by Vám rozhovor mohl přinést nové možnosti, co s pocity dělat, něco, co Vás samotnou dosud nenapadlo.

Pokud byste ale chtěla mít jistotu, co se s Vámi děje, bylo by na místě navštívit odborníka - psychologa nebo psychoterapeuta. I proto, že sama zmiňujete, že někdy byste nejraději spala na vždy. To jsou tíživé pocity. Zřejmě někdy nevidíte žádné východisko a asi nemáte důvěru, že by Vás někdo mohl opravdu vyslyšet. Chtěla bych Vás však podpořit, abyste na své trápení nezůstávala sama. Napadá mě, že by pro Vás mohlo být třeba přijatelné, svěřit se po telefonu na některé z linek důvěry, které fungují anonymně a kde pracují poradci, kteří Vás budou schopni vyslechnout. Některé z nich fungují nonstop. Odkazy na linky důvěry najdete tady. Kdybyste přeci jen našla odvahu oslovit někoho osobně, nabízí se například školní psycholog nebo Váš praktický lékař, který Vám poradí, na koho se obrátit. Psychologa nebo psychoterapeuta naleznete také například v pedagogicko-psychologické poradně v místě Vašeho bydliště. Další kontakty můžete najít i na stránkách www.znamylekar.cz.

Přejeme, ať se vše brzy v dobré obrátí.

<>

Tým poradny 

skrýt odpověď ↑
8.10.2017

Jak odpustit lidem, kteří mi ublížili?

Dobrý den, chtěla bych vás požádat o pomoc. Žiji s přítelem v poklidném a spokojeném vztahu. Letos jsme na jaře zrekonstruovali společnými silami byt a následně na to mě v létě požádal o ruku. Souhlasila jsem okamžitě a k ménu štěstí jsem za dva týdny zjistila, že se mi po léčbě neplodnosti podařilo otěhotnět. Po prvním ultrazvuku kdy jsme byli ujištěni, že se nejedná o mimoděložní těhotenství jsme s přítelem odjeli na dovolenou, po které jsem měla nastoupit na rizikové těhotentsví z důvodu léčby neplodnosti. Pár dní jsme si užívali s přítelem sami, do prvního dne, kdy dorazili moji rodiče. Můj přítel má velmi rád pivo a občas se stane, že rychleji mluví než myslí, ale až na pár menších hádek o tom, že nezná svou míru se zatím nic vážnějšího nestalo. Zábava gradovala a zatímco já v pátém týdnu odpočívala v chatě moji rodiče, snoubenec, další člen rodiny a sousedský manželský pár skončili ovínění nazí ve venkovní vířivé vaně. Jejich veselý se roznášelo vesnicí do ranních hodin spolu s komentáři o tom kdo bude mít největší průšvih, běháním po osvětlené zahradě do bazénu a zpět, potápěním na čas (velmi intimní ve vaně pro čtyři lidi). Snažila jsem se přes zavřené okno kvůli dítěti usnout, ale nešlo to. Zlomená roztřesená jsem po půlnoci sundala snubní prsten a čekala až ta noční můra skončí. Nedokázala jsem jít ven a před těmi všemi lidmi se tam ukázat a vyhodit je jak malé děti. Před přítelem jsem zamčená zůstala ve svém pokoji a modlila se ať se miminku nic nestane. Na ránu bylo asi nejtěžší podívat se všem do očí a v té nejhorší bolesti uhnout očima před tou jejich, kdy si uvědomili co udělali své dceři. Bohužel asi nejsem ohledně přítele moc tolerantní a nepřijde mi správné koupat se bez plavek, které měli k dispozici se svou budoucí tchýní a další ženou. Kolektivní vinou jsem odsoudila jak mé rodiče, kteří neřekli příteli ,,jdi za ní,, tak přítele, který neváhal opustit svou těhotnou přítelkyni a zadovádět si ve vířivce jak ho pánbůh stvořil. O přátelství se sousedy ani nemluvím, to skončilo a já je již dál nehodlám znát - žena neodešla ani po odchodu mé matky a svého muže. Kolektivní vinou jsem se rozhodla i odpustit - snažit se. Matce, která obdržela pár strašných zpráv, tak jak mi šly z duše, otci, který poprvé v životě neměl slova a příteli, i když zasnoubení je neplatné. Probrečených nocí bylo spoustu, ale až za dva týdny jsem zjistila, že jsem v tu dobu o miminko přišla. Ještě další dva týdny jsem jej bez přirozeného potratu nosila v sobě než přišla revize. V nemocnici jsem ležela s břichem, sice dál rostl jen váček, ale nezabránilo to o to většínu utrpení, že nejsem prázdná jen na duši, ale i na těle. Abych přešla k dotazu, prosím, jak se mám naučit lidem odpustit i vnitřně. Od revize nebyla noc kdy bych usnula před třetí hodinou ranní. Neustále slyším jejich hlasy, debaty, vidím těhotenské testy jelikož dítě si přeji celý život. Obviňuji je, že mi něco takového způsobili i sebe, že jsem nedokázala hodit jejich zábavu za hlavu. Bohužel ani zpětně tu osudnou noc nevidím klidněji. Zúčastnění jedou dál, ale já jako kdybych nemohla. Ztratila jsem pouze já, pohled na rodiče jací mají být a doposud byli a věrného partnera, který však má laťku jinde než já a nejen on. Dítě. Zánik plodu odpovídá této noci. Spánek naprosto přestává fungovat a brzy mě čeká návrat do práce, který nemohu po probdělých nocích zvládnout. Dá se říci, že se stydím. Za svůj příspěvek, rodinu, situaci k to, že mi bude třicet a nedokážu tu pro mě životní zradu sama zvládnout. Dnes je těžké být věrný a ještě těžší být tím kdo věrný je. Moc děkuji.

Eliska zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Eliško,

děkujeme za Váš dotaz. To rozhodnutí svěřit se nemuselo být lehké.

Popisujete nám situaci, kdy jste zasnoubená a těhotná odjela na chatu, avšak zatímco jste kvůli dítěti odpočívala na pokoji, přítel, Vaši rodiče a sousedé se nazí bavili ve vířivce. To jste vnímala jako nepřijatelné. Změnilo to Váš vztah k příteli i rodičům, vedlo k odvolání zasnoubení a v té době jste ztratila i dítě. Obviňujete z toho všeho je i sebe a cítíte se prázdně nejen na duši, ale i na těle. Píšete, že nemůžete „jet dál", přestože ostatní ano. I tak chcete dotyčným odpustit a nás se ptáte, jak na to.

Říkám si, že se nyní můžete nacházet skutečně v obtížné situaci. Mám představu, že se ve Vás mohou míchat různé emoce, od lásky či alespoň náklonnosti, přes hněv, zlost, pocit zrady a stud. Chtěla byste najít pokoj a smíření, ale vše, co jste si doposud myslela, se rozsypalo a Vy hledáte cestu, jak to celé sama zvládnout.

Odpuštění ovšem nebývá jednoduché, jde o individuální proces, kterým si každý prochází jinak a různě dlouho. Důležité je při tom určitě odhodlání, o kterém se sama zmiňujete a které pomáhá udržet motivaci a směr. Co může dále pomoci je například i rozhovor s druhými. Rodičům a příteli byste mohla říct, co cítíte, což by mohlo být samo o sobě úlevné. Mohli byste si promluvit i o tom, jaká máte kdo ve vztahu očekávání, co je pro vás ještě přijatelné a kde jsou vaše hranice, za které už jít nechcete. A jak různé představy skloubit. Třeba by Vám v rozhovoru mohli rodiče a přítel přiblížit svůj pohled na věc, vysvětlit, co je k danému jednání vedlo. To by mohlo přispět k vyjasnění různých otázek, které asi máte - například proč to udělali nebo co je k tomu vedlo.

Říkám si, že proces odpouštění může také stát spoustu energie, proto bych Vás chtěla povzbudit, abyste nezapomínala na sebe a zkusila nějak načerpat, vytvořit si třeba chvíli pro sebe, v níž Vám bude dobře, ať už samotné nebo obklopené druhými lidmi.

V obtížných životních situacích může být řešením také návštěva psychologa či psychoterapeuta, který by Vám mohl v procesu odpouštění být užitečným průvodcem a pomocníkem. Mohli byste společně zkusit porozumět Vašim tíživým emocím, podívat se na celou situaci více z nadhledu a hledat způsob, jak odpustit. Konkrétního odborníka můžete vybírat buď podle doporučení známých nebo referencí na webu, například na stránkách www.znamylekar.cz. Možné je i navštívit rodinnou a manželskou poradnu, kde mají s řešením vztahových krizí zkušenosti. Konzultace by se případně mohl zúčastnit i Váš přítel. Kontakty jsou zde.

Přejeme, ať je Vám brzy zase lépe.

<>

Tým poradny. 

skrýt odpověď ↑
7.10.2017

Jak mohu pomoci kamarádce, se kterou se přestala bavit její kamarádka

Dobrý den, potřebovala bych radu jak se zachovat v situaci, ve které jsem se nyní ocitla. Kamarádka měla nejlepší kamarádku. Kamarádili si spolu od první třídy až do teď (do osmí). V pátek s ní ale najednou přestala bavit. moje kamarádka vůbec nevěděla co se děje pak dostala ale zprávu, že by si spolu měli dát na chvíli v kamarádství pauzu. Moje kamarádka brečela celý den a teď mi napsala jestli bych jí nějak nepomohla. Moc ráda bych pomohla, ale nevíte jak zařídit aby se alespoň dozvěděla proč se s ni bavit už nechce? Nevím co té její kamarádce říct. potřebovala bych to do zítra večer (8.10.)... Prosím odpovězte co nejdřív.

A.K zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o radu, jak se zachovat v situaci, kdy se s Vaší kamarádkou přestala bezdůvodně bavit její nejlepší kamarádka. Moc ráda byste jí pomohla, ale nevíte, co kamarádce říct.

Je od Vás velmi hezké, že se o kamarádku zajímáte a není Vám lhostejné, že pláče a je smutná. V podobných situacích bývá nápomocná už jen Vaše podpora. Může pomoci, když kamarádku navštívíte, vyslechnete a promluvíte si o tom, jak jí je. Často bývá takováto pomoc cenná a dostačující, někdy je i jediná, jakou můžeme jakožto třetí osoba kamarádovi poskytnout. Můžete jí říct také o tom, jak celá situace působí na Vás. Že Vám na ní záleží a můžete se jí i přímo zeptat, jak byste jí mohla pomoci. Třeba si sama řekne, co by od Vás potřebovala. Nápomocné může být i to, když kamarádku přivedete na jiné myšlenky, třeba tak, že spolu něco podniknete, pustíte si film, písničky nebo se zajdete projít ven a podobně.

Píšete, že nevíte, jak zařídit, aby se kamarádka dozvěděla, proč se s ní její kamarádka už bavit nechce. Můžete kamarádce navrhnout, že by ji mohla zkusit požádat o vysvětlení, a to buď osobně, telefonicky nebo i písemně. Je však klidně možné, že zmiňovaná slečna nebude chtít. Občas to chce trochu času a trpělivosti než dotčený člověk, jak se říká, „vychladne" a bude se ochotný bavit o svých motivech, proč už se nechce dál kamarádit, což takto můžete své kamarádce také vysvětlit. V neposlední řadě se můžete s touto situaci svěřit i někomu z rodiny, třeba mamce nebo taťkovi. Mohli by Vám poradit, co by v podobné situaci dělali oni. Možná Vám i řeknou, že už s podobnou situací mají sami zkušenost a pomohou Vám vymyslet, co můžete kamarádce říct nebo jak ji můžete podpořit.

Přejeme Vám, ať se brzy kamarádská situace urovná.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
4.10.2017

Mám hezký život, a i přesto se cítím osamělá a nejistá

Dobrý den, ráda bych Vás požádala o názor. Dělám práci asistentky, kterou mám ráda a můj zaměstnavatel si mé práce váží.Rodiče mám rozvedené, ale s oběma udržuji hezký vztah, stejně tak se sestrou i s přáteli. Na oko hezký život, ale přesto mám problém. Já si sebe nevážím, nemám v sobě žádnou jistotu a tak to vyhledávám u ostatních. Velmi mi záleží na názoru ostatních na mě, na mou práci, stále hledám něčí ocenění. Už nějakou dobu nemám partnera a cítím se osamělá a i když se snažím hledat si vlastní zábavu, tak uvnitř cítím, že čekám, až mi z té samoty někdo pomůže. Očekávám, že někdo přijde a dá mému životu nějaký směr, smysl a mé osobě lásku a naplnění. Zároveň si uvědomuji, že nikdo nemůže žít můj život za mě a že v něm musím být šťastná především já, ale nějak to nejde. Když se stane nějaký problém v práci, beru si to velmi osobně, jsem nešťastná, řeším, co si o tom kdo myslí a považuji své chyby za vlastní naprostou neschopnost. Když se někdy dostanu do konfliktu s někým blízkým, mám tendenci se hned omlouvat a napravovat, protože se bojím, že o toho člověka přijdu, protože mu za to nestojím a nebude se mnou ztrácet čas. Mám kolem sebe několik dobrých dlouholetých přátel a rodinu a přesto mě napadají myšlenky, že nikomu doopravdy nechybím. Nevím, jestli jsem jen osamělá a mám kriticky nízké sebevědomí a nebo by mi pomohla nějaká terapie. Děkuji za odpověď.

Any zobrazit odpověď ↓
 

Milá Any,

děkujeme za dotaz, se kterým se na nás obracíte. Píšete, že máte hezký život (práci, vztahy s rodinou i s přáteli), ale jen na oko. Vnímáte, že máte problém - nevážíte si sama sebe, záleží Vám na názoru ostatních, cítíte se osamělá, máte pocit, že nikomu nechybíte a jakoby čekáte na někoho, kdo Vám z tohoto stavu pomůže a dodá Vašemu životu nějaký směr. Nevíte, zda se jedná o osamělost a nízké sebevědomí nebo by Vám pomohla terapie.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že o sobě, svém chování a svých pocitech velmi přemýšlíte, uvědomujete si nesoulad mezi tím, jak může Váš život působit a jak se doopravdy cítíte. Na jednu stranu si vážíte vztahů s rodinou a přáteli a přijde Vám, že s životem, jaký máte, byste měla být spokojená. Na druhou stranu se však cítíte osamělá a ve vztazích nejistá. Vnímám, že to, jak se sama cítíte, je pro Vás důležitější a ke spokojenému životu Vám chybí jistota, životní naplnění a možná i nadhled. Jistotu a ocenění nyní hledáte u ostatních, což Vám asi není příjemné a chtěla byste být šťastná a spokojená i sama nezávisle na ostatních, čemuž rozumím. Píšete, že máte blízké přátele a rodinu, a i přesto Vás napadá, že nikomu nechybíte.

Rozumím tomu tak, že aktuálně nevíte, jak s touto situací naložit - zda je to nějaký momentální stav, kdy se cítíte osamělá, nebo by bylo fajn vyhledat vhodného odborníka pro psychoterapii. Psychoterapie je vhodná pro lidi s různorodými požadavky - od těch, kteří se cítí dobře a chtějí se například osobnostně rozvíjet, až po ty, kteří mají vážné psychické poruchy. Pokud si nejste jistá, co se ve Vás děje, je vyhledání psychologa jednou z možností. Společně s psychologem či psychoterapeutem byste mohla v bezpečném prostředí zkusit porozumět Vašemu prožívání a také hledat cestu k získání větší sebejistoty a většího nadhledu. Psycholog Vás vyslechne a podpoří v tom, na čem chcete pracovat. Kontakty a reference naleznete například na www.znamylekar.cz.

Také mě napadá, že by bylo nápomocné, kdybyste si o tom s někým blízkým popovídala. Je skvělé, že máte kolem sebe přátele i blízkou rodinu a myslím, že od toho se můžete odrazit. Tomuto člověku byste se mohla svěřit se svými pocity, zjistit, jak Vás tento člověk vnímá ze svého pohledu a také by Vám mohl být oporou či Vám například pomoci při výběru terapie.

Přejeme Vám, ať jste v životě šťastná a spokojená.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
2.10.2017

Jak se vyrovnat s tím, že dceru přitahují ženy?

Dobrý den, potřebovala bych poradit,jak se máme vyrovnat a záchvat, když nám dcera oznámila,že má kamarády a přitahují ji více ženy.dekuji za odpověď

Hortenzie zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

obracíte se nás s tím, že Vaše dcera Vám řekla, že ji více přitahují ženy. Nevíte, jak se s tím vyrovnat.

Věřím, že zjistit něco takového může být velký šok. Asi většina rodičů očekává, že si jejich dítě nalezne partnera opačného pohlaví. Pak nevíme, jak se s tímto překvapujícím zjištěním srovnat, když je vše najednou jinak. Smíření se s touto skutečností nemusí být snadné a může to nějakou dobu trvat. Nedá se jednoduše určit, jak dlouho to bude trvat a ani jaký způsob je nejúčinnější, protože každý to má jinak - ovlivňují to naše osobní hodnoty, jak se obecně díváme na lidi s odlišnou sexuální orientací, čeho se bojíme, že by nám to mohlo přinést atd.

Možná to nebude jednoduché, ale s vyrovnáváním může pomoci otevřená komunikace o Vašich pocitech s dcerou a dalšími blízkými rodinnými členy nebo nějakou kamarádkou. Lidem se často uleví, když svá trápení nenosí jen v sobě a sdílí je s ostatními. Dokážu si představit, že i pro Vaši dceru mohlo být těžké Vám to sdělit. Věřím, že se to nemusí povést hned, ale vzájemné vyjádření podpory a snahy o pochopení druhého, může být nápomocné, přestože se situací ještě nebudete stoprocentně smířená.

Pokud byste si o tom chtěla více promluvit s odborníky, je možné zavolat na některou z Linek důvěry, kde můžete o Vaší situaci mluvit více. Další možností jsou rodinné poradny, kde se Vám psychologové budou věnovat bezplatně. Procesem vyrovnávání můžete projít i s některým ze soukromých psychologů, jejich seznam spolu s referencemi jiných klientů najdete např. na www.znamylekar.cz

Přeji, ať se Vám brzy podaří tuto skutečnost přijmout.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
30.9.2017

Bolí mě oči při pohledu na ostrý předmět, dá se s tím něco dělat?

Dobry den, chcela by som sa opyatat na problem ktory ma trapi uz od detstva. Vzdy ked sa pozriem na nejaky ostry predmet, moze to byt aj napr. pero, musim odvratit zrak alebo predmet skryt, odlozit. Oci ma zacnu boliet, vyvolava to neprijemne pocity. V poslednom case sa to vyrazne zhorsilo, vadia aj napr. nechty. Neustale musim zatvarat oci, prekaza mi to pri studiu,(som buduca sestricka, takze mi aj ihly zacali robit problem) a beznom zivote. Da sa s tym nieco robit? Velmi by som sa tohto chcela zbavit ale neviem ci je to vobec mozne. Za odpved dakujem

Lubka zobrazit odpověď ↓
 

Milá Lubko,

děkujeme za Váš dotaz a projevenou důvěru. Píšete, že od dětství se potýkáte s tím, že při pohledu na ostrý předmět od něj musíte odvrátit zrak, schovat jej či dát pryč. Vyvolává to ve Vás nepříjemné pocity a bolí Vás oči. Celkově Vám to vadí při studiu i v běžném životě. Ptáte se, zda je možné s tím něco dělat a případně co.

Chápu, že musí být velmi těžké již od dětství zažívat tyto nepříjemné pocity a bolest. Navíc, když se s ostrými předměty setkáváme v běžném životě poměrně často. Patrně to ovšem v minulosti nenabývalo takové intenzity jako v poslední době, takže jste s tím dokázala žít a nějakým způsobem jste se na to adaptovala. Napadá mě, že byste se mohla zkusit zamyslet nad tím, co Vám v minulosti pomáhalo tyto potíže zvládnout a ty byste mohla využít i v současné situaci. Rozumím tomu, že máte možná obavu, zda budete moci vykonávat profesi zdravotní sestry, když Vám nyní dělají problém i injekční jehly - to je naprosto přirozené. Také mě napadá, že po zhoršení potíží můžete být v nejistotě, zda a do jaké míry se Vám ještě může přitížit.

Říkám si, že tento problém projevující se tělesnou bolestí má pravděpodobně spojitost s psychikou. Mohla byste se zkusit zamyslet, zda začátek těchto potíží nesouvisí s nějakou událostí či zlomem ve Vašem životě a také co mohlo být tím důvodem, že se Vaše potíže zhoršily.

Pomoci by Vám s tím určitě mohl psycholog či psychoterapeut, se kterým byste v rámci terapie společně tyto příčiny hledali a postupně pracovali na řešení Vašich potíží. Tyto obtíže trápí mnoho lidí, jen je u každého spouštěčem něco jiného (ve Vašem případě je to ostrý předmět). Mnoho psychologů či psychoterapeutů s tím proto dokáží velmi dobře pracovat - kontakty a recenze na ně naleznete například na www.znamylekar.cz.

Také si říkám, že by Vám mohlo pomoci promluvit si o tom s někým blízkým. Neuvádíte, zda o Vašich potížích někdo z okolí ví nebo ne, ale myslím, že by Vám blízký člověk mohl poskytnout podporu, případně byste společně s ním mohla vyhledat vhodného psychologa. Pokud byste chtěla sdílet své potíže s lidmi prožívajícími něco podobného, mohla byste zkusit vyhledat fóra na internetu či facebookových stránkách, která se těmito potížemi zabývají.

Přeji Vám, ať je Vám brzy lépe.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
29.9.2017

Co mám dělat, aby si přítel uvědomil, že mě miluje a že mu chybím?

Dobrý den, s přítelem jsem přes 7 let. Začali jsme když mi bylo 15 a jemu 23. V našem vztahu se bohužel objevila párkrát nevěra z přítelovi strany. Odpustila jsem mu a přenesli jsme se přes to. Náš vztah byl jinak hrozně fajn. Delší dobu nejsem v práci spokojená a negativní náladu jsem přenášela i do vztahu. Přítel teď toho má hodně v práci a vidíme se minimálně, jsme zasnoubeni a svatba mě tlačila abych si byla jistá ze si beru toho pravého co mě nepodvede. A začala jsem hledat problémy tam kde nebyly. Podezírala jsem přítele při každé možnosti jen abych zjistila zda mě opravdu nepodvádí. Kvůli mému chování jsem ho od sebe odehnala tak z máme už 3 měsíce krizi a on neví zda se mnou chce byt, ze neví zda jsou to o už jen o zvyku.. Ale já cítím ze mě miluje ale chápu ze jsem ho odradila. Plánovali jsme svatbu a pak i miminko. Nechci o náš vztah přijít. teď spávám par dnů doma u našich a on neví zda mu vůbec chybím když nejsem s nim v našem bytě. Za poslední dobu jsme spolu neměli čas prožít něco pěkného. A nevím co mam dělat aby si to vše uvědomí. Zda si sbalit věci úplně ať si to uvědomí....... Prosím o radu. Děkuji mockrát

Veronika zobrazit odpověď ↓
 

Milá Veroniko,

děkujeme, že jste se na nás obrátila se svým dotazem. Píšete, že Váš vztah s přítelem trvá více než sedm let a párkrát se v něm objevila nevěra z přítelovy strany. Odpustila jste mu to, nicméně i kvůli tomu, že si chcete vzít muže, který Vám bude věrný, jste přítele začala podezírat. A to proto, abyste se ujistila, že Vás už nepodvádí. Navíc si z práce přinášíte domů negativní náladu a s přítelem netrávíte moc času, což také přispělo k tomu, že teď prožíváte krizi a přítel si není jistý, zda chce ve vztahu setrvat. Vy ale cítíte, že Vás miluje a nevíte, co máte dělat, aby si to přítel uvědomil.

Z toho, co píšete, vnímám, že Vám na vztahu velmi záleží. Snažíte se na něm vidět to pozitivní a odpustila jste příteli i nevěru. Připadá mi, že se snažíte porozumět tomu, co se mezi Vámi děje a že jste vůči příteli empatická - uvědomujete si své chování, které hodnotíte jako podezřívavé či negativní a také to, že jste někdy mohla hledat problémy tam, kde nebyly. Věřím, že zjištění partnerovy nevěry je pro oba nepříjemná věc. Pro Vás je věrnost ve vztahu pravděpodobně velmi důležitá, proto jste se takto začala vůči příteli chovat. Cítíte, že Vás přítel miluje, jen teď nemáte možnost prožívat hezké chvíle, které by asi přispěly k pozitivnějšímu náhledu na Váš vztah. Rozumím tomu, že je pro Vás nynější situace složitá - Vy věříte, že vše bude dobré, ale přítel přemýšlí o rozchodu.

Říkám si, že by Vám mohlo pomoci si s přítelem o aktuální situaci promluvit - o tom, co každý od vztahu očekáváte, co k sobě navzájem cítíte či co vás trápí. Píšete, že přítel teď neví, jak to ve vztahu k Vám má - můžete si v rámci rozhovoru ujasnit, co by mu pomohlo k tomu, aby to zjistil, a například také to, kolik času by k tomu potřeboval. Neexistuje jednoznačná rada, co byste měla udělat, aby si přítel uvědomil, že Vás miluje a že mu chybíte. Přemýšlíte o tom, že byste si sbalila věci a odešla, aby si to uvědomil. Stát se to může, ale také nemusí. Možností také je, že si to přítel neuvědomí či to tak necítí a bude chtít vztah nakonec ukončit.

Mnohdy není jednoduché vyjasnit si vztah jen mezi sebou. Pomoci by Vám v tom mohla návštěva manželské poradny. Psycholog by Vás mohl psychicky podpořit a pomoci Vám najít cestu k tomu, abyste spolu opět zažívali pěkné chvíle. Pokud by přítel nechtěl, poradnu můžete také navštěvovat sama bez partnera. Rovněž můžete sama vyhledat psychologa či psychoterapeuta, který by Vám mohl poskytnout podporu v případě, pokud by krize ve Vašem vztahu nedopadla podle Vašich představ. Kontakty na ně naleznete například na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, ať jste šťastná, a to nejen v partnerském životě.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
29.9.2017

Jak se dostat k psychologovi na pojišťovnu bez žádanky od praktika

Dobrý den, prosím o radu a snad i pomoc, v 18. letech jsem se stala obětí domácího násilí, bohužel toho fyzického bylo málo aby nebylo vidět, ty ostatní věci kolem, mě naprosto "zlomily", každý den jsem se probouzela se strachem, co dnes bude, zamykal mě doma, v zimě v mrazu na balkoně, týral mě ubližováním mého psa, o sex nikdy nežádal a nikdy mě nenechal bez "dozoru" utéct z toho pekla bylo nereálné a přála jsem si umřít abych to nemusela snášet, nakonec udělal chybu a mě se povedlo utéct, další roky mě trýznil,(dle policie pouze Stalking, ale přímo mě ohrožoval na životě) nikdy jsem nikomu neřekla, co se dělo za dveřmi, celé roky s tím žiju a snažím se zapomenout, ale i když to je už spoustu let a mezi tím se stalo spoustu věcí, které mě znovu a znovu srážely k samému dnu, nikdy jsem se nikomu nesvěřila, nešlo to. Až v posledních cca 3. letech jsem našla konečně zasloužený klid, mám úžasné dítě a jsem šťastná, ale právě díky tomu štěstí jsem si uvědomila, že minulost je stále semnou, ovlivňuje mě, brání mi žít, tak jak bych chtěla, mám v podstatě vše co jsem si kdy přála, jen nemám klid na duši a nechápu proč, mám zdravotní potíže, kde slýchávám, že příčina je ze stresu, ale já žádný stres nemám- už ne a můj dotaz zní, zda může být příčinou mých potíží právě to štěstí, že by mělo opačný efekt, jako když nemám slzy v očích a netrpím, tak mé tělo má "absťák"? Opravdu nerozumím tomu, proč mé tělo stávkuje až teď a rozhodla jsem se vyhledat odbornnou pomoc, ale není to tak snadné, nechci jít za svým praktikem pro žádanku (tolik let tajím že jsem absolutní "magor" a teď se k tomu přiznat nemohu), ale i když jsem finančně stabilní, tak jsem především matka samoživitelka a nechci dávat za soukromou terapii nesmyslné částky, jenže pojišťovnou placení psychologové prý bez žádanky neberou a prý jsou dlouhé čekací doby a já se obávám, že si rozmyslím tento krok učinit,(stydím se) prosím o radu jak se dostat nejlépe k odborníkovi bez žádanky a plné peněženky, je to vůbec možné??? Omlouvám se za ten román, ale přijde mi na místě objasnit mé důvody, je mi jasné, že těchto pár vět Vám stačí na "analýzu" mé psychiky a to je účel, věřím, že mi na základě toho dokážete doporučit nejlepší cestu. Předem děkuji za odpověď a s pozdravem N.

Nelly zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

píšete nám, že jste v minulosti s partnerem zažila těžké životní období plné zastrašování, násilí a velkého omezování osobní svobody. Zlomilo Vás to natolik, že jste si to s sebou nesla ještě dlouho a teprve před 3 lety se Vám podařilo začít žít šťastný život. Nikomu jste se však se svými trápeními nesvěřila. I když teď máte v podstatě vše, co jste si přála, máte dítě a jste finančně zajištěná, tak cítíte, že Vaše minulost je stále s Vámi. Myslíte si, že Vaše současné zdravotní potíže mají původ v tomto náročném období, protože aktuálně žádný stres nezažíváte. Ráda byste navštívila psychologa, kde nebudete muset platit, protože jste samoživitelka a nechcete tedy za terapii dávat tolik peněz. Vašeho praktického lékaře se stydíte zeptat na žádanku, protože mu nechcete říct, co jste celé ty roky zažívala. Ptáte se nás, jestli jsou další možnosti, jak se dostat k odborníkovi, kde byste nemusela sezení platit tolik jako u soukromého psychoterapeuta a zároveň k tomu nepotřebovala žádanku.

To, co jste podle Vašeho popisu zažívala, zní jako opravdu velmi obtížné a stresující. Věřím, že Vás to silně poznamenalo a nesla jste si to s sebou ještě dlouho. I když se člověku zdá, že se mu už teď nic špatného neděje, je možné, že se ve Vás psychický stres nahromadil, skutečně Vás ještě neopustil a projevuje se právě zdravotními problémy. Člověk se s traumaty vyrovnává i roky a je to pochopitelné. Nebývá lehké se s těmito nepříjemnými zkušenostmi někomu svěřit hned a někdy ani po letech. Už jen to, že jste o tom napsala nám a máte odhodlání o tom mluvit s psychologem, je velký krok. Vašeho doktora sice neznám, ale napadá mě, že někdy se bojíme někomu říct o svém náročném osudu a přitom ve skutečnosti by nás ten druhý neodsoudil a bez problémů by nás podpořil a žádanku vystavil. Nemusíte mu vysvětlovat své důvody, protože to je Vaše osobní věc. Stačí říct jen něco málo - např. že máte zdravotní problémy ze stresu a chcete to řešit s psychologem, a proto byste potřebovala doporučení.  Ale rozumím, že pro Vás může být momentálně nepředstavitelné s ním o tom mluvit.

Pokud je pro vás přijatelné si o žádanku říct u jiného odborníka, je možné si nechat vystavit jiným lékařem, např. specialistou, ke kterému jdete na vyšetření. Není nutné mu podrobně vysvětlovat, co se Vám stalo. Když je dle lékařů příčinou stres, tak by mohl s Vaším nápadem jít k psychologovi souhlasit. Můžete také zkusit oslovit klinického psychologa, co pracuje na pojišťovnu, přímo a zeptat se jej, zda je k němu žádanka nezbytná.

Další možností jak se dostat k psychologické péči bezplatně a bez doporučení je krizové centrum nebo intervenční centrum. Intervenční centra se věnují přímo lidem se zkušeností s domácím násilím. Jejich seznam najdete zde. Existují také různá sdružení, která se zabývají domácím násilím a fungují bezplatně, např. Persefona nebo Bílý kruh bezpečí. Pokud se ve Vašem okolí tyto organizace nevyskytují, můžete využít možnosti emailového poradenství nebo linek důvěry. Jejich seznam spolu s kontakty i na organizace pracující s oběťmi domácího násilí, najdete zde.

Přeji Vám hodně sil a ať je Vám brzo lépe,

tým poradny.

<>

skrýt odpověď ↑
27.9.2017

Může se přítel změnit, má smysl s ním zůstávat?

Dobrý den, chtěla jsem Vás požádat o radu ohledně přítele. Jsem skoro 2 roky s přítelem, ze začátku se zdálo být vše v pořádku, ale pak jsem zjistila, že přítel dost žárlí. Když se opozdím o 10 minut, tak se hned ptá kde jsem byla, když mi přijde zpráva na mobil, tak se hned ptá kdo mi píše. Pokud je to kamarádka, tak se vyptává co si píšete a když mi dříve občas napsal kamarád, tak byl většinou problém. Již dvakrát mi vzal mobil a prolezl ho, když jsem nebyla doma. Dost často se kvůli tomu hádáme, ale jakmile mu něco řeknu, tak začne zuřit a mlátit s věcma. Cca asi před 5-ti lety užíval pervitin a byl na léčení, je matka mi říkala, že tenkrát jedl nějaké prášky na uklidnění, ale od té doby co jsme spolu žádné nejí. Já jsem se nikdy takhle s nikým nehádala, měla jsem přítele 8 let, a tenhle problém nikdy nebyl. Ale nyní nevím co mám dělat. Cca před 2 měsící jsme se pohádali, rozešli a on mi pak nasliboval, že půjde k doktorovi, ale stejně k němu nešel. Mohli byste mi prosím poradit, zda to má smysl a takový člověk se může změnit? Děkuji moc za odpověď.

Elis zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, že jste se se svým dotazem obrátila na naši poradnu. Píšete, že jste s přítelem dva roky a zpočátku byl Váš vztah v pořádku. Před nějakou dobou jste ale zjistila, že na Vás přítel hodně žárlí. Zmiňujete, že z minulého vztahu tohle neznáte. Teď nevíte, co máte dělat. Ptáte se, zda se může přítel změnit a zda má Váš vztah smysl.

Chci ocenit, že o vztahu s přítelem přemýšlíte a zvažujete, jak se zachovat. Myslím, že tím dáváte najevo, že Vám není lhostejný. Z Vaší odpovědi cítím, že máte možná strach, co se to s přítelem děje. V partnerském vztahu se může stát, že po asi dvou letech dozraje do stadia, kdy u obou z páru pomalu přechází zamilovanost - začínáme toho druhého vnímat realističtěji, bez růžových brýlí. Takové období může být provázeno jakousi deziluzí, kdy již opravdověji vnímáme, jaký náš partner je. Napadá mě, že to tak může být i ve Vašem případě, kdy jste po dvou letech zjistila, že Váš přítel velmi žárlí. Každý vztah je ale jiný.

Možná by bylo fajn probrat Vaše trápení s někým blízkým, komu věříte, abyste na to nebyla sama. Někdy totiž sdílení našich úvah může pomoct utřídit myšlenky a pomůže nám najít ve věcech smysl. Mohlo by pomoct promluvit s přítelem o tom, že Vás trápí, co dělá a jak se u toho cítíte. Můžete si s ním o tom zkusit v klidu popovídat sama, anebo můžete společně navštívit např. partnerskou poradnu (můžete hledat třeba tady) či párovou psychoterapii. Odborník Vám také může pomoct najít odpověď na otázku, zda má Váš vztah s přítelem smysl. Váš přítel se změnit může, ale pouze v případě, že on sám bude chtít. Právě psychoterapie může sloužit také jako prostředek k dosažení cílené změny. Mohla by tedy být přínosná nejen pro vás jako pár, ale také pro něj. Je ale nutné říct, že je na Vašem příteli, zda se bude chtít měnit a zda bude chtít psychologa/psychoterapeuta navštívit a na změně s ním pracovat.

Přejeme Vám, abyste brzy zjistila, co dělat.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
26.9.2017

Bez drog a alkoholu nejsem schopná pracovat

Dobrý den, mám problém a potřebovala bych poradit co mam dělat. Už na škole jsem nebyla oblíbená a neměla jsem žádné kamarády a nenáviděla jsem se a tak jsem veškerý čas trávila doma a jen se trápila. Po škole jsem se prestěhovala do Prahy abych mohla začít nový život a začít se mít ráda. Začala jsem pracovat v baru kde pracuji do teď ale nic se stále nezlepšilo, když pracuji tak musím pít alkohol abych mohla vůbec komunikovat. Postupen času jsem už to nezvládala jelikož jsem byla schopná pít 5 dni v týdnu a tak jsem začala brát drogy. Nejprv kokain a pak i pervitin ale ten jen přiležitostně. V současné době už žiji v Praze 4 roky a stále se nic nezměnilo i když jdu do baru tak musim pít a do toho fetovat. Někdy beru i prášky různý na spaní a na deprese atd. Neumím bez drog a alkoholu komunikovat mezi lidmi a ubíjí mě to. Poslední dobou si říkám že už možná nemá cenu se snažit o to že to jednou bude jinak a asi by bylo lepší prostě ukončit svůj život. Neumím žít sama ze sebou a nenadívím se za to co musím dělat. Chtěla bych vás prosím poprosit o radu co dělat. Děkuji Michaela

Michaela zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Michaelo,

děkujeme za důvěru, se kterou se nám svěřujete. Píšete, že jste již od školy měla problémy s mezilidskými vztahy, po přestěhování do Prahy jste začala pracovat v baru, a abyste byla schopna komunikovat s druhými, začala jste užívat alkohol a později i drogy. Nyní někdy berete také prášky na spaní a na deprese, a poslední dobou Vás napadají myšlenky na ukončení života. Chtěla byste poradit, co můžete dělat.

Rozumím tomu, že jste do Prahy přijela žít nový život, práce v baru však může být opravdu vysilující a jak to tak čtu, mám pocit, že Vám vůbec neprospívá. Myslím, že je ale velmi důležité, že nám teď píšete a snažíte se situaci změnit. Možné to určitě je. Mám o Vás strach a chci Vám nastínit možnosti, jak byste svoji situaci mohla řešit. Zároveň bych Vás chtěla podpořit v tom, že snažit se cenu rozhodně má, i když se to někdy může zdát marné.

Chci Vám doporučit drogová centra a poradny, jako je Drop-In nebo Sananim, které v Praze působí. Můžete je oslovit telefonicky, přes internetovou poradnu, nebo zajít osobně na pobočku. Je opravdu dobře, že se s tím snažíte něco dělat, a proto bych si přála, abyste se někomu skutečně ozvala. Je velmi těžké dostávat se z takové situace na vlastní pěst. Na specializovaném pracovišti Vám budou schopni poskytnout odbornou pomoc, radu i péči. Zároveň také pořádají skupinové terapie, na kterých se můžete setkat s lidmi, kteří mohou mít podobný příběh. Mohla by to být i příležitost, jak v bezpečném prostředí pracovat na své komunikaci s druhými. Možností je také absolvovat detox v nemocnici a následné doléčování, což souvisí s dobrovolnou hospitalizací. Žádanku k hospitalizaci lze získat i u obvodního lékaře, který Vás také může doporučit k psychologovi zdarma na pojišťovnu. Vedle toho mne napadá, jestli je ve Vašem okolí někdo, komu byste se mohla svěřit - ať z rodiny, přátel, nebo spolupracovníků. Opora blízkých dokáže mnohé.

Říkám si také, jestli by pro Vás bylo možné přestat v baru pracovat, pokud je to tolik spojené s drogami a alkoholem, nebo alespoň ubrat směn a zkusit se poohlédnout po jiné práci. Není třeba nutit se komunikovat za každou cenu, jsou i taková místa, kde je možné pracovat bez přímého kontaktu s lidmi. Věřím, že by Vám mohlo pomoci upravit i životní styl, např. pravidelný spánek a jídlo, což je opět snadnější s denní, ideálně nesměnnou pracovní dobou.

Pokud byste měla opět myšlenky na ukončení života nebo jste se necítila dobře a potřebovala okamžitou podporu, prosím, obraťte se na některou z linek důvěry.  Fungují i 24 hodin denně a jejich seznam najdete zde. Také bych Vás chtěla seznámit s krizovým centrem, kam si v Praze můžete kdykoli dojít pro pomoc a bude Vám poskytnuta zdarma. Vaše situace je řešitelná a na uvedených kontaktech Vám budou ochotni pomoct.

Držíme palce, abyste se brzy cítila lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
23.9.2017

Sestra přítele říká, že ji někdo sleduje a slyší hlasy. Co máme dělat?

Dobrý den,přítelova sestra se chová divně.Je jí 16 let. Začalo to tak před 3-4 měsíci když si začala stěžovat že všude v pokoji jsou kamery a že jí někdo sleduje,nebála se spíše se tomu smála takže působila spíš bláznivě.Tohle období měla tak měsíc pak se ale zhoršovalo. Začala slyšet hlasy a pořád se cítila být pronásledovaná,někdy seděla i v místnosti a koukala do všech koutů a pak se začala i smát z ničeho nic,začala i hodně kouřit. Potom se to začalo zhoršovat ještě víc a snažila se abych hlasy slyšela taky,začala s němi i mluvit.Toto všechno trvá až do teď ale střídá se to některé dny pořád něco slyší a některé dny málo nebo vůbec. Co máme dělat?

Sabina zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

píšete nám o tom, že se sestra přítele začala před nějakou dobou chovat divně, stěžuje si, že všude v pokoji jsou kamery a že ji někdo sleduje. Dále slyší hlasy a mluví s nimi.

Z Vašeho dotazu cítím, že máte o přítelovu sestru starost, což chci velmi ocenit. Důležité ale je, abyste na to nebyla sama. Se svými obavami se můžete svěřit příteli a jeho rodině a hledat cestu pomoci společně. Bylo by fajn obrátit se především na rodiče dívky anebo na někoho, kdo je za ni zodpovědný. Opravdu se domnívám, že slyšení hlasů může být důvod k obavám. Její stav ale nemůžeme posoudit na dálku, nejlepší by tedy byla osobní návštěva lékaře. Myslím si, že by mohlo být užitečné sestře přítele vysvětlit, že jí chcete pomoct a tu pomoc jí může poskytnout odborník. Jedním z takových odborníků je psychiatri, který posoudí , zda se může jednat o psychické onemocnění či nikoliv. Případně by mohl pomoct i praktický lékař. Dále by bylo fajn obrátit se také na psychoterapeuta, který může trápení dívky vyslechnout a podpořit případnou léčbu (recenze na psychiatry a psychoterapeuty můžete najít na www.znamylekar.cz). Můžete sestře přítele nabídnout, že ji k lékaři anebo na terapii doprovodíte, a to buď Vy, přítel nebo někdo z její rodiny.

Pokud by byl stav v jakémkoliv smyslu akutní (např. by se zhoršil, sestra byla agresivní vůči sobě či svému okolí atd.), můžete zavolat i sanitku anebo využít Krizové centrum Psychiatrické kliniky FN Brno anebo Linku naděje, která je na toto krizové centrum navázána a funguje 24h denně (tel. č.: 547 212 333).

Přejeme Vám, aby se stav přítelovy sestry brzy zlepšil.

Tým poradny

<>

<>

skrýt odpověď ↑
22.9.2017

Trpím nízkým sebevědomím

Dobrý den, trpím velmi nízkým sebevědomím, kterého se snažím již několikatým rokem marně zbavit. Porovnávám se s ostatními jedinci a jednodušše mě emocionálně rozhodí kritika mé osobnosti. S tím spojené je i fyzický vzhled, který neustále řeším asi jako skoro každá dívka v mem věku. I přes přítele, milující maminku a podporu ze strany přátel se sama sobě nelíbím a neustále hledám nějaké chyby. Vše došlo do fáze, kdy neustálá snaha o nějaký zdravý životní styl se přehoupla v návaly extremního přejídaní a příbytku váhy, který ještě více podkopává mě sebevědomí a nespokojenost. Mým jasným cílem je vyrovnanost a alespoň nějaká sebejistota, ale místo toho se stále točím v začarovém kruhu neúspěšných pokusů. Mockrát předem děkuji za jakoukoliv odpověď.

Kateřina zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Kateřino,

píšete nám o svých problémech s nízkým sebevědomím, porovnáváním se s druhými, zabýváním se vzhledem a citlivostí na kritiku. Snažíte se s tím již dlouhou dobu něco dělat, ale podle Vás se točíte v kruhu. Ráda byste se poradila, jak dosáhnout vyrovnanosti a získat větší sebejistotu.

Jak sama uvádíte, ve Vašem věku je zabývání se sebou, a často i hledání sebe(jistoty), poměrně časté. Je možné, že tyto pochyby a nejistoty časem odezní nebo se zmírní. Dokážu si však představit, jak tyto myšlenky mohou být vysilující a nepříjemné. Vidím ale, že si dokážete jasně stanovit cíle a jste odhodlaná jich dosáhnout. Už to, že k nám píšete a snažíte se o změnu, je velký krok.

Zmiňujete, že jste se několikrát neúspěšně snažila o zdravý životní styl. Nevíme, co všechno už jste zkoušela, ale říkám si, že se Vám třeba zatím nepodařilo najít, co by Vám vyhovovalo.  Mohlo by být užitečné poradit se s nějakým odborníkem přes výživu. Například v tzv. nutričních poradnách můžete rozebrat, jaká cesta by pro Vás byla nejvhodnější a jak si poskládat jídelníček. Kromě jídla se také můžete zaměřit na pohyb. Sportovní koníček by Vás mohl naplňovat a zároveň pomohl udržet fyzickou kondici, abyste se sama se sebou cítila spokojenější.  Zároveň se můžete věnovat relaxaci, dělat něco, co máte ráda a hýčkat se. Když se o sebe pravidelně staráme a jsme k sobě hodní, cítíme se mnohdy lépe a sebevědoměji. Chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste na sobě zkusila hledat i maličkosti, které se Vám líbí, nebo se pravidelně oceňovala za něco, co se Vám během dne povedlo. Můžete se celkově více zaměřit na to, co Vám jde a v čem jste dobrá a sledovat na sobě i malé pokroky.

Vnímám také jako důležité, že jste obklopena lidmi, kteří Vás mají rádi, a máte v nich oporu. Můžete se jim zkusit svěřit se svými pocity a vyslechnout si i jejich názory. Když je na to člověk sám, často vše vidí mnohem tmavěji, než tomu ve skutečnosti je.

Další možností je oslovit školního psychologa, pokud na Vaší škole působí, nebo docházet na psychoterapii. S odborníkem můžete svou situaci rozebrat podrobněji a společně pracovat na tom, abyste se cítila lépe a přibližovala se ke svým cílům. Seznam psychologů pracujících na pojišťovnu naleznete zde. Pokud byste potřebovala s někým mluvit bezodkladně, lze také zavolat na linku důvěry.

Dělá mi starosti Vámi popisované přejídání a říkám si, že nejdříve by možná bylo dobré zaměřit se na něj. Mohla byste se obrátit na k tomu specializované centrum Annabell. Služby nabízejí po telefonu, skrze internetovou poradnu nebo osobně - s pobočkou i v Brně - a působí zdarma. Naleznete u nich i zmiňovanou nutriční poradnu. 

Přejeme Vám, ať se Vám podaří získat vytouženou sebejistotu a vyrovnanost.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
20.9.2017

Není mi fajn, je nějaká šance, jak se z toho dostat?

dobrý den, je mi 33 a mám dvě děti (8 a 1 rok) fajn manžela,pěkný byt, rodinu... Přesto mi není fajn. Vždy jsme byla citlivější jedinec, nikdy jsem nebyla obklopena hromadou přátel... ale když už jsem ve společnosti, nejsem uzavřená nebo stydlivá. ráda jsem se bavila. nyní po narození druhé dcery je mi ale dost ouvej. ale asi to začalo už před 3 roky, kdy jsem nemohla otěhotnět a podstupovala jsem homronální stimuLACI (TRPÍM ENDOMETRIOZOU). od té doby jsem náladová, hysterická, výbušná. jde to ve vlnách. každopádně velmi špatně reaguji na stres jakýkoliv. nejprve to bylo v práci, vše byl pro mě problém a stres. ale objektivně to samozřejmě tak zlé nebylo. pak v těhotenství, izolace na rizikovém, stále sama doma... plačtivá a nerovzní. pak po porodu... strašně se tím změnil i muj vztah k starší dceři. vše mě obtěžuje, jsem podrážděná,hned na všechny křičím a jsem sprostá. nedokážu se ovládnout. pak jsem z toho špatná, vyčítám si to, brečím.... obvinuju se, že jsme selhala jako matka... okolo menstruace se to natolik zhorší že prostě sama to nemohu unést, někdy si i říkám, že bych radši nežila. ale vím,že bych si na život nesáhla... jsem srab. ovšem mám pocit že to nemohu dál vydržet, navíc stále přibírám, jsem pořád unavená, nic mě nebaví, není jediná věc co by mě naplnovala, nic nedělám s nadšením a radostí... absolutně jsme ztratila chut na sex... vůbec. ani nemám fantazie nebo představy...je to hrozný, ani se neumím přemoct, donutit. nemám chut se stýkat s známými, dokonce někdy ani rodinou... nedokážu se uvolnit a radovat se. manžel by rád více do společnosti,ale mě to nenaplnuje, dříve tomu tak nebylo. umocnuje to péče o děti, starosti okolo školy... nevyspání, mladší dcera v noci zlobí... nechci brát AD protože mám potíže s váhou. je nějaká šance jak se z toho dostat?děkuji Katka

katy zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Katko,

děkujeme Vám za dotaz, který jste vložila do naší poradny. V textu popisujete, že jste unavená, podrážděná, nervózní a nic Vás nebaví. Celkově Vám není fajn. Ptáte se nás, jak se z toho dostat.

Z Vašeho textu vnímám, že se hodně trápíte. Někdy v životě může nastat situace, že jakkoliv máme vlastně skoro vše, co jsme chtěli, přesto nejsme spokojení. Uvažuji o tom, že je to možná něco, co zažíváte i Vy. Katko, musím Vám říct, že jste toho zažila v posledních letech opravdu hodně - nemožnost otěhotnět a hormonální stimulaci, rizikové těhotenství, izolaci od společnosti, narození dítěte. Sama sebe popisujete jako citlivějšího jedince, není tedy divu, že toho na Vás může být prostě příliš.

Přemýšlím o tom, jestli máte čas pro sebe, když se staráte o dvě děti a pořádně se nevyspíte. Možná by mohlo pomoct vyčlenit si v týdnu nějaký čas jen sama pro sebe a ten strávit podle Vašich představ - např. dát si horkou koupel, zajít na wellness, s kamarádkou na kávu, nebo cokoli, co by Vám mohlo přinést radost a uspokojení. Možná by také mohlo pomoct, kdybyste si mohla odpočinout od rodiny na delší čas než je třeba jedno odpoledne v týdnu (pokud Vám to péče o dítě dovoluje) - můžete se zkusit domluvit s kamarádkou a udělat si hezký víkend třeba jen vy dvě, strávit nějaký čas sama s manželem anebo odjet někam úplně sama a pročistit si tak hlavu.

Myslím, že by ve Vaší situaci bylo dobré také navštívit některého odborníka (psychologa či psychoterapeuta) a zkusit společně s ním prozkoumat hlouběji Vaše pocity a možnosti, jak se cítit lépe. I přesto, že antidepresiva brát nechcete kvůli váze, možná by stálo za to toto rozhodnutí ještě zvážit - antidepresiva totiž fungují v kombinaci s psychoterapií většinou velmi dobře. Domnívám se tedy, že by i ve Vaší situaci mohla pomoct.  Může Vám je ale předepsat pouze lékař po osobní konzultaci s Vámi, takže se s ním můžete na vhodných možnostech dohodnout a probrat s ním i případné vedlejší účinky léků. Píšete i o tom, že trpíte endometriózou a o zhoršení psychického stavu okolo menstruace. Možná by mohlo pomoct probrat vše s lékařem příslušné odbornosti: gynekologem a endokrinologem.

Přejeme Vám, ať je Vám brzy lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
19.9.2017

Naznačuje něco uhýbání očima při polibku?

Dobrý den, měl bych, možná banální, dotaz, ale stále mi to vrtá hlavou, protože jsem se s tím nikdy předtím nesetkal. A jelikož jsem nikde na internetu nenašel odpověď, rád bych se na to zeptal touto cestou a dostal nějakou fundovanou odpověď. Mám novou přítelkyni, jsem zvyklý na to, že když si dva lidé dávají polibek, jejich pohledy směřují buďto do očí toho druhého nebo se přivírají či zavírají. Moje přítelkyně však při polibku uhýbá očima doleva. Naznačuje to něco, např. neupřímnost apod.? Moc děkuji za vaši odpověď

Thomas zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Thomasi,

ptáte se nás, co může znamenat, když Vaše přítelkyně uhýbá při polibku očima doleva. Nikdy jste se s tím nesetkal a vrtá Vám hlavou, zda to může něco naznačovat.

Rozumím Vám tak, že uhýbání očima u přítelkyně Vás znejišťuje a kladete si otázku, co by to mohlo znamenat. Bohužel prostřednictvím internetového poradenství nejsme schopni posoudit, zda se za tímto projevem skrývá něco konkrétního a ze samostatných projevů ani nelze činit závěry. Aby bylo možné hovořit o tom, s čím může daný projev souviset, je potřebné porozumět danému člověku v celém kontextu jeho prožívání a života. Lidé mohou uhýbat zrakem z nejrůznějších důvodů. Mohu Vám však nabídnout pár úvah, které mě při čtení Vašich slov napadaly.

Píšete, že jde o nový vztah, umím si tedy představit, že Vaše přítelkyně může zažívat různé pocity studu nebo nejistoty z nových situací a sbližování. Stejně tak ale může jít jen o její zvyk. Z Vašich slov usuzuji, že Vás to zaměstnává a rád byste porozuměl tomu, proč se tak děje. Napadá mě, jestli by bylo možné si o této Vaší nejistotě s přítelkyní promluvit. Často se stává, že otevřený rozhovor může vyjasnit mnoho otazníků a uvolnit napětí, které z nejistoty vzniká. Je možné, že si tento projev vůbec neuvědomuje a společně byste mohli hledat odpovědi na to, proč se tak děje a co by mohlo být jeho příčinou.

Držíme Vám palce, ať se vše brzy vyjasní.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
18.9.2017

Návštěva psychologa s dítětem mě deptá

Dobry den. Zacal jsem chodit s ditetem k psychologovi. Nastal tim problem pro mne. Nemel jsem pekny zivot a navstevy u psychologa me tim padem hodne depta. I kdyz se netyka me. Neni nejaka rada jak se s tim mam srovnat? Nemam sam srovnanou moji minulost a bojim se, ze se u psychologa neudrzim a slozim se tam. Tim, ze tam nechodim se sebou to pokladam za nevhodne. Poradite? Diky Petr

Jonas zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Petře,

děkujeme za dotaz, se kterým se obracíte na naši poradnu. Píšete, že Vás deptají návštěvy u psychologa, kam chodíte se svým dítětem, i když se přímo Vás vlastně netýkají. Bojíte se, že se kvůli svojí nelehké minulosti složíte. Chcete poradit, jak se s tím srovnat.

Na začátek Vám chci napsat, že rozumím tomu, že se v takové situaci asi necítíte dobře a že může být těžké zažívat takové pocity, ještě k tomu před cizím člověkem. Je přirozené, že emoce občas probublávají napovrch, i když někdy se to může stát v tu pro nás nejméně vhodnou dobu. Nepřijde mi nemístné, že byste dal průchod svým emocím u psychologa Vašeho dítěte, někdy to naopak může vést ke zlepšení celkové situace.

Právě to, že se Vaše emoce dostávají na povrch v náročné situaci, jakou návštěva psychologa s dítětem může být, naznačuje, že by mohlo být dobré dát jim ve Vašem životě více prostoru. Možná by mohlo pomoct se se svým životním trápením někomu svěřit a popovídat si o tom, jak Vám je. Můžete si zkusit promluvit s někým blízkým z rodiny či přátel anebo také vyhledat odborníka (psycholog, psychoterapeut) - hledat můžete např. na www.znamylekar.cz. V akutní situaci, kdy se bojíte, že se neudržíte a složíte se, můžou pomoct např. relaxační dechová cvičení anebo zaměření pozornosti jinam, třeba na četbu časopisu, přemýšlení o tom, co je třeba nakoupit apod.

Přejeme Vám hodně zdaru při zvládání návštěv psychologa.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
15.9.2017

Jak se zbavit nočních můr?

Dobrý den, je mi 23 a v poslední době jsem začal mít každý večer noční můry. Dřív jsem je měl během zkouškového období, ale studium jsem úspěšně ukončil a během prázdnin jsem tedy na žádný velký stres nebo zátěž nenarazil. Problém tkví v tom, že se pořádně ani nevyspím. Většinou mám 1 až 2 noční můry za noc. Obvykle se vzbudím rychlým posazením nebo už se v pozici sedu vzbudím. Zkoušel jsem bylinky i volně prodejné látky v lékárně na spánek. Většinou ale moc nepomáhají a noční můry se stejně objeví, jen si je nepamatuji nebo je obraz mlhavý a rozostřený. V mnoha případech se noční můry odehrávají v prostředí, kde jsem nedávno pobýval nebo jsou sny podobné situacím, které jsem v předchozích dnech zažil. V poslední době jsem změnil místo bydliště i práci a nastupuji na novou školu, ale nic z toho mě natolik netrápí a duševně jsem v tomto ohledu v klidu. Zkoušel jsem i aktivně sportovat, ale nepřijde mi, že by se stav zlepšil. Můžete mi prosím poradit, jaké by měly být mé další kroky? Děkuji.

eM zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

obracíte se na nás s dotazem ohledně nočních můr, které se u Vás v poslední době objevují každý den a ruší Váš spánek. Již dříve jste se s nimi setkal během zkouškového období, ale od úspěšného ukončení studia jste žádný výrazný stres nepociťoval. Zkoušel jste to již různými způsoby řešit, zatím však nic nepomáhá.

Umím si představit, že takto přerušovaný spánek může být velmi obtěžující a můžete se z toho cítit vyčerpaný. Navíc si kladete otázky, kde se tyto noční rušivé sny berou, a nenalézáte nic, co by mohlo vysvětlovat jejich příčinu. Porozuměla jsem Vám tak, že Vás ze spánku budí děsivé sny, které si většinou po probuzení nepamatujete. O problematice snů toho je v literatuře popsáno mnoho. Jednou z obecně uznávaných charakteristik je ta, že sny mohou odrážet to, co jsme během uplynulého dne prožili a cítili, mohou však také zrcadlit pocity z dřívějšího období, které nebyly dostatečně zpracovány. Během spánku je „odstřihnuta" naše vědomá kontrola, a ve snu se tak otevírá prostor prožít emoce, které si člověk během dne nemusí vůbec uvědomovat.

I když píšete, že nedávná změna Vašeho bydliště, zaměstnání a školy Vám nezpůsobuje žádný výrazný neklid, říkám si, že tyto změny by mohly představovat určitou psychickou zátěž. I když to není spojené s negativními prožitky, je potřeba zvykat si zřejmě na nová místa, jiný okruh lidí, atd., a to může být pro lidskou mysl náročnější než běžný režim.

Pokud chcete pracovat na zmírnění nočních můr, jednou z možných cest je navštívit psychologa nebo psychoterapeuta. Hledat jej můžete např. na www.znamylekar.cz. S tímto odborníkem lze probrat Vaši situaci podrobněji a zkusit hledat příčiny, které by mohly stát za nepříjemnými sny. Na místě by mohla být i konzultace s praktickým lékařem, který by měl vyloučit, že se nejedná o příznak jiného onemocnění, popř. by Vás odeslal na specializovaná vyšetření.

 

Přejeme Vám, aby se Váš spánek brzy zase zlepšil.

Tým poradny.

<>

skrýt odpověď ↑
14.9.2017

Zůstat s manželkou a dítětem, nebo odejít za milenkou?

Dobrý den. Šest let žiji se svojí partnerkou, před rokem jsme se vzali a máme spolu 3 měsíční dítě. Před rokem a půl jsem poznal jinou ženu, která je o 12 let starší a mám s ní velmi intenzivní vztah. Před měsícem jsem o tom řekl manželce s tím, že se rozvedem a odejdu k milence a začnu žít nový život. Nakonec to ale dopadlo jinak. Manželka mě začala přemlouvat ať zůstanu už kvůli dítěti a že můj vztah k milence je jen dočasný a zamilovanost vyprchá. Manželka si také uvědomila, že za mojí nevěru může z části i její chování ke mně a chce na sobě pracovat a chodit do poradny. S milenkou jsem to ukončil ale oba dva tím strašně moc trpíme. S manželkou jsem si přestal rozumět někdy po 3 třech letech našeho vztahu, kdy už jsem několikrát chtěl od ní odejít ale vždy jsem zůstal asi i z lítosti. Vždycky jsme si vše vyříkaly naše chyby atd, ale stejně to pak spadlo do stejných kolejí. Máme spolu i málo společných věcí a cítím, že si spolu nemáme pořádně co říct i když ona to vidí jinak. Když jsem poznal milenku tak jsem zjistil, že spolu máme mnoho společného a můžeme před sebou mluvit o čemkoliv a cítíme, že k sobě patříme. Problém je v tom, že nechci ubližovat a bojím se, že když opustím manželku s dítětem tak si ke mně dítě nenajde vztah. Jenže v manželství už nevidím budoucnost a chci žít s milenkou se kterou se cítím šťastný i přes velký věkový rozdíl. Vůbec nevím co mám dělat?

Pavel zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Pavle,

jsme rádi, že jste se s Vaším dilematem rozhodl obrátit na naši poradnu. Zmiňujete, že jste s manželkou již tři roky v nespokojeném vztahu. Před rokem a půl jste poznal jinou ženu, rok zpátky jste si ale vzal manželku a máte spolu dítě. Oznámil jste manželce, že se chcete rozvést a začít nový život jinde. Zůstal jste však i kvůli tomu, že si manželka uvědomila možné příčiny problémů ve svém chování. V manželství však nevidíte budoucnost a setrváváte v něm, abyste nikomu neublížil a ve strachu, že si k Vám poté dítě nenajde cestu.

Ptáte se, co máte dělat. Nemohu Vám dát jasnou odpověď, toto rozhodnutí budete muset učinit Vy sám. Mohu Vám však poskytnout své postřehy a nápady, které by Vám rozhodování mohly ulehčit. Zvažujete, zda zůstat s manželkou a dítětem, nebo odejít k milence. V podobných situacích je většinou nemožné najít takové východisko, se kterým by byly spokojeny všechny strany. Obě varianty mají svá pro a proti a mohou být bolestné.

Když přemýšlím o Vašem vztahu s manželkou, napadá mě, jak vypadal Váš vztah v počátcích - jestli by se dal připodobnit tomu, co jste prožíval s milenkou. Většinou jsou vztahy v zamilovanosti idylické a postupně se vztah překlene do další fáze, která je často spíše rozumová a více založená na důvěře, než na vášni a zamilovanosti. S manželkou jste také začal navštěvovat poradnu. Uvažuji, jaká je tedy Vaše motivace ve vztahu setrvat - zda jde o dítě, obavu ze zranění manželčiných citů nebo zdali vidíte i nějakou naději na zlepšení. V každém případě se dá předpokládat, že může pár týdnů až měsíců trvat, než společně dosáhnete nějaké změny. Zároveň je třeba, abyste tuto změnu chtěli oba. Možná byste mohl manželce narovinu říct, jak se cítíte a nakolik optimistický jste ohledně vyřešení vzájemných nesouladů. Případně také, zdali byste byli schopni dohodnout se na oboustranně přijatelném kompromisu ohledně výchovy dítěte. Někdy může být možností také tzv. otevřený vztah, kdy jsou si partneři vědomi afér druhého.

Co se týče Vašeho vztahu s milenkou, zmiňujete, že spolu máte hodně společného a máte si spolu stále co říci. Rozumím, že nyní je pro Vás bolestné být odloučen od ženy, se kterou se cítíte tolik šťastný. Možná by bylo zajímavé zjistit, jaký je názor Vaší milenky na společnou budoucnost. Svěřit se jí i s Vaší obavou, že byste mohl ztratit kontakt s dítětem. V podobných situacích je vybudování vztahu mezi otcem a dítětem hodně ovlivněno vzájemnou dohodou mezi partnery a také chutí otce trávit se svým dítětem čas. V případě, že byste se rozhodl zůstat s milenkou, je možné, že bude dítě vídat často, a je pak otázkou,  zda by byla ochotna pracovat na vzájemném vztahu mezi Vámi i Vašim dítětem.

Zdá se, že se snažíte být pozorný a ohleduplný k citům ostatních. Napadá mě však, jak dlouho v tomto vztahovém trojúhelníku vydržíte. Říkám si, co od života potřebujete Vy - zda je to být co nejvíce se svým synem a manželkou, nebo se ženou, se kterou si rozumíte více. Aktuálně bych Vám doporučila vzít si trochu času sám pro sebe. Nechat si projít hlavou, co v životě skutečně potřebujete. S tím, jak se lépe orientovat v situaci, Vám může pomoci i psycholog či psychoterapeut, se kterým můžete příběh probrat více dopodrobna a nalézt tak další úhly pohledu na věc. Z Vašeho textu mi není jasné, jakou poradnu navštěvujete a zdali docházíte společně s manželkou či nikoli, každopádně k dispozici jsou Vám také manželské a rodinné poradny, které můžete navštívit i sám.

Přejeme hodně síly.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
14.9.2017

Jak mám být psychicky odolnější ve vztahu s manželem?

Dobrý den, psala jsem si o radu ke konci roku a moc vám za poskytnutou pomoc děkuji. Ve zkratce: žiji stále s manželem, který mi byl velmi dlouho nevěrný (rok a půl, možná déle), vyplouvají na povrch postupně informace, že měl vlastně takový paralelní vztah a milenka mi psala, že se mnou zůstal jen kvůli dětí (máme spolu syna -7 a dceru 13 s předchozího manželství) a také psala, že mám muže pustit k ní, že patří do její rodiny, prostě nesmysly. "Můj" muž se rozhodnul pro udržení našeho manželství, řešili jsem to v únoru tohoto roku, ale myslím, že zůstal opravdu jen kvůli dětí a kvůli tomu,že bydlíme v rodinném domě s jeho rodiči, takže zůstal jen pro své pohodlí, rozhodně ne kvůli mně. Prosím o radu, co dále, i když se můžu přetrhnout, všechno dělám podle něj špatně, je na mě zlý, hodně sprostý, nic mu není dobré, mám tu naklizeno, jak v klícce, ale stále se na mě utrhuje, že to či ono... dneska jsem ho požádala, ať mi ukáže, co se mu nelíbí, prošel celý dům, ale nic nenašel, tak mě pro změnu zpražil, že moje děti jsou nevychované a ty od jeho milenky byly vychovanější, to mě dost zasáhlo, protože si na svých dětech a péči o ně hodně zakládám, mám jenom je, a to, co řekl, mě hodně zranilo, předpokládám, že to byl jeho záměr, ale už dále nemůžu, nevím jak se dále postavit k takovému manželství. Nakonec mi vyčte, že nemáme každý den sex. Ale mi je jen z pomyšlení na sex s někým takovým špatně, vždycky to přetrpím. Odejít nemůžu, protože mi vyhrožuje střídavou péči o syna, že by ho jeho milenka vychovala lépe... Je mi z toho hodně špatně, protože on se o děti vůbec nestará a to ani o ty z předchozího manželství, jen jim nadává kvůli školy, sám se věnuje hlavně diskotékám (ve 40!)kamarádům a hospodě. Asi kam jsem oči dala? Vypadá to, že se na začátku vztahu hodně přetvařoval, jak má rád děti, je pro rodinu, a to jsem i souhlasila s tím společným bydlením s jeho rodiči (proo tcháni je smozřejmě anděl, takže u soudu bych z toho vyšla hodně špatně) ... A abyste mě chápali, nemám nic proti střídavé péči a svou dceru, bych prvnímu manželovi i svěřila, pokud by měl zájem a vycházíme spolu v mezích, i když se navzájem nemusíme, ale svěřit syna do péče nynějšímu manželovi, to bych neměla čisté svědomí, že jsem pro syna udělala to nejlepší. Snad mi rozumíte, prosím o radu, možná jak být psychicky odolnější? Začínám mít hodně těžké stavy a deprese, ale držím se kvůli dětem a práci, o kterou teď samozřejmě nemůžu přijít. Říkám si, že vydržím dokud syn nepovyroste, ale to každodenní deptání je asi příliš... Nemám moc přátel, nemám na ně spíše čas a na svou rodinu se nemohu obrátit, máme špatné vztahy i kvůli manželovi, a asi bych si návštěvou přidala další břemeno (viz "my jsme ti to říkali").... Děkuji moc za radu.

Ati zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Ati,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o vztahu se svým manželem, který ukončil vztah s milenkou, ale Vy máte pocit, že to neudělal kvůli Vám. Říkáte, že se můžete přetrhnout, abyste domácnost udržovala, ale jemu není nic dobré. Hodně Vás zranilo, když Vám vyčetl špatnou výchovu dětí. V manželství nejste spokojená, ale píšete, že kvůli dětem to přetrpíte. Ptáte se nás, jak být psychicky odolnější, a svěřujete se, že začínáte mít těžké stavy a deprese.

Cítím, že své děti milujete a chcete pro ně to nejlepší. Někdy je však více variant, jak můžeme pro své blízké docílit toho nejlepšího, a nemusí k tomu být zapotřebí naše vlastní utrpení. Rozumím, že dobro Vašich dětí je pro Vás jako pro matku na prvním místě, avšak ráda bych Vás podpořila i v tom, abyste nezapomínala na sebe a svou vlastní duševní pohodu a zdraví. Píšete, že je Vám z toho špatně, začínáte mít pocit, že upadáte do deprese. V takových případech bývá dobré vlastní sebeobětování zvážit, ačkoliv Vaše úmysly mohou být šlechetné, Vaše tělo si možná samo říká, že mu současná situace nevyhovuje. Pokud jsme podobně namáhavým situacím vystavení dlouhodobě, mohou pro náš organismus znamenat velkou zátěž.

Ptáte se nás, jak být odolnější. Jistě existuje řada způsobů, kterými můžete zvýšit svou odolnost, například léky, relaxace, meditace apod. Možnosti zde tedy jsou. Avšak napadá mě, že toto budování odolnosti a stavění pomyslných hradeb Vaší trpělivosti, by mohlo také vyústit ve Váš tělesný či zdravotní kolaps, kdy v podstatě nebudete schopná fungovat ani pro své děti. Mohlo by tedy být dobré si sama říci, do jaké míry jste ochotná to vše snášet.

Napadá mě, že to pro Vás může být o to těžší, když píšete, že nemáte moc přátel a s rodinou máte špatné vztahy. V situaci jako je ta Vaše bývá dobré, když se máme na koho obrátit a svěřit se mu. Pokud máte pocit, že nikdo takový ve Vašem okolí není, můžete se zkusit obrátit na psychologa či psychoterapeuta, který Vás vyslechne. Mohla byste s ním probrat nejen Vaši otázku, jak být odolnější, ale také byste mohla zmínit své těžké stavy. Píšete, že deptání ve vztahu je na Vás příliš, Vy však chcete vydržet kvůli dětem. Také toto byste mohla s odborníkem probrat. Pokud byste se pro tuto variantu rozhodla, seznam odborníků naleznete například na webu www.znamylekar.cz. Je zde samozřejmě také možnost zkusit vše probrat s manželem a říci mu, co Vám jeho chování způsobuje. Možná by mohlo pomoci, kdybyste společně navštívili některou manželskou a rodinnou poradnu, která se na pomoc při řešení podobných situací specializuje. Pak byste třeba mohli najít východisko, jak manželství udržet a neubližovat tím žádnému členu rodiny, a to včetně Vás. Tuto poradnu můžete navštívit i Vy sama.

Přejeme Vám hodně sil.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
12.9.2017

Mohu se stát lékařkou navzdory OCD?

Dobry den, som v maturitnom rocniku a trpim ocd. Chcela by som ist na medicinu. Moja otazka je ci je mozne sa stat lekarkom aj napriek tejto chorobe?

Katka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Katko,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám, že jste v maturitním ročníku a ráda byste šla na medicínu. Máte však pochybnosti, zda se můžete stát lékařkou, když trpíte OCD, obsedantně kompulsivní poruchou.

Hned v úvodu bych Vás ráda povzbudila, že není důvod, proč byste i s OCD nemohla studovat medicínu, pokoušet se dosáhnout svého snu a stát se lékařkou. To, že jste do toho odhodlaná jít i navzdory tomu, že se potýkáte s OCD mi přijde skvělé. Vaše osobní vnitřní motivace a vědomí cíle, kterého chcete dosáhnout je pro zdolání každé překážky zásadní a pomáhá v jeho dosažení. Je možné, že cesta k tomu, abyste se stala lékařkou pro Vás může být trnitější než pro běžného studenta medicíny, takže bude možná z Vaší strany potřeba trpělivost a pevné nervy. Nemusí tomu tak ale být, třeba zjistíte, že nároky studia zvládáte stejně jako spolužáci, možná dokonce i líp, díky Vašim jiným vlastnostem, schopnostem, nebo zručnostem, které s OCD nemusí mít nic společného.

Domnívám se, že by mohlo pomoci, kdybyste nebyla na své pocity a obavy sama. Můžete o nich říci někomu blízkému nebo je zde také možnost navštívit odborníka. O svých pocitech byste si mohla promluvit například s psychologem nebo psychoterapeutem, v oblasti OCD je dnes léčba pomocí psychoterapie velmi účinná. Kdybyste se rozhodla psychoterapeuta vyhledat, mohla byste mu o svém vysněném cíli říci a celá psychoterapie by se mohla na dosažení tohoto cíle zaměřovat. V průběhu studia byste pak s terapeutem mohla konzultovat situace, které Vám přišly obtížné a na kterých byste chtěla pracovat. Terapeut by Vás mohl podpořit při jejich zvládání a říci Vám o technikách, které mohou pomoci. Řada lidí, kteří se s touto nemocí potýkají dokáží žít životem dle svých představ a spoustě z nich v tom pomohla právě psychoterapie. Někdy chvíli trvá, než nalezneme psychoterapeuta, který nám bude sedět, protože každému může vyhovovat něco trochu jiného. Nebojte se jich tedy klidně vystřídat více. Vhodného terapeuta Vám může doporučit Váš praktický lékař nebo psychiatr, další odborníky včetně jejich specializace a recenzí od pacientů naleznete například na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, abyste dosáhla svého snu,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
11.9.2017

Mám špatné stavy kvůli sociální fobii

Dobrý den, je mi 17 let a trápí mě sociání fobie. Tohoto problému jsem si všimla přibližne ve 14 letech a chtěla bych ho odstranit. Mám problém telefonovat, konverzovat s cizími lidmi - potí se mi ruce, nevím co říct, zčervenám. Horší je to ve větší skupince lidí kde radši nemluvím vůbec z důvodu nejistoty, strachu vyjádřit svůj názor (co si o mně pak pomyslí). Své kamarády spočítám na jedné ruce, protože se snažím vyhýbat veškerému kontaktu s lidmi. Občas mám motivaci překonat svůj strach a udělám to, čeho se bojím. Zlepšení je sice viditelné ale nestačí to. Tohle všechno se odráží na mé psychice, přibližně před rokem a půl jsem trpěla depresí - pocitem selhání, dny proležené v posteli, ztráta zájmu o všechno, nechuť k jídlu, neschopnost brečet, prázdnota, sebevražda, (trvalo to asi půl roku)... Společně s mou nejlepší kamarádkou jsem se z většiny dostala, uvědomila jsem si že takhle žít nechci a konečně začala žít. Problémy nastaly znova a samozřejmě si všimli i rodiče před kterými jsem se to dlouho snažila skrývat. Moje chování přirovnaly k lenosti a můj vztah s nimi se zhoršil i díký mým špatným známkám a neomluveným hodinám. Řekla jsem si že bude lepší jim říct pravdu. Společně jsme vyhledali psychologa a změnili školu. Návštěva psychologa probíhala tak, že psycholog si jako prví vyslechl mého otce, který mu řekl svůj názor. Pak jsem na řadu přišla já. Ani mě nevyslechl a dozvěděla jsem se že prý mám jen občasné špatné nálady díky škole na kterou jsem nerada chodila, předepsal mi nějaké tabletky s třezalkou které samozřejmě nepomohly. Po tom co jsem zjistila, že rodiče si nejspíš myslí, že si vymýšlím, neplním své povinnosti díky lenosti atd.. se můj stav pochopitelně zhoršil. Jedinou pomocí byla opět moje kamarádka. Bojím se toho, že už nemám žádnou motivaci posunou se dál a vystoupit z toho kolotoče.

jarmila zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jarmilo,

vážíme si, že jste se obrátila na naši poradnu. Píšete, že Vám zhruba od 14 let dělá problém konverzovat s cizími lidmi, vyjádřit svůj názor ve strachu, co by si o Vás druzí pomysleli, a proto se kontaktu s ostatními vyhýbáte. Vnímáte důsledek i na psychice. Dříve jste pociťovala depresi, ze které Vám pomohla kamarádka. Svěřila jste se se vším rodičům a s těmi jste navštívili psychologa. Máte pocit, že Vás psycholog dostatečně nevyslechl a nepochopil, co je Váš problém. Nyní se opět necítíte nejlépe, problém přetrvává a rodiče si podle Vás myslí, že jsou Vaše nálady a zanedbávání povinností důsledkem lenosti.

Říkám si, že to není snadné, pokud by se rodiče domnívali, že si vymýšlíte, a sváděli příčiny Vašeho chování na lenost, atd. Dokážu si představit, že je náročné pracovat i s vlastní motivací a řešením původního problému, který stále přetrvává, a že se můžete cítit nepochopená. Také mě mrzí, že jste měla špatnou zkušenost s psychologem, ale zároveň jsem potěšena, že jste důvěru neztratila a obracíte na nás. Zmiňujete, že občas se snažíte Váš strach sama překonat. To mi přijde opravdu statečné a jistě je dobré znamení, pokud je zlepšení viditelné, ač není stoprocentní.

Už jednou jste se rozhodla říct pravdu, a poté se věci začaly hýbat. Snad by tomu tak mohlo být opět, kdybyste si s rodiči zkusila zase promluvit. Svěřit se jim stejně tak jako teď nám, že problém přetrvává, že se stanoviskem psychologa o špatných náladách kvůli škole nesouhlasíte, a že se stále cítíte špatně a potřebovala byste pomoct se skutečnou příčinou. Pokud by bylo náročné s rodiči mluvit, jednou z možností je také napsat jim dopis, kde se to pokusíte vysvětlit. V hledání vhodných slov jak na to může třeba pomoci kamarádka, nebo můžete zavolat na linku důvěry, kde Vám s přípravou rozhovoru mohou také pomoci. Napadá mě, že byste mohla zkusit oslovit i školního psychologa, který může působit na Vaší škole, nebo zkusit rodinnou poradnu, která služby nabízí zdarma a kam můžete zajít sama, pokud byste měla dojem, že by rodiče nemuseli pochopit, v čem je Váš problém.

Co se Vašeho strachu týče, máte velké štěstí, že máte kamarádku, o kterou se můžete opřít. Tuto oporu můžete využít i ve větších skupinkách, kdy se cítíte nejistě - alespoň víte, že je tam někdo blízký s Vámi. Možná by mohlo pomoct mít ji u sebe v situacích, kdy zkoušíte překonat svůj strach. Ráda bych Vás podpořila, abyste zkoušela těchto situací vyhledat víc, i kdyby to byly jen malé strachy, nebo malé krůčky. Když píšete, že zlepšení vidíte, je možné, že pouhým tréningem a zkoušením časem uvidíte i zlepšení, které budete sama považovat za dost velké. V tom, jak na to, může být také užitečná psychoterapie. Terapeut Vás může provázet různými způsoby jak se odvážit jít dál, hledat s Vámi možnosti jak překonávat strach, v některých případech může být užitečné bavit se i o tom, kde se tento strach bere.

Věřte, že se z kolotoče dá vystoupit, jen co trochu zpomalí a věci se zase urovnají,

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
10.9.2017

Necítím se psychicky dobře, ale nechci to řešit moderní medicínou

Dobrý den, uz dlhsiu dobu ma trapia psychicke problemy, ale skor by som ich nazvala dusevnymi, verim tomu ze clovek sa sklada z obalu, dalej hlava mozog utvara psychicku cast a potom je tu este tzv duchovna, ktora este nie je dostatocne preskumana nasou vedou. Podla mojich skumani na internete moze ist bud o stratu identity alebo o syndrom vyhorenia, este ma napadlo ze moze ist vlastne aj o beznu depresiu, - no beznu urcite nie, tak skor povedzme nejaku depresiu, alebo moze ist o obdobie menopauzy, ale - pokial som sa dostala do predcasnej menopauzy bude to tym ako zijem, a to ako zijem je tym ako sa citim, a to ako sa citim ... sa snazim zmenit neuspesne lebo mi nic uz nedava zmysel. Takze menoapauza ak je to aj moj problem, nie je starterom mojich problemov, je len nasledkom. Konkretizujem problem : 1. Neviem co chcem v zivote robit - (nikdy som to ani nevedela, nikdy som nemala ziadne hobby uz odmalicka, co by ma naplnalo alebo bavilo, pri vsetkom som vydrzala len chvilku, bolo vsetko proste nasilu skusane, ako aj teraz, len uz nemam silu volu ani chut a preto Vam pisem), tyka sa to aj zamestnania, ale v tom velky problem nevidim pripisujem to mojej nestalej povahe a tuzbe zazivat stale nieco nove, som proste ina ako ostatni ludia dokazu najst nieco co ich bavi a robit to cely zivot, mna bavi robit stale nieco ine, raz som casnicka raz krupierka a potom som kludne rok ta najlepsia opatrovatelka seniorov, potom mam internetovy obchod s oblecenim, proste do coho sa pustim to vzdy ide lebo sa pustam vzdy s vierou v sebe, len pri tom dlho nevydrzim lebo ma to zacne nudit a potrebujem nieco ine a nove. Obrovsky problem mi to zatial nerobi. Ale tyka sa to aj partnerstva resp. mam uz 27 rokov tento rok, a stale si neviem predstavit ze by som mala deti. Ani deti tak strasne nemilujem ako ostatne zeny. Pridu mi zlate ale to je tak vsetko. Mam priatela s ktorym spolu byvame onedlho uz rok, je to dobry clovek, resp. je ku mne dobry. Predtym som mala dlhorocny vztah, bola som s nim od rana do vecera, od zakladnej skoly az po vysoku, kazdy den spolu, nerozlucitelna dvojka, myslela soms i ze ho poznam a nakoniec vysvitlo ze som si ho len zidealizovala a on vobec nebol takym clovekom akeho som si ho predstavovala. Vecer mi dal pusu a rozlucil sa, ze ide domov spat lebo u mna sa mu spi nepohodlne, nemala som vtedy este postel pre dvoch dalo sa to pochopit, ale vysvitlo ze kazdy vecer chodi kusok odomna na wifi pripoji sa najde si na pokeci nejaku ... co poskytuje sluzby a... To sa da tiez pochopit, cely zivot so mnou, museli ho lakat ine zeny, skusenosti nazbierat, a pod. Nakoniec ma vlastne neoklamal iba on, ale oklamala som ja samu seba svojou nevsimavostou a slepou doverou v ludoch. Je to uz davno som rada ze sa to skoncilo ten clovek je mi uz ako cudzy. Keby ma takto neklamal, dlhodobo, nikdy si neuvedomim aki ludia vlastne su dvojtvarni a zijem si vo svojej rozpravke o nevinnosti tohto sveta. Nevidim dobre do ludi. Sesternica ktorej som velmi pomohla a potom som 2x odmietla, mi popriala smrt. Mam v rodine velmi vela psychicky narusenych ludi, aspon mi to tak pripada. Obcas neviem, ci som narusena ja a vidim veci inak ako ostatni ludia,... alebo som len ina a to je vsetko. Vsetko analyzujem do hlbky, hladam vo vsetkom zmysel, suvislost, ... to by som asi nemala. Snazim sa s tym prestat. 2. Stracam pomaly ale isto cit - prichadza urcita citova zablokovanost, nielen v oblasti partnerstva ale celkovo. Moze to byt tym, ze ako mala som mala, vlastne nemala, vztah s rodicmi. Otec sa somnou nikdy nerozpraval, je velmi chladny clovek, aj ked pre rodinu by umrel, keby teraz nastala situacia ze si musi vybrat ci prezije on alebo ja, tak viem ze polozi svoj zivot za moj. Aj ja by som to urobila pre svojich blizkych, otazkou ostava ci z lasky alebo skor straty chuti do zivota...uz neviem ani sama. Vratim sa k teme, chybala komunikacia, dotyk, proste zaujimava forma lasky u nas vladla. Urcite to ovplyvnilo moj vnutorny svet. SOm troska bezcitna, mam otupene city, prehlbuje sa to tym ze som stale viac sama a uz nie som schopna ani komunikacie s ludmi ako takej. Udrziavam vztah len s dvomi kamaratkami, obe rozmyslaju podobne ako ja, maju semtam podobne pocity, s tym ze to prejde a obe su stastne, u mna je to tak ze to bolo semtam, potom tamsem, potom casto a teraz je to trvaly stav uz asi mesiac. Nehovorim ze som nestastna, len nie som stastna, akoby som mohla byt, ked zijem v nemecku 8 mesiacov a okrem mojho priatela ktory je denne 12h v praci 6 dni v tyzdni niekedy aj cely tyzden, okrem neho tu nikto nie je s kym by som si sedela, ludia su tu uzavreti, na ulici nikto pomaly, kludne mesto. Asi ani to mi nerobi moc dobre. Lenze, napr. berlin neznasam, preplnenost, a pod. Ked to mam porovnat, lepsie je toto. Ale dobre to urcite nie je. Chyba bude zase vo mne ale... asi, lebo mna nic nebavi. Keby zavolam jedneho znameho pokecat, verim ze by prisiel ale co by som sa ho opytala ked ma nezaujima, alebo co by som mu povedala. Proste ma nikto nezaujima. Viem si pokecat zasrandovat v spolocnosti, len sa mi nechce, naco... nemam chut. DObre, skratim to, na zakladnej skole som si polozila otazku NACO. A odvtedy sa v tom veziem, niekedy to zamaskujem nasilu si najdem nejaky zmysel ale to je iba docasne a vlastne uz to vobec nefunguje. Preto pisem... Priklad. Prisiel by ten znamy. Otazka znie naco. Odpoved : lebo ho chcem vidiet - nechcem, naco. Lebo nechccem byt sama, ano nechcem, ale moja samota je taka hlboka ze pritomnost ineho cloveka mi nepomoze. Takze znova, naco. Aby sme pokecali. naco. :D Pride mi to smiesne, ale naozaj, naco je toto vsetko dobre.. CHcela by som cestovat po svete spoznavat nove kultury hladat nieco co mi da odpoved, alebo aspon zazit nieco aby som si tu odpoved mohla dat sama. Na take nieco ale treba mat pekny prijem. Pekny prijem sa da zabezpecit pracou, pokial ale pracujete, nemate cas cestovat. Neviem v ktorej praci by mi dovolili kazdy druhy mesiac chodit na tyzden na dovolenku. A pracovat pol roka a potom si zobrat tyzden dovolenku nech mozem ist, to ma nejak nelaka, potom zas cakat pol roka nech mozem ist znova. 6 mesiacov zit zivot bez zivota, aby som potom tyzden zila. Zevraj je problem v tom ze sa neviem tesit z malickosti. Napr ze mam co jest, mam kde byvat, ... je to pre mna normalne, mam to, zabezpecila som si to, preco sa z toho mam tesit, ano vazim si to, ale radost z toho nepocitujem. MOmentalne nepracujem asi 2 tyzdne. Praca ma prestala bavit ako vzdy vsetko. Teraz je plan ist do skoly, spravit kurz nemciny, potom nejaky kurz kozmetiky, nechtarsky, a robit s ludmi, proste potrebujem aby sa stale nieco dialo okolo mna, lebo vo vnutri som prazda dusevne, aj ked hlava len ide svoje a neda mi pokoj :D Predtym ma aspon bavil sex, uz ani to moc, proste stracam chut o vsetko na svete, o ludi, o zazitky, o veci, o vsetko. keby mi sem postavite pred dom najnovsi mercedes a v kufri milion eur, na auto sa ani nepozriem beriem peniaze a idem na cestu okolo sveta, vidiet prirodu krasnu a jednoduchych ludi ktori nepoznaju zakernost, napr. takych v thajsku, je to uplne ina mentalita. A keby len auto bez penazi v kufri, tak si poviem ze no dobre mam sa v com viezt odfotim sa na facebook citim sa 10 min ze wau co mam, a potom cau uvedomuuem si ze je to len stroj ktory mi sluzi ako pomocka sa dopravovat, nic viac. Nezijem pre materialne veci. Ale preco zijem, to neviem. S priatelom sa stale nudime, lebo ved mna nic nebavi vsetko si poviem ze naco, tak co by sme aj mohli robit spolu ze... cudujem sa ze je vobec so mnou asi dufa ze sa to casom zmeni. No ved to aj ja, momentalne dufam, vcera uz aj to mi bolo jedno. Niekedy sa mi vrati nadej este. Bojim sa ze uz sa jedneho dna ale nevrati. Ist na prechadzku ? no uz idem veru, a naco... cela ja.... viem ze ani to ma nepotesi. Nic ma nepotesi. Uz nedokazem prezivat pocit radosti z cinnosti ktore poznam. Chce to nieco nove, ale netusim ze co. SKusala by som, ale co, asi sa prihlasim na horolezecky kurz. Lenze, sama... na vsetko som sama. A ja som typ cloveka ze ma treba tahat ze pod.Ale kto by ma mal tahat... ked ma nikto nezaujima kto by sa so mnou uz len zaoberal :D Ked toto poviem nejakemu psychologovi napcha ma antidepresivami, alebo inymi tabletkami, a naco... nepodporujem takuto medicinu a nikdy nebudem. Som za prirodu, jedine v com este vidim hlbku a zmysel a nemusim si pokladat otazku naco, je priroda. Odpoved sice nepoznam, naco je priroda dobra, ale odpoved citim, je to nieco krasne a dobre, nemusi vsetko davat zmysel vzdy, aj tak veci ktore nehapeme davaju ten najkrajsi zmysel. Ako aj zvieratka, mam velmi rada. Jedine co ma dokaze este rozplakat okrem smutku z tohto skratu co prezivam je ze mi chyba moj psik, a vlastne nie ze mne on chyba, ale placem lebo viem ze chybam ja jemu a nechcem aby ho bolelo srdiecko, chcem aby bol stastny. Uz vlastne ani neviem plakat, to mam tiez uz dlhodobo, tak ako necitim radost necitim ani smutok tak ... citim skor prazdnotu a zaroven preplnenost, to by sedelo s tym syndromom vyhorenia, clovek je preplneny a vsetko sa vyleje z neho. Asi mam viac diagnoz. Okrem syndromu vyhorenia straty identity este daco citove... emocny blok. Nechapem niektore veci.... mam vsetkeho dost. Okrem tohto som aj nervozna obcas odpovedam ako besny pes ked sa ma nieco spyta. Taky je moj otec, takym stylom rozprava, aj moja sestra a uz aj moja mama, taka nebola ale zacala s tym. Vladla u nas velmi zla energia, neviem ci to citili aj oni, ci len ja, fuj, ako v pekle. A okrem tohto, mi odchadza menstruacia, uz 5 mesiacov ju mam len 2 dni a aj to len velmi slabu, myslim ze na dalsi mesiac bude 1 den a ptom uz nepride. Zevraj menopauza, predcasna, a z toho mi moze tiez takto sibat. Ale az takto ? Zajtra pojdem ku gynekologicke na vysetrenie. Mozno sa so mnou hraju hormony, a plus do toho nejaka mensia diagnoza este. Neviem co sa deje. SOm nenaplnena nezijem taky zivot aky chcem, vsetko je moja chyba. Som clovek co potrebuje stale nieco riesit, zazivat, dianie okolo seba... a miesto toho sa nedeje nic len sa idem zblaznit. A za to si mozem sama, kam som sa dostala, aj svoju duchovnu stranku som znicila sama aj vsetko. Tieto myslienky mi chodia po rozume cely den. Zevraj by som mala ist na silu von, spoznavat sa s ludmi, teraz sa chystam do skoly na kurz tak vidim v tom nejaku nadej zmeni sa mi rezim nebudem stale doma sama, ...ale zda sa mi ze toto su veci ktore maju hlboky koren, a treba ich riesit, no sama na to nestacim, potrebujem ozaj poradit, co robit, a co sa tyka liekov, nikdy ziadne okrem prirodnych brat nebudem, radsej zomriem. Niektorym sa z antidepresiv este stavy zhorsili. A nie je ich malo. Fuj neverim dnesnej medicine zalozenej na vede, ktora nie je prirodna. Ide tam len o prachy ako aj uz na tomto svete vsade. Zacnem tym ze pojdem k zenskemu lekarovi. DO skoly, fitness, ale... co dalej. POtrebujem najst pricinu svojich problemov a vysporiadat si to v hlave. Som stratena . Akoby som aj poznala riesenie, resp moja hlava vie co treba robit ake kroky k zlepseniu, ale moja dusa je unavena a nema chut. DOkazete mi na toto nieco povedat ? Ak ano cakam odpoved, ak nie necudujem sa. Kazdopadne dakujem za precitanie.

zanet zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Žanet,

děkujeme za Váš dotaz. Popisujete nám, že Vás již delší dobu trápí psychické problémy, které označujte za duševní. Nevíte, co v životě dělat. Cítíte se citově zablokovaná. Střídáte zaměstnání a aktivity, protože Vás vše baví jen chvíli. Máte pocit, že Vám vše přestává dávat smysl. Své pocity nám popisujete v různých situacích a rovinách, včetně osobní, profesní i vztahové. Máte své hypotézy, co se s Vámi možná děje, ale nejste si jistá. Ráda byste hledala odpovědi na své otázky, ale obáváte se návštěvy psychologa, aby Vám nepředepsal léky, kterým nedůvěřujete.

Když čtu Váš dotaz napadá mě, že je toho ve Vás mnoho, co máte na srdci. Oceňuji, že se snažíte Váš stav reflektovat a přijít na to, co se s Vámi děje. Píšete, že Vaše hlava ví, co je třeba dělat ke zlepšení, ale Vaše duše je unavená. Pocity, které popisujete mohou být pro lidský organismus velmi vysilující, je tedy pochopitelné, že se můžete cítit unavená. V situacích, kdy jsme v psychické nepohodě, máme plnou hlavu nezodpovězených otázek, a potřebujeme-li si uspořádat naše myšlenky a události v životě, může pomoci, když na to nejsme sami. Píšete, že máte přítele, dvě kamarádky a známého, kteří by možná byli ochotni Vás vyslechnout. Napadá mě, že byste s nimi své pocity mohla zkusit probrat. I když chápu, že to může být obtížné, protože píšete, že máte pocit nezájmu, že se Vám vynořují opakovaně otázky "na čo". Oslovit naše blízké v situacích podobných těm, které popisujete může pomoci například tím, že nahlas své myšlenky vyslovíme a uspořádáme si je, nebo se můžeme dozvědět, že i oni mají s podobnými stavy zkušenost. Pak je odpověď na otázku "na čo": na to, že nám mohou například říci, jaké techniky zabírají jim v překonávání jejich pocitů nebo si také můžete říct, co tím ztratíte, když to zkusíte. Někdy se nám zdá, že je něco zbytečné zkoušet, ale nakonec zjistíme, že nám to třeba pomohlo. Líbí se mi, že máte představu o tom, co by Vám mohlo pomáhat. Zmiňujete cestování. Třeba byste našla někoho, kdo by Vám mohl poradit, jak by se dala skloubit práce a cestování, což je také jedna z otázek, které si kladete. A podobně i s ostatními otázkami. Někdy nás naši blízcí svými nápady překvapí, když najdeme odvahu se jim svěřit.

Zmiňujete také své obavy z předepsání antidepresiv a z tohoto důvodu se Vám nelíbí představa, že byste se obrátila na psychologa. Zde bych Vám chtěla říci, že psycholog je odborník, který antidepresiva ani jiná léčiva nepředepisuje, to dělá pouze lékař - psychiatr. Tudíž při návštěvě psychologa byste se nemusela bát, že odejdete s ošatkou léků. Ač Vám může psycholog návštěvu psychiatra doporučit, je zcela Vás, zda tak učiníte. Zmiňujete, že se Vám příčí klasická medicína a raději byste se léčila pomocí přírody. Psychologů a psychoterapeutů je dnes celá řada a někteří z nich jsou orientovaní na přírodní či východní typ medicíny. Možná by Vám některý z nich mohl vyhovovat. Můžete hned na začátku říci, že nemáte zájem o medikaci. Věřím, že najdete odborníka, který toto nebude mít problém respektovat. Psychoterapie by Vám mohla pomoci probrat postupně všechny oblasti ve kterých se nyní necítíte dobře a mohla by přispět při hledání cesty ke smyslu vašeho života, který jak píšete, hledáte. Může se stát, že Vám hned na první pokus psycholog či terapeut nemusí vyhovovat. Někdy chvíli trvá, než naleznete takového, se kterým si sednete osobnostně či filosoficky. Nebojte se jich tedy klidně oslovit více.

Přejeme Vám, ať brzy zaznamenáte zlepšení,

Tým poradny    

skrýt odpověď ↑
8.9.2017

Sestřin manžel je psychopat

Dobrý den, chtěla bych radu. Sestra si vzala psychopata. Že je psychopat jsme zjistili po 7 letech jejich intenzivního kontaktu. Je to dle informací o psychopatech typický tabulkový příklad a ještě stále jsme překvapeni, že to na něj tak sedí. A po letech starostí o sestru nám toto odhalení odpovědělo na všechny otázky ohledně jejího chování. Fakt neuvěřitelné. Sestra je velmi inteligentní, vysokoškolačka. Vždycky byla velmi realistická, moc nepodléhala emocím, trochu bych řekla, že taková "chladnější". Nevím jak líp bych to vysvětlila. Má výbornou paměť, je veselá (byla), ale urážlivá. Pochází v velké rodiny (4 sourozenci). Asi v 21 letech začala "chodit" s o 5 let mladším klukem (první známost) a zdálo se nám, že je s ním šťastná. Dostudovala vysokou a začala pracovat ve školství a tam také pracovala 1. sestřenice našeho otce, která měla problematického syna (o 6 let mladší než má sestra). Je to docela blízká rodina, ale až tak jsme se s touto sestřenicí "nerodinovali", tzn. jsme nevěděli, že mají takové problémy se synem. Bral pervitin, užíval steroidy (a to ve velkém) a začalo mu to působit na psychiku, byl satanista, rodiče ho vozili i k exorcistovi a nevím co ještě. Sestra měla asi pocit, že se do toho musí zapojit a začala jim pomáhat. Začala se ale chovat zvláštně, po necelém tři čtvrtě roce se rozešla s přítelem a my jsme tušili, že je to kvůli bratranci, ale ona vše popírala. Začala nás (rodiče + sourozence) nesnášet, pořád nám něco vyčítala, byla roztěkaná, nesoustředěná, neustále smskovala, zničeho nic (evidentně po nějaké zprávě v SMS) se sebrala a zmizela. Ani ne po roce se za dramatických okolností odstěhovala od rodičů a řvala na ně, že od nich nic nechce, že musí jít pryč, pryč, pryč. My neustále přesvědčeni, že je to kvůli němu. Potom spustila teror na rodiče, neustále SMS, že jsou ovlivněni satanem, že jejich dům je dům satanův, ona že vidí satany nad každým člověkem v kostele, pálí ji růženec v dlani, atd. Podotýkám že jsem celá rodina věřící, ale tak nějak normálně, žádný fanatismus (řekla bych, takoví pohodlní věřící, nejezdíme na žádná setkání, atd.) Potom nastal zlom, on se rozhodl, že chce být kněz a nastoupil do přípravného semináře a sestra začala být fanaticky věřící. Denně chodila do kostela, neustále se modlila - hrozné. On seminář opustil, nevím z jakého důvodu, myslím, že ho nepustili studovat dál. Potom chtěl vstoupit do řádu Františkánů, odtud ho vyhodili a má tam zákaz. Potom na ně psal různé stížnosti, atd. Pořád ještě byli "rádoby" silně věřící. V našich očích se chovali jako fanatici a blázni. Toto celé trvalo asi 5,5 roku . Sestra pořád tvrdila, že nejsou milenci, že spolu nic nemají, jenom si strašně rozumí. On měl pověst velkého proutníka a nám se nezdálo, že by měl zájem o naši sestru (tím nechci říct, že není hezká, je velmi hezká, ale tak nějak se k němu nehodí). Na sestře šlo vidět, že není úplně v pořádku, vyrážka na obličeji (my měli pocit, že je to psychického původu), chování divné. Byla prostě jiná než jak jsme ji znali. Pořád jsme si mysleli, že je to z nešťastné lásky, že ona ho strašně chce a on ji ne, a proto se tak chová. On mezitím onemocněl, zjistili mu neprůchodnost jícnu. Zhubl cca 20 kg, léčit se víceméně nechce, ale nějaká vyšetření a nějaké zákroky absolvoval. Pak si usmyslel, že chce dům své babičky a dělal takové peklo, že babičku vyštval do penzionu pro seniory a psychickým nátlakem a terorem donutil své rodiče aby mu začali dům zvelebovat, vymalovali, dali koberce, udělali nějaké drobné opravy. Samozřejmě za jejich peníze. On více méně nikdy nepracoval, jenom bych chvíli na brigádě v jejich rodinné firmě a pak majitel zjistil, že je tam jenom využívá a bere si nějaké věci, takže ho vyhodili. On se snaží malovat obrazy a velmi rád o sobě hovoří jako o umělci. Koníček je to ale také velice drahý, opět v té době dotovaný jeho rodiči. Z ničeho nic, oznámili, že se chtějí se sestrou vzít a rozjel se kolotoč. Opět jsme měli pocit, že si ji on bere jenom proto, že je v nouzi a ví, že ona se o něj postará (už dávno před oznámením svatby mu platila telefon, koupila kameru a kdo ví, co ještě. To už ani nezjistíme. Také prodala své stavební místo. Sice své sestře a jenom za kupní cenu, která byla velmi nízká, protože se v té době jednalo jenom o pole. O tomto pozemku bude ještě řeč). Pochopili jsme, že na svatbě nikoho nechtějí, hlavně ne žádnou rodinu. Pak se ale její a naši rodiče konečně setkali, protože obě dvě strany chtěly svatbu pro celou rodinu. O to spíš, že pro nich to byla první svatba, pro naše rodiče už pátá a protože dělaly svatby vždy velké, chtěli tuto "radostnou" událost sdílet s celou rodinou. Sešli se tedy se snoubenci a nakonec teda, že svatba bude pro všechny. Potom začalo peklo, obviňování, osočování ze strany snoubenců. a svatba se zrušila. Řekli, že svatba nebude, že se zatím odkládá na neurčito. Ale, tím začala komunikace ze strany nastávajících tchýní. Matka se dozvěděla jaká příkoří jim celé roky jejich syn dělá, jak je terorizuje, nadává jim, vyhrožuje jim. Také se matka dozvěděla, co tam sestra o nás celé roky vypráví, jak ji doma šikanovali, že byla jenom levnou pracovní silou, atd. Neměli důvod jí nevěřit, nikdy je nenapadlo si zavolat. Dokonce měli pocit, že má moje sestra syndrom týrané ženy. Jsou to ale opravdu nesmysly, je nás s ní dohromady 5 sourozenců a žádný jiný tyto pocity nesdílíme, přestože musím uznat, že žít s naší matkou pod jednou střechou není úplně jednoduché. Matka onoho syna byla překvapená, že vše je jinak, že jsem úplně normální. Pak jsem se ale náhodou dozvěděli, že svatbu nezrušili, jenom nám to jaksi zapomněli říct. To už ale bylo týden před termínem svatby, kdy většina lidí z naší rodiny měla už domluvené jiné aktivity. Nám přišla jenom strohá SMS, že kostel (v době konání svatby) je přístupný všem lidem dobré vůle. Jeho rodičům ale řekl, že jestli mu přijdou na svatbu, prohodí je dveřmi. Přesto tam šli a nevyhodil je. Z naší rodiny tam nebyl nikdo. Tak jsme se domluvili mezi sebou. Tak se tedy vzali a rodiče ji zvali, ať přijede manžela seznámit se svou rodinou. Nechtěla a snažila se přesvědčit rodiče, že na řadě oni. Hned na začátku manželství otěhotněla, ale o dítě přišla a další těhotenství se jim nedaří - bohudík. V průběhu 16 měsíčního manželství už ale nějaké návštěvy z jejich strany proběhly, ale jen s rodiči. Spolu nejezdí na žádné rodinné akce, vymlouvají se na to, že on je velmi nemocný, nemůže jíst a my bychom to pořád řešili. Blbost! Někdy se tedy objeví sama, ale většinou jenom na krátkou dobu. Ovšem teď k aktuálnímu dění. Rozhodli se (myslíme si, že spíše on se rozhodl), že dům, který si vydupal a v kterém teď bydlí je mu málo a že si chce postavit nový dům. Proto potřebují pozemek. Pozemek, který ona prodala své sestře, sousedí s dalším pozemkem, který vlastní bratr. Část byla rodičů a část koupil, také za malý peníz, protože tehdy šlo jenom o pole. Jedna se sester, která koupila pozemek od této sestry, o které píšu, si tam dům postavila, a tím také došlo ke zhodnocení pozemku, který vlastní bratr a rázem je z toho stavební pozemek, ke kterému vedou inženýrské sítě, atd. Pozemek je sice bratrův, ale bratr to vnímá tak, že rodiče mu umožnili koupit pozemek, on ho ale nevyužil a trvale se usadil v domě své tety a tudíž stavební místo nepotřebuje a je k dispozici někomu z rodiny, komu se pozemek bude líbit a bude na něm chtít stavit. To znamená, že i ona zmiňovaná sestra, která se o tom s bratrem bavila. On jí ale řekl, že to mám probrat s rodiči. Rodiče jí teda řekli svou obavu, že by je to, vzhledem jejich situaci, enormně zatížilo. On má invalidní důchod, sestra se snaží přijít do jiného stavu. Kdyby se jí to podařilo, půjde na mateřskou a tudíž ji čeká snížení příjmu. Rodiče se ji tedy snažili naznačit, že finanční zatížení postavením domu není jen tak, a také starost o dům s pozemkem je taky značná. Sestra ovšem řekla, že všechno mají promyšlené (očekávají peníze od jeho babičky s dědou - výše zmiňovaná rodinná firma, asi ne málo, už jim koupili nový vůz, a také zřejmě donutil rodiče, že si musí vzít nějaké stavební úvěry). Potom se ale sestra nechtěně prořekla, že by pozemek prodali (prý proto, že sestra která má postavený dům na vedlejším pozemku by jim bránila ve výstavbě a uvedla různé důvody proč. Je to ovšem snůška výmyslů)a dokonce i řekla, kolik by za něj chtěli. A nám tím pádem došlo, že oni hlavně chtějí peníze. To se ale nelíbí našim rodičům, kteří by rádi, aby pozemek zůstal v rodině a aby ho někdo z rodiny využil ke stavbě a to jí i řekli a začali se dít věci. On napsal našim rodičům hnusnou SMS, že jejich syn je zloděj, že zadržuje majetek jeho ženy, tzn. jeho rodiny a že o ho tím pádem okrádá a že doufá, že to tak není a že co nejdřív bude pole jeho ženy. Domluvili si s ní tedy schůzku a svolali tam i všechny své děti, tedy její sourozence. Ona přišla, samozřejmě byla velmi překvapena, že tam jsme. Ona se nás snažila všechny přesvědčit, že lžeme, a na pozemek má nárok, atd. My jsme jí řekli, že nikdo nemáme problém s tím, že tam chce stavit, a to jsme velmi zdůraznili, ale pokud se jí to přepíše, zanese se do smlouvy, že to nesmí prodat nikomu jinému než rodině. To se jí hrozně nelíbilo beze slova odjela. Asi za půl hodiny začal matce volat na mobil on. Otcovi ona. Nikdo to nezvedal. Za chvíli někdo zazvonil na dveře. Byl to on, rozlícený, okamžitě začal rodičům tykat a hrubě jim nadávat, jak to, že si dovolují mu nebrat telefon. Všichni jsme se na něho slovně vrhli a vyhodili jsme ho. Vzápětí došlo od něho matce SMS, že já i jedna ze sester jsme 2 škaredé osoby a že jsme na něho "békaly" naposledy a to se týká i matky. Pak jí došla další SMS, že je tlustá škaredá baba a pole si má narvat do řiti. Podotýkám, že mu je 26 a naší matce 60. Pak mně i sestře přišla v noci SMS od ní, že to bylo naposledy jak jsme se chovali k jejímu manželovi a realita je taková, že jsem ho a jeho rodinu pomohly připravit o stavební místo, čili o statisíce, a to od si bude pamatovat. Bratrovi od něho přišla také SMS, že je zloděj a mrdka. Druhý den matce opět přišla od něho SMS, že její syn je zloděj a a navíc do této krádeže zatáhla i ostatní sourozence, kteří se podílely na tom, že on bude muset kupovat pozemek za statisíce, aby mohl postavit barák. A tu šikanu a násilí si dovolila svolat na jeho ženu v podobě silové převahy sourozenců si ještě pořeší. Prý přestřelila. Naše matka mu prý řekla, že spolu skončili, on napsal, no to teda těžko. Pozdravuj děti. Narušený jedinče. Naprosto jsme nechápali tu drzost a sprostost se kterou se začal vyjadřovat a vyhrožovat. Proto jsem začala vyhledávat na netu - kdo je psychopat. Proto jsem hned v úvodu uvedla, že on psychopat je. Nepotřebuji radu, jak se máme my chovat k němu, to jsme si přečetli. Potřebovali bychom vědět, jak přesvědčit sestru, že on je psychopat. Ona je jeho obětí, je naprosto v jeho moci a je do něho bezhlavě zamilovaná, takže ještě nepřišla na to, kým on je. Nechce se nám čekat na to, až se odmiluje a pochopí. Není nějaká možnost jak to všechno urychlit? Teď s ní bude kontakt složitější kvůli tomu pozemku, kdy se naši rodiče definitivně rozhodli, že jí ho nedají. Za žádných okolností. Proto tušíme, že toto se mu líbit nebude a nedá nám pokoj, ale všichni držíme při sobě a nedáme se. Jenže to nám nestačí, my chceme svou sestru zpět. PS: Omlouvám se, jestli je to psané chaoticky, ale nejsem žádný spisovatel :-)

žadatelka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, za Váš dotaz. Popisujete nám složitou rodinnou situaci, kdy se Vaše sestra provdala za muže, o kterém se domníváte, že je psychopat. Vztah se sestrou je podle toho, co píšete nyní špatný, její manžel se k Vaší rodině nechová slušně. Vše vygradovalo sporem o pozemek. Ráda byste získala svou sestru zpět a ptáte se, jak byste ji mohli přesvědčit, že její manžel je psychopat a ona je jeho obětí.

Z toho, co jste nám popsala cítím, že současná rodinná situace je vypjatá. Zároveň vnímám, že na sestře Vám velmi záleží a myslíte to s ní dobře. Napadá mě, že to pro Vás může být nyní psychicky náročné. Myslím, že je skvělé, že máte oporu v rodině a držíte při sobě. Tato rodinná jednota je pro řešení podobných situací velmi důležitá. I když na druhou stranu, pro Vaši sestru to může být o to těžší, protože může mít pocit, že jsou všichni proti ní. Možná právě její manžel jí dává pocit opory a bezpečí, který ona od své rodiny nyní necítí. Napadá mě, že by možná mohlo při obnovování vzájemné komunikace pomoci, kdyby se Vám podařilo se sestrou promluvit o samotě a kdy byste jí vysvětlila, že Vám na ní záleží, aniž by muselo dojít k jakémukoliv osočování i výčitkám na hlavu jejího manžela. V plánování jak na to, a co sestře říci, by mohla pomoci rodinná porada, která by mohla být dobrá i pro Vás, abyste na své úvahy nebyla sama. Můžete s ostatními probrat, co se Vám honí hlavou a svěřit se. Pokud by s Vámi sestra nechtěla mluvit, můžete jí napsat třeba dopis. Pokud byste se ale rozhodla cokoliv psát, je potřeba mít na vědomí, že si dopis může přečíst i její manžel.

Ať už byste se rozhodla podnikat cokoliv, chtěla bych Vám jen říci, že v podobných situacích bývá užitečné pečlivě volit slova a postupovat citlivě. Domnívám se, že přesvědčovat sestru o tom, že její manžel je psychopat by vás mohlo navzájem ještě více poštvat proti sobě a možná i ranit. Vám se možná zdá, že její muž je psychopat, dokonce splňuje podle Vás i učebnicový příklad, ale ona jej pravděpodobně miluje a vidí v něm svého životního partnera, někoho, s kým chce mít děti a rodinu. Je dost možné, že bude mít tendenci svého muže bránit. Chápu, že pokud se k Vám její manžel choval špatně a Vy jste přesvědčena o jeho negativním vlivu na sestru, je pro Vás nyní zřejmě těžké, abyste jej respektovala. Ne vždy se nám poštěstí, že partnery našich blízkých milujeme tak jako je milují oni. Někdy se nám dokonce může zdát nepochopitelné, proč je ti druzí milují, a co na nich vidí. To, že si manželem své sestry nerozumíte však nemusí znamenat, že spolu vy dvě nemůžete vycházet. Možná to však bude chtít trochu času a trpělivosti.

Ve vztazích, ať už rodinných či jiných, bývá dobré, když je alespoň jedna strana ochotná nabídnout kompromis a vzájemný respekt. Pokud chcete mít se sestrou opět dobrý vztah, mohlo by pomoci, když ji dáte najevo, že máte zájem o to, aby byla součástí Vašeho života a že ji máte ráda, i když třeba nesouhlasíte s tím, co si myslí a dělá její partner. Možná, že když jí citlivě vysvětlíte, co cítíte, pomyslné dveře vzájemné komunikace by se mohly znova otevřít. Cítím, že sestru máte ráda a chtěla byste ji ubránit před vším špatným, což je od Vás hezké, někdy však naše blízké plně uchránit nemůžeme. Zvláště jsou.li dospělí a rozhodují se sami za sebe. To však neznamená, že bychom to neměli zkoušet, že bychom jim neměli dát najevo, že jsme jim nablízku a že jsme zde pro ně až se toho rozhodnou využít.

Pokud byste chtěla stávající rodinnou situaci a své pocity podrobněji rozebrat, můžete se obrátit na psychologa či psychoterapeuta, který by Vás mohl vyslechnout a mohl by Vám pomoci si celou situaci uspořádat a vymyslet, co by se dalo podniknout, abyste si se sestrou našly k sobě zase cestu. Seznam těchto odborníků naleznete např. na webu www.znamylekar.cz. Dále je zde také možnost obrátit se na rodinnou poradnu, kam byste mohla zajít sama nebo i v doprovodu rodiny. Pokud byste se potřebovali poradit o Vašich potížích ohledně pozemku, můžete zkusit i některou občansko-právní poradnu.

Přejeme Vám, abyste se sestrou brzy dobře vycházela,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.9.2017

Když je kamarád jen se mnou, chová se jinak

Dobrý den. Mám kamaráda, je mu 17. Mezi lidmi vystupuje jako takový ten typický "frajírek" (oukej bro, css to je trapný...). Ale když je jenom se mnou, tak se chová jinak. Je takový klidnější, "jemnější" a z toho jeho machrování už nesálá zdaleka tolik sebevědomí. Jednou mi řekl, že to neměl a nemá v rodině úplně dobrý a párkrát se o tom zmínil i jindy. Tak mě napadly 2 možnosti: 1. Líbím se mu a jeho rodina s tím nemá co do činění. 2. Má nějaké rány na duši z dětství a tím machrováním něco skrývá nebo si něco kompenzuje. Ráda bych znala váš názor na věc a pokud usoudíte, že se jedná o 2. možnost, poraďte prosím, jak mu můžu pomoci?

Brumbur zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, že se na nás s důvěrou obracíte. Píšete nám o Vašem kamarádovi, který se ve Vaší společnosti chová jinak - ne tak „namachrovaně" - než když je mezi více lidmi. Přemýšlíte, jestli si jeho chováním může kompenzovat problémy v rodině, anebo jestli se před Vámi chová jinak, protože se mu líbíte.

Internetová poradna má své limity a nejsme schopni posoudit, jak se věci na jistotu mají. Napadá mě ale, že se s Vámi možná cítí dobře a bezpečně, proto nemá potřebu chovat se jako „frajírek". To, že se s námi někdo cítí pohodlně a přirozeně, může znamenat jak zalíbení, tak třeba i znak dobrého přátelství. Důvodů jeho vystupování však může být mnoho. Někdy si dokonce ani nemusíme uvědomovat, že se mezi některými lidmi chováme jinak než v jiné skupině. Možná chce působit sebevědomě, nebo si získat respekt a obdiv, nebo je třeba zvyklý komunikovat tímhle způsobem, protože to tak s touhle skupinou vždy dělal. Nebo za tím může být cokoliv jiného, přesnou odpověď nemáme a byly by to jen tipy a dohady.

Ať je to tak či jinak, je od Vás moc hezké, že se snažíte kamarádovi pomoct, když se Vám svěřil s rodinnými záležitostmi. Někdy stačí přátelům připomnět, že jsme tady, kdyby si potřebovali promluvit nebo se necítili nejlépe. Také je možností využít služby školního psychologa, který možná působí na Vaší škole, nebo linky důvěry, pokud byste si Vy či Váš kamarád chtěli o situaci promluvit více. Také by Vám mohlo ulehčit, pokud si popovídáte s kamarádkou nebo třeba rodiči, kteří na věc mohou mít další názor.

Ať se Vám oběma daří.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
6.9.2017

Nemohu se donutit k učení na nejtěžší zkoušky

Dobrý den, jsem studentka prvního, brzy už druhého, ročníku medicíny a začala jsem na sobě pozorovat problém. Do třetího semestru si převádím jednu zkoušky z prvního a jednu z druhého semestru. Jsou to vždycky ty nejtěžší ze semestru. Mám totiž problém, se do těchto předmětů učit. Mám v sobě nějaký blok, který mi říká ´neuč se to, je toho tolik, že to stejně nezvládneš´, přitom bych hrozně chtěla, ale nejde to. Do všech ostatních předmětů mi nedělá problém se všechno naučit a projít u zkoušek bez problémů, jen s těmito si nevím rady. Nejhorší je, že to není ani tak, že by mi to uteklo o kousek a mohla bych si říct, že do příště si to zopakuju a bude to dobré. Já na ty zkoušky chodím naprosto nepřipravená bez jakékoli šance úspěchu. Chtěla bych vás poprosit o radu, jak s tím mám bojovat. Děkuji.

Medička zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

vážíme si toho, že se obracíte na naši poradnu. Píšete nám o svém problému s učením na nejtěžší zkoušky. Nepodařilo se Vám přimět se na ně připravovat, ačkoli u jiných s tím potíže nemáte a úspěšně jste je složila. Převádíte si je tedy z předchozích semestrů do nového a ptáte se nás, jak můžete bojovat s předpokladem neúspěchu, který Vám brání v učení vůbec začít.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že Vám na studiu záleží a snažíte se ho dobře zvládat. Umím si představit, že s blížícím se novým semestrem máte obavy, jak odložené zkoušky zvládnete. Je určitě dobře, že se nad tím, jak tentokrát uspět, zamýšlíte v předstihu a zjišťujete, co by Vám mohlo pomoci. To považuji za dobrý první krok. V učení může každému zafungovat něco jiného, taky nevíme, co jste už zkoušela a co ne, proto pro Vás nemáme univerzální radu. Napadá mě ale několik věcí, které Vám možná pomůžou se nasměrovat.

Během semestrů jste pravděpodobně absolvovala řadu zkoušek a předpokládám, že to s sebou neslo značné množství náročného učení. Přemýšlím nad tím, zda předměty, o kterých píšete, vyčnívaly jen v množství informací, které jste se měla naučit, nebo i v něčem jiném. Mohlo by být užitečné zamyslet se víc nad důvodem, proč pro mě byly tyto zkoušky obtížnější než jiné. Roli může hrát i pořadí zkoušek. Nejtěžší máme někdy tendenci odkládat na konec, potom už na to ale nemusí zbývat síly. Nevím, v jakém pořadí jste zkoušky absolvovala ani nakolik to můžete ovlivnit, ale pokud je to možné, mohlo by být užitečné rozplánovat si to teď jinak.

Mnohým studentům také pomáhá, když se učí s někým dalším nebo ve skupině. Mohla byste si například s nějakou spolužačkou nebo spolužákem naplánovat rozložení učiva na menší části a potom si vzájemně ověřovat znalosti. Pokud Vám nevyhovuje společné učení, můžete jen nějakou kamarádku poprosit, aby každý den kontrolovala, zda jste se naučila, co jste měla v plánů. Takovýto závazek, který si sama vytvoříte, by Vám mohl usnadnit začátek učení i pokračování v pravidelné přípravě. V případě, že se jedná o náročný předmět na pochopení, mohlo by Vám pomoci vysvětlení spolužáka, který má předmět už za sebou. Možná Vám dokonce poradí, na co si dát u zkoušky pozor. Pravděpodobně by bylo možné domluvit si i konzultaci s vyučujícím.

Uvažuji také nad tím, zda už se Vám stalo něco podobného v minulosti, třeba i v mimoškolní oblasti, a co Vám pomohlo obavy a nedostatek motivace překonat. Pokud byste chtěla probrat svou situaci podrobně, můžete využít konzultace s odborníkem. Na většině univerzit pro studenty zdarma fungují poradenská centra, kde jsou připraveni pomáhat studentům v různých náročných situacích, včetně té Vaší. Obrátit se ale můžete i na psychologa nebo psychoterapeuta mimo školu. Další užitečné informace o tom, jak se efektivně učit, pracovat s motivací, neprokrastinovat apod. najdete v odborné literatuře nebo populárně naučných článcích na tato témata, ale např. i v přednáškách na youtube.

Přejeme Vám hodně zdaru,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 1-25 z 713 → stránka: 12