Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 1-25 z 1158 → stránka: 12

16.9.2018

Už se nechci trápit tím, co mi dělal bývalý přítel

Dobrý den. Chtěla bych Vás poprosit o radu, jak se oprostit od mého bývalého vztahu, negativních myšlenek na něj a hlavně na bývalého přítele. Již před třemi týdny jsem od něj s mým vlastním synem odešla (lépe řečeno nás opět v opileckém stavu vyhodil). Rozhodla jsem se, že už se nevrátíme. Absolutně nelituji, jen se mi pořád honí hlavou co zlého jsme od něj kdy slyšeli, viděli, čeho jsme museli být svědkem a k čemu všemu špatnému jsem se od něj nechala přesvědčit (díky němu mám velké dluhy, potratila jsem kvůli němu a psychicky na tom nejsem nejlépe). Ponižoval, přetvařoval se, byl arogantní, sobecký, manipuloval se mnou, ve velké míře pil alkohol a co vím, tak kouřil marihuanu a nejspíš to nebylo všechno. Vydržela jsem to tři roky a marně čekala, že se sebou bude něco dělat. Místo toho jen nadával, hádal se a nebyla s ním řeč. Máme již vlastní bydlení, ale moje psychika to odnesla. Děkuji za odpověď. S pozdravem Andrea

An. zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Andreo,

píšete nám, že jste nedávno odešla od přítele, který se k Vám choval špatně. I když svého rozhodnutí nelitujete, protože Vás ponižoval, nadával a manipuloval, tak Vás negativní zážitky spojené s ním, stále provází. Není Vám kvůli tomu psychicky dobře a ptáte se nás, jak na to všechno zlé, co jste si zažila, přestat myslet.

Představuji si, jak náročným obdobím jste si prošla. Žít s mužem, který byl často opilý a nutil Vás do zadlužení a potratu, muselo být velmi těžké. Myslím, že toto by bylo psychicky vyčerpávající pro kohokoliv, natož pro matku, která se snaží vychovávat syna. Nedivím se, že není lehké se rychle zbavit myšlenek na přítele, přestože jste už začala nanovo bez něj. Vnímám, že jste hodně statečná, když jste učinili tento krok a odešla.

Říkám si, jestli jste o tom, co jste prožívala a co cítíte teď, s někým už mluvila. Bývá velmi úlevné, když se můžeme s někým podělit o své pocity. Možná by Vás mohl být v těchto nesnadných chvílích oporou někdo z přátel nebo z rodiny, kdo by Vám naslouchal a dodal Vám sílu. Třeba by Vám i pomohl se rozptýlit a začít dělat věci, co Vám přinášejí radost a klid, což by Vám také mohlo pomoci vyrovnat se s nepříjemnými zážitky.

Je zde také možnost obrátit se na psychologa nebo psychoterapeuta, se kterým byste mohla probrat Vaše starosti, a mohli byste spolu pracovat na tom, jak se cítit lépe. Existují i bezplatné služby věnující se lidem, kteří doma zažívali hádky, přesvědčování a jiné negativní jednání související s domácím násilím. Můžete se obrátit na intervenční centrum, kde Vám pracovníci poradí, jak se už netrápit tím, co s partnerem bylo. Třeba s nimi můžete probrat i to, jak situaci zažíval Váš syn a co by teď mohl potřebovat. Případně si můžete vyhledat psychologa nebo psychoterapeuta, který není specializovaný na situace spojené s domácím násilím, ale můžete si s ním promluvit o tom, co by Vám pomohlo. Lze hledat na internetu, např. na www.znamylekar.cz, kde jsou i reference klientů.

Přejeme, ať se máte brzy dobře.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
13.9.2018

Kam poslat kamaráda na vyšetření?

Dobrý den.Potřebuji poradit ,kam přihlásit kamarada k vyšetřeni, ze kterého jsem již dosti psychicky unavená,ale je mi ho lito a rada bych mu nějak pomohla. Jedná se o to,že on má rodinu,která ho jen zneuživala ,jako pracanta a taky si na něho nabrali půjčky,které mu pak nespláceli a on na to neměl a pak se dostal do exekucí a nyní ma innsolvenci(ještě 2,5roku).V rodiném domě rodičů si v mládí postavil byt 3+1,do kterého se mu pak(s jeho svolenim!!!!)nastěhovala sestra a pak jeji syn se ženou a když jsem mu řekla ať po nich chce proboha aspon nájem 2t.tak vyšlo najevo,že rodiče už celý dům přepsali na vnuky a jeho tedy vydědili.-no je to blbec ,sory!V práci děla 16 let pomocné práce,přestože je vyučen nábytkářem.Je málo placen a roky pracoval i všechny dovolené,svátky,soboty.Nikam nechodil jen dřel doma a v praci bez ocenění.Prostě blbec.Chodil špinavej ,zarostlej ,platil nesmyslné poplatky za tv.kanály, ačkoli měl satelit.Internet, ačkoli nevěděl,jak ho používat.V mládi chlastal pivo a býval pak děsně agresivní ,rval se a lezl domu po čtyřech.Potom měl havárku a ožralej a sebrali mu řidičak.Po té havarce byl prý 14dní v kómatu. Potom už nikdy nepil.Nedokàzal si ani vyřídit pojistku- pouze bolestné ,ale dál už nevěděl,že má žádat trvalé následky a chodit k lékaři.Je to už asi 25 let.je mu 50.Nemá děti ,ani nikdy nechodil s žadnou ženou. Dohodil ho naši rodině na práci na chalupě jeden známý,aby si něco vydělal.Vypadal jako čert,nebo cykán vylezlý z popelnice.Na všechno jen řikal:dobrá. Vařila jsem mu a evidentně nebyl zvyklej ani pořadně jíst.Jedl 1x denně předtím.Hodně kouřil a pil kàvu asi 20. Postupně jsem ho přiměla,aby nosil i čisté monterky.Oholil ty hnusné vousy .Je asi 20let dárcem krve a jednou jsem s nim jela do Hk on na tu krev a já musela na nejakou kontrolu a nabidl,že mne tam vezme.. Byl oblečen ,jako vandrák ve starých hadrech tak 25let starých.Hrůza.Stydela jsem se vedle něj jít pochopitelně. Hned 2 den jsem ho vzala ke kámošce,která má "outlet" a oblékly jsme ho k nepoznáni a musel se úplně oholit...Dcera mu ostřihala neskutečně husté pačesy,které mu trčely do výšky 10cm!Postupně jsem s nim koupila normalni oblečeni a boty několikeré,neb to co nosil ani boty nebyly asi.. Mluvil málo a komunikace s nim velice obtížná podle mě má slovní zásobu tak 300slov a z toho 20%sprostých.Neni mu dobře rozumět,tzv.drmolí!!Musim se opakovaně ptát co říká.. To je naštvanej.Jak se polidštuje na stranu jednu.Vidím ,že je hodný a ochotný člověk,pracovitý a na pár věcí i šikovný.Tvrdil však o plno pracech,že je umí, ale mnoho udělal špatně a nekvalitně.Potřebuje neustálý dozor a korigovat.Ale to se mu nelibi a je pak vsteklý,hádá se bez logiky slov,všim mláti kolem sebe a rozbil a poničil něco hotového a pod.Hodnotim ho,jako psychopata.Navic se do mě zamiloval a nechápe,že ho nechci.Nemá žadné myšlenky a o ničem se s ním nedá bavit.Nemá na nic názor.jen mlčí.Nekomunikoval ani když jsem s ním mluvila a tázala se ohledně práce ,tedy bezprostředně.Choval se zatvrzele a na normalni dotazy mlčel!Je velmi paličatý.Třeba myl mýchačku vždy časově nad rámec času a nutnosti a pracovně je hodně pomalý.Např obkládal koupelnu 38dní!!V práci s ním nikdo dělat nechce a tak tam dělá různé pomocné úklidy,staví či vozí lešení a pod.Ale také dlouho jezdil nákladnim autem Fuzo a vozil všude materiál a pod.Pak měl vloni havárku,kterou moc nezavinil(byl na silnici rozlitý olej a dostali smyk-auto mirně poškozeno ,oni nezraněni)Ale pak už ho šéf jiným autem jezdit nenechal. On má velice špatnou paměť.Nikdy neudělá co mu řeknu.Věc dá jinam a udělá nějak,než to,co se mu řeklo!!Je to velice četné.Domnívám se,že má nějaké trvalé následky po tom úraze.Řiká taky,že ho často boli hlava a v místě úrazu trpi silným tlakem nad obočím.Neustále usíná,sotva si sedne a to i v práci.Je evidentně nesoustředěný,nepozorný.Také třeba :kouká na tv...ja ji přepínám z kanálu na kanál a sleduji,jak on dál zírá,aniž by postřehl změnu kanálu...Řečeno-nehne brvou!! Co si o tom myslíte a kam ho přihlásit na vyšetření?? Popsala jsem jen co se dalo stručně.Bydlime oba v [město].Stavuje se stále na návštěvu,jinak bydli doma v místn.asi2×3m bez ničeho.Odpověd prosim na mou em.adresu uvedenou na začatku. Děkuji.Mar.

Marie zobrazit odpověď ↓
 

Milá Marie,

děkujeme za Váš dotaz, který se týká Vašeho kamaráda. Píšete, že je Vám ho líto a chcete mu nějak pomoct. Má potíže s komunikací, s kvalitou práce a jejím výkonem, se zařizováním běžných záležitostí a také dlouhou dobu chodil neudržovaný. Hodnotíte jej jako psychopata a domníváte se, že má nějaké následky po úrazu, který měl. Ptáte se, kam ho přihlásit na vyšetření.

Z Vašeho dotazu vnímám, že máte o kamaráda asi velkou starost. Ač to pro Vás byl cizí člověk, pravděpodobně Vám ho bylo líto a snažila jste se mu pomoci. Říkám si, že je to od Vás moc hezké. Asi jste také přemýšlela nad tím, co může způsobovat to, jaký kamarád je - zda to mohou být například právě následky po nehodě. Snažíte se vnímat jeho fyzické i psychické potíže a hledáte možnosti, jak mu pomoci a kam jej poslat na vyšetření. Rozumím tomu, že už jste z toho psychicky unavená. Udělala jste toho hodně, ale kamarád by asi stále potřeboval další pomoc. Napadá mě, že se můžete cítit bezmocně nebo taky frustrovaně a bez energie. Říkám si, že pokud by pro Vás nebylo příjemné v tomto vztahu setrvávat nebo byste ho chtěla jinak nastavit, můžete se kdykoliv rozhodnout pro to to udělat. Pomoc kamarádovi není Vaší odpovědností ani povinností.

To, proč je Vás kamarád takový, jaký je, může mít mnoho důvodů a příčin a není v možnostech internetové poradny je určit či odhadnout. Úraz při havárii na to může mít vliv, ale také nemusí. Co se týče komunikace, výkonu při práci nebo péče o sebe, říkám si, že může pomoci, když kamarádovi bude postupně pomalu někdo ukazovat, jak se co dělá, bude na něj mluvit a bude s ním mít trpělivost, tak jak to děláte už Vy nyní. Takové věci ale nejdou změnit hned a možná se už ani výrazně nezmění.  Pomáhat mu může ale i někdo jiný, aby to nebylo jen na Vás - třeba někdo z dalších lidí, se kterými se stýká, soused nebo i někdo z Vaší rodiny. Také se můžete obrátit například na sociálního kurátora ve Vašem městě, který lidem pomáhá v sociální, právní a psychologické oblasti. Podobné formy pomoci nabízí také charita.

Co se týče fyzických potíží a toho, kam jít na vyšetření, může kamarád navštívit svého obvodního lékaře, který už sám dokáže vyhodnotit, jaké další vyšetření by bylo potřeba. Můžete jej tam doprovodit, abyste mohla lékaři říct veškeré informace tak, jako jste je napsala nám. Pokud máte obavu, aby neměl kamarád nějaké následky po úrazu hlavy, je možné navštívit například neurologické oddělení - tam je ovšem nutné mít předem doporučení od obvodního lékaře.

Píšete, že kamaráda hodnotíte jako psychopata, což Vám nedokážeme takto na dálku potvrdit ani vyvrátit. Obvodní lékař mu může doporučit i vyšetření u klinického psychologa či psychiatra, aby zjistil, o jaké potíže se jedná. Psychiatra může navštívit také sám bez doporučení. I Vy sama můžete využít služeb psychologa či psychoterapeuta, aby Vám pomohl zvládnout toto náročné období, a případně spolu můžete zkusit přijít na to, jak vztah a pomoc nastavit tak, aby to pro Vás bylo příjemné. Některé kontakty naleznete na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, aby se Vám i kamarádovi dařilo.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
13.9.2018

Zakoukala jsem se do bratra přítele

Dobrý den, mám pětiletý vztah. Jedná se o to, že jsem se minulý rok dozvěděla o přítelově nevěře. Problém však nastal v den, kdy jsem měla tu čest poznat jeho rodinu. S jeho rodinou jsme se měli setkat v malé hospůdce, bylo to o pouti co si vzpomínám. A v tu chvíli nastal zásadní zlom v našem vztahu. Jakmile jsme se setkali, okamžitě jsem se zakoukala do jednoho z jeho bratrů, který je stejně starý jako já. On na tom byl stejně, pořád jsme po sobě nenápadně pokukovali. Při odchodu jsem ho vůbec nemohla pustit z hlavy, úplně mě učaroval. Nevím, co se se mnou dělo, ale napsala jsem mu a tím to celé začalo. Zeptala jsem se ho, jestli by se mnou nešel ven a on po chvíli souhlasil. Přijela jsem za ním a nějakým způsobem jsme se dostali k tomu, že jsme spolu začali flirtovat a nakonec se líbali. Takhle jsme se sešli ještě několikrát, jezdil i on za mnou a v ten den to prasklo. Přijel za mnou v době kdy tu byl i přítel a zlomil bratrovi žebro. Přítelův bratr měl totiž být dávno doma, jelikož tenkrát bylo už pozdě večer a on si nechal ujet poslední autobus, aby mohl být se mnou. S jeho bratrem jsem se přestala stýkat. Avšak osud nás svedl dohromady znovu přibližně před třemi měsíci. V ten den jsem spala u přítelovy rodiny a jeho bratr tam byl také. Sem tam jsme spolu prohodili pár slov, většinou jsme však po sobě jen koukali. Pokaždé, když jsem k nim jela na návštěvu na mně visel pohledem. Jenže v ten zmiňovaný den jsem se tam rozhodla zůstat, chtěla jsem být s přítelem, nakonec to ale dopadlo tak, že jsem s jeho bratrem proseděla skoro celý podvečer na zahradě. Všechno se mi ten den vrátilo zpátky. Jelikož jeho mamka čekala na zahradě, nemohli jsme se spolu moc bavit, aby to nebylo nápadné, vyřešili jsme to tak, že jsme si psali přes jeho telefon, vzájemně jsme si ho půjčovali a psali si do zpráv, jeho mamce to naštěstí nápadné nepřišlo. Takhle to mezi námi začalo. Doma jsem ho stále nemohla dostat z hlavy, pořád jsem na něj musela myslet. Začali jsme se znovu scházet, hrozně jsme si rozuměli, byli jsme spolu od odpoledne až do večera a pořád se měli o čem bavit. Ze začátku jsem se s ním scházela proto, abych zapomněla na přítele a na to co mi tenkrát provedl, několik prvních dní jsem mluvila jen o příteli, kvůli čemuž jsme se poté s jeho bratrem pohádali, prý mu to vadilo. Netrvalo dlouho a poprvé jsme se spolu vyspali. První krok jsem udělala já, řekla jsem mu že když si mohl užívat přítel, já můžu také a vyspala se s ním. Postupně jsem se do něj úplně zbláznila, byla jsem jím úplně omámená. Hodně pro mě riskoval, dal do zastavárny svůj telefon jen aby mohl být se mnou, spal pod schody v našem domě když jsem si ho potají odvedla v noci domů, ten způsob, jakým se se mnou mazlil, jak mě hladil po vlasech a dával mi pusu na čelo… Opil se kvůli mě, když jsme spolu byli všichni na koupališti a viděl mě objímat se s přítelem, hlavně mi chtěl udělat dítě… Nastoupila jsem k němu do práce, chtěli jsme si najít společný byt a odstěhovat se co nejdál. Problém však nastal, když ho přítel vyhodil z jeho bytu. Začal se chovat divně, nakonec mi napsal že je konec, že jsem prý stíhačka. Tím to přes internet ukončil a odjel za svou bývalou, kam se také odstěhoval. Když jsem mu psala, napsal mi, že mě měl jen na sex, což těžko může být pravda, když jsem ho svedla první já. Ještě chci podotknout, že mu několikrát jeho bratr vlezl na účet na Facebooku, celou dobu tam měl přístup, tudíž jsme si několikrát psali hnusné zprávy, abychom zakryli náš vztah. O našem vztahu věděla pouze má sestřenice a mamka. Obě řekly, že se na mě díval doopravdy zamilovaně, riskoval pro mě… Dále mě také nedávno kontaktoval s tím, že kontaktuji jeho bývalou přítelkyni, což pravda nebyla, psala jsem jí jen před několika týdny, chtěla jsem vědět, jestli se k ní opravdu odstěhoval, on ale tvrdil, že jsem jí psala ještě několikrát. Teď nedávno kontaktoval i mého přítele a napsal mu, že jeho přítelkyni píši opakovaně znovu a napsal mu, že jsme spolu spali. Málem jsem přišla o tento můj dosavadní vztah. Dále také sdílí na Facebook zamilované příspěvky o tom, že existují chvíle, které se nikdy nevrátí, ale v paměti zůstanou navždy a také, že je těžké něco odstanit z paměti, když je to vyryté ve vašem srdci. Asi je vám jasné, že potřebuji radu, pohled jiné osoby… Snažím se ho získat zpátky, vím, že je to má chyba, že jsem se mezi nimi nestačila rozhodnout a díky mě jeho bratr neměl kde bydlet… Děkuji moc za Váš názor a radu.

N. zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o Vašich problémech ve vztahu s přítelem, které začali po jeho nevěře. Po seznámení se s jeho rodinou jste se zakoukala do jeho bratra, se kterým jste i navázala vztah, který už ale skončil. Nyní se snažíte vztah s Vaším přítelem obnovit.

Představuji si, že je toho na Vás nejspíš hodně a napadá mě, zda nemáte ve svém okolí někoho blízkého, komu byste se se vším svěřila a kdo by Vám mohl dát jiný úhel pohledu, o který si říkáte. Možná by to nemusel být ani nikdo z rodiny, ale třeba kamarádka. Při čtení Vašeho dotazu jsem si říkala, že jste toho všeho asi hodně plná, což je pochopitelné potom, kolik jste toho zažila a jak se to zkomplikovalo. Z Vašeho psaní jsem měla pocit, že mluvíte o záchraně vztahu s prvním z bratrů, ale podstatnou část jste věnovala především tomu druhému. Zdá se mi, že Vám záleží na záchraně dlouhodobého vztahu, a to i přesto, že hodně myslíte na druhého bratra a že jste ve vztahu zažili oboustrannou nevěru. Někdy se můžeme všemožně snažit zachraňovat věci, o které nakonec tolik nestojíme, ale třeba si jen nedokážeme představit, že by mohly být i jinak. Mohlo by být užitečné se nejdříve zastavit a popřemýšlet, zda chcete dávat do záchrany vztahu (a kterého z nich) další síly.

Možná by mohlo být fajn, zkusit navštívit poradenského psychologa, např. v nějaké manželské a rodinné poradně. Mohla byste s ním promluvit o svých pocitech a třeba i o tom, co byste nyní chtěla, aby se stalo. Odborník Vám může poskytnout prostor pro to, udělat si jasno v tom, kterého z nich vlastně chcete, a může Vám také nabídnout jiný pohled na situaci. Až byste se rozhodla, s kým byste chtěla jít v životě dál, psycholog Vám může poradit i jak v nápravě vztahu pokračovat. Také se později můžete s vybraným partnerem zapojit do párové terapie, která by Vám mohla oběma pomoci ujasnit si, co od vztahu očekáváte, co Vám v něm chybí a podobně. Odborník Vám může být oporou i v možné situaci, kdy by ani jeden ze vztahů nepokračoval. Kontakt na manželskou a rodinnou poradnu můžete najít např. tady.

Přejeme Vám, abyste byla spokojenější.

Tým poradny    

skrýt odpověď ↑
9.9.2018

Jak se vypořádat se záchvaty úzkostí po smrti mamky?

Dobrý den, před více než 3 roky mi zemřela matka a já se s její smrtí vyrovnala až moc dobře. Všechno bylo v pořádku, až do teď. Poslední rok trpím záchvaty úzkosti (nezastavitelný brek, potřeba někam uniknout atd.), a asi před měsícem jsem začala mít takové stavy mnohem častěji. Pořád na mamku myslím, kdykoliv se něco pokazí cítím že bych jí potřebovala, rozbrečí mne úplně všechno. Dostávám se do fází kdy jsem naprosto zoufalá a nevím co dělat a všechno tohle se odráží na mém osobním životě. Nejvíce mě děsí že si vše uvědomuji, moje nálada se změní z minuty na minutu po sebemenší stresové situaci a hned jak se uklidním je zase vše v pořádku. Chtěla bych se s tím vypořádat sama ale nevím, jestli jsem toho schopna. Proto se ptám, jak na to? Děkuji za odpověď.

Markét zobrazit odpověď ↓
 

Milá Markét,

děkujeme za Vaši projevenou důvěru a zaslaný dotaz. Píšete, že Vám před třemi lety zemřela matka a Vy jste se s tím až moc dobře vyrovnala. Nicméně poslední rok trpíte záchvaty úzkosti s tím, že poslední měsíc je to mnohem častěji než dřív. V těchto situacích se cítíte zoufalá, myslíte na mamku a brečíte. Chtěla byste se s tím sama vypořádat, ale nevíte jak a jestli jste toho schopna.

Když Váš dotaz čtu, říkám si, že je to teď pro Vás asi moc těžké. Možná nerozumíte tomu, co se děje, protože obvykle tomu bývá tak, že nejtěžší jsou pro člověka chvíle krátce po tom, když někdo blízký umře. Vy jste se s tím ale docela dobře vyrovnala a až po pár letech to na Vás doléhá. Napadá mě, že z toho můžete být zmatená a možná také zažíváte velký stesk a smutek po mamce, což by bylo pochopitelné.

Někdy se stává, že si člověk tzv. truchlení odžije až později, což může být i Váš případ. Když nám někdo blízký zemře, musíme se s tím nějak vyrovnat a smířit, což zahrnuje i prožití negativních emocí, citové odpoutání od zesnulé osoby nebo přijetí ztráty blízkého jako reality. Pokud si neprojdeme tímto procesem, může nám nevyrovnání se se ztrátou ovlivnit další život. Více si o tom můžete přečíst např. na stránce www.umirani.cz. Je tedy možné, že to chce jen čas a úzkosti samy přejdou. Píšete ovšem, že Vám tyto stavy ovlivňují osobní život a že nevíte, jestli jste schopna se s tím sama vypořádat. To Vám nedokáži říct ani já, ale lidem v podobných situacích pomáhá vyhledat psychologa či psychoterapeuta, který Vám může pomoci zvládnout toto náročné období, podpoří Vás a může společně s Vámi hledat možnosti, jak Vaše úzkosti zmírnit. Některé kontakty můžete nalézt na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, aby Vám brzy bylo lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.9.2018

Nesnáším svůj život

Dobrý den, jsem nešťastná, nesnáším svůj život a často si přeju být mrtvá... nevím co s tím. Nevím jestli se obrátit na psychologa nebo psychiatra, jestli jsou někteří zadarmo a jestli mě třeba i nevyhodí kvůli tomu z práce, také nechci aby to někdo věděl a cítil se pak třeba zodpovědný za to jak se cítím... Zkouším tedy aspoň ventilovat. Nevím ani jak začít... Ze svého dětství si nepamatuju v podstatě nic, vím jenom že když mi bylo 5, přestěhovali jsme se do jiného města, nechodila jsem do školky a neměla kamarády. Pak jsem nastoupila na základku, kde jsem si později našla jednu kamarádku. Ostatní mě buď v lepším případě ignorovali nebo šikanovali. Naučila jsem se nebrečet, jednou jsem ve škole brečela a šikana přitvrdila... Máma nikdy neměla mateřský instinkt, spíš mě a sestru stále mlátila za poztrácené věci, které se vždy našly u ní... Táta jako jediný chodil do práce a uživit 5 členou rodinu znamenalo pracovat celý den. S bratry jsem si nerozumněla. Jeden z nich mě občas bil. Jediný koho jsem doma měla byla mladší sestra, hodně jsme se sblížili, chránila jsem ji před světem, aspoň se o to snažila... Na prázdniny k babičce jsme jezdili po párech, já a bratr se kterým si nerozumím a sestra s druhým bratrem. A po prázdninách zpátky do tyranie ve škole... Během základní školy jsem měla zájem jenom o dva kluky. Jeden mě odmítl, se druhým se to vyvrbilo tak, že se vsadil, jestli opravdu budu tak blbá, že bych si myslela že má zájem. Všichni se mi smáli... Trápení trvalo celých 9 let. Nikdy jsem se nenaučila komunikovat s ostatními, svěřovat se, důvěřovat... Poslední prázdniny před střední se u babičky něco stalo. Děda mě zneužil... Nikomu jsem nic neřekla a ještě víc se uzavřela do sebe. Pak přišla střední škola, myslela jsem že to bude jiné, bylo to jiné město, jiný lidi, ale... Nezměnilo se nic, až na to, že kamarádka ze základky se mnou utnula veškerou komunikaci. Bez vysvětlení, bez rozloučení, prostě nic... Na střední to probíhalo vše stejně, ignorování a šikana. Jediný rozdíl byl, že tam jsem si nenašla jedinou kamarádku. Známky šly rapidně dolu a z jedničářky na základce se stal propadající člověk, neschopný se na něco soustředit, komunikovat... Jednoho dne jsem se doma vymluvila že je mi špatně, zůstala doma a čekala až všichni odejdou do školy/práce a v případě mámy na nákup. Vzala jsem žiletku a chtěla jsem se zabít. Když jsem začala řezat, zjistila jsem, že je tupá a já už neměla tu "sílu" plán dokončit. Na zápěstí mi zela obrovská rána. Omotala jsem ji obvazem a vymluvila se na namožené zápěstí. Během střední školy jsme na prázdniny jezdili už já se sestrou. Každým rokem mi bylo hůř a hůř, s ničím jsem se nesvěřila ani sestře. Přede všemi jsem celý život nasazovala obličej šťastého a spokojeného člověka, což vlastně dělám dodnes. Jednou ve třeťáku, už toho na mě bylo zase moc, přidal se fakt, že o mě kluci ani nejevili zájem, rodiče nechtěli ani slyšet o přestupu na jinou školu a moje prateta umřela. Vybrala jsem doma lékárničku, odjela jako do školy, šla do parku a vše spolykala. Nevím jak dlouho jsem tam seděla a jak dlouho na mě ty dvě paní mluvily, ale když jsem začala vnímat, staraly se jenom o to, jestli nemám být ve škole. Tak jsem se zvedla a odešla. Pár dní na to jsem se pokusila utéct z domova. Napsala vzkaz a hodila ho doma do schránky. Už nevím, co v něm bylo... Nakonec jsem se posledním autobusem vrátila domů, byla mi zima a na autobusáku v Praze se mě chytil nějakej starej úchylák. Mozek zavelel zpátečku a já se vrátila domu. Děsila jsem se co řeknu rodičům na dopis, ale ani se k nim nedostal. Sestra ho vyzvedla dřív než oni... Už si nepamatuji proč nikomu nic o mém útěku neřekla... O jedněch prázdninách, už nevím jak k tomu došlo, se sestra svěřila, že jí děda zneužíval, teprve v tu dobu jsem se svěřila i já. Babička nám nevěřila, byla dokonce nepříjemná, obzvlášť na sestru, které řekla, že nemá proč brečet. Mamka nereagovala vůbec a táta nám řekl "jo, takovej je život" Snažily jsme se s tím nějak vyrovnat, ale mluvit o tom pro mě bylo bolestivé, časem jsem o tom mluvit přestala. Pár měsíců na to děda umřel. Necítily jsme nic. Snažila jsem se jít dál, dál s veselou tváří. Po více jak 12 letech utrpení jsem ze školy odešla. Podle slov mého otce si můžu dělat co chci až mi bude osmnáct, v pololetí čtvrťáku jsem měla samé 5 a neklasifikace, protože jsem pořád chodila za školu. Odstěhovala jsem se do [město] k babičce a šla pracovat. Hned v první práci jsem si našla, ne úplně kamarády, ale jenom "známí" to taky nebyli. Přišel první přítel, hodně jsme chodili po barech a většinou i s jeho kamarády. Možná proto, že se mnou byla nuda, neměla jsem žádné koníčky, zážitky, ostatně mi při nejedné příležitosti řekl že s jeho bejvalkou si mohli povídat celé hodiny a nikdy se nenudili... Začala jsem pít, hodně. Změnila jsem zaměstnání, necítila jsem se tam dobře, dvě holky si tam na mě zasedly a dělaly vše pro to, aby mě vyhodili. Snažila jsem se být komunikativnější s přítelem, dále s ním chodila ven i s jeho kamarády... A pak mi dal prstýnek, bez nějaké vysloveně žádosti o ruku, ale bylo to tím myšleno. Souhlasila jsem, nechtěla jsem být sama po zbytek života a měla jsem ho ráda. Nevím proč, ale nikomu jsem to neřekla, jenom sestře. Pak ale seknul s prací a začal ze mě a sestry, která za mnou jezdila o prázdninách, peníze. O silvestru se to stalo, opila jsem se, chtěla si jít lehnout, ale spal na úzké posteli, nevešla jsem se, vrátila jsem se na gauč, kde ještě popíjel jeho kamarád... Věděla jsem že dělám chybu, ale chvíli jsem na nic nemyslela, bylo mi příjemně (přítel se mnou za celý rok co jsme spolu byli sex nechtěl). Vím že to nic neospravedlňuje, ale vedlo to k tomu. Jediný čas kdy jsem měla sex předtím bylo asi v době, kdy mi bylo 15, také opilá... Poté co se vykašlal na moje narozeniny a šel s kamarády pít, jsem se mu přiznala, přes sms... Bála jsem se mu to říct osobně. Pak mi řekl, že jsem udělala dobře, že jsem mu to napsala, že takhle to schytal jenom telefon a on měl čas vychladnout. Po asi 3 měsících jsem už měla všeho dost, sama jsem neměla moc peněz a on si stále nic nechtěl hledat. Dala jsem mu ultimátum 2 měsíců. Ani se nesnažil si práci najít. Vztah jsem ukončila a vrátila se bydlet k rodičům. Psychicky jsem šla stále dolů, přestala se starat o to jak vypadám a co nosím. Dodnes se sama sobě nelíbím, nepřijdu si atraktivní a nemohu na sobě najít jedinou věc, která by se mi líbila, nemám hezký obličej, nemám ženské tělo, jsem samá jizva... V práci si dokonce mysleli, že jsem chlap. Stále se tvářila že jsem šťastná. Následovaly roky, kdy jsem bydlela se sestrou a střídala zaměstnání jako ponožky. Dnes jsem v zaměstnání, které mám už 3 roky, povýšili mě takže beru víc peněz, což se hodí, mám dluhy, ale je to velká zodpovědnost. Nemám ani přítele, ani kamarády. Žádné záliby, nic mě nebaví, nic mě nenaplňuje. Nevím jak a o čem komunikovat s lidmi. Místo dětí mám 4 kočky a 2 zakrslé králíčky. Rodiče se se mnou ani sestrou nebaví, chtěli jsme bydlet samy, museli se odstěhovat, daly jsme jim veškerý nábytek, zaplatili stěhováky, bydlí 2 ulice od nás, ale ani po roce nechtějí aby jsme přišly na návštěvu. Nevolají nepíší nereagují. Známky života vidíme jen na sociálních médiích. Nevím jak dál. Nechci nikoho zatěžovat svými problémy, každý má nějaké. Nechci aby sestra věděla že jsem na dně, sama měla těžký život a nechci aby si něco vyčítala. Mám dluhy, protože chci sestře koupit vše, co potřebuje ke štěstí, nebo co prostě chce. Chci aby se moje zvířátka měla dobře. Nemám přátele ani přítele, už ani nevím jak na to a ani o čem se bavit. Můj život se skládá z práce, spánku, úklidu a péče o zvířátka a sestru. Občas mě někam vytáhne, ale nijak mě to nenaplňuje. Jsem neustále unavená, ve stresu, ale už nemůžu věci jen tak ukončit, nemůžu opustit sestru ani zvířátka, nikdy bych si neodpustila, kdyby byly z mého odchodu smutné a nezvládali to... Jsem v pasti. V pasti dluhů, vzhledu který není atraktivní, nejsem chytrá, nemám školu, nemám dostatek prostředků se o všechny postarat, jsem sama, na dně, každý den před spaním, někdy i během dne přemýšlím jak by se mi ulevilo, kdybych už nežila. Kdyby přišla nějaká nehoda, vážná nemoc. Musím se s tím naučit žít, dál každé ráno vstát s veselou tváří a pokračovat dál, sama, starat se o ostatní aby aspoň oni měli alespon o něco lepší život... Je mi 33, to znamená už jen nějakých 40 let a dočkám se...? Omlouvám se, bylo to dlouhé, ale je to tak nějak vše, co si ze svého života pamatuji a nechtěla jsem nic vynechat. Možná to bude jednou to jediné, co po mě zůstane... Děkuji za Váš čas, a kdyby Vás něco napadlo, dejte mi prosím vědět...

Jitka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jitko,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o svých těžkostech, se kterými jste se za život potýkala. V současné době se cítíte v pasti např. dluhů a vzhledu, se kterým nejste spokojená. Nesnášíte svůj život a přejete si být mrtvá.

Z Vašeho dotazu cítím, že jste nejspíše unavená z toho, jak se snažíte působit šťastně i po tom, co vše se Vám v životě přihodilo a co by nejspíš otřáslo nejedním člověkem. Už jen to, že jste to přes všechny životní nástrahy nevzdala, ukazuje, že jste silnější, než si možná uvědomujete. Mám pocit, že přes všechno, co se stalo a jak Vám někteří lidé ublížili, máte v životě věci, které stojí za to. V této souvislosti chci vyzdvihnout Váš vztah se sestrou, která je, podle toho, co píšete, pro Vás velmi důležitá. Máte dlouhodobou práci, ve které Vás dokonce povýšili. Rozumím tomu, že je toho na Vás hodně a cítíte závazky vůči okolí. To, že nám píšete, může být první malý krok k tomu, aby Vám bylo lépe. Ráda bych Vás podpořila v tom, abyste udělala krok další a vyhledala psychologa nebo psychiatra. V práci by se o tom neměli dozvědět, pokud jim o tom nebudete chtít sama povědět. Odborník Vám může mnohé nabídnout. Psycholog nebo třeba i psychoterapeut by Vám mohl pomoci začít pracovat na tom, co byste ráda změnila - můžete začít od úplných maličkostí. Klinický psycholog je zdarma, pokud má smlouvu s pojišťovnou a může po Vás chtít doporučení od Vašeho obvodního lékaře. Psycholog může být zároveň také psychoterapeutem, který by Vám mohl pomoci s hledáním možných způsobů, jak pracovat na něčem z toho, co byste třeba ráda změnila. Je také možnost navštěvovat i psychologa nebo psychoterapeuta a zároveň psychiatra, protože se tyto služby mohou vhodně doplňovat. Odborníka, ať už se rozhodnete pro kteréhokoli z nich, si můžete vybrat například na www.znamylekar.cz.

Píšete, že nechcete nikoho zatěžovat, ale ráda bych Vám nabídla službu Linky důvěry, kde je vždy někdo, kdo Vás vyslechne a s kým můžete probrat cokoli budete chtít. Většině z nás může ulevit už jen to, že své problémy s někým sdílíme a cítíme, že na to nejsme sami.

Přejeme Vám, abyste se cítila lépe.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
8.9.2018

Mám akutní psychotickou poruchu a potřebuji pomoc

Dobry den, hledam psychologa se zamerenim na slysiny popripade, psychospiritualitu, zajimal by me nekdo se zkusenostmi s vidinama, predtuchama, demonama, andelama, mimozemstanama >D jak si z nas dela neco prd.. , k tomu pomoc s problemem navazovani socialnich kontaktu, ptal jsem se v HK a prej nejsou schopny pomoct tak nemocnymu cloveku , mam diagnozu akutni psychoticka porucha podobna schyzofrenii, tak co s tim >D Nejlip pobliz Hradce kralove, Pardubic, Kostelec nad Orlici, Rychnov nad Kneznou no nebo Praha Dekuji za pripadnou odpoved

Michal zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Michale,

děkujeme Vám za projevenou důvěru, se kterou se na naši poradnu obracíte. Píšete, že byste rád nalezl psychologa se zaměřením na slyšiny, psychospiritualitu a který by měl zkušenosti také s nadpřirozenými věcmi, jako jsou démoni, andělé, mimozemšťani. Zároveň byste si přál nalézt také odborníka, který by Vám pomohl zvládnout problém s navazováním sociálních kontaktů. Situaci jste se snažil sám již dříve řešit, ale ti, na které jste se obracel, Vám pomoci nedokázali. Máte diagnostikovanou akutní psychotickou poruchu podobnou schizofrenii. Obracíte se na nás s prosbou o doporučení odborníka, který by Vám s Vašimi trápeními dokázal pomoci.

Snažím se představit, jak pro Vás může být toto období náročné. Diagnostikovali Vám duševní nemoc, ke které se může pojit i Vámi zmiňovaná potíž s navazováním sociálních kontaktů, a i přesto, že jste se svou situaci snažil řešit s odborníky, nikdo Vám pomoci nedokázal. Říkám si, že to může být pro člověka vyčerpávající, když i navzdory vlastní snaze žádná změna nepřichází. Faktem je, že každý je jiný, a proto každý z nás vyžaduje také jiný přístup. To může zapříčinit, že člověku nemusí nutně vyhovovat první odborník, na kterého se o pomoc obrátí. Napadá mě, jestli by tomu tak nemohlo být třeba i ve Vašem případě. Nezmiňujete, zda docházíte na konzultace k psychiatrovi. Myslím si, že právě on by Vám mohl podrobně popsat, jak se Vaše duševní nemoc projevuje a jaké další nepříjemnosti se s ní mohou pojit - například právě i slyšiny či vidiny s něčím nadpřirozeným. Zároveň byste se s ním mohl pokusit nalézt také způsob, jak s Vaší nemocí a jejími projevy zacházet a jak lépe zvládat nesnáze s navazováním sociálních kontaktů. Psychiatra, který Vám bude v této věci schopný pomoci, můžete nalézt na stránkách https://www.znamylekar.cz, kde si ho můžete vyhledat podle regionu a svých osobních preferencí.

V dotazu také zmiňujete, že byste rád našel psychologa, který se zaměřuje na psychospiritualitu a s ní spojené prožitky. Otázky spojené s tímto tématem by Vám mohli pomoci zodpovědět odborníci, kteří se specializují na psychospiritualitu v rámci sociální kliniky v Praze. Přejeme Vám brzké nalezení odborníka.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.9.2018

Cítím, že se moje mamka trápí

Dobrý den, já cítím, že se moje mamka trápí, ale tvrdí mi, že ne. Rozčílí jí rodiče nebo jiní lidé a ona místo toho, aby to vzala ,,jedním uchem tam a druhým ven", to stále doma omílá dokola a mě tím nervuje. Např. naštve ji děda, že mi přijdeme na návštěvu a on odjede pryč. To se stane v jeden den a já to doma poslouchám celý týden, než k nim zase jdeme. Mamka mi přijde nervózní, nepříjemná a utrápená, ale nic s těmito věcmi prostě udělat nemůže, ale chtěla by je změnit. Po týdnu když k nim jdeme na návštěvu, cítím k dědovi nenávist, která je způsobená tím, že celý týden poslouchám danou situaci. Už jsem to nevydržela a řekla jsem mamce, co si myslím, že všechno zbytečně řeší, i když s tím prostě nemůže nic udělat a ona se na mě naštvala a řekla, že jestli je v mém životě problémem ona, může se klidně odstěhovat. Také jsem jí řekla, že si myslím, že by měla jít k psychologovi, ale nechápe důvod. Mám ji velmi ráda, ale někdy mě opravdu vytáčí. Děkuji.

koala zobrazit odpověď ↓
 

Milá koalo,

děkujeme za Váš dotaz a projevenou důvěru. Píšete, že cítíte, že se Vaše mamka trápí. Když jí někdo rozčílí, omílá to pořád dokola a připadá Vám nervózní, nepříjemná a utrápená. Chtěla by to sama změnit, ale nic s tím nemůže udělat. Vy jste jí řekla, že vše zbytečně řeší a že by měla jít k psychologovi, ale naštvala se a nechápe, proč by k psychologovi měla jít.

Říkám si, že byste mamce chtěla pomoct, aby se netrápila, i když Vám sama tvrdí, že tomu tak není. Je od Vás hezké, že máte o mamku takovou starost. Asi vidíte, že některé věci, kvůli kterým se rozčiluje, jsou zbytečné, a možná je Vám potom líto, že je kvůli tomu potom mamka dlouhou dobu nervózní nebo nepříjemná. Už jste se jí pokusila pomoci a chtěla jste ji nasměrovat k psychologovi, ale neúspěšně. Možná cítíte jistou frustraci z toho, že víte, že by jí psycholog pomohl, ale možná nevíte, jak jí to dobře vysvětlit, čemuž rozumím.

Píšete, že by mamka chtěla něco se situacemi, které jí rozčilují, něco dělat. Můžete si zkusit popovídat například s dědou (sama nebo společně s mamkou) nebo i s dalšími lidmi, kterých se to týká. Můžete jim říct, že mamku rozčilují některé věci a mohli byste se domluvit na určitých pravidlech při návštěvách (nebo dalších situacích), které by vyhovovaly oběma stranám.

Rozumím, že je pro Vás tato situace složitá a pravděpodobně to ovlivňuje vaše soužití doma. Můžete mamce v rámci rozhovoru v příjemné atmosféře zkusit vysvětlit, že psycholog či psychoterapeut může v podobných situacích pomoci lidem, které něco trápí a sami si neví rady, co s tím. Mohl by jí poskytnout podporu a vyslechnout ji a společně by mohli přijít na to, proč jí takové věci rozčilují a co dělat, aby takové situace zvládala co nejlépe. Je možné, že mamka nebude s návštěvou psychologa souhlasit, s čímž je potřeba počítat. I tak ji ale můžete ujistit v tom, že jste tady pro ni, kdykoli by chtěla pomoci.

I Vy sama můžete využít služeb psychologa či psychoterapeuta, pokud byste potřebovala podporu či někoho, kdo by Vám pomohl zvládat situaci v rodině. Některé kontakty i s recenzemi můžete nalézt na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, aby se situace doma brzy zlepšila.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.9.2018

Poslední dobou se přítel chová zvláštně

Dobry den,pisu ohledne pritele,zacal se poslední dobou chovat zvlaste,nejdrive to vypadalo jako normalni zarlivost,kdyz me zacal vice hlidat pote co jsem nastoupila do prace.Bohuzel se jeho chovani stupnuje.. prisla jsem domu a televize i lustr byl prikryty rucniky,mysli si ze ho nekdo sleduje.. v praci dela vedouciho a dnes prisel s tim,ze o nem zamestnanci neco vedi a ze si o nem septaji,do prace mi zavola,mluvim s nim,pak se rozloucime a hned vola znovu..podle meho ma nejake paranoidni představy,bojim se aby se nejednalo o schyzofrenii..co

Petiva zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Petivo,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o svém příteli, který se chová zvláštně. Žárlí, jeho chování se stupňuje a myslíte si, že má paranoidní představy.

Z Vašeho dotazu vnímám, že byste chtěla příteli nějak pomoct, ale zároveň se možná také bojíte, co by to mohlo všechno znamenat, co od něj čekat a zda je to normální. Říkám si, že je pro Vás nejspíš těžké zažívat někoho blízkého v takovém rozpoložení. Napadá mě, že by bylo fajn, abyste nezapomínala na sebe. Představuji si, že pro Vás může být celá situace zatěžující a mohlo by Vám ulevit si o všem s někým promluvit. Možná máte ve svém okolí někoho blízkého, například nějakou kamarádku, se kterou byste všechno probrala a která by Vám třeba řekla i svůj pohled na věc. Můžete navštívit psychologa a o všem si s ním promluvit nebo s ním můžete zkusit najít způsoby, jak s přítelem v určitých situacích jednat.

V rámci internetového poradenství nejde jednoznačně určit, co může přítelovo chování znamenat, ale možná by bylo na místě navštívit psychologa nebo psychiatra, který by s přítelem rozebral, co cítí, co ho nutí jednat tak, jak jedná a podobně. Možná byste mohla přítele na první setkání doprovodit. Může se stát, že si přítel nebude své potíže připouštět a nebude chtít odborníka navštívit. Pak můžete navštívit psychologa nebo psychiatra sama a možná s ním probrat jaké jsou možnosti. Kontakt můžete najít např. na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, abyste se cítila Vy i přítel lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.9.2018

Můj známý si při sebevraždě sundal a urovnal boty a ponožky

Dobrý den, známý spáchal sebevraždou a nedokážu si vysvětlit důvod, proč při nalezení jeho těla měl sundané a urovnáné boty a položky?

Ada zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Ado,

děkujeme Vám za Vaši důvěru, se kterou se na naši poradnu obracíte. Píšete, že Váš známý spáchal sebevraždu a při nalezení jeho těla byly nalezeny jeho ponožky a boty, které byly urovnané. Nerozumíte však tomu, proč si boty a ponožky takto uspořádal. 

Říkám si, že pro Vás tato situace nemusí být jednoduchá. Ztratila jste známého a navíc si nedokážete vysvětlit, jaký důvod měl k tomu, aby si před smrtí sundal boty i ponožky. Je pochopitelné, že tomuto jeho rozhodnutí nemusíte rozumět, ale ráda byste.

Důvodů může být více, proč se tak Váš známý rozhodl. V neobvyklé situaci se člověk někdy zachová zvláštním způsobem, který pro nás může být nepochopitelný. Jedním z důvodů, který mě v souvislosti s Vaším dotazem napadl je, že to mohl být jeho navyklý způsob chování - mohl být zvyklý si takto věci uspořádávat běžně. Mohl se tak také rozhodnout jen v ten daný moment, protože to pro něj mohl být například symbol důstojného zakončení života - mít věci kolem sebe úhledně uspořádané. Bude však pravděpodobně velmi obtížné nalézt tu správnou odpověď na otázku, proč to Váš známý udělal. To co se odehrává v hlavě někomu před sebevraždou, ví jen on sám. My ani Vy to bohužel nikdy nebudeme moci s jistotou říci.

V těchto chvílích byste neměla zapomínat především sama na sebe. Přemýšlím, zda máte možnost si o této události s někým pohovořit. Může Vám to pomoci ve zpracování celé události a zároveň by Vám rozhovor s Vašimi rodiči nebo dalšími lidmi, kteří Vašeho známého dobře znali, mohl přiblížit k nalezení odpovědi na otázku, proč si sundal a urovnal své věci. V případě, že byste svou odpověď nedostala a zaměstnávalo by Vám to myšlenky i nadále, mohla byste se zkusit obrátit také na psychologa - konkrétně třeba na Vašeho školního, se kterým byste si mohla popovídat o svých pocitech a říci mu tak i o věcech - okolnostech, kterým ohledně smrti Vašeho známého nerozumíte.

Přejeme Vám, aby se Vám Vaši otázku podařilo zodpovědět co nejdříve.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
7.9.2018

Příteli jsem lhala a nevím, jak získat jeho důvěru zpět

Dobrý den potřebuji pomoct chodím s přítelem skoro už rok a hodněkrat sem mu za tu dobu lhala on mi také lhal ale ne tolik jako já jemu,rikal ze už mi vubec nic nevěří ale ze me miluje pořád a že neví jestli se semnou má rozejít nebo zůstat že má obavu že už se nezmenim a já bych se chtěla zeptat co muzu udelat protoze ho taky miluju a nechci o nej prijit Sliby ze už to neudelam sem mu rekla pokazde a promin už taky nechce slyšet a já si nevim rady co mam delat jak se mu omluvit a získat důvěru zpet strasne moc sem ho sklamala a lhala mu jako nikdo jiny a já ho doopravdy miluju a nevim co mám delat prosim o radu dekuji

Natka zobrazit odpověď ↓
 

Milá Natko,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám, že jste příteli ve vztahu hodněkrát lhala a on Vám teď už nevěří. Neví, jestli se s Vámi má rozejít nebo ne, protože má obavu, že už se nezměníte, nicméně Vás miluje a Vy jeho. Vždy jste se mu omluvila, ale to už přítel nechce slyšet. Ptáte se, jak máte získat jeho důvěru zpět a co máte dělat.

Když Váš dotaz čtu, vnímám, jak Vám na vašem vztahu záleží. Píšete, že přítele milujete a asi Vás nynější situace velmi trápí. Možná také litujete toho, jak jste přítele zklamala a kolikrát jste mu lhala. Říkám si, že byste to asi chtěla nějak napravit, ale nevíte jak. Možná se teď cítíte bezmocně nebo taky smutně, což by bylo pochopitelné.

Ve svém dotazu neuvádíte, ohledně čeho jste příteli lhala a proč, ani proč se to stávalo opakovaně. Dovedu si představit, že pokud jste se příteli několikrát omluvila, slíbila jste, že už se to nestane a poté jste mu lhala znovu, tak teď může mít pochybnosti o tom, jestli to dokážete změnit. Nedovedu ale odpovědět na Vaši otázku, co jiného by pomohlo získat jeho důvěru zpět. Píšete, že o přítele nechcete přijít, proto byste si mohla zkusit sama sobě odpovědět na to, proč jste mu lhala, a zda to dokážete změnit. Poté byste sis přítelem mohla popovídat o tom, jak se teď cítíte, jak je pro Vás váš vztah důležitý, že víte, že jste ho zklamala a je Vám to líto, ale chtěla byste to nějak napravit, protože o něj nechcete přijít. Mohla byste se přítele zeptat, co můžete kromě omluvy udělat pro to, aby Vám zase věřil. Možná by Vám mohl říct, co byste mohla udělat jako projev toho, že se chcete změnit. Je však potřeba počítat i s tím, že přítele už nic nemusí přesvědčit a může se rozhodnout i pro rozchod.

Také mě napadá, že byste si mohla popovídat s někým dalším, kdo je Vám blízký - třeba s kamarádkou či kamarádem nebo s někým z rodiny. Tomuto člověku byste se mohla svěřit s tím, co Vás trápí a on by Vám mohl říct svůj pohled na věc a možná i své zkušenosti z podobných situací ve vztahu. Stejně tak byste se mohla obrátit například na školního psychologa, pokud jej ve škole máte - ten by Vás mohl vyslechnout, podpořit a mohli byste spolu zkusit vymyslet, co by se ve vztahu dalo dělat, abyste získala důvěru přítele zase zpět. Pokud byste se s někým chtěla poradit anonymně, můžete využít i některou z linek důvěry.

Přejeme Vám, aby to ve vztahu dopadlo dle Vašich představ.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
6.9.2018

Přebírám osobnost ostatních

Dobrý den. Obracím se na vás s řadou problémů. Za prvé, jsem patologický lhář, nemůžu si pomoci, ale vždy jsem používal a používám lži k manipulaci s lidmi. Je to pro mě nejjednodušší komunikace s okolím. Ale to je můj nejmenší problém. Už od malička trpím něčím, co nazývám přebírání osobnosti. Ne lidí skutečných, jelikož ti mi přijdou nezajímavý, ale postav fiktivních z jakéhokoliv média které vám přijde na mysli. Pochybuji, že mám osobnost vlastní. Jsem v přebírání tak dobrý, že mi stačí několik minut k nenápadnému imitování výrazů, chování, gestikulování, přehnaně i myšlení. Nikdy si toho nikdo nevšiml, ale já si toho všímám v menší míře i u jiných lidí. Stačí mi zjistit čím se daná osoba zabývá, nebo jaký film,knihu atd. má ráda a i stantně mám zadní vrátka do jejich myšlení. Není to pouze má iluze. Fakt je že nemám lidí moc rád, ale psychopat nejsem. Jsem naopak velice emocionální a empatický. Nejspíše to je zdrojem nutkání skenování chování a následného přebírání. Nikdy jsem nezažil zhroucení osobnosti. Pokuď naleznu lepší cíl pro naskenování, jednoduše si od toho posledního ponechám to nejlepší (jako je sebedůvěra, rychlé učení, komunikativnost atd.) a žiju dál. Je možné že je to pouze (omluvte nesmyslný výraz) abnormální autosugesce? Děkuji za jakýkoliv názor či řadu.

Mirek zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Mirku,

děkujeme, že se na nás s Vaším dotazem obracíte. Svěřujete se nám s řadou věcí, které prožíváte. Považujete se za patologického lháře, který používá lži k manipulaci s lidmi. Přijde Vám to jako nejjednodušší způsob komunikace. Také zažíváte něco, co popisujete jako přebírání osobnosti. Píšete, že Vám stačí vědět, čím se daná osoba zabývá a následně dokážete přebrat její chování, gestikulaci i myšlení, dokonce pochybujete o tom, jestli máte osobnost vlastní.  Zajímalo by Vás, co si o tom myslíme a máte zájem o nějakou radu. Také by Vás zajímalo, zda se nejedná pouze o abnormální autosugesci.

Zkouším si představit, jak pro Vás může být tato situace asi náročná. Proto bych ráda ocenila, že jste se nám svěřil a nezůstáváte na tyto pocity úplně sám a chcete je řešit. Píšete, že si nejste jist, zda se jedná o určitou schopnost, nebo zda jde o nějaké Vaše vnitřní přesvědčení. Bohužel Vám ani my nejsme schopni pomocí internetového poradenství říci, o co se jedná. Napadá mě, jestli nemáte někoho blízkého, komu byste se s těmito pocity mohl svěřit. Někdy už jen to, že se někomu svěříme, nám může ulevit. Také by Vám mohl říci svůj názor na Vaši situaci.

Píšete, že si z člověka necháváte jen to nejlepší. Přijde mi, že tato vlastnost může být v životě i ku prospěchu, proto si myslím, že není potřeba se této schopnosti zbavovat, ale naučit se s ní pracovat. Proto mě napadá, že byste mohl navštívit odborníka, kterému byste se s těmito svými pocity mohl svěřit. S psychologem či psychiatrem byste společně mohli pracovat na Vašem problému se lhaním a manipulací. Také byste se mohli zaměřit na hledání Vaší osobnosti a na to, jak s těmito pocity přebírání osobnosti pracovat.

Odborníka i s recenzemi klientů můžete najít např. na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám brzké nalezení odpovědí na Vaše otázky.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
5.9.2018

Za týden je datum svatby, ale já si nejsem jistá, jestli se mám vdát

Dobrý deň, mám jeden veľký problém a neviem si dať rady. O týždeň mám mať svadbu. So snúbencom sme spolu 9 rokov.Ja mám 24 on 29. Požiadal ma o ruku v Januáry tohto roka po jednej vážnejšej hádke kedy som ho na niekoľko týždňov opustila, pretože odmietal rešpektovať moje záluby, ako ludový tanec. Začala som tancovať pred dvoma rokmi. Bol strašne žiarlivý, stále mi vravel, že tam chodím za chlapmi a, že ten tanec mám radšej ako jeho, pri tom sme spolu každý deň a tréningy boli raz alebo dvakrát týždenne na dve hodiny a večer som sa vždy vracala za ním. Dokonca som ho volala stále so mnou, že môže sa pozerať poprípade v súbore s niečim pomôcť.Stále odmietal a škaredo na nich začal nadávať. Až sa jeho nenávisť zväčsila a vsetko co je spojené a folklorom je vraj "debilina". Tak ma po hádke požiadal o ruku a ja som súhlaisla lebo som si myslela, že ho to prešlo,že nad tým popremýšlal. Pár mesiacov bolo dobre ale už sa to zase zhoršilo. Neustále ma komanduje a poučuje za zbytočné veci, ako keby ma chcel vychovávať, a keď niečo nie je presne do bodky tak ako on chce začne na ponižovať. Raz je dobre má dobrú naladu ( dva dni v týždni) vtedy je ako med, všetko by mi splnil. Akonáhle je spadnutý uterák v kúpelni dostanem prednášku aká som nevšimavá aká som slepá, že si ho mám ísť sama vyvešať ( pre mňa padnutý uterák neznamená konec sveta, vidim ho zdvihnem ho a konec príbehu), tak on je schopný tam tú vec nechat len aby ma potrestal a musím ho íst vyvešat proste ja. Ale to je len jeden príklad z milióna. Okrem tohto ma strašne trápi to ako sa správa k svojej rodine, a už aj k mojej. So svojou sestrou sa nerozprava už 2 roky.Lebo je vraj nevychovaná, pri tom sa hadali kvoli tomu ze si na nu vymyslal rôzne paranoidné veci. Ako napríklad, že naschval nechávala otvorené okno v izbe aby rodičia platili veľké účty za kúrenie.Až tak mu liezla na nervy, že jej škaredo nadával.Odsťahovala sa a nebavia sa. K jeho mame tiež nemá žiadnu úctu, stále ju ponižuje stále sa jej smeje ked niečo povie. Nikdy neuzná, že aj ona má v niečom pravdu. Keď niečo povie začne aa aj s otcom smiať, že odkiaľ to asi tak môže vedieť. A už sa nebaví ani s mojou sestrou, pretoze mu povedala aby sa ku mne spraval normalne. A on na nu zakrical nadávky na celú restauráciu. Teraz o nej vraví ako o mojej drzej nevychovanej sestre. Teraz v sobotu sme boli vonku, bol mierne opitý,boli sme jesť. Pozýval náš kamarát, kupili sme kopu jedla,že sme mali aj na vyše. Vonku pršalo a fúkalo a bezdomovec tam žobral. Moja sestra navrhla, že mu ide kúpiť jedlo. Ja som jej vravela, že nech nekupuje, že máme veľa navyše. Priateľ na mňa začal kričať, že prečo rozdavam jedlo ktore som nekupovala (lenze ani on nie), že kľudne som mohla pozyvať všetkých ja. Tak som mu povedala,že to je navyše a že z nás neubudne keď mu dáme jedny hranolky. Sestra sa ma zastala,že nech nekričí a pod. a zodvihla sa na odchod a on na ňu zakričal nadávku. Potom sa otočil na mňa a povedal mi že "keby som vedel že si taká prijebaná neprišli by sme za vami " ..tak to mi stačilo a odišla som. Na druhý deň som čakala, že sa príde ospravedlniť. No čakala som 3 dni a ešte stále tu nebol. Takže zase som mu musela len ja napisať a riešiť problém, pýtala.som sa ho, že kedy sa pride ospravedlniť. A prišla.mi odpoveď "Ja mám niečo oľutovať? "...Svadba sa blíži prípravy stoja, rodičia sú nepokojný. Jeho mama mi stále vyvoláva aby som zrušila svadbu, že nechcú aby som bola nešťastná. Mama moja sa mi snaží poradiť ale už aj ona stráca trpezlivosť. Ked som snúbencovi povedala ,že svadbu asi zruším v tom.momente mi písal, že ma lúbi, že ho to mrzí ( ale že mal dovod mi nadavať). Nedajú sa s ním riešiť tieto problémy lebo on aj toto úplne odignoroval a bez ospravedlnenia bez toho aby prišiel za mnou to bolo pre neho prebolene a volal ma k nemu a volal ma kupovať veci na svadbu. Stále som mu tieto ponižovania tolerovala,predýchala to..ale toto bolo veľa. Tanec mi stále netoleruje,po každom tréningu je urazený, že ako som si dovolila ísť niekam. Naozaj neviem čo mám robiť. Dnes už naisto musím vedieť či bude svadba či nie.. Ale bojím sa oboch rozhodnutí. Ja ho lúbim, vie byť aj normálny ale v poslednom čase plačem viac ako sa smejem. Neviem aký typ lásky je to čo cíti on ku mne.. Ale viem, že je o sebe naozaj presvedčený, nikto neni lepši od neho, aspoň takým spôsobom sa k nám správa. Ďakujem za radu

Barbora zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Barboro,

vážíme si důvěry, se kterou jste se na naši poradnu obrátila. Ve Vašem dotazu nám popisujete svůj partnerský vztah a situaci, ve které se momentálně nacházíte. Váš snoubenec se chová nevhodně a neuctivě k Vám a Vaši i jeho rodině. V minulosti jste se kvůli jeho chování již rozešli. Když jste se poté opět vrátili do vztahu, jeho chování bylo nějakou dobu dobré, ale po čase se znovu začaly projevovat jeho tendence reagovat bez respektu. Mnohokrát jste se snažila různé konflikty s partnerem vyřešit, vysvětlit mu své stanovisko a pocity, ale netolerantní a neslušné chování Vašeho partnera vůči Vám a členům rodiny se z dlouhodobého hlediska nezměnilo. Teď máte za necelý týden naplánovanou svatbu, ale blížícím se sňatkem si nejste jistá.

Po přečtení Vašeho dotazu si představuji, v jak náročné a nepříjemné situaci se teď, několik dnů před svatbou, nacházíte. Z toho, co jste popsala, vnímám, že Vám na Vašem snoubenci asi hodně záleží, ale také se bojíte udělat tak velké rozhodnutí, jakým je sňatek, s člověkem, se kterým cítíte, že možná nebudete šťastná. Chtěla bych ocenit Vaši rozvážnost a racionálnost, že navzdory blížícímu se termínu svatby jste se rozhodla svěřit se o svých smíšených pocitech a vyhledat radu, která by Vám mohla pomoct v rozhodování o tom, co dělat v téhle situaci.

Z Vašeho popisu partnera a ze zmiňovaných situací, ve kterých se k Vám a blízkým Váš partner choval neuctivě a neslušně, na mne působí Vaše momentální nejistota ohledně budoucího manželství jako pochopitelná. Zmiňovala jste, že dnů, kdy je Váš partner milý a příjemný je méně než těch, kdy se chová netolerantně a bez respektu. To je podle mého názoru legitimní důvod k obavám a pochybnostem o společném životě.  

Chápu, že Vám na Vašem snoubenci záleží, a dokážu si představit, že existují dny, kdy je mezi Vámi vše v pořádku a cítíte se šťastná. To, co aktuálně prožíváte, také nemusí znamenat, že by se situace, ve které se momentálně Váš vztah nachází, nemohla časem zlepšit. Vzhledem k tomu, že do data svatby nezbývá mnoha dnů, napadá mě, jestli jste uvažovala o možnosti svatbu odložit. Říkám si, že tak vážným krokem jako je sňatek byste si měla být co nejvíce jistá, ale zároveň nemusí být nutné svatbu hned úplně rušit. Odkladem svatby byste si mohla dopřát dostatečný čas na to, abyste se ujistila, jestli je Váš partner ten správný člověk, se kterým chcete trávit budoucnost. Možná by to také mohlo poskytnout dostatečný čas i Vašemu partnerovi na to, aby si sám zvážil, jestli je ochotný na sobě a na Vašem vztahu pracovat.

Ráda bych Vás také podpořila v tom, popovídat si o svých pocitech i s někým z rodiny nebo blízkých, třeba s nějakou dobrou kamarádkou. Mohlo by Vám to možná pomoct lépe si zhodnotit celý Váš vztah a situaci, ve které se s partnerem nacházíte. Obrátit se s tím můžete také na psychologa nebo psychoterapeuta. Pokud byste chtěla konzultaci pro sebe v co nejkratším termínu, můžete kontaktovat krizové centrum ve Vašem okolí. Navštívit můžete také partnerskou poradnu, ať už sama nebo i s přítelem. Tam je ale obvykle potřeba počítat s delší objednací lhůtou. V případě, že byste se ale s přítelem rozhodli na Vašem vztahu pracovat, mohli by Vám s tím zde pomoci. Kontakty na další odborníky můžete najít např. na stránce  www.znamylekar.cz. Kdykoli se můžete obrátit i na telefonické poradenství, kde se Vám pracovníci linky budou snažit pomoct s jakoukoli situací.

Přejeme Vám, abyste udělala co nejlepší rozhodnutí.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
5.9.2018

Od smrti mé matky nemůžu brečet

Dobrý večer, od října od smrti mé matky nemůžu brečet. Prostě to nejde. S matkou jsem neměla dobré vztahy. Při dojemné situaci se mi zalijou oči ale dál nic. Jsem v ID a mám problém někam dojíždět. Už cítím velké napětí. Manželství mám velmi spokojené. Syn je dospělý a taky v pořádku. Nevím proč se to děje. Blok nastal v okamžiku kdy mi volala sestra že našla matku mrtvou. Předem děkuji za případnou odpověď. Hezký večer.

Evice zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

obracíte se na nás s potížemi, které začaly smrtí Vaší matky před asi 11 měsíci. Nemůžete brečet, začalo to v okamžiku, kdy Vám sestra o smrti matky řekla. Při dojetí Vám pouze vstoupí slzy do očí. I když je Váš rodinný život v pořádku, cítíte se ve velkém napětí. Chtěla byste vědět, proč se toto děje.

Říkám si, že nerozumět svému chování a snášet napětí je pro Vás asi náročné. V situacích, kdy zažijeme velkou ztrátu, někdy reagujeme jinak, než jsme očekávali - možná je to i Váš případ. Pláč pro mnohé lidi ke smutku patří a může nám i ulevit. Vy říkáte, že jste s matkou neměla dobrý vztah, ale přesto mám z Vašeho dotazu dojem, že jste ji asi chtěla oplakat a že je pro Vás důležité porozumět tomu, proč se to nestalo. Takto na dálku Vám ale bohužel nedokážu říci, jaký byl důvod Vaší reakce. Napadá mě, že byste si o matčině smrti mohla promluvit s Vaší sestrou nebo jinými sourozenci, protože jsou to lidé, kteří Vaši situaci znají nejlépe. Mohli byste spolu probrat pocity, které ve Vás ta událost vyvolala a společně si na matku zavzpomínat, což by Vám mohlo pomoci najít důvod, proč jste neplakala.

Proč u Vás vzniklo to, co nazýváte blokem, a jak se toho zbavit, byste mohla probrat s psychologem nebo psychoterapeutem. Mohli byste mluvit o Vašem vztahu k matce a všech jeho souvislostech. To by Vám mohlo pomoci prozkoumat Vaše pocity a lépe jim porozumět. Kontakt na odborníky na duševní zdraví můžete najít například na www.znamylekar.cz. Psycholog nebo psychoterapeut by Vám také mohl pomoci najít způsoby, jak uvolnit napětí, které pociťujete. Relaxaci ale můžete kdykoli vyzkoušet i sama, informace o některých technikách najdete například zde.

Přejeme Vám, abyste se brzy cítila uvolněná a abyste našla odpovědi na Vaše otázky.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
4.9.2018

Je nahota v rodině normální?

Dobrý den, chtěl bych se zeptat odborníků. Znám kamarádku, která pochází ze čtyř sourozenců, dvě sestry a dva bráchové. Sestry mají společný pokoj, bráchové taky. Myslíte si, že je zcela v pořádku, že nemají jak sestry tak bráchové v pokoji dveře? Mi to přijde docela dost zvláštní, protože při absenci dveří do pokoje není žádná možnost soukromí, zapomněl jsem uvézt, že sestry mají 20 a 18 let. Myslím si, že pro správné pojetí soukromí by měly do pokoje být. Další dotaz je ohledně nahoty. chtěl bych znát názor na vnímání nahoty, týkající se nahoty dvacetileté dcery, která si myslí, že v pořádku, když jí bráchové vidí jak se převléká, jak se sprchuje a tak. Tak bych se chtěl zeptat, jestli je v pořádku, že dvacetiletá kamarádka vyleze ze sprchy a poprosí babičku aby ji namazala záda krémem, při tom je úplně nahatá, nebo jestli je v pořádku to, že se sprchuje a do koupelny ji vejde brácha (26 nebo 18 let) a vůbec to nikomu nepřijde zvláštní. Já si myslím, že pojetí rodinné nahoty zanedbali asi rodiče, když nedokázali vysvětlit dospívajícím dětem co je nahota a kde jsou hranice soukromí. Rodiče jsou asi další kapitola... Rád bych znal na to názor odborníků. Děkuji za odpověď

matias zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

ceníme si, že jste se s Vašimi otázkami obrátil na naši poradnu. První z nich je, jestli je v pořádku, že dospívající bratři a sestry nemají ve svých oddělených pokojích dveře. Ptáte se nás také na názor, zda není zvláštní, když se dvacetiletá sestra převléká a sprchuje, i když ji bratři mohou vidět nahou. A zajímá Vás také, jestli je v pořádku i to, když dvacetiletá vnučka poprosí babičku, aby ji namazala záda krémem, když je při tom nahá.

Pojetí adekvátního soukromí a s tím související i vnímaní vlastní nahoty a nahoty jiných je často kontroverzní téma, na které se názory lidí mohou výrazně lišit, o to víc když jde o přijatelnou míru nahoty mezi členy rodiny. Proto chápu, že pro Vás může být pobuřující a zvláštní, že jiní lidé mohou mít práh komfortu s vlastní nebo s nahotou jiných členů rodiny nastavený jinak, než máte Vy.

Z Vašeho dotazu vnímám, že absence dveří v sourozeneckých pokojích a možnost bratrů vidět svou sestru nahou, pro Vás představuje překročení určitých hranic soukromí, které by se měly podle Vás mezi členy rodiny dodržovat. Nastavení těchto hranic, které zahrnují i nahotu, je vysoce individuální a může se mezi různými rodinami a obecně i lidmi lišit. Pro některé rodiny je to, že vidí jiné členy rodiny nahé, úplně přirozené, a to i mezi sourozenci opačného pohlaví. Naopak, v jiných rodinách mohou členové rodiny před sebou navzájem svá těla striktně zakrývat. Rozdíly v míře akceptace nahoty se mohou vyskytovat jak mezi různými rodinami, tak i mezi jednotlivými členy rodiny. Je proto důležité, aby byly hranice soukromí a intimity vzájemně mezi členy rodiny respektovány a tolerovány.

V případě, že některý z členů rodiny vnímá, že je jeho/její soukromí narušováno nebo že jsou jeho/její hranice intimity odlišná od ostatních členu rodiny, je vhodné, aby se tato situace řešila.

S pozdravem,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
4.9.2018

Nedokážu vnitřně přijmout střídavou péči u partnera

Dobrý den,máme opakovaně krizi ve vztahu. Myslím, že je to bohužel mojí povahou, jsem náladová, pořád něco řeším a stěžuji si..pak jsou zase dny,kdy si uvědomuji jaké mám štěstí a jsem za to nesmírně vděčná. Partner je hodný, milující, pozorný. Problém je ale v tom, že zřejmě vnitřně nedokáži přijmout střídavou péči u mého partnera. V době,kdy jsme se poznali měl tehdy dvouletou dcerku. Měl a má k ní nádherný vztah. Já jsem otěhotněla a narodil se nám syn. Pak se partner s maminkou holčičky nemohli na některých věcech dohodnout a ona požádala o výhradní péči. S tím partner nesouhlasil, a tak byla nakonec ustanovena střídavá péče. Já jsem z toho tehdy nebyla nadšená, protože jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu. Partner se mě tehdy neptal a mě přišlo sobecké říct, že to nechci. Holčička je u nás jeden týden čtyři a druhý tři dny a tak se to střídá. Chová se moc hezky, je skvělá,úžasná. S bráškou si hezky hrají, mají se rádi. Problém mám však já. V sobě. Já jako prvorodička, často cítím touhu prožívat pouze životní etapy se svým synem, kdy má rok, dva, chystá se do školky, ale mimo to..už musím řešit občasné vyzvednutí ze školky holčičky (ikdyž to je výjmečně když partner nemůže),teď začne chodit do první třídy a já cítím nápor,stres. Jsem vystresovaná a střídavou péči nechci, jsem pak protivná a atmosféra doma není harmonická a příjemná. Jinak partner se o holčičku stará, vyzvedává ji ze školky, z kroužků, trávíme čas dohromady. Ale já se často přistihnu, že bych si to přála prožít v poklidu, bez vedlejších povinností. Taky jsme měli období, kdy jsme zvažovali jestli další dítě..já jsem vždy chtěla mít dvě...ale vzhledem k té střídavé péči bych si nedovedla další dítě představit. Bylo by to dost náročné. Jak v sobě přijmout střídavou péči? Partner se samozřejmě dcerky vzdát nechce. A i já to chápu. Když se mě zeptá, a ty si dovedeš představit, že bys našeho syna vídavala jen jednou za 14 dní? Má pravdu, nedovedu, nechtěla bych to. Já jsem chvíli v pohodě, ale pak mám zase období, kdy si říkám, že na to prostě nemám.

Petra zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Petro,

svěřila jste se nám s problémy ve Vašem vztahu s partnerem, které podle Vás plynou z toho, že nedokážete přijmout střídavou péči. Jsou sice období, kdy se cítíte v pohodě a jste vděčná za to, co máte, jindy jste ale vystresovaná a cítíte se pod tlakem. Chtěla byste naplno prožívat důležité momenty v životě Vašeho prvního syna, ale povinnosti spojené se střídavou péčí do toho někdy zasahují. S partnerem jste zvažovali další dítě, ale máte pocit, že se střídavou péčí by se to dalo obtížně skloubit.

Střídavá péče může být náročná nejen pro dítě, ale i pro všechny zúčastněné členy obou domácností. Z Vašeho dotazu jsem nabyla dojmu, že jste byla v podstatě postavena před hotovou věc. To asi není jednoduchá pozice. Zdá se mi fajn, že ačkoli ve chvílích stresu střídavou péči nechcete, dokážete vidět, že je důležitá pro Vašeho partnera a asi i pro jeho dcerku - ne každý by toho byl schopen. To, že na pro Vás složité a někdy asi i dosti nepříjemné situaci dokážete najít pozitiva, vnímám jako první krok k přijetí Vašeho rodinného uspořádání.

S tím, jak se střídavá péče stává rozšířenější, může růst i počet lidí, kteří zažívají něco podobného jako Vy. Možná někoho takového máte i ve svém okolí a mohla byste s takovým člověkem sdílet své zkušenosti a vyslechnout si ty jeho. I zdánlivě obyčejný rozhovor s blízkou kamarádkou by Vám ale mohl pomoci necítit se na tuto složitou situaci sama. Mohla byste se také zkusit na internetu poohlédnout po zkušenostech ostatních rodin, které zvolily střídavou péči. Možná byste tak narazila na užitečné tipy, jak si zvyknout na některé negativní stránky tohoto rodinného uspořádání a jak ho přijmout. Zároveň si myslím, že se nemusíte vzdávat toho, co od rodinného života chcete Vy sama. Kromě společných rodinných chvil byste si mohla zkusit naplánovat i aktivity pouze s Vaším synem, které by Vám umožnily věnovat se v danou chvíli jen jemu. S partnerem byste si mohla zkusit promluvit o tom, jaké pocity máte ohledně střídavé péče. Mohla byste mu třeba zkusit vysvětlit, že jste si ji nevybrala, spíše s ní jen souhlasila a ačkoli chápete, že on ji chce, někdy je toho na Vás moc a jste z toho pak nervózní. Můžete také zmínit, jak je pro Vás důležité prožívat životní milníky Vašeho syna a co byste mohli společně udělat pro to, abyste na to mohla mít více klidu. Při tomto rozhovoru by Vám mohl být nápomocný také manželský a rodinný poradce, se kterým byste mohli hledat způsoby, jak optimálně nastavit Vaše rodinné soužití. Kontakty na manželské a rodinné poradny ve Vašem kraji můžete najít například zde. O tom, jak situaci lépe zvládat a jak se s ní vyrovnat, byste mohla mluvit také s psychologem či psychoterapeutem. Mohli byste společně mluvit o Vašich očekáváních od rodinného života a o tom, jak by se dala naplňovat. Psychology a psychoterapeuty můžete hledat například na webu www.znamylekar.cz nebo v našem adresáři.

Přejeme Vám do budoucna hodně rodinné pohody.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
4.9.2018

Nedělá mi dobře, když jsem na očích

Dobrý den,chci se prosím zeptat, jak řešit zřejmě sociální fobii? Nikdy mi nedělalo dobře předstoupit před lidi a něco říct, nebo kdysi jsem hrála na hudební nástroj a mívala předehrávky a to pro mě bylo utrpení. Jenže teď už delší dobu...několik let se to stupňuje, je mi hrozně nepříjemné, když se mám například účastnit porady, nebo nějakého kurzu, kde se mám třeba před všemi jen představit, nebo už jen jít mezi spolupracovníky na poradu, kde mám jen sedět a poslouchat a nemuset vůbec nic říkat. Nedělá mi dobře, když jsem na očích, středem pozornosti. Mám s tím dost problém, začnu se potit, klepat se, zrychleně dýchat. Jinak mezi lidi normálně chodím, nakoupit, v dopravním prostředku bez problému. Nebo na festival, kde je velké množství lidí, ale tam jsem v davu, nejsem středem pozornosti. Já mám problém prostě s tím, když je na mne upřena pozornost a musím něco říct, když všichni obrátí zrak na mne a čekají co řeknu...tohle nějak nezvládám. Je na to nějaká pomoc?Rada? Děkuji.

Martina zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Martino,

děkujeme, že se nás s Vaším dotazem obracíte. Svěřujete se nám s tím, jak se cítíte a co prožíváte, když je na Vás upřena pozornost okolí, např. na poradách. Začnete se potit, zrychleně dýchat a není Vám to vůbec příjemné. Vzpomínáte si, že jste podobné problémy měla už od dětství, máte však pocit, že se to v posledních letech zhoršuje. Napadlo Vás, že by se mohlo jednat o sociální fobii, a zajímalo by Vás, co se s tím dá dělat.

Zkouším si představit, jak jsou pro Vás tyto situace asi náročné. Zejména když Vás ovlivňují ve Vašem pracovním životě a nemůžete se jim asi snadno vyhnout. To, zda se skutečné jedná o sociální fobii, Vám však nejsme schopni prostřednictvím internetové poradny potvrdit.

Řada lidí zažívá v různé intenzitě stres a trému před tím, než má předstoupit před více lidí a něco jim např. prezentovat. Pokud je však stres a jeho projevy příliš intenzivní, objevuje se i v běžných situacích a tím znepříjemňuje nebo dokonce omezuje normální fungování, je určitě na místě to nějak řešit. Pomoci by Vám mohl psycholog nebo psychoterapeut, se kterým byste mohla probrat, zda se skutečně jedná o sociální fobii, a především, jak dál postupovat. Společně byste mohli pracovat na tom, abyste situace, ve kterých se cítíte nepříjemně, zvládala lépe a nemusela se jich obávat. Psychoterapeutický směr, který má velmi dobré výsledky při řešení podobných potíží, jako jsou ty Vaše, je KBT (Kognitivně-behaviorální terapie). Zaměřuje se především na nácvik chování a využívá mnoha technik, jako jsou například různá dechová cvičení apod.

Terapeuty zabývající se KBT můžete nalézt na www.cskbt.cz. Pokud byste měla zájem o odborníky s jiným zaměřením, kteří Vám také mohou pomoci, můžete je hledat například na www.znamylekar.cz , kde naleznete i recenze jiných klientů.

 Přejeme Vám, aby se Vaše situace brzy zlepšila.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
2.9.2018

Když přítel odjede, brečím a jsem mimo

Dobrý den, chtěla bych vám napsat můj problém protože už sama nevím co se se mnou děje a co s tím mám dělat. Mám přítele náš vztah trvá už skoro 2 roky. Ze začátku ke mě jezdil na víkendy aby jsme byli spolu. Tento rok dělal v květnu maturitu a neměl moc čas takže jsme se dlouhou dobu neviděli a dlouho jsme spolu nebyli. Pak si však udělal čas a přijel ke mě jedny prázdniny na 5 dní a po té zase odjel k sobě domů. A u mě nastal problém. Když večer odjel byla jsem u sebe v pokoji a uvědomila se že už tu není a brečela jsem, říkala jsem si že je to normální že se mi jen stýská a bude to v pohodě, jenže nebylo. Byla jsem hrozně dlouho mimo, skoro pořád jsem jen brečela, moc jsem nespala a nejedla jsem a pak mi z toho všeho bylo i zle (od žaludku a motala se mi hlava). Nedokázala jsem si to vysvětlit, nikdy se mi nic takového nedělo, ale teď prostě moje hlava nedokázala přijmout že můj přítel odjel. Postupem času jsem se trochu uklidnila ale pořád jsem nebyla v normálu do té doby dokud za mnou zase nepřijel. Teď u mě byl 3 měsíce (červen,červenec,srpen) a bylo to zase to stejné. Když měl třeba jet domů na víkend a já věděla že zase přijede zpátky bylo to vždy stejné, brečela jsem, nejedla jsem, byla jsem mimo, psala jsem pořád přítelovi ať jsem vrátí psala jsem mu různé důvody jen aby se vrátil. Teď když prázdniny skočili jen po 3 měsících už úplně domů, odjížděl v neděli ráno a já už od soboty byla zase mimo, celou sobotu jsem jen brečela zase nejedla a bylo mi zase špatně a to samé i v neděli. Teď je přítel pryč a já to zase nezvládám, mám strach že to nezvládnu a vím že nemůžu v tomhle stavu být než zase za mnou přijede.Tenhle můj problém řešíme jen spolu, moji rodiče to neví vím že by to nepochopili, řekli by mi že jsem hloupá že brečím kvůli klukovi. Občas mám až takový strach že si chci i nějak ublížit a jednou k tomu i málem došlo. Nevím co s tím mám dělat nedokážu se prostě uklidnit kvůli něčemu prostě nedokážu být bez přítele, nevím proč sama to nechápu, nikdy jsem taková nebyla nikdy se mi nic takového nestalo. S přítelem od sebe bydlíme 30 km takže na dojíždění to není lehké. Byla bych ráda kdyby jste mi na můj problém odpověděli a poradili mi. Děkuji.

Hanča zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Hanko,

děkujeme, že se na nás s Vaším dotazem obracíte. Svěřujete se nám se svými pocity, které zažíváte pokaždé, když s Vámi přítel není, nebo má brzy odjet. S přítelem jste spolu dva roky, ale tyto pocity rozrušení se u Vás objevily teprve před několika měsíci. Bývá Vám i fyzicky špatně, pláčete a občas přemýšlíte i o tom, že byste si ublížila. Tuto změnu si neumíte sama vysvětlit a chcete poradit, co dělat.

Zkouším si představit, jak je pro Vás tato situace asi náročná. Obzvlášť když se tahle změna stala, podle toho, co píšete, poměrně z nenadání. Rozumím tomu, že můžete být zmatená z toho, co se s Vámi najednou děje. Proto bych ráda ocenila, že jste se na nás obrátila, nezůstala s těmito pocity sama a chcete tento problém nějak vyřešit.

Skoro každý občas cítí smutek, když od něj na nějakou dobu odejde někdo, na kom mu záleží. Tyto pocity můžou být o to silnější, když s druhým trávíme delší dobu skoro všechen čas a zvykneme si na něj. Pokud Vám však prožívání takových pocitů znesnadňuje běžný život a nemůžete kvůli nim ani jíst a spát, jak píšete, myslím si, že by bylo vhodné navštívit odborníka. Psycholog či psychoterapeut by s Vámi mohl vše podrobně probrat a pokusit se s Vámi přijít na důvody, proč se tak najednou cítíte. Především byste ale mohli společně hledat způsoby, jak s Vašimi stavy pracovat a cítit se lépe. Návštěva odborníka neznamená, že je s Vámi něco v nepořádku. Mnoha lidem může v určitém období jejich života odborná pomoc a podpora hodně pomoci. Myslím si, že by to mohl být i Váš případ.

Také mě napadá, že byste se mohla svěřit nějaké kamarádce nebo kamarádovi. Mohla byste se s nimi také domluvit, že např. společně něco podniknete po přítelově odjezdu. Mohlo by Vám to pomoci přijít na jiné myšlenky a odreagovat se.

Psychologa či psychoterapeuta můžete najít např. na www.znamylekar.cz , kde naleznete i recenze klientů. Pokud byste se někdy cítila sama a neměla si s kým promluvit, nebo se bála, že si ublížíte, můžete se ihned obrátit na některou z linek důvěry.

Přejeme Vám brzké zlepšení situace.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
1.9.2018

Nic mě nebaví, netěší a cítím se prázdná

Zdravím, je mi sedmnáct let a mám pocit že můj život nemá tak nějak smysl. Cítím se strašně prázdně a divně. Nevím úplně jak to popsat, nic mě nebaví, nemám ani moc kamarádů. Nevadí mi být sama a celé dny prosedět doma. Jediné co mě nějakým způsobem uklidňuje je internet a knihy. Čtu hodně, hlavně young adult knihy, fantasy a scifi. Uspokojuje mě číst, vypnout a nechat se vtáhnout do děje. Ale když dočtu nějakou sérii knih přijdu si opět prázdná, jakoby s každým dočtením knihy, se utrhl i kousek mě a zavřel se v knize. Škola mě nebaví, chodit ven mě nebaví, jen čtení. Mám podivný pocit, stahuje se mi žaludek, pokaždé když si uvědomím že nikdy například nezažiji to, co hrdinové z knihy nebo filmu. Že nikdy nebudu št'astná. Chtěla bych sportovat, něco zažít ale nemám na to energii. Nic mě nezajímá a nic nechci dělat. Jako bych se zastavila na místě. Prostě konec. Nic mi nedělá radost, nic mě nepotěší. Nevím, jestli je to normální pubertální období nebo něco jiného. Kamkoliv mám jít mezi lidi, jsem nervozní, nesvá a bývá mi blbě. S mámou si moc nepovídám a takhle mi to vyhovuje, s otcem se nestýkám a s novým manželem mamky, si sice rozumím ale nijak důvěrně a otevřeně si s ním nepovídám. Nevím jak dál a co s tím.

Anet zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Anet,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, s kterou jste se obrátila na naši poradnu. Píšete nám, že Vás trápí, že Vás nic nebaví a cítíte se prázdná. Zmiňujete se, že nemáte moc kamarádů, ale nevadí Vám být sama. Ve volném čase hodně čtete, to jediné Vás baví, ale jakmile knihu dočtete, opět vevnitř pociťujete prázdnotu. Ráda byste byla ve svém životě více šťastná a měla energii sportovat nebo dělat jiné zajímavé věci, jako třeba dělají postavy, o kterých si čtete. Trápíte se při představě, že ve svém životě nic takového nezažijete. Obracíte se na nás, protože nevíte, co se svými pocity dělat.

Představuji si, jak těžké může být prožívat takové pocity. Je mi o to víc sympatické, že jste se rozhodla napsat nám do poradny a najít v sobě energii udělat první krok k tomu, aby se Vaše situace mohla zlepšit.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že ve svém životě momentálně postrádáte něco, co by ve Vás zažehlo jiskru a nastartovalo Vás dělat věci, který by Vás bavily a z kterých byste se radovala. Nevím, jak dlouho prožíváte pocity, které popisujete. Je však přirozené, že někdy v našich životech můžou nastat chvíle nebo období, kdy se cítíme hůř a můžeme v sobě prožívat i pocit prázdna.

Napadá mě, že by mohlo stát za to vyzkoušet si sepsat to, s čím nejste momentálně spokojená, a připojit k tomu nápady, jak by se daná konkrétní oblast dala zlepšit. Například jste nám psala, že byste ráda sportovala. Když uděláte první krok a vyberete si konkrétní druh sportu, kterému byste se ráda věnovala, můžete pak udělat i další krok, kterým by bylo naplánování si dne nebo konkrétního času, kdy byste šla daný sport vyzkoušet. Nebo připravení si oblečení, které si na sportování oblečete, domluvení si parťáka apod. Takto si můžete sepsat několik dílčích kroků k tomu, abyste svého cíle sportovat mohla snadněji dosáhnout. Pokud byste zjistila, že Vás vybraný sport nebaví, alespoň ho budete moct vyškrtnout ze seznamu různých sportů a zaměřit se na vyzkoušení jiného. Se sepsáním jednotlivých kroků to můžete zkusit i u jiných oblastí, které byste chtěla ve svém životě změnit.

Vzhledem k tomu, že jste zmiňovala, že moc ráda čtete, tak mě napadá, že byste mohla třeba vyzkoušet zapojit se do některého ze čtenářských klubů (třeba online čtenářsky klub www.cbdb.cz/ctenarsky-klub), kde byste mohla sdílet dojmy o knihách, které jste pročetla, a popovídat si o nich i s jinými čtenáři. Třeba by to mohlo časem přinést i nějaká nová přátelství nebo zážitky netýkající se jen knih.

Přemýšlím také nad tím, jestli jste se pokusila popovídat si o pocitech, které Vás teď trápí, s někým blízkým. I když z počátku muže být těžké a stát nás mnoho sil otevřeně mluvit o důvěrných a osobních pocitech, často se nám může rozhovorem ulevit a také možná zjistíme, že na to nemusíme být sami. Ráda bych Vás proto podpořila v tom, abyste se se svými pocity někomu svěřila. Možná máte někoho ve svém blízkém okolí, komu důvěřujete natolik, že byste mu/ji o svých pocitech řekla.

Důvody a příčiny nepříjemných pocitů můžou být u každého jiné a často pro nás také může být náročné uvědomit si, co nám je způsobuje a co konkrétně bychom chtěli v našich životech změnit nebo zlepšit a jak. Napadá mě proto, že byste si mohla o své situaci popovídat i s psychologem nebo psychoterapeutem, se kterým byste mohli společně podrobněji zmapovat pocity, které prožíváte, zkusit najít jejich příčinu, a hlavně hledat způsoby, jak s nimi pracovat dál, abyste se cítila lépe. Ráda bych Vám doporučila např. stránku www.znamylekar.cz, kde najdete mnoho kontaktů, které můžete využít. Jestli máte na Vaší škole školního psychologa, můžete se s tím, co Vás trápí, obrátit i na něho.

Přejeme Vám mnoho energie a odhodlání,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
1.9.2018

Nechám si vše líbit, jen abychom nebyly rozhádané

Dobrý den, už dlouho mě trápí vztah s mojí ‘kamarádkou’ pokud se tomu tak dá říct. Chodíme spolu do třídy, na strědní školu. Ona má přítele, kterého nedokáže opustit, i když to není zdravý vztah a potom si veškerou zlost vybíjí na mě a já se k tomu neumím postavit čelem. Nechám si vše líbit a to jen proto, protože bych nesnesla chodit do školy, když bychom byli rozhádané. Máme stejné kamarády ve třídě a proto jsem s ní radši za dobře, bojím se totiž, že by si je převedla na svou stranu a nikdo by se semnou nebavil. Netěším se na nic víc, než na to, až dodělám maturitu a už se nikdy neuvidíme. Vůbec nevím jak z toho ven, protože když semnou má nějaký problém, tak se mu udělá psychicky i fyzicky dost zle a nedokážu nic dělat, nedokážu jíst, jen nad tím přemýšlím. Nevím si rady kudy kam, okolí mi říká kašli na ní, ale já nesnesu se s ní vídat pokud bychom byly rozhádané.. Děkuji za jakoukoliv odpověď

Kristýna zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Kristýno,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Píšete nám o trápení, které Vám způsobuje vztah s Vaší spolužačkou. Popisujete, že si na Vás vybíjí negativní emoce ze vztahu s jejím přítelem. Vy se tomu nedokážete bránit, protože by Vám bylo nepříjemné, kdybyste se rozhádaly, a Vy jste ji musela dále potkávat ve třídě. Navíc máte strach, že by se Vaši společní kamarádi přidali na její stranu a zůstala byste sama.

Z Vašeho dotazu vnímám nespokojenost se současnou situací, ale zároveň strach z toho, co by se stalo, kdybyste své chování změnila. Píšete, že po maturitě se spolužačkou už nikdy nechcete vidět - chápu to tak, že chcete pouze vyřešit to, co se děje teď, a vyhnout se hádkám. Říkám si, jak je pro Vás asi náročné snášet nepříjemné chování spolužačky a trápit se pomyšlením na to, co by se dělo, kdybyste se rozhádaly. Napadá mě, že si možná připadáte bezmocně, když víte, že Vám to nedělá dobře, ale nedokážete s tím nic dělat. V situaci konfliktu každý reagujeme jinak a je pochopitelné, že byste se mu chtěla vyhnout.

Možná byste si v klidné chvíli mohla se spolužačkou zkusit promluvit o tom, co prožíváte. Říci ji, že se Vás její chování dotýká a že se Vám nelíbí. Uznávám, že to chce jistou dávku odvahy, ale možná Vaší spolužačce nedochází, jak Vás celá situace trápí. Možná se více soustředí na problémy s přítelem a netuší, že se cítíte špatně. Pokud by to bylo možné, mohla byste také zkusit trávit více času o samotě s Vašimi společnými kamarády. Jednak byste tak mohla snížit množství času, kdy snášíte nepříjemné chování Vaší spolužačky, a jednak byste sblížením s jinými spolužáky mohla posílit šanci, že se k Vám v případě konfliktu neobrátí zády.

O svých potížích byste také mohla mluvit s někým blízkým mimo třídu - například s kamarádkou z jiného prostředí nebo s maminkou. Mohla byste si tak vyslechnout názor někoho třetího, kdo by Vás mohl podpořit a podělit se o své zkušenosti s řešením konfliktů mezi kamarádkami. Další možností by mohla být návštěva školního psychologa, pokud ho na Vaší škole máte. Mohla byste s ním probrat celou záležitost do všech podrobností a společně hledat takové řešení, které by Vám pomohlo celou situaci zvládnout. Také byste s ním mohla mluvit o pocitech, které ve Vás konflikt vyvolává a hledat způsoby jejich zvládání. Pokud školního psychologa nemáte, mohla byste zkusit kontaktovat jiného psychologa nebo psychoterapeuta. Kontakty najdete například na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, abyste zbytek střední školy prožila v co největší pohodě.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
1.9.2018

Jak překonat prokrastinaci?

Dobrý den, stále častěji mám problém s odkládáním povinností. Sice to zní banálně, ale pro mě to představuje nepřekonatelný problém. Nějaké maličkosti nejsou tak hrozné, ale stále víc odkládám opravdu důležité věci. Jde to až do takového extrému, že sice vím, že to potom nestihnu když to neudělám teď, že na to budu mít jen jeden den (místo třeba měsíce, co jsem na to měla čas a mohla to v klidu udělat, zařídit), ale stejně se do toho nemůžu pustit dřív než opravdu na poslední chvíli, za vteřinu dvanáct, a pak jsem v neskutečném stresu a trpím depresí, že nic nezvládnu. Ale i když si řeknu, že příště to tak neudělám, že začnu dřív, abych z toho pak nebyla tak vynervovaná, tak to tak udělám úplně stejně, a ještě hůř. Už jsem kvůli prokrastinaci prodlužovala bakaláře na VŠ, jen kvůli tomu, že jsem se nedokázala dokopat k nějaké činnosti, a momentálně mám problém s dokončením magistra, kdy se na mě opět valí mnoho povinností, ale já stejně nejsem schopná začít něco dělat i když vím, že jakmile hned nezačnu, tak budu úplně v háji. Stejně tak jsem třeba odkládala objednání se k zubaři, až jsem tam přes dva roky nebyla. Všechno, co je pro mě opravdu nepříjemné nebo obtížné a nezvládnutelné neustále odkládám až do takové chvíle, kdy je mi z toho potom špatně a přepadávají mě návaly úzkosti. Ale nedokážu o tom mluvit s nikým s rodiny nebo přátel, protože je to pro mě také nepříjemné přiznat si, že je se mnou něco špatně. Nejhorší je, že vím, že bych měla začít, že bych to neměla odkládat, že to pak může dopadnout špatně, ale já to přesto odložím až na tu nejposlednější chvíli, až je někdy opravdu pozdě. Už jsem tak selhala v několika důležitých věcech, a teď se bojím, že nedokážu dokončit školu, protože je toho na mě moc a já místo toho, abych se vrhla aspoň do jedné věci, tak nedělám nic a třeba celý den promrhám úplnými zbytečnostmi a večer pak probrečím jak jsem nemožná a zbytečná. A na druhý den je to úplně stejné. Mám pocit, že je to pořád horší. Nevím, jak to mám překonat. Budu vděčná za jakoukoli radu.

Kateřina zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Kateřino,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám, že Vás dlouhou dobu trápí, že neustále odkládáte důležité a obtížné povinnosti na poslední chvíli. Vzhledem k tomu, že Vás čeká ukončení magisterského stupně VŠ, máte obavy, jestli školu zvládnete úspěšně ukončit. Žádáte nás o radu, jak neustálé odkládaní povinností překonat.

Po pročtení Vašeho dotazu mám dojem, že se nacházíte v jakémsi bludném kruhu, z kterého toužíte vystoupit, ale nedaří se Vám to. Dokážu si představit, jak frustrující a stresující muže být mít tyto pocity, zvlášť před tak náročným úkolem jako je úspěšné zakončení studia.

Napadá mě, že možnou příčinou Vaší prokrastinace může být strach z příliš důležitých nebo náročných úkolů. Mohlo by Vám proto pomoct všimnout si momentů, kdy Vám začnou běhat hlavou negativní myšlenky, a nahradit je třeba představou toho, že úkol, který Vás čeká, je relativně jednoduchý, nenáročný a že ho lehce zvládnete. Třeba Vám také pomůže uvědomit si, že práce, které se musíte věnovat, nemusí být perfektní. Nejpodstatnější pravděpodobně většinou je, že bude dokončena. Představit si také můžete, jak se budete cítit, když budete mít daný úkol včas splněný.

Prokrastinace v různé míře trápí řadu lidí. Existuje však mnoha způsobů, jak s dlouhodobým odkládáním úloh pracovat. Spoustu užitečných tipu, jak překonávat prokrastinaci, můžete najít na internetu nebo v řadě knih, které téma prokrastinace rozebírají podrobněji.

Z Vašich slov chápu, že problém odkládaní různých úkolů Vás trápí už delší dobu a možná jste už mnohé techniky vyzkoušela. Přemýšlím, jestli by Vám pomohlo, kdybyste na nepříjemné pocity, které prožíváte, nemusela být sama. Dokážu si představit, že zvládat všechny povinnosti může být o to těžší, když Vás tíží pocity, o kterých s nikým raději nechcete mluvit. Říct někomu o tom, co nás trápí a co je pro nás nepříjemné přiznat, může být někdy náročný úkol sám o sobě. Přesto si říkám, že svěření se se svými pocity a starostmi někomu blízkému by Vám mohlo přinést pocit úlevy. Možná také zjistíte, že s prokrastinací má nebo měl zkušenost i někdo z Vašich známých, který by Vám mohl například poradit, co fungovalo a pomohlo jemu.

Zvládnout vše sama může být těžké a vyčerpávající. Ráda bych Vás proto také podpořila ve vyhledání služeb kouče, psychologa nebo psychoterapeuta, kterému byste se o potížích s odkládáním povinností mohla bez obav svěřit, a se kterým byste mohli společně pracovat na jejich úspěšném překonávaní. Užitečné kontakty naleznete např. zde. Můžete také zkusit kontaktovat poradenské centrum Vaší univerzity, kde Vám mohou poskytnout několik konzultací zdarma.

Přejeme mnoho odhodlání.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
1.9.2018

Mám ukončit nefungující manželství?

Dobrý den, prosím o radu, zda mám ukončit nefungující manželství. Můj manžel byl první a jediný se kterým jsem kdy chodila.Bylo mi čerstvých 18, jemu 22. Vzali jsme se po 1,5 roční známosti, kdy už jsem byla těhotná. Již tenkrát jsem měla pochyby, zda dělám správně, něco mi na něm nesedělo. Ale nešlo to jinak, už kvůli rodičům a moje představa byla taková, že se to spraví....těšila jsem se na dítě a na rodinný život. O ruku mě ani nepožádal. Když jsme rozváželi pozvánku na svatbu k mé sestřenici, ošklivě na mě křičel, protože jsem spletla cestu. Pak jsem měsíc ležela pro krvácení v nemocnici a tehdy ještě budoucí manžel za mnou přijel párkrát a pak vždy chvátal za klukama, nebo na schůzi od obce atd. Přivezl si s sebou sušenky a ty přede mnou snědl. Byla svatba, kterou jsem si neužila, o svatební noci byl opilý a nutil mě k sexu, i když jsem ho měla od lékařů zakázaný. Den po svatbě jsem opět nastoupila do nemocnice.Svatební dary rozbalil sám, což mě dodnes mrzí. Bydleli jsme u mých rodičů ve dvou pokojích. Narodila se dcera, po třech letech syn, v té době jsme stavěli svépomocí rodinný dům, nedaleko mých rodičů. Bydleli jsme u rodičů 7 let. Rychle to uteklo, měla jsem v sobě několik krizí, ani nevím, jak jsem to přežila, ale hodně mi pomohlo, že byly děti. Nastěhovali jsme se do nového domu. Já nastoupila do práce. Otěhotněla jsem potřetí, ale dohodli jsme se, že půjdu na potrat. Asi rok jsem měla psychické problémy a začala jsem manžela nenávidět. Pořád jsem myslela na další dítě. Za rok jsem vysadila prášky a potřetí otěhotněla. Po třetí mateřské jsem si hledala práci a jelikož jsem byla vedena na ÚP,brala podporu 2500, požádala jsem manžela, zda by mi přispíval na domácnost, do té doby jsem z rodičovské 7500 platila jídlo, ošacení já. Manžel má od začátku vztahu účet, na který já nemám přístup. Vydělá velmi slušné peníze. Řekl mi, že se kvůli mě nezadluží a přispíval mi 500 kč na týden, což samozřejmě nemohlo stačit. Půjčovala jsem si od rodičů, bylo mě trapně. O děti se od začátku nezajímal, jen na ně křičel. Začal se nás stranit a více času trávil v suterénu, kde se koukal na počítač, pil pivo a poslouchal muziku. Na návštěvu k jeho rodičům jsem jezdila sama s dětmi. Vždy se na něco vymluvil, aby tam nemusel. Několikrát se stalo, že odjel v sobotu, nebo neděli dopoledne v 10 hodin a přijel o půlnoci. Nyní jsme manželé 17 let, děti .16,13,7. Já chodím 4 roky do práce. Mám svůj účet, ze kterého platím jídlo, ošacení, benzín, dárky, jde na to 100% mého platu. Manžel platí poplatky za dům a zbytek si šetří. Nikam na dovolené nejezdíme. Dům se neudržuje, zábradlí na balkoně každou chvíli spadne,dodnes nemáme plot, schody ke vchodu, manžel to neřeší, ale koupil si zahradní traktůrek, který nepotřebujeme, máme velmi malý pozemek. Před 4mi lety se rozbil bazén, jak manžel křičel že mojí vinou. 3 roky byl rozbitý, nefunkční, v létě nikam nejezdíme, tak se děti nekoupaly, byly zalezlé doma. Před rokem jsem si našetřila a jela do firmy, aby nám bazén opravila. Manžel by to nikdy neudělal, protože to byla moje vina, na dětech mu nezáleží. Když přijede po práci domů, schová se u sebe v suterénu a tam vydrží až do večera. Nekomunikujeme spolu vůbec. Manžel podniká, takže často vyřizuje telefony, ve kterých je velmi milý a slušný, lidé si ho chválí. Doma však jenom křičí a dost sprostě nadává. Na dům a zahradu jsem sama. Všem vyhoví, ale vlastní rodina ho nezajímá, vč. jeho rodičů, velmi nemocných. Nejede se za nimi ani podívat, nezavolá,nenakoupí jim neopraví atd. dělám to za něj. Zkrátila jsem si po čtyřech letech v práci úvazek z důvodu nástupu nejml. syna do 1. třídy, což manžel okomentoval, co jako budu doma dělat. Když jsem dceři vymalovala pokojík, manžel na to po 3 měsících přišel, našel zamazaný kýbl od barvy a křičel na mě, že jsem k ho..., že jsem pí.., nic neumím do všeho se se.. atd. Já jsem se celá rozklepala a musela z domu pryč. Když jsem si udělala na zahradě skalku, hodil po mě lopatu, ať to rozkopu, nebo to udělá on, skalka je tam dodnes už 7 let. Nezaleje ani skleník, ale šel zalívat stromy k obecnímu úřadu. Peníze od něj nevidím žádné, vše si pečlivě schovává, má i trezor. Začal si zamykat kanystr s benzínem na zámek, abych si nemohla dolít benzín do auta. Jednou na vánoce se opil, křičel na mě, pak vyhodil pojistky a zamkl se v suterénu. Děti šíleně brečely, já hledala svíčku,celá jsem se klepala. Situací za těch 17 let bylo několik. Celých 17 let lituju, že jsem si ho tenkrát vzala. Za děti jsem velmi ráda. Minulý rok mu chodili často sms, nikdy jsem to neudělala, ale podívala jsem se. Psal si s jednou ženou o mě cituji " Ať kráva čumí, jak utrácím ", pak mu jedna poslala svoji nahou fotku. Když jsem se ho ptala, ani nehnul brvou, nevysvětlil, choval se dál jako by nic. Loni jsem podala žádost o rozvod, jakmile se to dozvěděl, začal vyhrožovat a nadávat. Pak jsem dostala strach a žádost stáhla. Asi 3 měsíce jsme se snažili spolu žít, ale nešlo to. Nebavíme se , manžel přijde do kuchyně a já jdu k dětem do pokoje. Ignorujeme se. Je to neštěstí. Nyní chci žádost podat znovu a definitivně, ale přesto chci od někoho slyšet názor, jestli dělám dobře. Na jedné straně se 17 let trápím tím, že žiju s manželem, který nás finančně zajistí, ale domů se netěším a bojím, kdy přijde. Nechci udělat něco, co by dětem mohlo ublížit, i když teď prakticky žiju já s dětmi a manžel jakoby sám pro sebe. Bojím se změny, toho jak budou reagovat děti, příbuzní, jak to zvládnu i finančně, psychicky atd. Myslím si, že je manžel hodně sobecký. Ráda dělám na zahradě, občas se sejdu s kamarádkou, miluji děti.... Nebo to vydržet a žít si svůj život. Milence nemám, ani si hledat nechci, jsem pořád vdaná, ale nešťastná. Domluva s ním není, protože buď odchází z místnosti, nebo se otočí ke mě zády a nebo na mě začne kričet "ehm ehm ehm jo jo jo, to je všechno nebo ještě něco " to jsou jeho slova, jak řeší věci mezi náma. Před lidmi se chová úplně jinak, nikdo by to do něj neřekl, bojím se že budu ta nejhorší a on ten chudák. Předem děkuji za odpověď Petra

Petra zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Petro,

děkujeme, že se na nás s Vaším dotazem obracíte. Popisujete nám své manželství, které vnímáte jako v podstatě od začátku nefungující. S manželem jste už 17 let a máte společně 3 děti. Vzali jste se po poměrně krátké známosti a už v té době jste si nebyla jistá, zda děláte správně. Doufala jste však, že se vše spraví a budete mít hezký rodinný život. To se však nestalo a Vy litujete, že jste si manžela vzala. Jednou už jste dokonce požádala o rozvod, ale následně svou žádost ze strachu stáhla. S manželem se skoro nebavíte a máte pocit, že ho ani děti nezajímají. Ráda byste podala žádost o rozvod znovu, ale zajímalo by Vás, jaký na to máme názor.

Dokážu si představit, že je pro Vás rozhodnutí ukončit vztah s manželem asi náročné. Nehledě na to, jestli je vztah nefungující nebo alespoň částečně fungující, 17 let je dlouhá doba. Myslím si, že je tato obava z následků naprosto přirozená.

Napadá mě, že můžete zvážit, zda si nezkusit s manželem ještě jednou promluvit. Svěřit se mu se svými pocity a říci mu, že vážně uvažujete o rozvodu, pokud se ve Vašem vztahu něco zásadního nezmění. Pokud byste nechtěla být na tento rozhovor sama, můžete společně navštívit některou z manželských nebo rodinných poraden, kde můžete vše probrat v bezpečném prostředí a případně i společně za pomoci odborníka zapracovat na nějakém řešení.

Pokud si s ním už ale promluvit nechcete, je to také úplně v pořádku. Odborníka můžete navštívit i sama. V poradně byste se mohla svěřit se svými obavami a společně je s odborníkem podrobněji probrat. Také byste mohli vymyslet, jak postupovat ohledně rozvodu, pokud byste se tak rozhodla.

Vyjádřila jste svou obavu z toho, jak bude okolí na Váš rozvod reagovat. To je něco, na co Vám nikdo nemůže odpovědět. V dnešní době je však rozvod poměrně běžná věc. Pokud v manželství nejste šťastná a nevidíte možnost, jak tento stav zlepšit, rozvod je řešení. Jde primárně o Vás, okolí si zvykne. Možná že se pak i zlepší vztah mezi Vašimi dětmi a Vaším manželem a Vy budete mít šanci na nový život. Rozhodnutí je však na Vás.

Toto období pro Vás může být náročné a plné změn. Napadá mě proto, zda nemáte někoho blízkého, komu byste se mohla svěřit a vše s ním probrat, abyste na to nebyla úplně sama. Kromě manželské poradny se můžete obrátit i na psychologa nebo psychoterapeuta mimo ni, kontakt můžete najít např. na stránce www.znamylekar.cz. Kromě pomoci s řešením aktuální situace Vám může být odborník oporou např. i pro následné období.

Přejeme Vám hodně sil.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
1.9.2018

Přejídám se a nemám sílu s tím nic dělat

Dobrý den, mám problémy s přejídáním a nemám sílu s tím nic dělat. Asi před dvěma lety jsem usoudila, že jsem tlustá a nelíbím se sama sobě (163 cm, 58 kg). Začala jsem tedy 2x týdně běhat cca 4-5 km a měla jsem zhruba 2x týdně trénink karate...většinou jsem tam nechodila, ale když už, tak to nebylo nijak náročné. Ze začátku se mi nedařilo, váha klesla možná tak na 57 kg. Začala jsem si psát vše, co jsem snědla, ale nijak jsem nad tím nepřemýšlela. Většinou jsem měla menší snídani, oběd ve škole a když jsem došla domů, snědla jsem opravdu hodně sladkostí. Večeře byla zase menší, protože už jsem byla přecpaná. Postupně jsem se ty čokolády a sušenky snažila nahradit třeba jogurty s musli nebo ovocem, ale stejně se na to sladké vždycky místo našlo. Svačiny jsem ale redukovala a pak vždy, když jsem měla hlad, tak jsem se raději napila. Váha spadla asi na 52 kg. O prázdninách jsem byla doma, takže jsem ve svém jedení málo pokračovala. Jela jsem akorát na soustředění, kam jsem se těšila, protože tam zhubnu. Bohužel jsem ale necvičila, místo toho jsem trénovala děti. Neměla jsem tedy moc výdej a to mě štvalo. Na snídani jsem si vždycky dala 1 rohlík a oběd a večeři jsem se snažila nedojíst. Pokud byla svačina, tak jsem ji vyhodila a při poledním klidu jsem šla vždycky do umýváren si udělat pár sklapovaček. Měla jsem ještě jeden tábor, tam to bylo podobné, ale jedla jsem sladkosti, chipsy atd. Po těchto prázdninách jsem měla cca 49 kg z čehož jsem byla nadšená a lehce zděšená. Menstruaci jsem měla za prázdniny jen jednou a to 2 dny, předtím to bylo někdy v dubnu. Už na táboře jsem párkrát slyšela, že jsem hubená, ale po příchodu do školy se na to všichni začali ptát. Mysleli, že nejím, ale já oběd vždycky snědla celý. Když byla nějaká párty u někoho, příšerně jsem se přežrala. Všichni pili a já jedla. Vytvořila jsem perfektní iluzi toho, že jím hodně, ale nepřibírala jsem. Na tréninky jsem nechodila skoro vůbec, běhat jsem přestala a cvičila jsem si doma-klasika na břicho a zadek podle videí. Váha stále klesala (cca 47 kg)a já si všímala, že i přesto, že mám tlustý svetr musím trávit přestávky u topení, abych nezmrzla. Chtěla jsem přibrat, ale né moc. Řekla jsem si, že o Vánocích přiberu. Upekla jsem hodně cukroví a většinu jsem pak i snědla...celé Vánoce jsem se vlastně jen přejídala a opravdu jsem přibrala. Ale před Vánoci jsem měla asi 44,5 kg, takže jsem tvrdila spolužákům, že jsem přibrala 3 kila, ale nešlo to poznat. S karate jsem definitivně sekla a cvičila si doma, což rodiče otravovalo, takže jsem začala chodit do posilovny. Nejdřív jen 2x týdně asi na hodinu a půl, pak 2, pak 3 hodiny. To jsem potom samozřejmě zredukovala na cca ty 2 hodiny. Myslela jsem si, že budu přibírat, ale na to jsem jedla málo. Zařadila jsem si tedy takový cheat day, kdy jsem odpoledne vyžrala všechno možný. Cítila jsem se pak špatně a o to víc jsem cvičila. Nejhorší týdny byly asi, když jsem ve středu, pátek i v sobotu byla v posilovně, ve čtvrtek jsem si půl hodinu cvičila doma a v neděli taky doma. Těch 47 kg jsem si pořád držela. O prázdninách jsem byla na dovolené s allinclusive, praktikant na táboře a za tu dobu jsem cvičila jen párkrát. Samozřejmě jsem přibrala, ale né z normálního jídla. Záměrně jsem vynechávala snídaně, někdy obědy a večeřela jsem málo a večer se přejedla chipsů nebo jiných nezdravých věcí (opravdu jsem se přejídala, jakože to fyzicky bolelo a potila jsem se). Po každém přejedení jsem ale měla nutkání to vycvičit. Teď už ale nemám ani to. Svěřovala jsem se s tím mamce, ale ta tvrdí, že je to normální a že se o tom nehodlá bavit dokud nebudu mít zase měsíčky. A teď jsem tady s 52 kily, zase přejedená a nevím, jak přestat a jíst zdravě, normálně a být se sebou nějak srovnaná. Děkuji za jakoukoliv radu či pomoc.

inkell zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Popsala jste své pokusy o zhubnutí, které trvají asi dva roky. Začalo to nespokojeností s vlastním tělem. Postupně jste se začala omezovat v jídle a snažila jste se cvičit. Oproti původní váze jste v jednu chvíli ztratila skoro 14 kg. Ačkoli jste měla radost, že se Vám podařilo zhubnout, začala jste si všímat i neplánovaných změn, jako byla zvýšená citlivost na chlad a prodloužení menstruačního cyklu. Rozhodla jste se, že se pokusíte znovu přibrat a kromě toho, že jste začala více jíst, jste také intenzivně cvičila, což ale Vaši hmotnost nakonec spíše udržovalo. Po prázdninách, kdy jste cvičila méně a neomezovala se v jídle včetně nezdravého, jste opět přibrala. Trápí Vás, že se nedokážete ubránit přejídání nezdravými jídly, kterých jste se těžko vzdávala i při pokusech o zhubnutí. Chtěla byste radu, jak jíst zdravě, přestat se přejídat a být se sebou srovnaná.

Dospívání je pro řadu dívek spojeno s tím, že se na sebe a své tělo začnou dívat kriticky a mohou i zatoužit na sobě něco změnit. Také Vy jste se kvůli nespokojenosti s postavou rozhodla ke změnám, které jste v dotazu popsala. Říkám si, že jste jim obětovala hodně času a úsilí, což bylo jistě náročné. Nyní jste v situaci, kdy jste nespokojená a nevíte, jak dál. Reakce mamky, které jste se svěřila, Vám nebyla příliš nápomocná. Je ale zcela pochopitelné, že Vám přejídání dělá starost. Působí Vám dokonce i fyzickou bolest a cítíte se neschopná tomuto nutkání odolat. Nejen přejídání, ale ani vynechávání jídel nebo příliš málo jídla a živin není pro zdravé fungování těla ideální. Stravovací návyky se ale dají změnit, i když to nemusí být jednoduché.

Pomoci by Vám v tom mohl nutriční terapeut. Ve spolupráci s ním byste si mohla sestavit takový jídelníček, jaký by Vám vyhovoval. Mohli byste se věnovat i otázce přejídání. Pro první schůzku by mohlo být užitečné, kdybyste s sebou vzala tento pečlivě zpracovaný dotaz, ve kterém jste zachytila historii Vašich obtíží. Někteří nutriční terapeuté vykonávají svou praxi v nemocnicích a poliklinikách, mohla byste tedy zkusit vyhledat webové stránky nejbližšího takového zařízení a poohlédnout se po kontaktu na tamní nutriční poradnu. O kontakt nebo i doporučení byste mohla požádat také svého praktického lékaře. Další možností pomoci, kterou byste mohla vyzkoušet, jsou služby a aktivity Centra Anabell. Zabývá se pomocí a podporou pro osoby s poruchami příjmu potravy a kromě nutriční poradny nabízí například i svépomocné skupiny a diskusní fórum. Mohla byste přes ně také potkat lidi s podobnými zkušenostmi, které byste pak mohli třeba sdílet a vzájemně se podporovat.

Připadá mi, že vnímáte, že Vaše potíže se netýkají pouze toho, jak vypadá a jak se cítí Vaše tělo, ale také toho, jaký vztah máte sama k sobě. V tom by Vám mohl pomoci psycholog nebo psychoterapeut, se kterým byste mohla mluvit o příčinách a souvislostech Vašeho přejídání, o významu jídla a cvičení ve Vašem životě a o tom, jak vnímáte sebe a své tělo. Psychologické poradenství nabízí také zmíněné Centrum Anabell, nebo si můžete psychologa či psychoterapeuta ve svém okolí zkusit vyhledat například pomocí webu www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, abyste se brzy cítila dobře ve svém těle.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
1.9.2018

Rodiče se rozvedli a já se musím rozhodnout, s kým bydlet

Dobrý den, ráda bych se s vámi poradila. Mám už rok rozvedené rodiče a momentálně jsem svěřena do péče matky. Ta se ale rozhodla odstěhovat za novým přítelem i s mou sestrou, což jsem odmítla a zůstala bydlet s otcem. Bylo to komplikované, jelikož bydlel v zahraničí a vrátil se až před měsícem. Zažádal o svěření do péče. Bydlí od sebe s matkou celkem daleko a pravidelně za ní dojíždím. Ovšem nevím ale, jak se teď rozhodnout. U otce mi není moc doma dobře. Má přítelkyni, se kterou si moc nerozumím, otec mi nevaří dělá ze mně služku,peru, uklízím a žehlím pořád. Mám také ale své koníčky, jako trénování dětí v rozvoji pohybu a jezdectví. U matky se mám doma o dost lépe. Rodiče ale bydlí daleko od sebe a rozhodnutí kde budu bydlet je zcela na mně. Soud bude do 14 dnů a co nejdříve se to musí vědět. U matky ale neznám okolí, nemám kamarády a musela bych přestoupit na školu (druhý ročníku gymnázia). Slíbili mi, že by mi koupili vlastního koně, což je můj sen už dlouhou dobu, ale nevím, jestli zvládnu přejít na jinou školu a vzdát se domova a prostředí, ve kterém momentálně žiju. Stěhovala jsem se už před 7 lety z Moravy. Děkuji za jakoukoli radu, opravdu už nevím, co dělat.

Denny zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

ceníme si důvěry, se kterou jste nám do poradny napsala. Ve svém dotazu nám píšete, že se momentálně nacházíte v náročné situaci, kdy se musíte rozhodnout, jestli zůstanete bydlet s otcem nebo s matkou. U matky se Vám bydlí lépe než u otce, ale bydlení s ní by vyžadovalo přestěhování se do nového prostředí a přestup na novou školu, čehož se bojíte. Když byste se rozhodla bydlet s otcem, mohla byste zůstat v prostředí, na které jste zvyklá. U otce však musíte dělat více domácích prací a také si moc nerozumíte s jeho přítelkyní. Žádáte nás o radu, co dělat.

Chápu, jak náročné může být stát před takovým rozhodnutím. Po přečtení Vašeho dotazu mi proběhlo hlavou, že je velmi fajn, jak jste si dokázala celou situaci, ve které se momentálně nacházíte, zhodnotit a vypíchnout klady a zápory obou alternativ, mezi kterými se rozhodujete.

Zmínila jste se, že u Vaší mámy se Vám bydlí lépe. Obáváte se však přesunu na novou školu a do nového prostředí, ve kterém nemáte zatím žádné přátele. Obavy, které prožíváte, jsou naprosto přirozené. Změna prostředí a tím spíše školy a kolektivu v nás může vyvolat stres, protože to znamená příchod do něčeho nového, neznámého, a tak často nevíme, co od toho čekat a nechce se nám do toho. Nové prostředí Vám však může nabídnout mnoho nových přátel a nových zážitků. Navíc přestěhováním se nemusíte ztratit ani přerušit kontakt se starými kamarády.  Můžete se navštěvovat při cestách za otcem a v mezičase udržovat kontakt např. prostřednictvím sociálních sítí.

Na druhé straně, pokud by pro Vás bylo stěhování teď příliš náročné nebo jste se nechtěla vzdát současného místa bydliště a jeho výhod, napadá mě, že byste si mohla s octem zkusit popovídat o tom, co Vám u něj nevyhovuje. Možná by se Vám společně podařilo domluvit na nějakém pro Vás přijatelnějším rozdělení domácích prací.

Chápu, že rozhodnout se před tím, než jsme si jistí, jak nám věci budou vyhovovat v budoucnu, není lehký úkol. Přijde mi však fajn, že toto rozhodnutí máte možnost udělat sama. Sice to může být těžké, ale bude to podle Vás. Pokud by Vám i po zvážení všech okolností a výhod a nevýhod Vaše rozhodnutí časem nevyhovovalo, je pravděpodobné, že ho bude možné přehodnotit a změnit.

Přemýšlím také nad tím, jestli by bylo možné popovídat si o rozhodnutí, které musíte učinit, s oběma rodiči. Dokážu si představit, že společný rozhovor by mohl pomoct Vašim rodičům pochopit, co Vás trápí, a také pochopit důvody toho, proč je pro Vás náročné se teď rozhodnout.

V případě, že byste si ráda popovídala o celé situaci s někým nezaujatým, kdo Vám i může pomoci v procesu rozhodování, můžete se obrátit např. na školního psychologa, pokud na Vaší škole pracuje, psychologa nebo psychoterapeuta mimo školu nebo i na  linku důvěry.

Přejeme Vám, abyste byla spokojená, ať už se rozhodnete jakkoli.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
31.8.2018

Jak odstranit nepříjemné sny?

Dobrý den, popis situace: Manželce se velmi často zdají násilné sny, ve kterých ji někdo pronásleduje s úmyslem vraždy anebo znásilnění. Včera se ji zdál (jako již poněkolikáté sen), kdy byla u cizího člověka v bytě a on ji nutil mu upéct a pak ji znásilnil. Chtěl bych se Vás v tomto zeptat na následující: 1. Jak tyto nepříjemné sny odstranit? 2. Má nějaký psychologický význam/podtext ono upečení? Děkuji Michael

Michael zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Michaeli,

ve Vašem dotazu nám píšete, že Vaše manželka mívá často nepříjemné sny násilného charakteru. Ptáte se nás, jak tyto sny odstranit. Zároveň byste se rád dozvěděl, jestli má pečení v jejím snu nějaký psychologický význam.

Dokážu si představit, jak děsivě můžou působit sny Vaší manželky o tom, jak ji někdo pronásleduje a hrozí jí smrt nebo znásilnění. Protože nám píšete tento dotaz Vy, vytváří to ve mně dojem, že Vám na Vaší manželce velmi záleží a její sny Vám taktéž způsobují starosti. Podle některých psychologických teorií nepříjemné sny mohou někdy v přeneseném významu odrážet to, co nás uvnitř trápí. Někdy takto opakující se sny časem sami odezní, jindy se mohou některé věci v našich snech objevovat, dokud nenastane v našich životech, myšlenkách nebo emocích určitá změna.

Vzhledem k tomu, že hledání významu jakéhokoli snu vyžaduje podrobnější a hlubší popis a spolupráci a zabývají se jím jen někteří odborníci, není v možnostech naší poradny Vám odpovědět na to, jestli má sen Vaší manželky nějaký psychologický význam. Odpověď na tuto otázku, stejně jako i na to, jak odstranit nepříjemné sny, Vám může pomoct nalézt psychoterapeut, který se sny pracuje. Spolupráce s ním může Vaší manželce také pomoci najít možný původ nebo příčinu jejích snů. Jedná se většinou o psychoanalyticky orientované terapeuty, některé kontakty můžete najít např. na stránce www.znamylekar.cz.

S pozdravem,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
30.8.2018

Když je hluk, panikařím

Dobrý den. Co si pamatuji, odjakživa nesnáším hluk. Nejde pouze o to, že by mi to vadilo, když je v mé blízkosti hluk, začnu strašně panikařit, jako bych měla úzkost, sevře se mi srdce a chce se mi plakat. Nesnesu ani vrtání vrtačky ve stejné místnosti, kde se nacházím nebo když někdo křičí. Zvláštní je, že např. na diskotéce mi hlasitá hudba nevadí. U nás doma, když jsem byla dítě, se nikdy nekřičelo, nikdo na mě nehulákal, žádné hádky apod. Myslíte, že to může být zapříčiněné tím, že pouze nejsem zvyklá na hluk? Snažím se to přecházet v pořádku a naučit se hluk tolerovat, ale uvnitř se vždy celá třesu. Nevíte čím by to mohlo být? Děkuji :)

Lenka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lenko,

píšete nám, že jste vždy nesnášela hluk. Prožíváte při něm úzkost, třesete se a chce se Vám plakat. Ptáte se nás, proč to tak máte, a také jestli příčina není v tom, že nejste na hluk zvyklá.

Chápu, že Vás silné reakce na výrazný hluk znepokojují, a proto se snažíte zjistit, proč to tak máte, a pravděpodobně i, zda by s tím nešlo něco dělat. Představuji si, jak to asi musí být nepříjemné. Každý je na podněty jinak citlivý, někdo nezvládá ostré světlo, někdo jakýkoliv hluk, někdo jen nějaký typ zvuku - třeba ty, co jsou nečekané nebo nepříjemné. Napadá mě, že možná proto Vám hlasitá hudba nevadí, protože je melodická a na diskotéce ji předvídáte, tudíž Vás nezaskočí. Ale nemusí to tak být. Říkám si, že byste mohla zkusit zkoumat, které konkrétní zvuky Vás tak rozrušují, a jestli je tomu tak ve všech situacích. Je možné, že je to tím, že nejste na hluk zvyklá, ale můžete to být i něčím jiným. Příčina nemusí být jasná, možná na Vás působí více faktorů. To ale nejsme schopni na dálku posoudit.

Říkám si, jestli jste se o tom, co prožíváte, bavila s někým blízkým, třeba s rodinou nebo s kamarády. Možná Vás rozhovor o těchto situacích přivede k pochopení, odkud Vaše rozrušení pochází.

Píšete, že se s Vaší netolerancí hluku snažíte něco dělat i sama, což vnímám jako velmi pozitivní. Pokud nevíte, jak dál, mohlo by Vám pomoci vyhledat i odbornou pomoc. Psycholog nebo psychoterapeut by Vám mohl pomoci pátrat, odkud Vaše rozrušení z hluku pochází. Také Vás může pomocí různých technik naučit tyto stavy ještě lépe zvládat, anebo Vás napadne společně způsob, jak byste se mohla uklidnit ještě dříve, než panika propukne. Psychologa nebo psychoterapeuta lze hledat na internetu, např. na www.znamylekar.cz, kde jsou i komentáře jiných klientů, nebo se třeba můžete poptat známých, jestli by Vám někoho nedoporučili. Ve chvílích akutní paniky lze zavolat na Linku důvěry, kde Vám pracovníci pomohou to zvládnout a dostat se do pohody.

Držíme palce,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 1-25 z 1158 → stránka: 12