Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 1-25 z 846 → stránka: 12

18.2.2018

Všichni mě vytáčí, nikoho nesnesu

Dobrý den, mám problém s mým myšlení ohledně společnosti v mém okolí a tak podobně. Ani nevím jak bych to vlastně nazvala. Začalo to už v půlce druhého stupně na zš. Asi každého by jeho třída po tolika letech už omrzela, ale já z nich opravdu šílela. Skoro každý den jsem se vrátila domů úplně vytočená a tím pádem i protivná. Tím pádem jsem se někdy i pohádala s rodinou, ale nebylo to nic vážného. Umím držet jazyk za zuby, protože vím co by se pak stalo. Ke konci devítky jsem se opravdu nemohla dočkat až půjdu na střední a budou tam VYSPĚLEJŠÍ lidi. Ze začátku jsem si kamarády nenašla a byla z toho nejistá. Trvalo mi to asi týden nebo dva, ale nakonec mě vzaly tři holky do party. Byla jsem opravdu ráda, že někoho konečně mám. No, ale teď? Neuběhl ani půl roku a je to tu zas. Zase mě všichni vytáčejí jen se na ně podívám. Hrozně mi vadí jak se všichni chovají a vůbec si to neuvědomují. Pořád se chvástají jak se někde opili nebo zhulili dokonce i zdrogovali. Říkají své osobní (rodinné) problémy klidně před celou třídou a ani jim není blbý že většinu nezná ani půl roku. Jedna holka z mé ¨party¨ si furt vymýšlí nebo říká až moc nepravděpodobné kecy, že se jim opravdu těžko věří. Taky se chvástá jak si lije antidepresiva a Jackem, že vařila guláš pro celou vesnici v nějaké hospodě, že měla o letních prázdninách tři brigády najednou. A tohle dělá asi tak 98% lidí ze třídy. Jsou povrchní, rozmazlení a moc si myslí. Problém ovšem není jen ve škole, mám ho i v osobním životě. Už od doby co si jako malá pamatuji, u nás také probíhalo domácí násilí. Se sestrou která je skoro o 3 roky starší jsme ty hádky slýchávaly snad každou noc. V mých osmi letech ( jeden opravdu hrozný den ) mi máma řekla, že se chce odstěhovat až bude táta v práci. Byla jsem ráda, ale ona mi pak řekla, že může vzít jen jednu z nás. No skončilo to tak, že jsem po hádce se svou sestrou zůstala u táty já. Nebylo to u něj zrovna úplně úžasný. Hlavně do doby dokud jsem nevyrostla. Čím jsem byla starší tím víc jsem se bránila, když mi zase začal něco vyčítat atd. Je to tak, že já mám vzhled po matce a osobnost po otci a sestra naopak, takže si dokážete ty hádky asi představit. Máma se neodstěhovala daleko takže to bylo dobré. Ovšem je jasné, že si i někoho našla. Upřímně ho nedokážu přijmout i teď snad po sedmy letech včetně jeho rodiny. Taky mě vytáčí. Nemůžu nic říct, protože mě máma hned okřikne a my se zas pohádáme. Takže zase držím jazyk za zuby. Můj milostný život to je taky tragédie. Měla jsem 3 kluky. 2 na zš a pak to vzdala, protože to nešlo. Chovali se jak malý fakani. Je jasný, že to bylo mým věkem tak se na kluky úplně vykašlala. Postupem času mi ale začalo docházet, že je něco blbě. Od 12ti let jsem přestala kompletně chodit ven, nesnesu když na mě někdo sahá, hrozně mi vadí když na mě koukají cizí lidé (většinou teda páni jak jinak), nechci se s nikým bavit, na fb chodím asi jednou za 14 dní, sotva vím co je instagram, twiter atd. Nevím mě je takhle dobře, ale když vídím ostatní lidi kterýma já pohrdám jak jsou šťastní tak mi to přijde divný. Před třemi měsíci jsem zkusila jako experiment využít skoro svého nej kámoše a začala s ním chodit. Po měsíci jsme se rozešly. Z toho jsem usoudila, že mi je lépe být sama. No nebudu to zas tak prodlužovat takže to všechno řeknu už fakt na rovinu: Skoro u každého si myslím, že je pod moji úroveň. K smrti nesnáším děti. Nedivila bych se kdyby mi nedělalo problém jim něco udělat. Ovšem kvůli následkům se je snažím strpět. Všem přeju to nejhorší někdy i své matce. Což se mi moc nelíbí, ale ona mě taky někdy vytáčí jako někdy celá má rodina. Respekt chovám jen k těm kteří to někam opravdu dotáhli a je mi jedno jakou cestou. O sebevraždě jsem nikdy nepřemýšlela. Příš si myslím o těch kteří ano, že jsou ubožáci. Tohle je asi trochu trapné, ale já se řídím heslem ,,Nejsilnější vyhraje". Asi bych měla zmínit i to, že 3 členové rodiny měly schizofrenii (bratranec,strejda,babička) + má druhá babička rakovinu. S oběma jsem se pohádala, ale za nic jsem nemohla. Jedna si myslela kvůli té nemoci (bydlela u nás), že jí kradu věci a tak mi nadávala hlava nehlava. Díky bohu nedávno šla pod kytky. To by snad mohlo stačit. Hodně věcí jsem vynechala, ale už tak je to dlouhé. Děkuji předem za (doufám) odpověď.

Michaela Berkyová zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Michaelo,

píšete nám, že už delší dobu nemůžete vystát většinu lidí ve Vašem okolí a cítíte, že jsou pod Vaši úroveň. Spolužáky na základce i na střední vnímáte jako povrchní a namyšlené, moc si nerozumíte ani s velkou částí rodiny, ale snažíte se s nimi nehádat. S partnery to taky neklape, nemáte zájem ani o fyzický kontakt a nejraději jste vlastně sama. Máte ráda jen lidi, kteří jsou úspěšní, zbytku přejete to nejhorší. Myslíte si, že problém je ve Vašem myšlení, ale nevíte, co by to mohlo být.

Když si čtu Váš dotaz, honí se mi hlavou, jak moc těžké je asi žít s tím, když Vás tolik lidí štve, že jste došla až k tomu, že lepší bude se s lidmi nebavit a spíše se jim vyhýbat. Z toho, co píšete, mi připadá, že i to, co jste prožila ve Vaší rodině, nebylo opravdu nic lehkého. Být přítomna častým hádkám je pro malé dítě velice zraňující a zároveň si dokážu představit, jak mohlo být náročné, že máma odešla se sestrou a Vás nechala s tátou, který se k Vám nechoval nejlépe. Taky si představuji, jak to bylo asi složité žít s babičkou, která trpěla schizofrenií a obviňovala Vás.

Na to jak jste mladá, mi připadá, že jste si už prošla dost komplikovanými situacemi. Napadá mě, že možná i to mohlo ovlivnit, že si teď připadáte jiná než Vaši vrstevníci a máte pocit, že oni se zaobírají hloupostmi. V dospívání si lidé často procházejí obdobími odcizení od okolí. Je to totiž doba, kdy si člověk vytváří vlastní identitu, všechno se v něm kvůli hormonálním změnám mele, a tak člověk nerozumí někdy sám sobě anebo jiným lidem a světu. Ale je možné, že důvody jsou jiné.

Říkám si, že si asi kladete podobnou otázku jako já - odkud se tolik nenávisti vůči druhým bere a co by se s ní dalo dělat. Napadá mě, jestli jste o tom všem už s někým mluvila. Sdílení vlastních pocitů často pomáhá. Když podrobněji mluvíme o tom, co nás trápí, může to vést k pochopení řady věcí. I když nám druzí nemohou nabídnout řešení, je fajn v tom nebýt sám a zkoušet pátrat, jak situaci zlepšit společně. Vzhledem k tomu, co jste psala o své matce, domnívám se, že s ní máte jakž takž dobrý vztah. Myslím, že by mohlo být dobré se s ní o Vaše myšlenky podělit. Přemýšlím také nad tím, jestli existuje někdo jiný, ke komu máte důvěru. Může to být třeba učitelka ve škole nebo výchovný poradce. Dospělí by Vám mohli lépe porozumět a dodat podporu, protože jsou už vyspělejší. Pokud ve Vaší škole působí školní psycholog, dá se za ním s Vaším trápením zajít a společně pracovat na tom, jak zmírnit Vaše negativní myšlenky.

Další možností, kde si můžete popovídat o tom, co dělat, je zavolat na Linku důvěry, ve Vašem případě i na Linku bezpečí, která je pro osoby do 18 let zdarma. Telefonní číslo je 116 111. Odborníci Vás tam mohou i nasměrovat, kde hledat další pomoc. Můžete se také s mamkou domluvit a zajít za psychologem. Pokud by to však z nějakého důvodu s mamkou nešlo nebo máte chuťse s psychologem setkat spíše sama, můžete se vydat i bez ní. Jelikož Vám už bylo 15 let, je možné, že nebude vždy vyžadován souhlas rodičů. Dá se jít do krizového centra, které funguje bezplatně. Psychologa nebo psychoterapeuta můžete také hledat na internetu, např. na www.znamylekar.cz, kde část z nich má profil s komentáři klientů. Někteří psychologové pracují na pojišťovnu, tj. bezplatně, ale mohou vyžadovat doporučení od praktického lékaře. Dobré je se jim ozvat a zjistit, jestli ho chtějí. Na uvedeném odkazu jsou psychologové jen z Brna, ale fungují po celé republice.

 

Přejeme, ať se Vám daří a nepříjemné myšlenky brzy zmizí.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
17.2.2018

Miluji přítele, ale po alkoholu je zlý

Dobrý den, mám přítele je mu 21... Máme krásný vztah nedokážeme bez sebe být minutu jsme na sobě přímo závislí... Dokud se nenapije... pak se z něj stane někdo úplně jiný je zlej rozbije celej byt zbije mě je sprostej a já už to nezvládám ale nechci se ho vzdát protože se opravdu milujeme a on sám druhý den lituje toho co dělá neví proč to dělá a nedokáže se s tím poprat... Prosím je možné aby tohle skončilo bez toho aby jsme museli jit od sebe ??

Sany27 zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

svěřujete se nám ohledně Vašeho vztahu, který popisujete jako krásný. Když se však přítel napije, chová se sprostě a zle, zbije Vás, načež toho druhý den lituje a tvrdí, že neví, proč to dělá. Ptáte se nás, zdali je možné, aby to vše skončilo a vy se nemuseli rozejít.

Z Vašeho dotazu vnímám velkou náklonnost a oddanost vůči příteli, a zároveň také obavy o budoucnost vašeho vztahu. Říkám si, že ve vztahu by měli být partneři rovnocenní, a přestože někdo jedná pod vlivem alkoholu, neměl by tomu druhému ubližovat. Alkohol pro takové chování není omluvou. Na druhou stranu nevíme, jaké jsou příčiny partnerova jednání. Životní zkušenost každého člověka formuje příznivě i nepříznivě.

Říkám si, jak se v této situaci musíte cítit, a co vše jste schopná partnerovi akceptovat. Napadá mě, zdali byste si s přítelem mohla upřímně popovídat a říct mu, že Vás tohle chování trápí a je pro Vás důležité, aby se začalo nějak řešit. Základem toho všeho je však především přítelova motivace - chuť přestat a odhodlanost na sobě pracovat. Důležité je také to, zda takové chování vadí nejenom Vám, ale i jemu samotnému. Existují způsoby, jak na sobě může partner sám zapracovat - např. psychologové a psychoterapeuti, kteří by mu mohli pomoci v řešení jeho zlosti a hledání příčin a cest, jak z toho ven, popř. může kontaktovat i odborníky zabývající se přímo návykovými látkami. Pokud by Váš přítel chtěl situaci řešit, můžete pro něj být oporou. Zároveň je však důležité mít vlastní hranice a dbát na své fyzické a psychické zdraví. Pouze Vy sama si můžete nastavit hranici v tom, co vše jste ochotná ve vztahu snášet a co již nikoli; co Vám společné soužití přináší a co za něj naopak platíte. Za určitých podmínek, pak může být rozchod skutečně jedinou volbou, jak ochránit sebe sama.

V podobných situacích bývá prospěšné si o všem promluvit s někým nezaujatým, kdo by s Vámi mohl vše podrobně probrat a pomoci Vám zvážit všechna pro a proti současného vztahu. Může se jednat o psychologa či psychoterapeuta (kontakty na ně můžete nalézt např. na www.znamylekar.cz), popř. o odborníka v manželských a rodinných poradnách, které své služby poskytují zdarma. Jejich služeb můžete využít jak společně s přítelem, tak i Vy sama.

 

Přejeme hodně síly.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
17.2.2018

Proč bez důvodu panikařím, že mi přítelkyni někdo přebere?

Dobrý den, jsem s přítelkyní dva roky (já 25, ona 22). Nechci být naivní, ale myslím, že máme opravdu úžasný vztah. Z obou stran je to opravdu nádherné, bez větších problému s plány do budoucna, je to stále silnější a opravdu se moc milujeme a pečujeme o náš vztah, oba o něj nechceme přijít. Jen od začátku druhého roku vztahu mě něco rozežírá zevnitř a trhá mě to na kusy a vůbec nevím proč. Věřím jí, ale když nevím co dělá, nebo je na místě, kde by jí mohl oslovit někdo jiný, tak panikařím. Ona je nádherná a hodně chlapů zaujme a oni to na ní zkouší. Nikdy jim nic neopětovala. Proto jí také věřím. Jen ve chvíli, kdy o ní nevím, mojí hlavu přepadají myšlenky, jak je s jiným, jak mě podvádí, jak jí ztrácím, jak mi jí někdo přebere - protože pro ní bude lepší. I když to tak není a nechci si to myslet a věřím jí, tak to v té hlavně je. Takový pocit už jsem zažil v předchozím čtyřletém vztahu, který poslední dva roky končil tím nejhorším způsobem a prošel jsem si opravu těžkým obdobím, že jsem nebyl schopný věřit ani vlastním názorům, co mi vycházeli z úst. Sebral jsem se, byl sám, věnoval se víc sportu, kde jsem se vypracoval na vysokou úroveň. Byl jsem pochopitelně bez stresu tou dobou. V tomto "novém" dvouletém vztahu jsem o sport přišel, kvůli většímu nasazení v práci. Je možné, že jsem přišel o sebedůvěru a přestal si věřit, že se mohu o přítelkyni postarat a být pro ní ten "pravý" u kterého bude cítit bezpečí, jistotu a hlavně lásku? Potřebuji opravdu pomoct. Sám vím, že pokud to nebudu řešit, tak to může vztah zničit. Prosím tedy o pomoc. Předem děkuji za ochotu a odpověď. Tom.

Tom zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Tome,

obracíte se na nás s tím, že přestože máte s přítelkyní skvělý vztah a cítíte, že Vám oběma na něm hodně záleží, poslední dobou míváte obavy, že by Vás mohla s někým podvést. I když jí věříte, bojíte se, že o ni přijdete, protože potká muže, který by byl lepší než Vy. Tyto myšlenky Vás sžírají natolik, že si nevíte se sebou rady. Kladete si otázku, jestli by to mohlo souviset se ztrátou sebedůvěry, že nejste pro tento vztah dostatečně dobrý. Ptáte se nás, co by Vám mohlo pomoci.

Z toho, co píšete, na mě působí, že vztah je pro Vás opravdu hodně cenný, tak se ani nedivím, že Vás napadá obava, že by Vám mohl přítelkyni někdo odloudit. Rozumím ale, že musí být náročné se s těmito představami potýkat příliš často a zároveň si u toho klást otázku, jestli jste schopný být správným partnerem. K tomu mě napadá, že představa, jaký by měl správný partner být, je subjektivní záležitost. Říkám si, že by mohlo být nápomocné si společně s přítelkyní vyjasnit, co od sebe očekáváte. Vaše představa může, ale nemusí odpovídat její a naopak, takže Vám takový rozhovor může pomoci vědět, na čem jste.

Když přemýšlím nad Vaším dotazem, jako pozitivní vnímám, že se snažíte poučit z minulých vztahů a přemýšlíte, jak předcházet tomu, aby ten současný neskončil stejným způsobem. Je skutečně možné, že Vaše podezření vůči přítelkyni plynou z pocitu vlastní nedostačivosti. Může se stát, že když sami sobě nevěříme, můžeme se domnívat, že nás takto vidí i ostatní, i když tomu tak ve skutečnosti být nemusí. Důvodů však může být více a my v poradně nejsme schopni je takto na dálku posoudit. Napadá mě, jestli jste o tom už mluvil s přítelkyní. Možná se bojíte jí to sdělit, ale vzhledem k tomu, jak popisujete Váš vztah, myslím, že by mohlo být dobré sdílet, co se ve Vás děje. Třeba Vás společně napadne, co by za vším mohlo stát nebo alespoň budete vysvětlení hledat společně.

Další možností je pobavit se o tom s nějakým kamarádem nebo někým blízkým z rodiny, který Vám může dát na celou záležitost nový pohled a podpořit Vás. Můžete se o své trápení podělit i s psychologem nebo psychoterapeutem a společně pracovat na získání většího sebevědomí. Je možné se k němu vydat i spolu s přítelkyní. Dá se poptat přátel, jestli nemají tip, nebo hledat na internetu, např. na www.znamylekar.cz, kde mají někteří psychologové a terapeuti profil i s hodnocením klientů. Pokud narazíte na psychologa pracujícího na pojišťovnu, tzn. poskytujícího pro Vás služby bezplatně, lze se na něj obrátit a zeptat, zda vyžaduje doporučení od praktika nebo ne. Někteří žádanku nechtějí. S přítelkyní byste mohli i navštívit partnerskou poradnu, které fungují bezplatně a společně rozvíjet vzájemnou důvěru.

Na závěr mě napadá, že jste zmínil, že Vám dříve pomohl sport. Přemýšlím nad tím, jestli byste se i teď mohl cítit lépe a silnější díky něčemu, co Vás baví, ať už je to sport nebo cokoliv jiného. Honí se mi hlavou myšlenka, že i když máme pocit, že musíme hodně pracovat, dá se najít v našem harmonogramu skulinka na to, aby člověk dělal, co mu jde a uvolnil se při tom. Třeba i Vám se podaří si na záliby najít trochu více času.

Přejeme hodně zdaru a doufáme, že se brzy budete cítit lépe.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
14.2.2018

Sama to již nezvládám

Dobrý den, přemýšlím kde začít. Ráda bych Vás požádala touto cestou o radu. Je mi dvacet let a jsem těhotná. Velmi se za to stydím, ale jsem také nezaměstnaná už více než půlroku. V poslední době, se to u mě všechno nahromadilo a já, už vůbec netuším, co s tím mám dělat. Připadá mi, že jsem ve svém životě, úpně selhala. Jsem nepříjemná až ošklivá na lidi okolo mě a strašně mě to mrzí. Nevím, kdo jsem. A myslím si, že nejsem k ničemu. Přemýšlela jsem o tom, že bych zašla k psychologovi. Sama to již nezvládám. Nemám se ani komu svěřit, nerada totiž někoho obtěžuji. Ale, orpavdu si přeji změnu a udělám proto maximum. Poradíte mi prosím? Děkuji moc. S pozdravem Alžběta

Alžběta zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Alžběto,

píšete nám o potížích, které se u Vás nahromadily a které Vás trápí. Konkrétně zmiňujete těhotenství a také nezaměstnanost, která trvá již více než půl roku. Také Vás mrzí, že s lidmi ve Vašem okolí jednáte nepříjemně. Máte pocit selhání a nevíte, jak si poradit. Uvažujete o návštěvě psychologa a přejete si změnu současné situace.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že může jít o Vaše první těhotenství. Narození dítěte bývá často velká změna a není neobvyklé, když se nastávající matka cítí bezradně. Popisujete také pocit životního selhání a připadáte si k ničemu. Takové myšlenky mohou být velmi nepříjemné, líbí se mi však, že chcete udělat maximum pro to, abyste se cítila lépe. Občas máme pocit, že svými problémy druhé obtěžujeme, ale nemusí to být pravda. Někdy může překvapit, jak nápomocný může rozhovor s druhým být. Napadá mě, zda není ve Vašem okolí někdo, komu byste se přece jen mohla svěřit. Možná byste dokonce zjistila, že se lidé kolem Vás někdy ocitli v podobné situaci jako Vy a po vyslechnutí jejich zkušeností byste se již možná necítila tak sama.

Pomoci by Vám mohla také návštěva psychologa, kterou zmiňujete. Poslouchat lidská trápení je běžnou součástí jeho práce, proto byste nemusela mít obavy se svěřit s čímkoli. V rozhovoru s ním byste mohla najít podporu i pohled nezávislé osoby, ale také hledat řešení Vaší situace. Podobně také psychoterapie by Vám mohla pomoci nastolit změny, které si přejete. Psychology a psychoterapeuty ve Vašem okolí můžete hledat například na www.znamylekar.cz.  Služby některých z nich mohou být hrazeny zdravotní pojišťovnou. Je zde také možnost požádat Vašeho praktického lékaře, aby Vám psychologa doporučil. Kdybyste si o svých pocitech chtěla akutně promluvit nebo je více probrat, můžete využít i některou z linek důvěry.

Přejeme Vám hodně sil a pozitivních změn.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
14.2.2018

Přítel mě ponižuje a já ho neumím opustit

Dobrý den,už nevím,jak dál.Zhruba před rokem jsem poznala muže, který mi nasliboval hory doly, že budu šťastná,že se o mě s dětma postará, podotýkám,že mám 3 velké děti. V té době jsem už 10 let žila s přítelem, ale moc to neklapalo a mi chyběla opravdová láska. Postupně jsem se do nového přítele Tomáše zamilovala a toho bývalého po dlouhé rozvaze a naléhání opustila a to byla chyba. jakmile jsem bývalého vyhodila, Tom se změnil a už to nebylo, jako dříve. Pomalu si přistěhoval věci a stejně skoro nebyl doma. Byla jsem smutná a stále jsem mu volala, kdy přijde domů. jenže pořád po mně křičel, nadával mi, že dělá taxikáře a nemá jízdní řád. Koupila sem mu třeba tričko a seřval mně, proč kupuju takové blbosti. Několikrát se už odstěhoval a já vždy byla ta, která za ním přišla a prosila ho, aby se vrátil, protože ho miluju. Za ten rok jsem probrečela moc slz a zhubla jsem 15 kilo. Nedávno mně odstrčil, že jsem si narazila loket. Zakopla jsem a spadla a on mě obešel, nezeptal se ani, jestli jsem v pořádku. Dopadlo to tak daleko, že jsem na neurolech a on tvrdí, že si za to můžu sama. Přitom, jsem mu dala domov, jsem věrná a stále jsem mu dokazovala, jak moc ho miluju. Někdy už mám i halucinace a nebo se třepu a bojím se, co bude zítra. Nemůžu říct svůj názor, protože on musí mít vždy pravdu. Stále mě ponižuje a uráží a já ho neumím opustit. Prosím poraďte mi, život mě nebaví. Děkuji

Šárka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Šárko,

píšete o svém vztahu s přítelem, který Vás ponižuje a Vy ho nedokážete opustit. Přítel nebývá doma, křičí na Vás, nemůžete říci svůj názor, nedávno Vás odstrčil a nechal Vás ležet na zemi. Popisujete, že jste byla poslední rok hodně smutná, zhubla jste 15 kilo, někdy máte halucinace a třes a míváte strach, co se bude dít další den. Takový život Vás nebaví a ráda byste věděla, co dělat dál.

Při čtení Vašeho dotazu cítím smutek a strach. Píšete, že jste probrečela hodně slz a někdy se bojíte, co přinese další den. Všímám si, že pro přítele děláte řadu věcí, milujete ho, ale nezmiňujete, že by pro Vás přítel něco hezkého udělal. Říkám si, že je nejspíš náročné žít ve vztahu, který popisujete. Myslím si, že je fajn, když jste se rozhodla o své situaci napsat a přijít na možnosti, jak ji řešit.

Píšete, že byla chyba opustit bývalého a nastěhovat k sobě současného přítele. Říkám si, že většina z nás jde do nového vztahu s nadějí, že jsme našli opravdovou lásku a nečekáme, že v něm budeme často smutní. Po nastěhování přítele, popisujete rychlou změnu jeho chování, kdy Vám začal nadávat, ponižovat Vás a nedávno Vám fyzicky ublížil, že jste upadla. Podobné násilné jednání ve fungujícím vztahu nebývá a Vy máte právo se proti němu ohradit a určit si, co je pro Vás už za hranicí a nechcete to zažívat. Píšete, že neumíte přítele opustit a při jeho odchodu ho prosíte, ať se vrátí. Opustit vztah nebývá jednoduché rozhodnutí a může trvat i delší dobu. Nad odchodem přemýšlí řada partnerů i v době, kdy vztah ještě nechce ukončit, ale už s ním není spokojena. Napadá mě, že se můžete zamyslet nad tím, co Vám vztah s přítelem přináší a co Vám bere. Říkám si, že o svých úvahách s ním nemusíte hned mluvit. Zvláště, když píšete, že nemůžete říkat svůj názor, což je nejspíš těžké. Můžete se sama rozhodnout, jestli s ním budete chtít své myšlenky sdílet, nebo si je nechat pro sebe.

Na své trápení nemusíte být sama, někdy pomůže svěřit se někomu blízkému, kterému důvěřujeme. Můžete využít i linky důvěry nebo krizová centra, některá bývají k dispozici non stop. Také zmiňujete řadu zdravotních potíží, které vznikly v posledním roce. Zdraví může být ovlivňováno i nespokojeností ve vztahu. Pokud trvá delší dobu, mohou se zhoršovat i zdravotní obtíže. Ráda bych Vás podpořila v docházení za lékařem či psychiatrem, který s Vámi více probere třes i halucinace, které někdy zažíváte. Náročné situace, jaké popisujete, by Vám mohl pomoci ještě podrobněji probrat psychoterapeut nebo psycholog. Spolu s ním byste mohla nalézt cestu, jak dál, abyste se cítila spokojenější. Kontakty můžete najít třeba na stránce znamylekar.cz. Je zde také možnost vyhledat manželského poradce, za kterým můžete přijít i sama. Pomohl by Vám v ujasnění si dalšího směřování Vašeho vztahu.

 

Přejeme Vám, abyste brzy našla cestu, jak dál.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
13.2.2018

Jak pomoci dospělým synům, aby se postavili na vlastní nohy

Dobrý den, ráda bych vás poprosila o radu, děkuji. Bilancuji svůj život a dělám si starost o své tři syny (18,26,29). Byly to vymodlené děti a dali jsme jim vše včetně rozumné výchovy, já (VŠ) zůstala (i kvůli postižení nejmladšího) doma, věnovala jsem se jim 20 hodin denně, naslouchala jim, učila je, dělila spravedlivě, denně vodila do přírody, měli zvířata, zahradu, ohromnou knihovnu, dům na stromě... Muž vydělává na rodinu a nezajímá se o ně od narození, stačí mu jeho práce, čistá domácnost a teplé večeře (s nadsázkou). Dva starší už 2x a 3x vyhodili z VŠ, žijí v Praze v bytech, které jsme jim koupili (občasně s přítelkyní a s přítelem, které neznáme), nepracují, peníze si berou z našeho konta jak potřebují, často cestují po světě, mají dost drahých koníčků, baví se. Ozvou se, jen když potřebují pořádně uklidit, vyprat horu prádla, umýt okna atp, (mívají doma příšerný bordel, že se ani nedá projít). Ani dnes k narozeninám mi SMS neposlali, jen občas jezdí domů oddychnout si a najíst se (mamahotel). Dělám si o ně starost. Jsem dost vážně nemocná a myslím, že se nebudou chtít postarat o svého bratra, ani později o otce, a že budou mít časem problémy i se svými blízkými. Povedli se po mém muži, který city nikdy neprojevuje, a snad je ani tolik neprožívá. V dětství se nedali pomazlit, pohladit, nejstarší byl i tak trochu autista, od miminka nesnášel dobře dotyky, později opovrhovali "slepičením" - tedy projevy mateřské lásky, a bojím se, že berou život pouze racionálně. Jsou slušní (i když velmi kritičtí a vše vědí s pohrdáním a netrpělivostí lépe), ale neprojevují mi lásku, cítí ji alespoň? Stěžují si, že jsem byla náročná a učila se s nimi (byla, ale mají IQ cca 140 a 125 a připadalo mi, že je správné klást na ně požadavky), že jsem je měla dost pod kontrolou - že nemohli celé dny hrát na PC, jako kamarádi. Starší vždy obviňuje za vše okolí, mladší rovnou mne. Prý Carpe diem a Po nás potopa, starší i kouří trávu, ale jiné drogy ani alkohol v tom nejsou. Jsou oba extrémně tvrdohlaví, nedají si v ničem radit a už to ani nezkouším. Doufám jen tiše, že to jsou dozvuky puberty. Bojím se o ně, nemají stále srovnané v hlavě priority, ráda bych, aby se postavili na vlastní nohy, uspořádali si život a pracovali, převzali zodpovědnost. Muž je ale jiného názoru, bude je prý financovat stále, aby se nezadlužili, neprodali byty, či se nám zcela neodcizili (i když sami velmi šetříme na jídle i na topení, nekupujeme si téměř nic a já pracuji celé noci, muž má dvě zaměstnání). Jak jim mohu pomoci?? Klidně tomu obětuji i zbytek jejich náklonnosti, překousnu, když mi budou nadávat. Zkoušela jsem půl roku jim neuklízet, neprat, ale žili oba klidně na haldě bordelu, nejstarší až tak, že jsme pak v rukavicích museli vše i s koberci likvidovat (zkažené jídlo mezi špinavým oblečením a odpadky do výše stolu). A ještě mi nadávali, že jsme jim bůhvíco vyhodili. Navíc neplatili složenky a pojištění. Tak to zas děláme vše za ně, muž staršímu i týdně myje horu nádobí. Vidíte z toho nějakou cestu ven? Prosím. Děkuji vám za odpověď! Marie

Marie zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Marie,

ve svém dotazu popisujete starosti s Vašimi dospělými syny. Synové žijí v bytech, které jste jim s manželem koupili, vyhodili je z vysoké školy, nepracují a zároveň mají přístup k Vašemu kontu. Ozvou se Vám v případě, že potřebují uklidit a domů si jezdí oddechnout. Máte pocit, že Vám neprojevují lásku a přemýšlíte, jestli budou v budoucnu schopní postarat se o Vás, manžela nebo handicapovaného bratra. S manželem jezdíte synům uklízet, financujete je a zároveň sami šetříte a nad rámec pracujete. Chtěla byste synům pomoci a přejete si, aby se postavili na vlastní nohy a převzali za sebe odpovědnost.

Když čtu Váš dotaz, říkám si, že jste se synům dost věnovala a děláte pro ně spoustu věcí. Je proto asi bolestivé cítit, že Vám neprojevují lásku a nenapsali Vám ani k narozeninám. Chápu, že si děláte starosti, jestli budou mít problémy s blízkými a zda se o své nejbližší v budoucnosti postarají. Zároveň si představuji, že už jste z toho možná unavená. Je mi sympatické, že přemýšlíte nad novými cestami, jak k synům přistupovat a zároveň se i sama cítit spokojeněji. Většina rodičů se po celý život o děti bojí, snaží se jim pomáhat a hledají různé způsoby, jak to dělat, což je přirozené. Zejména v dospělosti bývá rodičovská úloha spíše podpůrná, méně na úkor svého času, zdraví nebo většího obnosu financí, jak tomu může být v dětství. Připadá mi, že se současnou situací nejste spokojená. Můžete se rozhodnout, se kterými věcmi synům pomůžete a uvědomit si, kde jsou již Vaše hranice pomoci.

Přála byste si, aby za sebe synové převzali odpovědnost. Vnímáte, že Váš manžel naopak chce syny dále financovat, aby neměli dluhy a neodcizili se Vám. Stává se, že rodiče nemají na podporu dětí nebo na jejich výchovu stejný pohled. Mohlo by Vám pomoci s manželem o těchto rozdílech mluvit. Můžete si sama nastavit, jak k synům chcete přistupovat, a Váš přístup může být jiný, než zastává Váš manžel. Pomoct by Vám také mohl rozhovor se syny. Mohla byste s nimi třeba mluvit o tom, jak na Vás jejich chování a životní styl působí a vyjádřit o ně své obavy. Při podobném rozhovoru byste si také mohla ujasnit svůj přístup k nim a zjistit i jejich pohled na věc.

Situace, kterou jste nám v pár řádcích popsala, je velmi široká a možnosti internetového poradenství nestačí k tomu, abychom ji probrali tak podrobně, jak si zaslouží. Domnívám se, že by pro Vás mohlo být vhodné navštívit rodinnou poradnu ve Vašem okolí, kde byste mohla probrat jak své pocity ze situace, tak i třeba některá sociálně právní témata (napadá mě například financování synů, pokud Vy nechcete a manžel ano). Do poradny můžete přijít i se syny, s manželem nebo všichni a společně přijít na řešení, které by bylo přijatelné pro všechny. Trápení s dospělými dětmi má řada rodičů, proto bych Vás ráda podpořila, abyste o své situaci mluvila s přáteli nebo s někým z rodiny. Rozhovorem se Vám může ulevit a třeba zjistíte nové pohledy a nápady, jak se k situaci postavit.

Přejeme Vám, abyste nalezla možnosti, jak situaci se syny dále řešit.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
11.2.2018

Mám ukončit vztah s manželem, nebo čekat na jeho rozhodnutí?

Dobrý den.asi před rokem jsem začala podezírat svého muže z nevěry.V létě (srpen 2017) jsem na něj začala tlačit a on mi řekl že mě už nemiluje ,že se mnou není šťastný, že má nějakou kamarádku se kterou chodí cvičit a pomáhal ji s nějakými problémy které řešila ve své rodině.Ptala jsem se,proč mi o tom neřek ale prý bych to nepochopila a reagovala špatně.Jsme 9let manželé,máme dvě děti.Zhroutil se mi celý svět.Prozila jsem dobu kdy jsem byla v emočním těle a prožívala bolest až do morku kostí,bolest v každé své buňce.Resime celou situaci povídáním ale nevím jestli to někam vede.Rika mi že má osobní krizi, že neví co chce.Take v práci se mu nedaří.Nevim co dělat, jestli zůstat, čekat a nechat rozhodnutí o tom jestli spolu zůstat nebo ne,na něm,nebo to ukončit.Stale ho miluji, nechtěla bych aby obešel ale je pro mě těžké být s ním když vím že už nikdy neuslyším ,,miluji tě,, jak by takový vztah mohl fungovat? Když chci aby mě obejmul,nebo se se mnou miloval, udělá to ale je to z mé strany,z jeho strany je cítím nezájem, chlad. Za každou radu budu velice vděčná.dekuji.

Mona zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Mono,

děkujeme, že jste se obrátila na naši poradnu. Píšete o těžkostech ve vztahu s manželem. Měla jste podezření, že Vás podvádí, a když jste se to s ním snažila řešit, řekl Vám, že se vídá s nějakou kamarádkou a záměrně Vám o tom neřekl. Také Vám sdělil, že Vás již nemiluje a není s Vámi šťastný. Snažíte se s ním o tom mluvit, ale ani on sám si není jistý, co vlastně chce. Nevíte, zda ve vztahu pokračovat a čekat na rozhodnutí manžela, nebo vztah sama ukončit. Obáváte se, že jestli váš vztah bude pokračovat, bude Vám v něm chybět cit ze strany manžela.

Nelze se divit, že se Vám zhroutil celý svět. Po devíti letech manželství teď stojíte před možností, že Váš vztah s manželem může skončit. Říkám si, že musí být velice těžké a zraňující se s něčím takovým vyrovnávat a snažit se celou situaci vyřešit. Je normální, že ve vztahu požadujete manželovu lásku. Umím si představit, že se nyní můžete cítit osamělá, když manžel Vaše city neopětuje a napadá mě, že zažívat citový chlad může být vyčerpávající. Je však pravda, že manželství by mělo naplňovat potřeby obou partnerů a někdy může být obtížné toho docílit. Když se v manželství vyskytnou potíže, mohou oba partneři pracovat na jejich odstranění, ale ne vždy se to povede. Ukončení vztahu může být někdy řešením, které oběma umožní, aby byli opět spokojení.

Na takto náročnou situaci a rozhodování však nemusíte být sama. Můžete se zkusit s Vaším trápením svěřit někomu ze své rodiny nebo důvěrné kamarádce. Možná se s Vámi někdo blízký dokonce podělí o své zkušenosti s manželskou krizí. Pokud byste chtěla vyhledat odbornou pomoc, užitečná by mohla být spolupráce s manželským poradcem. Toho byste mohla vyhledat jak s manželem, tak i sama. V obou případech by Vám rozhovor s odborníkem na vztahovou problematiku mohl pomoci dospět k rozhodnutí, zda ve vztahu pokračovat, nebo ho ukončit. Zvážit byste mohla také návštěvu psychologa či psychoterapeuta nabízejícího individuální psychoterapii. Mohla byste s ním jako s nezúčastněnou osobou mluvit o všech pocitech, které ve Vás současná situace vyvolává, a probrat důsledky každého rozhodnutí včetně možnosti, že se okolnosti Vašeho vztahu s manželem nezmění.  Na webu www.znamylekar.cz můžete odborníky vyhledávat podle jejich působiště a vybírat si je také podle zkušeností a recenzí jejich klientů.

Přejeme Vám hodně sil a příznivé vyřešení Vaší situace.

 

Tým poradny

<>
<>
skrýt odpověď ↑
10.2.2018

Po smrti sestřenice přemýšlím častěji o své smrti

Dobrý den, Už to budou 3 mesice, co mi zemřela o půl roku mladší sestřenice. Byla zdravá a zničeho nic omdlela a hned vypla.. nedokážu to pochopit. Myslela jsem že jsem silná, protože jsem se s tím docela slušně pokoušela vyrovnávat. Ale přijde mi, že čím dál tím častěji přemýšlím o své smrti,taky jsem měla noční můry.. o tom jak mi umírají blízcí. Neuvěřitelně moc mi chybí,je to jak kdyby mi kus srdce někdo uřízl a já vím že nikdy nedoroste.. nejtěžší je to v těch chvílích, kdy mě něco zklame, mám problémy.. vím že bych šla za ní, proto přemýšlím o své smrti.. čím dál tím častěji

Natálie zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Natálie,

svěřujete se nám, že Vám před třemi měsíci zemřela sestřenice. Nedokážete to pochopit, byla o půl roku mladší a zdravá. Velmi Vám chybí. Nejtěžší je to pro Vás ve chvílích, kdy máte problémy, se kterými byste šla za ní. V současné době také častěji přemýšlíte o své vlastní smrti.

Z Vašeho dotazu mám dojem, že jste si byly se sestřenicí blízké. Přemýšlím, jaké to pro Vás asi je, vyrovnat se s jejím odchodem. Popisujete její náhlou smrt, která v jejím věku nebývá běžná. Možná by se Vám mohlo ulevit, kdybyste přesněji znala důvod její úmrtí. Píšete, že Vám stále neuvěřitelně moc chybí a mám z Vašeho popisu pocit, že Vás to velmi bolí. Říkám si, že bolest a žal ze ztráty člověka, se kterým jsme si rozuměli, patří ke smrti a k tomu, abychom se s ní mohli vyrovnat. Zmiňujete, že se Vám dařilo s celou situací vyrovnávat, ale když máte problémy, je to pro Vás velmi těžké. Ve chvílích, kdy řešíme vlastní nesnáze, se stává, že se nám nedaří jednat vyrovnaně a pokud jste byla zvyklá je řešit se sestřenicí, pak rozumím tomu, že je to pro Vás ještě náročnější. Připadá mi fajn, že jste se rozhodla napsat do poradny, někdy jsou chvíle, na které sami nestačíme. Také si říkám, že i přesto, že byste šla za sestřenicí, Vás může podržet i někdo další, kdo s Vámi Vaše trápení probere.

V poslední době také častěji přemýšlíte o své smrti. Říkám si, jak často o smrti přemýšlíte a o čem myšlenky jsou. Připadá mi přirozené, že po smrti blízkého člověka přemýšlíme o smrti i o svém vlastním umírání. Myšlenky na smrt mohou být různé, někdy jsou smutné, ale nevadí nám, ale někdy nás mohou obtěžovat nebo děsit – třeba v nočních můrách. Vyrovnání se se smrtí blízkého člověka nebývá snadné, může trvat i několik měsíců, ale může pomoci nebýt na to sama. Někdy nebývá snadné o smrti mluvit s někým dalším, ale říkám si, že by se Vám tím mohlo ulevit. Napadá mě, jestli jste o svých pocitech mluvila s někým z rodiny, který může mít třeba podobné pocity jako Vy. Můžete využít i podporu psychoterapeuta, který s Vámi Vaše myšlenky na smrt více probere a pomůže Vám je lépe pochopit. Kontakty naleznete například zde. Také můžete o svých pocitech mluvit po telefonu a využít služeb linek důvěry, které jsou anonymní.

 

Přejeme Vám, abyste se se svými pocity brzy vyrovnala,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.2.2018

Kamarádka má potíže pobývat jinde než doma

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, ted se nejedna o me, ale o kamaradku,ma takovy problem, ze nemůže byt nekde jinde nez doma, kdyz se jede třeba do mesta ci vesnice vzdálené 15km, tak ji zacne byt zle, je nervozni i zvrací, a cim dal to mesto je, tim je to horsi, nemůže ani spat nikde jinde nez doma a to i kdyby mela jit spat o patro niz, a predstava pro ni jet treba do Prahy a podrobných vzdalenych mest je pro ni nepredstavitelna a o jine zemi ani nemluvim... čím by to mohlo byt? Slo by nejak pomoct? Dekuji

Helena zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den Heleno,

děkujeme za Váš dotaz. Ptáte se v něm, jak by se dalo pomoci Vaší kamarádce, která má potíže být jinde než doma. Cestování především do vzdálenějších míst je pro ni nepředstavitelné a někdy dokonce i zvrací a je jí zle. Zajímá Vás také to, čím by to mohlo být způsobeno.

Z Vašeho dotazu vnímám, že nad situací své kamarádky asi hodně přemýšlíte a zřejmě Vám na ní záleží. Je velmi těžké vidět své blízké, jak se trápí, obzvlášť když úplně nerozumíme příčině jejich trápení. Rozumím tomu tak, že byste jí chtěla od jejích potíží ulevit, ale nevíte jak. Říkám si, že Vám to asi dělá starosti a možná se cítíte bezradná.

Je těžké takto na dálku určit příčinu kamarádčiných potíží. Může se jednat např. o strach z různých věcí, ale to může posoudit pouze odborník osobně. Nepíšete, jestli jste s kamarádkou o její situaci blíže mluvila a jak se k ní staví ona sama, či zda už s ní něco zkoušela dělat. Napadá mě, že byste jí mohla říct, že Vám dělá její chování starosti a že byste jí ráda pomohla. Můžete jí navrhnout návštěvu u psychologa nebo psychoterapeuta, který s ní celou záležitost probere a se kterým mohou najít řešení její situace. Pokud byste pro ni chtěla udělat ještě něco, můžete jí pomoci společně nějakého najít, např. na stránkách www.znamylekar.cz.

Jakkoli Vás to ale může trápit, ráda bych zdůraznila, že to, jak se k celé situaci Vaše kamarádka postaví, je pouze na ní. Pokud se rozhodne nic nedělat, je to její rozhodnutí a není Vaší zodpovědností ji přesvědčovat nebo za ní její situaci řešit. Můžete jí však být oporou a povzbuzovat ji. Napadá mě také, jestli nemáte ve svém okolí někoho blízkého, komu byste se mohla svěřit. Bylo by fajn, kdyby mohl být někdo oporou i Vám.

Přejeme Vám i Vaší kamarádce hodně sil.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.2.2018

Manželka mě podvedla, jak jí mám důvěřovat?

Mám len jeden dostaz jsem ženatý 13 let máme dva krásné kluky ale zjistil jsem že mne manželka podvedla.jak mám jej věřit a důvěřovat keď prostě to nejde.snazim jse a taky mluvit spolu ale nevědět nikam.len mne říká že jsem jedinej a nikdo už není.do poradní nechce a ani zadní jinou pomoc.

Pepa zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Pepo,

děkujeme za Váš dotaz a za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o zjištění, že Vás manželka podvedla a ptáte se nás, jak jí máte věřit. Snažíte se spolu mluvit, ale nikam to nevede a manželka podle Vás nechce pomoc.

Z Vašeho dotazu jsem pochopila, že se s manželkou snažíte nadále vycházet, přestože Vám byla nevěrná. Chápu, že máte problém manželce důvěřovat, ačkoli říká, že jste jediný. Nevěra může být pro manželství velkou zkouškou, kterou můžete zvládnout, ale je na to potřeba obou. Píšete, že se spolu snažíte mluvit, což je důležité, protože komunikace může být ve vztahu podstatná. Říkáte, že manželka do poradny nechce, ale z Vašeho psaní mám pocit, že Vy nad touto možností přemýšlíte, což je podle mého skvělé. Můžete ji navštívit i sám a probrat třeba své pocity a možné cesty, jak dál. Pokud byste se rozhodl poradnu vyhledat, kontakt si můžete najít například zde. Pokud byste chtěl poradnu navštívit s manželkou, možná by jí mohlo pomoci ujištění, že ji tam nebude nikdo soudit, ale naopak to může být vhodné místo pro vyjasnění si očekávání, která od vztahu momentálně máte.

Je mi sympatické, že se snažíte situaci řešit a nevzdáváte to, ale uvědomuji si, že je pro Vás nejspíš celá situace náročná. Napadá mě proto, že by Vám mohlo pomoci si o všem v klidu promluvit s někým ze svých přátel nebo můžete zavolat na linku důvěry.

Přejeme Vám, abyste k sobě s manželkou našli opět cestu.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.2.2018

Jak přestat žárlit na přítelkyni?

Dobry den ja by som sa chcel opytat ako mozem prestat ziarlit na priatelku. Hrozy mi ze sa so mnou rozide.A nechcem aby sa so mnou rozisla.A chcem to zachranit pretoze viem ze som prehanal a ziarlil na nu nedal som jej dychata na to ma upozornila uz tri krat a nedal som si povedat.Da sa taka nemoc liecit? Dakujem

Vladimir Bartkp zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Vladimíre,

ptáte se nás, jak přestat žárlit na svou přítelkyni. Píšete, že Vám hrozí, že se s Vámi rozejde, a Vy víte, že jste to se svou žárlivostí přehnal, ačkoliv Vás na ni přítelkyně opakovaně upozornila. Ptáte se, zda se dá žárlivost léčit.

Žárlivost je popisována jako pocit nebo emoce, na začátek bych tedy chtěla zmínit, že nejde o nemoc, která by se dala léčit. V určité míře se se žárlivostí setká skoro každý člověk. Nicméně by rozhodně neměla ubližovat partnerovi nebo Vás samotného omezovat, a proto je dobré naučit se s ní pracovat. To už může vypadat různě. Na základě Vašeho dotazu nemohu přesně konkretizovat, co by pomohlo Vám, ale napadá mě, zda jste si o své žárlivosti promluvil se svou přítelkyní. Píšete, že nechcete, aby se s Vámi rozešla, a víte, že jste to se svou žárlivostí přehnal. Je proto skvělé, že chcete na svých projevech žárlivosti pracovat a myslím si, že by o tom měla Vaše přítelkyně vědět. Právě ona by Vám mohla lépe říci, co přesně se jí na Vašem chování nelíbí, a společně byste mohli hledat způsoby, jak to udělat, abyste na ni tolik nežárlil a ona se necítila omezovaná.

Potíže se žárlivostí může zmírnit například odložení reakce. Pokud na partnerku začnete žárlit, než zareagujete, je dobré si situaci promyslet a zhodnotit si racionálně důvody Vaší žárlivosti. Takový časový odstup nám může poskytnout klidnější mysl na další rozhodování. Pocity žárlivosti mohou také záviset na důvěře, kterou chováme k našemu partnerovi.

S řešením Vaší situace by Vám mohl pomoci i odborník. Mohli byste společně s přítelkyní navštívit párového psychoterapeuta, například v manželské poradně. Ten by Vám mohl pomoci, jako třetí nezúčastněná osoba, nabídnout nový úhel pohledu a také s Vámi vymyslet, jak pracovat s pocity žárlivosti, aby neubližovali ani Vám, ani Vaší partnerce. Psychoterapeuta navíc můžete navštívit i sám bez partnerky a svěřit se mu s Vaší situací. I v takovém případě by Vám terapeut mohl pomoci naučit se své pocity žárlivosti lépe zvládat.

Přejeme Vám, aby se Vám s pocity žárlivosti dařilo vypořádat.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.2.2018

Hodně se s mamkou hádáme, už nevím, jak s ní vycházet

Dobrý den, obracím se na vás, protože mi vadí můj současný psychický stav. Prakticky celý život jsmem měla problémy se svojí mamkou. Hodně jsme se vždycky hádaly. ale nějak jsem se s tím naučila žít, občas jsem si pořádně pobrečela ,ale měla jsem kamarády a kroužky a plno aktivit, kde jsem se zas trochu rozveselila a zapomněla na své problémy. všechno se ale snad ještě vyostřilo asi před necelým rokem, kdy se se mnou rozešel kluk po 2,5 letech vztahu.Byl to můj první vážnější vztah. A možná, že díky tomu klukovi jsem se dokázala přenést přes hádky s mámou, protože jsem takto měla aspon někoho. celé léto jsem se pak snažila zařídit si nabytý program, abych se nezaobírala špatnými myšlenkami. Veselá jsem ale být nedokázala a stejně jsem se trápila. kdž jsem zrovna byla doma, tak jsem byla možná podrážděná a často jsem měla záchvaty breku. Hrozně mě bolelo, že jsem doma neměla nikoho, kdo by mě pochopil a podpořil. Máma mi do toho ještě nadávala, a vyhrožovala mi, že jestli nepřestanu, že pro mě zavolá sanitku. Doma je to jak na houppačce. Studuji na VŠ, takže jsem doma jen o víkendech a hrozně mě mrzí, že stále ztrácíme čas hádkami. Hrozně mě to ničí. Vždycky si vezmu moc k srdci nějakou výtku nebo peprnější slůvko a cítím se pak hrozně zoufale a osamoceně. mamka si pak myslí, že je to v pohodě po chvíli, ale pro mě to není v pohodě pak ještě dlouho. Bojuju trochu i se svým sebevědomím. Velmi se mě dotýká všechno, co mi říká a stále mi zní v hlavě že jsem: hloupá, nevděčná, nesnesitelná, pyšná, že s enevhodně chovám, hysteriická, že mě nikdo nebude mít rád, líná atd atd. A je jedno, jestli jsem to od ní slyšela před několika lety nebo před týdnem. Pořád mi říká, co a jak dělám špatně , že bych se nad sebou měla zamyslet a snaží se mě poučovat a napravovat. Ale nikdy se nezeptá, co si já myslím nebo jak se cítím nebo jak vidím situaci já. když se jí odvážím vyjevit třeba jen slovo z toho, co si myslím, následuje přednáška, z které vyplyne, že za všechno můžu stejně já, má svoji pravdu a akorát mě přesvědčuje, že to není tak, jak říkám. takže to nemá vůbec smysl. když mám slabou chvilku, tak mám velmi silný a přesvědčivý pocit, že jsem nula. stále se mi to pak v hlavě motá a nemůžu se těch myšlenek zbavit. Asi mě má ráda, ale připadá mi hrozně necitelná. Když se takto pohádáme, pořád mi pak třeba nosí jídlo a stará se o různé materiální věci ,ale já nemám na jídlo pomyšlení a akorát mě to uráží, protože se cítím, jak kdybych se o sebe neuměla postarat, jako rozmazlený fracek. takže se její snaha mine účinkem. A když jí řeknu, at mi nenosí jídlo, tak mi ho stejně nosí. často mám pocit osamocení, že se nemám komu svěřit ( i když mám kamarády, ale bojím se, abych je neotravovala) , že mi nkdo nenaslouchá, jak bych si přála, že nikoho nezajímám ( když brečím, necháoe to tak, že jsme smutná, že mě něco trápí,ale že jsem uražená a protivná) Nevím, jak mám s mamkou vycházet, abych dokázala být šťastná. Brečím těď častěji než dřív a ztrácím tím hodně času, kdy bych mohla být veselá a užívat si života, ale to mi nejde. Přemýšlela jsem, jestli by bylo vhodné navštívit osobně nějakého psychologa, ale nevím, jestli tento můj problém je k tomu vhodný. Budu vám moc vděčná za radu, co bych měla ve své situaci dělat. S pozdravem Anna

Anna zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Anno,

děkujeme za projevenou důvěru. Píšete nám o tom, že se často hádáte s mamkou, která nerozumí Vašim pocitům, neumí Vás podpořit a někdy Vám připadá až necitelná. Zmiňujete, že máte nízké sebevědomí a dotýká se Vás každé její slovo, které Vám pak stále zní v hlavě. V tuto chvíli kvůli tomu dokonce pláčete častěji než obvykle a uvažujete nad tím, zda byste neměla vyhledat psychologa. Nejste si však tímto krokem jistá a ptáte se nás, co byste měla dělat.

Z Vašeho dotazu vnímám, že jsou pro Vás hádky s mamkou velkým trápením. Rodiče často bývají jedněmi z našich nejbližších, a je proto velmi těžké, když ve vztahu s nimi panují neshody. Pokud tomu správně rozumím, vaše rozepře trvají již delší dobu, ale v tuto chvíli, kdy jste potřebovala mamčinu podporu, se situace ještě více vyostřila. Je zřejmě velmi těžké slyšet z mamčiných úst podobná hodnocení a rozumím tomu, že jste z toho takto smutná. Říkám si, že se možná cítíte bezradná, protože byste to ráda změnila, ale nevíte jak.

Nevím, jestli jste se mamce pokoušela říct, že Vás vaše neshody trápí. Píšete však, že když se snažíte říct svůj názor, komunikace s ní je obtížná a nikam to nevede. Napadá mě, že byste jí mohla zkusit napsat dopis, ve kterém jí můžete říct vše, co jste napsala nám – že Vás vaše hádky mrzí, obzvláště když se teď vídáte jen o víkendech, že byste chtěla, aby se Vás více ptala na Váš názor a že je pro Vás důležité cítit z její strany porozumění a podporu.

Ve svém dotazu píšete, že se nemáte komu svěřit. Zároveň jste zmínila, že máte kamarády, které ale nechcete obtěžovat. Někdy si děláme starosti o to, abychom nebyli kamarádům se svými problémy na obtíž. Nemusí to tak však být. Je možné, že si Vás naopak ochotně vyslechnou a budou Vám rádi oporou. Chtěla bych Vás v tom podpořit, protože díky tomu nebudete na své trápení sama. Můžete společně podnikat i nějaké aktivity, které Vám pomůžou přijít na jiné myšlenky.

Co se týče možnosti návštěvy psychologa, samozřejmě můžete nějakého vyhledat. Lidem v podobné situaci to mnohdy pomáhá a podobné potíže jsou často řešitelné právě touto cestou. Psycholog s Vámi může celou situaci podrobněji probrat a pomoci Vám nalézt vhodné strategie, jak vycházet s mamkou a co byste mohla dělat pro lepší pohodu. Můžete nějakého najít např. na stránkách www.znamylekar.cz. Lze vyhledat i rodinného psychologa, kterého byste mohla navštívit i společně s mamkou a který by mohl pomoci usměrnit vaši vzájemnou komunikaci. Kdybyste se cítila někdy opět velmi sklesle a potřebovala byste se někomu akutně svěřit, můžete využít i některou z linek důvěry.

Přejeme Vám, abyste mohla být brzy ve vztahu s mámou spokojená.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
7.2.2018

Myslím si, že začínám potřebovat psychologa nebo psychiatra, ale bojím se to říct rodičům

Asi pred rokem nebo rokem a půl jsem se začala dívat hodně na filmy a seriály. Vždy jsem byla hodne citlivá a skoro vše mě rozbrečelo, protoze jsem se vždy vcitila do nějaké té postavy. I Barbie mě dokáže rozbrečet radostí.. Kdyz jsem se začala tedy dívat, tak jsem věděla, ze kdyz se budu dívat hodne casto a pravidelně, tak potom nebudu poznávat realitu. I tak jsem se dívala.. Ted uz zhruba měsíc se tolik nedivam na filmy či seriály a vůbec to psychicky nezvladam, protoze vůbec vse neni hezké, neco se mi nelíbí a hned se začnu rozčilovat nebo kvuli něčemu se dokážu lehko rozbrecet, jen diky jednomu klukovi do kterého jsem se zamilovala se nedivam na ty seriály a filmy tolik, uz skoro vůbec a proste já furt jenom přehánim, jak nezvladam realitu. Nějakou dobu mi neodepisoval a hned jsem se bála, ze se mu neco stalo. Myslim si, ze začínám potřebovat psychologa nebo psychiatra, aby jsem se nezblaznila, ale bojím se to říct rodičům.. Co bych měla delat? Potrebuju pomoc.

Natyy zobrazit odpověď ↓
 

<>

Ahoj Natyy,

děkujeme za Tvůj dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíš. Píšeš nám, že jsi byla vždy hodně citlivá a věděla jsi, že když se budeš dívat hodně na filmy a seriály, tak potom nebudeš poznávat realitu. Nyní se tolik nedíváš kvůli klukovi, do kterého ses zamilovala, ale stejně máš pocit, že nezvládáš realitu. Myslíš si, že potřebuješ psychologa nebo psychiatra, ale bojíš se to říct rodičům. Ptáš se náš, co dělat, a potřebuješ pomoc.

Z Tvého popisu jsem pochopila, že máš problém s přehnanou citlivostí, která se projevuje i při sledování filmů a seriálů. To, že se vcítíš do nějaké postavy ve filmu, není nic neobvyklého, ale chápu, že to může být někdy nepříjemné. Sledování filmů se může odrazit ve vnímání reality, která se ti nelíbí, protože ve filmovém světě jsou věci často hezčí, než je tomu ve skutečnosti.

Píšeš, že se nyní tak často na filmy nedíváš, protože ses zamilovala do kluka. Nevím, jak to mezi vámi je, ale možná by sis s ním o tom mohla promluvit. Nebo se zkusit svěřit nějaké kamarádce.  Také mě napadá, že pokud bys chtěla trávit méně času sledováním filmů a seriálů, mohlo by být fajn si najít nějaký jiný koníček, který budeš dělat ve volném čase sama nebo s kamarády či klukem.

Myslíš si, že začínáš potřebovat psychologa nebo psychiatra, ale bojíš se to říct rodičům. Tvým rodičům jde však pravděpodobně hlavně o to, aby si byla šťastná a nic tě netrápilo. Pokud cítíš, že sama situaci nezvládáš, můžeš si s nimi zkusit promluvit o svých problémech a můžeš jim říct také o svém přání navštívit odborníka, kterého si můžeš sama nebo s jejich pomocí vybrat například na www.znamylekar.cz. Můžeš také zkusit navštívit školního psychologa, pokud jej na škole máte. Ten s tebou může vše podrobněji probrat a také poradit, jak postupovat dál.

Přejeme Ti, aby si našla pomoc, kterou hledáš.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
7.2.2018

Chtěla bych dítě a rodinu

Dobrý den, můj problém je možná lehce řešitelný, ale já se s ním nemůžu nikomu svěřit, protože mám pocit, že by to málokdo pochopil. Moc bych chtěla dítě a rodinu. Vím, že to nezní jako problém, ale vzhledem k tomu, že mi je 22 a stále studuji, bydlím s tátou a nemám moc financí, to jako problém beru. Přestože mám přítele, cítím se někdy hrozně osamělá, což přisuzuji tomu, že jsem před čtyřmi roky ztratila maminku. Pořád se strašně těším, až to jednou přijde, až se budu mít o koho starat a uvidím, jak dítě, které jsem nosila pod srdcem, vyrůstá. V poslední době se k tomu ale přidala i nutkavá touha to uskutečnit teď hned. Stále se snažím zaměstnávat něčím jiným, stále si opakuji, že jsem hrozně mladá a s přítelem jsme spolu teprve rok. Jenže zároveň mám pocit, že přítel děti dlouho chtít nebude a kdybych mu tohle řekla, začal by se nejspíš bát, že to na něj nějak "navlíknu". Potřebovala bych radu, jak se této náhlé touhy po rodině alespoň na chvíli zbavit a odložit si ji, až budu mít alespoň Bc. před jménem. A také radu, jak si o tom promluvit s přítelem, aniž bych ho vyděsila. Předem děkuji za odpověď K.

K. zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

píšete nám o tom, že byste chtěla rodinu a dítě. Je Vám však 22 let, studujete, bydlíte u táty a nemáte moc financí, proto toto své přání vnímáte jako problém. Někdy se cítíte osamělá, což přisuzujete ztrátě maminky. Těšíte se, že se budete mít o koho starat a v poslední době Vás přepadá nutkavá touha mít miminko hned. Zároveň se bojíte, že přítel dlouho děti chtít nebude, a když mu o své touze povíte, bude si myslet, že na něj těhotenství „navlíknete". Ptáte se nás, jak se této touhy na chvíli zbavit a odložit ji na pozdější dobu, a zároveň, jak o ní říct příteli tak, aby se nevyděsil.

Při opakovaném čtení Vašeho dotazu na mě nejvíc zapůsobila Vaše věta, že se cítíte osamělá. Chápu, že ztráta maminky pro Vás mohla být velmi zraňující a rozumím proto pocitu, že již osamělá být nechcete. Napadá mě, zda si o tom máte s kým promluvit. Ať už s přítelem, tátou nebo nějakou kamarádkou nebo kamarádem. Myslím, že popovídat si o tom s někým by mohlo zmírnit Vaše pocity osamění.

Je skvělé, že i když tolik toužíte po rodině, zároveň zvažujete praktické aspekty toho, co znamená mít dítě, a přemýšlíte nad financemi i dokončením Vašeho vzdělání. To mi přijde důležité. Pokud něco opravdu chceme, může být těžké nechtít to hned. Píšete, že se snažíte zaměstnat se něčím jiným a to mi přijde jako moc dobrý nápad. Můžete se soustředit na školu, Vaše koníčky, čas strávený s přítelem nebo cokoliv dalšího. Ke zmírnění pocitu nutkavé touhy by mohlo pomoci vytvořit si třeba seznam, proč miminko nemít teď hned a postupně pracovat na tom, abyste jednotlivé důvody překonala (například dokončím školu, budeme finančně zajištěni atp.).

Co se týče partnera, z Vašeho dotazu chápu, že jste s ním ještě o jeho pohledu na založení rodiny nemluvila. V partnerských otázkách vždycky záleží na obou, jak se společně rozhodnou. Proto si myslím, že byste se přítele nejdřív mohla zeptat, jaké jsou jeho pocity ohledně zakládání rodiny. Až po té mu můžete vyložit svoje přání tak, jak jste jej napsala nám. Zároveň si myslím, že může být důležité přítelovi říct, že to na něj nechcete „navlíknout", jak píšete, ale že to s ním chcete probrat , protože je to pro Vás důležité. Pokud byste si myslela, že Vám může pomoci pohled třetí nezávislé osoby, můžete se obrátit na služby partnerského poradce. S pocity osamění by Vám také mohl pomoci psychoterapeut. S ním byste mohla probrat nejen je, ale také Vaši touhu po miminku a to, jak s ní pracovat, respektive ji na chvíli odložit.  Kontakty na psychoterapeuty ve Vašem okolí naleznete třeba na stránkách www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, aby se Vaše plány vydařily podle Vašich představ.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
6.2.2018

Soupeřím s úzkostmi, ale stydím se navštívit psychologa

Dobrý den, již delší dobu soupeřím s úzkostmi. Bohužel vzhledem k tomu, že jsem považoval návětšvu odborníka za změkčilost nesmírně se stydím ho teď navštívit. Ba co víc - jednou jsem ho na doporučení mojí praktické lékařky navštívil, nicméně to evidentně pro obě strany bylo tak nepříjemné, že jsme to po druhém sezení ukončili. Prošel jsem si zajímavým koktejlem rodinných a osobních peripetií. můj otec je despota, ponižování, šikana na VŠ jsem si prošel po rozhochodu s otcem circa měsíční depresivní epizodou (měsíc jsem nevycházel ven a nebýt zkoušek asi bych byl zavřený dodnes), mnohaletá sexuální abstinence v důsledku poruchy a v neposlední řadě rozvod rodičů který se změnil v sedmileté drama plné žalob, soudů, výčitek a citového vydírání. V okamžiku, kdy zbraně z rozvodu po sedmi letech uhasly jsem se rozhodl, že jsem v Čechách zbytečný a odstěhoval se do Švédska na postgraduál ve víře, že začnu nový život a budu udržovat kontakt jen s lidmi s nimiž kontakt udržovat chci. Udělal jsem tu osudovou chybu a vetknul jsem důveru svému otci, s nímž jsem si jen výjmečně rozuměl a jakmile jsem našel svojí vlastní pohodu jsem se začal zajímat i o něj. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a víceméně poslední dva a půl roku příjmám jen výčitky v celé škále barev až po ty skutečně bezskrupulózní. Ačkoli si jsem logicky schopen odůvodnit rozpor v důvodech v hlouby duše se člověk stejně rozežírá, obzvlášť pragmatik jako já. Svému otci jsem evidentně celkem ukradený, a trvalo a vlastně stále trvá se přes ten fakt sám přenést, ačkoli jsem mu už tu nejhorší část jeho chování odpustil. Dalo se vcelku jasně předídat, že to se mnou otřese, je jen otázkou kdy, takže jsem se v roce 2016 dal na alkohol a v kombinaci s vysokým pracovním nasazením jsem u té příležitosti vyhořel. Aby toho nebylo málo rozpůjčoval jsem pár přátelům peníze, které už jsem nikdy neviděl stejně jako je a tak jsem šmahem přišel o lidi jimž jsem od dospívání bezmezně důvěřoval. Ztratil jsem pevnou půdu pod nohama a to all-inclusive. Až vlastně teď si uvědomuju, jak moc těžké je se přes všechno přenést a žít normálně. Neumím si představit, že budu normálně žit, neumím si představit, že budu mít někdy normální rodinu, protože mám pocit, že už nikdy nikoho nemůžu mít rád a nikdy nikdo nemůže mít rád mě. Ostatně kdo by měl rád takového sobce, že? Několik let se potýkám s tím, že nejenomže nemůžu navázat vztah sexuální ale dokonce i citový. Zjistil jsem, že se nenávidím, a tím pádem nenávidím i lidi kolem sebe. Vytvořil jsem si kolem sebe neviditelnou bariéru a univtř mě to požírá aniž by o tom kdokoli z nejbližších věděl a vlastně o tom osobně nechci ani mluvit. Posledních několik měsíců se mnou pne pocit, že bych to měl ukončit, nicméně jediné, co mě od toho drží, je že by to byl mistrovský kousek sobecké pomsty mému otci a všem těm lidem, co se ke mě otočili zády ale asi tu ještě existuje pár lidí, kterým na mě záleží.

Emil zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

píšete nám, že už delší dobu soupeříte s úzkostmi. Prošel jste si mnoha rodinnými i vztahovými nepříjemnostmi. Zmiňujete například špatný vztah s otcem, rozvod rodičů, vlastní vyhoření a ztrátu kamarádů. Neumíte si představit, že byste mohl normálně žít a mít rodinu, protože máte pocit, že nemůžete nikoho mít rád a nikdo nemůže mít rád Vás. Píšete, že jste zjistil, že se nenávidíte a tím i svět a lidi kolem sebe. Postavil jste kolem sebe bariéru, a tak ani Vaši nejbližší neví, že Vás tyto věci trápí, a Vy o nich nechcete mluvit. Poslední měsíce máte někdy pocit, že byste to měl ukončit, ale drží Vás, že jsou tu lidé, kterým na Vás záleží. Na začátku jste také psal, že se stydíte navštívit psychologa, protože jste považoval jeho návštěvu za změkčilost, a když jste to jednou udělal, návštěva byla pro obě strany tak nepříjemná, že jste spolupráci ukončili.

Snažila jsem se si při pročítání Vašeho dotazu představit, jaké to pro Vás je. Měla jsem z něj pocit, že jste sám na mnoho velmi náročných problémů, a že to může být opravdu těžké. Můžete se cítit smutný, frustrovaný, nepochopený a možná i naštvaný. Rozumím tomu, že může být velmi těžké být na to všechno sám, ale zároveň i té nechuti mluvit o tom se svým okolím, obzvlášť pokud Vám takový rozhovor v minulosti nepřinesl pochopení. Myslím si ale zároveň, že by Vám opravdu mohlo pomoci o tom s někým mluvit. Otevřít se druhému člověku nám může přinést nejen pocit pochopení, ale také možnost utřídit si svoje myšlenky. V druhých lidech můžeme také najít možnost opory. Píšete, že máte pocit, že nikoho nemůžete mít rád a nikdo nemůže mít rád Vás, kvůli Vaší sobeckosti, pokud to dobře chápu. Já ovšem ve Vašem dotazu čtu, že jste se navzdory minulosti zajímal o svého otce, záleží Vám i na Vašich přátelích, a je Vám líto, že Vaše přátelství nevydrželo. Každý děláme v životě dobrá i špatná rozhodnutí a nikdo z nás se nechová sto procent času perfektně empaticky a podle představ druhých, ale opravdu si nemyslím, že by to byl důvod k tomu sebe nebo někoho nenávidět.

Píšete také, že jste považoval za změkčilost obrátit se na  psychologa a nyní se stydíte jej navštívit. Rozumím tomu, že může jít o něco, co není ve společnosti ještě stále příliš obvyklé, nicméně navštívit psychologa není vůbec nic špatného. Psycholog nebo psychoterapeut by Vám mohl nabídnout oporu i možnost probrat s někým nezaujatým vše, co Vás trápí. Společně s ním také můžete vymyslet, jak postupovat dál a jak pracovat s nepříjemnými pocity. Mrzí mě, že Vaše první zkušenost s odborníkem nebyla dobrá, nicméně psychoterapeuti i psychologové mají různé přístupy a ne každému vyhovuje všechno. Je tedy dobré se po prvním pokusu nevzdat a zkusit se obrátit na někoho jiného a probrat s ním, co byste potřeboval a co od Vašich schůzek očekáváte. V Česku najdete tipy a recenze na odborníky třeba na stránce www.znamylekar.cz. Pokud jste stále v zahraničí, ale rád byste se obrátil na českého odborníka, někteří z psychoterapeutů nabízejí také možnost konzultace přes skype.

Zmiňujete, že Vás poslední dobou napadá, zda to neukončit. V momentech, kdy Vás tyto pocity přepadnou, se vždy můžete obrátit na některou z Linek důvěry a s někým si o nich promluvit. Je to také jedna z věcí, které by bylo dobré probrat s psychologem.

Přeji Vám hodně odvahy k návštěvě psychologa a sil k řešení Vašich starostí.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
6.2.2018

Chci se rozejít s přítelem, aby si mohl našetřit a splatit dluhy

Dobrý den, jsem studentka a mám přítele, se kterým jsme spolu dva měsíce. Asi po 3 týdnech našeho vztahu se mi svěřil, že má velké dluhy. Asi třičtvrtě milionu a podal žádost o insolvenci. Přiznal se mi také, že má dluhy kvůli vsázení. Začal vsázet po rozchodu se svojí bývalou přítelkyní zhruba před 3 lety. Už kvůli tomu chtěl spáchat i sebevraždu. Slíbil mi, že už nikdy vsázet nebude, ale jakmile dostal svoji výplatu, byl opět bez peněz. Nyní má uznanou insolvenci a musí vyžít s 10000 měsíčně, navíc ještě platit dluh rodičům a nájem. Velice ho mám ráda, ale moji blízcí mi radí, abychom se rozešli. Nejdříve jsem to nechtěla přijmout, ale nyní si myslím, že je to pro nás oba rozumné řešení. Bydlíme od sebe daleko a jeho cestovní výdaje kvůli tomu nejsou malé. Chci, aby se raději věnoval své budoucnosti a také, aby si našetřil nějaké peníze a mohl žít poměrně kvalitní život. Ale pokud bychom byli spolu, nic z toho se nestane. Nechci ho opustit kvůli tomu, že nemůžeme jet třeba na výlet nebo jít do divadla či restaurace. Chci, aby si mohl šetřit. Jenže mám strach, že pokud se sním rozejdu, udělá nějakou hloupost nebo spáchá sebevraždu. Prosím Vás o radu. Děkuji

Rominika zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

děkujeme za Vaši důvěru, s jakou se na nás obracíte. Píšete o tom, že byste se chtěla rozejít se svým přítelem, protože má potíže s dluhy a se sázením. Připadá Vám, že to tak bude pro oba lepší, ačkoli ho máte ráda. Pokud tomu správně rozumím, chtěla byste poradit, zda a popřípadě jak to udělat, aby kvůli tomu neprovedl nějakou hloupost.

Z Vašeho dotazu vnímám, že jste o Vaší situaci hodně přemýšlela. Říkám si, jak je obdivuhodné, že jste přitom nemyslela pouze na sebe a svou situaci, ale také na to, co bude lepší pro Vašeho přítele. Asi pro Vás bylo obtížné se takto rozhodnout, obzvláště když píšete, že ho máte ráda a že jste se tomu nejprve bránila. Rozumím také, že máte obavy, aby přítel neudělal nějakou hloupost, zejména když už dříve o sebevraždě přemýšlel. Napadá mě, že se ve Vás možná bijí dvě tendence, a to udělat něco, co považujete za správné, ale zároveň příteli (a možná i sobě) neublížit. Asi na sobě cítíte velký tlak.

Jakkoli je pro Vás asi těžké takto uvažovat, ráda bych zdůraznila, že není Vaší zodpovědností hlídat, aby přítel neudělal nějakou hloupost. Situace, ve které oba nyní jste, není jednoduchá ani pro jednoho z Vás. Přítel Vám slíbil, že už sázet nebude, ale zřejmě to nedodržel. Ráda bych Vás proto povzbudila v tom, abyste se zaměřila především na sebe a na to, abyste byla spokojená. Pokud vnímáte, že by bylo lepší se rozejít (dokonce pro oba z vás), je to v pořádku.

Napadá mě, že byste si mohla s přítelem v klidu o Vaší situaci promluvit. Mohla byste mu říct i to, co jste napsala nám - že ho máte ráda, záleží Vám na něm a chtěla byste, aby začal svou situaci řešit. Pokud byste ho chtěla ještě více podpořit, můžete mu navrhnout návštěvu centra specializovaného právě na gambling (např. Podané ruce), kde by mu byla poskytnuta odborná pomoc.

Je moc fajn, že máte za sebou své blízké, se kterými jste mohla situaci řešit. Je důležité mít někoho, komu se můžete svěřit. Pokud byste potřebovala z jakéhokoli důvodu mluvit s někým, kdo není do situace tolik angažován, můžete i sama navštívit psychologa nebo kdykoli zavolat na některou z linek důvěry.

Přejeme Vám hodně sil při zvládnutí Vaší situace.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
5.2.2018

Kdybychom neměli malého, určitě bych se s přítelem už dávno rozešla

Dobrý den, můj dotaz asi bude dlouhý, jedná se o partnerský problém. Když jsem začínala chodit se svým přítelem, hledala jsem přesně, co ve vztahu potřebuju. Už mi bylo 29 let a věděla jsem přesně, co hledám. Přítel byl kamarád už roky a znala jsem ho jako pohodare ze společných akcí.Nic nikdy nebyl problém, držel slovo, všem pomáhal. Začali jsme spolu chodit, byl úžasný, milý, ochotný, nosil mě vysloveně na rukou. Bylo pro mě důležité najít si člověka do nepohody, navíc citově otevřeného, co mě obejme, pohladí, poslouchá. Uz po roce mi začalo být s ním doma smutno, z práce se vracel a moc toho nenamluvil, ráno nemíval dobrou naladu. Pomáhat rodině začal být problém a občas mi docela ocekaval. Ale pořád ještě byly plusy vetsi. Po dalším roce jsem otěhotněla a máme spolu teď už dvouletého chlapečka, přítel se už v době těhotenství začal měnit. Všechno začal být problém, doma téměř nekomunikuje, prý je introvert, o cokoli ho požádám, aby nedělal ignoruje, pomáhá jen když ho člověk ukoluje, prý život nebere tak vážně, což se projevuje prakticky úplným popřením problémů. Po citove stránce se cítím naprosto nemilovaná, bez zájmu o mě. Když ho ale zaukoluju, funguje bez řečí a všechno udělá. Jenže nevím, jestli mi tohle stačí, mám pocit, že to celé nefunguje. Moje maminka mi pořád říká, že nemůžu chtít všechno a v každém vztahu je něco, že mám být ráda za to, co mám. Kdybychom neměli malého, určitě bych se s ním už dávno rozešla, ale malý ho samozřejmě miluje. Já jsem pořád jak pejsek, co čeká na nějaký zájem a hezky slovo. Jeho smysl pro humor se prakticky skládá z narážek na mě a někdy mě to dost urazi. Když se ohradim, řekne mi, že nemám smysl pro humor. S malym teda pomáhá tak, jak mu řeknu, ale sám od sebe mi pomoc nikdy nenabídne, abych si odpočinula nebo se vyspala. Má ho rád, to ano. Chtěla bych vědět, kde jsou hranice toho, kdy člověk opravdu pozná, že to, co prožívá je dostatečně špatně k tomu, aby i s dítětem odešel od partnera. To jsou všude samé příklady, kdy nenosí muž domu peníze nebo pije, člověk pak má pocit, že když někde řekne, že mu ve vztahu chybí zájem, láska a porozumění, že si ostatní klepou na čelo. Jsem hrozně zklamaná, nejsem šťastná. Prý mě má rád, ale naše rozhovory jsou úplně hrozne, když mu říkám, co všechno mi chybí, tak mi řekne, že dneska je přece hezký den, co provedl, ze ten den kazím. Rozlisuje to asi na "vždyť teď je všechno v pohodě ne?" Měli jsme spolu nespočet rozhovoru. Bez výsledku. Bohužel je vychovaný tak, že si ničeho neváží, co pro něj kdo udělá, nepodekuje, všechno je samozřejmost, navíc ženu vnímá jako předurčenou starat se ó domácnost a rodinu a tak je to v pořádku a je to prý nás úděl.nemam motivaci cokoli dělat. Je to v jádru hodnej člověk, ale ve vztahu absolutně nechápe, že tu jsou nějaké potřeby a emoce druhého, které když nevyslyši, tak jde vztah do háje. Nevím si s ním rady, pořád asi čekám, že mu to nějak dojde, ale čím dál častěji mám pocit, že tohle už nemůžu dál zvládat. Jenže asi jako každá máma, nechci připravit malýho o tátu, taky nevím, jestli jak říká maminka nejsem jen naivní, že to někde může být jinak a nevím, kdy je teda ten moment pro nějaké rozhodnutí.ono se to totiž ve mně vždycky nahromadí a pak hodně brečím a pak to zase dokážu nějakou dobu zvládat. Byl třeba u nás na návštěvě jeho kamarád, povídal si se mnou, řekl, že jsem výborně uvařila, uklidil po sobě talíř do myčky a ještě si hrál s malým. To úplně stačilo k tomu, abych probrecela noc, protože tohle mi chybí, úplně normální věci. Nejsem nesamostatna, naopak bych řekla, že jsem schopna všechno zvládat sama, ale vůbec nevím, jak člověk pozná, že nechce od života moc a to, že je přítel hodnej kluk a sice až když ho zaukoluju, tak pomáhá bez reci.Ale co pocity? Podvědomě chci, aby to přece fungovalo a byli jsme šťastný. Nevím, chybí mi nejvíc nějaký projev citu, pochopení, uznání, radostí třeba z dobrý večere, abych měla motivaci třeba příště uvařit znova. Děkuji za vas názor

Klára zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Kláro,

děkujeme za Váš dotaz. Popisujete v něm vztah s přítelem, který byl na počátku vztahu milý a ochotný pohodář, ale už po prvním společném roce se začal chovat jinak. Nyní spolu máte dvouletého chlapečka, ale kdyby tomu tak nebylo, tak byste se s přítelem už dávno rozešla, protože nejste šťastná. Chcete, aby Vám to fungovalo, ale chybí Vám projevy citu, pochopení a uznání. Nevíte, co máte dělat, a ptáte se nás na názor.

Z Vašeho dotazu cítím smutek a únavu z nedostatku lásky. Píšete, že zvládáte všechno sama, ale rozumím Vaší potřebě společného fungování nebo alespoň uznání ze strany Vašeho přítele.  Jste pár, a proto je logické, že očekáváte, že nebude vše na Vás. Stejně tak chápu, že chcete od vztahu něco víc, než se Vám momentálně dostává, a máte na to plné právo.

Říkáte, že po zaúkolování přítel pomáhá, napadá mě proto, zda jste si zkusili nastavit pravidla, co bude čí povinnost. Mohlo by například pomoci, nechat si přítele vybrat, kterou úlohu v domácnosti by od Vás převzal, domluvit se na střídání v některých činnostech apod. Píšete také o tom, že Vás uráží přítelův smysl pro humor. Každý člověk má trochu jiný druh humoru a může se stát, že jím i někomu ubližuje, byť nezáměrně. Přesto můžete své pocity příteli popsat a vysvětlit mu, co Vám na jeho narážkách vadí, a zároveň se sama snažit si to nebrat osobně, ale s nadhledem, ačkoli to někdy může být těžké.

Z Vašeho psaní jsem pochopila, že s přítelem žijete hlavně domovem a malým synem. Mohlo by však pomoci pozvat přítele například někam na večeři nebo něco podniknout pouze ve dvou, abyste strávili společný čas i jinde než doma a měli nové zážitky. Zároveň to může představovat příležitost promluvit si v klidu na neutrálním místě. Píšete nám sice, že jste již vedli několik rozhovorů o Vaší nespokojenosti, ale je možné, že si přítel plně neuvědomuje vážnost Vašich připomínek.  Mohlo by pomoci upřímně si vyjasnit vzájemná očekávání od vztahu a zdůraznit co je pro Vás ve vztahu podstatné, abyste v něm setrvala. Možná by bylo užitečné příteli i přímo naznačit, že jste již přemýšlela o rozchodu. Třeba ke změně svého chování potřebuje výraznější impuls.

V každém případě je rozchod určitě varianta, na kterou máte nárok, zejména pokud budete i nadále mít pocit, že nejste a nebudete šťastná. Je pochopitelné, že berete ohled na syna, ale ten kromě obou rodičů potřebuje i to, aby byli spokojení. Nelze však posoudit, kde je Vámi zmiňovaná hranice, protože je to velmi individuální, ale nikdo Vás nemůže soudit, ať se už se rozhodnete jakkoli. Je jen Vaše věc, jaká měřítka si ve vztahu nastavíte, a to bez ohledu na názor ostatních.

Ačkoli nejste manželé, můžete navštívit manželskou poradnu, kde se můžete s pomocí odborníka pokusit najít společné cesty a způsoby, jak Váš vztah zlepšit, abyste byli oba šťastní. Umím si představit, že je toho na Vás teď moc a mohlo by Vám také ulevit, kdybyste si o svých pocitech i sama promluvila s psychologem nebo psychoterapeutem. Kontakt si můžete najít například na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, aby se vše vyřešilo k Vaší spokojenosti.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
4.2.2018

Odcizili jsme se s přítelkyní a chci s tím něco udělat

Dobrý den, rád bych se s Vámi poradil s jedním vztahovým problémem, který se nám se slečnou vynořil. Jsme spolu nyní 3 měsíce, na začátku vztahu jsme na to oba dva šli poměrně rychle, zřejmě z důvodu, že já byl nedávno před tím nespokojen ve vztahu a slečna naopak poměrně dlouho žádný neměla. Nyní bylo zkouškové, což pro nás bylo celkem stresující a já musel navíc odjet na pracovní cestu na 14 dní v druhé polovině ledna, běhemž ní jsem si všiml lehkého distancu ze strany slečny. Musím přiznat, že během této doby byla mým jediným poutem se sociálním životem a tak je pravděpodobné, že jsem byl trochu clingy. Po mém návratu jsem zpozoroval, že nám trochu docházejí témata ke konverzaci, což mi příjde zvláštní, když by se na sebe lidé měli spíše po takové době odloučení těšit. Bavili jsme se spolu o našem vztahu a shodli se, že jsme opravdu moc pospíchali a dohodli se na týdnu, kdy nebudeme v kontaktu, aby si každý mohl urovnat své myšlenky a abychom zjistili, jestli nás to k sobě skutečně táhne. Nyní přemýšlím nad variantou, že pokud jsme to na začátku vzali rychle, tak dobrá, stalo se, tak to teď vezměme zase pomalu, tak aby bylo možné si mezi sebou vybudovat tu pravou pevnou důvěru a jiskru nebo respektive tak, jak by to mělo vypadat v dobře fungujícím vztahu. V této fázi bych vás ale rád poprosil o radu, na slečně a vztahu mi skutečně záleží, nerad bych jej zahazoval a tak bych se jen rád ujistil, zda dělám/děláme správnou věc. Měli bychom se sejít koncem týdne (čt,pá) a rád bych jí navrhl tuto variantu, pokud se Vám podaří odpovědě v takto krátké době, budu Vám nesmírně zavázaný. Děkuji, Jiří

Jiří zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den Jiří,

děkujeme za Vaši důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o svém partnerském vztahu, ve kterém došlo k odcizení. Momentálně jste se s přítelkyní domluvili na nějakém času každý sám pro sebe, abyste si urovnali myšlenky. Chtěl byste na vztahu zapracovat a napadlo Vás, že po poměrně rychlém začátku by bylo fajn zvolnit. Protože Vám na vztahu záleží, chcete se ujistit, zda je takový postup správný.

Z Vašeho dotazu vnímám, že nad celou situací hodně přemýšlíte a získaný čas skutečně využíváte pro urovnání myšlenek a nalezení nějakého řešení. Zdá se, že přítelkyni opravdu nechcete ztratit. Říkám si, že možná přemýšlíte i nad tím, kde se stala chyba, a snažíte se to napravit. Je moc fajn, že s přítelkyní o těchto věcech mluvíte, protože Vám to pomůže si celou situaci vyjasnit. Je také důležité, že umíte přítomnost problému pojmenovat a snažíte se jej řešit.

Nelze jednoznačně říct, jestli bude Váš návrh fungovat. Chtěla bych Vás však podpořit v tom, abyste o něm své přítelkyni řekl a zeptal se jí, co si o tom myslí. Možná bude přemýšlet podobně. Pokud máte pocit, že jste to na začátku uspěchali, zvolnění samozřejmě může být jedním z možných řešení. Jestli bude fungovat však záleží na Vás obou a na tom, jak se domluvíte. V tuto chvíli se Vám možná nahromadilo více věcí, které vztahu neprospěly (stresující zkouškové období, odloučení), a je možné, že sama vzájemná komunikace a snaha situaci řešit mohou pomoci vrátit situaci do normálu a upevnit Váš vztah.

V dotazu jste zmínil, že jste očekával spíše opačnou reakci po Vašem příjezdu, tzn. těšení se a možná i upevnění vztahu. Ačkoli takto uvažuje spousta lidí, někdy se stává, že podobná očekávání nakonec vedou ke zklamání. Mírné odcizení po odloučení také může nastat, a pokud jste jej vnímal především na dálku, svůj podíl na tom může hrát i komunikace přes internet, která s sebou někdy přináší různá nedorozumění.

Napadá mě, že kromě toho, co píšete, by mohlo pomoci Váš vztah posílit i například to, že si zkusíte najít společný koníček, seznámit se s přáteli toho druhého nebo podniknout nějaký výlet. Mohou se tak začít otevírat i nová témata ke konverzaci.

Přejeme Vám hodně štěstí nejen při Vašem setkání s přítelkyní.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
3.2.2018

Nedokážu se přinutit jít k psychologovi

Dobrý deň prajem, chcela by som získať radu. Dlhodobejšie (niekoľko rokov) mám osobné problémy. Neviem sa prinútiť ísť k psychológovi. V priebehu posledných 6 rokov sa stalo toho v mojom živote veľa. Keď som mala 13 tak som začala byť viacej samostatnejšia a začala som získavať svoj vlastný rozum. Ale takéto veci sa u nás doma nenosia. Som veľmi liberálny človek s otvorenou mysľou. Môj otec je veľmi obmedzený a odsudzuje za maličkosti druhých. Odsudzuje za národnosť, vierovyznanie, orientáciu, či farbu pleti. Mama je mu podriadená a nevie si stáť za svojim. Chodievala v tom období po nociach do práce a vtedy si otec na mne vybíjal zlosť. Kričal po mne za každú maličkosť (ako jeden neumytý tanier a podobne) alebo keď som s ním v nejakom názore nesúhlasila. Keď som plakala tak sa mi smial, že som len hysterická. Dusila som v sebe veľkú zlosť a bolesť. Začala som si to kompenzovať sebapoškodzovaním. Po pol roku som si povedala, že stačí. Mala som celé telo pokryté ranami. V priebehu strednej školy som mala 2 toxické vzťahy, ktoré mi tiež nepomohli k psychickej pohode. Dala som si potom pauzu od vzťahov. Minulý rok v lete som spoznala niekoho, s kým to vyzeralo sľubne. Bola som veľmi opatrná. Keď som mu začala dôverovať, opil ma a znásilnil. V septembri som odišla na vysokú. Odsťahovala som sa, ale mama ma stále citovo vydiera nech chodím naspäť domov, keď mám voľno. Cítim, že so mnou nie je niečo v poriadku, aj keď si myslím, že je. Toto je len v skratke napísaný problém, ktorý ma už dlhú dobu prenasleduje.

anonym zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, že se obracíte na naši poradnu. Píšete nám o radu s tím, že se nedokážete přinutit jít k psychologovi. V posledních letech se Vám toho v životě hodně stalo, Váš otec si na Vás vybíjel zlost, a když jste plakala, tvrdil, že jste hysterická. Kvůli tomu jste se i sebepoškozovala. Ani Vaše vztahy nehodnotíte dobře a člověk, kterému jste důvěřovala, Vás opil a znásilnil. Odstěhovala jste se kvůli studiu, ale matka Vás citově vydírá, abyste se často vracela domů. Cítíte, že něco není v pořádku a chápu to tak, že byste ráda navštívila psychologa.

Když jsem si Váš dotaz pročítala, často mě napadalo, že jde o opravdu hodně nepříjemných zážitků. Přemýšlela jsem, jestli máte někoho, s kým byste si o tom mohla promluvit. Kamaráda nebo kamarádku, kterému se můžete upřímně svěřit a důvěřovat mu. Někoho, kdo by Vás podpořil, a to i v tom, abyste zašla k psychologovi. Velmi oceňuji, že jej chcete navštívit, ale chápu, že pro Vás nemusí být jednoduché se za ním vydat a otevřít se neznámému člověku. Myslím si ale, že by Vám spolupráce s ním mohla opravdu pomoci, a že by se Vám mohlo ulevit už jen tím, když někomu povíte všechno, co Vás trápí. Psycholog Vám navíc může pomoci vymyslet, jak s těžkými situacemi pracovat, jak zvládat těžké situace v rodině a nabídnout Vám podporu.

K psychologovi nemusíme chodit jen proto, že by snad s námi „nebylo něco v pořádku". Návštěva odborníka nám může pomoci třeba jen k utřídění myšlenek nebo k tomu, abychom pro sebe našli podporu a oporu. Všechny tyto důvody jsou legitimní. Psychologa nebo psychoterapeuta si můžete najít třeba na stránce www.znamylekar.cz. Najdete tam i recenze klientů, které Vám mohou pomoci se rozhodnout, který odborník by pro Vás mohl být nejlepší. S konkrétním psychologem si už pak můžete domluvit schůzku přes email nebo telefonicky. Na první schůzce s ním pak nejspíš rozeberete především svoje představy o tom, co konkrétně od návštěv očekáváte a domluvíte se, jak často by Vám vyhovovalo se potkávat a jak budete společně pokračovat. Pokud by stalo, že by Vám psychoterapeut nevyhovoval, není nic špatného na tom obrátit se na někoho jiného. Každý jsme jiný, a proto nám mohou vyhovovat různí lidé a různé přístupy.

Přejeme Vám, abyste našla sílu k psychologovi začít docházet.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
2.2.2018

Manžel je mi nevěrný, mám ho opustit?

Dobry den. Ziju s manzelem v cizi zemi. Jsme spolu 16 mesicu z toho 13 manzele. Odhalila jsem ze mi je neverny ne primo pri cinu ale zjistila jsem to z telefonu. Pise si a domlouva schuzky s nejakou divkou ktera nejspis jeste studuje delal to jeste pred tim nez jsme se poznali. Ma tri telefoni cisla pod muzskym jmenem. V konverzaci se oslovuji milacku a posilaji si pusy. Ja vim ze jsem v jeho telefonu nemela co delat. Ale dohnalo me to jelikoz mel telefonat z tohoto cisla proto vim jmeno kdy jsem slysela zensky hlas telefon rychle polozil a odesel z bytu ze ma schuzku. Ted uz je pozde, podivala jsem se a zjistila pravdu. Manzel to nepriznal stale to zapira a vymysli si pohadky ze to je kamarad pak ze kamaradovi pomaha se dostat nejakou zenu ze on nezije tady. Nechce se o tom bavit. Navrhl rozvod pak zase rika jak moc me miluje a ze zadnou jinou nema dokonce se s nikym ani nestyka. Uz nejakou dobu se snazime o dite navstivili jsme lekare. Ja nevim co mam delat miluji ho nechci ho opustit ale nedokazu se s tim smirit kdyby alespon nelhal. Dokonce jsem s jeho vedomim na to cislo volala zadna odezva a po nejake dobe mi z toho cisla volal muz. Aniz by vedel kdo jsem rekl : ahoj jak se mas ? Manzelovi jsem se vysmala. Rekl ze rekne rodine o tom co se deje a ze chci odejit rekla jsem ze mam v telefonu celou jeho konverzaci s ni vzal mi telefon a smazal to jak smyslu zbaveny. Pak se omluvil zase zacal mluvit o tom jak me miluje. Volal me sestre a rikal ji at mi rekne ze man zustat tady s nim ze me miluje a ze ja ho chci opustit. Nevim co mam delat bud placu nebo rozbijim veci. Nejim, nespim. On je v klidu jakoby se nic nedelo. Mam ho opustit zustat s nim ? Kdyz zustanu kde mam jistotu ze ty schuzky s ni ukonci? Dokonce je ze zprav patrne ze ji dava penize jelikoz si o ne rekla. Nevim co dal. Prosim o radu. Dekuji

Simona zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkuji Vám za důvěru, s kterou se na nás obracíte. Píšete nám o nevěře Vašeho manžela. Žijete v cizině a v telefonu svého muže jste našla konverzaci s nějakou dívkou a máte za to, že se spolu stýkají. Manžel vše popřel, navrhl rozvod, ale pak Vám říkal, jak Vás miluje. Volal i vaší sestře s tím, že jej chcete opustit Vy. Nevíte, co máte dělat, nejíte a nespíte. Ptáte se, zda manžela opustit nebo s ním zůstat, a jak případně najít jistotu, že manžel schůzky ukončí.

První co mě napadá, je, že musí asi být opravdu těžké řešit podobné problémy v cizí zemi. Umím si představit, že cítíte nejistotu a možná i vztek na manžela, a že jde o věci, které byste mohla chtít s někým probrat. Máte v cizině nějakou kamarádku, které byste se mohla svěřit? Možná byste mohla vše probrat telefonicky nebo třeba přes skype se svou sestrou, kterou jste zmínila. Starosti, které s někým probereme, se nám obvykle mohou zdát menší, a nezávislý pohled někoho dalšího nám může pomoci rozhodnout se v těžkých situacích. Z vašeho dotazu čtu, že Vás situace opravdu trápí, píšete, že pláčete, rozbíjíte věci, nejíte a nespíte. Myslím si tedy, že byste si měla promluvit otevřeně i s manželem. Píšete, že Vám říká, že Vás miluje, a proto si myslím, že by jej zajímalo, jak moc Vás vzniklá situace trápí a že Vám na Vašem vztahu záleží. Můžete s ním sdílet své obavy a říct mu, co cítíte a čeho se obáváte.

Zda manžela opustit nebo jak vědět, že schůzky ukončí, Vám bohužel poradit nemohu, protože proto nemám dostatek informací a navíc toto rozhodnutí je na Vás a manželovi. Vidím, že jste uvedla, že žijete v cizině, pokud byste ale měla tu možnost, myslím, že by pro Vás a Vašeho manžela bylo dobré navštívit párového terapeuta. Ten by Vám mohl pomoci probrat potíže ve Vašem vztahu a také Vám nabídnout pohled třetí nezúčastněné osoby. Terapeuta navíc můžete navštívit i sama a celou situaci a Vaše pocity s ním probrat. I to by Vám mohlo pomoci utřídit si myšlenky a rozhodnout se, jak postupovat dál. Terapeut by Vám mohl také nabídnout podporu. Pokud se na něj nemůžete obrátit v zemi, kde žijete, můžete se zkusit spojit i s českým terapeutem na dálku. Někteří z nich nabízejí konzultace přes skype.

Přeji Vám hodně sil do dalšího řešení Vašeho vztahu.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
2.2.2018

Rozešla se se mnou přítelkyně, jak ji mám získat zpět?

Dobry den.Mam problem s depresi a vnitrnima neduhama.Zklamal sem pritelkyni a nebyl sem ji oporou.Rozesla se se mnou a nyni se mnou nedokaze nejak vic komunikovat.Rika ze je zablokovana se zamilovat ze ma strach ze vztahu i z toho se ke mne vratit.Neveri ze se snazim zlepsit a napravit se.Mam svazane ruce a nemohu nic delat pro to abych ji to dokazal nebo abych ji ziskal zpet.Jsem z toho bezradny a uz sem uvazoval i nad tim to skoncit.Se sebou.Klepou se mi ruce malo jim a trpim nespavosti.Mam velky strach ze kdyz budu necinej najde se nekdo kdo ji da co potrebuje a bude pozde.I kdyz vim ze to svou snahou asi jen vic kazim.Pritelkyne trpi panickou uzkosti a je hodne uzavrena.V tom nejhorsim sem na ni rval a tim sem v ni ukotvil pocity strachu a nechuti k me osobe.Vim ze i ona nad nami jiste jeste uvazuje,ale ma z toho strach a neveri mi.Potrebuji poradit co s tim,protoze ani ja to uz nezvladam.Dekuji za precteni i nasledujici radu.S pozdravem David.

David zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Davide,

píšete o tom, že se s Vámi rozešla přítelkyně a Vy byste si přál, abyste se k sobě vrátili. Popisujete velký strach, že si najde někoho jiného, a proto nechcete zůstat nečinný. Zároveň ale máte pocit, že s tím nemůžete nic dělat, přestože se snažíte. Tyto starosti vedly k tomu, že máte potíže se spánkem, málo jíte a celkově už to nezvládáte. Chtěl byste poradit, co s tím vším máte dělat.

Rozchod bývá často velmi náročnou situací, obzvláště když přichází nechtěně z druhé strany. Vnímám, že Vás to hodně trápí, dokonce Vás napadají myšlenky na to vše ukončit. Na druhou stranu však stále vidíte naději, že by se k Vám přítelkyně mohla vrátit. Protože se ale uzavírá, nevíte, jak postupovat, abyste to nepokazil. Zmiňujete, že jste přítelkyni zradil a nebyl jí oporou. Lidé občas udělají něco, čeho litují. Chtěla bych proto ocenit Vaši snahu na sobě pracovat. Říkám si, že Vám na tom opravdu záleží.

Pokud tomu dobře rozumím, už jste se pokoušel s přítelkyní komunikovat, ale podle Vás to svou snahou možná spíše kazíte. Ačkoli píšete o strachu z nečinnosti a zřejmě na to stále musíte myslet, přemýšlím, jestli by vám nepomohlo zkusit si dát na chvíli od celé záležitosti trochu odstup. Rozumím tomu, že to pro Vás možná nebude jednoduché, ale mohl byste tak nasbírat sílu, získat zpátky narušenou rovnováhu (opět normálně jíst a spát) a dostat se do lepší psychické pohody, což by Vám mohlo pomoci získat větší kontrolu nad situací. Zároveň byste tak poskytl přítelkyni čas utřídit si myšlenky v hlavě. Můžete jí i říct, že byste s ní vše ještě rád jednou probral, protože Vám na tom záleží, že byste chtěl na vztahu pracovat, ale že chápete její pocity a dáte jí čas. Možná to ocení a bude po určité době schopnější se k celé záležitosti vrátit a řešit ji.

Napadá mě také, jestli je ve Vašem okolí někdo, kdo by Vám mohl být v této chvíli oporou. Může se jednat o někoho z rodiny nebo kamaráda, kterému byste se mohl svěřit a který by Vám pomohl těžký čas překonat. Mohl by Vám i pomoci přijít na jiné myšlenky a zaměřit se nyní více na Vás a na Váš psychický a fyzický stav.

Vaše potíže se spánkem, jídlem, a především Vaše myšlenky na ukončení života mi dělají starosti. Rozumím tomu, že je toho na Vás teď příliš a nevíte kudy kam. Věřím však, že se to bude s postupujícím časem měnit. Lidem ve Vaší situaci často pomáhá návštěva psychologa, který s Vámi může celou situaci podrobněji probrat a pomoci Vám nalézt řešení. Kontakty a recenze na některé z nich můžete najít např. na stránce www.znamylekar.cz. V případě, že budete potřebovat mluvit s někým okamžitě, můžete kdykoli zavolat na některou z linek důvěry.

Přejeme Vám spoustu sil při zvládnutí Vaší situace.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
2.2.2018

Syn mě nenávidí a nedovolí mi vídat vnučku

dobrý den. dostala jsem mail od syna (34), který níže cituji a který mě opět rozesmutnil. Po letech studeného odstupu mi napsal, jak mě vlastně nenávidí. Pokusím se vylíčit vše co nejobjektivněji. Vdala jsem se, měla dvě děti (syn,dcera) a po 7 letech neharmonického vztahu jsme se rozvedli. Hlavním důvodem byla manželova nevěra. Manžel byl jedináček a jeho matka byla léčena pro deprese - což jsem se dozvěděla až po pár letech v manželství. po našem rozvodu jsem žila střídavě sama i s partnerem. Když bylo synovi 13 poznala jsem partnera se kterým žiju dodnes a jsme nyní manželé. V naší domácnosti nebylo z mého pohledu nic super, ale ani žádná hrůza.Samozžejmě, dnes s odstupem a s vědomostmi vím, že spoustu věcí bylo špatně... Snažili jsme se děti vychovat ve slušné lidi, postavili jsme dům, máme koníčky, jsme aktivní. Jenže..ukazuje se, že ne všichni s tím souhlasí. Když bylo synovi před18 rokem, jeho otec spáchal sebevraždu. Já už jsem se v té době s ním nevídala a děti k němu chodily jen občas. Měla jsem v té době hodně povinností - podnikali jsem, stavěli dům a tak jsem neměla moc času a ani jsem nepostřehla, že se syn velmi odcizil. Vážný problém nastal v době, kdy začal studova VŠ a nechodil do školy, ale prostě se válel doma. Já velmi pracovitá žena jsem to nesnášela a tak došlo k prvnímu velkému rozkolu. Už ani nevím kdy přesně se syn s bouchnutím dveří odstěhoval do bytu, který dostal díky nám. Musím přiznat, že nyní, když to píšu si uvědomuju, že to syn možná bral tak, že jsem se ho zbavila, ale rozhodně to tak nebylo, potřebovala jsem ho jen přimět k tomu, že bude buď studovat nebo pracovat. On si našel práci, měl slečnu a zdálo se, že časem vše bude ok. Nebylo. Dál se nás stranil a neměl kontakt ani se svojí sestrou, ani s mojí matkou. Někdy asi v jeho 26letech jsem dostla nádherného kocoura (nalezence) a jelikož jsem věděla, že on by chtěl kočku, tak jsem mu ho nabídla. Líbil se mu a hned si ho vzal. Pak jsem kocoura občas u sebe hlídala,když někam jeli. asi po roce, když jsem měla opět kocoura doma mi utekl přes horní okna ven. Syn s přítelkyní se vrátili a já kocoura přes marné 5dní hledání neměla. Poprvé jsem pocítila jeho nenávist a zlověstné chování. Bylo mi to líto, ale omluvala jsem synovo chování tou situací. Kocour se pak vrátil a dodnes ho mám doma a syn se mnou dva roky vůbec nekomunikova. Pak se rozešli s tou slečnou a vypadalo to, že se snad blýsklo na lepší časy - syn mi dokonce jednou i volal sám od sebe. byla jsem štastná, že už se vše zlepší...nebyla to pravda. Když mu bylo asi po 30 začal chodit se svoují nynější ženou. Zdálo se, že díky ní se můžeme sblížit všichni. Jenže v určité období jsem pocítila změnu v jejím chování a došlo mi z hovoru, že syn nechce, aby se mnou komunikovala. Pak byla jejich svatba - velká a studená a divná. Vše si syn organizoval sám a nechal si ušít i šaty a boty. Nevěsta byla ovšem ve vypůjčených šatech. Naše návštěvy stály na bodu mrazu -syn mi nebral telefon, neodpovídal na dotazy, ani gratulace ani nic. Přesně do roka se narodila vnučka a začalo ještě větší peklo, než jsem mohla tušit. Ani ty situace nemůžu popsat -jsem hned v slzách. V prvním roce života vnučky jsem ji mohla spatřit asi 5x vždy na chvíli. Její první narozeniny jsem nezažila. Sešli jsme se a mohla jsem jí předat dárečky, ale jen v nějaké letní hospůdce na zahrádce. bylo to trapné. No a od té doby jsem ji už neviděla. vánoční dárky mám stále doma. Celé toto smutné dějství vnímala i druhá babička a měla snahu nějak mi pomoct, zorganizovat společnou návštěvu....Vždy, když to syn zjistil, okamžitě se naježil a vše zrušil. Poslední pokus jak se k vnučce dostat jsem přes tuto druho babičku udělala na mikuláše - odezva je v dopise. Vím nyní s jistotou, že syn i jeho žena druhým rodičům lžou, no k ničemu mi to není platné. Připadám si tak bezmocná jako ženy, které prožívají domácí násilí a neví komu to říct. Pokusila jsem se během roku o rozhovor a prosila jsem o pomoc pár rodinných příslušníků, aale všichni mají pocit, že to přeháním. Můj manžel mi radí, abych je jednou provždy odstřihla a zapomněla na vše. On sám by nejraději synovi dal pár facek za to jak se choval a chová. Celý minulý rok jsem na sobě velmi pracovala, abych vše zvládala. Trpěla jsem totiž neskutečně obrovskými výčitkami až melancholií. Navštěvoval jsem i po nějakou dobu terapie. Ušla jsem velký kus sebepoznávací cesty a většinu situací už dobře zvládám. Co mě tedy nyní trápí? Po všem, co se synem prožívám mi připadá, že trpí nějakou poruchou osobnosti. Mám z toho strach, především proto, že geneticky tam není vše ok. Je to možné? a jak s tím pracovat, případně jaké je možné další řesení - vím, že nikoho k ničemu nemůžu nutit. Ještě dodatek - s dcerou se jako bratr také nestýká a chová se, jakoby ho nezajímala. Mám pocit, že je to proto, že mám s dcerou normální vztah/ona bydlí se svým přítelem/. A ještě dodatek k závěrečným bodům a podmínkám mého syna o komunikaci - mohla bych vám ukázat sms z mého telefonu - bud bez odpovědi nebo odpověd typu : nepřijdeme, nejsme doma, máme něco jiného v plánu...atd. děkuju za radu a pomoc a nyní jeho psaní, které poslal tento týden mailem reakcí na moji pozvánku : ,,,oslavy narozenin se nezúčastníme, protože se situace nijak nezměnila. Setkáme se s Tebou jen, pokud máš zájem o skutečné řešení problému a k tomu se oslava věru nehodí. Na následujících řádcích se pokusím ten problém trochu pojmenovat a upřesnit. Tvoje řeči o milující babičce považujeme za nestydatost. Láska vyžaduje poznání druhého, práci v jeho prospěch, upřímný zájem o něj... Co z toho platí pro Tebe vůči Nině? Tvoje údajná láska není ničím jiným, než touhou po vlastnictví. Prozatím ses k Nině chovala jako k své hračce, ne jako ke člověku, a domnívám se, že veškerý Tvůj „zájem“ o ni je motivován pouze touhou pochlubit se krásnou vnučkou před druhými. Tvému setkávání s N. pak brání nechuť jejích rodičů, tedy nás, setkávat se s Tebou. Chceme se setkávat s lidmi, které máme rádi a se kterými je nám dobře, a Ty mezi ně nepatříš. Upřímně mohu říci, že k Tobě nemám žádný vztah, a nemám tedy důvod se s Tebou stýkat. Abych předešel překrucování, tak podotýkám, že nejde o žádnou zášť či nenávist, neboť oboje vyžaduje citový vztah. Důvodem tohoto stavu je Tvé chování vyplývající z povahových vlastností a naučených vzorců chování. Není to tedy žádná křivda z minulosti. Podrobnosti rozebírat nebudu, vzhledem k Tvojí neschopnosti sebereflexe to považuji za zbytečné, zmíním tedy heslovitě ty nejvýznamnější – pokrytectví, sebestřednost, panovačnost. Špatné vlastnosti či vzorce chování má každý, ale důležité je, jak si je uvědomuje, jak s nimi pracuje a jak se to projevuje v jeho jednání, především s druhými. V tomto směru se u Tebe nic nezměnilo, a proto dospěl náš rozkol až do konečného stádia. Dále chceme říci, že šíření pomluv a nepravd v rodině, hysterické telefonáty a výhrůžky tchýni, ani již dřívě zmíněné dopisy k řešení problému nijak nepřispívají. Za předpokladu, že Tě lze stále považovat za příčetnou, to je pouze znamením toho, že o skutečné řešení nemáš zájem. To by totiž obnášelo střet s úplně jinou realitou a pohled do zrcadla, který by vůbec nemusel být pěkný. Je jistě mnohem pohodlnější zůstat při tom, že za všechno mohou ti ostatní, zejména pak Tvůj nevděčný syn. Závěrem si to shrňme: Dokud je x.malá a neschopna sama se odpovědně rozhodovat, je Tvoje stýkání s ní závislé na naší ochotě stýkat se s Tebou. Naše ochota je malá či žádná, bude to tedy vyžadovat značné a upřímné úsilí o nápravu z Tvé strany. Tomu jsme otevřeni, ale vzhledem k výše popsaným okolnostem nebudeme vyvíjet iniciativu. Dodáváme, že je nám líto, že se tímto přerušily i naše kontakty s otčímem. Přišel k tomu, jako slepý k houslím a protože není schopen tuto situaci sám urovnat, musí si vybrat na kterou stranu se postaví. Vzhledem k tomu, že žije s Tebou, je nabíledni, která strana to bude. Nicméně naše přátelské vztahy k němu nezmizely a rádi se s ním uvidíme. A nakonec ještě pět tipů do začátku: Chceš-li nám něco sdělit, zavolej nám. Máš-li s námi nějaký problém, řeš ho s námi. Chceš-li se s námi vidět, zeptej se, kdy máme čas. Uvědom si, že za nás, ani o nás nerozhoduješ. Nečekej, že se budeme chovat tak, jak chceš Ty.

Jana zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Jano,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, s jakou se na nás obracíte. Píšete o svém vztahu se synem, který se zhoršil po smrti jeho otce, se kterým jste byla rozvedená. Syn se při studiu na VŠ odcizil, našel si přítelkyni a po incidentu se ztrátou kocoura přerušil na delší dobu kontakt s celou rodinou. Když se potom se slečnou rozešli, sám Vám zavolal a Vy jste očekávala lepší časy. S novou partnerkou (nynější manželkou) se Váš vztah se synem opět ochladil, po svatbě se narodila vnučka, kterou však téměř nemáte možnost vídat. Syn Vám v poslední době napsal email, který Vás rozesmutnil.

Z Vašeho dotazu cítím smutek a vyčerpání z celé situace, která podle Vašich slov trvá již řadu let. Představuji si, že to musí být asi hodně těžké, mít omezený kontakt jak se synem, tak nyní i s malou vnučkou. Oceňuji, že se situaci snažíte řešit různými způsoby a je vidět, že Vám na synovi i vnučce velmi záleží.

Snažila jste se nám vývoj Vašeho vztahu se synem podrobně popsat, přeposlala jste nám i jeho nedávný email. O příčinách toho, proč Váš vztah nefunguje, bychom však mohli pouze spekulovat, do hry pravděpodobně vstupuje celá řada faktorů. Ptáte se nás také, zda je možné, že syn trpí poruchou osobnosti a jak s tím pracovat. V rámci internetového poradenství není možné stanovit žádnou diagnózu, na to by bylo potřeba osobní setkání syna s odborníkem (psychiatrem nebo klinickým psychologem).

Z Vašeho psaní jsem pochopila, že jste situaci řešila mj. i s rodinou manželky syna. Přemýšlím však nad tím, do jaké míry jste se pokoušela vše probrat přímo se synem. Napadá mě, že by mohl pomoci právě osobní rozhovor s ním. V emailu, který Vám poslal, nevylučuje další kontakt a dokonce ani případné zlepšení vztahů. Právě v tom vidím naději na zlepšení celé situace jak se synem, tak i s vnučkou. Můžete se se synem zkusit domluvit na setkání, na kterém byste si mohli otevřeně a v klidu promluvit o Vašich problémech a případných podmínkách pro kontakt s ním i s vnučkou. U rozhovoru můžete být sami dva, nebo i další členové rodiny.

Vhodným člověkem, který by s Vámi celou situaci podrobněji probral, by mohl být psycholog v rodinné poradně. Můžete synovi tuto možnost nabídnout i jako příležitost k setkání v neutrálním prostředí pro vyjasnění si vlastních pohledů na věc. Odborník by vám mohl pomoci společně najít cesty ke zlepšení Vašeho vztahu a v neposlední řadě by mohl usměrňovat váš rozhovor. Pokud by Váš syn neměl o takové setkání zájem, můžete poradnu navštívit i sama a poradit se například o dalších možnostech. V celkovém lepším zvládání situace by Vám také mohlo pomoci opětovné zahájení individuální psychoterapie.

Přejeme Vám, ať se celá situace obrátí k lepšímu.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
31.1.2018

Přítelkyně po rozchodu hrozí sebevraždou

Dobrý den, asi před rokem a půl jsem se seznámil s o 15 let mladší dívkou, kvůli které jsem opustil rodinu a začal s ní žít. Postupem času se z přítelkyně stala "stíhačka", která vyžadovala naprostou oddanost, chtěla být neustále se mnou a mít nade mnou úplnou kontrolu, neustále mi něco vyčítala a nařizovala, nenechávala mi žádné soukromí (kontrolovala zprávy, chtěla znát hesla), k tomu se občas při hádce přidalo i mírné fyziké násilí, atd. Před několika dny jsem se po posledním konfliktu rozhodl vztah ukončit, ale musím teď odolávat záplavě zpráv, jak mě nechce ztratit a že se změní. Kontaktovali mě dokonce její rodiče, že si s ní nevědí rady, protože neustále pláče a opakovaně hrozí sebevraždou a kvůli její impulzivní povaze mám strach, že je toho skutečně schopná. Existuje nějaká cesta, jak se takovouto přítelkyní v poklidu rozejít, nebo jak ji alespoň zabránit udělat něco fatálního? Nebo má smysl dávat jí ještě šanci, může se reálně změnit tak, aby náš vztah fungoval?

Jirka zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Jirko,

děkujeme, že nám píšete. Popisujete nám Váš vztah s přítelkyní, se kterou jste se před několika dny rozešel. Váš vztah začal být problematický a Vy jste se jej rozhodl ukončit. Přítelkyně to však špatně nese a hrozí sebevraždou. Obáváte se, že je takového činu schopná a ptáte se nás, jak se s ní můžete v klidu rozejít nebo zda má smysl dávat vztahu ještě šanci.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že současná situace pro Vás může být dosti náročná a nepříjemná. Rozumím, že Vám reakce Vaší přítelkyně dělá starosti a je zcela pochopitelné, že nyní váháte, jak se zachovat. V podobných situacích bývá dobré si společně s partnerem promluvit, i když to nemusí být příjemný rozhovor. Za současných okolností může být konverzace obtížná a plná emocí. Mohlo by tedy pomoct dopředu se na takový rozhovor připravit a avizovat jej s předstihem i přítelkyni, aby nebyla zaskočená. Společně můžete probrat to, jak se ve vztahu nyní cítíte a co byste eventuálně potřeboval změnit, abyste mu mohl dát ještě šanci. Jestli se přítelkyně může změnit, dopředu říci nelze, ale pokud byste společně probrali, v čem by měla změna spočívat, možná byste na tom mohli zkusit ještě zapracovat.

Někdy se však druhá osoba ve vztahu změnit nedokáže, a ačkoliv bývá rozchod bolestivý, může to být skutečně nakonec pro oba správné řešení. Sdělovat toto konečné rozhodnutí není nikdy příjemné a nese s sebou rizika. Vy můžete udělat pro přítelkyni to, že s ní budete jednat citlivě a s respektem, můžete si s ní zkusit ještě promluvit. Ale je důležité si uvědomit, že nenesete za její následné reakce odpovědnost. Někdy pomáhá nebýt při takto těžkých krocích sám. Pokud byste měl ve svém okolí někoho, komu důvěřujete, můžete se mu se současnou situací svěřit a je zde také možnost, že by u rozhovoru mohl být někdo s Vámi, aby Vás podpořil či usměrňoval atmosféru. Mohli by to být klidně i rodiče přítelkyně, o kterých se zmiňujete, nebo někdo z Vašeho okolí.

Ať už se rozhodnete dát vztahu ještě šanci nebo jej ukončit, v obou případech se lze obrátit o pomoc i na odborníka. Psychologové v manželských a rodinných poradnách jsou zde proto, aby lidem pomohli v otázkách partnerských vztahů. Mohli by Vám pomoci například s nalezením odpovědí na otázky o jeho fungování, ale také byste v poradně mohl zkusit zjistit, jak byste mohl vztah zdravě ukončit. Do poradny můžete zajít sám, anebo i společně s přítelkyní. Pokud budete mít pocit, že se situace neuklidňuje a dál by se objevovaly výhružky sebevraždou, můžete dle svého uvážení přítelkyni nebo jejím rodičům doporučit, aby se obrátili na některé krizové centrum nebo krizovou linku, kde jsou schopni lidem v podobném psychickém rozpoložení pomoci.

Přejeme Vám, aby se situace brzy uklidnila.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
30.1.2018

Nedokážu se soustředit na školu kvůli práci a nevím, jak dál

Dobrý den, Jsem pracující a zároveň dálkově studující. Školu mám strašně ráda, ale mám strach, že ji nedokážu dokončit. Bohužel se nedokáži na ni soustředit kvůli stresu z práce. Uvažovala jsem o tom, že s ní skončím. V práci mám arogantního kolegu (vím, že se to může stát v každé práci). Vysává z nás doslova všechnu energii, kterou máme. Je povýšený, pořád všechny za něco kritizuje, nic na něho neplatí. Když si postěžujeme řediteli, tak s tím nic nedělá. Do práce chodím nerada. Bohužel z ní nemohu odejít. Pracuji ve firmě i s maminkou a nemůžu jí v tom nechat. Nevím opravdu, jak dál. Každý den brečím kvůli tomu. Občas si říkám, že by tady bylo beze mně všem lépe. Mám taky úžasného přítele, ale bohužel mi nedokáže nijak pomoci, jelikož si stěžuju pořád dokola. A už je z toho unavený mi odpovídat. Děkuji za odpověď.

Laura zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lauro,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o svých potížích v práci, které Vám komplikují dálkové studium, které máte ráda. Do práce chodíte nerada, máte problémy s povýšeným kolegou a ředitel na Vaše stížnosti nereaguje. Odejít z práce nemůžete a nevíte, jak dál.

Chápu, že současná situace pro Vás může být těžká a nepříjemná. Cítím z Vašeho dotazu smutek a tíhu. Nechcete nechat maminku samotnou ve firmě, kde není dobrá atmosféra, tak raději zůstáváte, i když Vám tam není dobře. Napadá mě, zda jste o svých pocitech s maminkou mluvila. Třeba by Vás překvapilo, že by jí nevadilo zůstat ve firmě bez Vás nebo byste se mohly porozhlédnout po vhodném novém pracovním místě společně, či vymyslet jiné řešení vhodné pro vás obě. Je určitě skvělé, že máte přítele, kterému se můžete svěřit. Píšete, že je z Vašich stížností unavený. Někdy může být náročné slyšet o stejných problémech opakovaně. To však nemusí znamenat, že to pro Vás neudělá rád.

Napadá mě, že byste mohla zkusit oslovit někoho, kdo by Vám mohl pomoci stávající situaci podrobně rozebrat. Zároveň by byl schopen Vám pomoci vymyslet, co můžete nyní dělat, abyste se cítila v profesním i osobním životě opět dobře. Vhodným člověkem by mohl být psycholog či psychoterapeut, který by Vám mohl pomoci nalézt způsob, jak se vymanit z bludného kruhu stížností a vypořádat se s tíživými pocity. Mohla byste s ním probrat i to, že se nyní nemůžete kvůli stresu soustředit na školu. Vyhledat vhodného odborníka můžete například přes stránky www.znamylekar.cz. Pokud byste si chtěla akutně o Vaší situaci s někým promluvit, můžete zavolat i na některou z linek důvěry.

Přejeme Vám, ať jste brzy spokojená.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
30.1.2018

Na koho se mám obrátit s úzkostnými stavy a zvláštními myšlenkami?

Zdravím, už pár let se potýkám s úzkostnými stavy a trochu zvláštními myšlenkami. Něco mi konstantně říká, že lidem pořád ubližuji, ať už svým jednáním, slovy nebo samotnou přítomností. Snažím se tuhle myšlenku potlačit, a někdy se mi to dokonce i podaří, ale zatím se moje chování většinou odvíjí od ní. Občas mě přepadne nevysvětlitelný strach, že právě teď má přítomnost ubližuje všem ostatním. Chvíli potom se většinou dostaví zvláštní stav, během něhož mám pocit, jako bych se na všechno dívala skrz televizní obrazovku, jako bych byla jen pozorovatel, kterého nikdo nevidí. Když na mě někdo v tomhle stavu promluví, často ani nemůžu uvěřit tomu, že mě vidí. Zní to asi hrozně hloupě, ale nevím si s tím rady. Prozatím to řeším sebepoškozováním, což není vůbec ideální a ráda bych s tím skončila. Nevím na koho se mám obrátit, poradíte mi? A nezlobte se prosím, že otravuji.

Studentka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš zaslaný dotaz, určitě tématem spadá do naší poradny a nemusíte mít proto obavu, že byste nás otravovala. Píšete, že se potýkáte s úzkostnými stavy - máte pocit, že lidem kolem sebe ubližujete. Poté se často dostaví pocit, kdy se cítíte jako neviděný pozorovatel. V tuto chvíli to řešíte sebepoškozováním, což nepovažujete za ideální a chtěla byste znát radu, na koho se obrátit.

Když Váš dotaz čtu, napadá mě, že snášet takové myšlenky několik let je zřejmě velmi náročné a dává potom smysl, že člověk v této situaci využije čehokoliv, co mu pomůže. Prožívat situace, kdy se cítíte jako byste byla jinde, než v realitě, může být velmi zvláštní a možná to ve Vás také vyvolává pocit, že jste v něčem jiná a cítíte se hloupě, něco se Vám děje a nevíte, kde se to vzalo a co s tím dělat. To se může stát, není to nic zásadně neobvyklého, je však potřeba s tím pracovat.

Doporučovala bych Vám primárně odbornou pomoc v podobě psychologa, psychoterapeuta či psychiatra. Psychiatr jako lékař by mohl ověřit, zda potíže nevznikly např. v důsledku nějakého úrazu. S psychologem či psychoterapeutem byste mohla v rámci psychoterapie více probrat Vaše potíže a mohli byste společně přicházet na to, s čím souvisí, co by mohlo být příčinou a jaké cesty vedou ke zlepšení. Kontakty na odborníky naleznete např. na stránkách www.znamylekar.cz.  Někdy k takovéto změně vnímání či myšlení může dojít vlivem nějaké zásadní situace či změny v životě. Můžete se tedy zkusit zamyslet, zda se společně s příchodem těchto myšlenek nestalo také něco jiného - mohlo by Vám to více osvětlit příčinu Vašich potíží.

 

Přejeme Vám, abyste našla vhodného člověka, který Vám pomůže.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 1-25 z 846 → stránka: 12