Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 1-25 z 669 → stránka: 12

10.8.2017

Sousedé se nestarají o svá zvířata

Mám velký problém se sousedy,nestarají se vůbec o svoje zvířata,nedávají jim skoro vůbec najíst.Psi spí ve smradlavém a špinavém kotci a také je nepouší vůbec ven.Tem kotec je strašně malý pro irského vlkodava a pro zlatého retrívra.Spí na zničené paletě a ehm ve svých výkalech.už spoustu zvířat jim zemřelo na i jiná zadedbání např.chameleon,ježek,králík,morče.Zbyli jim jenom psi a také ještě britská kočka s papouškem.nechávají je ve sklepě (myslím kočku a papouška),nevyměnují z klece od papouška výkaly.ty jsou už poi celé té místnosti a tak kočka v nich musí ležet.Kočka má také svůj "pelech",ale ten je také velice znetvořený.Se psy nebyli vůbec na procházce.Mají sice zvířata,ale jako by nebyla.jejich chování je velice sprosté a arogantní!!!:(

někdo zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

děkujeme, že se na nás obracíte s Vaším dotazem. Z toho, co píšete, chápu, že máte velký problém se sousedy, kteří se nestarají o svá zvířata. Ta žijí podle Vás ve špatných podmínkách. Sousedi se ke zvířatům chovají, jako by ani nebyla jejich, a Vy toto chování považujete za sprosté a arogantní. Chápu, že pozorovat, jak zvířata žijí v podle Vás nevyhovujících podmínkách, může být velmi skličující. Naše poradna se však zabývá primárně problémy z oblasti psychologie (např. mezilidské vztahy, osobní rozvoj, atd.), nejsme tedy odborníci na týrání zvířat, takže Vám v tomto ohledu nemůžeme stoprocentně poradit. Mohu Vám pouze nabídnout své postřehy.

Rozumím tomu tak, že byste byla ráda, aby sousedé změnili své chování ke svým zvířatům a zajistili jim důstojné podmínky pro život. Napadá mě, zda jste si zkusila se sousedy o jejich chování ke zvířatům promluvit. Je také možné, že sousedé se o zvířata starat neumí a nevědí, že jim nesprávnou péčí mohou ublížit. Napadá mě, že byste se o svých pocitech mohla také nejprve svěřit někomu blízkému, kdo by Vás pak mohl v konkrétních krocích podpořit.

Pokud však máte vážné podezření, že se chovatel o svá zvířata nestará, ta v jeho péči strádají a on nereaguje na žádné výzvy ke zlepšení situace, můžete takové chování zkonzultovat nebo rovnou ohlásit na příslušnou veterinární správu, na obecní (obvodní, městský) úřad (odbor životního prostředí) či v akutním případě na Policii ČR. Takové oznámení můžete podat i anonymně. Více podrobností o podezření na týrání zvířat i o tom, jak mu lze zabránit, se můžete dozvědět například na webu Klubu ochránců zvířat.

S pozdravem

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
8.8.2017

Přítel zakázal kamarádce se se mnou bavit

Dobrý den, je mi 17 let a mám nejlepší kamarádku, která si před rokem našla přítele, který jí psychicky trápí ale ona si to nepřizná. Řekl jí, že se semnou nesmí bavit a ona ho poslechla. Teď jsme spolu byli na brigádě ale vykašlala se na to kvůli tomu, že jemu se to nelíbilo. Opravdu nevím co mám dělat, ale nedokážu si představit, že byh jí vídala každý den ve škole ale nebavili bychom se spolu. Nemám desítky kamarádek, mám 2 kterým věřím a ta druhá je 100 km daleko. Vím, že tohle není kamarádství a bylo by mi líp, kdybyhom se nevídali, ale nedokážu se od ní odpoutat a netrápit se tím, když je na mě hnusná.

Klára zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den Kláro,

děkujeme, že se na nás obracíte se svým dotazem. Píšete nám o své nejlepší kamarádce, které její přítel zakázal, aby se s Vámi bavila. Máte pocit, že by Vám bylo líp, kdybyste se nevídaly, ale nedokážete se od kamarádky odpoutat a trápíte se tím, že je na Vás hnusná.

Z Vašeho dotazu cítím, že situace, kterou popisujete, pro Vás může být velmi obtížná. Cítím, že na kamarádce Vám záleží a její chování Vás mrzí. Musí být těžké myslet si, že ji přítel podle Vás psychicky trápí a nemít možnost to s kamarádkou probrat. Napadá mě, zda není jiná varianta, jak byste mohla kamarádku kontaktovat. Například jí napsat dopis, kde popíšete, co cítíte a proč Vás současná situace trápí. Můžete také napsat, že byste o ni nerada přišla, vysvětlit jí, co pro Vás vaše kamarádství znamená. Umím si představit, že tato situace a kamarádčino odmítání pro Vás mohou být bolestivé. Avšak jestliže je kamarádka do svého přítele skutečně zamilovaná a nechce o něj přijít, může Vás odmítnout znova. Zamilovaní lidé občas nejsou schopni vidět nikoho jiného než objekt své lásky, kterému mohou být bezmezně oddáni. Nemusí to však ještě nutně znamenat, že už se spolu neusmíříte.

Napadá mě, zda nemáte někoho dalšího, s kým byste si o svém trápení mohla promluvit. Například někoho z rodiny nebo byste se mohla zkusit poradit s tou druhou kamarádkou, která bydlí daleko. Možná by Vás mohla podpořit alespoň na dálku. Pokud byste se potřebovala někomu svěřit a neměla jste nikoho poblíž, můžete zkusit zavolat také na linku důvěry, kde Vás vyslechnou. Když naše trápení neustupuje a jsme na něj sami, je zde také možnost zajít osobně za odborníkem. Psycholog nebo psychoterapeut je zde proto, aby Vás vyslechl a pomohl Vám najít východisko v situacích, kdy Vás něco tíží. Nebojte se na něj tedy obrátit. Napadá mě také, zda nemáte školního psychologa ve Vaší škole. Seznam odborníků v místě Vašeho bydliště můžete najít například přes www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, ať jste brzy v kamarádství spokojená.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
8.8.2017

Pomozte mi vyznat se v tom, co cítím. Je to láska?

Dobrý den, v dětství jsem bohužel zažila sexuální obtěžování a vytvořila si blok, který mi bránil v jakékoli komunikaci s muži, nedokázala jsem se jim ani dívat do očí, verbální komunikace pro mne byla hodně těžká a při představě že se mě nějaký dotkne se mi obracel žaludek, pokud se tak stalo (třeba jen že mě někdo vzal za ruku při přání...) každý sval v těle se stáhnul do křeče. Tento blok jsem již překonala díky pomoci velmi dobrého přítele mých rodičů. Už dokážu s muži komunikovat, dívat se jim do očí, dotek pro mne už není problém, až teď po třicítce jsem konečně mohla začít hledat partnera. Náhle se vůči člověku, ke kterému jsem cítila hluboké přátelství, který mi tak pomohl a je o 20 let starší, mé city měnily. Sama dobře nevím co cítím, díky nedostatku zkušeností nevím zda to není láska? Nebo jen nějaké pobláznění? Jelikož se tím trápím už několik týdnů, a mám obavy se s tím svěřit svému okolí, které o mém problému z dětství ani neví, ráda bych vás požádala o názor na to co vlastně cítím, když: v jeho přítomnosti mám poci bezpečí, pochopení, mám ráda jeho dotek, vyhledávám k němu příležitost, dokážu mu říci jako jedinému naprosto vše, jsem v jeho přítomnosti uvolněná, přirozená a nemám potřebu si na něco hrát (dělat ze sebe něco co nejsem), řeknu mu cokoli bez obav co si o mě pomyslí, za jeho společnost jsem vždy vděčná, poté co s námi strávil část dovolené a odjel, jsem si po zbytek dovolené neustále říkala, škoda že tu není, že neviděl to a ono, bylo mi smutno. Není dne, kdy bych na něj nemyslela, často usínám s myšlenkou na něj, jako od jediného člověka, od něj snesu případnou kritiku aniž bych se jí bránila, naopak to vítá jako možnost, impuls k práci na sobě samé, dokážu si s ním povídat celé hodiny, na každý telefonát se těším a občas mám tendenci kontrolovat mobil, zda mi nenapsal. Vidím i jeho špatné vlastnosti, na čem by mohl zapracovat on, beru ho i s nimi, takový jaký je a vím, že on ode mne kritiku taky příjme... Kamarádka mi kdysi říkala, jak nemáš pocit motýlků v břiše, tak to není láska... tak motýlci mi fakt v břiše nelítají, možná tak nějaký vír teplé vody v žaludeční oblasti a někdy podbřišku při jeho doteku. Děkuji za odpověď

Melissa zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

děkujeme za zaslaný dotaz a projevenou důvěru. Popisujete blok, který jste si v dětství vytvořila v komunikaci s muži a který se Vám již podařilo překonat. Nyní zažíváte ve vztahu k jednomu muži určité pocity, kterým zcela nerozumíte. Zajímá Vás názor na to, co vlastně ve vztahu k němu cítíte - zda je to láska, nebo pobláznění.

Vnímám, že podle toho, co jste napsala, je Vám s tímto mužem dobře, máte k němu důvěru, záleží Vám na něm a chcete s ním sdílet různé momenty Vašeho života. Je více možností toho, co si lidé pod slovem láska představují a kdy jej ve vztahu k druhému začnou používat. Rozumím, že je pro Vás důležité si to, co nyní prožíváte, nějak pojmenovat, protože se kvůli tomu trápíte. Právě i tato nejistota však někdy zejména k začátkům partnerských vztahů patří a každý se ohledně tohoto období může cítit jinak. Stejnou situaci v partnerských vztazích mohou dva různí lidé označit jinými slovy, podle toho, jak to sami cítí. Je proto možné, že Vaše kamarádka popisuje projevy lásky jako „motýlky v břiše", zatímco pro Vás to může být právě to, co jste v dotazu popsala. Právě i z toho důvodu, že si každý pod pojmem láska představuje něco trochu jiného, Vám bohužel nemůžeme dát jasnou odpověď na otázku, zda se jedná o lásku či pobláznění.

Ačkoliv píšete, že je to pro Vás nová zkušenost, z Vašeho popisu vyznívá, že si uvědomujete, že blízkost tohoto muže je Vám příjemná a že byste to tak chtěla i nadále. Působí to na mě opravdu tak, že o něj máte zájem a že se Vaše city od doby přátelství k tomuto muži změnily. Věřím, že i to může být pro Vás osobně vodítkem pro pojmenování si toho, co cítíte a co byste si přála. Pokud chceme s druhým navázat partnerský vztah, je zároveň důležité, zda druhá osoba naše pocity sdílí a má to podobně.To můžeme zjistit tak, že druhému své city nějak projevíme, například že zavedeme na toto téma při vhodné příležitosti hovor.

Může být těžké nemít se ve svém okolí komu svěřit, když Vás něco trápí. Bohužel možnosti pomoci jsou v rámci internetového poradenství omezené, takže pokud byste svoje pocity ráda probrala ještě s někým osobně v bezpečném prostředí, je možné se obrátit na psychologa či psychoterapeuta. Společně byste mohli probrat změnu Vašich pocitů podrobněji, případně jakékoliv jiné téma, které by pro Vás bylo v danou chvíli aktuální. Vhodného můžete najít např. přes stránku www.znamylekar.cz. S výběrem nemusíte nijak spěchat, je důležité, abyste k němu cítila důvěru a mohla s ním otevřeně mluvit. Pokud takovýto pocit mít nebudete, nebojte se vyhledat jiného odborníka.

S pozdravem

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
7.8.2017

Náš syn se nadměrně vzteká a manžel si myslí, že jej nezvládám

Vychova syna 5 let - jeho vzteklost a vynucování. Vím, že to nejspíš je tím, že prostě od malička většinou dostal co chtěl. Bohužel manžel v v tom souvislost nevidí. Samotného ho s a samozřejmě štve, že se syn v pěti letech kvůli všemu vzteká, ale prostě nedokáže pochopit kde je zakopanej pes. Preferuje domluvu, já také, jenže on prostě vyměkne. Syn domluvu poruší a prostě si to vyřve. Když scénu řeším já a manžel je u toho, musím řešit ještě jeho, protože na mě ječí že to nezvládám. Už nevím jak na něj. K tomu aby si přečetl něco na toto téma ho nedonutim. Miluju ho, odejít v žádném případě nechci. Máte nějakou radu?Děkuju

Ak.el zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o svém pětiletém synovi a jeho vzteklosti a vynucování. Domníváte se, že důvodem synova chování je, že vždy dostal, co chtěl. Váš manžel tuto souvislost nevidí, a když je přítomen u některé ze synových scén, tak na Vás ječí, že to nezvládáte.

Z toho, co píšete, mám pocit, že Vás manželův postoj může mrzet. Vzájemná nejednotnost ve výchovných situacích Vaše pocity nejspíš ještě zhoršuje. V situaci, kdy syn tropí scénu, byste od manžela možná ocenila více podpory namísto kritiky. To je pochopitelné. Bývá časté, že děti umí vycítit nejednotu rodičů, zkoušejí hranice a prostřednictvím „vztekání" mohou s rodiči manipulovat, což jste také Vy sama vypozorovala. Je podle mě skvělé, že se pokoušíte hledat řešení a zdůrazňujete, že od manžela odejít nechcete a milujete jej. To je podle mého názoru první krok k nalezení východiska u podobných situací.

Je od Vás hezké, že jste se pokusila zvážit i varianty, jak byste mohla manželovi vysvětlit, jak situaci vidíte Vy. Napadlo Vás třeba, aby si něco přečetl. To nezní jako špatný nápad. Mě třeba ještě napadá, zda byste si o tom nechtěla s manželem promluvit. Možná by mohlo pomoci vybrat pro podobnou konverzaci vhodný okamžik, kdy zrovna žádná scéna nebude probíhat. Například až uložíte syna ke spánku a budete mít večer klid, můžete manželovi vysvětlit, co cítíte, jak Vám v podobných situacích je a co byste od něj potřebovala, abyste synovy scény mohli společně lépe zvládat. Můžete se zkusit společně zamyslet nad taktikou, jak se v podobné situaci zachovat, až zase nastane. Například, že si dáte vzájemně znamení, které bude znamenat například, kdo bude nyní situaci řešit nebo které dá najevo „pomoz mi, nevím, co teď udělat, postav se za mě" atd.

Když se jedná o rodinné problémy, může Vám být užitečným pomocníkem i manželská a rodinná poradna. Tu můžete navštívit všichni společně a probrat, jak na výchovu syna. Vztek a vynucování je problematikou, kterou rodiče v dnešní době řeší poměrně často, nemusíte se tedy stydět odborníkovi svěřit. Naopak se můžete dozvědět, že v tom nejste sami a také to, jak podobné situace zvládají jiní rodiče. Existují i podpůrné rodičovské skupiny, kde rodiče sdílejí své zkušenosti. O těchto skupinách by Vás v poradně mohli také informovat. Do manželské a rodinné poradny můžete zajít i sama, abyste se mohla osobně zeptat nejen na otázky o výchově a zvládání vzteku u dětí, ale mohla byste s odborníkem probrat také to „jak na manžela" nebo lépe řečeno, jak s manželem navázat komunikaci na téma, které Vás trápí, aniž by to vyvolalo hádku nebo výčitky. Další možnou variantou jsou také ambulantní střediska výchovné péče, která se na výchovné potíže přímo zaměřují.

Přejeme, ať si brzy užíváte společnou rodinnou pohodu.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
7.8.2017

Je možné z minuty na minutu přestat být zamilovaná?

Dobrý den, stala se mi jedna taková situace, kterou si nedokážu vysvětlit, proto jsem se rozhodla napsat sem. Před nějakou dobou jsem si začala psát s jedním klukem. Za začátku jsme si sem tam vyměnili zprávu, ale naše psaní se začalo zintenzivňovat a nyní si píšeme každý den úplně pořád. Jak se ráno vzbudí, napíše mi zprávu, pak je v práci a jak se odpoledne vrátí, píšeme si i do půl 3 do rána. Za začátku mi připadal milý a sympatický a sympatie postupně narůstaly na obou stranách. Můžu asi říct, že jsem do něj byla zamilovaná, a myslím, že on mě má taky hodně rád. Vždycky když mi napsal, tak jsem byla štěstím bez sebe, zamilovaně jsem se usmívala do mobilu, pořád jsem se smála, měla jsem motýlky v břiše...Takto to bylo ještě do dnešního odpoledne. Z ničeho nic jsem prostě nic necítila. Opravdu vůbec nic. jednu chvilku jsem do něj byla blázen a z ničeho nic žádný city. Je už pozdě večer a nic se nezměnilo. Bude to znít fakt hrozně, ale už mě nezajímá, co mi napíše. Schválně si jeho zprávy nechávám dlouho nezobrazené, před tím jsem to po nich přímo vrhala. Absolutně to nechápu. Opravdu jsem ho měla ráda, plánovali jsme setkání. Nikdy jsem si tak s nikým nerozuměla jak s ním. Prostě zdálo se mi to dokonalý. Jak je možný, že najednou necítím vůbec nic? Nic mi neudělal, nic škaredého mi nenapsal, je na mě pořád stejně milý a hodný. Co je se mnou špatně? Opravdu nic k němu necítím. Kdyby to bylo po nějaké delší době a city se vytrácely postupně, tak neřeknu, ale jen tak? Doslova z mnuty na minutu? Děkuji za Váš čas a Vaši odpověd

Alis1 zobrazit odpověď ↓
 
<>

Dobrý den Alis,

děkujeme za Váš dotaz. Popisujete, jak se během krátké doby změnily Vaše pocity ohledně kluka, do kterého jste byla asi zamilovaná, a nedokážete si vysvětlit, jak je to možné. Z Vašeho dotazu vnímám, že byste potřebovala více porozumět tomu, jak a proč se Vaše pocity ohledně tohoto kluka teď změnily, protože je to pro Vás matoucí. Ptáte se, zda je s Vámi něco špatně, protože najednou necítíte to, co dřív.

Změna pocitů, kterou popisujete, může být způsobena mnoha důvody, které bohužel není jednoduché v rámci internetového poradenství odhalit. Někdy se v blízkých vztazích stává, že jsou si lidé v nějakou chvíli bližší a jindy jsou si vzdálenější. Pokud někoho známe již delší dobu, tak se po čase mohou naše city k němu různě proměňovat. Nemusí to však vždy znamenat, že toho druhého nemáme rádi. Někdy stačí, že se sami necítíme dobře nebo jsme unavení, a  dočasně to ovlivňuje i naše vztahy s druhými. City jsou často nepředvídatelné a je proto těžké odhadovat, jestli se pocity nadšení a zamilovanosti zase vrátí.

Věřím, že klíč k porozumění tomu, co se děje, máte v rukou Vy sama. Napadá mě, že někdy pomáhá více se soustředit na vlastní myšlenky a pocity. I když píšete, že jste nic necítila, je možné, že za pár dní se budete cítit jinak, nebo se postupně objeví nějaké nové myšlenky či pocity. Můžete například zkusit zavzpomínat na to, jaký byl Váš den, o kterém píšete - například co jste dělala, jak jste se cítila dopoledne nebo kdo vám co ten den řekl. Je však možné, že se pocity, o kterých píšete, objevily opravdu „z ničeho nic". Říkám si, že v takovém případě někdy pomáhá počkat nějakou dobu a vysvětlení dané situace po čase přijde někdy samo.

Pokud byste chtěla Vaše pocity s někým probrat podrobněji, můžete zdarma kontaktovat linku důvěry, která nabízí možnost anonymního chatu nebo rozhovoru přes telefon. Pokud budou Vaše pocity přetrvávat i nadále, můžete také na počátku školního roku kontaktovat psychologa ve Vaší škole, pokud jej máte.

Přejeme, ať se situace vyvine tak, jak byste chtěla.

Tým poradny

<>

<>

skrýt odpověď ↑
30.7.2017

Jde napravit vztah s přítelem, který mě podvádí a lže?

Dobry den, obracim se na vas diky problemum ve vztahu. Jsme spolu s přítelem 3 roky. Ze zacatku se zdal jako dobry muž, ale po čase jsem zjistila, že mi lže. Jsem hodně žárliva až kolikrat moc. Lhal mi kam chodí, protože jsem žarlila i na svojí sestru, ale vždy byl s ní pouze na lafi popovidat si. Byli to takové malé lži, ale po čase se vše stupňovalo. Začal psát jiným ženám o sexu. I když jsem udělala obrovskou scénu furt jsem to brala jako pouhé psaní, ale pak přišla rána. Muj přítel mi neustále říkal, ať mu nelezu do telefonu,pocitace, že je to jeho soukromi a že bych to měla respektovat. Neustále mě říkal, že ho neustále podezřívam, že me podvadí, že mu nevěřím. Nějako to vyšumělo a vše bylo do jisté chvíle v pořádku. Muj přítel po 2 letech poprvé odjel na služební cestu, kde se vyspal s černoškou. Vratil sw domu a choval se jako by nic nic jsem neooznala. Jelikoz zijeme v zahranici, tak tu mame spoustu spolecnych pratel kteri me o teto situaci informova, ale po case jswm zjistila , že se vyspal za peníze s druhou za kterou jezdil si povidat kuval ji kvetinu, rekla jsem si ze na tom mam chybu i ja a snazila jsem sw odpustit. I kdyz s vycitekama a kazdodenniho pripominami. Rikal jak toho vseho lituje, ze to byla chyba ze to nestalo za to... Ale pak jsem zjistila, že psal nasi spolubydici kdyz se vratila do ceska, ze s ni chtel spat, ale ze se bal ze se vzbudim, ze se mu libila a ze bych se na ne mohla koukat ldybych chtela. Bylo to pro me strasne ponizeni, ale i to jsem odpsutila. Pak přišla takova vec ze jsem zjistila, ze kdyz apolu mame normalni sexualni zivot, že kouká na černošké porno a nakonec nasledovalo nekolik erotickych seznamek. Posílaní svych intimnosti .. všechno jsem zase přešla a řekla jsem, že je to naposledy, ale vzdy jsem mu na konec vse odpustila. Neustale mě zklamava .. Už mu nedokazu verit, ale moc ho miluji, ale vím, že na napravu vztahu musejí byt dva ne jen jeden . Neustale jen slibuje, že přestane, že se změní, ale vždy mu vše vydrží chvilku. Teď v téhle sitiaci co vam pisi jsem zjistila, že se na instagramu díva na fotkx a videa te prostituky s kterou spal za peníze..i kdyz ja se snazim napravovat nas vztah on me neustale zraňuje. Přemyslim jestli není problem nekde v něm. Jestli to , že me ublizuje dela neumyslne nebo je takový clovek .. Jeho tatka a bracha jsou takové suknickari ... snazim se to nejako zachranit jsem na pokraji zhroucení. A moc vás prosím o radu co s tím mám dělat . Jestli se náš vztah dá napravit .. Proč tohoe všechno děla co ho k tomu vede a jestli vubec mě člověk muže milovat. Nechce abych od něj odešla, ale já už nevím jak dál. Mockrát vám děkuji předem za odpověď. Michaela

Miguel zobrazit odpověď ↓
 

<>

Milá Michaelo,

děkujeme za zaslaný dotaz a projevenou důvěru. Obracíte se na nás kvůli Vašemu partnerskému vztahu. Přítel, se kterým jste tři roky, Vám už nějakou dobu lže a je Vám nevěrný. Píše si s jinými ženami o sexu, navštěvuje erotické seznamky, prohlíží si fotky ženy, které zaplatil za sex. I přes Vaše výčitky a připomínky se přítelovo chování stále opakuje. Tvrdí, že se změní, ale ke změně nedochází. Vy nevíte, čím je jeho chování způsobeno, a zda s ním dokáže přestat. Zatím jste mu vše odpustila a snažíte se vztah zachránit, ale už nevíte jak dál.

Z vašeho dotazu mám pocit, že Vám na Vašem příteli záleží a nechcete o něj přijít. I když Vás už několikrát zklamal, lhal Vám a byl nevěrný, snažila jste se mu vždy odpustit. Píšete ale, že už mu nedokážete věřit. Tomu rozumím, jelikož opakovaná lež či nevěra narušuje důvěru mezi lidmi, která je v partnerském vztahu velice důležitá. Představuji si, že v této situaci můžete prožívat pocity jako zradu, lítost, zklamání nebo možná vztek. Navíc zmiňujete, že jste hodně žárlivá, tím spíše Vám toto partnerovo chování pravděpodobně musí ubližovat.

Odpověď na otázku, proč tohle Váš přítel dělá, zná asi jen on. Nastiňujete možnost, že je takový člověk. To jistě nelze vyloučit, jsou lidé, kteří i když chtějí, nedokáží s nevěrou (či jiným jednáním) přestat, i když svého stálého partnera či partnerku milují. Stejně tak je možné, že přítel zatím nepřestal, protože mu to u Vás zatím vždy „prošlo". O skutečných důvodech ale můžeme jen spekulovat. Přemýšlím však nad tím, nakolik je nalezení důvodů jeho chování podstatné, když Vás tolik zraňuje.

Ptáte se, zda se dá Váš vztah napravit. Jak sama zmiňujete, o nápravu by se měli snažit dva. Pokud oba chtějí, tak si myslím, že napravit se dá spoustu věcí. Důležité je v první řadě zjistit, zda jste oba ochotní na Vašem vztahu pracovat. Napadá mě, že by bylo fajn, kdybyste si o tom v klidu promluvili - jak každý z Vás vnímáte Váš vztah, co Vás na něm těší a netěší, jaká jsou očekávání a potřeby každého z Vás a co vše jste schopni si navzájem tolerovat. Říkám si, že byste si i Vy sama v sobě mohla ujasnit, zda je vztah s tímto člověkem tím, co opravdu chcete, a za jak velkou cenu jej chcete udržet. Myslím, že by pro Vás mohlo být přínosné zamyslet se nad tím, kde jsou Vaše hranice toho, co jste ještě schopna ve vztahu snést a odpustit, a také zda převažuje to, co Vám vztah dává nebo to, co Vám bere.

Kromě rozhovoru s přítelem by Vám mohlo pomoci promluvit si s někým blízkým z Vašeho okolí, kdo Vás a třeba i přítele zná, s kým byste mohla probrat možnosti řešení či si jen vyslechnout názor někoho jiného. Pokud budete oba chtít, můžete s přítelem navštívit manželskou poradnu a na zlepšení Vašeho vztahu pracovat společně s odborníkem. Manželskou poradnu můžete navštívit i Vy sama, stejně jako jiného psychologa či psychoterapeuta, který Vás v tomto těžkém období vyslechne, může s Vámi probrat různé varianty co dělat dál a podpořit Vás. Kontakty naleznete např. na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, ať jste spokojená, a to nejen v partnerském životě.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
25.7.2017

Matka se mnou nekomunikuje o své rakovině

Dobrý den, má matka byla v lednu minulého roku diagnostikována s rakovinou. Bohužel komunikace se mnou a bratrem stran jejího zdravotního stavu dosti drhne. REspektive, ačkoliv jsem se jí ptala jak jí je, jaká je přesně diagnoza, odpověď jsem nedostala. Žijeme v jedné domácnosti, proto mi příjde dosti zvláštní, že se s námi o tom nechce bavit. BOhužel rakovina byla u mé matky diagnostikována minulý rok již po druhé, první diagnozu lékaři objevili před 10-12 lety, kdy jsem maturovala. Otec tehdy odvezl matku do nemocnice na naplánovanou operaci o které jsem já ani bratr nic nevěděli. Obloukem jsem se od tety dozvěděla, že mi nic neřekli, aby mě nestrasovali před maturitou...tento záměr se však opravdu nepodařil. Dobře si vzpomínám na to, když měla rakovinu babička, tak máma kudy chodila, tudy nadávala, proč babička nikomu nic neřekla atd. Přitom se teď chová úplně stejně... Kvůli onemocnění mé babičky(matka matky) a mé matky jsem byla i já doporučeně pro sledování na onkologii, kde jsem nebyla schopná vylíčit s čím se to vlastně má babička a matka léčily. Dostala jsem akorát v obálce zalepené lékařské zprávy mé matky a ty jsem odevzdala své lékařce na onkologii. Možná celá tahle nekomunikace spočívá i v osobě mé mámy. nepamatuju si , že by mě jako dítě objala,nebo za něco pochválila. Pamatuju si mámu pořád napruženou, vystresovanou, úzkostnou, kritickou, plačtivou. Nikdy jsem nic neudělala dobře, vždy vše bylo špatně, nebo k tomu měla připomínky, nikoliv konstruktivní kritika, jen kritika a to dítě dost zamrzí. Moje teta (sestra matky) měla v mládí psychické potíže- její otec je dost neurvalý neurotický pedant, dovolil si luxus dvou rodin souběžně na jednom městě. K mámě ani k tetě se nikdy moc hezky nechoval, vždy se povyšoval a stavěl sám sebe na první místo- tak si ho pamatuji i já jako jeho vnučka. Pro mě to není děda, nemám s ním žádné společné pěkné vzpomínky. Psychické potíže mé tety se poprvé objevily na vysoké škole- žaludeční vředy stresového původu, nyní diagnostikována s obsedantně kompulzivní poruchou (=přehnané udržování pořádku) a úzkostmi. Vše se zhoršilo po diagnoze mé matky a sebevraždě jejich sestřenice. Sama na sobě pozoruji, že poslední dobou nejsem ve své kůži, rozhodí mě i totální banalita, nemám trpělivost s lidmy, jsem plačtivá, pořád mám úzkostný strach o mámu, při každém píchnutí někde v těle vidím hned ty nejhorší scénáře, občas špatně spím. mám celkem náročnou práci a někdy se po návratu z práce musím jít projít nebo zasportovat, jak cítím, že jsem napružená, někdy až pocity, že do mě stačí jen trochu píchnout a vyletím. Už nám ani chuť se scházet ve volnu s přáteli, nesnáším velké akce, kde je hodně lidí, které neznám, nejsem se schopná prosadit. Moje seběvědomí je na nule, nic mě netěší, všechno mě obtěžuje. Co s tím?

Týna zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den Týno,

svěřujete se, že s Vámi matka nekomunikuje ohledně svého zdravotního stavu. Trpí rakovinou, Vy od ní však nemáte přesnější informace. Připadá Vám, že její nekomunikace může souviset s osobností Vaší matky, kterou popisujete jako kritickou a vystresovanou. Po diagnostikování matky a sebevraždě sestřenice se necítíte ve své kůži. Nic Vás netěší, cítíte se napružená a plačtivá. Taktéž jste si všimla, že nemáte chuť se s druhými scházet. Uvědomujete si, že máte nízké sebevědomí a vše Vás obtěžuje.

Představuji si, jak pro Vás může být obtížné žít v jedné domácnosti s matkou a nevědět podrobnosti o jejím zdravotním stavu. Snadno pak mohou vzniknout obavy o její zdraví, pozorování vlastního zdravotního stavu a z toho plynoucí napětí. V podobné situaci jako Vy by se zřejmě většina z nás necítila ve své kůži. Snažila jste se s matkou mluvit, nedostala jste však odpověď. Napadá mě, že i pro ni může být obtížné o své nemoci hovořit. Zejména pokud je spíše kritická a úzkostná, jak si ji pamatujete z dětství. Řada lidí nedokáže mluvit o závažném onemocnění a těžko si uvědomují, jak to může působit na jejich blízké. Někdy je může v komunikaci povzbudit zájem, který od blízkých cítí. Říkám si, jestli jste se matce svěřila, že se o ni strachujete a zajímá Vás, s čím konkrétně se v současné chvíli potýká. Tím můžete vyjádřit svou podporu a vytvořit prostor pro sdílení. Zároveň jí můžete připomenout, že informace o jejím zdravotním stavu je pro Vás podstatná i kvůli Vašim návštěvám na onkologii.

Je přirozené, že závažné onemocnění rodiče v nás může vyvolat pocity strachu, napětí nebo úzkosti. Většinou je pozornost soustředěna na nemocného, méně již na jeho blízké, které však nemoc taktéž ovlivňuje. Napadá mě, že se můžete obrátit na psychologa v nemocnici, který má přímé zkušenosti s nemocnými a jejich rodinami. Informace a oporu můžete nalézt i na stránkách věnovaných onkologickým pacientům a jejich příbuzným.

Přijde mi fajn, že jste si sama dokázala najít aktivity, které Vás dokážou zbavit napětí - sportujete nebo jdete na procházku. Může se Vám ulevit i tím, že si promluvíte s někým blízkým. Často může pomoci už jenom to, že své pocity s někým sdílíme. Prostor pro sdílení můžete využít i na linkách důvěry. Ráda bych Vám navrhla i návštěvu psychologa či psychoterapeuta, se kterým můžete nalézt cestu, jak nepříjemné pocity zvládat a posílit své sebevědomí. V rozhovoru se můžete zaměřit na zvládání situace v domácnosti nebo jak snížit napětí, které cítíte. Kontakty na něj můžete hledat třeba zde.

 

Přejeme Vám, abyste se brzy cítila lépe.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
24.7.2017

Po rozchodu s přítelkyní se cítím čím dál hůř

Dobry den, chtel bych se zeptat ohledne rozchodu po 6 letech. S ex pritelkyni nam to moc neklapalo a ona si dost psala s kluky na internetu. Byli jsme na sebe hnusni a vztah nemel cenu. V klidu jsme se rozesli a ja myslel, ze to tak bude lepsi. Ale po 14 dnech jsem zjistil, ze si nasla nekoho jinyho, s kterym ma i sex. Me to strasne sebralo. Nespim, nejim, nemam chut zit. Snazim se byt s rodinou a prateli, v praci jsem si vzal volno. Ale nic z toho nepomaha, citim se hur a hur. Asi bych potreboval nejakou odbornou pomoc, ale nevim kam zajit nebo zavolat. Take se mi stalo, ze jsem se strasne pred ex pritelkyni ponizil. Prosil s brekem na kolenou. Ona mi ke vsemu dela nadeje. Vim, ze uz to nema cenu slepovat. Ale porad na to myslim. A nedokazu z hlavy dostat to, ze spala s nekym jinym. Mam pocit, ze se za chvili zhroutim. Vsude se pise, ze to cas vyleci. Ale ja tusim, ze sam ten stres nezvadnu. Den ode dne je to spise horsi. Nedokazu ani spat ve svem byte, ve kterem jsme spolu bydleli.

Ales zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

svěřujete se nám se svými pocity, které zažíváte po rozchodu s přítelkyní. I když Vám to moc neklapalo, trápí Vás myšlenky na to, že přítelkyně po rozchodu měla sex s někým jiným. Cítíte se čím dál hůř a máte pocit, že tento stres sám nezvládnete.

Rozumím tomu, že nyní prožíváte velmi náročné období. S přítelkyní jste měli vztah 6 let a zvyknout si nyní na to, že spolu dál už nejste a ona má někoho jiného, může být hodně stresující. Z dotazu na mě působí, že se u Vás nyní střetává racionální uvažování a emoční prožívání. Rozumově si uvědomujete, že rozchod byl správným řešením, trápí Vás však  nepříjemné pocity. Rozchody často provází nepříjemné pocity, i když si rozumově uvědomujeme, že jsme jednali správně, a není nic špatného na tom dát jim průchod.

Píšete, že jste udělal již vícero kroků pro to, aby se Vám ulevilo: vídáte se s rodinou, s přáteli, v práci jste si vzal volno. Někomu pomáhá v tíživé situaci společnost lidí, které má rád, někdo se začne věnovat více svým koníčkům, někdo poznává nové lidi a zkouší nové činnosti, někdo se více zaměří na práci, někdo si udělá radost i něčím malým apod. Možná by Vám také mohlo pomoct najít si nové bydlení, aby Vám současný byt nepřipomínal bývalou přítelkyni. Ačkoli Vám nyní může připadat, že nic z toho, co děláte, nefunguje, s odstupem času se může ukázat, že Vám to nějakým způsobem pomohlo.

Jak sám píšete, jedním z dalších kroků, který můžete udělat pro to, aby se Vám ulevilo, je vyhledat odbornou pomoc. Partnerské vztahy a rozchody jsou častými tématy, se kterými lidé přicházejí za psychology a psychoterapeuty. S jejich pomocí můžete lépe zvládat stres a snáze se vyrovnávat s nepříjemnými pocity a myšlenkami po rozchodu. Kontakty a reference na psychology a psychoterapeuty najdete na stránkách známý lékař. Obrátit se také můžete na manželské a rodinné poradny, které se speciálně zaměřují na potíže v mezilidských vztazích. V případě akutních potíží je také možné využít některou z linek důvěry.

Přejeme Vám, abyste se cítil den ode dne lépe.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
20.7.2017

Jak mám dostat z hlavy obavy z narození dítěte

Dobry den, posledni dobou me trapi takovy problem, ktery by ostatni za problem asi ani nepovazovali. Nicmene mne momentalne ztezuje zivot. Asi bych nastinil nasi situaci: Je mi 32 let, s manzelkou mame super vztah. Mam vcelku dobre zamestnani, manzelka je rekl bych velmi dobra ve svem oboru (bohuzel financni ohodnoceni je uz ponekud horsi, ale zadna hruza). Dale ma take konicka, ve kterem exceluje a tento dokaze generovat jiste prijmy. Mame vlastni byt, ted jsme si postavili vysneny dum, ktery je tedy ponekud dale od nasi prace, v rodnem meste, kde budou babicky. Ja budu nekolik dnu v tydnu dojizdet, manzelka bude na materske. Resp. to byl plan. Ted prisla otazka deti. Ja nejsem z cizich deti uplne nadseny a zrovna si je neuzivam. Nicmene u sebe citim jiste zlepseni za posledni dobu. Deti nasich pratel, ac jsou male mne uz prijdou ok. Manzelka si je vcelku uziva. Dum jsme planovali pro deti, oba jsme premysleli, jak udelat detsky pokoj, kam dat houpacky atd. Rozhodli jsme se tedy, ze se prestehujeme a pokusime se o dite. Dite jak se zda vyslo na prvni pokus. A ja jsem od te doby zacal panikarit. Manzelka je docela v pohode, az na drobne zachvaty paniky, jestli to bude zdrave atp. Jsem dosti analyticky typ a i vzhledem k povaze meho povolani vidim okamzite na vsem mozne risky a problemy. Mam ted v hlave doslova peklo. Vlastne cele dny uz nemyslim na nic jineho nez na situace "co kdyz". At je to ze se muze neco stat v prubehu tehotenstvi, ze nebude zdrave, jak si budu rozumet s ditetem, kdyz k nim nemam vlastne moc vztah (aspon k tem cizim). Co budu delat kdyz bude venku osklivo a dite bude otravne, az po to, jestli se pohadame az si privede domu partnera... a to nepocitam obavy o finance, ikdyz jsme na tom financne minimalne prumerne. Proste vidim potencialni problemy, ale neumim si predstavit pozitiva, ktere to bez pochyby take (ehm...snad...) prinese. Take mam obavy, jak budu zvladat dojizdeni do prace, sice 3x tydne, ale i tak jsou to dohromady tri hodiny cesty denne a naklady na cestu. Vim o sobe ze mam problemy se zvladanim zmen. I z prace, ktera me stvala, jsem odchazel tri mesice a skoro jsem si to na posledni chvili rozmyslel. A to mam ted praci o dost lepsi a jsem spokojenejsi. Nevim, jak tyto obavy dostat z hlavy. Obracim se proto na vas, ikdyz uplne nevim jestli se da takto pres internet neco poradit. Nadruhou stranu uz jen sepsani tohoto emailu me trosku pomohlo :). Kazdopadne diky za odpoved Roman

Roman Cap zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den Romane,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o svých obavách, které se týkají narození dítěte. S manželkou jste dítě plánovali, stejně jste však začal panikařit od chvíle, kdy jste zjistil, že je manželka v jiném stavu.  Popisujete nám svůj vztah k cizím dětem a obavy z budoucího vztahu k vlastnímu dítěti. Máte strach také z finanční stránky a z toho, jak budete zvládat dojíždění do práce.

Hned ze začátku bych Vám chtěla říci, že pocity, které zažíváte, nejsou ničím neobvyklým a v různé míře je zažívá většina rodičů, kteří čekají svého prvního potomka. Příchod dítěte do rodiny je období plné změn a přijde mi skvělé, že se všechna rizika snažíte dopředu promyslet. Napadá mě, zda jste o svých pocitech mluvil s manželkou. Píšete, že i ona někdy trochu „panikaří", možná by vám oběma mohlo pomoci, kdybyste si spolu promluvili a zkusili společně přemýšlet nad strategiemi, jak budete jednotlivé situace zvládat a kde všude v rodině či u přátel můžete najít zdroje podpory. Možná, že když proberete, o koho se můžete v případě potřeby opřít, tak budete moci být trochu klidnější. Společně byste mohli probrat i pozitiva, která, jak říkáte, zatím nevidíte. Možná, že když společně proberete nejen, čeho se obáváte, ale i na co všechno se těšíte, tak by se Vám mohlo ulevit.

Co se týče citového vztahu k dítěti, tak bývá obvyklé, že k cizím dětem máme jiný vztah než k vlastním. Píšete, že děti přátel Vám už přijdou ok. To je myslím dobré znamení, že si k dětem cestu najít umíte. K vlastním dětem si citové pouto často vybudujeme a ani nevíme, jak se to stalo. Avšak i o těchto obavách může být dobré si promluvit. Napadá mě, že byste se mohl zeptat někoho z přátel, které zmiňujete a kteří již dítě mají, jaké pocity zažívali oni. Je tady také možnost obrátit se na manželskou a rodinnou poradnu, kam byste sám nebo společně s manželkou mohl zajít a probrat své obavy s odborníky.

Přejeme Vám mnoho radost.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
18.7.2017

Poraďte mi, co mám dělat, aby se mi nevrátily deprese

Dobrý den, můj dotaz asi bude poněkud komplikovanější. Od prosince 2015 beru léky - prosulpin, argofan/cipralex, lamotrix na deprese a sociální fobii. Můj stav se postupně zlepšuje. V prosinci 2016 jsem si našla přítele a v březnu 2017 jsem se odhodlala k velkému kroku a všechno změnila. Přestěhovala jsem se za přítelem, našla jsem si práci. Všechno šlo dobře. Zhruba před měsícem mi paní doktorka znovu snížila dávky léků. Také odešla kolegyně z práce, takže mám mnohem víc povinností. A změny se opět projevují - na přítele jsem často nepříjemná, jsem unavená, o víkendu jsem schopná prospat skoro celou sobotu, nedělám nic co mě baví. Nemyslím si, že by takto měl vypadat život. Nedávno ještě na mě šéf dost křičel, takže teď se do práce bojím chodit, v práci i když něco nevím, nebo nechápu, tak to nepřiznám aby nebyl křik... Dost se bojím, aby se mi deprese nevrátili. Chtěla bych se zeptat, co bych podle Vás měla dělat? Zvažuji změnu práce, ale říkám si, že jinde to bude stejné nebo horší... Léky bych raději neměnila, hlavně se paní doktorce stydím říct, že se to zase zhoršilo. Děkuji za odpověď. Lucka

Lucie zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den Lucie,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám, že se léčíte s depresí a sociální fobií. Chodíte k lékaři a berete léky. Zhruba před měsícem Vám paní doktorka snížila dávku léků a Vy nyní pozorujete ve svém stavu zhoršení. Svěřujete se nám i s nepříznivou situací v práci, kam se bojíte chodit. Máte strach, aby se Vám nevrátily deprese, ale stydíte se své doktorce říci, že se Vám přihoršilo.

Z toho, co píšete, mám pocit, že pro Vás může být těžké, že se Vám nyní opět přihoršilo, když se Váš stav předtím zlepšoval a zvládla jste podniknout spoustu životních změn. Představuji si, že ze snížení léků jste možná měla radost. Píšete, že se nyní stydíte paní doktorce říci, že to zase zhoršilo. Tyto pocity nejsou ničím neobvyklým. Bojovat s depresemi a sociální fobií není snadné a bývá to běh na dlouhou trať. Vy jste velmi statečná, že se jim stavíte a chodíte k lékaři. Aktuální stav nemusí znamenat, že v léčbě selháváte. Léků musí být v těle určitá hladina, aby fungovaly. Vaše tělo bylo dlouho zvyklé na jinou hladinu a je proto možné, že se ještě na změnu nestihlo přizpůsobit. Odhadnout dávkování je těžký úkol, proto se mohlo stát, že Vám lékařka napsala dávku, na kterou Vaše tělo ještě nebylo připraveno. Na správné určení dávky je proto nezbytná komunikace s lékařem o účincích, které pozorujete, čím může být i zhoršení stavu. Určitě se nebojte lékařce říci, jak Vaše tělo na změny reaguje, právě od toho pravidelné kontroly u psychiatra jsou. Také je možné, že aktuální dávka je v pořádku, a že podobné pocity, které teď zažíváte, jsou při manipulaci s hladinou Vašich léků běžné a možná jsou i dočasné, ale to Vám nejlépe vysvětlí právě Vaše lékařka.

Je docela možné, že až Vám lékařka pomůže upravit hladinu léků v krvi, začnete se cítit lépe i v ostatních oblastech, které popisujete. Cítím, že to, co se kolem Vás nyní děje může být vyčerpávající. Bývá dobré, když se má člověk se svými pocity komu svěřit. Může to být někdo blízký nebo psycholog či psychoterapeut. Léčba depresí a fobií se často kombinuje s psychoterapií a tato kombinace bývá velice prospěšná a úspěšná. Na možnost psychoterapie se můžete zeptat své lékařky nebo můžete sama hledat na internetu. Je zde také možnost zavolat na některou linku důvěry, kde Vám také mohou o možnostech psychoterapie více říci a mohou Vás vyslechnout i ohledně dalších věcí. Odborníky, kteří se psychoterapiím věnují, můžete hledat například na webu www.znamylekar.cz. S psychoterapeutem můžete také podrobněji řešit konkrétní oblasti Vašeho prožívání jako aktuální situace v práci, rozhovor Vám může pomoct ujasnit si i to, jestli práci změnit, můžete také hledat odpovědi na to jak žít život spokojeněji, aby vás víc bavil.

Přejeme Vám, abyste se brzy cítila zase lépe,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
15.7.2017

Nedokážu se smířit s tím, že partner zůstal s manželkou

Dobrý den, pisi z toho duvodu, ze potrebuji znát nazor nekoho nezaujateho na svůj problem. Je mi 25 let a mam za sebou vztah se ženatým muzem. Je starší. Ma zenu a male deti. Začli jsme to jen jako zabavu, on nespokojen v manželství, neco mu chybelo, ja sama, hledala dobrodružství. Po par měsících jsme spolu začali trávit vic a vic casu a zamilovali se. Prvně se rozvazdet nechtěl,ale pak začal o rozvodu a našem společném životě přemýšlet. Podporovala jsem ho v tom, chtěla jsem s nim žít, v podstatě jsem na nej pak uz zacla i tlacit. Krásné chvíle s ním byly vykoupeny trápením, ze ho nemůžu mit, ze uz nevim, jak ovlivnit jeho rozhodnutí. Cim vice jsme spolu byli, tim hure se mi pak dařilo existovat bez nej. Takto to trvalo asi pul roku, jako na houpačce. chvili, ze zustava doma , chvíli ze odchází. Zacal si toho meho trápení vsimat a přišel s tim, ze sám nevi, co chce, ze bude pro oba lepší nas vztah ukoncit. Byli jsme uz v podstatě jako partneři, prostě vedl dva zivoty. Temer pořád jsme si psali. Nakonec se rozhodl zůstat s manželkou, asi nějakým způsobem ten pošramocený vztah zalepit. On nedokazal opustit děti, ona nevim, nemilují se... Nedokážu se s tímto smířit. Vim,ze me ma rád, a je mi vděčný za to, ze jsem mu věnovala svůj cas a pozornost,ktere se mu nedostávalo a proto se mnou byl tak rad. A ja ho miluju. Myslela jsem si, ze je pro me ten pravy, velmi jsme si rozuměli. Nedokážu pochopit jeho rozhodnutí, navic odůvodněne tim, ze to je proto, abych se ja netrapila. Jsem hrozně zklamana, az zrazená. Zlobim se na sebe, ze jsem do toho tolik investovala a nakonec se stejně jen trapim, avsak zároveň to pro me byly mesice plné očekávání, vzrušení, těšení a nelituji jich. Dost jsem se sama za tu dobu změnila, a hlavně nabyla pocit, ze uz kazdy další muz musi byt jako on, pozorný, stara škola, protože on me zaujal, stejně jako ja jeho, na první pohled. Sama v sobě se představám orientovat a přemýšlím o vyhledání odborné pomoci, ale nevim, zda mi v tomto pomoci je.

-krabička- zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

děkujeme, že se na nás obracíte se svým dotazem. Popisujete nám svůj vztah se ženatým mužem, kterého milujete. Byli jste spolu jako partneři, velmi jste si rozuměli, ale on se však rozhodl vrátit k manželce, se kterou má děti. Nechápete jeho rozhodnutí, trápíte se a cítíte se zrazená a zklamaná. Sama v sobě se přestáváte orientovat a přemýšlíte o vyhledání odborné pomoci.

Věřím, že ztráta milovaného člověka je pro Vás velice těžkou a bolestivou zkušeností. Zvláště, když jste si myslela, že jste našla toho pravého. Milostné trojúhelníky bývají komplikované a je pochopitelné, že pro Vás nyní může být obtížné porozumět, proč si přítel nevybral Vás, když manželku nemiluje. Rozhodování, s kým ve vztahu setrvat nebývá v těchto situacích snadné, a to zvláště v případě, má-li již někdo ze zúčastněných děti. Zlobíte se na sebe, protože jste do vztahu hodně investovala, cítíte se zklamaná a zrazená, ale na druhou stranu je skvělé, že jste zároveň schopná vidět i pozitiva, která Vám vztah přinesl. Píšete, že jste nabyla dojmu, že každý muž musí být jako on. Tuto Vaši myšlenku vnímám jako pozitivní znamení, že jste zjistila, co ve vztahu chcete. Je dobré, když máme ve své hlavě představu, jaký by měl náš partner být. Vy už víte, co od vztahu požadujete, co chcete od svého partnera, a to jsou věci, které někteří lidé dlouho hledají. Třeba časem zjistíte, že se víc vyplatí hledat tyto vlastnosti u jiných než hledat jeho přesný klon, protože to by bylo jen těžko možné a Vy byste se tak mohla jen dál trápit.

Vnímám, že je pro Vás nyní důležité, abyste se zase začala orientovat sama v sobě. K tomu můžete dospět vlastními úvahami nebo třeba také rozhovorem s někým komu důvěřujete. Napadá mě, zda jste si o tom, co cítíte, promluvila s někým blízkým, kdo by Vás vyslechl a podpořil. Pak je zde samozřejmě také možnost obrátit se na odborníka, což i sama zmiňujete. Ptáte se, jestli je Vám pomoci. S hledáním strategie, jak se v sobě opět začít orientovat by Vám mohl pomoci psycholog nebo psychoterapeut. Odborné pomoci se nemusíte bát, psychologie je založena na tom, že umí podat pomocnou ruku lidem právě také v situacích, kdy se cítí sami v sobě nějakým způsobem ztracení. Seznam odborníků naleznete např. na webu www.znamylekar.cz. Případně se můžete obrátit i na manželskou a rodinnou poradnu, která neslouží pouze párům, ale umí nabídnout pomoc ve vztazích i klientům samostatně.

Přejeme Vám hodně sil,

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
12.7.2017

Má cenu zůstat v problematickém vztahu, když je mi už přes 30?

Dobrý den, už několik měsíců řeším pro mě dost složitou situaci a nevím, jak se rozhodnout… jestli se rozejít s přítelem nebo ne… Jsme spolu rok a půl, vztah máme pěkný, dobře spolu vycházíme, máme stejný pohled na budoucnost a začínáme plánovat také děti. Je tu ale několik věcí, které mě tíží. Přítel začal před rokem podnikat, otevřel si restauraci a neměl zatím po dobu našeho vztahu moc velké příjmy, takže všechno placení musím řešit já. Bydlíme spolu už 8 měsíců, a když jsme si byt pronajímali, tvrdil mi, že mi bude na nájem a věci okolo přispívat, a až na tom bude lépe, tak budeme platit všechno na půl… ale za posledních 8 měsíců se nic nezměnilo… myslím, že příjmy už má, ale všechno je stále na mě… placení nájmu, jídla, drogerie… půjčila jsem mu také dost peněz, kupuju mu oblečení, protože on za takové věci neutrácí, je to pro něho zbytečnost, ale mně vadí, že nemá co na sebe… K tomu mu pomáhám v týdnu s restaurací a o víkendech tam pracuju zadarmo, je mi trapné si od něj vzít peníze… Co se týká naší domácnosti, tak za tu dobu, co spolu bydlíme, mi s ničím na bytě nepomohl, ani jednou neuklidil o nic se nepostaral… Nemůžu se prostě zbavit pocitu, že mě jen využívá. Když chci tohle téma otevřít, ohledně peněz a chodu naší domácnosti a o mých pracovních víkendech u něj v restauraci, tak je zle… je rozčilenej a jediná odpověď je, že se vrátí k rodičů, tam nic platit nemusí a nemusí tam ani nic dělat… To pro mě není odpověď dospělého chlapa, který má 31. Někdy se s ním dá rozumně mluvit, ale je to těžké. Snažil se tuto situaci vyřešit a tak navrhl, že půjdeme bydlet k jeho rodičům – mají samostatný byt v horním patře rodinného domu. Ale to je další problém… Mám pocit, že je ho rodina dost šílená. Mají každodenní konflikty, hádají se, posílají se do prdele… je to hodně i tím, že přítelova restaurace je rodinný podnik a pracují tam oba rodiče… každý má na věc jiný názor, nerespektují se, stále se hádají a také tím se podnikání dost brzdí… Kdykoli k nim přijedu, tak si přijdu jako vrba, které každý musí říkat své problémy… Navíc v domě bydlí i bratr, který je drogově závislý a z toho mám také hrozný strach… Poslední věcí je, že přítel není moc psychicky v pořádku. Trpí panickými ataky a mám pocit, že také zvýšenou agresivitou… teď když je ve stresu kvůli práci a penězům, je to někdy hodně nesnesitelné… a nefunguje ani v sexu… Mám pocit, že v tomto vztahu řeším neustále problémy a bojím se, co bude v budoucnu… až budeme mít děti… jak se bude chovat? Přistupovat k dětem a penězům… nemá vůbec problém mě při hádce poslat do prdele, odjet k rodičům a několik dní se mnou nemluvit… přijde mi, že je ve vztahu hodně nevyzrálý… vůbec netuším, jestli v tomto vztahu zůstávat, jestli je vůbec šance na změnu… Když se podívám na jeho rodinu a jak se k sobě chovají, děsím se toho. Na druhou stranu nechci zase ve 31 opouštět vztah. Taky bych už chtěla mít rodinu a nebudu věčně mladá… V každém vztahu jsou a budou problémy… ale nevím, jestli mi tohle stojí za to… Moc vám děkuji za váš názor a pohled na věc. Ája

Ája zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Ájo,

píšete nám o náročném vztahu s přítelem a ptáte se, jestli stojí za to s ním zůstávat. Na jednu stranu spolu dobře vycházíte a máte stejné plány do budoucna, na druhou stranu Vám nevyhovuje, jak se chová. Někdy se ve vztahu cítíte využívaná a to nejen po finanční stránce, ale také proto, že přítel nepomáhá v domácnosti. Je složité se o tom s ním bavit, protože se většinou pohádáte nebo přítel navrhuje řešení, která jsou pro vás nevyhovující, a považujete je také za nepřiměřená jeho věku. Navíc se necítíte dobře s jeho rodinou, kteří mají časté konflikty, což ve Vás vyvolává obavy, jestli se to neodrazí na přítelově chování v budoucnu, když už teď k tomu má sklony. Zároveň máte obavy opouštět vztah, když je Vám už 31 let a chtěla byste brzy založit rodinu. Také si říkáte, že v jiném vztahu byste také mohla mít nějaké problémy.

 Rozhodnutí, jestli vztah ukončit nebývá jednoduché. Působí to na mě, že je toho na Vás moc a přítelovu nevyzrálost ohledně samostatného života a jeho impulzivního chování vnímáte jako velkou překážku ve vztahu. Rozumím vaší obavě, že se to možná nezmění. Píšete však i to, že máte pěkný vztah a dobře spolu vycházíte. Přemýšlím, jestli byste si pro sebe dokázala zformulovat, co přesně vnímáte jako to hezké ve Vašem vztahu. Můžete zkusit si to sepsat na papír nebo si promluvit s kamarádkou nebo s někým z Vaší rodiny a společně popřemýšlet, čeho je víc - toho, co Vám vztah přináší nebo toho, co Vám vztah bere. Také může pomoci zamyslet se nad tím, jestli mohu něco změnit, aby vztah byl více podle Vašich představ. Často čekáme, že se změní ten druhý, ale někdy to jen těžko můžeme sami ovlivnit, proto může být snazší přijít na to, čím mohu ke zlepšení přispět já sama, případně, jestli se dá nějak změnit prostředí kolem nás.

Věřím, že jste už do rozhovoru s přítelem investovala spoustu sil, ale i tak si říkám, jestli byste s ním zkusila otevřeně o Vašich pocitech a potřebách mluvit ještě znovu. Můžete se na rozhovor připravit sama nebo s někým blízkým, abyste měla jasno, co mu chcete říct - co je pro Vás nepřijatelné, co od něj potřebujete a klidně i to, že zvažujete rozchod. V partnerském vztahu je důležité mluvit o svých potřebách, aby je ten druhý správně pochopil a možná si uvědomil, že i on by chtěl něco změnit. Pokud i to bude komplikované, existují poradny pro páry, kde Vám psychologové a psychoterapeuti mohou pomoci usnadnit mezi Vámi komunikaci, někdy je snazší mluvit o těžkých věcech za pomoci někoho třetího a nestranného. Služby těchto poraden nebo i soukromých psychologů a terapeutů můžete využít také vy sama. Rozhovor Vám může pomoct se lépe zorientovat ve svých potřebách, ujasnit si cíle, třeba i naplánovat další postup. Rozhodnutí, které řešíte, není jednoduché a nemusíte na něj být sama. Seznam těchto poraden naleznete zde http://poradna.fss.muni.cz/rodinne-poradny.html.

 Další možnost je zavolat na některou z linek důvěry, kde své pocity můžete probrat detailněji než u nás, kontakty jsou zde http://poradna.fss.muni.cz/linky-duvery.html.

Přejeme Vám, ať jste brzy spokojená, ať už ve vztahu, nebo bez něj.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
7.7.2017

Má cenu za vztah na dálku bojovat?

Dobrý den, jsem v koncích a nevím, jak dál. Mám vztah na dálku a procházíme krizí, která nevím, zda se dá ještě zachránit. Přítel se před cca 2 roky odstěhoval z Brna do Prahy kvůli práci. Já žiji a studuji v Brně. Za celou dobu, co se známe jsme se viděli jen párkrát, protože jsme ani jeden ze začátku nevěděli, co pořádně chceme, ale něco nás k sobě lákalo, psali jsme si každý den, pak jsme i skypovali skoro každý den x hodin a stále si měli o čem povídat. Začala jsem i takhle na dálku cítit, že je ten člověk výjimečný a nic než být spolu jsem nechtěla, avšak z časových a osobních důvodů jsme se viděli stěží dvakrát. Přítel nemá skoro žádnou rodinu, matka umřela, když mu bylo 16 při porodu jeho bratra a zůstalo to vše na něm, protože otec někam zmizel a nechal přítele a jeho mladší sestru sám s miminem. Přítel začal trpět úzkostmi a asi těch 10 let bral prášky, které mu pomáhaly. Avšak jeho sestra upadla před rokem a půl do komatu a mu se zhroutil svět, protože si jsou opravdu blízcí. V tu dobu začal mít zdravotní problémy, trpěl nespavostí, byl na tom opravdu zle a já tu chtěla být pro něj, ale on se chtěl dát do pořádku a nezačít společný život (chtěl se vrátit zpět do Brna a začít spolu žít) takhle, když bych se o něj hned musela jen starat a být u toho jak se trápí. Ale já tohle všechno chtěla, věděla jsem, že tu pro něj musím a chci být, že mě potřebuje, ale zároveň jsem musela respektovat jeho rozhodnutí a nechtěla jsem na něj neustále tlačit. Začal se dávat dokupy a v den, kdy se měl přestěhovat sem do Brna, tak musel za sestrou, kde mu řekli, že nemá moc velkou šanci, aby se vůbec probudila a žila. Tušila jsem,že se něco děje, že zase nemůžeme být spolu. Chtěla jsem za ním jet a být tam v nemocnici pro něj, ale druhý den s sebou sekl, přehnal to s těma práškama a skončil též v nemocnici, pak jsem o něm x dní nevěděla a poté zjistila od jeho kamaráda, že je v nějaké léčebně, o čemž rozhodla jeho teta, u které žili a že nikdo nemůže vědět kde je, že je to pro jeho dobro. Ze začátku jsem to chápala, že mu chtěli pomoct, aby si neublížil, protože byl závislý a neměl to pod kontrolou, nechtěl si nechat pomoct, myslel si, že vše zvládne sám. Jenže jsme oba věděli, že strašně chceme být spolu, mít společný život, ne jen ten virtuální, avšak už to nešlo. Cítila jsem se zde hrozně sama a přišlo mi to nefér, proč se to děje všechno nám, ale že všechno zlé musíme překonat a pak budeme spolu a vše zvládneme. Jenže uběhl více jak rok a přítel je stále zavřený, nikdo neví kde, nemůže nic dělat, protože moc má teta. Prvního půl roku i přes nějaké překážky jsme to nějak zvládali, ale já poté začala dělat hlouposti, kterých ted lituji, lhala jsem mu v určitých věcech,co právě dělám a s kým, ale bylo to jen bavení se s kamarády, žádná nevěra.. Přestal mi věřit a 4 měsíce máme krizi. Snažila jsem se být lepším člověkem, protože vím, že mi za to stojí a chci s ním být celý život, cítím, že je to ten pravý, protože dokážeme vyřešit všechny problémy a vše si vyříkáme. A i přesto, kdy jsem mu slíbila, že už to neudělám, tak jsem bezdůvodně lhala zase a pak zatloukala a důvěra je už úplně pryč. A já nevím, jak se chovat, chci to napravit, ale už mi řekl,že chce radši konec, než se trápit, když vidí, že já už asi pokračovat nechci, když dělám takové chyby, které bych si měla uvědomovat a nedělat je znovu. Chci za nás dva bojovat, ale strašně jsem zchladla, připadám si někdy bezcitná, protože mu umírá sestra, on sám řekl, že už také nemá důvod žít a bojovat pro něco, když nic nemá. Chci tu s ním být, ale přes ten skype už to opravdu nedokážu, nemůžu ho obejmout, říct, že to bude dobré, to na dálku opravdu nejde. Vím, že tady musím žít i vlastní život, studuji, chodím do práce a trávím čas s kamarádkami, protože tohle všechno mi pomáhá, aspon v tu chvíli, ale myslím celé dny na něj, jestli je v pořádku, co ho trápí, apod. Jenže vím, že prostě už nemůžu žít tak, aby mě tohle všechno jen užíralo a připadala si blbě, když jdu někam mezi lidi na pár hodin a vyčítat si to, že tu přece mám být pro něj. Když spolu voláme, tak oba cítíme, že jsme se odcizili, on mi nechce už říkat o tom, co mu je a nemá sílu ani chuť dělat, že je to mezi námi v pořádku a očekává, že to nějak zachráním, protože poslední 4 měsíce jsem chybovala jen já a měla bych si to uvědomit, proč se tak chovám a že mu spíš jen ubližuji. Sám mi řekl, že mě má rád, ale že už prostě nemůže, že toho bylo tolik, že nemá chuť něco slepovat. A já opravdu nevím jak na to, jakmile spolu máme volat, tak spíše mlčíme, protože o sobě víme už vše za ty dva roky a každý den si povídat o tom, co jsem jen já dělala, navíc, když jsem třeba celý den v práci nebo doma a moc se mi toho neudálo, tak to nejde. Říká mi, že mám jen výmluvy, že kdybych chtěla nás dva zachránit, aby to bylo aspon zčásti jako dřív, tak že bych se chovala uplně jinak a neustále mu to dokazovala, ale já prostě netuším jak na to, ikdyž vím, co k němu cítím a že bez něj nedokážu a nechci být. Myslíte si, že má opravdu cenu za to bojovat, nebo jak se k němu chovat, aby poznal že mi na něm záleží. Kdykoliv se o něčem bavíme, tak má naprostou pravdu o tom, jaká jsem a jaká jsem byla a nevím, jestli jsem se změnila a zchladla kvůli tomu, že mi tohle už prostě nestačí a nebo se toho bojím. Děkuji Vám za odpověď.

Amalie zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Amálie,

ve Vašem dotazu popisujete vztah s přítelem. Píšete, že za celou dobu jste se viděli párkrát, protože vztah komplikovaly různé záležitosti, například přítelovy úzkosti, koma jeho sestry nebo pobyt v léčebně, kde přítel stále je. Vy přitom nemáte o jeho pobytu dostatek informací. Poslední měsíce navíc Váš vztah prochází krizí, ke které přispěla - jak zmiňujete - i Vaše neupřímnost k příteli. Tuto krizi se snažíte řešit. Nás se ptáte, zda má cenu za vztah bojovat, nebo jak se chovat k příteli, aby poznal, že Vám na něm záleží.  

Říkám si, že právě krize ve vztahu může být příležitostí nastavit věci jinak, tak, aby člověku více vyhovovaly. K tomu je ale důležité vědět, co nyní od vztahu a života potřebujete a chcete. Někdy může být hledání takovéto odpovědi těžké. Člověk často neví, kde začít. Možná by bylo dobré si pro začátek představit, jak byste si svůj každodenní život představovala ideálně a co by se ve Vašem životě muselo stát nebo změnit, aby se tento ideální stav mohl uskutečnit. Případně i to, co Vy byste pro to mohla udělat.

Obecně bývá užitečné popřemýšlet také o tom, co Vám vztah aktuálně dává a co naopak bere. A co byste od vztahu potřebovala. Sama zmiňujete, že Vás to k sobě dříve hodně táhlo a stále jste si měli o čem povídat. V dotazu však píšete především o tom, co ve vztahu nefunguje. Postrádáte třeba určitou intimitu, která je důležitou součástí každého vztahu. To, že byste chtěla přítele obejmout, říci mu, že bude vše zase dobré a možná by se našly i další věci. O těchto věcech bývá dobré společně mluvit. Někdy se však mohou naše představy křížit s představami partnera. Je například možné, že partneři chtějí od vztahu každý něco jiného, mají jiné představy o tom, co vztah obnáší a jak by měl vypadat. Může se tak stát, že se Vaše představy nakonec budou ubírat směrem od partnera.

Připadá mi, že jste již do vztahu investovala spoustu energie, i když ne vždycky se to mohlo zdát snadné nebo jednoduché. A stále za něj bojujete. Říkám si, jestli také Váš přítel investuje do vztahu tolik, co byste potřebovala, a proč Vám například neřekne, v jaké léčebně pobývá nebo jestli vůbec ví, co je pro Vás ve vztahu důležité. Vy si v dotazu vyčítáte nedostatek upřímnosti k příteli, a čas, který trávíte s přáteli. Myslím si, že je důležité mít i své zájmy, koníčky a přátele mimo partnerský vztah. Mohou to být zdroje energie, ze kterých můžete čerpat právě v náročných obdobích. Říkám si také, jestli pro Vás existuje určitá hranice, za kterou již ve vztahu jít nechcete. Jestli existuje něco, co již nejste ochotná akceptovat. I toto bývá dobré si ujasnit.

Některým lidem v podobných situacích pomáhá, když si mohou o tom všem s někým popovídat a třeba i zjistit jeho pohled na situaci. Může to být dobrá přítelkyně, známý či kdokoli jiný, komu důvěřujete. Pokud byste však chtěla Váš vztah probrat raději s někým nezaujatým, je možné využít služeb psychoterapeuta nebo psychologa. S ním byste mohla důkladně probrat Vaše potřeby, emoce a více si vše ujasnit. Mohla byste také získat odpovědi na své otázky, na které Vám bohužel nemůžeme poskytnout jednoznačné odpovědi. Konkrétního odborníka můžete vybírat například podle referencí známých nebo na internetu (např. stránky www.znamylekar.cz) nebo ze sítě rodinných a manželských poraden, kde vztahové problémy řeší denně. Pokud byste potřebovala okamžitou pomoc v krizi, můžete se obrátit na některou z linek důvěry, kde se Vám dostane okamžité odezvy a podpory.

Přejeme Vám, ať jste brzy zase spokojená.

Tým poradny.

<>

skrýt odpověď ↑
2.7.2017

Můj muž vybuchl kvůli špatnému vysvědčení

Dobrý den.Trápí mě problém chování mého muže.Naše skoro 18 dcerka dostala na vysvědčení tři čtverky.Je jinak schopnou studentkou, vynikající sportovkyní.Můj muž je také její trenér.Je na ni velmi přísný. Letos se prostě vykašlala na školu.Její zájem byl o jinou sportovní aktivitu a tak čas na školu moc nezbýval.Můj muž ji za špatné vysvědčení fyzicky napadl. Nic se ji nestalo, ale měla modřiny na rukou. Dceru, která je jinak velmi hodná a bezproblémová. Zakázal ji veškerou zábavu po 20 hod a to po celé prázdniny.Jako aby pochopila,že tohle už se nebude opakovat,že ho velmi zklamala. Já jsem z jeho jednání a chování nešťastná. S dcerkou mám velmi krásný vztah. Můj muž je cholerik. Snažila jsem se o to s ním vše probrat. No on nic nechce řešit. Prostě rozhodl. A doma teď z toho máme doma dusno. Já to prostě nemohu rozdýchat, dcera je naštěstí celkem vpohodě, řeší jen, že nemůže večer ven. Jaký na to máte názor? Můj muž občas mívá takové nevypočitatelné chování. Naštěstí jen občas. Tedy výpady vzteku. Ale nikoho nenapadá. Už jsme si na to všichni zvykli, ale bojím se jaký to bude mít dopad na dceru. Na její vztahy s muži. Už jsem s ním chtěla i do poradny, ale tohle razantně odmítá. Děkuji za odpověď.

Klárka zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den Klárko,

vážíme si Vaší důvěry, se kterou se na nás obracíte. Trápí Vás jednání Vašeho muže, který kvůli vysvědčení fyzicky napadl Vaši dceru a zakázal jí aktivity po 20. hodině. Jste z toho nešťastná, snažila jste si s mužem promluvit, ale bezvýsledně. Zmiňujete, že se Váš muž občas chová cholericky a zvykla jste si na to. Přemýšlíte i nad tím, že jeho chování může mít dopad na dceřiny vztahy s muži. Ráda byste věděla, jaký máme na situaci názor.

Podle toho, co píšete, mi připadá, že máte s mužem rozdílný pohled na výchovu dcery a tím pádem i na trest za vysvědčení. Váš muž je přísný, fyzicky dceru potrestal a zakázal jí večerní vycházky o prázdninách, protože ho zklamala. Zmiňujete, že dcera se letos více než škole věnovala sportu. Běží mi hlavou, zda jste s ní tento přístup řešili a zda se Váš muž průběžně o dceřiny školní výsledky zajímal. Vzhledem k věku Vaší dcery přemýšlím také nad tím, že ačkoliv jsou výchovná opatření na místě, mohla by být více přiměřená a založená na domluvě obou rodičů. Jestli tomu dobře rozumím, tak dcera rozhodnutí Vašeho muže relativně snadno přijímá, ale je pochopitelné, že jí večerní zákaz vadí. Nepříjemné pocity však kvůli celé situaci zažíváte zejména Vy. Myslím si, že bylo dobrým krokem zkusit to s mužem probrat. I přesto, že své rozhodnutí nezměnil, mohla jste mu tím sdělit svůj náhled na celou situaci a to, že se kvůli tomu trápíte.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že Vás jednání Vašeho muže překvapilo, ačkoliv píšete, že jste si na jeho výpady vzteku zvykla. Zmiňujete, že nikoho nenapadá, přesto má Vaše dcera na rukou modřiny. Mnozí partneři si zvyknou na nevypočitatelné jednání svých protějšků, ale postupně zjišťují, že je to trápí, podobně jako Vás. Téměř vždy je možné upozornit na jednání, které je nám nepříjemné, a postupně zjišťovat, co změnit, abychom se ve vztahu cítili dobře.

Bojíte se, že jednání Vašeho muže by mohlo mít dopady na dceřiny vztahy s muži. Děti, které při svém dospívání zažívají nevypočitatelné a cholerické jednání, v takovém vztahu mohou vidět vzor. Mohou se třeba obdobným způsobem chovat ke svým vlastním dětem, nebo si hledat podobného partnera. Nemusí to však znamenat, že takové zkušenosti nutně ovlivňují vztahy s druhými. Zmiňujete, že máte s dcerou krásný vztah, napadá mě proto, že si s ní o partnerských vztazích můžete promluvit. Nabídnout jí Váš pohled na vztahy a vyslechnout ji. Můžete tak zjistit, jak vztahy s muži vnímá, co je pro ni v partnerství podstatné.

Váš nápad zajít do poradny vnímám jako dobrý krok k tomu situaci podrobněji probrat a promluvit si o tom, co Vás na ní trápí. To, že v současné chvíli Váš muž razantně odmítá tento krok, nemusí znamenat, že jej nemůžete udělat jen Vy sama. Objednat se k psychologické konzultaci můžete i bez partnera. S psychologem můžete více probrat nejen svou aktuální situaci, ale celkově i rodinné fungování. S jeho pomocí byste například mohla hledat způsoby, jak s mužem lépe vycházet. Kontakty na poradny můžete získat třeba na našich stránkách. Také bych Vás ráda podpořila v tom, abyste se svým trápením nebyla sama a promluvila si o tom s někým blízkým. Často nám pomáhá, když si o věcech, co nás trápí, můžeme promluvit s někým druhým.

Přejeme Vám brzké zklidnění domácí atmosféry.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
30.6.2017

Nedokážu říct příteli, že ho miluji

Dobry den, mam problem rict svemu soucasnemu priteli ze jej miluji. Myslim si, ze duvodem je hlavne muj predesly vztah. V predeslem vztahu jsem byla 5 let, z toho 3 roky jsme spolu bydleli, zamilovana az po usi a nemela jsem zadny problem vyslovit tato krasna sluvka. Myslela jsem si ze je to clovek se kterym ztravim zbytek zivota i presto, ze jsem mela zakazane mluvit o detech nebo svatbe, coz mi vubec nevadilo. Posledni rok vztahu byl tezky, dodelala jsem VS a sedela doma, zapsana na pracovnim urade a shanela praci. Na valentyna mi oznamil, ze me jiz nemiluje, ze nevi jestli se mnou chce zustat a ze se mam odstehovat, tak jsem se do dvou tydnu odstehovala. Asi dva dny pote co jsem se odstehovala, mi volal abych se vratila, ze to byla chyba a ze jsem ta prava. Odolavala jsem asi mesic a v momente kdy jsem vybalila vsechny krabice, jsem vedela ze chci se chci vratit domu. Pro me to byl jediny domov, ktery jsem kdy mela. U rodicu to bylo bydleni, ale ne domov. Asi dva mesice nam to krasne fungovala a ja poznala nekoho jineho a nevedela jsem co to znamena, ale vedela jsem ze to musim zkusit, takze jsem se tentokrat rozesla ja s nim a rekla mu at se odstehuje. V ten moment mi oznamil, ze si me chtel na me narozeniny vzit. S novym pritelem jsem se odstehovala pryc z Ceskeho Tesina do Brna a zmenila praci. Noveho pritele mam opravdu a uprimne rada, a on vi cim jsem si prosla a byl cele 2 roky trpelivy a hodny, ale posledni dobou to zacina byt tezke, uz to ode mne chce slyset. Pocit intimity, ktery zazivam, jsem jindy nezazila. Vzdy kdyz nadhodi tema svatba nebo deti, tak si nepradstavuji ze si beru jeho, ale sveho byvaleho a hned brecim jak zelva. Momentalne opet resime otazku bydleni a to uz jsme se spolu stehovali 4x behem 2 let tady po Brne, ale tentokrat uz bych chtela do sveho domu/bytu. Cele 2 roky brecim kudy chodim, prvni rok byl priserny, opravdu kazda noc probrecena, kazde narozeniny sabotuji, protoze si stale predstavuju co by bylo kdyby. Nikomu jsem o tom nerekla, chybi mi tu moje kamaradka, kteoru jsem nechala take v tesine, a vim ze to potrebuji nejak vyresit, jinak se v zivote nikam neposunu. Zkousela jsem byvaleho pritele kontaktovat, protoze jsem myslela ze rozhovor s nim by mi pomohl jit dal, ale z jeho strany neni zadna odezva. Myslela jsem jen ze jsem sla moc rychle z jednoho vztahu do druheho, opravdu si uz nevim rady. Predem Vam mockrat dekuji za to, ze jsem to mohla nekomu sdelit.

Adriana zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Adriano,

obracíte se na nás s tím, že nedokážete současnému příteli říci, že jej milujete. Domníváte se, že by to mohlo souviset s Vaším předešlým vztahem. V moment, kdy jste se s bývalým přítelem rozešla, Vám oznámil, že si Vás chtěl vzít. Nyní, když o svatbě nebo dětech mluví současný přítel, tak je Vám smutno. Dva roky, co jste se současným přítelem, často pláčete a představujete si, co by mohlo být, kdybyste se s bývalým přítelem nerozešla. Nevíte co dělat dál, abyste se mohla v životě posunout.

Při čtení Vašeho dotazu se stále vracím k poznámce Vašeho bývalého přítele o svatbě. Představuji si, jak by mě asi ranilo slyšet tato slova ve chvíli, kdy ukončuji vztah. Chápu proto, že ve Vás smutek přetrvává a představujete si, co by se dělo, kdyby ke svatbě došlo. Někdy se s ukončením vztahu můžeme vyrovnávat dlouhou dobu a pak je pro nás těžké vyjadřovat své city jinému člověku. Svého přítele popisujete jako trpělivého a hodného, ale je pro Vás těžké, že od Vás slova „Miluji Tě" očekává. Tím spíše přemýšlíte nad důvodem, proč je nedokážete říci. Ačkoliv to může být pro Vašeho přítele významné gesto, myslím si, že byste se do vyjádření citů neměla nutit. Většinou vyjádření lásky přichází ve chvíli, kdy je pro nás přirozené a je myšleno upřímně.

Napadlo Vás, že jste možná šla příliš rychle z jednoho vztahu do druhého, což může být i důvodem Vašeho častého pláče během posledních dvou let. Je možné, že předchozí vztah pro Vás nebyl ještě dostatečně uzavřený a pláč byl pro Vás způsobem, jak své pocity vyjádřit. Dva roky mi ale připadají jako dlouhá doba. Představuji si, že to pro Vás mohlo být vyčerpávající, a pravděpodobně to Váš současný vztah v mnohém ovlivňovalo. Ve snaze svou situaci vyřešit jste zkusila kontaktovat svého bývalého přítele, aby Vám rozhovor s ním pomohl jít dál. Sama sebe se ptám, v čem by Vám kontakt s ním mohl být v současné chvíli užitečný. Napadá mě, že byste se mohla spíše obrátit k svým vlastním myšlenkám a pocitům. Lépe si tak můžete uvědomit, co byste chtěla a co v současné chvíli ve vztahu a v životě potřebujete.

Zmiňujete, že jste o svých pocitech s nikým nemluvila. Napadá mě, že můžete zkusit kamarádku, která bydlí v Těšíně, kontaktovat a sejít se s ní, abyste na své trápení nebyla sama. Třeba Vás napadne i jiný Vám blízký člověk, kterému se můžete svěřit. Můžete využít i služeb psychoterapeutů nebo psychologů, kteří s Vámi mohou mapovat cestu, jak se v životě posunout dál. Mohou Vám pomoci utřídit si své pocity a zjistit tak, co chcete v životě změnit. Kontakty na ně naleznete třeba na webu znamylekar.cz, můžete využít i rodinné poradny.

Přejeme Vám, abyste našla cestu, jak jít dál.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
28.6.2017

Poraďte mi ohledně mého složitého vztahu s rodiči

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu ohledně mého složitého vztahu k rodičům. Mám vlastní rodinu, jsem 19 let vdaná a s manželem máme dospělého syna, vycházíme spolu v pohodě, bydlíme ve stejném městě, ale sami. Můj problém, který trvá již od školních let a stále se pokouším z něj vymanit je, že rodiče (hlavně matka) se snaží mne neustále ovládat, hlavně moje vlastní rozhodování o běžných věcech ze života, je na mne vyvíjen tlak, co bych měla a neměla udělat, týká se to i výchovy syna. Mám mladšího mentálně postiženého bratra, který je už také dávno v dospělém věku a rodiče se o něj celodenně starají. Chápu je, že život s ním není vůbec jednoduchý, sama vím moc dobře, když jsme ještě bydleli společně, co život s postiženým člověkem obnáší. Před 20 lety bratr navštěvoval denní stacionář, kde mu poskytovali náležitou péči, jelikož rodiče ještě chodili do zaměstnání od té doby je s nimi doma. Jeho stavy se dost střídají od záchvatů vzteku, napadání až po plačtivost, rodiče se k němu chovají jak k malému dítěti, snaží se mu ustupovat, příliš není veden k vykonávání nějaké práce. Když byl malý a rodiče ještě pořádně neznali jeho diagnózu, tak byl velmi často fyzicky trestán a v mém případě rovněž docházelo k fyzickým trestům ze strany matky přibližně do té doby, než jsem si založila vlastní rodinu. Do současné doby vůbec podrobněji neznám bratrovu diagnózu, kterou jsem kdysi potřebovala pro účely vzdělávání a ve chvíli, kdy jsem čekala vlastní dítě a rodiče mi odmítli poskytnout informace, vzpomínám si na situaci, kdy moje matka se mnou šla na gynekologii a zavřenými dveřmi cosi paní doktorce sdělovala, ani jsem se nedozvěděla téma hovoru. Můj syn je inteligentní a naprosto zdravý, jen další dítě už nemáme z důvodu strachu, aby nemělo podobný problém jako můj bratr. Matka je velmi dominantní člověk již od mládí, vyrůstala se třemi sestrami a její matka se vždy snažila být generálem v rodině a nepřipustila žádnou diskusi. Pozoruji dodneška, že mají problém se mnou normálně diskutovat, nedovolí mi uvést do praxe vlastní názor, neustále prosazují své vlastní názory a snaží se mne zatlačit do kouta a někdy i dovést ke stavu plačtivosti i před vlastní rodinou, když mají přijít na návštěvu nebo my k nim, tak začnu mít hrozný strach a stres z toho, co bude následovat, do jaké pro mne nepříjemné situace budu opět natlačena. Mám pocit, že se v tu chvíli stávám malým dítětem, které něco provedlo a očekává trest. Neustále shazují mou sebedůvěru, někdy mám obavy i z jejich obyčejného telefonátu, vůbec mi nevěří i v práci, kterou vykonávám a velmi mne baví, totiž podnikám a pracuji s dětmi a studenty, pomáhám jim se studiem, celkově jsem jinak mezi lidmi oblíbená, společenská a nemám problém komunikovat, komunikace vázne pouze s rodiči. Moje koníčky a záliby (četba, hudba, ruční práce, jazyky) jsou pro ně povrchní záležitost, stále mne staví do role neschopné naivky. Manžel se synem se mne snaží podpořit (dříve jsem si nejlépe rozuměla s prarodiči z otcovy strany, ale moje matka s nimi neměla úplně bezvadný vztah kvůli rozdílnosti povah, vždy spíše upřednostňovala slovenské příbuzné, protože odsud pochází), musím ale podotknout,že k synovi a manželovi se takto nechovají, oba dva jsou ve vztahu k mým rodičům mnohem sebevědomější. Rodiče mi od dětství neustále něco přikazovali a pokud jsem se bála jejich nároky plnit, následoval fyzický trest a výčitky. Nedokážou respektovat fakt, že už jsem dávno dospělá a chci si rozhodovat podle sebe a své rodiny. Nevím jestli chování rodičů je dáno věkem či povahou, řekla bych tak půl na půl, jejich nálady jsou dost proměnlivé. Sice nám hodně pomáhají hlavně finančně, zacož jsem jim vděčná, ale měli by změnit svůj přístup hlavně ke mně. V klidu s nimi diskutovat se bojím, protože se obávám výsledku a nevím, zda-li bych dokázala být v klidu a bez zbytečného stresu. Doufám jen, že se situace zlepší. Děkuji za vaši odpověď, upřednostňuji její zaslání na uvedený e-mail.

Šendy zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Obracíte se na nás s žádostí o radu ohledně Vašeho složitého vztahu s rodiči. Popisujete, že rodiče nerespektují fakt, že jste již dávno dospělá a ráda byste o svém životě rozhodovala podle sebe a své rodiny. Svěřujete se nám, že se s rodiči bojíte diskutovat, protože se obáváte průběhu diskuse a toho, že Vám způsobí stres. Připadá Vám, že Vám rodiče nevěří v práci, tlačí Vás do kouta a staví Vás do role neschopné naivky. Popisujete nám i složitou situaci s Vaším bratrem, který má nějaké postižení, ale jeho přesnou diagnózu Vám matka odmítla sdělit.

Z toho, co nám píšete, mám dojem, že Vás chování rodičů k Vaší osobě může dost mrzet. Ráda byste, aby přijali fakt, že máte právo na vlastní rozhodování a názor. Chápu, že navazovat rozhovor s rodiči, pokud Vám to působí pocity strachu a stres, může být obtížné. Napadá mě, zda jste si o této situaci zkoušela promluvit s někým, komu důvěřujete. Píšete, že máte podporu v manželovi se synem, kteří mají k Vašim rodičům sebevědomý vztah. Napadá mě, zda by Vás některý z nich například nepodpořil přímo při vzájemném rozhovoru s rodiči. Možná byste nemusela mít takový strach, kdybyste se během rozhovoru mohla o někoho opřít. Třeba by Vám jejich podpora dodala odvahu, abyste rodičům dokázala říci, co cítíte. Vaše upřímnost a odvaha zde může být důležitá. Lidé si občas neuvědomují, jak negativně může jejich chování působit na druhé, protože sami mohou jednat v dobré víře, že pro nás dělají to nejlepší. Tato nedorozumění, která nejsou v rodinných vztazích ničím neobvyklým, se může podařit prolomit právě vzájemným upřímným rozhovorem. Je však potřeba se obrnit i proti tomu, že v některých případech může cesta ke vzájemnému pochopení trvat delší dobu a někdy může neporozumění i přetrvat, protože některá strana ze svých postojů odmítne ustoupit nebo nenajde pochopení pro jinou perspektivu. Ráda bych Vás podpořila, abyste byla trpělivá. A to jak k sobě, tak k rodičům. Stejně tak jako Vám může chvíli trvat sebrat odvahu a říci rodičům, co je Vám nepříjemné, tak jim může trvat, než budou schopni či ochotni Váš názor přijmout.

Je zde také možnost podrobně rozebrat Vaše pocity, obavy a zkušenosti s odborníkem, psychologem či psychoterapeutem. Takovou spoluprací byste mohla získat nejen nápady na strategie, jak by se dalo s rodiči hovořit v klidu a bez stresu, ale také byste mohla najít úlevu a útěchu Vy sama. Mohla byste také například zjistit, jak byste mohla posílit svou sebedůvěru a odvahu ve vztahu k rodičům. Vhodného odborníka v místě Vašeho bydliště můžete najít například přes web www.znamylekar.cz.

Všimli jsme si v dotazu Vaší preference zaslání odpovědi pouze na email. Vzhledem k pravidlům poradny a tedy zvyšování kvality odpovědí a dostupnosti pro širokou veřejnost jsou však otázky i odpovědi vždy veřejné. Děkujeme za pochopení.

Přejeme Vám, abyste se brzy ve vztahu s rodiči cítila lépe.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
25.6.2017

Již dvaatřicet let mě trápí dotaz tatínka před jeho smrtí

Již neuvěřitelných 32 roků mě trápí dotaz mého tatínka týden před jeho smrti.... Když se ze zamyšlení ke mě otočil po mém dotazu, co se mu zdálo, na mou otázku nereagoval, ale zeptal se mě, co bych řekla na to, že by se s mámou rozvedli....pamatuji si, že jsem mu řekla, že pokud k dotomu dojde, chci být s ním, na to mě odvětil, že to asi nepůjde.... Než jsme se mohli v rozhovoru dostat dál, byli jsme vyruše mámou.... Zrovna jsem oslavila 17, rodiče odjeli na dovolenou beze mě a tatínes se již nevrátil....zemřel na té dovolené. S mámou jsem se párkrát kokusila na toto téma navázat, ale, jakjinak, bezůspěšně....jak jinak. Mě to ale neuvěřitelně trápí do dnes a to už je mi 50. Poslední dva roky mám i velice zvláštní sny....prý jsem ho JEŠT

Erika zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Eriko,

děkujeme za Váš dotaz. Máme však pocit, že do poradny nedorazil v plném znění. Proto chci úvodem říci, že pokud nabydete dojmu, že jste níže nedostala odpověď na to, s čím jste se na nás rozhodla obrátit, nabízíme Vám možnost svůj dotaz doplnit. Jelikož však část dotazu dorazila v pořádku, pokusím se Vám dát odpověď na to, s čím se nám zde svěřujete. Píšete, že Vás již 32 let trápí dotaz Vašeho tatínka týden před jeho smrtí. Týkal se rozvodu Vašich rodičů. Bavili jste se o tom, že v případě rozvodu byste ráda zůstala v péči otce, na což Vám odpověděl, že to nejspíš nebude možné. Zbytek rozhovoru jste již nikdy nemohli dokončit. Poslední dva roky máte v této souvislosti zvláštní sny.

Chápu, že to, s čím se nám svěřujete, je pro Vás těžké a nejspíš i bolestivé. Nedořečená konverzace Vás celá léta trápí a při pokusu o rozhovor s mámou jste se opakovaně setkala s neúspěchem. Je pochopitelné, že to ve Vás může vyvolávat spoustu otázek a domněnek, které mohou i po letech působit nepříjemné pocity. Napadá mě, zda jste si o této situaci zkoušela promluvit ještě s někým jiným z rodiny, například s někým, kdo také Vašeho tátu znal a mohl by Vám pomoci domyslet, co nebylo vyřčeno. Případně byste si mohla zkusit promluvit s nějakým blízkým člověkem, kterému byste se nebála s touto situací svěřit a který by Vás mohl vyslechnout a podpořit. Někdy může pomoci i to, že o svých pocitech řekneme někomu, komu důvěřujeme.

Samozřejmě je zde také možnost celou situaci rozebrat s odborníkem. Možná by Vám mohlo pomoci, kdybyste si vyjasnila vztah k oběma rodičům, přestože jeden z nich již nežije, díky čemuž byste mohla porozumět tomu, co prožíváte. Vzhledem k tomu, co popisujete, se domnívám, že by mohl být nápomocný rozhovor s psychologem či psychoterapeutem, který by Vám mohl pomoci hlouběji nahlédnout do toho, co Vás trápí a nalézt tak způsob, jak se s Vašimi pocity vypořádat. Někteří psychoterapeuti se přímo zaměřují na problematiku snů a snění, proto kdyby Vás zajímalo konkrétně toto, mohla byste v případě zájmu zajít za někým, kdo se tímto přímo zabývá. Seznam různých odborníků s podrobným popisem jejich specializace naleznete například na webu www.znamylekar.cz.

Přejeme, ať je Vám brzy lépe,

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
23.6.2017

Jak mohu pomoci kamarádce, která se řeže

Moje kamarádka se řeže... Už od mala má takové psychické úchylky na kluky.Kdykoliv jsem někoho měla, chtěla ho taky. V poslední době je na tom opravdu špatně. Nic mi už neříká a ani se nesvěřuje. Ted chodila s jedním klukem a vůbec to nebyl ani vztah.Ani se nechytli za ruku a nikam to nevedlo, ale ona si myslela, že je to vážný vztah.Ted nedávno se rozešli. Ona si všechno bere osobně a hned zhroutila a přitom neměla důvod, protože ho ani nemilovala, ale byla s ním jen proto aby s někým byla. Pak se začala řezat. Začalo to žiletkou. Neřekla mi to.A pokračovalo to nožem. Rodiče o tom ani neví a ani já bych o tom nevěděla kdybych to z ní nedostala.Přijde mi, že mi ani nevěří. Řekla to klukům , ale mně to neřekla.Je úplně mimo nevnímá, zhoršil se jí prospěch ve škole přitom je chytrá. Posílá skoro všem klukům svoje osobní a polonahé fotky. Což už je samo o sobě divné. Neví co říká a dost často nevnímá.Ztratila sebevědomí a hraje si na někoho kdo není. Chce být ve všem nejlepší.Snažím se jí pomoct ,ale je strašně paličatá. Neustále se vplétá do mých vtahů. Nevím co s ní mám dělat a jsem zoufalá. Pořád se to všechno zhoršuje...Mrzí mě co se s ní děje, ale když mi nevěří tak je to těžký. Ráda bych jí pomohla.Zkoušela jsem už skoro všechno.Nemáte prosím nějakou radu? Moc by mi to pomohlo.Předem děkuji za odpověd.

Magdaléna zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Magdaléno,

píšete nám o svém vztahu s kamarádkou, které se snažíte pomoci. Zjistila jste, že kamarádka se řeže. Zaznamenala jste, že se jí zhoršil prospěch ve škole, ztratila sebevědomí a máte pocit, že si hraje na někoho, kým není. Přijde Vám divné, že posílá klukům své osobní a polonahé fotky. Vám již nic neříká a nesvěřuje se, máte pocit, že Vám nevěří. Píšete, že rodiče kamarádky o jejím chování neví a Vy jste se to dozvěděla spíš na své naléhání. Ráda byste věděla, jak kamarádce pomoci.

Je vidět, že na kamarádce Vám záleží. Oceňuji, jak se snažíte nad celou situací přemýšlet a hledat různé cesty, jak jí pomoci, i když to může být kvůli její paličatosti obtížné. Ptáte se, co s ní máte dělat. Je pro Vás nyní těžké jí nějak pomoci, protože máte pocit, že Vám nevěří. Svěřuje se raději klukům než Vám, umím si představit, že Vás to může mrzet. Píšete, že jste už zkoušela skoro všechno. Napadá mě, že to může být hodně vysilující. Píšete, že Vás mrzí, co se s kamarádkou děje.  Možná, že když kamarádce vysvětlíte, jak celá situace působí na Vás, otevřete tím pomyslné dveře k tomu, aby se Vám byla ochotná svěřit. Vybudovat důvěru chce někdy čas. Chápu, že to pro Vás může být těžké, zvláště, když vidíte, že se všechno z Vašeho pohledu pořád zhoršuje. To, co kamarádku trápí může být malichernost, ale může se jednat také o něco hlubšího a bolestivějšího a v takovém případě jí může chvíli trvat, než se svěří. Ráda bych Vás podpořila v tom, abyste byla trpělivá. Vaše podpora může být pro kamarádku velmi důležitá. Zároveň bych však ráda podotkla, abyste se k „záchraně" kamarádky příliš neupínala. Skutečně se může stát, že kamarádka Vaši pomoc nepřijme, třeba na to není připravená, může mít nějaké obavy nebo prostě nechce. V podobných situacích bývá důležité, aby nějakou změnu či pomoc chtěla ona sama. Jinak se může stát, že Vaše snažení nikam nepovede a budete se tím jen sama trápit.

Vhledem k Vašemu nízkému věku mě napadá, že by mohlo pomoci oslovit někoho dospělého, komu důvěřujete. Například Vaše nebo kamarádčiny rodiče, se kterými byste mohla své obavy probrat. Takový rozhovor by mohl pomoci nejen k vymyšlení strategie, jak můžete kamarádce pomoci, ale mohl by také poskytnout úlevu Vám. Případně pokud máte ve škole výchovného poradce nebo někoho z učitelů, komu byste se chtěla svěřit, můžete oslovit i je. Pro Vás i pro kamarádku jsou zde také možnosti, po kterých můžete sáhnout, kdyby se situace stupňovala nebo kdybyste se neměly na koho ve svém okolí obrátit. Mezi ně patří třeba zavolání na linku důvěry nebo návštěva krizového centra, kde byste si mohly o popisované situaci promluvit se zkušenými odborníky, kteří se v podobných situacích dobře orientují. Těchto možností můžete využít každá zvlášť, tedy i kdyby Vás kamarádka odmítla, nebo společně, kdyby se kamarádka rozhodla něčeho využít, ale neměla dost odvahy, můžete jí pomoci třeba jen tím, že ji doprovodíte a budete jí oporou.

Přejeme Vám hodně sil a trpělivosti,

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
22.6.2017

Neustále se bojím, že se rodiče pohádají

Dobrý den, toto bude možná trochu zvláštní dotaz, ale potřebuji to už nutně někomu napsat. Možná to bude znít absurdně, ale já tím trpím a každý den se, možná zbytečně, stresuji. Už od malička se neskutečně bojím, že se budou rodiče hádat (a třeba, že se i rozvedou, ale prostě z té myšlenky, že se budou hádat, je mi vždy špatně). Ani by to asi nebylo tak divné, ale když jsem byla malá - možná kolem sedmi let, slyšela jsem velikou hádku rodinných známých, kde snad došlo i k menší potyčce. Bylo to večer a já se vyděsila tolik, že jsem utekla k rodičům a dodnes si to celé pamatuji. Od té doby se vážně přehnaně bojím, že se pohádají. Došlo to i tak daleko, že jsem si asi ve čtrtnácti letech založila zápisník, kam jsem si musela každý den napsat 'ať se rodiče nepohádají' - protože když jsem to nenapsala, měla jsem špatný pocit a hned jsem se bála, že se pohádají. Doteď mám například takový 'rituál', že každý den, než přijdou z práce, musím rodičům srovnat vedle sebe hrníčky na kávu, jinak mám utkvělou představu, že se pohádají (nebo si třeba musím, když jdu domů, vytáhnout na určitém místě klíčky od baráku, jinak se podle men pohádají - prostě zbytečnosti, které na to, zda se pohádají, určitě nemají vliv, ale přesto se to opakuje každý den). Já vím, zní to divně, protože každý se hádá a je to normální a já to chápu. Navíc rodiče se hádají jen občas a když už, tak jsou zachvíli v pohodě. Nechápu, proč mám stále takový strach, navíc je mi už osmnáct let, což je myslím doba, kdy už by to mohlo přestat - a ono stále nic. Doopravdy se každý den až abnormálně bojím, že se pohádají. Často jsem z toho ve stresu. Četla jsem něco o nemoci OCD, kdy člověk vykonává takové rituály, ale nevím, zda by to mohlo být tohle. Zajímalo by mne, jaký na to máte názor vy, jakožto odborník. Zda to může být nějaká porucha, nebo zda se jedná jen o mou zbytečnou starost? Děkuji předem za odpověď.

M99 zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

těší nás, že jste našla odvahu a svěřila se nám se svými obavami. Říkám si, že pro Vás mohlo být náročné toto vše sdělit a jsem ráda, že se svým trápením nezůstáváte sama. Zmiňujete, že se od malička bojíte, že se budou Vaši rodiče hádat, popřípadě se i rozvedou. Dáváte to do souvislosti s tím, že jste byla v dětství svědkem ošklivé hádky, která Vás velmi vyděsila. Máte pocit, že když vykonáte určité rituály, zabráníte tomu, aby se rodiče pohádali. Zároveň říkáte, že tím trpíte a každý den se možná zbytečně stresujete.

Přemýšlím, jak to vše může být náročné a kolik Vás to pravděpodobně stojí sil a energie.  Na druhou stranu však můžete cítit velkou zodpovědnost za to, že pokud daný rituál nevykonáte, mohou se skutečně rodiče pohádat. Zvažovat dennodenně mezi těmito možnostmi opravdu může být velmi náročné a vyčerpávající. Napadá mě, zda se třeba někdy stalo, že jste daný rituál neudělala a co poté následovalo. Popřípadě, zda jste přestala dělat některý rituál, který jste vykonávala v minulosti a co Vám pomohlo v tom, že jste to překonala.

Ptáte se nás, zda trpíte nějakou poruchou nebo se jedná jen o Vaši zbytečnou starost. Zmiňujete poruchu OCD, o které jste četla. OCD (obsedantně-kompulzivní porucha) souvisí s určitými utkvělými představami a nutkavými potřebami ke konkrétním činnostem. Takto na dálku však není možné říci, zda se ve Vašem případě jedná právě o OCD nebo zda je vše způsobeno jinými okolnostmi. Pokud byste to chtěla zjistit, je třeba kontaktovat klinického psychologa či psychiatra, který může podobné diagnózy stanovit. Zároveň byste s ním mohla probrat, jak se svými problémy naložit tak, aby Vás již neobtěžovaly a nemusela jste se kvůli nim stresovat. Vhodného odborníka můžete najít např. na stránkách www.znamylekar.cz. S výběrem toho pravého nemusíte nijak spěchat, je důležité, abyste k němu cítila důvěru a mohla se mu se vším svěřit.

Říkám si, že by možná stálo za to, aby i Vaši rodiče slyšeli, jaké máte obavy a co již delší dobu prožíváte. Mohli by Vám například vysvětlit, jak své občasné hádky vnímají oni a co to pro ně znamená. Třeba by Vám užitečnou zpětnou vazbu mohl dát i někdo jiný z Vašeho okolí, který zná Vás i Vaše rodiče. Mohla byste tak získat další pohled na to, zda jsou Vaše obavy zbytečné. Pokud byste však potřebovala s někým mluvit akutně, můžete kontaktovat také odborníky na linkách důvěry, kteří Vás rádi vyslechnou a budou společně s Vámi hledat možná východiska z náročné situace. Zároveň Vám mohou doporučit i vhodného odborníka ve Vašem okolí. Podobné potíže řeší i další lidé a nemusíte tak se svým trápením zůstávat sama.

Držíme Vám palce.

Tým poradny

<>

 

skrýt odpověď ↑
21.6.2017

Proč se dcera stále vrací k minulosti a vyčítá mi ji?

Mám s dcerou trochu problémy. Pořád mi vytýká nějaké chyby /má kamarádku která ji na chyby pořád upozorňuje/ např. protože podnikám, ráda ji vše řeknu,/pomáhá mi/. Její názor je ten , že než o ni se zajímám o práci. Má se dobře, má zaměstnání , keré chtěla. Se vším se radí s kamarádkou. Vždy jsem se jí snažila pomoci, i ve škole jsem se jí vždy zastala. I proti otci, který ji chtěl nařezat, když si zasloužila. Co jsme se s manželem skz ni nahádali-¨.Vytýká mně, že neměla pokojíček, že spala s otcem v ložnici, že jsem spala v obýváku. Ani mě nenapadlo, že to bylo špatně. Měli jsme patrovou postel a ona nechtěla spát nahoře a já jsem nemohla slézt dolů. Otec by ji nařídíl, ona by nechtěla, byl by křik. Nejezdili jsme na dovolenou, ani já nejezdím. Jela s babičkou na chatu. Ta kamarádka to měla jinak, jezdila na dovolené, měly pokojíček atd. Mám otázku Proč se pořád vrací do minulosti, nechá se pořád navádět,hledá chyby na mě. Co je příčínou. Nervuje mě to, často brečím ,ale toto je příčina.Jo ještě výtka. Otec nevařil moc dobře, nemusela to jest. Mohla si vzít třeba salám . Jídlo jsem ji nechystala,nemusela uklízet, nestíhala jsem, Co mi odpovíte. Děkuji Jana byl u nás bordel.

Jana zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkuji, že se obracíte na naši poradnu. Píšete nám o svém problému s dcerou, která Vám vyčítá věci z minulosti. Dcera se o všem radí s kamarádkou a vytýká Vám různé nepříjemnosti ze svého dětství. Vy jste se jí v mnoha situacích zastávala, nenapadlo Vás, že by byly některé věci špatně. Ptáte se nás, proč se dcera stále vrací do minulosti, nechá se navádět a chyby hledá na Vás. Jedná se o situaci, která Vás stresuje, a kvůli problémům často pláčete.

Z vašeho dotazu cítím, že Vás situace opravdu trápí a cením si toho, že jste se nám ozvala a chcete ji řešit. Asi jste smutná, protože čelíte výčitkám, které si neumíte vysvětlit a necítíte se být za ně zodpovědná. První věc, která mě napadá, je, zda jste si o problému zkoušela s dcerou otevřeně promluvit. Vyložit jí, že Vás její chování mrzí a zároveň zkusit objasnit Váš postoj k věcem, které Vám vytýká. Možná si dcera neuvědomuje, že Vám její slova mohou ubližovat. Jaké má důvody k tomu, že se na Vás s výčitkami stále obrací, bohužel na základě Vašeho dotazu nemohu zjistit. Možná by bylo dobré, zkusit se jí na to zeptat, zároveň je ale možné, že Vám na tuto otázku nedokáže odpovědět. Lidé někdy mají tendenci hledat chyby na druhých, aby si vysvětlili věci, které se jim v životě třeba nedaří anebo nerozumí tomu, co přesně je vlastně trápí.

Umím si představit, že jde pro Vás o opravdu nepříjemnou situaci, která Vás zatěžuje. Proto mě napadá, zda máte ve svém okolí někoho, na koho se můžete obrátit a se svým trápením se mu svěřit - možná manžela nebo nějakou kamarádku. Sdílet naše starosti nám může pomoci objasnit pohled druhého člověka, ale také se obvykle cítíme lépe, když se někomu vypovídáme. Také se můžete vždycky obrátit na psychologa, který by Vám mohl pomoci situaci více pochopit, a mohli byste společně zkusit vymyslet, jak to udělat, aby Vás tolik netrápila. Užitečné recenze a tipy na jednotlivé odborníky najdete třeba na stránkách www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, aby se situace brzy obrátila k lepšímu.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
21.6.2017

Trápí mě masochistické fantazie

Dobry den, volam sa Veronika a mam 18 rokov. Obraciam sa k Vam pretoze som uz uplne bezradna, znicena a nevydim vyhodisko z tejto stuacie. Takze sa to budem snazit opysat presne a ospravedlnujem sa ze to bude dlhe. Uz od detstva so mala masochisicke predstavy, (sexualne) aj ked vo vacsine z nich som nevystuopvala ja ale ina zena. ( aspon si to myslim, s velkou pravdepodobnostou to bolo tak) Neskor ma vzrusovali aj ine veci, onanovala som na skoro vsetko ( pardon za presnost, viem ze je to nechutne). Ale po case som nasla bdsm stranky a stale som si ich citala, teda tie pribehy, ktore boli velmi vzrusujuce pre mna. Avsak v skutocnosti som bolest nehcela , netuzila som po nej ( raz som na podnet tychto pribehov zbila svoj zadok,ale nic to so mnou nerobilo, nepacilo sa mi to nejako tak som to uz viac nerobila. Ked som mala 15.5 roka uvedomila som si zvratenost a nechutnost tychto predstav, zrutila som sa, dokonca som aj casto myslela na samovrazdu. Rozhodla som sa ze stym skoncim a budem mastubovat (pardon za explicity) len na normalne veci, aj ked tieto sm predstavy ma premohli niekedy. Takto om vydrzala skoro 3 roky bez ziadnych tazkosti. ( vyhybala som sa vsekym bdsm veciam, napr. 50 odtienov sivej,ktory bol vtedy hitom, pornu atd.) + vzrusvai ma aj normane predstavy ae bdsm vacsinou viac,. Avsak tento rok nastal zlom: zacala som sa nad tymito vecami zamyslat, a po hociakej bolesti, napr. popalila som sa, udrela sa som zacala rozmyslat ci ma to vzrusuje, a ze to moze byt vzrusive( predtym by ma toto ani nenapadlo). A potom nastalo peklo: zacala som si tyrat bradavky, stipat, zovierat silno atd. a zbila som si zadok. Niekedy ma to vzrusovala (ale nepovedala by som ze ako strasne velmi) inokedy nie az mi to bolo neprijemne (vtedy som dostala nadej ze som normalna) . Ked ma to ale vzrusilo tak som plakala, mala obrovske vycitky svedomia. (musim podotknut ze vsetky tieto ublizovanie si sa zacali ako test, chcela som istit ci ma to bude vzrusovat alebo nie, a pritom som velmi dufala ze nebude) Odvtedy asi 4 tyzdne som sa uplne zniclia,nedokazem jest, vsat z postele, neviem v noci spat a mam nekontrolovatelne triasky. Neustale mam nutkanie si ublizovat,aj ked to nechcem robit. Vacsinou citim strasne neprijemny pocit, tlak v prsiach kory sa ulavy len ked si tyram bradavky. Ale ja to nechcem robit, nechcem si ublizovat, vo vacsine pripadov mi to je neprijemne, akoze nevzrusuje ma to- vacsinou. Ale okrem toho sa i vratili aj bdsam predstavy, v ktorych som teraz tyrana aj ja,ale niekedy aj ina zena. Mam z toho tiez vycitky svedomia. Mama ma uz zobrala k dvom psychologickam ale ani jednej som nedokazala povedat pravdu, neskutocne sa za to hanbim Teraz nasleduje psychiater ale ani tomu nebudem moct nic povedat (hanba+ bojim sa ze ma zavru do nejakeho ustavu). Uz nevydim vychodisko z tejto situacie, uplne mi to znicilo zivot, chcem len zomriet. Nemam ani chvilu pokoja, neustavny tlak a nutkanie ublizovat si mi v tom brania. Ja nechcem mat v buducnosti nejaky s/m vztah kde ma moj muz bude bit atd. Chcela by som mat normalny, romanticky, bez bolesti. Svoju situaciu som uz miliokrat analyzovala,povod detskych fantazii ( trauma u gynekologa, smrt otca, kamosky ma nutlili na zakladke aby som sa vyzliekala a vela dalsich veci). Ale nijako mi to nepomolo. Kvoli tomotu som sa tala veriacou,niekedy si mysim ze som posadnuta diablom, aj ked moc v tieto veci neverim, ale ani to mi moc nepomaha. Cele dni len prelezim, placem , trasiem sa, a mam nutkanie i ublizovat co aj niekedy robim. Ale nechcem to robit, nechcem sa tyrat. Smrt vydim ako jedine vychodisko. {+ jedinu sexualnu skusenost ktoru som mala,bola ked som mala 15 rokov, bolo to len making out( sex cez saty ci ako tom mam povedat) a pacilo sa mi to, vzrusovalo a bolest ma ani nenapadla} Prosim Vas, keby ste mi mohli poradit ze co mam robit ci sa da z toho dostat, da sa s tym nieco robit ( ja nechcem byt masochistka,nejaky psychopat), alebo hocico. A este raz sa opravedlnujem ze je to take dlhe,a ze sa zaoberate takymto ohavnym clovekom ako som ja. Dakujem pekne, a prajem Vam vsetko dobre

anna zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Veroniko,

vážíme si Vaší otevřenosti, se kterou píšete svůj dotaz. Říkám si, že jsme možná první, kterým jste se takto svěřila. Tento rok popisujete jako zlomový v tom, že jste se začala více zamýšlet nad tím, jestli Vás vzrušuje bolest. Testováním jste zjistila, že Vás někdy sexuálně vzruší, jindy ne. Už čtyři týdny máte nutkání se týrat a cítíte se zničená. Nechcete si ubližovat, ale zatím nevidíte východisko, jak z toho ven.

Situace, kterou zažíváte, by pro spoustu lidí byla velmi tíživá. Sexualita je u řady z nás citlivé téma a někdy můžeme zažívat zmatek v preferencích, technikách i fantaziích. Může pro nás být obtížné přijmout své myšlenky a touhy a následně prožívat podobně těžké situace, jaké zažíváte Vy. Právě proto, že to může potkat mnoho lidí, je mi smutno z toho, že se popisujete jako ohavný člověk. Při testování toho, co Vás vzrušuje, jste podle mě mohla jen těžko předvídat, že se budete nyní tak trápit. Vnímám však Vaše rozhodnutí, že si dál ubližovat nechcete, což ve mně budí dojem, že lze toto pro Vás náročné období překonat.

Při testování jste si uvědomila, že Vás lákají jak romantické či běžné představy, tak bdsm. Zjistila jste, že Vás bdsm někdy vzrušuje, ale často je to pro Vás nepříjemné a máte následně výčitky svědomí. Jedná se o pocity, které můžeme po nějaké době překonat. Také si při čtení Vašeho dotazu čím dál více uvědomuji, že je rozdíl mezi myšlenkami a jednáním. To, že na bdsm myslíte při masturbaci, nemusí znamenat, že jej budete provozovat při sexu s partnerem. Třeba při making out jste zažila příjemné chvíle bez ubližování. I přes různé fantazie, které Vás přitahují, můžete spokojeně žít ve vztahu bez bolesti. Možná také zjistíte, že si budete některé bdsm praktiky chtít přenést i do intimních vztahů, nebo zůstanou dál jen ve fantaziích, možná časem zjistíte, že se vytratí i z myšlenek. V každém případě mám potřebu říct, že fantazie z Vás ohavného člověka rozhodně nedělají, dokonce ani činy. Důležité mi přijde to, abyste se za podobné představy netrestala a neubližovala si pak znova psychicky v myšlenkách a výčitkách. Jestli byste je proměnila v jednání, je důležité respektovat i svého partnera, aby Vám praktiky, které společně děláte, byly příjemné oběma.

V okamžicích, kdy se cítíme bezradně, nevnímáme tak snadno východisko a neradi o svém trápení mluvíme. Proto chápu, že pro Vás není jednoduché mluvit o tom, co prožíváte s psychology nebo psychiatrem. Napsat o svých pocitech do poradny však vnímám jako první krok ke sdílení svého trápení. Dovedu si představit, že by dalším krokem mohlo být kontaktování linky důvěry, kontakty naleznete zde. V telefonickém rozhovoru se můžete podělit o své myšlenky, nebo sdílet náročné chvíle. Hovořit o tom, co nás trápí, s sebou často nese větší úlevu než „vypsání se". Pokud máte návštěvu psychiatra ještě před sebou, nemusíte se jí bát, do žádného ústavu Vás za sexuální fantazie nepošlou, kdybyste o tom mluvila víc a doktor by viděl, že Vás to trápí, může Vám doporučit psychoterapii, nebo návštěvu sexuologa.

Ráda bych Vás také podpořila i ve vyhledání psychoterapeuta. Na rozdíl od psychiatra nebo psychologa se při psychoterapii více zaměříte na porozumění a zvládání svých pocitů. Aby byla psychoterapie účinná, je zcela zásadní mít s terapeutem vytvořený důvěrný vztah, kdy se nebudete stydět mluvit o svých pocitech, trápeních, myšlenkách. Z Vašeho dotazu jsem pochopila, že důvěrný vztah se Vám s ani jednou psycholožkou nepovedlo navázat. Někdy to chce i delší hledání, ale pokud najdete vhodného terapeuta či terapeutku pro Vás, může to být hodně užitečné. Psychoterapie pro Vás může být cestou, jak se přijímat se všemi myšlenkami a být otevřená k tomu zažívat hezké sexuální okamžiky. Možná Vám pomůže odhalit, kde a proč se u Vás tyto fantazie objevují, možná ani není důležité najít příčinu, pokud se Vám společně povede najít způsob, jak budete sama spokojená, nebo dál schopna navázat vztahy, jaké byste ráda měla.

Přejeme Vám, abyste brzy našla východisko, které hledáte.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
20.6.2017

Trápí mě děsivé myšlenky

Hezký den, obracím se na Vás s pro mě velmi žinantním dotazem, kdy jsem zvažovala dlouho, zda jej vůbec mám dostat dál než ze své hlavy. Nakonec jsem se rozhodla, že přece jen si asi nepomůžu sama. Hned v úvodu napíši (pro jistotu, protože kdyby mi někdo řekl takovýto problém, tak si o něm myslím, že je to blázen a navíc naprosto emocionálně plochý), jsem spíše introvert, VŠ vzdělaná, mám dobrou práci a se vztahy (ať už co se týká partnera či kamarádů) žádný problém nemám. A teď k věci: bydleli jsme v rodinném domě a už od mala jsem domů nosila - za velké nelibosti rodičů - různá zvířata. Od žab až po psy a vždy jsem si je chtěla nechat jako mazlíčky. Někdy ( v mých vzpomínkách jen 2x - naštěstí) však jsem zvíře vyloženě týrala. Třeba jsem postavila kočku na vysokou, úzkou zeď a chvíli ji pozorovala, jak je vyděšená. Velmi těžko se mi popisují mé pocity, ale utrpení té kočky mě děsilo a vzrušovalo zároveň. Nyní mám (naštěstí!) jen takové myšlenky a nic podobného nedělám. Když jsem třeba šla kolem divoké řeky a v košíku nesla štěně, napadlo mě - co kdybych jej tam hodila a pozorovala? V těch myšlenkách jsem si představovala tu hrůzu, ale zároveň mě to strašně lákalo. Nebo doma mám kocourka a když jsem ho jednou hladila za krkem, napadlo mě, co kdybych mu krk zmáčkla, jak málo stačí. Krk jsem mu jen objížděla, nezmáčkla, ale mám sama ze sebe strach, co když mi někdy ,,rupne v hlavě"? Také se mi stalo, že jsem stála se šroubovákem za známou a napadlo mě - co kdybych do ní ten šroubovák vrazila? Také sestru, před několika lety ještě malinkou, jsem vezla za tmy autem a říkala jsem si - co kdybych ji tu vysadila a nechala tak? Opět ty samé pocity, ta hrůza, co by ji čekala, až jsem se z toho otřásla a na druhou stranu jsem to chtěla velice udělat. Tatáž sestra - se koupala v bazénu a měla kolem sebe nafukovací kruh. A mě napadlo - co kdyby se překlopila a čněly by ji jen nohy ven, jak bych ji asi pozorovala, jak by se asi trápila? Avšak co bůh nechtěl - o pár okamžiků později se to skutečně stalo a já v hlavě měla najednou prázdno a okamžitě jsem ji šla pomoci. Z tohoto soudím, že tyto myšlenky se v mé hlavě rojí jen tehdy, když se nudím. K tomu všemu je paradox, že když vidím, jak někdo týrá zvíře (v tv, na internetu), tak z toho brečím a mám chuť s tím člověkem udělat to stejné. Pravidelně přispívám na opuštěná zvířata, do útulků nosím k Vánocům dobroty pro pejsky, ač maso miluji, stala jsem se vegetariánkou - jen proto, že nechci, aby kvůli mému jídelníčku zvířata trpěla, atd... Jen dodávám, že žádná ze situací nebyla v době, kdy jsem byla na zvíře naštvaná. Když mě něčím rozzlobí, tak jim plácnu na zadek, nebo jinak je potrestám. Ale vše v mezích normy, kdy o vhodností jednotlivých trestů jsem četla na internetu. Všechny situace byly naopak ve chvílích, kdy byla zvířata v naprostém klidu a já rovněž. O to víc mě to děsí. Děkuji za jakoukoliv radu, tyto myšlenky mě neskutečně trápí a připadám si jako netvor.

Anne zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Anne,

děkujeme, že jste se rozhodla napsat právě do naší poradny, když jste se odhodlala podělit se o své myšlenky. Svěřujete se, že od dětství míváte myšlenky na týrání zvířat nebo lidí. Popisujete, že Vás to na jednu stranu láká, na druhou děsí. Tyto myšlenky Vás trápí a připadáte si jako netvor. Tím spíš, že se zvířaty soucítíte a je Vám smutno z jejich utrpení.

Z Vašeho dotazu mi připadá, že jste citlivá a zároveň máte bohatý fantazijní svět, a to se může někdy střetávat. Ze svých myšlenek míváte strach, bojíte se, že byste je mohla uskutečnit. Už jste vysledovala, že se objevují ve chvílích, kdy se nudíte.  Domnívám se, že spousta lidí má někdy různé představy, které by však v reálném životě nikdy neuskutečnila. A může to být právě ve chvílích, když jsou v klidu a v relativním bezpečí. Při takovém denním snění nás naše fantazie může přivést k různým příběhům, které přinášejí odreagování. Na mysl nám mohou přicházet i vzrušující, adrenalinové až kruté příběhy. Tím více nás trápí a napadá nás, jestli bychom své fantazie byli schopni uskutečnit. Dokáži si představit, že Vás zmiňované násilné myšlenky mohou děsit. Zároveň cítíte, že Vás láká je uskutečnit.  Připadá mi, že Vás tento rozpor v pocitech trápí a vyvozujete z nich, že jste netvor. To, že si někdy představujete podobné scénáře, nemusí znamenat, že je někdy zrealizujete. Sama jste si uvědomila, jak zodpovědně reagujete, když se přihodí nebezpečná situace (jako tehdy v bazénu) nebo při potrestání zvířat. I když někdy pochybujete o tom, čeho byste byla schopna, minimálně o tyto zkušenosti byste se mohla opřít.

Z Vašeho dotazu vnímám, že je pro Vás toto téma citlivé a s druhými jej nesdílíte. V takových případech řada lidí využívá služeb linek důvěry, protože je pro ně při telefonování jednodušší o svých myšlenkách mluvit. Říkám si, že by pro Vás mohlo být uvolňující mluvit o svých myšlenkách v bezpečném prostředí, které se také nabízí například u psychoterapeuta. Mohla byste zkusit hledat, jak s nimi žít, ale třeba také pracovat na snížení obav ze svých myšlenek. Kontakty můžete nalézt třeba na portálu znamylekar.cz. Debata s psychoterapeutem Vám může pomoci porozumět tomu, z čeho tyto myšlenky pramení a co pro Vás znamenají.

Přejeme Vám, aby pro Vás nebyly myšlenky trápením.

Tým poradny    

skrýt odpověď ↑
19.6.2017

Jak se smířit se smrtí milovaného pejska?

DOBRÝ DEN,NEVÍM JAK SE SMÍŘIT SE SMRTÍ MILOVANÉHO TÉMĚŘ 12LETÉHO PEJSKA,MĚL ROZEDMU PLIC,PŘEZTO JSME HO VZALI NA LETNÍ TÁBOŘENÍ KDE SPAL POPRVÉ V ŽIVOTÉ VENKU ...MUSEL PROSTYDNOUT HODIN JSEM HO VIDĚLA DUSIT ...BYLO TO V NOCI,PROTO JSEM S NÍM NEMOHLA K LÉKAŘI,U NÁS ŽÁDNÉ POHOTOVOSTI NEJSOU...NEMOHU SE SMÍŘIT S TÍM JAK HODIN TRPĚL VIDÍM TO STÁLE PŘED OČIMA,NEUSTÁLÉ VÝČITKY ŽE JSEM HO NA TÁBOŘENÍ VZALA,A VÍCE NEŠETŘILA,MOC TO BOLÍ...JAK POSTUPOVAT,JAK SE SMÍŘIT...STÁLE SI ŘÍKAÁM ŽE TU MOHL BÝT JEŠTĚ NĚJAKÝ ROK S NÁMI, NEDOKÁŽI SI BEZ NĚJ ŽIVOT PŘEDSTAVIT...STÁLE CHODIL S NÁMI....PROSÍM POMOZTE

edit zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Edit

děkuji za důvěru, s kterou se na nás obracíte. Ptáte se nás, jak se smířit se smrtí Vašeho téměř dvanáctiletého pejska. Píšete, že když se začal dusit, nemohla jste s ním lékaři, a tak jste ho viděla trpět, s čímž se nemůžete smířit a máte výčitky. Nedokážete si bez něj život představit a prosíte nás o pomoc.

Prvně chci říct, že mě Vaše ztráta velmi mrzí a přeji Vám upřímnou soustrast. Z celého dotazu vnímám, že přijít o milovaného pejska je pro Vás velmi náročné, obzvlášť když jste viděla jeho trápení a nemohla mu pomoci. Je přirozené, že cítíte smutek nad pejskovou smrtí, obzvlášť když jste spolu žili tak dlouhou dobu. Chápu také, že pociťujete výčitky. Bohužel v životě někdy uděláme rozhodnutí, která ve výsledku mohou ublížit nám či našim blízkým. Ač jich velmi litujeme, už je nedokážeme vzít zpět, a musíme se s nimi smířit. Někdy se také můžeme dlouze ptát sami sebe: „Co by bylo kdyby..." nebo „Kdybych radši...", nebo „Měla jsem..." a jiné. Může být užitečné si uvědomit, že nikdy nevíme, jak by situace vypadala, kdybychom se zachovali jinak. Napadá mě, že i kdybyste pejska s vámi na táboření nevzala, nikdy nevíte, jak by to s jeho zdravím dopadlo dál. Možná Vám může být drobnou útěchou to, že jste v danu chvíli byla s ním, byla tam pro něj, a tedy nebyl sám.

K přijmutí pejskovy ztráty by Vám mohlo například pomoci udělat pejskovi pohřeb nebo vzpomínkové posezení Vašich blízkých, kdy se s ním naposledy rozloučíte, i kdyby již pohřeb samotný proběhl nebo nebyl možný. Obřadní rozloučení může vést k tomu, že si dokážeme lépe připustit odchod našich blízkých. K překonání ztráty může časem pomoci i zkusit se soustředit na další věci - třeba Vaše blízké nebo koníčky. Dobrým pomocníkem je také čas samotný. I vzhledem k tomu, že z Vašeho dotazu cítím, jak moc Vás situace trápí, chci ještě zmínit, že na sebe nemusíte být přísná. Každý z nás prožívá ztrátu jinak a je pochopitelné, že Vás pejskova smrt zasáhla.

Každý z nás truchlí různě dlouhou dobu a je v pořádku, že cítíte smutek nebo pocity ztráty. Často bývá nápomocné tyto pocity projevit. Proto mě napadá, jestli máte v rodině či mezi kamarády někoho s kým můžete pejskovu ztrátu sdílet a popovídat si o tom, co se teď ve Vás děje. Pokud nyní nemáte možnost obrátit se na nikoho blízkého, můžete také zkusit zkontaktovat s psychologem z Vašeho okolí. Mohl by s Vámi probrat Vaše pocity a zkusit vymyslet, jak se se smrtí pejska smířit.

Myslím si, že to je něco, co bohužel nezvládneme vyřešit spolu na základě jednoho emailu nebo Vašeho dotazu, a stálo by za to zkusit to probrat i podrobněji někde, kde budete mít prostor mluvit o výčitkách, které cítíte, či hledání způsobu, jak žít bez pejska. Kontakty a recenze na různé psychology najdete třeba na stránkách www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám hodně sil.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
16.6.2017

Jde se dvakrát zamilovat do stejného člověka?

Dobrý den, před pěti měsíci u nás začal pracovat jeden muž. Okamžitě jsme se do sebe zamilovali. Bylo nám spolu krásně, máme společné zájmy, cíle a plány do budoucna. Bohužel mám problémy projevovat své city a přítel to ode mne vyžadoval. Došlo k nedorozumění a přítel náš vztah ukončil. Nechci o něj přijít, ještě nikdy jsem si s nikým tak nerozuměla. Prý už není do mě zamilovaný, má mě rád, ale touží po opravdové lásce a mezi námi to už prý nikdy nebude takové jako dřív. Náš vztah netrval ani dva měsíce. Myslíte si, že po nějaké době pauzy jeho city ke mně znovu vzplanou? Jde se vůbec dvakrát zamilovat do stejného člověka? Děkuji za odpověď.

Petra zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

děkuji, že se obracíte na naši poradnu. Píšete, že jste se nedávno seznámila s mužem, s kterým jste se do sebe zamilovali. Po nedorozumění ale Váš přítel po necelých dvou měsících vztah ukončil s tím, že do Vás již není zamilovaný. Vy o něj však nechcete přijít. Ptáte se nás, zda si myslíme, že přítelovy city k Vám po období pauzy znovu vzplanou, případě zda se vůbec lze zamilovat dvakrát do stejného člověka.

Když se zamýšlím nad Vašimi otázkami, napadá mě, že je opravdu těžké je zodpovědět pouze na základě několika vět, které jste nám napsala. Nicméně pokusím se Vám odpovědět co nejlépe. Lidské city jsou velmi rozmanité a v průběhu života se nám může stát, že se zamilujeme vícekrát do stejného člověka, i když máme za to, že jsme k němu city ztratili. Je to ale natolik individuální, že opravdu nemohu říct, zda se do Vás přítel znovu zamiluje nebo nikoliv. Píšete, že o něj nechcete přijít, proto si říkám, zda o vašich citech ví. Ve vztazích jde ale vždycky o city obou partnerů, a proto je pouze na něm, jak s informací o Vašich citech naloží, a zda se rozhodne vztah znovu navázat.

Je také možné, že už je opravdu rozhodnutý vztah znovu nenavázat. V takovém případě si říkám, že stojí za promyšlení, jestli chcete být dál v kontaktu jako kamarádi, nebo se radši chránit před trápením a vídat se co nejméně. Napadá mě také, že přijít o blízkého člověka pro Vás nemusí být vůbec jednoduché. Máte ve svém okolí někoho, na koho byste se mohla obrátit a situaci s ním probrat? Může jít o kamaráda nebo někoho z rodiny. Sdílet naše starosti nám může pomoci a také nám přinést nový pohled na věc, který nás samotné třeba nenapadne. Vždy můžete také oslovit psychoterapeuta, s kterým můžete svoji situaci také probrat, a s kterým můžete zkusit vymyslet, jak zvládat konec vztahu, a pokud o to budete mít zájem, třeba i Vámi zmíněný problém projevovat své city. Recenze a zkušenosti s jednotlivými odborníky najdete třeba na stránkách www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám v životě mnoho radosti.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
16.6.2017

Jsem závislá na cvičení na hudební nástroj

Dobrý den, Myslím si, že trpím silnou závislostí. Studuji druhým rokem konzervatoř a jsem závislá na cvičení na nástroj. Moje doba cvičení se pohybuje okolo šesti hodin denně. Od rána do večera na nic jiného nemyslím. Začala jsem ztrácet přátéle, být dost protivná a slovo odpočinek je pro mě španělská vesnice. Ve škole zažívám obrovský nátlak, všechno musím mít perfektně odehrané a nacvičené, jinak chodím spát s výčitkami svédomí. Nejsem schopná vydržet 5 minut sedět, pořád musím cvičit. Zapomínám i jíst. Chodím do školy v půl sedmé ráno a vracím se v osm večer každý den bez přestávky. Kdybych si udělala přestávku, tak mám výčitky. O víkndu cvičím i 8 hodin. Trpím bolestmi zad. Jsem sama, protože bych měla radši svůj nástroj a partner by mi ubíral čas na cvičení. Všichni si myslí, že jsem blázen. Děkuji za odpověď.

Clari zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Clari,

svěřujete se nám se svými těžkostmi s cvičením na hudební nástroj. Myslíte si, že trpíte závislostí na hraní. Celý den nemyslíte na nic jiného. Kvůli hře na hudební nástroj jste začala ztrácet přátele a raději jste sama. Těžko se Vám odpočívá, zapomínáte jíst a při přestávce máte výčitky svědomí. Zmiňujete, že si ostatní myslí, že jste blázen.

Některým lidem se stává, že je jejich oblíbená činnost nebo povinnost zcela pohltí. Věnují jí, podobně jako Vy, většinu svého času. Postupně si ale mohou začít uvědomovat, že se spíše ochuzují o jiné příjemné činnosti. Při čtení Vašeho dotazu se sama sebe ptám, do jaké míry Vás hra na hudební nástroj naplňuje. Připadá mi, že spíše zmiňujete to, o co Vás cvičení obírá. Většina lidí se cítí spokojeněji, když ve svém čase střídá činnosti a věnuje se různým oblastem svého života - cvičení na nástroj, setkávání s blízkými, sport, odpočinek a podobně. V situacích, kdy je pro nás náročné věnovat se jiným aktivitám, může být užitečné přímo naplánovat si čas pro jinou činnost než je hra na hudební nástroj.

Píšete také o výčitkách svědomí, které máte, pokud odpočíváte. Zejména při zvládání náročné školy se mohou výčitky snadno vytvořit. Nemusí to však znamenat, že jsou nedílnou součástí úspěšného absolvování, nebo hraní jako takového. Představuji si, že Vás cvičení může více bavit a naplňovat, když budete cítit svobodu od výčitek svědomí. S jejich omezením Vám může pomoci třeba školní psycholog nebo poradce, který působí na řadě škol. Také můžete využít služeb psychologa nebo psychiatra, který působí ve Vašem okolí. Doporučit Vám ho může praktický lékař, někdo z blízkých, nebo si můžete vybrat psychologa sama, přes stránky jako www.znamylekar.cz, nebo hledáním přes internet.  

Napadá mě, že spolu můžete probrat, jak si plánovat přestávky nebo jak se za odehrané hodiny odměnit - třeba setkáním s přáteli, nebo čímkoliv jiným, co Vám přinese radost, třeba něco, co už jste dlouho nedělala, ale pamatujete si, že Vás to těšilo. Řada z těch, kteří zažívají podobné pocity, se postupně učí odpočívat, co není vždy jednoduchý proces. V situacích, kdy je pro nás náročné věnovat se jiným aktivitám, může být užitečné přímo naplánovat si čas pro jinou činnost než je hra na hudební nástroj. Sama uvidíte, za jak dlouho můžete brát odpočinek jako přirozenou součást cvičení bez nepříjemných pocitů. Zejména při zvládání náročné školy se mohou výčitky snadno vytvořit. Nemusí to však znamenat, že jsou nedílnou součástí úspěšného absolvování. Představuji si, že Vás cvičení může více bavit a naplňovat, když budete cítit svobodu od výčitek svědomí. S jejich omezením Vám může pomoci třeba školní psycholog nebo poradce, který působí na řadě škol. Také můžete využít služeb psychologa nebo psychiatra, který působí ve Vašem okolí. Napadá mě, že spolu můžete probrat, jak si plánovat přestávky nebo jak se za odehrané hodiny odměnit - třeba setkáním s přáteli. Sama uvidíte, za jak dlouho můžete brát odpočinek jako přirozenou součást cvičení bez nepříjemných pocitů.

Se svými pocity se můžete svěřit i blízkým. Zmiňujete, že si o Vás všichni myslí, že jste blázen, ale někdy nám otevřený rozhovor může pomoci zorientovat se v názorech druhých. Můžete třeba zjistit, že Vašim pocitům a situaci zatím jen nerozuměli. Možná také narazíte na někoho, kdo to má podobně jako vy, třeba někdo ze spolužáků, třeba Vám i poradí, co pomohlo jemu/jí s podobným trápením. Mohla byste tak u druhých nalézt podporu, nebo dokonce radu.

Přejeme Vám, abyste byla spokojená.

Tým poradny    

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 1-25 z 669 → stránka: 12