Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 26-50 z 846 → stránka: 123

29.1.2018

Mám problémy se spolužáky na VŠ a bojím se zkoušek

Dobrý den, začala jsem studovat na VŠ a mám problémy se svými spolužáky a spolubydlícími na pokoji. Spolužačky, které vůbec neznám se mne neustále vyptávají na moje zkoušky, ptají se mne proč se pořád učím. Vždytˇjim do toho nic není. Učím se a spolužáci se zastavují a dívají se co dělám. Nechci jim sdělovat výsledky svá´ých zkoušek a neptám se na jejich zkoušky, tak proč se ptají mně? Moje dvě spolubydlící celý den řvou, baví se pouští si rádio a ještě si mi dovolí říci, že je ráno budím. Můj problém je, že nikomu nic neřeknu a nechám si vše líbit. Jen si jich nevšímám a nereaguje na jejich dotazy, ale nic jim neřeknu. Další problém je, že se panicky bojím zkoušek, už dopředu brečím a namlouvám si, že je neudělám a pak se to také stane. Také mám problémy s jednou zkouškou, nemohu ji udělat, i když se učím. Nevyhovuje mi učebnice. Jedna spolužačka mi tvrdila, že se máme učit z téhle, ale mne nevyhovuje a ani nevím jestli je ta správná. Stydím se někoho zeptat. Moc děkuji za radu

lenka zobrazit odpověď ↓
 

Milá Lenko,

děkujeme za důvěru v naši poradnu. Popisujete potíže, které se objevily po Vašem nástupu na VŠ. Spolužáci a spolubydlící se Vás ptají na výsledky zkoušek a na to, proč se učíte, což Vám není příjemné. Vnímáte jako problém, že si necháte vše líbit. Také se potýkáte s tím, že se bojíte neúspěchu u zkoušek a problém Vám dělá obzvlášť jedna z nich, u které nevíte, z čeho se učit a stydíte se někoho zeptat. Ptáte se nás na radu, co s tím vším dělat.

Nástup na VŠ bývá pro člověka velká změna spojená s novým způsobem výuky, studia a také s novými spolužáky a způsobem bydlení. Proto se spousta studentů jako Vy může potýkat s odlišným životním stylem, než na jaký byli zvyklí předtím. Může chvíli trvat, než najdete způsob, který Vám bude vyhovovat. Také z Vašeho dotazu vnímám, že jsou Vám nepříjemné otázky ostatních či jejich hluk. Říkám si, že jste asi člověk, který má rád svůj klid, a možná nerozumíte tomu, proč to ostatní nerespektují. Když se k tomu přidají obavy ze zkoušek a neúspěchy u jedné z nich, může to být pro Vás velmi stresující a možná i frustrující. Vidím, že se ale snažíte zjistit, čím by mohl být neúspěch způsoben, a přemýšlíte, že byste se podívala po jiných materiálech a učebnicích, které by Vám mohly pomoci, což mi přijde moc fajn.

Proč se Vás spolužáci ptají na výsledky zkoušek či proč se učíte, nevím. Může to být proto, že je to jen zajímá a ptají se takto i ostatních spolužáků, nebo s Vámi chtějí navázat kontakt a téma školy je to, co máte společné, anebo to může být z úplně jiného důvodu. Pokud je Vám pozornost či činnost některého ze spolužáků či spolubydlících obzvlášť nepříjemná, myslím, že by mohlo pomoci si s tímto člověkem v klidu promluvit a sdělit mu, jak to vnímáte či jak nepříjemně se cítíte. Mohli byste se spolu domluvit na způsobu, který by byl pro vás oba přijatelný. Píšete, že nikomu nic neřeknete a necháte si vše líbit - proto mi přijde snesitelnější a pro Vás možná příjemnější varianta, kdy jste s oním člověkem sama. Můžete také zvážit změnu pokoje, kde byste byla s jinými spolubydlícími, či bydlení v samostatném pokoji.

Zmiňujete, že nevíte, z čeho se učit na jednu ze zkoušek a stydíte se někoho zeptat. V tomhle mi přijde fajn využít sociální sítě, např. Facebook, kde většina ročníků různých oborů vysokých škol má svou skupinu pro sdílení různých informací. Pokud takovou skupinu využíváte, mohla byste se zeptat tam - ať už ve vašem ročníku nebo ve starších. Pokud žádnou takovou nevyužíváte, mohla byste zkusit nějakou najít. Komunikace přes sociální sítě je přeci jen méně osobní, proto si říkám, že by pro Vás mohla být pohodlnější a méně stresující.

Píšete také o Vašich obavách ze zkoušek. Napadá mě, že byste si o tom mohla promluvit s někým blízkým, komu důvěřujete, např. s někým, kdo také studuje VŠ. O tom, jaké má tento člověk zkušenosti, jak to vidí ze svého pohledu a mohl by Vám dát třeba i rady, jak tyto situace zvládat. Můžete využít i odbornou pomoc. Lidem s obdobnými potížemi většinou pomáhá psychoterapie s psychologem či psychoterapeutem (některé kontakty s recenzemi naleznete na www.znamylekar.cz, případně bývají i poradenská centra přímo při vysoké škole). Tento odborník Vás může vyslechnout, podpořit a společně s Vámi hledat příčiny Vašich obav a možné způsoby řešení. Rovněž můžete probrat i vztahy se spolužáky a spolubydlícími a zkusit společně přijít na to, jak byste chtěla, aby se k Vám chovali a jak jim to říci.

Přejeme Vám, aby pro Vás bylo studium VŠ příjemným obdobím.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
27.1.2018

Mám depresivní myšlenky, ale bojím se užívání antidepresiv

Dobrý den, chtěl bych vás poprosit o radu, i když je to možná stupidní dotaz, ale přesto mě dost trápí. Jde o to že už pár měsíců mívám negativní až depresivní myšlenky a taky úzkostné pocity z toho. A vůbec nevím proč, žádné stresové ani traumatické prožitky nemám. Ale jde mi o to když půjdu k lékaři a budu muset brát léky tak se nejvíc bojím toho že ze mě udělají nějakou emocionalně nestabilní a celkově nemyslící bytost a minulý rok jsem navíc nastoupil na VŠ takže si nemůžu dovolit nějaké psychické zhroucení. Když jsem pročítal diskuze ohledně antidepresiv a jiných léčiv tak hromada lidí prostě psala že léky nezabírají, mají hrozné vedlejší účinky, ale stejně se už bez nich neobejdou takže berou dál. No prostě hrůza a pomyšlení že se to samé stane i mě je úplně zničující. Nevím jak dál. Martin

Gandalf31415 zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Martine,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o tom, že Vás několik měsíců trápí negativní až depresivní myšlenky. Zmiňujete návštěvu lékaře, ale bojíte se předepsání antidepresiv, protože jste slyšel o jejich vedlejších účincích. Pomyšlení na to, že byste se s nimi potýkal, je pro Vás zničující představa.

Představuji si, že boj s negativními a depresivními myšlenkami pro Vás může být nyní dost nepříjemný. Líbí se mi proto, že se snažíte hledat řešení a píšete i o návštěvě lékaře. Váš strach z antidepresiv, který popisujete, je pochopitelný. Je pravda, že antidepresiva vedlejší účinky mívají. Je ale také fakt, že velkému množství lidí skutečně významně pomohou cítit se lépe. Napadá mě, že čtení internetových diskusí bývá v tomto často zavádějící. Nevím, podle jakých klíčových slov jste hledal, právě toto však může být pro výsledek hledání určující. Můžete se proto zaměřit i na vyhledávání takových diskusí, kde se zmiňuje, že byla antidepresiva užitečná. Možná byste se najednou dočetl i spoustu příběhů, ve kterých antidepresiva byla pro pacienty tou správnou volbou. Někdy také chvíli trvá, než léky zaberou a negativní komentáře mohou psát ti, kteří neměli dost trpělivosti počkat, až začne být lék účinný. Tím chci říci, že byste si mohl o problematice antidepresiv raději promluvit s někým, kdo Vám podá objektivní informace o jejich výhodách a nevýhodách, což by například lékař měl být.

Pokud se svými pocity půjdete k lékaři, nemusí to také automaticky znamenat, že Vám antidepresiva předepíše. Dnes existuje účinná léčba depresivních pocitů a negativních myšlenek rozhovorem, čili pomocí tzv. psychoterapie. Někdy mohou některé události v našem životě působit jako zdroje zátěže na nevědomé úrovni. Mohou to být i věci, ve kterých Vy zátěž ani vidět nemusíte, např. nástup na VŠ. Psychoterapie je zde právě od toho, aby pomohla člověku zdroje zátěže odhalit a zapracovat na technice jejich zvládání. V některých případech také pacient může dostat na výběr, zda chce zkusit léčbu bez léků pouze psychoterapií, anebo kombinací terapie a léků. Do užívání antidepresiv by Vás tedy neměl nikdo nutit a jejich nasazení byste mohl s lékařem ještě podrobně rozebrat, a to včetně Vašich obav z vedlejších účinků. Pokud byste se chtěl obrátit rovnou na psychoterapeuta, který může, ale nemusí být zároveň lékař, můžete zkusit hledat například na webu www.znamylekar.cz, anebo je zde také možnost požádat o doporučení svého praktického lékaře. Ostatně i ten by Vám mohl být schopen nabídnout konzultaci ohledně antidepresiv a dalších existujících možnostech.

Přejeme Vám, abyste brzy své negativní myšlenky porazil.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
26.1.2018

Co se může stát, když si dám marihuanu na Atarax a Escitalopram?

Dobrý den mám na 3 dní Este lék ataraxie 25 mg a escitalopram,chtěl jsem si dát n to marihuanu .může se stát něco zlého? Nebo nemusím mít strach mám s marihuanou 10 letou zkušenost a týden jsem neměl může být průser? Dekuji

Honza zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den Honzo,

děkujeme za Váš dotaz, ve kterém se ptáte, zda se něco může stát, když si dáte na léky Atarax a Escitalopram marihuanu, nebo zda nemusíte mít strach.

Z Vašeho dotazu vnímám, že máte obavu o své zdraví. I když máte s marihuanou delší zkušenost, nechcete tuto kombinaci s léky podcenit. Obecně není kombinace léků a drog žádoucí, není však v kompetenci naší poradny posuzovat možné riziko kombinace různých látek v lidském těle, a proto Vám nemůžeme poskytnout jasnou odpověď. Tyto informace jsou v kompetenci lékaře - můžete se proto obrátit na svého obvodního lékaře či některého psychiatra. Informace o kombinaci s dalšími látkami můžete také nalézt v příbalovém letáku daného léku.

Přejeme Vám, ať brzy naleznete ty správné informace.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
25.1.2018

Zamilovala jsem se do učitele a nevím, co dělat

Dobrý den je mi 15 let a zamilovala jsem se do svého učitele,myslela jsem,že je to platonicke, ale pořád na něj musím myslet. Zhoršuje se mi prospěch ve škole, a nedávám pozor.Nemůžu se soustředit prostě na nic. Myslím,že kdyby on se zamiloval do mě bylo by to jiné, ale ne, no je to učitel. Budu ráda za jakoukoli radu. I jak ho ,,sbalit,, i co mám dělat. Děkuji prosím pomozte mi

Leporelina zobrazit odpověď ↓
 

<>

Ahoj,

děkujeme, že nám píšeš. Svěřuješ se s tím, že ses zamilovala do svého učitele. Myslela sis, že je to platonické, ale Tvé city Ti nyní brání v udržení pozornosti ve škole a zhoršuje se Ti i prospěch. Ptáš se nás, co s tím dělat.

Chápu, že pocity, které cítíš, mohou být pro Tebe hodně nové a velmi silné. Může být těžké se v nich nyní vyznat. Není neobvyklé, že se Ti v zamilovanosti zhoršuje i prospěch, protože myšlenkami jsi jinde než u učení. Lásky k učitelům bývají v Tvém i v pozdějším věku velmi běžné a zažilo si je mnoho dívek, takže v tom rozhodně nejsi sama. Učitelé jsou většinou objektem našich lásek, protože k nim tak nějak automaticky vzhlížíme a máme je prakticky denně na očích. Někdy se může stát, že si pak pocity obdivu a přirozené sympatie vyložíme jako lásku nebo se v ni skutečně tyto pocity postupně promění. Často však podobné city nemají dlouhého trvání a po nějakém čase odezní.

Osobně si nemyslím, že „sbalit" tohoto učitele by byla vhodná taktika. Pokusem o to by sis mohla možná i více ublížit. Rozhodnutí je ale samozřejmě na Tobě. Napadá mě, že by ses se svými pocity mohla někomu svěřit. Nějaké kamarádce, které důvěřuješ, nebo někomu v rodině. Jak jsem zmiňovala, podobné zážitky má mnoho žen a dívek, proto se snadno může se stát, že narazíš na někoho, kdo by mohl mít podobnou zkušenost a už bude vědět, jak se s podobnými pocity dá vypořádat. Na některých školách bývá k dispozici i školní psycholog či poradce, který by také mohl být vhodnou osobou, která by tě vyslechla a pomohla ti Tvé pocity zpracovat. Kdyby ses potřebovala někomu rychle podrobněji vypovídat, můžeš využít i některou linku důvěry.

 

Přejeme Ti, aby ses brzy přestala trápit.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
23.1.2018

Jak pomoci synovi s agresivním spolužákem

Dobrý den, chtěla bych poprosit o radu pro syna. Je mu 9 let. Ve škole má celekem dobrý kolektiv. Jen jeden chlapec je tam velmi agresivní a bojí se ho i ostatní o dost věší a těžší spolužáci, dokáže je přeprat. Syn měl zatím štěstí a tento spolužák ho nenapadl. Jeden týden se bál chodit i na WC, aby tam s tímto spolužákem nezůstal sám a nenapadl ho. Syn je spíše citlivější není to žádný rváč. Já mu zatím radila ať se od tohoto spolužáka snaží držet co nejdál a stále se mu vyhýbá. Co byste mi poradili? Moc děkuji.

Marta D. zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Marto,

děkujeme, že se na nás s Vaším dotazem obracíte. Píšete nám o situaci, která vznikla ve škole Vašeho syna. Má v ní v podstatě dobrý kolektiv, až na jednoho agresivního spolužáka, ze kterého mají strach i ostatní děti. Vašeho syna zatím nenapadl, ale syn z něj má strach a Vás by zajímalo, jak mu máte pomoci, aby se situace zlepšila.

Rozumím tomu, že máte o syna starost a ráda byste mu pomohla situaci vyřešit. Uvádíte, že z agresivního spolužáka mají strach i ostatní děti. Proto mě napadá, že byste mohla zajít za třídním učitelem Vašeho syna a promluvit si s ním o tom, zda si tohoto agresivního chování jednoho z žáků všiml a jestli ho případně napadá, jak by se tato situace dala řešit. Je možné, že agresivita spolužáka probíhá např. o přestávkách, a třídní učitel si toho nemusí hned všimnout. Proto si myslím, že je pro něj tato informace důležitá. Je i v jeho zájmu zajistit svým žákům příjemné prostředí. Na některých školách funguje i školní psycholog, nevím, jestli je to případ i školy, kam dochází Váš syn. Pokud ano, můžete se obrátit přímo na něj, ten už by měl vědět co a jak. Další variantou je výchovný poradce, který by měl být na každé škole. Pokud by se situace nelepšila, vždy se můžete obrátit přímo na ředitele školy.

Vaši radu synovi ohledně vyhýbání se agresivnímu spolužákovi naprosto chápu. Také se domnívám, že je lepší nevyhledávat jeho společnost a zbytečně na sebe neupozorňovat. Napadá mě, že by se syn mohl domluvit s ostatními spolužáky a trávit čas společně. Pak by se nestalo, že někdo z nich bude sám. Také není v pořádku, aby se Váš syn bál jít o přestávce na WC. Říkám si, že by o tom třídní učitel měl vědět. Případně pokud by se podobná situace opakovala, mohl by za ním nebo za některým z učitelů Váš syn zajít a svěřit se, určitě mu rádi pomůžou. Je fajn, že je pro Vás synova pohoda ve škole důležitá a on se nebojí říct si o Vaši pomoc.

 

Přejeme Vám a Vašemu synovi brzké vyřešení.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
22.1.2018

Kamarádky nesouhlasí s mým návratem k manželovi

Již delší dobu nad tím přemýšlím, přijde mi to problém vcelku banální, ale nedá mi spát. S manželem jsme prošli pekelně krizi v důsledku vážných problémů (ztráta kariéry, úmrtí v rodině, stěhování do ČR, problémy s potomkem, atd.atd.), hádky oboustranné gradovaly, i když na mužové straně byla agresivita asi větší - nadávky a výhrůžky, po cca roce to vyvrcholilo fackou, já manželovi, po nějaké další dobe manžel me. Dali jsme hlavy dohromady a rozešli se. Po zhruba měsíci jsme spolu začali opět komunikovat, vyrikali si všechny staré rány, našli kompromis ve věcech, které byly předmětem sporu a oba řekli, že takto dal Ne. Budto to půjde bez urážek a fyzického napadání a nebo to nepůjde vůbec. Po dalším měsíci jsme se opět šestéhovali. Aktuálně to je půl roku, co jsme opět spolu, pohádali jsme se jednou a to hned po šestéhovali a bez nadávek, výhrůžek. Od té doby nic. Konflikty řešíme velmi rychle, mám dojem, že už o a víme, kdy je potřeba mlčet. Problém ale mám nyní s kamarádkami, které se odeme odtahly poté, co jsme se s partnerem k sobě vrátily. Žádná z nich mi neporadila rozchod, neřekla, že partner je tyran, když jsme měli problémy. Nyní však jsem se podle nich vrátila k násilníkovi. Myšlenku domácího násilí jsem jim vnukla sama, když jsem se po rozchodu obrátila na organizaci, která se tím zabýva. Ti mě ale sami odkázali do manželské poradny s tím že toto není domácí násilí. Mam dojem, že mi kamarádky nyní nevěří, že máme teď víceméně klidný vztah. A také mám dojem, že to, že my mame problémy jim dávalo pocit, že v jejich vztahu je všechno v pořádku, protože oni se přeci tak často nehadaji. Jedná kamaradka mi teď řekla, že holt potřebuji, aby se něco vážného stalo, jinak to nepochopím. Přitom ani jedna z nich nemá ideální vztah, opakované nevěry, hádky, kde je slovně agresivní žena s partner je pasivní, partner, který odmítá společně soužití již několik let... Ríkám si, že kdybych si nechala naše problémy sama pro sebe, nemusela jsem teď nosí nálepku tyrane ženy a i jsem ztratila chuť hledat si nové kamarádky, to mě děsí asi že všeho nejvíce.

Alena zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Aleno,

obracíte se na nás se situací ohledně Vašich kamarádek, která Vám nedá spát. Sdílela jste se svými kamarádkami Vaše minulé konflikty s manželem, mluvila o násilí, které ve Vašem vztahu bylo, a nyní, když jste se k manželovi vrátila, kamarádky se od Vás odtáhly. Mluví o návratu k násilníkovi, máte u nich nálepku týrané ženy a zdá se, že nevěří, že násilí ve Vašem vztahu již není. Píšete, že Vás chování kamarádek trápí, nelíbí se Vám, jak s Vámi o Vašem manželství mluví. Nemáte chuť si ale hledat jiné kamarádky.

Říkám si, že musí být těžké teď s kamarádkami trávit čas, pokud Vás o něčem přesvědčují, nebo nerespektují Vaše rozhodnutí vrátit se k manželovi. Z Vašeho dotazu to na mě působí tak, že byste ráda měla zpátky své „staré kamarádky", se kterými jste mohla sdílet jak trápení, tak i to dobré. Přemýšlím, proč se kamarádky teď chovají tak, jak popisujete. Je klidně možné, že jim problémy ve Vašem vztahu dávaly pocit, že jejich vlastní vztahy jsou na tom dobře. Je také možné, že se nyní takto chovají proto, že o Vás mají starost, nebo je za jejich chováním ještě něco úplně jiného, o čem můžeme jen spekulovat.

Dle mého názoru je fajn, že se v dnešní společnosti již nebere partnerské násilí na lehkou váhu. Říkám si, že kamarádky se Vás možná svým chováním snaží chránit, nechtějí, aby Vám bylo znovu ublíženo. Zdá se, že Vy svému muži věříte, jako i nové šanci, kterou jste svému manželství dala. Je to rozhodnutí, které je čistě na Vás a kamarádky by jej měly respektovat. To však nutně neznamená, že s ním musí souhlasit.

Napadá mě, že situaci by mohlo pomoct, kdyby kamarádky více věděly, jak se cítíte, a to jak ve vztahu k nim, tak k manželovi. Možná jim můžete osvětlit své uvažování, proč jste se rozhodla k manželovi vrátit. Mám důvěru v to, že přátelství jen pomůže, pokud budete s kamarádkami mluvit otevřeně i o tom, jak se cítíte ve vztahu k nim, že Vám není příjemné, že u nich máte nálepku týrané ženy. Také mě napadá, že by mohlo pomoci si s kamarádkami vyjasnit, kdy je na místě, aby o Vás měly strach a kdy nikoliv. Můžete se například domluvit na tom, že pokud byste se ve svém vztahu přestala cítit bezpečně, požádáte je o pomoc.

Píšete, že nemáte chuť hledat nové kamarádky. Hledání kamarádů nemusí být něčím, do čeho je potřeba investovat spousta energie, někdy se to prostě stane a s někým si sedneme. Často jsou to lidi, se kterými máme společné názory. Přála bych Vám, abyste trávila co nejvíce času s lidmi, se kterými si rozumíte a je Vám s nimi příjemně.

Přejeme Vám hodně zdaru, ať můžete zase brzo klidně spát.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
22.1.2018

Manželův syn s námi odmítá komunikovat

Dobrý den, Nevíme si s manželem rady s jeho starším synem z prvního manželství. Synovi je nyní 15 let. V září 2016 od nich můj muž odešel. Bývalá manželka se snažila u rozvodového soudu prokázat, že odešel kvůli mně, avšak soud naznal, že jsem byla důsledkem rozvratu manželství, nikoli jeho příčinou. Manželství nefungovalo již léta, protože rodina bydlela u matky bývalé manželky, která otce psychicky deptala a ten neměl ve svojí bývalé manželce žádné zastání. Držela vždy se svojí matkou. S otcem dětí jsem začala vztah ještě v době, kdy bydlel se svojí první ženou a dětmi. I když jsme se tomu zprvu oba bránili, tak jsme věděli, že chceme být spolu. Nechala jsem ho (proti svému přesvědčení) odejít od dvou dětí. Avšak pohled na něho jako na „trosku bez jakýchkoli práv, s klepoucíma se rukama a mnoha zdravotními problémy, které již na první pohled měly svůj původ v psychice“ mě děsil daleko více, než to, že si bude okolí myslet, že odešel z fungujícího vztahu a od dětí jen kvůli mně. Já to beru tak, že jsem ho zachránila. To že musel odejít od dětí, které miloval (miluje) … je daň za to, že je to teď zdravý, vyrovnaný a neskutečně šťastný chlap. Mladší syn 8 let, odchod otce zprvu oplakal. Ale starší syn mu vysvětlil, že se to tak někdy mezi rodičemi stává a dával mu různé příklady spolužáků s rozvedenými rodiči. Mladší syn po několika málo týdnech „vše pochopil,“ začal se s otcem stýkat, jezdit k němu na víkendy. Volají si každý týden a syn k nám pravidelně jezdí 1x za 14 dní. Mě již od začátku bral jako kamarádku, téměř okamžitě semnou navázal citové pouto, které mnohdy projevuje i fyzicky (odejmutím, pomazlením) nebo mi řekne, že mě má rád. Vycházíme spolu všichni 3 velmi dobře. Starší syn byl s námi zprvu 2x na výletě, poté jakoby přepnul na jiný kanál a zavolal otci, že už se semnou nechce stýkat. Předpokládáme, že jak slyšel doma ze všech stran, že otec odešel kvůli jiné ženě, tak mi to začal dávat za vinu a to i přes to, že před tím se to snažil mladšímu synovi tak pěkně vysvětlit. Myslíme si že toto vzniklo v důsledku toho, že děti s matkou bydlí v domě s matkou matky a jejím bratrem a toto téma bylo jistě v začátku u nich doma na denním pořádku. Navíc starší syn již byl ve věku (tehdy ještě 14 let), kdy jejich slova již dost dobře vnímal. Dokonce museli používat i neslušná slova, kterými mě pak sám nazval, když psal otci nějaké e-maily (protože s ním již nechtěl mluvit po telefonu, veškeré jeho e-maily i naše odpovědi na ně, Vám mohu poskytnout k pročtení). Netroufám si tvrdit, zda je psal doopravdy on nebo jeho matka, popřípadě někdo jiný z jejich rodiny. Syn manželovi začal dávat ultimáta a vyhrožovat mu, že když nesplní co po něm chce, tak se s ním přestane bavit úplně. Napsal mu, že si má smazat všechny jeho fotky, že chce jet k mám do bytu hrát počítačové hry a u toho si s ním povídat, ale aby mě poslal na tu dobu někam na nákupy nebo na návštěvu ke kamarádce či rodičům, nebo že ho má vzít i s mladším synem (bez e mě) někam na výlet. Na to mu manžel odpověděl, že mě nikam posílat nebude. Ani já jsem s tím nesouhlasila. Celý týden jsem byla v práci od rána do večera a opravdu se mi nechtělo o víkendu chodit nikam po obchodech nebo známých. Teď jsem doma na neschopence v těhotenství (kvůli určité zdravotní problémy), takže ani nyní tato možnost nepřipadá v úvahu. Další věc je ta, že manželovi vyměřili z 13 500 Kč měsíčně 4 500 Kč výživné. Když tedy poplatil vše co mimo výživné měl (úvěr z prvního manželství, nájem, energie, benzín, stravu, atd …) tak mu nezbylo nic. Já žádné takové závazky neměla, zaplatila jsem si jen nájem, energie,benzín a jídlo a nějaké peníze mi zůstaly. A z nich jsem měla platit výlety manžela s jeho starším synem, který se k němu i ke mě chová, tak jak se chová? Ne. Navíc těch peněz zas nezbylo tolik, abychom mohli jet na více výletů, takže jsem je raději investovala do výletu s mladším synem, kam jsme mohli jet všichni. Staršímu synovi jsme několik výletů nabídli, ale vždy odmítl (např. kempování s karavanem na víkend za vysvědčení, kino … apod.). Manžel mu také nabídnul, že za ním vždy sám přijede (bydlí 35 km daleko) a můžou jít spolu někam ven (třeba se psem). To starší syn odmítl a napsal mu, že s ním teď nechce nějakou domu komunikovat. Manžel tedy čekal až se syn ozve sám. To trvalo ¾ roku. Syn se ozval před Vánocemi 2017 se stejnými požadavky. Manžel se mu to snažil vysvětlit opět stejným způsobem. Syn zareagoval tak, že s ním na Štědrý den mluvil po telefonu a po vánocích, když jsme si jeli pro mladšího syna na víkend, tak dokonce vyšel za námi za dům a s manželem prohodil několik slov a ukázal mu co dostal doma na Vánoce. Mysleli jsme si, že už pochopil, že svým vydíráním ničeho nedosáhne a začne s námi normálně „žít“ jako mladší syn. Od té doby se však opět neozval. Z doslechu od rodinných příslušníků vím, že ho doma často chlácholí, jaký je to chudáček, protože se k němu jeho otec chová tak odporným způsobem. Avšak my na našem chování nic odporného nevidíme. Starší syn je doma často litován, protože ho ve škole „šikanují.“ Takže si myslíme, že mu tato pozice „chráněné ovečky“ doma vyhovuje. Je nám ho líto, protože kvůli toto chování jeho okolí vůči němu … to zřejmě nebude mí v životě jednoduché. První rok jsme mu dárky na Vánoce, svátek, narozeniny poslali po mladším synovi. Letos jsme mu ale napsali, že mu to schováme u nás a že až přijede, tak si to vezme. Manžel mu pravidelně připomíná, že mu nabízí stejné podmínky jako mladšímu synovi a že je jenom na něm, jak s nimi naloží. Také mu pořád připomíná, že mu může kdykoli zavolat nebo k nám kdykoli přijet. Na toto však starší syn vůbec nereaguje. Chce jen dvě věci – přijet k nám domů, abych nebyla doma a nebo jet s manželem někam na výlet nebo na jídlo beze mě. Osobně si myslíme, že ustoupit mu by nebylo výchovné, navíc je nám to oběma proti srsti. Prosíme Vás tedy o radu, jak na staršího syna, aby s námi začal komunikovat a zároveň, aby se přestal chovat jako týraný pes (že mu strašně ubližujeme, jak je mu doma podsouváno). I když víme, že tlak okolí ve kterém nyní žije je jistě tak obrovský, že si syn ani neuvědomuje co tím nám a hlavně sobě způsobuje .. a úplně zbytečně. Děkujeme 

Tereza zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Terezo,

píšete nám o starostech, které zažíváte se synem Vašeho manžela. Syn přestal s otcem komunikovat, odmítá k vám chodit na návštěvy nebo společné výlety. Dožaduje se, aby měl kontakt se svým otcem, ale bez Vás. Žádáte nás o radu, jak na něj, aby opět komunikovat začal.

Od začátku se zdá, že synovi určujete pevné hranice, nepřistoupili jste na jeho podmínky, které popisujete jako vydírání. Zároveň mu opakujete, že má u Vás dál dveře otevřené a nabízíte mu stejné podmínky, jako má druhý syn. V tomto přístupu bych Vás ráda podpořila. Situace, kterou popisujete, není ojedinělá. Rozvod rodičů bývá pro děti náročnou změnou, se kterou se každé dítě vypořádává jinak. Z Vašeho dotazu čtu, že Vás napadá spousta důvodů, proč se starší syn chová právě tak, jak se chová. Napadá Vás, že je ovlivněný svou matkou nebo babičkou. Je přirozené, že hledáte důvody, proč tomu tak je, a rozumím, že můžete být oba s manželem naštvaní. Avšak proč se syn takhle chová, nevíme a rozvíjením podobných předpokladů situaci nepomůžeme, naopak. Za jeho chováním může být vůle udržet si oba dva rodiče, i když to dělá nepraktickým způsobem, nebo cokoliv jiného, o čem nevíme.

Co můžete v situaci dělat dál, je to, co již děláte. Vy jste těmi, kdo určuje pravidla, jak to ve Vaší domácnosti a rodině bude vypadat. Můžete dál tato pravidla opakovat a syna zároveň ujišťovat, že je pořád vítaný, že s ním budete oba rádi trávit čas, že má dveře otevřené a o kontakt s ním stojíte. Pokud se komunikace se starším synem obnoví, je pravděpodobné, že syn se s otcem bude potkávat i o samotě a může to přirozeně vyplynout z kontaktu, když bude u vás na návštěvě. Předpokládám, že nebudete trávit 100 % času spolu ve třech nebo více členech rodiny, že bude prostor, kdy spolu můžou „mluvit jen chlapi", budou mít nějaký čas jen oni dva, nebo otec a oba synové. Je to však čas, který by neměl být výsledkem ultimát.

Zároveň za zásadní považuji zdržet se negativních komentářů nebo výkladů na adresu matky nebo babičky před oběma syny. Pro zdravý vývoj dítěte je zásadní zachovat si i po rozvodu pozitivní obraz o obou rodičích, ať už je rodič jakýkoliv. Podobné problematické situace jsou „živené" napětím mezi dospělými. I když se nemusí přímo jednat o otevřené hádky, děti toto napětí cítí. Co můžete udělat, je pokoušet se toto napětí snižovat, jak jen to půjde. Ve snižování tohoto napětí Vám může pomoct OSPOD, který Vám může nabídnout službu ve Vaší lokalitě, a to typu rodinné mediace, poradenství a podobně, nebo sám zprostředkuje dialog mezi členy rodiny. Pokud je stanoven styk dětí s otcem, je potřeba tuto domluvu, nebo soudní rozhodnutí dodržet.

Přejeme Vám, ať se svou rodinou zažíváte co nejvíce hezkých chvil.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
21.1.2018

Muž se mnou nechce spát kvůli mé nevěře

Dobry den, podvedla sem sveho muze protoze me deptal a neprizna si to. Jsme spolu 20let a pred deseti lety se to stalo. Je ke me hodny ale najednou mi sdelil ze od te doby me tez podvadel a ze mi neveri. Proc semnou teda zustal. Ted ja odprosuji protoze ho chci. Je pro me vsim a on je ke me mily ale nespi semnou.pry vidi toho druheho. Ale pred 3 mesici semnou spal. A problem nemel. Rikal ze to v sobe dusil. Tak proc semnou budoval a rikal jake miluje kdyz ted me nechce a zena v tom neni. Mam ho nechat pry v klidu. A on si semnou zshrava je mili kdyz nahodou dojde na sex tak proto ze ho chci.A hned mi rekne ze ho tlacim kam nechce. Co mam delat aby se vratil? Dekuji Janina

Janickatkanicka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

obracíte se na nás s tím, že jste kdysi podvedla svého manžela a nedávno jste se dozvěděla, že on Vás od té doby taky podváděl. Také s Vámi málo spí. Jinak se k Vám chová hezky. Kladete si otázku, proč s Vámi zůstává, když je důvěra mezi Vámi narušená. Ptáte se nás, co byste mohla udělat, aby s Vámi muž zase byl.

Rozumím, že není lehké být ve Vaší situaci, kdy jste zmatená z manželova chování a nejste si jistá, jak to s Vámi myslí. Milujete ho a bojíte se, že byste ho mohla ztratit. Chápu, že když tolik let nic neřekl, může být velký šok dozvědět se, že ho Vaše nevěra zasáhla tak moc, že je pro něj náročné s Vámi spát. Dokážu si představit, jak je nepříjemné slyšet, že to řešil tím, že Vás také podváděl. Napadá mě, jestli jste si už zkusili otevřeně bez výčitek říct, co Vás trápí a co k sobě skutečně cítíte. Možná se Vám podaří si vše vyříkat a hodit minulost za hlavu nebo si třeba ujasníte, že ve vztahu není něco v pořádku a potřebujete na tom společně pracovat.

V hledání východiska by Vám mohl pomoci manželský poradce, který funguje bezplatně. Můžete se ozvat i jinému psychoterapeutovi nebo psychologovi pracujícímu s páry, jejich seznam najdete např. na www.znamylekar.cz, tyto služby jsou ale placené. Pokud by Váš muž nechtěl k odborníkovi jít, můžete ho navštívit i sama a můžete si tam zkusit vyjasnit, co prožíváte, za jakých okolností pro Vás má vztah smysl, co je pro Vás ještě přijatelné nebo za jakou hranici již nejste ochotná jít.

 

Držíme palce a přejeme, ať se cítíte spokojeně.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
20.1.2018

Psychiatr se mnou nemluví a navíc mám strach z práce

Dobrý den potřeboval bych radu. Už od patnácti chodím na psychiatrii. Vždy když mám jít někde mezi lidi přepadá mě úzkost a strach. cítím tlak na hrudi, potím se, navaluje se mi, mívám slabší průjem, občas se mi třesou nohy a brní mě konečky prstů. Už jsem vystřídal různé doktory každý mi diagnostikoval něco jiného. Po pokusu o sebevraždu jsem v 17 skončil na dětské psychiatrickém oddělení v Bohunicích mi diagnostikovali poruchu přizpůsobení. Teď je mi devatenáct a psychiatrička mi z ničeho nic změnila diagnozu na úzkostně depresivní poruchu. Byl jsem za ní kvůli tomu že jsem dodělal školu a docházím na úřad práce. Jenže to nezvládám a na úřadu mě tlačí do práce a já si nedokážu představit jak to vydržím v práci, když nezvládám dojít ani na ten pracovní úřad. Ani školu jsem nezvládal. Moc jsem tam nechodil, dodělal jsem jí jen tak tak. Psychiatrička mi taky napsala žádanku do psychoterapeutického centra v Kroměříži, ale to mi nepřijde jako dlouhodobé řešení. Už si nevím rady. Psychiatrička je nesmlouvavá prý to musím vydržet. Nechce se mnou mluvit ani o medikaci. V Bohunicích mi tehdy předepsali cipralex a rorendo. A ona se toho drží. Přitom rorendo se předepisuje hlavně na schizofrenii a vůbec nesedí na mou diagnózu. Prosím poraďte. Děkuji

Denny zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Denny,

děkujeme Vám za Vaši důvěru, se kterou se na naši poradnu obracíte. Píšete, že se již od svých patnácti let léčíte na psychiatrii. Při kontaktu s lidmi prožíváte stavy úzkosti a strachu. S těžkostmi jste zvládl školu a teď, když si máte najít práci, máte pocit, že to nezvládnete. Také zmiňujete, že Vám Vaše psychiatrička změnila diagnózu a berete léky, o kterých si však nejste jistý, že Vám pomáhají. Říkám si, že pro Vás tato situace zřejmě není vůbec snadná. Přemýšlím, co můžete udělat proto, abyste se začal cítit lépe.

V dotazu zmiňujete, že byste si ve spolupráci s úřadem práce měl začít hledat novou práci. Věřím, že to ve Vás v této situaci navozuje úzkost a neklid. V kontaktu s lidmi jste si nejistý, prožíváte třes a jenom představa toho, že byste musel v tomto stavu někam nastoupit, ve Vás vzbuzuje pocit strachu. Přemýšlím, zda jste se zkoušel poradit se svým lékařem o tom, zda by bylo možné řešit pracovní neschopnost do té doby, než se budete cítit lépe.

Také píšete, že berete medikamenty a psychiatrička Vám doporučuje pobyt v psychoterapeutickém centru. Dovedu si představit, že to ve Vás může vzbuzovat pocit nejistoty. Při léčbě duševních nemocí se však dnes s úspěchem využívá jak medikace, tak psychoterapeutická léčba, případně kombinace obojího. Je důležité zmínit, že terapie může být, „běh na dlouhou trať ", často však přináší pozitivní výsledky. Může Vám například pomoci naučit se různým dovednostem, a to třeba jak lépe zvládat situace, ve kterých budete přicházet do kontaktu s lidmi. Zároveň si říkám, že setkání s dalšími pacienty, kteří trpí stejnými potížemi jako Vy, by Vám mohlo pomoci už jen tím, že nejste na tuto situaci sám. Při dlouhodobém pobytu mají také lékaři možnost sledovat účinek různých léků a přizpůsobit tak medikaci přesně Vašim potřebám. Celkově by Vám to mohlo pomoci dostat věci pod kontrolu.

Ve svém dotazu také zmiňujete, že si nejste jistý kroky, které Vaše lékařka v rámci léčby stanovila, a nedaří se Vám s ní najít společnou řeč. Snažím si představit, jak se v takové situaci asi cítíte. Zřejmě je to náročná a zoufalá situace. V souvislosti s tím si říkám, že pokud pacient zažívá vůči stávajícímu lékaři nedůvěru, vždy může svou situaci konzultovat ještě s jiným lékařem. Důvěra je jedna z podstatných věcí, která by měla mezi pacientem a lékařem být. Myslím si, že právě ta dokáže u pacienta prohloubit zájem o využití všech možných variant léčby, které by mu mohly pomoci. V případě, že byste se rozhodl zkusit obrátit na jiného specialistu, mohl by Vám k tomu posloužit například seznam kontaktů na webových stránkách www.znamylekar.cz, kde si můžete najít odborníka podle svého regionu.

 

Přejeme Vám spoustu sil a ať se cítíte brzy lépe.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
20.1.2018

Mám virtuální vztah se starším mužem a nevím, zda je to v pořádku

Dobrý den, v dětství jsem byla poněkud více zavalité dítě. Myslím, že tato věc vedla k tomu, že jsem byla velice nejistá, nerada jsem trávila čas ve společnosti ostatních lidí, připadala jsem si k ničemu. Zhruba před třemi lety jsem výrazně zhubla, stala se ze mě v celku pohledná dívka. Problémy s nízkým sebevědomím a pocity méněcennosti, strach ze setkávání s lidmi ovšem nepřestal. V přítomnosti ostatních lidí se cítím nesvá, a to dokonce i mezi vlastní rodinou. Mám pouze jednu blízkou kamarádku, se kterou se znám už od dětství. Je to asi jediná osoba, v jejíž přítomnosti se cítím naprosto uvolněně. Mít s někým opravdu blízký vztah a najít si třeba přítele je něco, co mě děsí. V hloubi duše potom ovšem nějak toužím. Mít osobu, ke které mohu být upřímná. Se kterou se mohu cítit příjemně a která mě přijme takovou, jaká jsem. Asi před dvěma měsíci, kdy jsem se cítila velmi osaměle, jsem si na internetu začala psát s jedním o dost starším mužem. Nikdy jsem se necítila tak komfortně, jako v jeho přítomnosti. Ukázalo se, že muž, se kterým si píši, je psycholog. Asi první dva dny jsme si pouze nárazově psali. Jednoho večera jsme si ovšem začali psát více intenzivněji, psali jsme si spolu celou noc a na konci toho všeho se nějak stalo, že jsem ho začala oslovovat "Daddy". Nikdy jsem nezažila takové pocity, jako když jsem si psala se svým "Daddy". Měla jsem od něj zadaná pravidla, jako např. napsat mu, že jsem se v bezpečí dostala domů, napsat mu kdy jdu spát, když dorazím do školy, atd. Postupem času a postupným poznáváním, jsem si občas vyměnili role a já se stala "Mummy". Pravidla byla skoro totožná. Navíc jsme k tomu přidali i tělesné tresty. O tom zda a jak byly vykonané, jsme se společně přesvědčovali pomocí fotografií a audio nahrávek. Ze začátku byl náš "vztah" velmi intenzivní. Psali jsme si spolu každý volný okamžik. Řekla bych, že jsem na něm začala až nezdravě viset. Svým způsobem na něm visím pořád. Náš "vztah" s občasnými pauzami, které nikdy nebyly delší než tři dny, pokračuje. Není už ovšem tak intenzivní. Alespoň ne ze strany mého "partnera". Myslím, že na někom, koho jsem v nikdy nepotkala v reálném životě, na něm až nezdravě visím. Přemýšlím o něm celý den. Jsem schopna mu napsat několik zpráv denně,i když na ně někdy neodpovídá. Dnes mi řekl, že opravdu potřebuje trochu prostoru, a že se cítí, jako bych ho pomalu skoro začala stalkovat. Opravdu jsem se takto nechtěla chovat. Nevím, co se to se mnou děje. Děsí mě pomyšlení na to, že už od něj neuslyším. Zároveň ale chápu, že ne každý vnímá věci takto intenzivně jako já. Rozum mi říká, že bych toho opravdu měla nechat, soustředit se na jiné věci. A někdy to dokonce pomáhá. Ovšem poté přijdou momenty, kdy si prostě nemůžu pomoct. Cítím takové zoufalství a prázdnotu. Nikdy se v ten moment nedokážu udržet a vždy mu napíšu. Sama se ve svých pocitech už pomalu nevyznám. Od té doby co mi napsal, že potřebuje prostor, se držím jak můžu abych mu nenapsala. Mám ovšem strach, že zase přijde to nutkání a já se neudržím a prostě mu napíšu. Opravdu ho svým chováním nechci zastrašit či odradit. Opravdu mi na něm záleží. Tyto pocity mě ovšem děsí. Nechápu jak jsem mohla dovolit, aby nade mnou měl takovou kontrolu někdo, koho jsem v životě nepotkala. To jak se sama momentálně chovám, mě děsí. Pomalu se nedokážu kontrolovat. A když už mám konečně dojem, že jsem to nějak zvládla, že nepotřebuji jeho neustálou pozornost, vždycky se ozve a všechny ty pocity, které jsem kontrolovala jak jen jsem mohla, jsou opět zpět. Takto se chovám snad celý svůj život. Pokud mě něco zaujalo, nikdy jsem o tom nedokázala přemýšlet jako běžný člověk. Spíše se to pro mě stalo absolutní posedlostí. Nevěnovala jsem potom čas ničemu jinému, než objektu, který mě zaujal. Asi prostě nemám žádnou hranici mezi zdravým zaujetím a posedlostí. Přidejte do toho ještě pocity nejistoty, nedůvěry v sebe samu, úzkosti z opuštění a myslím, že jsem případ zralý na psychiatra. To mě ovšem velmi děsí. Asi jsem se z toho potřebovala především vypovídat. Někomu se svěřit. Vztah se svými rodiči mám dobrý, ale nikdy jsem nebyla opravdu svěřovací typ člověka. Už jenom po tom, co jsem to sem vše vypsala, se cítím mnohem lépe. Jako bych najednou našla sílu s tím vším znovu bojovat. Třeba to tentokrát dopadne lépe. Doufám. Děkuji Iris

Iris zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Iris,

ve svém dotazu se svěřujete, že máte strach ze setkávání s lidmi, zažíváte pocity nízkého sebevědomí a méněcennosti. Máte jednu blízkou kamarádku a nedovedete si představit, že byste měla blízký vztah s nějakým mužem. Přes internet jste se však seznámila se starším mužem, se kterým se cítíte velmi komfortně, ačkoli jste se s ním nikdy nesetkala. Nyní Vás však trápí některé Vaše pocity, které v souvislosti s tímto vztahem zažíváte. Máte pocit, že jste na tomto muži začala nezdravě viset a že má nad Vámi velkou kontrolu. Zároveň je pro Vás velmi obtížné odolat pokušení mu napsat. Sama v sobě se nevyznáte.

Z řádků, které jste napsala, cítím opravdu velké množství emocí. Na jedné straně je to radost, že jste našla někoho blízkého, s kým si rozumíte. Na druhé straně pak obava, zda je tento vztah v pořádku a zda na něm nejste příliš závislá. Myslím, že je pochopitelné, jaký význam pro Vás tento virtuální vztah představuje. Mít blízký a otevřený vztah s někým dalším je něco, co ke svému životu potřebujeme. Jestliže je pro nás obtížné navázat takový vztah v reálném světě, můžeme se uchylovat k hledání blízké duše ve světě virtuálním. Vy jste pravděpodobně v daném muži našla to, po čem jste toužila - někoho, kdo Vám bude blízký a komu budete důvěřovat. Je proto přirozené, že je obtížné se něčeho takového vzdát.

Napadá mě, co od tohoto vztahu očekáváte, kam si myslíte, že bude dále směřovat. Možná by mohlo pomoci si toto ujasnit, nejlépe si o tomto i popovídat s oním mužem. Může se stát, že máte odlišné představy o tom, kam by to vše mělo vést. Zmínila jste se, že Vám přítel oznámil, že potřebuje trochu prostoru. Možná se tím snaží nastavit hranici toho, co je pro něj ve vašem vztahu v pořádku a co už pro něj únosné není. O tom je nejlepší si promluvit. Pak záleží již pouze na Vás, co Vy sama jste ve vztahu ochotná akceptovat a co již nikoli. Zda bude vztah pokračovat nebo ne.

I když může být fajn zažít duševní blízkost s někým přes internet, říkám si, že byste neměla zapomínat také na lidi, se kterými se můžete setkat v reálném světě. Zmiňujete se o jedné blízké kamarádce. Nevím, zda jste se jí se vším svěřila, ale mohlo by pomoci si o tom popovídat s někým, kdo Vás dobře zná. Zároveň by Vám kamarádka mohla také pomoci překonat případné nutkání psát příteli, když jste přesvědčená o tom, že byste to dělat neměla. Může to být třeba právě tato kamarádka, které ve chvílích nutkání zavoláte či napíšete. Kamarádka by pro Vás také mohla být cestou, jak se osmělit mezi cizími lidmi. Pokud bude ve společnosti s Vámi, můžete se cítit jistější a lépe se Vám pak může s ostatními komunikovat.

Sama také zmiňujete, že Vám pomohlo se se vším svěřit a vypovídat se. Umím si představit, že pokud o sobě pochybujete a zažíváte často pocity nejistoty a nedůvěry v sebe sama, může to ve Vás vyvolávat obavy a pochybnosti o tom, zda jste v pořádku. Podobné pocity však často zažívá spousta lidí. Říkám si, že pokud byste si chtěla o všem více popovídat s někým mimo Vaši kamarádku či rodinu, máte i další možnosti. Můžete třeba využít služeb linek důvěry, z nichž některé fungují nonstop a jsou zde zkušení odborníci, kteří Vás rádi vyslechnou a budou se snažit Vám co nejlépe pomoci. U některých linek funguje také chat. Pokud byste měla chuť, můžete si popovídat i s odborníkem tváří v tvář (např. psycholog či psychoterapeut). Společně byste mohli podrobně propátrat vše, co Vás trápí a společně byste hledali cesty, jak by Vám mohlo být lépe. Vhodného odborníka z Vašeho okolí Vám mohou doporučit také na linkách důvěry, nebo jej můžete najít na www.znamylekar.cz.

 

Přejeme Vám, ať jste brzy sama se sebou co nejspokojenější.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
19.1.2018

Trpím depresí a nemám peníze, čas, ani sílu si sehnat psychologa

Dobrý den, rozhodla jsem se pro online poradnu, protože nemám čas, peníze, ani sílu sehnat si psychologa. Už pár let trpím depresí. Před 3 lety jsem se pokusila o sebevraždu pod vlivem léků na spaní, alkoholu a léků od bolesti. Brala jsem 4 měsíce nejnižší dávku antidepresiv. Během toho jsem odmaturovala a začala chodit na vysokou školu. Tu jsem ale nezvládla. Rok jsem měla pauzu a teď jsem znovu na jiné vysoké škole. Přestěhovala jsem se do jiného města s vidinou lepšího života za prací a školou. Přítele mám na druhé straně republiky. Chvílema se cítím velice dobře. Například včera jsem se dozvěděla, že jsem neudělala už druhou zkoušku, ale měla jsem velice dobrou náladu. Když jsem ale přišla z práce domů, lehla jsem si a deprese mě opět přepadla. Usnula jsem a spala 10 hodin vkuse. Dnes ráno po probuzení se cítím velice špatně. Jsem nepříjemná na přítele, nedělám vůbec nic a akorát se „deptám“ tím, že nezvládnu školu, nesnáším práci, do které chodím a nebaví mě život. A tohle se opakuje pořád dokola. Jednou je mi nejlépe, nic mě netrápí a pak se chci zabít. Rodina, přátelé a okolí mě bere jako přecitlivělou a psychicky narušenou (není divu, když jsem se už jednou o sebevraždu pokusila). Já si to ale nechci přiznat. Nechci brát antidepresiva a být ve svém okolí za někoho, kdo trpí depresí. Můj přítel je to nejlepší, co mě kdy potkalo a neustále mám pocit, že mě opustí za to, jak se chovám a jak jsem někdy nesnesitelná. Neustále mě doprovází myšlenky, že mi nezbývá už moc let života, že brzo umřu, že nezažiju už nic hezkého. Dále se neustále bojím o své nejbližší (rodinu a přítele), že se jim něco stane. Vkuse mám o něco obavy a neustále se něčeho bojím. Nejsem schopna se učit. Skoro každý den je mi špatně. Cítím se velice slabá a k ničemu. Myslím si, že už nutně potřebuji nějakou pomoc, protože moje stavy se zhoršují a já nechci rodině ani příteli přidělávat starosti. Nejradši bych byla, kdyby mě srazilo auto a byla by to tak nešťastná náhoda. Chci být ale pro rodinu v dobrém psychickém stavu a zvládat vše, co normální člověk zvládá. Prosím Vás tedy o pomoc. Pokud máte nějaké doporučení, co mi nevezme peníze a moc času. Nechci brát antidepresiva, jelikož vím, co to se mnou dělalo předtím (nechutenství k jídlu, sexu, přibírání apod.). Před nedávnem jsem začala pít třezalkový čaj, ale nemám pocit, že by mi pomohl. Předem velice děkuji za jakoukoliv pomoc.

Markéta zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Markéto,

děkujeme za důvěru v naši poradnu. Svěřujete se nám s Vašimi depresivními stavy, které se občas střídají s dobrou náladou a s obavami o životě, o své blízké či o budoucnosti s přítelem. Před 3 lety jste se pokusila o sebevraždu. Trápí Vás také pocity méněcennosti, neschopnost učit se, a skoro každý den se cítíte špatně. Uvědomujete si, že potřebujete pomoc, ale pro vedlejší účinky již nechcete brát prášky, přidělávat blízkým starosti, a potřebovala byste nějaké doporučení, které nevezme příliš peněz a času.

Z Vašich řádků cítím, že máte tendenci být silná, neprojevit své slabosti. Vnímám velké obavy a starosti, abyste byla mezi svými nejbližšími v dobrém stavu, zároveň však udáváte, že asi potřebujete nějakou pomoc. Tento rozpor Vám asi bere hodně energie. Říkám si, že někdy je projevem naší síly právě to, že odhalíme svá trápení. Pokud někdo trpí depresí, není to jeho vina, chyba či slabost. Přestože můžete mít pocit, že Vám rodiče třeba příliš nerozumí, může pomoct, když se s nimi i s přítelem zkusíte pobavit. Vysvětlit jim, proč se k nim někdy chováte nepříjemně a že Vás to mrzí. Nemusíte v tom být sama - pokud Vás blízcí podrží, mnohdy to situaci prospěje a Vy se tak můžete cítit lépe. Přesto rozumím Vaší snaze nikoho nezatěžovat a nepřidávat druhým starosti. Je od Vás ohleduplné přemýšlet tímto směrem, máte však právo myslet zejména na sebe, pokud jde o Vaše duševní zdraví.

Uvažuji nad Vaším požadavkem - získat doporučení, které Vám nevezme moc peněz a času. Dává mi smysl řešit věci krůček po krůčku. To, co zažíváte, pro Vás není vůbec lehké, a zaslouží si čas k jeho řešení. Musí být opravdu těžké cítit se tolik špatně a slabě. Už to, že nám píšete, považuji za první krok ke změně. Aby se Vám problémy nevracely a neopakovaly se stále dokola, je stěžejní porozumět tomu, proč se tomu tak děje, kde je příčina a kde tento bludný kruh začal. Práce sama se sebou vyžaduje čas i motivaci něco dělat, smíření se s tím, že zde vyvstal problém, který je dobré nepřehlížet, a pak se možná plno dalších věcí, jako je neschopnost učit se či neustálé deptání, postupně vyrovná. Po překlenutí toho nejhoršího můžete být zase schopna plnohodnotně fungovat.

Ve Vaší situaci se nabízí jako jedno z efektivních řešení psychoterapie, kde můžete hledat příčiny, rozebrat, co Vás trápí a snažit se tomu porozumět. Píšete, že hledáte řešení nenáročné na peníze a čas. Co se týče docházky na terapii, jde většinou o jednu návštěvu za týden až dva týdny, podle Vašeho stavu a podle toho, jak se dohodnete s psychoterapeutem. Psychoterapii můžete absolvovat u klinického psychologa, jehož služby jsou hrazeny ze zdravotního pojištění a Váš rozpočet tak nezatíží. V takovém případě zkuste navštívit praktického lékaře a vyžádat si doporučení, či se zkusit obrátit přímo na klinické psychology a zjistit, co u nich obnáší přijetí do terapie.     

V momentech, kdy uvažujete nad sebevraždou, či se cítíte opravdu zle, se můžete obrátit na telefonickou linku důvěry, kde Vám poskytnou prostor k vypovídání, či s Vámi zkusí nalézt možná východiska z aktuální situace. V případě, že jste studentkou Masarykovy univerzity, působí zde také poradenské centrum pro studenty, na které se můžete obrátit a využít několik úvodních konzultací zdarma. Mnohdy tyto možnosti bývají i na jiných vysokých školách.  

Píšete, že již máte zkušenost s antidepresivy a obáváte se jejich nežádoucích účinků. Tady bych jen ráda zmínila, že v dnešní době už existuje široká paleta antidepresiv a spousta z nich staví na minimalizaci nežádoucích účinků. S Vaším lékařem můžete vždy probrat možnost zařazení jiného druhu léku, pokud Vám stávající nevyhovuje. Možností je jak farmakologická léčba, tak pouze psychoterapeutická či její kombinace.

Ať je těch lepších momentů ve Vašem životě více.

Tým poradny

 

<>

 

skrýt odpověď ↑
19.1.2018

Žádná holka mě nechce

Pořád mám pocit že nejsem jako ostatní. Holky mě berou vždy jen jako kamaráda, zatím co ostatní můžou mít jakoukoli. A když máme hudbu atd. a chci si zatancovat s někakou, vím že nemám šanci, jelikož už mě snad každá odmítla

Lukáš zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lukáši,

obracíte se na nás s tím, že se domníváte, že nejste stejný jako ostatní, protože Vás holky odmítají a hádám, že Vy nerozumíte proč.

Rozumím, že když člověk nemá u žen úspěch, kdežto jiní muži ano, tak začne přemýšlet, v čem je on sám zvláštní. Představuji si, jak může být těžké se s odmítnutím opakovaně setkávat a nevědět proč. Důvodů může být spousta a možná v tom nemusí být tolik odlišnost, ale třeba nevhodně zvolená strategie působení na holky. Říkám si, jestli jste už o tomto zkusil mluvit s někým blízkým, např. kamarádem, ke kterému máte důvěru a se kterým byste mohli rozebrat, co přesně děláte a jak by se to dalo změnit. Možná se také dozvíte, jak se s odmítnutím vyrovnává jiný člověk a nebudete na své trápení sám.

Nebo také můžete zavolat na Linku důvěry, kde můžete probrat, co Vás trápí. Další možností je vyhledat psychologa nebo psychoterapeuta, kde také můžete přemýšlet, co by Vám pomohlo. Hledat můžete např. na www.znamylekar.cz, kde někteří mají svůj profil i s hodnocením klientů.

Přeji hodně štěstí.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
17.1.2018

Mám problém s odkládáním zkoušek

Dobrý den, vím, že můj problém je zcela banální a oproti reálným problémům nicotný. Momentálně studuji 3. ročník na vysoké škole (magisterské studium). V červnu bych měla jít ke státnicím, ale ještě mi chybí vykonat čtyři předměty a napsat část diplomky k tomu, abych splnila vše potřebné. Bohužel stále odkládám svoje zkoušky, protože se nedokážu přimět k učení. Tyto zkoušky už jsem mohla mít dávno splněné, ale vždy, když jsem si zapsala určitý termín, vše jsem nechala na poslední chvíli a poté jsem zpanikařila, že to nestíhám a zkoušku jsem si opět odložila. Nyní mám všechny zkoušky nakupené na únor, kdy musím vše splnit a obávám se, že to nezvládnu a ze školy mě vyhodí. Nejhorší je, že mě doma rodina velice podporuje a já cítím, že je zklamu. Spíše jsem se potřebovala vypovídat, protože tu není nikdo, komu bych to mohla povědět. Děkuji, Radka

Radka zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Radko,

píšete nám o svém problému, který máte s odkládáním zkoušek. Letos byste měla v červnu končit své magisterské studium, ale stále Vám chybí některé zkoušky. Ty jste si vždy zapsala na určitý termín, ale pak jste zpanikařila a opět si je odložila, až se Vám nahromadily na únor. Nyní se bojíte, že je nezvládnete a zklamete tak svoji rodinu, která Vás podporuje.

Píšete, že o svém problému nemáte komu povědět, proto jsem moc ráda, že jste napsala nám. Dokážu si představit, že jste nyní v náročné a stresové situaci a může být dobré, nebýt na to sama. Chápu, že se třeba nechcete se svým problémem svěřit své rodině, ale možná máte nějakou kamarádku nebo kamaráda, komu byste o všem mohla povědět. Rozumím, že se bojíte, že rodinu zklamete, ale zároveň si myslím, že by pro Vás mohlo být uklidňující zkusit to s nimi probrat a podělit se o Vaše pocity a obavy, aby Vás mohla rodina podpořit i nyní.  Vždy se také můžete obrátit na některou z linek důvěry. Například Linka bezpečí (116 111) je pro studenty do 26 let zdarma. Rozhovor s někým dalším může být velmi uklidňující a může Vám také dodat odvahu do dalšího studia ke zkouškám, proto si myslím, že byste o svém strachu měla mluvit.

Věřím, že nyní se spíše potřebujete soustředit na nadcházející termíny zkoušek, nicméně si myslím, že by Vám mohla pomoci také návštěva studijního poradce nebo psychologa. Většina vysokých škol nabízí pro své studenty různé formy poradenství a strach ze zkoušek a jejich odkládání rozhodně patří mezi témata, které lze v takové poradně probrat. S poradcem byste mohla probrat jak jednorázově co nejlépe zvládnout stres z nadcházejících zkoušek, ale také jak se nedostávat do podobných situací s odkládáním termínů. Vždy se také můžete obrátit na psychologa, který by Vám také mohl pomoci najít způsob, jak se s odkládáním zkoušek a stresem vypořádat. Užitečné kontakty a reference naleznete třeba na stránkách www.znamylekar.cz.

Přeji Vám hodně sil u nadcházejících zkoušek.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
17.1.2018

Chci znát objektivní názor na hádku v manželství. Je to normální?

Dobrý den, zajímalo by mě, jestli je tohle přiměřená hádka? Popřípadě nějaký odborný posudek jestli je to normální ? Níže vypíšu naši konverzaci v manželství, nebudu říkat, jestli jsem on/ona. Zajímá mě objektivní názor. ON: Napsal jsem ředitelovi, jestli můžu mít pravidelně směny po,st,pa od 5:30 do 17:30 abych stíhal tréninky. ONA Jak stihal treninky? Kdyz je mas v po st pa, a co na to ja? to te nezajima? ze budes pryc? To asi ne? ON: Milacku vazne te musim prosit o to abych mohl na treninky? ONA: nemusis prosit, jen se treba domluvit, ale v pophode, tak nemusime se vidat, to je v pohode. A to ze mam v pondeli trampolinky te netrapi? no asi ne... ON:Vsak ja jsem napsal schvalne cas tak abych stihl i vyvencit bastika. Nemusime videt? V pondeli jsi byla na trampolinkach, v utery jiny trenink, dnes zustavas v praci dele a v sobotu jdes s holkama parit,ja si naplanuju, ze chci zase zacit sportovat a je to spatne? a ja jsem sobec? ONA: Jenze ja i kdyz jdu cvicit tak jsem doma max v 7 a ne v 10 ON: ja kdyz pujdu na trenink tak jsem ddoma v 9 ONA: jj chod si, preju ti to at si stastny.... ON:Neprejes, kdyz si neco delas ty, tak je to v pohode, ale kdyz chci neco ja tak to nejde. ONA: To jke jedno nema to reseni. ON:Jsou to blbe 3 vecery v tydnu ONA: Jasne 3 vecery v tydnu, ktery ma 5 dni.. ON: Tyden ma 7 dni ONA: V tom pripade odkladame dite (snazime se o dite), ja do tohohle rezimu zadny dite nechci. Rozmysli se co chces, jestli rodinu nebo zabavu. ON:Vis co? Kdybys obcas misto hysterie zapojila mozek, tak vis ze to jde zkloubit, jeste tam ani nejsem, jen planuju a uz se z toho muzes pos*at uz me to fakt nebavi to tvoje chovani. ONA: Takze? Rozvod? ON: Klasika ty v*le kdyz neco nechci nebo chci udelat a tobe se to nelibi, tak napises ze si najdes milence, kdyz se mi neco nelibi a reknu ti to, tak napises ze se rozvedeme. JEstli si chces hledat milence a rozvadet se 2x do mesice tak vubec netusim proc se mnou jsi... ONA: Jo... tuhle otazku si obcas kladu. ON: Tak si vypln papiry kdyz se semnou mas tak spatne. ONA: :D Oki ON: OK ONA: Budes si moct delat sve veci bez omezeni a nikdo te nebude prudit. Zadna zkurvena hysterka. ON:Jasny vytahuj stary veci, kdyz uz nevis jak ONA:To ale nemeni nic na tom, ze si to nerekl, nektery veci nezapomenes. ON: Presne tak, nezapomenes. ONA: Pan dokonaly se ozval, muzes zacit vytahovat, jaka jsem na tebe byla hrozna a nejhorsi, aby ses citil lip. ON: Delas si ze me prdel? Tohle tady delas jen ty, zase mas nejaky blud. ONA: zapomels napsat ze jsem psychopat, to uz tady taky dlouho nebylo. ON: Vidis ono staci, ze se urazis sama., jen si po sobe prectes veci a samotne ti to dojde a ani to psat nemusim. ted je ta chvile kdy si prijdes jako tva sestra kdyz se nas tim zamyslis ? Jak to obcas rikavas? ONA: To nebudu komentovat. Vyhral si... Opet pogratuluj si rekni si zes mel pravdu, poplacej se po rameni, jses fakt chlapak ON: co kdybys prestala konecne, tohle neni zavod o hadani, akorat jsem ti napsal ze chci opet zacit sportovat a je z toho rozvod, to nechapu ONA: NEchapes no.. hodne veci nechapes. ON: Ty se proste nedokazes ovladnout, to taky nechapu, Jak muzes byt tak zaslepena kdyz te neco nastve... Schvalne dej tuhle konverzaci precist holkam v praci, chtel bych znat jejich nazor.

Anonym zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

ve svém dotazu nám předkládáte přepis hádky v manželství. Hádka začala dotazem na možnost sportování a pokračovala například zmínkou o rozvodu, starých křivdách a podobně. Vy se nás ptáte, jestli je podobná hádka normální. Chcete znát odborný posudek, objektivní názor.

Říkám si, že podobné rozepře v manželství nemusejí být jednoduché a že při nich člověk může pociťovat nejen naštvání, ale třeba i smutek nebo nepochopení. Často se však stává, že na hádce mají podíl oba partneři. Hádky mohou být ale i velmi užitečné, a to zejména v situacích, kdy se při nich určité věci posunou k větší spokojenosti obou stran. Avšak každý má jinou hranici toho, co považuje v rámci hádky za snesitelné (a tedy jaksi normální). Proto nejsme schopni prostřednictvím internetového poradenství posoudit, co je normální a co již ne, zvlášť pokud vycházíme pouze z několika Vašich řádků a neznáme kontext vztahu, jeho historii, osobnosti těch, kdo ve vztahu žijí a podobně.

Mohu Vám však nabídnout několik mých postřehů, které mě při čtení přepisu vaší hádky napadaly. Když jsem četla váš rozhovor, všimla jsem si, že se v komunikaci často míjíte. Zdá se, že každý z vás chce sdělit tomu druhému něco, co je druhým slyšeno jinak, než bylo zamýšleno. U každého z vás potom zřejmě narůstá pocit nepochopení a hněvu z toho, že nejste vyslyšeni. V hádkách mezi partnery se často stává, že není zřejmé, o čem vlastně hádka je. Může to vypadat, že se hádají např. o společném trávení času, ale důvod může být úplně jiný, který si partneři nemusí uvědomovat.

Pokud byste chtěli Vaši hádku (nebo i jiné situace v manželství) rozebrat podrobněji, je určitě možné vše probrat s odborníkem. Například v rámci manželské a rodinné poradny umí vytvořit pro podobnou konverzaci bezpečný prostor, podívat se na možné příčiny dané situace, na podíl každého z manželů v hádce. Podobné konzultace jsou navíc velmi často bezplatné. Mohou na ně přijít oba partneři nebo i jen jeden, pokud druhý nechce. I tak může setkání s odborníkem nabídnout mnoho užitečného. Kromě manželské a rodinné poradny to však může být i psycholog nebo psychoterapeut (konkrétní odborníci jsou nejlépe k nalezení na webu, například prostřednictvím webu www.znamylekar.cz).

Přejeme, ať se vám brzy podaří nalézt společnou řeč.

Tým poradny

<>

 

skrýt odpověď ↑
16.1.2018

Družka se spustila s jiným, uvažuji o sebevraždě

ma druzka se spustila s jimnym po letech jsem v situaci kdy premyslim uz nad sebevrazdou aje tocim dal vetsi problem

filipsky ladislav zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Ladislave,

píšete nám o své aktuální situaci, kdy se Vaše družka spustila s jiným a Vy přemýšlíte o sebevraždě. Máte přitom pocit, že je to čím dál větší problém. Přestože Váš dotaz přímo otázku neobsahuje, vykládám si jej tak, že se nás ptáte, co v dané situaci dělat a jak dál.

Říkám si, že to, co zažíváte, jistě není jednoduché. Spíše naopak. Avšak i když se někdy situace může zdát bezvýchodná, určité řešení existovat může, jde o to ho v dané situaci nalézt.

Sama jsem přemýšlela například nad tím, jestli i přes různé těžkosti nejsou ve Vašem životě také okamžiky, kdy se cítíte dobře nebo alespoň lépe a jestli by z těchto okamžiků nešlo nějak čerpat. Uvědomit si, co Vám pomáhá. A potom toho, co pomáhá, dělat více. Také si říkám, jestli třeba partnerka o Vašich pocitech ví a jestli by se s ní o situaci dalo promluvit. Třeba by podobný rozhovor pomohl. Nebo se svěřit někomu jinému, kamarádovi, rodinnému příslušníkovi, známému. Zcela určitě lze potom využít služeb psychologa nebo psychoterapeuta, který by s Vámi mohl situaci důkladněji probrat, pomohl vidět různé možnosti nebo dále nasměrovat. Zejména pokud uvažujete o sebevraždě. Taková situace už je závažná a vyžaduje odbornou pomoc. Konkrétního odborníka můžete vybírat prostřednictvím webu (například na stránkách www.znamylekar.cz), můžete navštívit krizové centrum, popřípadě můžete zavolat i na krizovou linku, pokud byste cítil, že situaci již dále nezvládáte a potřeboval byste okamžitou pomoc. Například Krizové centrum Psychiatrické kliniky FN Bohunice v Brně je k dispozici nonstop, telefonní číslo je 532 232 078, 547 212 333 nebo 547 192 078.

Přejeme, ať se vše brzy v lepší obrátí.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
15.1.2018

Partner mi zalhal o komunikaci s bývalou přítelkyní

Dobrý den,prosím Vás o radu,mám rok a půl přítele se k terým jsem už kdysi žila 10 let,pak se naše cesty rozešly. Já měla noveho partnera se kterým jsem byla 6 let nynější partner měl slečnu na sex cca 8 měsíců jen na víkendy a to nebylo pravidelně.Trapi mne to,že když jsme se rozhodli spolu znovu zit tak jsme si řekli,že minulost necháme za sebou a vytvoříme si nás život,mou prioritou bylo aby nás vztah začal s naprosto čistým štítem a důvěrou mezi námi.6 měsíců jsme spolu chodily než jsme se rozhodli že začneme spolu žít.Po asi měsíci a půl našeho společného bydlení,kdy partner něco hledal v mobilu jsem zahlédla,že má fotku své ex kde je v plavkách .Řekla jsem mu že se mně to dotklo,že mi přijde hloupé že neví jak se ve 41 letech chovat,fotku vymazal,ale ve mně už hlodala neduvera.Po nějaké době jsem se ho ptala jestli si píšou a řekl že ne,jenže po nějaké době z partnera vylezlo že mu psala a on ji odepsal že má vztah a že se nebudou stýkat ani si psát,ptala jsem se proč mi to neřekl a on že mu to nepřišlo důležité ,pak byl vyřizovat něco s její matkou tak jsem se ptala jestli oni mluvili a on řekl,že ne a pak časem z něj vylezlo,že i ní mluvili,totálně byla narušena moje důvěra,protože když o nic nešlo jak rikal,tak proč mi neřekl pravdu,když jsem se ho ptala proč se tak choval tak mi řekne,že nevěděl ,že nechtěl,že to nebylo schválně ,tak mi řekněte jestli vam to přijde normální?dekuji

Iveta zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, že se obracíte na naši poradnu. Všimli jsme si, že jste nám dotaz nejspíše omylem poslala dvakrát, proto odpovídáme na podrobnější dotaz. Píšete nám o svém problému s partnerem, se kterým jste rok a půl a který měl před začátkem Vašeho vztahu osm měsíců sexuální partnerku. S partnerem jste se domluvili na tom, že minulost necháte za sebou a vytvoříte si svůj vlastní život. Vy se o to snažíte a je Vaší prioritou, aby partner cítil Vaši důvěru a vztah se mohl rozvíjet. U partnera jste však zahlédla fotku v plavkách jeho expřítelkyně, což nahlodalo Vaši důvěru. Fotka jeho expřítelkyně se Vás dotkla, a i když fotku vymazal, naštvalo Vás, že Vám partner lhal o tom, zda mu bývalá přítelkyně psala. Situace se opakovala, když se Váš partner setkal s matkou své expřítelkyně a zalhal Vám o tom, zda o ní mluvili, což úplně narušilo Vaši důvěru. Ptáte se nás, zda je jeho chování normální.

Z Vašeho dotazu vnímám, že Vás partnerovo chování opravdu ranilo a naštvalo. Chápu, že se můžete cítit dotčeně, protože jste se pro partnera snažila vytvořit příjemné prostředí spojené s důvěrou a on Vám opakovaně zalhal, a tím důvěru narušil. Napadá mě proto, zda máte ve svém okolí někoho, s kým si o tom můžete promluvit. Možná nějakou kamarádku nebo někoho z rodiny, komu se můžete svěřit a třeba tím trochu zmírnit své naštvání. 

Myslím si také, že by Váš partner měl vědět o Vašich pocitech. Píšete, že jste se ho ptala, proč se tak zachoval a on odpověděl, že to neudělal schválně. Tomu rozumím tak, že Vám nechtěl schválně ublížit. Občas se dostáváme do situací, kdy si snadno můžeme myslet, že by pravda blízkého člověka ranila, a tak raději lžeme nebo takzvaně mlžíme, abychom mu neublížili. Ptáte se, proč Vám partner neřekl pravdu a zda je jeho chování normální. Na to Vám nedokážeme jednoznačně odpovědět. Je na Vás, abyste spolu probrali své neshody a vzájemně si vyjasnili, co přesně se mezi Vámi stalo.

Pokud budete chtít, můžete společně využít možnost navštívit manželskou a rodinnou poradnu nebo jiného psychologa či psychoterapeuta, který se věnuje vztahovým potížím. Psycholog nebo psychoterapeut může ve Vašem vzájemném vztahu zafungovat jako takzvaný mediátor, neboli třetí osoba, která Vám oběma může nabídnout jiný pohled na věc a pomoci Vám problémem projít. Pokud se na to zatím necítíte, můžete ho navštívit také sama a partnera případně přizvat později. I v takovém případě by Vám psychoterapeut mohl pomoci zvládat naštvání a nedůvěru, které prožíváte, a pomoci Vám vymyslet, jak ve vztahu dále fungovat.

Přejeme Vám, aby se pro Vás situace brzy uklidnila.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
15.1.2018

Jak přesvědčit mamku, aby mě pustila na školu, na kterou chci

Dobrý den, chtěla bych spíš radu ohledně mých rodičů. Spíš teda mamky. Jsem teď v 9. třídě a mám před sebou těžké rozhodování, ohledně školy, je to vlastně asi prozatím můj největší krok v životě a skoro vstup do dospělosti (do toho je daleko, ale osamostatnění) ale rovnou k věci. Můj koníček je: make-upy, kosmetika, stylista, designér a další tyto věci okolo mody. už asi rok mám najitou školu ve Vizovicích. (kosmetička) Říkala jsem to už několikrát i mamce, i tátovi. oba dva jako ne nadšeně, ale prostě k tomu přistoupili, jako že ano. teď je pravda, že hodně blbnu. Přiznám se, mám silnou pubertu a dost to se mnou mává. Má teď se mnou dost starostí, ale i tak ví, že je to jediné, co mě baví a jde mi to. prostě mi řekla, že mě na tu školu nepustí, že jsem nezodpovědná a nemám na to, být někde tak daleko... na dojíždění to není, denně bych strávila 4 hod. jen cestováním. musela bych být na internátě, což ona nechce dovolit. Ale už nevím jak ji mám přemluvit. Hodně ( ač říká že ne) mě přirovnává k mojí sestře. je jí 20. je na vysoké a je prostě úspěšná, chytrá a jako by dokonalá, když se to tak řekne. když byla na střední bydlela doma... a teď když je sestra pul roku v Brně, tak nevím mamka se strašně změnila. I když sestra bydlí s taťkou a já s mamkou. Připadá mi, že prostě nechce být sama a chce abych byla s ní, ale tak to prostě nejde, měla by jsi uvědomit to, že už mi není 5 let a že si půjdu za svými sny...a už na ni nebudu tak vázaná. Každopádně mi strašně moc všechno vyčítá a pořád dokola říká a vyčítá. jak jsem co udělala a co všechno ona udělala pro mě. Ale neuvědomuje si ani to, co pro ni všechno dělám já. a nemyslím malé věci jako prádlo, myčka, úklid. myslím tím ty velké skoky v živote. rok jsem se nebavila s babičkou a dědou, protože s nimi nevychází moje mamka... teď se s nimi bavím. a děda má teď, rakovinu, problémy se srdcem je toho moc a je to vážné. za 2 měsíce letěl vrtulníkem z nemocnice do nemocnice kvůli operaci srdce, co byla za 5 12 a to do slova a 3x sanitkou. dneska ho pustili, protože zase před 2 dny ho odvezli. je toho moc a ona se ani nezeptá, jestli žije, komunikuji s ním jen já. je pravda, že oni jí toho udělali taky moc. ale už je toho moc a když se jedná o život na nějaké takovéhle věci z minulosti se zapomíná. to byla velká odbočka, ale chtěla bych radu, jak mám docílit toho, aby mě pustila tam kam chci a to aby měla mozek a věděla, že chci jít za tím co mě baví a dosáhnout tomu nejvíc jak dokážu. ale ona mě jen sráží k zemi, místo toho, aby mě pomáhala vystoupat víš. Děkuji :D

karča zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

ve svém dotazu se nás ptáte na radu, jak docílit toho, aby Vám Vaše mamka dovolila studovat na Vámi zvolené střední škole. Ráda byste studovala  kosmetiku ve Vizovicích, kde byste musela bydlet na internátě a Vaše mamka Vám to nechce dovolit. Přiznáváte, že teď děláte hlouposti a mamka Vás na školu nechce pustit, protože jste podle ní nezodpovědná. Vy si ale myslíte, že nechce být sama. Hodně věcí Vám vyčítá a neuvědomuje si, že i Vy děláte věci pro ni, například ve vztahu k prarodičům. Ptáte se, jak dosáhnout toho, aby Vás na školu pustila a chápala, že chcete jít za tím, co Vás baví a dosáhnout svých cílů, místo toho, aby Vás srážela k zemi.

Prvně chci ocenit, jak zodpovědně se stavíte k výběru školy a tomu, že chcete naplnit své cíle. Píšete, že Vás mamka na školu nechce pustit, protože jste nezodpovědná a sama říkáte, že teď hodně „blbnete". Přijde mi důležité, že si sama umíte připustit, že ne všechno, co jste třeba v poslední době udělala, bylo úplně ideální. Pokud je to důvodem, proč Vás mamka na školu odmítá pustit nebo to tak říká, přijde mi důležité, abyste si o tom společně promluvily. Možná by mamku potěšilo nebo uklidnilo, že si to sama uvědomujete a mohly byste si spolu domluvit nějaká pravidla, za jakých budete na nové škole fungovat. Můžete se třeba mamky zeptat, za jaké situace by Vás na školu pustila, a co proto máte udělat. Třeba by také pomohlo, kdybyste se na školu spolu zajely podívat nebo si společně zjistily, jak přesně fungují studenti na internátu apod..

Můžete se také obrátit na pedagogicko-psychologickou poradnu nebo na školního psychologa, pokud ho máte na škole, a probrat své další studijní směřování s nimi. Nebo se můžete s mamkou obrátit na manželskou a rodinnou poradnu. Tam by Vám mohli pomoci situaci probrat s nadhledem a za přítomnosti třetí osoby, která by Vám i mámě mohla nabídnout pohled nezávislé osoby. Píšete, že Vám připadá, že mamka nechce zůstat sama. Někdy může být pro rodiče opravdu náročné nechat své děti jít vlastní cestou a i to si myslím, že byste v poradně mohly probrat.

Chci ještě zmínit, že mi od Vás přijde moc pěkné, že komunikujete se svými prarodiči a snažíte se být s nimi. Musí to být pro Vás náročné, navíc když je teď děda nemocný. Napadá mě, jestli si o tom máte s kým promluvit kromě mamky, třeba se sestrou nebo nějakou kamarádkou. Kdyby toho bylo hodně a neměla jste se komu svěřit, můžete se obrátit na některou z linek důvěry, např. na Linku bezpečí (116 111), která je pro studenty do 26 let zdarma.

Přejeme Vám, ať Vám to s vysněnou školou vyjde dle Vašich představ.

Tým poradny.

skrýt odpověď ↑
13.1.2018

Proč se mi zdají ošklivé sny?

Dobrý den Můj problém se týká špatných snu. Něco o mě: od dětství mám problém s otcem, je inteligentní manipulátor, nesmířil se s rozvodem, od dětství se ve mě snažil vyvolat různé poruchy a pak mě vodil k psychologum a psychiatrium, aby potvrdili, ze nejsem v pořádku a muže za to moje matka a dali mě k němu do pece.To se nikdy nestalo, nic na mě nenašli. Obavám se i zneužívání- mám matně vzpomínky, otec též nesmyslné zarli, vždy když si někoho najdu, tak mě manipuluje, abych se s nim rozešla, snaží se zabránit svatbě atd..též mi vždy ničil sebevědomí atd.bylo by na dlouho vše vypisovat.Pak jsem odjela sama do ciziny, kde už ziju mnoho let, sama, studuji, mám cíle atd. A myslím ze mi to pomohlo, ale co se tyče vztahu s muži žádný nevydržel déle než několik měsíců, poslední roky se mi navíc nikdo nelíbil(zájemců je hodně, mám doktorát, jsem hezká atd.)Před par lety jsem se zasnoubila na dálku s člověkem, který byl jako otec, ale měl k tomu deprese a problémy s okolím- sociopat nejméně, ale velice inteligentní, manipulujici - samozřejmě to mi došlo až když jsem z úžasné lásky byla ve stresu, depresích až jsem se malém nervove zhroutila(neustálá kritika, za vše jsem mohla já, až jsem si myslela ze opravdu nejsem normalni, chtěla jsem jít k psychologovi, ale zakázal mi to).Nastesti to do roka skončilo. Pak jsem mnoho četla a snažila se změnit a vyřešit sebe. Což se asi povedlo. Mám už přes rok snoubence, od začátku je jako moje kamarádka, dává mi přesně to co potřebuji, citovou oporu, lásku atd. I když není to co jsem hledala, má nižší vzdělání, inteligenci a proste ho převyšuju, ale je hodný, má mě rad, nikdy mě nekritizoval, je takový prostý, věrný a já zjistila ze mi to ke štěstí stačí. Navíc jsem asi silná povaha a dominantní(přeci jen ziju dlouho sama, polovina života v cizině a mám i velmi drsné zkušenosti od dětství - nejen s otcem), takže možná by se ke mě dominantní muž ani nehodil i když jsem to původně hledala(ale nenašla, hlavně v mem oboru ti co ví více než já jsou zenati a je jim k 60tce). Svému nynějšímu věřím, vím, ze mě miluje a obdivuje a váží si mě, tak naivně trochu (je trochu mladší a jsem jeho první, což není divné v zemi, kde nyní ziju).Ale od začátku mám o něm ošklivé sny, třeba ze jsem v bytě otce a on mě bije, tak ho mlatim a shodim ze schodů až ho ubiju atd. On by nikdy nikoho neuhodil, ani zvíře ne, ten sen je nesmyslný, ale přesto mám takové sny neustále, hlavně před menstruaci(to jsem na nervy i normálně, vím ze hledám, co mi na něm vadí a pak mu to říkám a jsem na nej nervni a tak- on už si zvykl, ze před menstruaci jsem na nervy). Každopádně ty sny mam neustále, jsou různé, ale vždy takové, ze vím, ze nemají nic společného se skutečnosti, ale zároveň mám strach(díky minule zkušenosti) jestli to třeba není podvědomí, výstražné ukazatele, ze třeba není tak dobrý jak si myslím (a za čas se taky úplně změní). Na druhou stranu ho znám přes rok - to není krátká doba a určitě by se nedokázal tak dlouho přetvářovat, hlavně on je typ, který řekne co ho napadne, takový prostý, a mám přátele, kteří ho znají z dětství i jeho rodinu a i s nim bydleli a všichni se shodují, ze je to hodný člověk.Ale proč se mi tedy neustále zdají takové ošklivé sny? Předtim jsem to nikdy nemela s nikým. Muže to souviset s otcem? Proste jsem tentokrat úplně bezradna a neustále na to myslím, proč se mi to zda? Děkuji za odpověď Omlouvám se za délku, ale chtěla jsem to více vysvětlit, protože nevím, kde je příčina.

Anna zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

děkuji za Vaši důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete, že Vás trápí špatné sny o Vašem snoubenci, ve kterých Vám ubližuje, a Vy poté ubližujete jemu. Sny jsou přitom nesmyslné, protože by Vás Váš snoubenec nikdy neuhodil. Ptáte se, jestli třeba nejde o projev podvědomí, které Vám říká, že třeba není tak hodný, jak se zdá, i když tomu okolnosti (společně strávený čas, rodina a přátelé) nenasvědčují. Ptáte se nás, jestli to může souviset s Vaším otcem, s kterým máte od dětství problém.

Teorií o tom, proč se nám zdají sny a co způsobuje, že jsou právě takové, jaké jsou, je mnoho. Obsah snů může ovlivnit náš každodenní život, naše vzpomínky nebo třeba filmy, které jsme viděli, naše nálada, obavy, kvalita spánku, hormonální cyklus a mnoho dalších faktorů. Dokážu si představit, že mít takto ošklivé sny je opravdu nepříjemné, a proto chcete vědět, co Vám tyto ošklivé sny způsobuje. To je ovšem otázka, kterou Vám zodpovědět nemohu. Píšete, že jste si v životě prošla řadou velmi těžkých věcí - špatným vztahem s otcem, manipulativním vztahem s bývalým snoubencem a tak dále. To jsou opravdu náročné zážitky, které se mohou promítat ve Vašem současném životě. Proto mě napadá, že by Vám mohlo pomoci, kdybyste si o nich mohla s někým promluvit.

Umím si představit, že nemusí být zrovna příjemné, probírat Vaše sny s Vaším snoubencem, protože se týkají právě jeho, ale také by Vás právě on mohl uklidnit tím, že nejsou založené na pravdě. Sama píšete, že v životě vůbec není takový, jako ve Vašich snech, a že už se znáte příliš dlouho na to, aby se přetvařoval. Je skvělé, že o tom dokážete takto přemýšlet. Zmiňujete, že mu na Vás záleží a miluje Vás, proto si myslím, že by Vám rád pomohl v těžkých chvílích, které prožíváte. Můžete se samozřejmě také obrátit na nějakou kamarádku, ale myslím si, že nejvhodnější by pro Vás bylo navštívit psychologa. Ten by s Vámi mohl najít příčinu Vašich špatných snů a také Vám pomoci je překonat, stejně jako ostatní náročné věci, které se Vám v životě staly.

Představuji si, že pokud by se takto ošklivé sny zdály mně, ráda bych se jich zbavila, i kdybych třeba neznala jejich příčinu. K dobrému spánku přispívá hlavně pravidelný řád zahrnující fyzickou aktivitu, lehká a pravidelná jídla a dobrý pitný režim. Může také pomoci dát si před spaním meduňkový čaj nebo si třeba na nějakou chvíli zameditovat a alespoň hodinu před spaním nepracovat a nedívat se do elektronických přístrojů.

Přeji Vám, aby Vás špatné sny brzy přestaly trápit.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
13.1.2018

Co dělat v situaci, kdy je toho na mě moc?

Dobrý den. Jsem studentka střední školy. Vždy jsem byla veselá, silná osobnost se smyslem pro humor. Měla spoustu přátel a koníčků. Vždy jsem své problémy byla schopna zvládat, ať už to byla těžká nemoc mé maminky, úmrtí dědečka, pejska. Přenesla jsem se přes to a žila dál. Přátelé mi říkali, že by chtěli mít můj život. I když v něm bylo spousta starostí, byla jsem šťastná. Nyní jsem v situaci, kdy už je toho moc. Problémy ve škole, chtějí toho po nás tolik, že není v mých silách to stíhat a zvládat, problémy ve vztahu, nedávná smrt člena rodiny, ztrácím své přátele, protože mají pocit, že na ně kašlu a nevěnuji se svým koníčkům. Několikrát týdně pláču, ne-li každý den. Někdy ani nevečeřím, protože jednoduše prostě nemám hlad ani chuť. Často přemýšlím nad smrtí. Je to tak měsíc nazpět, kdy jsem se úmyslně snažila předávkovat léky. Bylo mi akorát hodně zle. Nedokážu odhadnout, jak vážný můj problém je a proto se na vás obracím. Mám chvíle, kdy se usmívám, ale pak přijde chvíle, kdy mne přepadne vztek a hned potom úzkost, brek (hlavně večer). Nechci s tímto obtěžovat své rodiče, mají už tak plno starostí. Předem moc děkuji za odpověď. Doufám, že mne pochopíte.

Jana zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jano,

píšete nám o Vaší aktuální životní situaci, v níž pociťujete, že je toho na Vás moc. Zmiňujete nároky ve škole, problémy ve vztahu, nedávné úmrtí člena rodiny, postupnou ztrátu přátel i to, že se nevěnujete svým koníčkům tak, jak byste chtěla. Kvůli tomu často přemýšlíte nad smrtí. Dokonce jste se nedávno snažila předávkovat léky. Sama přitom nedokážete odhadnout, nakolik je Vaše situace vážná, na což se ptáte nás.

Za sebe si říkám, že to, co popisujete, jednoduché jistě není. Spíše naopak. Ono když se toho takhle sejde moc, má někdy člověk pocit, že toho už víc prostě neunese.

Zároveň ale přemýšlím nad tím, že každá situace se nějak vyvíjí a že se okolnosti mohou třeba časem změnit, možná i zlepšit. Mohou se objevit nové impulsy. Oproti tomu sebevražda je konečné řešení, které nejde vrátit. Snad se situace někdy může zdát bezvýchodná, ale třeba má řešení, které pouze člověk v daný moment nevidí - pak jde o to jej nalézt a rozpoznat. Možná by se šlo v tomto inspirovat ze chvil, kdy se dokážete i za současných okolností usmívat. Uvažuji nad tím, co je v těchto chvílích jinak, kde se berou, co v nich třeba funguje nebo pomáhá. A jestli by se toho, co funguje a pomáhá, nedalo prostě dělat záměrně více. Třeba byste se potom cítila lépe. Nebo jestli by nešlo čerpat z Vaší zkušenosti v minulosti - v dotazu jste zmiňovala, že jste jisté problémy zažívala vždy, ale že jste je dokázala zvládat tak, aby vše ve Vašem životě fungovalo. Snad by šlo zauvažovat i nad tím, čím to bylo. A jestli by něco z této Vaší zkušenosti nemohlo pomoct i teď.

Některým lidem v náročných situacích pomáhá také rozhovor s druhými. Vím, že píšete, že pro Vás není variantou pobavit se o tom, co prožíváte, s rodiči, protože je nechcete zatěžovat. Říkám si ale, jestli by právě podobný rozhovor nebyl něčím, co by Vaši rodiče ocenili. Jestli by nechtěli vědět, co se s dcerou děje a případně být nějak nápomocní, ulevit od části starostí a zátěže. Třeba sami zažili v minulosti podobná období a mohli by něčím užitečným přispět.

Pokud byste ale cítila, že toto není cesta pro Vás, určitě by bylo vhodné vyhledání odborné pomoci, u níž se nemusíte obávat toho, že ji svými problémy zatěžujete. Zvlášť pokud se budou neustále vracet myšlenky spojené se smrtí. Taková situace je už skutečně závažná a je nutné vyhledat odbornou pomoc. Využít byste mohla například konzultací u psychologa nebo psychoterapeuta (pro konkrétní region k dohledání na webu, například na stránkách www.znamylekar.cz), který by s Vámi mohl Vaši situaci důkladně probrat, včetně možností, které máte a případně Vás dále nasměrovat. Pokud ve vaší škole funguje školní psycholog, bylo by jistě možné zajít i k němu. Zároveň pokud byste potřebovala okamžitou pomoc, je možné využít některou z linek důvěry (například Celostátní linku pro děti a mládež v krizových životních situacích - tel.: 116 111, funguje nonstop a anonymně, s garancí potřebného bezpečí pro toho, kdo volá). Nebojte se těchto služeb využít, člověk na náročnou situaci nemusí být vždy sám.

Velmi Vám přejeme, aby se vše brzy k dobrému obrátilo.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
11.1.2018

Na základce mě šikanovali, jak se s tím vyrovnat?

Dobrý den, Potřebuji se opět vyzpovídat. Moc děkuji všem, kteří si to přečtou, je to dlouhé ale musím to popsat. Byl jsem šikanovaný už od 1.třídy, ale tenhle problém se týká až druhého stupně ZŠ: Včera se mi zdál ošklivý sen, o jednom z hlavních agresorů, kteří mě šikanovali. Bylo to venku na ulici, jakási řada lidí, ve které se nacházel i ten agresor. Jak jsem šel kolem, tak mi někdo dal ránu do hlavy, ale já jsem šel dál, protože jsem se styděl nějak bránit. Až po chvilce jsem se otočil a všiml si, že to udělal jeden z těch nejhorších šikanátorů a vrátil se k němu, ale neměl jsem moc sílu se ani po tolika letech bránit(ten sen se odehrál jakoby v současnosti), jako kdybych zase cítil ten stejný pocit, který jsem v těch 13-14 letech měl. Něco nepěkného sprostého jsem mu řekl a on mi řekl to samé, ale pak už nevím jak to bylo dál a sen skončil. Nejhorší je, že se mi po těch letech najednou vrátil ten pocit ponížení, pořád to mám před očima co se mi dělo, jak na mě celé roky pokřikovali a ponižovali mě, a upadl jsem z toho do ještě hlubší deprese. Je mi z toho špatně, jak takoví lidé mohli existovat, kdy už ve 13-14 letech by měli být chytřejší a nebýt schopni takového chování. Ta šikana byla hlavně psychická, ale občas i fyzická. Hlavní bylo to, že jsem ve 13-14 letech asi neměl zmutovaný hlas, a měl jsem ho pořád vysoký a slabý. Postupně se na to šikanátoři zaměřili, a začali se mi strašně posmívat a ponižovat mě, kdykoliv jsem promluvil. Bylo to strašné, tolik jsem měl každou hodinu strach, aby mě třeba učitelka nevyvolala; nemohl jsem dělat referáty, které se musely přednášet před třídou, a dostával jsem pětky, protože jsem nemohl snést ten výsměch kvůli mému slabému hlasu, který se se stresem a výsměchem jen horšil-výsledkem bylo napodobování mého hlasu, strašné ponižování, pokřikování, nadávky. :-(. Další věc byla, že ti agresoři mě pomlouvali v dalších třídách po celé škole, a tak se to roznášelo dál, a já měl strašný strach chodit po chodbách, protože každou chvíli se odněkud ozval řev, moje jméno a výsměch, napodobování, pískání. Možná to někomu nepřijde nejhorší, ale věřte, že to bylo pro mě strašné. Co je ale ještě horší je, že mám strach, že ty šikanátory někde potkám, a bude se to opakovat! Když jsem z té ZŠ potom konečně vyšel a byl na střední, stalo se to, že jsem šel po chodníku, a najednou proti mně šel jeden z těch iniciátorů šikany(+ s nějakým cizím kamarádem) a i když to bylo už asi po 2,5 letech po skončení ZŠ, ten šikanátor přímo na ulici, na mě začal znova pokřikovat úplně stejně jako na ZŠ. Já už v té době měl silný mužný hlas, ale nebyl jsem absolutně schopen nic říct!! Potom se mi to stalo asi za rok znova ještě 2x, kdy jiný člověk z jiné třídy ZŠ- to na mě ve městě kde žiji pokřikoval. Od té doby jsem je nepotkal, ale mám pořád strach, kdykoliv jdu po městě a vidím skupinu mladých výrostků-rozbuší se mi srdce a sevře mě úzkost, co když to jsou zase oni, nebo kdokoliv jiný o kom nevím, protože v té době proti mě popouzeli asi dalších 20+ lidí z dalších tříd. :-(. Následkem toho je nejspíš moje lehčí sociální fobie, strach z komunikace, deprese a myšlenková obsedantně kompulzivní porucha. A hlavně mě to vůbec neposílilo, a pořád cítím ten podobný strach jakoby to vše bylo včera. 2.)Někdy mám chuť se jim pomstít, aspoň těm hlavním strůjcům, kteří jsou mi tak odporní! Zajímalo by mě, zda-li toho co provedli někdy litovali nebo budou litovat, ale tomu nevěřím. Chtěl bych jim to za ty roky vrátit, s pomocí někoho si na ně počkat a vrátit jim to. Nikomu nic zlého nepřeji, ale takoví lidé, kteří mě poznamenali až dodnes si nic dobrého nezaslouží.. 3)Poslední věc co mě mrzí je, že i když se to můj starší bratr po nějaké době dozvěděl, nepomohl mi, a naznačoval, že si za to nejspíš můžu sám, protože je tím provokuji. Prosím tedy o rady na tyto hlavní otázky, které mě tíží. a)Jak se s tím vyrovnat, když se vzpomínky a úzkost pořád vrací? b) Jak regovat když je potkám a stane se že mě budou i po tolika letech zase urážet a ponižovat?(Ještě v 17 letech toho byli schopni). c)Co si myslíte o pomstě? Moc děkuji Anonym, 22 let.

depresesikana zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Vaši důvěru v naši poradnu a Vámi zaslaný dotaz. Na základní škole jste se stal obětí šikany, a i když jste ze školy vyšel již před několika lety, nyní se Vám tento zážitek připomněl ve snu a znovu ve Vás vyvolal bolestivé emoce. Na druhém stupni ZŠ Vás spolužáci ponižovali, pomlouvali a posmívali se Vám, například za Váš hlas. Od ukončení školy jste některé z nich potkal a chovali se k Vám stejně ponižujícím způsobem - proto máte venku strach, zda někoho z nich nepotkáte. Nyní máte chuť se jim za to pomstít a ptáte se, co si o tom myslíme, dále jak se vyrovnat s úzkostmi, které se Vám vrací, a jak byste měl reagovat, až příště potkáte iniciátory šikany.

Rozumím tomu, že se chcete svěřit, vidím, že toho máte hodně na srdci. Říkám si, že muselo být těžké tak dlouho snášet takto nepřátelské a ponižující chování. Toto náročné období máte už za sebou, ale zážitky ze základní školy jsou tak silné, že i sen dokáže ve Vás znovu vyvolat ty samé pocity. Mám z Vašeho dotazu pocit, že už jste se od té doby posunul a máte větší sebedůvěru a i proto už byste s tím chtěl skoncovat. Přemýšlíte nad tím, jak se zachováte příště, a chcete se asi zachovat tak, abyste dal agresorům najevo, že už nejste ten kluk, kterého znali. Rozumím také tomu, že přemýšlíte o pomstě, protože v sobě máte pravděpodobně hodně vzteku a asi i pocitu nespravedlnosti.

Ptáte se, co si myslíme o pomstě vůči Vašim bývalým spolužákům - není v naší kompetenci něco takového posuzovat, je to rozhodnutí, které můžete učinit jen Vy. Přemýšlím však nad tím, jestli by Vám taková msta vůbec přinesla pocit zadostiučinění a zda by to agresory jen více nevyprovokovalo a situaci nezhoršilo. Podle toho, jakou formu msty máte na mysli, by pro Vás z ní mohly plynout například i trestně-právní důsledky.

Také by Vás zajímalo, jak reagovat, kdybyste se znovu náhodně potkal s některým z nich. Nedokážu Vám říci obecně, co by bylo nejvhodnější a co jednotlivé spolužáky může odradit od ponižujícího chování vůči Vám - zda by to bylo spíše ignorující nebo asertivní chování z Vaší strany nebo něco jiného. Stejné chování může u různých lidí vyvolat různou reakci. Napadá mě ale, že od Vašeho posledního setkání uběhlo už dost času, nyní jste všichni dospělí a Vaši spolužáci mohli dozrát natolik, že se jejich nevhodné chování mohlo změnit.

Píšete, že se k Vám Váš bratr nezachoval hezky, když zjistil, co se Vám děje. I tak mě napadá, že by Vám mohlo pomoci si o tom promluvit s někým blízkým, komu důvěřujete. Mohlo by se Vám ulevit už jen tím, že se vypovídáte. Tento člověk by Vás mohl vyslechnout a podpořit Vás v současné situaci. Také by Vám mohl říci svůj názor a mohli byste probrat například i možnosti, jak se zkusit příště zachovat, až některého z bývalých spolužáků potkáte.

Jako stěžejní vnímám Vaši otázku, jak se s tím vším vyrovnat. Je pochopitelné, že nechcete, aby Vám minulost tolik ovlivňovala život, a nejlépe Vám s tím může pomoci psycholog či psychoterapeut. Některé kontakty i s recenzemi vyhledáte např. na www.znamylekar.cz, případně se můžete zkusit zeptat na doporučení někoho z Vašeho okolí, kdo už zkušenost s psychologem má. Při osobním setkávání s tímto odborníkem byste mohli například probírat možnosti, jak reagovat na případnou agresi nebo jak zmírnit Vaše obavy.  Napadá mě, že jedním z cílů spolupráce také může být zvýšení Vaší sebedůvěry nebo případný nácvik asertivity. Také můžete lépe pochopit, co se ve Vás děje a zaměřit se více na sebe, na vlastní seberozvoj a Vaše cíle v budoucnu - lépe byste se tak mohl odpoutávat od bolestivé minulosti a mohl se více těšit z jiných, pozitivnějších aspektů Vašeho života.

Přejeme Vám, abyste se cítil klidněji, ať už se potkáte s kýmkoliv.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
11.1.2018

Strašně se bojím, že zemřu a omlouvám se a modlím se, když řeknu něco sprostého

Dobrý den, jmenuji se Adam a mám strašný problém poslední dobou. Začnu asi tak strašně se bojím ze zemru. Poslední dobou o tom přemýšlím skoro pořad. Furt se omlouvám když reknu něco sprostého, furt se modlím a omlouvám se za všechno špatného. Ale to není jednou za den to je pořad něco reknu sprostého a hned se omlouvám a modlím. nevim Co mám dělat ? Děkuji Adam

Adam zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Adame,

v textu dotazu nám píšete, že se strašně bojíte, že zemřete. Pořád se omlouváte, když řeknete něco sprostého a modlíte se. Nevíte, co máte dělat.

Pokud Vašemu textu správně rozumím, ptáte se nás, co máte dělat, když řeknete něco sprostého, protože se bojíte, že kvůli tomu zemřete. Mám dojem, že proto se modlíte a omlouváte. Další možné vysvětlení je, že se bojíte, že zemřete, a proto se omlouváte a modlíte, pokud řeknete něco špatného, abyste za to po smrti nebyl potrestán.

Uvažuji nad tím, co asi zažíváte, když se Vám tohle všechno děje. Myslím si, že je to dost velký tlak. Možná by mohlo být dobré tolik se nezaměřovat na sprostá slova, která říkáte. Někdy totiž můžou působit jako úlevný prostředek a každý někdy nějaké sprosté slovo použije. Zároveň se domnívám, že pokud je tlak, který prožíváte, opravdu tak velký, že máte strach o svůj život, mohlo by pomoct obrátit se s Vaším problémem na odborníka (psychologa, případně psychiatra - hledat můžete např. na www.znamylekar.cz) a probrat s ním podrobněji, co Vás trápí. Zároveň může pomoct svěřit se někomu blízkému a mluvit o tom, co se Vám děje.

Přejeme Vám mnoho sil při zvládání situace.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
10.1.2018

Problémy s otcem stále ovlivňují můj život

Dobrý večer, mé problémy psychického nebo duchovního charakteru začaly v 8.třídě ZŠ ,jde téměř o náhlou změnu v projevování se před větší skupinou lidí. Vše začlo při psaní písemky z češtiny ,nejdříve třes rukou ,druhý den se přidaly nutkání nebo tendence škubnutí hlavy a návaly horka. Nevěděla jsem co se děje a myslela jsme si ,že to odezní.Ale začlo se vše zhoršovat. Doma jsem měla stejně jako sestry špatný vztah s otcem ,nedostatek lásky ,pochvaly a prakticky všeho..Nejdříve jsem vzdorovala a měla odpor, v samotě tiše trpěla ,ale pak začaly deprese ,ze kterých jsme se dostala až po SŠ, díky tomu, že jsme se zaměřila více do sebe ,abych zjistila proč se mi to děje. Myslím že určitá zranění z dětství na tom mají velký podíl a tak jsme se začal věnovat meditacím a tomu jak se naučit akceptovat otce a jeho projevy..Musím říci ,že dodnes s tím mám potíže ,ale cítím ,že je předemnou cesta která vede k tomu ,abych se úplně osvobodila.Pořád mě ještě trápí ta tendence škubnutí hlavy, zajímavé však je to ,že se dá ovládnout vůlí a za těch x let se mi to vymklo pouze 3x ,ale jinak je to pouze tendence jakoby mě tlačí na krční páteř ze zadu něco, a pak jsme ve stavu napětí..je to strašně zvláštní ,ale když jsem tomu věnovala pozornost ,tak to došlo až do stavu blokace a denodenní bolesti krční páteře a následněně i hlavy. Chodila jsme na rehabilitace ,ale ty pomohli jen k odblokování dočasnému.Zjistila jsme ,že pokud něčemu věnuji pozornost ,pak tomu dávat energii a jako bych to živila a podporovala..Má ještě dnes problémy pokud jsme nervózní s mnutí si rukou ve spánku jakoby rychlé mnutí nebo možná mačkání si rukou. Nevím jestli se tím uvolňuje ta nervozita zbylá..Myšlenky v tichu mě vrací neustále zpět k otci a dětství ,kdy jsem jakoby byla se sestrama otcem ponižována a podceňována..Nevím jak se postavit v konkrétních situacích (které jsou denně na pořádku u otce) k jeho projevům ironie, řevu a neustálého rozčilování se obviňování a prostě všecko špatně ..nemluví už prakticky vůbec normálně s nikým..a o pokusy promluv ať už od rodiny nebo kamarádů prostě nepřizná ,že má nějaký problém uvnitř sám sebe ,ale místo toho se chová nesnesitelně..Velká otázka je jak se postavit tomuto problému ,protože chovat k němu odpor je nesmysl ,stejně tak jako si sním zkoušet promluvit v klidu, protože nikdy neposlouchá nikoho..Když odejdu ,tak se to ve mne stejně usadí. Ikdžy mám spoustu koníčků ,mám pocit ,že to ovlivňuje můj život podvědomě a nevím jak ze dostat úplně z toho ven...Děkuji moc za odpověď a hezký večer :)

Jana zobrazit odpověď ↓
 

Milá Jano,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám, že se u Vás už před delší dobou objevily fyzické potíže - třes rukou, tendence škubnout hlavou a návaly horka. Myslíte si, že na tom mají velký podíl zážitky z dětství a celkově Váš vztah s otcem, kdy se Vám od něj nedostávalo lásky ani pochvaly, ale naopak ponižování a podceňování. Částečně jste dokázala tyto potíže zmírnit změnou sama sebe a některými aktivitami. Některé potíže však přetrvávají dodnes a Vy nevíte, jak se k tomuto problému, který Vám ovlivňuje život, postavit.

Když Váš dotaz čtu, připadá mi, že jste hodně o možných příčinách Vašich potíží přemýšlela a asi i četla. Říkám si, že musíte mít dobrou schopnost sebereflexe a nadhledu, když jste se snažila sama problém řešit zaměřením se na sebe sama nebo meditacemi. Snášet otcovo chování muselo být a stále asi je pro Vás velmi těžké a bolestivé. I proto si říkám, že je velký úspěch, že se Vám podařilo některé věci zlepšit. Rozumím ovšem tomu, že i přesto v sobě stále cítíte, že to není úplně pryč a ovlivňuje to Váš život.

Přemýšlíte nad možnostmi, jak se postavit problému s otcem a vylučujete možnost chovat k němu odpor i klidný rozhovor. Ani jedno podle Vás nepřipadá v úvahu, čemuž rozumím. Napadá mě, že by mohlo pomoci naleznout jistou oporu u sester, jelikož máte všechny s otcem podobné zkušenosti. Mohly byste společně sdílet, co Vás ve vztahu s otcem trápí a jak to ovlivňuje Váš život. Mohly byste také zkusit vymyslet způsoby, jak se s tím vypořádat a být si navzájem oporou. Možná také máte jinou blízkou osobu, která by Vás vyslechla a podpořila.

Podrobněji to můžete probrat s psychoterapeutem (některé kontakty naleznete např. na www.znamylekar.cz) - ten by Vám v rámci psychoterapie mohl pomoci přijít na to, jak se, jak píšete, „úplně osvobodit" od ovlivnění Vašeho života vztahem s otcem, může Vás ve Vaší cestě podporovat a hledat s Vámi tu nejlepší. Možností je také návštěva jedné z rodinných poraden ve Vašem městě. Tu můžete navštívit s ostatními členy rodiny (se sestrami, matkou nebo i dalšími), pokud by otec nejevil zájem, nebo také jen Vy sama. Rodinný poradce by Vám mohl pomoci vyznat se lépe ve vztazích Vaší rodiny a společně byste hledali možnosti jak učinit rodinné prostředí snesitelnějším.

Přejeme Vám, aby Vaše cesta k úplnému osvobození byla úspěšná.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
10.1.2018

11 měsíců se léčím s anorexií a nyní zažívám stavy nepříčetného zoufalství

Dobrý den, ráda bych se na vás obrátila, protože v posledních týdnech je mi opravdu hrozně. (Po psychické stránce.) Dřív jsem byla zvyklá se s každým problémem poprat, do všeho jsem se vrhala po hlavě a nebyl pro mě problém si urovnat, co je pro mě důležité nebo se motivovat. Teď vůbec netuším, kam spěju, mám pocit, že nic nemá smysl, zažívám skoro každý den pocity ochromující úzkosti, často pláču, nedokážu se uvolnit (a když už, velmi si to uvědomuju a každou takovou chvilku si zkazím strachem, že už skončí), skoro nic mne nebaví, nemám vůbec motivaci dělat cokoliv a jsem nešťastná. Taky mě často bolí hlava a žaludek. Mám pocit, že se mi nic nedaří a nejraději bych byla mrtvá. Pro informaci dodávám, že se už 11. měsíc léčím s mentální anorexií, v čemž se mi daří a léčba bude nejspíše brzy ukončena. Tyto stavy nepříčetného zoufalství zažívám už od léta, objevují se stále koncentrovaněji. Prosím pomozte mi.

Bessss zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Bess,

děkujeme za Vaši důvěru, se kterou nám svěřujete své trápení. Píšete nám, protože je Vám v poslední době psychicky opravdu hrozně. Prožíváte ochromující úzkosti, nevíte, kam spějete, celkově jste nešťastná. Nejraději byste byla mrtvá. Uvádíte, že se už 11 měsíců léčíte s anorexií. Prosíte nás o pomoc s těmito stavy nepříčetného zoufalství.

V prvé řadě chci ocenit, že úspěšně bojujete s mentální anorexií. Tento boj, jak se zdá podle Vašich slov, vyhráváte a daří se Vám v něm. Za sebe chci říct, že si myslím, že to rozhodně není málo. Mentální anorexie může být někdy velmi zatěžující a léčba může organismus hodně vyčerpat. To se možná stalo právě Vám. Myslím, že by mohlo pomoct v tuto chvíli vyhledat odbornou pomoc a zkusit s odborníky (psychologem, psychiatrem, psychoterapeutem) probrat vše, co Vás trápí a co zažíváte (některé odborníky můžete najít např. na www.znamylekar.cz). Tyto stavy můžou mít souvislost s léčbou anorexie a bylo by tedy dobré o nich informovat i Vašeho ošetřujícího lékaře a svěřit se mu s nimi. Třeba by bylo fajn se s Vašimi pocity a myšlenkami obrátit také na někoho blízkého, komu důvěřujete a u koho můžete hledat podporu. Myslím si, že je teď důležité, abyste s tím vším, o čem přemýšlíte a co zažíváte, nebyla sama.

V případě akutních stavů se můžete obrátit také na některou z linek důvěry, např. na Linku bezpečí - tel. 116 111, která je zdarma a nabízí také pomoc přes skype či email, nebo na Modrou linku, tel.  549 241 010 a 608 902 410, která poskytuje pomoc přes skype, email nebo chat ad. Můžete také navštívit některé z krizových center (vyhledat je můžete např. zde)

Přejeme Vám, abyste brzy našla ve věcech smysl a sílu se se vším poprat.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
9.1.2018

Domnívám se, že má můj 2,5 roku starý syn ADHD. Mám ho dát do školky?

Dobrý den, obracím se na Vás se žádostí o radu. Domnívám se, že můj syn (2,5 roků) trpí hyperaktivitou. Už odmalička je velmi náročné dítě, přes den spával velmi málo, většinou jen v šátku nebo v autosedačce, kde se "znehybnil" a neměl na výběr, noci jsem trávila chozením po bytě nebo spal na mně. Do postýlky se mi ho od jeho 4 týdnů prakticky nepodařilo odložit. Byl a stále je hodně uplakaný. V osmi měsících se mi poprvé vydrápal sám na odrážedlo, v deseti už běhal a přistavil si ke skříňce krabici, po které vylezl nahoru, od roku chodil po schodech bez držení a od roku a půl střídá nohy. V dětských centrech zvládá od roku a půl průlezky a klouzačky pro tříleté. Přitahují ho výšky, neustále na něco leze a nemá žádný pud sebezáchovy. Ničeho se nebojí a do všeho se vrhá po hlavě. Naučili jsme se trávit dny aktivně, každý den jsme spolu někam vyráželi, zvýšený pohyb mu maximálně vyhovoval a připadal mi klidnější a spokojenější. Když měl dva roky, narodil se nám druhý syn, kterého má (k našemu překvapení) od samého začátku moc rád a hezky se o něho stará. Když pláče, chodí ho uklidnit, nebo mě volá, nosí mu dudlík a svoje hračky. Pořád si ho chodí tulit. Bohužel dnem porodu se naše společné aktivity hodně omezily, malý často trpí na silné koliky a není prakticky možné s ním kamkoliv vyrazit, brečí často i na procházkách v kočárku, takže sehnat hlídání není lehký úkol. Když si ho na hodinku vezme babička nebo manžel, vyrážíme se starším na bazén nebo do nějakého centra a čas spolu si maximálně užíváme. Stejně tak, když malý usne, snažím se staršímu synovi věnovat, hrajeme si, čteme si knížky, posloucháme písničky, vaříme, uklízíme, nebo vyrazíme na nákup. To jsou ty příjemné chvíle. Po většinu dne však řeším jeho chování, které jde neustále vůči všem pravidlům, která se snažím nastavit. Připadá mi, že je neustále v opozici a má problém se čemukoliv přizpůsobit. Když mu někdo nabourá jeho plány (třeba i babička svým příchodem), začne se vztekat a často hodí první věcí, kterou najde po ruce a je mu jedno co nebo koho jí trefí. Je velmi netrpělivý, všechno chce hned a nevydrží čekat. Je dokonalý "generál" a to i navzdory tomu, že mu v ničem neuhýbáme. Trváme na tom, aby dělal, co chceme a držel se dohodnutých plánů, což je často doprovázeno "fňukáním" z jeho strany. Má talent na ničení věcí, nemůžeme ho nechat ani na chvíli bez dozoru, připadá mi, že si ničeho neváží navzdory našemu neustálému vysvětlování. Neustále vyžaduje pozornost a něčí přítomnost, nerad bývá sám (poslání do pokojíčku je v podstatě jediný trest, který na něho platí), je velmi hlučný. Na druhou stranu je velmi inteligentní, nemá problém se zdravením, omlouváním a děkováním, má velmi bohatou slovní zásobu (pusu nezavře celý den, je velmi upovídaný), aktivně používá i cizí slova jako stetoskop, rád si prohlíží knížky s obrázky sopek, naší planety, dinosaury, apod. Kam přijdeme, zajímá se o veškeré vybavení, jako jsou elektrospotřebiče, kotle, pece, hasicí přístroje, apod. V neposlední řadě je stále neunavitelný, denně mu stačí cca 8-9 hodin spánku, a i v něm je stále hodně aktivní. Často se budí a dožaduje se například oběda nebo nějakých hraček, ve spánku pak je schopný se postavit, přeběhnout postel a spadnout z ní. To je jen pár znaků jeho chování, které mě vedou k podezření na ADHD. Nicméně psychologická poradna i pediatr nám sdělili, že je na diagnózu příliš brzy, že máme ještě dva roky počkat. V čem tedy spočívá můj dotaz: Vzhledem k tomu, že syn vyžaduje neustálou pozornost a vymýšlení dalších a dalších aktivit a je již naprosto samostatný při své samoobsluze, zvažuji, že bych ho dala od února na dopoledne (3 hodiny) do školky. Nejsem si však jistá, zda tento krok splní mé očekávání a dá mu to, co potřebuje a co mu momentálně nejsem schopná s malým dopřát. Mám strach, že když bude vzdorovitý i ve školce, přijdou tresty a ostatní děti se k němu budou stavět kvůli jeho neukázněnosti zády. Dále nevím, jak reagovat v určitých situacích, například, když se nechce oblíkat nebo uklízet hračky (jsou dny, kdy mám pocit, že je úplně hluchý) nebo když se začne vztekat kvůli nějaké malichernosti, například, že mu nejde oblíknout svetr. Každý den se snažíme dodržovat rutinu, do postele chodíme o půl deváté, čteme pohádky a v devět zhasínáme. Nicméně obvykle trvá ještě hodinu až dvě, než usne. Po tuto dobu "ryje" postel a neúspěšně se snaží zklidnit (ať už je ticho, hraje potichu hudba nebo ještě poslouchá pohádku nebo třeba šumění moře). Mám trvat na usínání v devět nebo odchod do postele oddálit, když to nikam nevede? Jaký přístup zaujmout k jeho chování? Nechci ho neustále napomínat, kritizovat a trestat. Snažím se ho chválit vždy, když je jeho chování žádoucí a jde vidět, že mu ta pochvala udělá radost. Mám pocit, že mu je i často líto, jak se chová, ale nedokáže to změnit. Na dotaz, proč se tak škaredě chová, mi (po uklidnění) odpoví: "Nevím maminko, promiň, omlouvám se."....a za chvíli se chová stejně...jsou to takové vlny. Děkuji za jakoukoliv radu.

Jana zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jano,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou se nám svěřujete. V textu dotazu popisujete, jak se Váš syn chová. Máte podezření na ADHD a zvažujete, že ho dáte do školky. Nejste si však vzhledem k synovu chování jistá svým rozhodnutím a ptáte se nás na radu. Ptáte se nás také, jaký přístup k synovu chování zaujmout (např. zda máte trvat na usínání v devět hodin).

Z Vašeho dotazu vnímám velký zájem o syna a o to, co potřebuje, aby mu bylo dobře. Myslím, že je velmi cenné, jak o věcech přemýšlíte a snažíte se promýšlet důsledky toho, že byste dala syna do školky. Moc se mi také líbí, že syna nechcete neustále napomínat, kritizovat a trestat, neberete jeho chování jako naschvály a snažíte se ho chválit vždy, když je jeho chování žádoucí. Zároveň cítím, že máte strach a obavy z toho, jak by se případně ve školce choval. Chci Vám říct, že rozumím Vašim pochybnostem, jak syna ve školce přijmou. Výchova tak aktivního dítěte může být velmi náročná, bylo by tak zcela pochopitelné, kdybyste se někdy cítila vyčerpaná. Myslím si, že je důležité, abyste se zaměřila také sama na sebe a na to, co při takovém zápřahu se dvěma dětmi zažíváte Vy. Představuji si, že to může být únavné, snažit se postarat o dvě děti, z nichž Váš starší syn je velmi aktivní a vyžaduje z Vaší strany neustálou pozornost. Říkám si, co asi děláte, abyste si dobila energii a byla tak schopná ji dávat Vašim dětem.

Váš dotaz je velmi obsáhlý a vzhledem k limitům, které má internetové poradenství, budu reagovat na to, co mi přijde pro Vás v tuto chvíli nejpalčivější - tedy na rozhodnutí, zda dát syna do školky. Napadá mě, že by synovi nové prostředí mohlo prospět a mohl by se aktivně zapojovat do programu s podobně starými dětmi, rozvíjet své zájmy a učit se novým věcem. Na druhou stranu si říkám, že by jeho vzdorovitost, netrpělivost a další vlastnosti skutečně mohly způsobovat, že bude trestán. Dokážu si představit, že se tomu chcete vyhnout a je pro Vás asi důležité, aby syn něco takového nezažíval. Možná by bylo fajn vybrat školku, ke které budete mít důvěru, budete se sama v jejím prostředí cítit dobře a bude Vám také příjemná komunikace s jejím personálem. Při rozhodování, kam dítě do školky dát, může také pomoct školku na zkoušku navštívit a pozorovat její provoz - dnes již některá zařízení takové návštěvy umožňují jak samotným rodičům, tak rodičům v doprovodu dětí (sama tak budete moct vidět, jak syn na prostředí reaguje). Zároveň je také možné vybrat školku, která uplatňuje u dětí poněkud odlišný přístup výchovy a vzdělávání - např. Montessori, Waldorfská škola, Respektující přístup atd. a díky tomu může snáze naplňovat potřeby dětí. Vzhledem k velké aktivitě Vašeho syna můžete zvážit také umístění do lesní školky, kde jsou děti většinu dne v přírodě. Můžete si zkusit o jednotlivých směrech zjistit více informací a to Vám možná pomůže rozhodnout se, do jaké školky syna dát.

Pokud byste se rozhodla, že syn z jakéhokoliv důvodu do školky ještě chodit nebude, stálo by možná za to zkusit sehnat paní na hlídání. Můžete také častěji využívat babičku, manžela, kamarádku či kohokoliv jiného, kdo Vám jedno, druhé, anebo obě děti pohlídá. Vy byste tak měla dost času také pro sebe, případně pro každé dítě zvlášť, abyste mu tak mohla věnovat plnou pozornost.

Na dálku je také těžké posoudit, na kolik je Váš syn na takovou zkušenost zralý a jestli to pro něj není brzy. Chtěla bych Vás proto povzbudit v tom, abyste navštívila některého z dětských psychologů (vybírat můžete např. na www.znamylekar.cz), který Vám může s rozhodnutím pomoct.  Zároveň s ním můžete probrat synovo chování a to, jaký přístup k němu můžete zvolit Vy a získat tak odpovědi na další otázky, které Vás trápí. Ohledně synova chování a zralosti se můžete také poradit s odborníky v některé z pedagogicko-psychologických poraden.

Přejeme Vám, abyste brzy našla způsob, jak můžete přistupovat k chování Vašeho syna.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
9.1.2018

Mám úzkosti z nástupu do práce

Zdravím. Mám už delší dobu problém. Mám stavy úzkosti z práce. Už delší dobu jsem doma a nechodím ani ven. Nejlíp mi je doma.zitra mám nově nastoupit a už teď nemůžu spát a mám návaly horka. Léčila jsem se u paní doktorky, ale jediné co dělala je, že do mě cpala prášky po kterých jsem spala a nic se nevyřešilo. Přítel mě maximálně podporuje ale už i jemu dochází síly. Nevím jestli se jít znovu léčit nebo je to prostě ve mě. Mám pořád velmi špatné myšlenky. Děkuji za odpověď

Kateřina zobrazit odpověď ↓
 

Milá Kateřino,

děkujeme za Vaši důvěru a zaslaný dotaz. Píšete, že máte úzkost z práce a nějakou dobu už ani nevycházíte z domu ven. Teď máte nastoupit do nového zaměstnání a to Vám způsobuje potíže - nemůžete spát a máte návaly horka. Léčila jste se pomocí léků, které ale problém nevyřešily. Nyní nevíte, co s tím.

Představuji si, že se nyní nacházíte v situaci, která pro Vás musí být hodně náročná. Představa, že jdete do práce, ve Vás vyvolává úzkosti, ale zároveň je to hlavní zdroj obživy většiny lidí, takže nechodit do ní není běžně možné. Popisované úzkosti pravděpodobně zapříčiňují i to, že nechodíte ven a zůstáváte doma. Také si říkám, že můžete být možná i frustrovaná z toho, že dosavadní léčba léky nepomohla a proto zvažujete, zda ji podstoupit znovu.

Píšete, že Vás přítel maximálně podporuje, což mi připadá skvělé. Máte tak někoho, na koho se můžete obrátit, kdo Vás podpoří a může s Vámi hledat možné způsoby, jak Vaše obtíže zmírnit. Určitě existují možnosti, které by Vám s těmito problémy pomohly. Co se týká úzkostí a obdobných potíží, je pravda, že často právě lékař (obvodní či psychiatr) poskytuje péči v podobě nasazení léků. Velmi často ale lidem s potížemi, které máte Vy, pomáhá především psychoterapie, v jejímž využití bych Vás ráda podpořila. Někteří psychologové pracují na pojišťovnu, takže je jejich péče pojišťovnou hrazená - kontakty naleznete např. zde. Tento odborník by Vás vyslechl, mohl by poskytnout svůj úhel pohledu na Vaši situaci, hledat s Vámi možné příčiny vzniku potíží a především jejich řešení. Mohl by Vás provázet na cestě ke zlepšení a podporovat Vás. Další kontakty i s recenzemi naleznete například na stránce www.znamylekar.cz. Napadá mě, že byste mohla oslovit třeba přítele, aby Vám s hledáním vhodného odborníka a také jeho prvních návštěv pomohl.

Přejeme Vám, aby se Vám postupně dařilo Vaše úzkosti zmírňovat.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 26-50 z 846 → stránka: 123