Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 26-50 z 746 → stránka: 123

22.10.2017

Může být výběr partnera ovlivněn výchovou?

Dobrý den, můj dotaz souvisí s výběrem partnerů. Je mi 23 a nejvíce sympatičtí mi jsou inteligentní, zajistění pánové se zkušenosti okolo 50 let. Může to být ovlivněno výchovou v dětství, třeba nemilujícím otcem apod.? Děkuji za odpověď

Eliška zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Eliško,

zajímá Vás, zda může výchova ovlivňovat výběr partnera. Z Vašeho dotazu usuzuji, že se domníváte, že by Vaše preference mohly být ovlivněny výchovou z dětství a konkrétně nemilujícím otcem. To, že Vás přitahují zajištění muži okolo 50 let, může souviset s řadou Vašich zkušeností, které jste mohla zažít jak v dětství, tak později v rámci přátelství a v romantických vztazích.

Výchovou se formují naše postoje k důležitým oblastem života, a to i ke vztahům. Prostředí, které vytváří rodiče a jejich vztah k dětem, je pro řadu z nás v dětství důležitým modelem pro budoucí vztahy. Dovedu si představit, že dívka, která necítila, že ji otec miluje, bude v dospělosti vyhledávat muže, kteří pro ni budou představovat jistotu a zázemí. Podobně Vás pak mohou přitahovat starší muži, kteří jsou zajištění. Výběr partnera nelze zúžit pouze na vliv výchovy, je ovlivňován řadou faktorů - například biologickými, sociálním postavením, zdravím. Některým ženám může na starších mužích imponovat jejich zkušenost, jistota, která plyne z finančního zajištění a podobně.

Téma výběru partnera je zajímavé a nedá se plně obsáhnout v internetové poradně. Je napsána řada knih, které by Vám mohly přinést podrobnější informace (např. kniha od manželského poradce Petra Šmolky - Výběr partnera). Mohlo by pro Vás být obohacující promluvit si o Vašich úvahách. I v dialogu se známými můžete přijít na řadu myšlenek. Pokud Vás zajímá názor psychologa na Váš výběr partnerů, doporučuji využít osobní konzultace, která bude více konkrétní a zaměřená na Vaše zkušenosti a názory.

Ať se Vám daří,

tým poradny

skrýt odpověď ↑
17.10.2017

Jak dceři říct, že její táta není její skutečný otec?

Dobrý den. Poprosila bych Vás o radu s problémem, se kterým si již delší dobu nevím rady. Před šesti lety se mi narodila dcera. Otěhotněla jsem s jedním známým, byla to náhoda,nebyl to můj tehdy oficiální přítel (on měl zřejmě v té době vztah, moc dobře jsme se neznali a od té doby v kontaktu nejsme, bydlí ale ve vedlejším městě, takže se semtam potkáme v autě), krátce na to jsem začala chodit s jiným mužem a až pár měsíců poté jsem zjistila, že jsem těhotná.Bohužel jsem nevěděla, kdo je biologickým otcem dítěte. Tento " nový" muž se ale později přiznal, že je ženatý a své děti již má - rozvádět se nehodlal, přesto tvrdil, že mají krizi a vztah nefunguje. Dobu těhotenství jsme spolu střídavě byli i nebyli, měla jsem tehdy náročné období (studovala jsem poslední ročník na VŠ, který se mi naštěstí i přes peripetie podařilo dokončit těsně před porodem).Dcera se narodila v srpnu císařským řezem, ženatý přítel u porodu byl, brzy nato si ale bez mého vědomí nechal udělat genetické testy, které vyvrátily jeho otcovství. Rozešli jsme se. Biologickým otcem dítěte tedy je prokazatelně ten známý, o kterém jsem se zmínila na začátku. Po porodu jsem mu o miminku dala vědět, nejevil ale sebemenší zájem,měl již svůj život, do kterého si nechtěl nechat zasahovat, dále jsme se nekontaktovali. Nevadilo mi to, tušila jsem, že to tak dopadne. Na miminko jsem se moc těšila, naštěstí mám velkou oporu v rodině, takže výchova a finanční zajištění nikdy nebyl problém, prostředí je harmonické. Dcera v rodném listě nemá jméno otce uvedeno. Když bylo dceři asi půl roku, našla jsem si nového partnera, s kterým jsem žila a který se o dcerku staral, bohužel vztah po dvou letech zkrachoval, jelikož partner byl záletník a začal mít jiné zájmy, nebylo to déle udržitelné. O dceru se ale staral jako o vlastní, měl ji moc rád, věnoval se jí každou volnou chvíli, jezdili jsme na dovolené, vztah byl jinak moc pěkný. Asi ve třech letech dcery jsem začala žít s mým současným partnerem, vztah trvá nyní něco ke 4 rokům. Moji dceru přijal za vlastní, manželé nejsme , ale svatbu plánujeme. Dcera mu říká "tati", nikdy nebyla na pochybách, že by to vlastně její tatínek nebyl. Ale teď nastává ten problém, o který mi jde. Dcera má moje příjmení, nyní máme ještě osmiměsíční miminko,holčičku, která má příjmení po otci. Starší dcera se často ptá, proč se sestřička jmenuje jinak a ona má moje příjmení, zatím nechápe tu souslednost, také se ptala, proč "táta" nebyl u jejího porodu a u porodu sestřičky ano.Vždy jí odpovím nějak diplomaticky, ale začínám se do toho zamotávat. Nedávno objevila fotky ze svých dvou let, kde byl ještě můj předchozí partner s ní v náručí.Jde mi o toto: starší dcera se určitě dříve nebo později bude ptát, proč a jak je to s "tátou". O biologickém otci jí říct nechci, nechci, aby ho někdy kontaktovala nebo vyhledávala, nechci, aby ho znala, protože on se nikdy neznal k ní a ani ke mně. Alimenty jsem po něm nechtěla, prostě pro mě je "mrtvý". Nechci dceru vystavit nějakému traumatu a potřebovala bych poradit, jak se s touto situací vypořádat, když by se na biologického otce někdy ptala, jak jí to mám říct. Přemýšlela jsem, že řeknu, že to byl třeba cizinec, náhodná známost na dovolené, že jeho jméno neznám, ale přijde mi to krkolomné. Přece jí nebudu říkat, že z jeho strany byla ona jen omyl, uklouznutí, že je nechtěná, že o ní nestojí. Jak z této situace ven? Dcera je chytrá, vnímavá a strašně moc citlivá, zvlášť teď, s narozením miminka a po nástupu do první třídy, vše je pro ní nové a nechci, aby měla kvůli takové věci jako je biologický otec do budoucna nějaké psychické, citové problémy. Současný partner mi poradit nedokáže, nevím, na koho jiného se obrátit. Prosím tedy vás, pokud je to možné, o nějaký typ, radu, jak dceři vysvětlit, že "táta" není táta a zároveň neodhalit mojí trochu komplikovanou minulost. Předem vám moc děkuji. S přáním hezkého dne, J.R.

Jitka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Ptáte se, jak byste mohla dceři vysvětlit, že současný „táta" není její biologický otec a zároveň při tom moc neodhalit vlastní minulost. Zároveň o biologickém otci nechcete moc mluvit, a nechcete, aby ho dcera někdy kontaktovala nebo vyhledávala, protože o výchovu dcery nejevil zájem.

Vnímám, že se toto téma pro Vás postupně stává aktuální, jak dcera roste a v rámci přirozeného vývoje si uvědomuje více o světě kolem sebe. Chápu, že pro Vás může být těžké o biologickém otci vůbec mluvit. Rozumím také Vaší obavě z toho, jak bude dcera reagovat. Je od Vás hezké, že se i přesto snažíte najít vhodný způsob, jak dceři situaci vysvětlit tak, aby pro ni byla co nejméně zatěžující - v této souvislosti mě napadá, že děti někdy dokáží realitu přijmout lépe, než bychom předpokládali. Jak jste napsala, zřejmě by nebylo nápomocné říci úplnou pravdu, ale bylo by dobré říci pravdu o tom, že její biologický otec je někdo jiný a že jste v životě šli každý svou cestou. Dokáži si představit, že dcera tuto informaci přijme lépe, pokud ji zároveň podpoříte ujištěním, že do Vašeho života rozhodně patří, máte ji ráda a jste tu pro ni.

Říkám si, že sdělování takové informace by pro mnohé rodiče mohlo být poměrně náročné. Přemýšlím, co Vy sama byste mohla udělat pro to, aby se Vám s dcerou o tomto tématu komunikovalo jednodušeji. Můžete se například zamyslet, zda je pro Vás lepší počkat si na vhodný moment a zavést hovor na toto téma ve chvíli, kdy se budete cítit připravená, nebo zda chcete s vysvětlením počkat na situaci, kdy se na toto téma spontánně dcera zeptá. I v takové situaci můžete vysvětlit, že s hovorem chvíli počkáte na vhodnější podmínky (např. až budete mít více soukromí). Chtěla bych Vás podpořit ve Vaší snaze s dcerou o tomto tématu komunikovat - mnohdy můžou být nejasnosti a nejistota pro děti více matoucí a znepokojující, než samotná pravda. Nedá se bohužel předem odhadnout, jak bude dcera reagovat, ale je možné, že zatajování či vyčkávání by mohlo být pro vás obě ještě náročnější.

Pokud byste chtěla toto téma prodiskutovat více, možností je vyhledat pomoc psychoterapeuta, dětského psychologa nebo využít služeb rodinné poradny, kde byste mohla buď sama nebo s partnerem probrat, jaký způsob by pro Vás byl přijatelný a jak konkrétně byste tuto informaci mohla své dceři říci. Některé z kontaktů můžete najít buď na stránkách www.znamylekar.cz nebo na stránkách naší poradny v odkazu „síť kontaktů" .

Přejeme hodně síly k důležitému kroku.

Tým poradny 

skrýt odpověď ↑
17.10.2017

Co dělat s neustálým strachem, že se mi stane něco špatného?

Dobrý den, již asi od svých 15 let trpím tím, že mám strach, že se mi stane něco špatného a hodně věcí se až moc bojím. Jako příklad bych uvedl např. to, že když odcházím z domova nebo kanceláře, musím se dveří dotknout prstem 19, jako své šťastné číslo, aby se mi nic špatného nestalo a měl jsem štěstí. Takhle to mám i s dalšími věcmi – telefon, když jdu spát, myš u počítače, klíče od práce, atd. Úplně nejhorší jsou pro mě sudá čísla a číslo 8. Tyto věci, jako jsou klíče, telefon, peněženka - musí být zároveň nasměrované, aby byl pravý roh výš. Teď v průběhu cca 3 let jsem udělal některá špatná rozhodnutí v životě, jelikož to byla mladá nerozvážnost, když jsem si chtěl něco přivydělat a mám strach, že se na to s postupem času přijde a budu mít z toho problémy. Proto se to ještě více stupňuje a začínám se víc uzavírat do sebe. Úplně nejhorší pro mě je, když si třeba vybavím, že bych se měl někde před soudem obhajovat nebo bych měl jít do vězení, to bych se raději zabil. Poslední dobou často přemýšlím, jestli má zde cenu ještě být a často mě napadá myšlenka, že si něco udělám, protože myslet na tyhle věci 12hod denně mě už ubíjí a nemám na to už prostě sílu. Nemůžu se soustředit na práci, na školu, kterou dělám dálkově a ani na sport, který miluju. Jediné, co mi pomáhalo byla posilovna, ale už i zde musím na tyhle věci myslet. Nevíte prosím, jestli se jedná o nějakou nemoc? A co s tím mám dělat? Mám kolem sebe mnoho přátel, co za mnou stojí, ale nechci o těhle věcech s nimi mluvit, jelikož by to pro mě bylo nepříjemné a nechci, aby si mysleli, že jsem blázen. Děkuji.

Anonymák zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

píšete nám, že už dlouhodobě Vás provází strach, že se Vám přihodí něco špatného. Bojíte se, že když neuděláte nějaký konkrétní úkon, nebudete mít štěstí. Také popisujete, že v posledních letech jste udělal něco, co teď hodnotíte jako nerozvážnost. Obáváte se, že se to prozradí a vy budete kvůli tomu muset k soudu a třeba i do vězení. Tato představa ve Vás vyvolává myšlenky na to, že byste se zabil. Poslední dobou přemýšlíte nad těmito věcmi skoro pořád, což Vás hodně vyčerpává a nemůžete se soustředit na práci, školu a už ani na sport, který Vám doteď pomáhal. Obracíte se na nás, abyste zjistil, jestli to, co se Vám děje, by mohly být příznaky nějaké nemoci, a co máte udělat, abyste se jich zbavil. Máte sice spoustu přátel, ale není Vám příjemné s nimi o tom mluvit.

Z toho, co píšete, to na mě působí, že Vás situace už opravdu zmáhá, protože Vám strach už téměř nedovoluje myslet na něco jiného a obtěžuje Vás v každodenních činnostech, dokonce Vám znemožňuje si užít to, co Vás tolik baví - sport. Představuji si, že když jste došel do tohoto stavu, může být snadné začít mít obavy, že kdybyste se s tím svěřil přátelům, budou Vás považovat za blázna. I jiní lidé se v těchto stavech začínají uzavírat více do sebe. Může tak být těžké začít s lidmi mluvit o tom, že prožívá celé dny ve strachu a že ho uklidňuje dodržovat určitá pravidla, která mohou působit na ostatní nezvykle. Myslím, že ve Vašem případě je to o to náročnější, když se obáváte, že byste prozradil to, co jste udělal v minulosti.

Vnímám, že je důležité, že cítíte, že máte přátele, kteří za Vámi stojí. Říkám si, že by se Vám mohlo trochu ulevit, kdybyste se s někým blízkým pobavil o tom, jak se cítíte. Nemusíte říkat všechno, co se stalo a čeho konkrétně se bojíte, pokud se bojíte prozrazení. Ale i jen to, že bude někdo z Vašich blízkých vědět, že už  se delší dobu necítíte dobře, může otevřít cestu k větší psychické opoře a pochopení.

Je pro nás těžké na dálku určit, jestli se jedná o nějakou nemoc. Pokud byste o svém stavu a možnostech jeho zlepšení chtěl zjistit více, můžete se obrátit na Linku důvěry nebo na odborníka ve Vaší lokalitě. Může to být buď soukromý psychoterapeut či psycholog (jejich seznam najdete např. na www.znamylekar.cz) nebo můžete využít služeb klinického psychologa, který má smlouvu s pojišťovnou. Kontakty na tyto psychology v Brně naleznete zde, ale existují ve všech krajích. Většinou je k nim třeba doporučení od praktického lékaře, který Vám může dát kontakt na někoho ve Vašem okolí. Můžete ale zkusit tyto psychology kontaktovat přímo a zeptat se, jestli Vás vezmou i bez doporučení.

Přejeme Vám, ať se co nejdříve cítíte dobře.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
15.10.2017

Nevím, co dělat s chováním přítelova otce

Příjemný den přeji, nějak si nevím rady s tím, co mám dělat, proto Vás prosím o Váš pohled na věc. Začátkem minulého roku mi tragicky zemřela maminka a já tím přišla o střechu nad hlavou. Chvíli jsem sice bydlela u tety (matčiny sestry), jelikož jsem dělala státní závěrečné zkoušky a nezvládala jsem u nich chodit do práce, ale bylo vidět, že je to spíše na nejnutnější dobu, než si něco najdu. V době, kdy maminka umřela jsem potkala svého současného přítele. Po nějaké době mi nabídl, že můžu jít bydlet k němu. Přítel má dům na hypotéku a bydlí u něho jeho otec. Jelikož jsem neměla kam jít, tak jsem na to po přemýšlení přistoupila. Jeho otec, ještě než mě viděl a vůbec něco o mě slyšel, bylo vidět, že mu vadí, že jeho syn někoho má. Mému příteli je 26 let a do té doby přítelkyni neměl. Později jsem se dozvěděla, že když se o jednu slečnu snažil, jeho otec šel s ním na rande s ní. Když jsem se k příteli nastěhovala, od počátku vůči mému chování přítelův otec něco měl. Můj přítel kolem svého otce skákal a skáče do sekundy, když cokoliv chce. Dělá zadarmo na otcových zakázkách a sám u toho chodí do práce. K hypotéce si vzal letos v únoru ještě půjčku 300 000 Kč, že se postaví jeho otci nová bytová jednotka v rámci přítelova rodinného domu a že se opraví střecha. To, kde žijeme je víceméně polorozbořený statek. Na bytovou jednotku, resp. na materiál přišlo cca 50 000 Kč, zbytek dal přítel svému otci, přestože sám nemá peněz nazbyt. Financoval z toho i živobytí nové otcově přítelkyni, s kterou je otec pár měsíců a je bez práce. Můj přítel jí platil měsíčně několik tisíc. Já příteli přispívám na domácnost a ostatní své věci si platím sama. Přítel živí otce i jeho přítelkyni, peníze z půjčky utratil a víceméně je na nule. Na přestavbu už taky nemá. Přítelův otec se mě odsud snaží dostat. Jinak je to ovšem člověk, který už dva přítelovi sourozence dohnal k tomu, že přítelova sestra utekla do Prahy a přítelův bratr se z toho zbláznil. Otec přítele mlátil ještě před pár lety, doteď ho poslouchá na slovo. Otec ho pomlouvá, jaký je to flákač a jak nic nedělá před svými přáteli a dokonce to volal i partnerovi sestry mého přítele. Mně jeho otec přede všemi taky pomlouvá a nemůžu tady nic dělat bez jeho svolení či pokynu. Situace tu se vyhrotila až tak, že přítelův otec se vytočil, když jsem řekla, že uklidím nákup z auta do ledničky, aby se nezkazil, řešili něco pár hodin venku (přítel a jeho otec). Když jsem odešla s nákupem, přítelův otec na něj vystartoval, jak to není normální, že chci nákup uklidit. Došlo to až k tomu, že začal vyhrožovat, že jemu i mě jednu flákne. Přítel se v tu chvíli stáhl. Druhý den dopoledne řešil přítelův otec se svojí partnerkou v kuchyni, že když na to přijde, tak je schopný klidně zabít (víceméně pro nic). Po pár dnech sebral přítel odvahu, zašel za obvodní doktorkou, která je zná celý život. Ta mu řekla, že to normální rozhodně není a že otci domluví psychologa, že má přítel myslet hlavně na svojí a mou bezpečnost. Přítel si s otcem promluvil, že s námi přestane bydlet, pokud nám bude dál vyhrožovat a že by měl zajít k psychologovi. Psychologa odmítl a řekl, že mu syn jen dělá před lidma ostudu. A co se týče vyhrožování pro nic, tak řekl, že má na to právo, že je starší než mi a může si to dovolit. A že je zvyklý jen třeba proto, když zvýší hlas, druhým vyhrožovat, že to může dělat. Přítel se s ním pohádal, kdy jeho otec neslevil z toho, co řekl. Dopadlo to tak, že přítel mu zase ustoupil, nechal otce při lžích, že je všechno v pořádku, že otcovo chování je v pohodě a že je moje chyba, že se otec tak chová. Také mi řekl, že pokud se mi to nelíbí, je to můj problém. Že pokud se otec zachová někdy špatně, je to výsledkem mé vnitřní averze vůči otci. Nevím, co mám dělat, přítel chce být slepý a situaci neřešit. Osobně vůči otci averzi nemám, jen mi vadí, že mu přítel dává veškeré finance, svůj veškerý čas, že ho otec víceméně jen využívá a v případě, že něco není po jeho, tak vyhrožuje fyzickým násilím. Bohužel za fyzické napadení seděl i ve vězení. Takže to rozhodně není mou averzí, jeho chování. Přítele miluji, ale když se odstěhuji, bude to vidět jako projev nenávisti vůči jeho otci. Na druhou stranu, se tu začínám bát nejenom cokoliv říct, ale že mi něco udělá jen tak bezdůvodně, nebo mi tím bude minimálně hrozit po tom, co hrozil bezdůvodně i mě teď, že mi jednu flákne. Příteli takhle hrozívá pravidelně, za poslední tři měsíce čtyřikrát, co vím. Přítel vždycky prozře a chce to řešit jen chvíli, pak zase upadne do řekla bych vystrašenosti z otce a v poslední fázi to hodí na mě, že je to moje vina, ač to nemá čím odůvodnit ani v mém chování, jen vnitřní nenávistí či averzí (kterou ani nemám).Opravdu nevím, co s tím, chci být s přítelem, miluji ho a i kdyby jsme se měli rozejít, nechci, aby mu někdo takhle ubližoval, normální to není a on to jen trpí, protože dle jeho slov "je to podle něj normální celý život, i když to normální není." Děkuju za odpověď.

Marie zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Popisujete v něm, jak je Vaše soužití s přítelem ovlivňováno chováním jeho otce, který s Vámi také bydlí. Všímáte si toho, že vztah Vašeho přítele k otci je složitý - na jednu stranu se snaží hájit své a Vaše zájmy, ale na druhou stranu otci hodně obětuje a někdy obviňuje i Vás. Vnímám z Vašeho dotazu také obavy z možného fyzického násilí z otcovy strany. Píšete, že si nevíte rady s tím, co v této situaci máte dělat. Svého přítele milujete, záleží Vám na něm a nechcete se s ním rozejít, ale není Vám příjemné, jak se jeho otec chová k Vám i k němu.

Snažím se představit si, jak Vám v této nelehké situaci je. Z Vašeho dotazu vnímám, že je pro Vás náročné vypořádat se s nepříjemným chováním přítelova otce, zejména když se nedá zcela předvídat, zda se v danou chvíli přítel zastane spíše Vás nebo svého otce. Pro Vašeho přítele může být z různých důvodů vztah s otcem komplikovaný a bohužel není v silách internetového poradenství v této věci více pomoci. Domnívám se však, že nikomu není příjemné, pokud ho jiný člověk uráží, pomlouvá nebo ponižuje.

Všímám si ve Vašem dotazu obavy o Vaše a přítelovo bezpečí. Myslím, že je důležité, že se ve Vaší nelehké situaci zaměřujete právě na otázku Vašeho a přítelova bezpečí. Píšete o opakovaných výhružkách i směrem k Vám, které Vás znepokojují i vzhledem k otcově kriminální historii. Domnívám se, že domov by měl být především do velké míry bezpečný pro všechny, kteří ho obývají. Násilné chování ani vyhrožování násilím není v pořádku, obzvláště mezi osobami blízkými. Nikdo si nezaslouží, aby mu bylo vyhrožováno - bez ohledu na to, co o tom říká násilná osoba. Pokud byste se na to cítila, můžete si s přítelem o této obavě o Vaše a přítelovo zdraví promluvit a upozornit na konkrétní situace, ve kterých se bojíte otcovy reakce.

Napadá mě, že se lidé v takové situaci někdy potřebují s někým poradit osobně, nebo jen chtějí mít někoho, s kým mohou své pocity sdílet. Možností je například zkusit se obrátit buď na někoho známého ve Vašem okolí, komu důvěřujete, nebo si případně domluvit setkání u psychologa či psychoterapeuta. S tím byste mohla například probrat možné způsoby, jak tuto situaci řešit, či jak komunikovat s otcem Vašeho přítele nebo s přítelem samotným. Kontakty na některé psychology můžete najít např. na www.znamylekar.cz. Pro klienty ve Vašem věku jsou také nabízeny služby linky důvěry, kde je možné zdarma situaci probrat podrobněji např. anonymně po telefonu nebo prostřednictvím chatu. Možností je také obrátit se na intervenční centra, která poskytují pomoc lidem v podobné situaci. V případě akutního ohrožení je třeba volat policii.

Přejeme hodně síly při řešení Vaší situace.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
15.10.2017

Dá se v terapii pracovat se stavem podrážděnosti, vznětlivosti a nechuti cokoliv dělat?

Dobrý den, poslední dobou jsem začal být poměrně často unavený, líný, velmi podrážděný, vznětlivý a zapomnětlivý. Bohužel se tyto moje stavy promítají i do běžného života, s přítelkyní, se kterou máme 10 měsíčního syna chodím 3,5 roku předtím jsme spolu byly 8 let a poté jsme se na 0,5 roku rozešli a poté jsme se spolu opět dali do hromady. Před třemi lety jsme začal studovat VŠ a v té době přišlo i moje pracovní povýšení. Do nedávna bylo vše v relativním pořádku, hádky mezi námi nebyly takřka žádné. Za poslední 2 roky jsem si vypěstoval velmi odmítavý postoj k tchýni. Postupně se ve mě kupilo všechno co se mi nelíbilo až jsem dosáhl hranice, od které mám s vídáním tchýně poměrně velký problém. Bohužel toto se mi promítá i do běžného života. Projevuje se to například na návštěvách u tchýně kdy mi dělá poměrně velký problém komunikovat s ní a přechází to až do stavbu totálního ignorantství. Většinou se snažím kontaktům s tchýní vyhýbat. Samozřejmě se to pak projevuje i v mém rodinném životě, protože přítelkyni tento můj postoj vadí, což je pochopitelné, a díky tomu se dostáváme do konfliktů. Na to se nabaluje náladovost, která se u mě projevuje posledních cca 0,5 roku. Vždy přijde nějaký časový horizont, kdy jsem protivný na většinu lidí ve svém okolí, včetně přítelkyně a mých rodičů. Dále jsem vznětlivý, unavený, nic mě nebaví a nemám chuť se pro nic nadchnout a v neposlední řadě lidi v mém okolí takřka ignoruji. Poslední cca týden a půl mám tento stav znovu a s přítelkyní se poměrně často hádáme. Proto se chci zeptat, zda se mnou popisovaný stav dá řešit nějakou psychologickou terapií?. Děkuji

Boky zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

obracíte se na nás s tím, že poslední dobou míváte často období, kdy se cítíte unaveně, podrážděně a nic vás nebaví. Popisujete se jako vznětlivého a ignorujícího lidi ve Vašem okolí. Projevuje se to tím, že se hádáte s přítelkyní, což se Vám donedávna nestávalo. Také máte problém ve vztahu k tchýni, máte k ní odmítavý postoj. Vaší přítelkyni to vadí, a i když ji chápete, způsobuje to mezi Vámi konflikty. Ptáte se nás, jestli se tento stav dá řešit psychoterapií.

Z toho, co píšete, na mě působí, že je Vám tento stav opravdu nepříjemný a trápí Vás, že to narušuje vztahy s blízkými lidmi. Napadá mě, že je toho na Vás poslední dobou moc. Pracujete, máte malé dítě, které vyžaduje velkou péči, což je významná událost, která s sebou přináší spoustu životních změn promítajících se i do partnerského soužití a našeho citového prožívání. Napadá mě, že by s tím možná mohla souviset i Vámi zmiňovaná náladovost. Z toho, co píšete, usuzuji, že Vám na lidech ve Vašem okolí hodně záleží a rád byste na sobě něco změnil, aby se Vaše pocity i chování zlepšilo. Už jen to, že si člověk přizná, že se s ním něco děje, bývá podstatným krokem směrem k tomu, aby se mu podařilo tyto pocity a projevy překonat. A Vy jste udělal ještě další krok - přemýšlíte nad nějakým konkrétním způsobem práce na zlepšení Vašeho stavu, nad psychoterapií. Psychoterapie může být v těchto otázkách nápomocná, i když změna nepřichází často hned, práce na sobě je delší proces. Vyžaduje jednak vlastní aktivitu a také to, abyste s psychoterapeutem byli naladěni na stejnou vlnu. Ne každý psychoterapeut nám musí vyhovovat - lidé jsou různí a i každý psychoterapeut má trochu jiný styl. Seznam psychoterapeutů ve Vašem okolí najdete např. na www.znamylekar.cz, kde jsou i hodnocení jejich klientů, což Vám může usnadnit volbu.

Moc Vám přejeme, ať se Vaše situace co nejdříve zlepší.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
14.10.2017

Dají se zvládnout sebevražedné myšlenky?

Mám sebevražedné myšlenky. Da se je zvládnout?

Net zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

obracíte se na nás s dotazem, jestli se dají zvládnout sebevražedné myšlenky, které Vás trápí. Uvažuji nad tím, co asi prožíváte a jaký je Váš životní příběh. Myslím, že někdy může být těžké sebevražedným myšlenkám odolat. Někoho tak může napadat, jestli se mu vůbec povede se jich zbavit. Se sebevražednými myšlenkami se ale dá pracovat, příkladem může být spousta lidí, kterým už se to povedlo. Chci Vás proto ocenit za to, že se snažíte ty Vaše zvládnout. Napsat k nám do poradny může k tomu být prvním krokem. Obvykle pomáhá nezůstat na to sám. I když je možná těžké o tom začít mluvit, může se Vám ulevit třeba proto, že svoje myšlenky s někým sdílíte anebo proto, že řešení nemusíte hledat sám. Mohlo by také pomoct promluvit si o myšlenkách a pocitech, které můžou vyvolávat, s někým, komu důvěřujete. Obrátit se můžete na rodinu a přátele, anebo požádat o odbornou pomoc. Mohou Vám s tím pomoci pracovníci na Linkách důvěry nebo v krizových centrech, která fungují bezplatně. Kontakty na tyto služby najdete zde. Nebo se můžete obrátit na soukromého psychoterapeuta. Jejich seznam spolu s referencemi naleznete např. na www.znamylekar.cz.

Přeji, ať je Vám brzy lépe a tyto myšlenky k Vám už nepřichází.

 

Tým poradny.

skrýt odpověď ↑
12.10.2017

Jak se vyrovnat se smrtí otce?

Dobrý den, jdu si pro radu či útěchu. Jsou to již 4 roky co zemřel můj otec po nemoci a byl dost mladý. Problém je v tom, že co zemřel nemůžu se s tím pořádně srovnat, nemám si o tom s kým promluvit a tak moc mě to trápí. Přijde mi, že s ním odešla i část mne. Jsem víc citlivá a snadněji mě něco rozhodi, podrazdi a já si nechci svou bolest vybíjet na svych blizkych. Z rodiny už nikoho jiného nemám, měsíc před taťkou zemřel i deda. Nejvíc mě drží manžel a naše děti, ale i tak mi stále něco chybí. Jako kdyby se ve mě něco zastavilo a já žila jen jeho smrti. Vůbec nevím jak se zbavit toho smutku, bolesti a pocitu prázdnoty. Je to normální? Přejde to někdy? Co zemřel tak se mi stále dokola zdály sny ó tom jak umírá, pokaždé na jiný způsob...nejdřív to bylo každý den a teď už jen někdy. Velice děkuji za jakoukoliv odpověď. Hezký večer

Eva zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

píšete nám o smrti Vašeho otce. Máte pocit, že ani po čtyřech letech nejste s touto skutečností dostatečně srovnaná, nemáte si o tom s kým promluvit a pořád Vás to trápí. Cítíte se také citlivější. Občas se Vám zdají i sny spojené se smrtí Vašeho otce. Nás se ptáte, jestli je něco podobného normální a případně jak se se smrtí vyrovnat.

Říkám si, že smrt blízkého člověka bývá často náročným obdobím. Většina lidí v procesu truchlení prožívá pocity, které popisujete i Vy - tzn. smutek, určitou prázdnotu, osamělost, neschopnost jít plnohodnotně dál a další. Tyto pocity jsou mimo jiné i znakem toho, že neodešel někdo bezvýznamný, ale naopak někdo velmi důležitý a nepostradatelný. Někdo, na koho nejde prostě jen tak zapomenout.

Proces truchlení sám o sobě prožívá každý maličko jinak. A taky různě dlouho. Délka procesu může být ovlivněna různými okolnostmi. Je například rozdíl, jestli se daný člověk vyrovnává se ztrátou blízkého, jehož odchod se dal do určité míry očekávat anebo odešel spíše náhle. Jestli byla příležitost se s druhým rozloučit anebo ne. Také mě napadá, že jste psala, že Vám měsíc před taťkou zemřel i děda, možná se toho sešlo více v jednu dobu a proces truchlení je proto náročnější. Podobných okolností ovlivňujících proces truchlení může být celá řada.

Z Vašeho textu navíc vnímám, že přeci jen došlo k nějaké změně v průběhu čtyř let od smrti Vašeho otce. Například sny o umírání už nejsou tak časté jako na začátku a možná by se našly i další věci, které se přeci jen podařilo - alespoň do určité míry - zpracovat. To může naznačovat, že proces probíhá a ubírá se správným směrem.

Píšete také, že máte pocit, že si o smrti a svých pocitech nemáte s kým promluvit, přestože byste to potřebovala. Vaši situaci ohledně sociálních vztahů neznám. Přesto v dotazu zmiňujete manžela jako určitou podporu, a já si říkám, že by třeba šlo promluvit s ním. Nebo s nějakou kamarádkou, kolegyní, někým z rodiny, i když ne například nutně z Vaší, ale manželovi strany. Pokud byste měla pocit, že nikdo takový skutečně pro Vás ve Vaší situaci není, je možné vyhledat i pomoc psychologa či psychoterapeuta. Můžete za ním ostatně zajít, i kdybyste pro případný rozhovor někoho ve svém okolí našla. Existují například odborníci specializovaní vyloženě na proces truchlení (www.poradci-pro-pozustale.cz), s nimiž byste mohla svoji situaci blíže a podrobněji probrat, zaměřit se na to, co by mohlo pomoci a věnovat se také pocitům. Konkrétního odborníka můžete vybírat například podle doporučení známých nebo podle referencí na internetu, například na stránkách www.znamylekar.cz.

Přejeme, ať se Vám brzy daří se s otcovou smrtí srovnat,

tým poradny

skrýt odpověď ↑
11.10.2017

Mé nálady mě brzdí ve vývoji, přála bych si najít klid

Dobrý den. Četla jsem tu vlastně podobný problém, je to dost společné téma. Nedokážu být spokojená. Vím, že mám víc než většina lidí na planetě. Jídlo, postel, zázemí, okruh lidí, co jim na mě záleží atd. Přesto jsem často nešťastná. Někdy přemýšlím nad sebevraždou, ale vím, že je to jen teorie. Právě kvůli blízkým lidem bych to nikdy neudělala, protože bych vytvořila větší problém, než mám, zároveň vím, že zabít se je hrozně zbabělé, ikdyž v ten moment musí mít člověk docela dost odvahy... I přesto, že vím, že to udělat nechci z mnoha důvodů, často mi na to příjdou myšlenky. Nechci o tom mluvit s blízkými lidmi/kamarádami, protože je to buď vyděsí nebo si myslí, že je to póza. Tahle informace se těžko předává, na jednu stranu bych ráda sdílela svoje myšlenky, protože motat se v tom sama je těžké a rozhodně to nepomáhá situaci, na druhou stranu ani nechci, aby se tím někdo zatěžoval. Každý máme své problémy. Nejde o to si o tom jednou popovídat s přáteli, to sice pomůže, ale za dva dny je to tu zas. Tohle nedokáže unést nikdo, pořád jen absorbovat, jak mi je špatně... Sama se už velmi dlouho snažím najít způsob jak to zlepšit. Tyhle stavy mám přiblížně od 11/12 let. Někdy mám lepší období někdy horší. Teď jsem nejspíš v tom horším, které trvá přibližně necelé tři roky. Jsou dny, kdy se cítím skvěle. Někdy je to půl dne tak půl dne tak. Někdy je to jak nahoupačce během dne. Pořád se s tím snažím popasovávat, ale jsem z toho unavená. Když jsem mezi lidmi automaticky najedu na takový společenský mód, o nic se nesnažím, prostě to jde tak nějak samo. Směju se, bavím se. Jsem ráda sama, vím, že nedokážu být moc dlouho společenská. Jsem rači ve dvou nebo malé skupině známých lidí než ve větší společnosti....Mám velký strach ohledně budoucnosti, přijde mi, že nejsem schopná vydělávat moc peněz. Bojím se, že když budu pracovat jen proto, abych vydělávala, tak se zblázním. Bojim se, že to nedokážu. Zároveň se bojím, že nejsem dost dobrá, abych mohla dělat, to co jsem studovala a co studuji a dělám od svých 4 let. Vím, že je to vzorec myšlení. Zjistila jsem, že to mám v podstatě ve všem. Jsem hezká, ale ne dost hezká, jsem dobrá, ale ne dost dobrá, jsem chytrá, ale ne dost chytrá. Přitom vidím kolem sebe, že je spoustu úzpěšných lidí, kteří ve skutečnosti nejsou nejlepší, ale sebevědomí. Moc si nad tím nelámou hlavu. To bych mohla jen v případě, kdybych začala brát prášky nebo nějaké drogy. Zjistila jsem taky, že na nějakou dobu pomůže alkohol, cigarety (z mariuhany zvracím, takže nic), ale pak to přestane pomáhat a naopak mě to začíná tížit. Tvrdší drogy nepřipadaj v úvahu, protože by se můj vnitří soudce asi zcvoknul. Jsem ve věku, kdy se potřebuju seberealizovat. Rozhodla jsem se, že zkusím tu těžší cestu - umělecký obor, studium v zahraničí, realizace vlastních projektů, protože když jsem dva roky pracovala (jako učitelka), bylo to prostě hrozný. Cítila jsem totální stagnaci, to se nedalo vydržet. Teď, když studuji, to ale neni o moc lepší. Každej den je pro mě výzva. V podstatě se bojim každýho dne. Příjdu si, jako když si nemůžu vybrat. Nepomůže mi se vzdát, nepomůže mi bojovat. Zjistila jsem, že mi pomáhá psát. Nepíšu si deník, protože nedokážu dělat věci pravidelně, ale píšu často. Pomáhá se mi se vypsat. Jen to neni moc dlouhodobá záležitost. Je to jako když se vypovídám kamarádovi, bez toho abych měla výčitky, že ho tím zatěžuju. Jednu dobu jsem chodila k psycholožce, ale moc to k ničemu nebylo. V podstatě mi řekla, že je ráda, že někdo v mém věku takhle přemýšlí, což je sice hezký kompliment, ale moc mi to nepomohlo...Hrozně mi vadí, že mi ty mé nálady brzdí ve vývoji, nedokážu tvořit, nedokážu nic. Navic, když k tomu dojde začnu na sebe být ještě k tomu hrozně naštvaná, příjdu si jako totální nula, co nemá vůli. Odchodit týden vě škole, abych byla na každé hodině, je pro mě hroznej výkon. Moc často se mi to nevede. Příjde mi, že nejde o to vyřešit jeden problém. Myslím, že jde o tisíc malých problémků. Vždy když dokážu překonat něco, přijde něco dalšího. Někdy jsou ty pocity, tak silné,že mě uplně položí. Když mám klid, tak s nimi obvykle umím nějak pracovat, když mám ale podávat nějaký výkon (škola/práce) nejrači bych utekla, je to pro mě tak hrozně těžky pokračovat, nejrači bych se rozkřičela. Nevim, co mám dělat. Snažím se jak umím. Moc bych si přála nějaký progres, najít v sobě klid. Bojím se, že na mou situaci neni jednoduchá odpověď. Díky za váš čas.

Pavla zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Pavlo,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o svých náladách a stavech, které zažíváte. Popisujete, že pocity jsou někdy tak silné, že Vás úplně položí. Vadí Vám, že Vás nálady brzdí ve vývoji. Když máte klid, zvládáte se svými pocity pracovat, ale zhorší se to, když máte podávat nějaký výkon. Přála byste si nějaký progres a najít v sobě klid.

Když čtu Váš dotaz, napadá mě, že se můžete cítit svými pocity dost zahlcená a hodně také zmiňujete svůj strach. Bojíte se, že to nedokážete, bojíte se, že nejste dost dobrá a tak dále. Tím spíše oceňuji, že jste se rozhodla napsat do poradny. Mám pocit, že se se svými stavy snažíte bojovat. Zkoušíte hledat způsoby, jak byste si mohla ulevit. Říkáte, že jste přišla na to, že Vám pomáhá psaní, což mi přijde skvělé. Určitě nevadí, že si nepíšete nic pravidelně, ale je fajn, že se umíte ze svých pocitů, jak říkáte, vypsat. Z toho, co píšete, mám pocit, že se bojíte se svými pocity svěřit někomu blízkému, protože máte pocit, že byste jej obtěžovala. Chápu, že to tak můžete cítit. Někdy máme pocit, že naše pocity, které obtěžují nás, musí nutně obtěžovat i naše blízké. Nemusí to být však pravda. Někdy nás překvapí, jak nápomocné může být sdílet problémy s našimi blízkými, kteří nám mohou poskytnout oporu i zpětnou vazbu na to, co nás tíží. Pokud byste si chtěla o svých problémech promluvit s někým nezávislým, můžete se zkusit obrátit i na některou linku důvěry, kde Vás vyslechnou.

Z toho, co píšete jsem pochopila, že jste navštívila psycholožku a neměla jste s touto návštěvou dobrou zkušenost. Někdy se může stát, že psycholog či psychoterapeut hned na první pokus člověku nesedne. Někdy osobnostně, jindy názorově nebo svým zaměřením. Rozumím, že teď můžete mít vůči psychologům nedůvěru, ale ráda bych Vás však podpořila v tom, abyste se nebála psychologa oslovit znova a vyzkoušet třeba i víc různých, výběr je dnes skutečně pestrý. Proto si myslím, že můžete najít někoho, kdo Vám bude skutečně sympatický a sedne Vám na míru. Psycholog či psychoterapeut je člověkem, který by Vám mohl s pocity, které popisujete pomoci. Mohl by Vám pomoci jim porozumět a nalézt účinný způsob, jak je zvládat nebo jak dosáhnout ve Vašem životě žádaného. Kdybyste se rozhodla dát psychologovi či psychoterapeutovi šanci, jejich seznam i se zpětnou vazbou od pacientů naleznete například na webu www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, abyste dosáhla žádaného progresu,

tým poradny

skrýt odpověď ↑
9.10.2017

Má sestra má schizofrenii a je závislá na drogách, poraďte, jak ji můžeme přimět k léčení

Dobrý den, obracím se na Vás jako na poslední možnou pomoc. Říkejte mi třeba Nika. Je mi 25 let a jsem studentkou Masarykovy univerzity. Píšu Vám kvůli mé mladší sestře, které je 22 let. Moje sestra je od 13 let závislá na marihuaně a jiných návykových látkách. S marihuanou začala kvůli problémům co jsme měli rodině. Naší rodiče jsou rozvedení už 12 let. Moje matka žila s mým strýcem (ano bratrem mého otce). Rodinné problémy se týkaly toho, že můj strýc roky bil a psychicky týral naší mámu a nejen jí, ale i nás. Na mě nikdy nevztáhl ruku ale vyhrožoval mi smrtí (o tomto má záznamy policie). Poprvé jsem zažila domácí násilí jako třináctiletá dívka. Poté se to stupňovalo. Bydleli jsem se svojí sestrou i bratrem u svého otce. Ten se pokoušel mojí setru "zkrotit" tak, že když nepřišla v noci domů tak jí jako trest zbil. Čím více se to opakovalo tím blíže se dostávala do společnosti, která brala drogy. Bohužel to za ty roky dospělo až do takového stádia, kdy v loni v létě chtěla skočit z balkónu ze 3. patra kvůli halucinaci, že jí chce někdo v bytě, kde žila (byt psaný na mámu) zabít. Já jsem v té době byla na studijním pobytu v zahraničí a můj bratr v té doby pracoval zahraničí a moje sestra bydlela sama. Zachránil jí soused, který jí přistavil žebřík a zavolal mojí mámě co se stalo. Již několik měsíců dříve měla různé halucinace a byla hospitalizovaná na psychiatrické léčebně ve xxx (Poznámka poradny: „Nezveřejněno z důvodu zachování anonymity."). Po tomto incidentu byla opět hospitalizovaná. Testy na drogy ukázali, že brala pervitin. Na krátkou dobu se situace uklidnila. Chtěla se léčit, sama se nechala dobrovolně hospitalizovat, měla zájem žít normální život. Jednoho dne se ale seznámila se svým bývalým přítelem a on jí po dvou měsících opustil. Moje sestra je tímto ztratila smysl života. Vše se vrátilo do starých kolejí. Nevím jistě jestli brala nějaké návykové látky ale začala pít alkohol. Doslova na léky, které brala a nadále bere pila a pije velké dávky alkoholu (při předposledním incidentu měla v sobě 2 promile) až se na něm stala závislá. Od května začala bydlet s mámou (po spoustu letech se odhodlala odejít, i přes vyhrožování, že unese její bývalý partner mojí nejmladší sestru) a mojí nejmladší šestiletou sestrou a mým bratrem. Bohužel kvůli strýci moje sestra nenávidí svojí mámu. Má s ní strašný vztah. Všechny halucinace, které moje sestra měla se týkaly mámy, které v těchto halucinacích byla jejím úhlavním nepřítelem a zrádcem. Tato situace vyvrcholila skoro tragicky před 14 dny, kdy jí moje setra v záchvatu vzteku zbila a začala jí škrtit. Tři týdny předtím jí zbila a snažila se jí vyhodit z jejího vlastního bytu. Po prvním incidentu jsme jí nechali hospitalizovat ve xxx (Poznámka poradny: „Nezveřejněno z důvodu zachování anonymity.") nemocnici na psychiatrickém oddělení. Léčila se 3 týdny. Po třech týdnech jí propustili, z důvodu, že nevidí, žádný důvod proč by na dále měla být hospitalizovaná. Hned ten večer se opila a několik dní poté podruhé zbila mámu, což vyvrcholilo až to co jsem již dříve napsala. Policie přijela, seznámila se se situací, venku odchytila mojí sestru a mámu přemlouvali, že jí nemůže nechat na noc venku, že je její povinnost si ji vzít domů, takto jí již několik dní dříve přemlouvala doktorka, že je její povinnost se o ní postarat i když máma je opět oběť domácího násilí. Bez ohledu na to co je spáchala. Nařízená jí byla kontrola u lékaře. Tam se ovšem nedostavila. Po prvním incidentu, kdy se vrátila z nemocnice, byla u svého obvodního lékaře za doprovodu mámy. Doktorka se pouze snažila jí zvýšit předepsanou dávku léku. Mámě, která tam měla popsat co se stalo, a při vzpomínce, jak jí její vlastní dítě bije se rozbrečela. Doktorka konstatovala, že je psychicky labilní jestli nechce naspat nějaké léky, popřípadě, že by jí prospěla hospitalizace. Místo toho aby mojí sestře nařídila řádné léčení tak chtěli na labilitu léčit mámu. Včera večer moje sestra přišla v podnapilém stavu domů. Tajně si přivedla, jejího jednoho bývalého přítele, který jí od 13 let dával marihuanu a přivedl jí k dalším drogám. Já jsem na to přišla, že je v pokoji úplnou náhodu. Snažila jsem se ho vyvést z bytu, ale utekl. Mezitím, v té době na návštěvě byl přítomen můj strýc a zároveň otec mé nejmladší sestry, který je byl přítomen i u předešlého incidentu. Když se zeptal, kam jsme běželi odpověděla jsem to co se stalo. Místo toho, aby se on do situace vůbec nevměšoval, řešil situaci podle svého násilím. Vůbec jsem si neuvědomila, že odešel z bytu a šel za mojí sestrou ven. V chodbě jsme pouze slyšeli, jak setra venku křičí. On jí agresivně napadl a začal bít. V tom přiběhl můj bratr a snažil se je od sebe roztrhnout. Ona mu ve vzteku, co jí udělal rozbila zadní sklo u auta, to jsme ovšem ani jeden netušil. Vrátil se nahoru na byt a začal být agresivní. Slovně útočil na mámu, mě a mého bratra. Vůbec mu nevadilo, že je toho přítomná nejmladší setra, kterou jsem se snažila nějak ochránit od té situace a také byl přítomen můj přítel. Jen díku němu, si strýc nic fyzického ani na jednoho nás nemohl nic dovolit, protože by jsme měli svědka, který by vypovídal proti němu. Nakonec byl námi donucen, aby co nejrychleji opustil byt. V té chvíli zjistil, že má rozbité zadní sklo u auta a zavolal policii, která to vyšetřuje a na nás určitě podal trestní oznámení. Musíte vědět, že on má z dětství komplexy, mě nesnáší, protože jsem fyzicky podobná svému otci a celé roky na mě žárlí. V podstatě my tři děti, jeho dvě neteře a synovec jsme pro něj úhlavní nepřátelé. Myslím si, že musí trpět nějako formou schizofrenie, protože si celý život vytváří realitu, která vůbec nesouvisí s normální realitou. Vytváří si svět, kdy mi mu v tomto světě děláme peklo ze života. Což není vůbec pravda. Nejspíše se v tom už musíte ztrácet ale nevím jak dál. Moje sestra se nechce léčit. Všichni se jí z celého srdce snažíme pomoci. Nejvíce máma a ona se jí takto oplácí. Ani jeden nemáme nervy z ocele. Přeji si aby se uzdravila, aby měla normální rodinu. Abychom žili všichni sourozenci zase opět v dobrém vztahu. Zajímavé je, i přesto kdy jí otec vyhodil z domu, bil jí tak je on ten jediný, ve kterém nevidí nepřítele. Do určité míry ho poslechne. Dnes jsem ho ze zoufalství požádala, aby si jí vzal k sobě a své přítelkyni, aby změnila prostředí a přemluvil jí aby se šla léčit. U mě bydlet nemůže, protože jsem na straně mámy. Dovolila jsem jí aby jednu noc, než se ozve otec zůstala u mě. Jinak by byla nucená jít na ulici. Všem nám to trhá srdce, tolik si přejeme aby se uzdravila. Lékaři a ani policie s touto situací nic dělají. Doslova jsme zoufalí a nevíme si rady, jak dále postupovat. Jak jí přimět, aby se léčila. Momentálně před několika týdny, jsme zažádali aby jí zbavili svéprávnosti, aby jsme jí donutili se léčit. Máma jí měla dělat zástupce u soudu a já opatrovníka, ale po minulých incidentech, jsem se rozhodla, že jí opatrovníka dělat nebudu. Zde vám posílám informace o diagnostice mé sestry. Bohužel nemám přístup k poslední lékařské zprávě tak zde uvedu informace z lékařské zprávy ze dne 31.1.2017. xxx (Poznámka poradny: „Nezveřejněno z důvodu zachování anonymity." Nakonec bych chtěla dodat, že jsme se pokusili jí před rokem přemluvit, aby odešla na léčení. Myslím, že to bylo nějaké centrum Sejřek u Bystřice nad Perštejnem. Bohužel při nástupu sdělila, že tam nechce jít. Dále jsme se spojili s centrem v Modřicích u Brna, který pomáhá lidem se schizofrenií, byla na osobní setkání ale opět odmítla. Předem Vám děkuji za trpělivost a za Vaše poradenství. S pozdravem a velikou úctou, Nika.

Nika zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Niko,

děkujeme za Váš dotaz. Popisujete nám rodinnou situaci, kdy Vás trápí chování Vaší sestry. Říkáte, že je závislá na drogách a trpí schizofrenií. V rodině se projevuje agresivně, a to zejména k matce. Vysvětlujete nám složité vztahy ve Vaší rodině a svěřujete se nám i s komplikovanou rodinnou historií. Ráda byste, aby se šla sestra léčit. Z celého srdce byste jí chtěla pomoci. Chtěla byste, aby se sestra uzdravila a měla normální rodinu.

Z Vašeho dotazu cítím, jak pro Vás může být současná situace obtížná a zraňující. Píšete, kolik jste toho již prožila a kolik jste toho pro sestru zkoušela udělat. Napadá mě, že to pro Vás může být psychicky náročné. Představuji si, že pokusy o poskytnutí pomoci, které jsou sestrou opakovaně odmítány, mohou být pro Vás vyčerpávající. V případě lidí se závislostí a u lidí s těžkými duševními poruchami je však často klíčová právě trpělivost. Ráda bych Vás podpořila v tom, abyste to se sestrou nevzdávala. Vaše podpora může být v jejím uzdravování velmi důležitá, už například tím, že bude vědět, že se má na koho obrátit. Zároveň mám pocit, že se pro sestru snažíte dělat a vymyslet opravdu maximum, což upřímně oceňuji. Je důležité, abyste v celé situaci nezapomínala na sebe. Vidím, že sestře chcete pomoci, cítím, že ji navzdory všemu máte ráda a chcete, aby měla klidný život. Mám pocit, že ochraňujete i svou maminku, svým způsobem se snažíte chránit i svou sestru. To je od Vás šlechetné, avšak je to zároveň náročná pozice.

Někdy se může stát, že naše snahy ochránit ostatní neúčinkují tak, jak bychom chtěli. A v takovém případě bývá dobré, abyste Vaše pocity měla s kým probrat a konzultovat. V současné situaci by možná bylo pro Vás samotnou dobré, abyste si o všem, co Vás trápí, s někým promluvila a podrobněji vše rozebrala. Vhodnou osobou může být někdo blízký komu důvěřujete nebo třeba i psycholog či psychoterapeut, kterému byste se mohla svěřit. Podobný podpůrný rozhovor by Vám mohl pomoci v uspořádání vlastních myšlenek a třeba i v nalezení vhodného způsobu, jak ještě můžete sestře pomoci. Konzultace s psychologem či psychoterapeutem se určitě nebojte. Právě tento člověk je odborníkem, který na základě výčtu věcí, které jste nám jmenovala, může poradit, co by se ve Vaší situaci dalo ještě dělat nebo zkusit, kam byste ještě mohla sama zajít nebo na koho můžete sestru odkázat a podobně. Další informace by Vám mohli poskytnout také ve sdružení Práh jižní Morava, které nabízí odborné sociální poradenství lidem s duševním onemocněním a jejich příbuzným. 

Píšete, že byste sestru ráda přiměla, aby se šla léčit. V případech podobných tomu, který popisujete, bývá někdy obtížné dotyčnou osobu přimět ke změně či k dobrovolné léčbě, to také sama zmiňujete. Je pravda, že sestra má na odmítnutí léčby právo. Chápu, že Vás to může trápit, protože vidíte, že její život ve Vašich očích nesměřuje dobrým směrem. Avšak ona má na celou situaci možná odlišný úhel pohledu. To, jak najít společnou řeč nebo jak byste na vztahu se sestrou mohla pracovat, byste právě mohla s psychoterapeutem nebo psychologem také probrat. Je zde také možnost obrátit se na některou rodinnou poradnu, kam byste mohla zajít sama nebo v doprovodu někoho blízkého konzultovat další možné kroky ve Vaší situaci. Pokud byste se rozhodla psychologa či psychoterapeuta oslovit, jejich seznam naleznete například na webu www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, ať se rodinná situace brzy urovná.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
9.10.2017

V poslední době jsem jiná než dřív. Co se to se mnou děje?

Dobrý den, Je mi 14 let a mám menší problém. Dříve jsem měla strašně moc kamarádů, stále jsem s někým chodila ven, doma jsem skoro nebyla, s někým jsem stále vyhledávala kontakt a ráda jsem trávila čas ve společnosti. To vše se ale změnilo asi před půl rokem. Začalo to tak, že jsem se přestávala bavit s tehdejšími přáteli, protože jsem zjistila, že je vlastně nepotřebuji. Všech jsem si pomalu přestávala všímat, až mi zbyla jedna dlouholetá kamarádka. Rozhodně to neni takové to, že jsme spolu furt venku a musím si sní stále psát. Spíše jen s ní, se cítím šťastná. Asi to je štěstí. Když jsem s ní, směji se a umím se bavit, ať jsme kdekoliv. Jakmile se ale rozloučíme, úsměv zmizí. Všechno mě štve. Jsem stále unavená. Spím přes den, protože jsem unavená a štve mě denní světlo. Nejradši bych spala navždy. Po ránu mám vždy špatnou náladu. Vlastně mi připadá, že jí mám furt. Už jsem na to tak zvyklá, že snad ani nevím, jakou mám běžně náladu, ale nic pozitivního to rozhodně není. Nic mě nebaví, snad kromě hraní počítačových her nebo čtení, ale na to musím mít vážně chuť. Furt bych jenom jedla, ale zároveň si myslím, že jsem tlustá. Je mi ze sebe akorát špatně, ale nejsem schopná s tím nic dělat. Když mi nekdo řekne, že mám dobrou postavu, nevěřím mu. Mám problém, dělat věci správně, okolí mi říká, že se chován jako sobec a ubližuju blízkým, na kterých mi záleží. Ale já si neuvědomuji, že bych to dělala špatně. Všichni mě akorát buzerují, ale neví, jak se cítím. Ani to nikomu říkat nechci, nesnáším vyjadřovat pocity. Vždycky, když mamce řeknu něco špatného, čímž jí ublížím a ona mě za to seřve, myslím si, že jsem k ničemu, že akorát ubližuji lidem, že jsem zase všechno posrala, ale ne protože mi to je líto, ale protože mě mamka seřvala a to znamená, že je něco špatně a já se jí prostě nedokážu od srdce omluvit. Mám jí vážně ráda, ale nevím, jestli si to jen nalhávám, protože by to tak mělo být, nebo to tak skutečně cítím. Jsem ráda, když je v práci a já jsem doma sama, a když přichází čas, kdy má přijít, hned jsem otrávená. Chci být prostě sama. Štvou mě lidé, nechci chodit do města, do obchodu, na festivaly, prostě kamkoliv, kde jsou lidé. Chci být sama a nikoho nepotřebuji, přesto se občas cítím sama. Nesnáším ostatní, nikdo mi stejně nerozumí, všichni jsou otravní a jsou to pokrytci. Beztak na mě nikomu nezáleží. Připadá mi, že nedokážu cítit lásku, jen touhu, která mě stejně po chvíli přejde. Nikomu nejsem schopná se s ničím svěřovat a když píši nikomu, myslím opravdu NIKOMU. Pocity si nechávám pro sebe a snažím se se vším vypořádat sama. Vlastně ani nevím, jaké pocity mám. Občas jsem možná i šťastná, i když jsem doma, ale to je tak ojedinělé, že to ani nevnímám. Nedokážu brát nikoho za kamaráda když už mě někdo pozve ven a já jdu, jen proto, abych nebyla furt doma, s tim člověkem se sice směji, ale ve skutečnosti je mi absolutně jedno a neumím si představit, že bych ho mohla mít za kamaráda. Vlastně si to neumím představit u nikoho. Nemám problém s komunikací, jen prostě nechci. Připadá mi, že tyhle problémy jsou naprosto stupidní a je to jen nějaká puberta, nebo co, ale já fakt nevím, jestli je se mnou neco v nepořádku, jak mi okolí dáva na jevo, nebo jsem prostě jen bezcitný sobec, takže prosím o radu a doufám, že jsem to popsala dobře, protože v tom dobrá vážně nejsem.

Kničemu99 zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

jsem ráda, že jste se nám rozhodla svěřit, i když to asi nebylo jednoduché.

Ve svém dotazu píšete o tom, že v poslední době procházíte jakousi změnou - zatímco dříve jste měla přátel hodně, nyní se od nich odpoutáváte a kromě jediné kamarádky nemáte nikoho, komu byste se chtěla svěřovat a trávit s ním čas. K tomu pociťujete únavu, špatnou náladu, to, že Vás nic nebaví. Jste také zmatená ze svých pocitů. Nevíte, jaké pocity vlastně máte, jestli jsou některé z nich skutečné nebo nikoli nebo jak je vyjadřovat vůči okolí. Většinu času chcete být sama. Nás se ptáte, co se s Vámi vlastně děje a případně, jak z toho ven.

Říkám si, že to, co pociťujete, může být skutečně těžké a vyčerpávající. Najednou je to takový chaos! Hledání odpovědí na určité otázky je v takové situaci víc než oprávněné.

Vzhledem k tomu, že v internetovém poradenství vycházíme vždy pouze z několika řádků, nejsme bohužel schopní s jistotou posoudit, co tyhle všechny změny ve Vašem životě znamenají. Mohu Vám k tomu ale nabídnout několik vlastních myšlenek. Prvně, je skutečně možné, jak sama zmiňujete, že změny, kterými v poslední době procházíte, má na svědomí proces dospívání. Do určité míry tyto starosti provází většinu teenagerů. Nebo mohou být starosti způsobené nějakou zvýšenou zátěží, kterou jste mohla prožít (a nemusela jste si to ani uvědomit). V dotazu zmiňujete, že vše začalo přibližně před půl rokem. Možná by stálo za to popřemýšlet o tom, jak situace u Vás tenkrát vypadala, co jste prožívala a zda se třeba nevyskytlo něco stresujícího ve škole, doma, kdekoliv. Dokážu si představit, že pokud je toho na člověka někde moc, stáhne se do sebe, okolí ho nezajímá, je unavený, vyčerpaný, má špatnou náladu. Tyto pocity ovšem mohou souviset i s něčím jiným (což nedokážeme takto na dálku posoudit).

Ať už je za Vašimi starostmi cokoli, často pomáhá někomu o nich říci. Vím, že jste psala, že v okolí nemáte nikoho, kromě jedné kamarádky, ke komu byste měla důvěru. Možná by stálo za to se nad tím zamyslet - třeba by to mohla být právě ta kamarádka, kterou zmiňujete, máma, kterou máte ráda nebo někdo jiný. Říkám si totiž, že byste třeba mohla v rozhovoru zjistit, že nejste sama, kdo něco podobného prožil. Možná by Vám rozhovor mohl přinést nové možnosti, co s pocity dělat, něco, co Vás samotnou dosud nenapadlo.

Pokud byste ale chtěla mít jistotu, co se s Vámi děje, bylo by na místě navštívit odborníka - psychologa nebo psychoterapeuta. I proto, že sama zmiňujete, že někdy byste nejraději spala na vždy. To jsou tíživé pocity. Zřejmě někdy nevidíte žádné východisko a asi nemáte důvěru, že by Vás někdo mohl opravdu vyslyšet. Chtěla bych Vás však podpořit, abyste na své trápení nezůstávala sama. Napadá mě, že by pro Vás mohlo být třeba přijatelné, svěřit se po telefonu na některé z linek důvěry, které fungují anonymně a kde pracují poradci, kteří Vás budou schopni vyslechnout. Některé z nich fungují nonstop. Odkazy na linky důvěry najdete tady. Kdybyste přeci jen našla odvahu oslovit někoho osobně, nabízí se například školní psycholog nebo Váš praktický lékař, který Vám poradí, na koho se obrátit. Psychologa nebo psychoterapeuta naleznete také například v pedagogicko-psychologické poradně v místě Vašeho bydliště. Další kontakty můžete najít i na stránkách www.znamylekar.cz.

Přejeme, ať se vše brzy v dobré obrátí.

<>

Tým poradny 

skrýt odpověď ↑
8.10.2017

Jak odpustit lidem, kteří mi ublížili?

Dobrý den, chtěla bych vás požádat o pomoc. Žiji s přítelem v poklidném a spokojeném vztahu. Letos jsme na jaře zrekonstruovali společnými silami byt a následně na to mě v létě požádal o ruku. Souhlasila jsem okamžitě a k ménu štěstí jsem za dva týdny zjistila, že se mi po léčbě neplodnosti podařilo otěhotnět. Po prvním ultrazvuku kdy jsme byli ujištěni, že se nejedná o mimoděložní těhotenství jsme s přítelem odjeli na dovolenou, po které jsem měla nastoupit na rizikové těhotentsví z důvodu léčby neplodnosti. Pár dní jsme si užívali s přítelem sami, do prvního dne, kdy dorazili moji rodiče. Můj přítel má velmi rád pivo a občas se stane, že rychleji mluví než myslí, ale až na pár menších hádek o tom, že nezná svou míru se zatím nic vážnějšího nestalo. Zábava gradovala a zatímco já v pátém týdnu odpočívala v chatě moji rodiče, snoubenec, další člen rodiny a sousedský manželský pár skončili ovínění nazí ve venkovní vířivé vaně. Jejich veselý se roznášelo vesnicí do ranních hodin spolu s komentáři o tom kdo bude mít největší průšvih, běháním po osvětlené zahradě do bazénu a zpět, potápěním na čas (velmi intimní ve vaně pro čtyři lidi). Snažila jsem se přes zavřené okno kvůli dítěti usnout, ale nešlo to. Zlomená roztřesená jsem po půlnoci sundala snubní prsten a čekala až ta noční můra skončí. Nedokázala jsem jít ven a před těmi všemi lidmi se tam ukázat a vyhodit je jak malé děti. Před přítelem jsem zamčená zůstala ve svém pokoji a modlila se ať se miminku nic nestane. Na ránu bylo asi nejtěžší podívat se všem do očí a v té nejhorší bolesti uhnout očima před tou jejich, kdy si uvědomili co udělali své dceři. Bohužel asi nejsem ohledně přítele moc tolerantní a nepřijde mi správné koupat se bez plavek, které měli k dispozici se svou budoucí tchýní a další ženou. Kolektivní vinou jsem odsoudila jak mé rodiče, kteří neřekli příteli ,,jdi za ní,, tak přítele, který neváhal opustit svou těhotnou přítelkyni a zadovádět si ve vířivce jak ho pánbůh stvořil. O přátelství se sousedy ani nemluvím, to skončilo a já je již dál nehodlám znát - žena neodešla ani po odchodu mé matky a svého muže. Kolektivní vinou jsem se rozhodla i odpustit - snažit se. Matce, která obdržela pár strašných zpráv, tak jak mi šly z duše, otci, který poprvé v životě neměl slova a příteli, i když zasnoubení je neplatné. Probrečených nocí bylo spoustu, ale až za dva týdny jsem zjistila, že jsem v tu dobu o miminko přišla. Ještě další dva týdny jsem jej bez přirozeného potratu nosila v sobě než přišla revize. V nemocnici jsem ležela s břichem, sice dál rostl jen váček, ale nezabránilo to o to většínu utrpení, že nejsem prázdná jen na duši, ale i na těle. Abych přešla k dotazu, prosím, jak se mám naučit lidem odpustit i vnitřně. Od revize nebyla noc kdy bych usnula před třetí hodinou ranní. Neustále slyším jejich hlasy, debaty, vidím těhotenské testy jelikož dítě si přeji celý život. Obviňuji je, že mi něco takového způsobili i sebe, že jsem nedokázala hodit jejich zábavu za hlavu. Bohužel ani zpětně tu osudnou noc nevidím klidněji. Zúčastnění jedou dál, ale já jako kdybych nemohla. Ztratila jsem pouze já, pohled na rodiče jací mají být a doposud byli a věrného partnera, který však má laťku jinde než já a nejen on. Dítě. Zánik plodu odpovídá této noci. Spánek naprosto přestává fungovat a brzy mě čeká návrat do práce, který nemohu po probdělých nocích zvládnout. Dá se říci, že se stydím. Za svůj příspěvek, rodinu, situaci k to, že mi bude třicet a nedokážu tu pro mě životní zradu sama zvládnout. Dnes je těžké být věrný a ještě těžší být tím kdo věrný je. Moc děkuji.

Eliska zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Eliško,

děkujeme za Váš dotaz. To rozhodnutí svěřit se nemuselo být lehké.

Popisujete nám situaci, kdy jste zasnoubená a těhotná odjela na chatu, avšak zatímco jste kvůli dítěti odpočívala na pokoji, přítel, Vaši rodiče a sousedé se nazí bavili ve vířivce. To jste vnímala jako nepřijatelné. Změnilo to Váš vztah k příteli i rodičům, vedlo k odvolání zasnoubení a v té době jste ztratila i dítě. Obviňujete z toho všeho je i sebe a cítíte se prázdně nejen na duši, ale i na těle. Píšete, že nemůžete „jet dál", přestože ostatní ano. I tak chcete dotyčným odpustit a nás se ptáte, jak na to.

Říkám si, že se nyní můžete nacházet skutečně v obtížné situaci. Mám představu, že se ve Vás mohou míchat různé emoce, od lásky či alespoň náklonnosti, přes hněv, zlost, pocit zrady a stud. Chtěla byste najít pokoj a smíření, ale vše, co jste si doposud myslela, se rozsypalo a Vy hledáte cestu, jak to celé sama zvládnout.

Odpuštění ovšem nebývá jednoduché, jde o individuální proces, kterým si každý prochází jinak a různě dlouho. Důležité je při tom určitě odhodlání, o kterém se sama zmiňujete a které pomáhá udržet motivaci a směr. Co může dále pomoci je například i rozhovor s druhými. Rodičům a příteli byste mohla říct, co cítíte, což by mohlo být samo o sobě úlevné. Mohli byste si promluvit i o tom, jaká máte kdo ve vztahu očekávání, co je pro vás ještě přijatelné a kde jsou vaše hranice, za které už jít nechcete. A jak různé představy skloubit. Třeba by Vám v rozhovoru mohli rodiče a přítel přiblížit svůj pohled na věc, vysvětlit, co je k danému jednání vedlo. To by mohlo přispět k vyjasnění různých otázek, které asi máte - například proč to udělali nebo co je k tomu vedlo.

Říkám si, že proces odpouštění může také stát spoustu energie, proto bych Vás chtěla povzbudit, abyste nezapomínala na sebe a zkusila nějak načerpat, vytvořit si třeba chvíli pro sebe, v níž Vám bude dobře, ať už samotné nebo obklopené druhými lidmi.

V obtížných životních situacích může být řešením také návštěva psychologa či psychoterapeuta, který by Vám mohl v procesu odpouštění být užitečným průvodcem a pomocníkem. Mohli byste společně zkusit porozumět Vašim tíživým emocím, podívat se na celou situaci více z nadhledu a hledat způsob, jak odpustit. Konkrétního odborníka můžete vybírat buď podle doporučení známých nebo referencí na webu, například na stránkách www.znamylekar.cz. Možné je i navštívit rodinnou a manželskou poradnu, kde mají s řešením vztahových krizí zkušenosti. Konzultace by se případně mohl zúčastnit i Váš přítel. Kontakty jsou zde.

Přejeme, ať je Vám brzy zase lépe.

<>

Tým poradny. 

skrýt odpověď ↑
7.10.2017

Jak mohu pomoci kamarádce, se kterou se přestala bavit její kamarádka

Dobrý den, potřebovala bych radu jak se zachovat v situaci, ve které jsem se nyní ocitla. Kamarádka měla nejlepší kamarádku. Kamarádili si spolu od první třídy až do teď (do osmí). V pátek s ní ale najednou přestala bavit. moje kamarádka vůbec nevěděla co se děje pak dostala ale zprávu, že by si spolu měli dát na chvíli v kamarádství pauzu. Moje kamarádka brečela celý den a teď mi napsala jestli bych jí nějak nepomohla. Moc ráda bych pomohla, ale nevíte jak zařídit aby se alespoň dozvěděla proč se s ni bavit už nechce? Nevím co té její kamarádce říct. potřebovala bych to do zítra večer (8.10.)... Prosím odpovězte co nejdřív.

A.K zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o radu, jak se zachovat v situaci, kdy se s Vaší kamarádkou přestala bezdůvodně bavit její nejlepší kamarádka. Moc ráda byste jí pomohla, ale nevíte, co kamarádce říct.

Je od Vás velmi hezké, že se o kamarádku zajímáte a není Vám lhostejné, že pláče a je smutná. V podobných situacích bývá nápomocná už jen Vaše podpora. Může pomoci, když kamarádku navštívíte, vyslechnete a promluvíte si o tom, jak jí je. Často bývá takováto pomoc cenná a dostačující, někdy je i jediná, jakou můžeme jakožto třetí osoba kamarádovi poskytnout. Můžete jí říct také o tom, jak celá situace působí na Vás. Že Vám na ní záleží a můžete se jí i přímo zeptat, jak byste jí mohla pomoci. Třeba si sama řekne, co by od Vás potřebovala. Nápomocné může být i to, když kamarádku přivedete na jiné myšlenky, třeba tak, že spolu něco podniknete, pustíte si film, písničky nebo se zajdete projít ven a podobně.

Píšete, že nevíte, jak zařídit, aby se kamarádka dozvěděla, proč se s ní její kamarádka už bavit nechce. Můžete kamarádce navrhnout, že by ji mohla zkusit požádat o vysvětlení, a to buď osobně, telefonicky nebo i písemně. Je však klidně možné, že zmiňovaná slečna nebude chtít. Občas to chce trochu času a trpělivosti než dotčený člověk, jak se říká, „vychladne" a bude se ochotný bavit o svých motivech, proč už se nechce dál kamarádit, což takto můžete své kamarádce také vysvětlit. V neposlední řadě se můžete s touto situaci svěřit i někomu z rodiny, třeba mamce nebo taťkovi. Mohli by Vám poradit, co by v podobné situaci dělali oni. Možná Vám i řeknou, že už s podobnou situací mají sami zkušenost a pomohou Vám vymyslet, co můžete kamarádce říct nebo jak ji můžete podpořit.

Přejeme Vám, ať se brzy kamarádská situace urovná.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
4.10.2017

Mám hezký život, a i přesto se cítím osamělá a nejistá

Dobrý den, ráda bych Vás požádala o názor. Dělám práci asistentky, kterou mám ráda a můj zaměstnavatel si mé práce váží.Rodiče mám rozvedené, ale s oběma udržuji hezký vztah, stejně tak se sestrou i s přáteli. Na oko hezký život, ale přesto mám problém. Já si sebe nevážím, nemám v sobě žádnou jistotu a tak to vyhledávám u ostatních. Velmi mi záleží na názoru ostatních na mě, na mou práci, stále hledám něčí ocenění. Už nějakou dobu nemám partnera a cítím se osamělá a i když se snažím hledat si vlastní zábavu, tak uvnitř cítím, že čekám, až mi z té samoty někdo pomůže. Očekávám, že někdo přijde a dá mému životu nějaký směr, smysl a mé osobě lásku a naplnění. Zároveň si uvědomuji, že nikdo nemůže žít můj život za mě a že v něm musím být šťastná především já, ale nějak to nejde. Když se stane nějaký problém v práci, beru si to velmi osobně, jsem nešťastná, řeším, co si o tom kdo myslí a považuji své chyby za vlastní naprostou neschopnost. Když se někdy dostanu do konfliktu s někým blízkým, mám tendenci se hned omlouvat a napravovat, protože se bojím, že o toho člověka přijdu, protože mu za to nestojím a nebude se mnou ztrácet čas. Mám kolem sebe několik dobrých dlouholetých přátel a rodinu a přesto mě napadají myšlenky, že nikomu doopravdy nechybím. Nevím, jestli jsem jen osamělá a mám kriticky nízké sebevědomí a nebo by mi pomohla nějaká terapie. Děkuji za odpověď.

Any zobrazit odpověď ↓
 

Milá Any,

děkujeme za dotaz, se kterým se na nás obracíte. Píšete, že máte hezký život (práci, vztahy s rodinou i s přáteli), ale jen na oko. Vnímáte, že máte problém - nevážíte si sama sebe, záleží Vám na názoru ostatních, cítíte se osamělá, máte pocit, že nikomu nechybíte a jakoby čekáte na někoho, kdo Vám z tohoto stavu pomůže a dodá Vašemu životu nějaký směr. Nevíte, zda se jedná o osamělost a nízké sebevědomí nebo by Vám pomohla terapie.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že o sobě, svém chování a svých pocitech velmi přemýšlíte, uvědomujete si nesoulad mezi tím, jak může Váš život působit a jak se doopravdy cítíte. Na jednu stranu si vážíte vztahů s rodinou a přáteli a přijde Vám, že s životem, jaký máte, byste měla být spokojená. Na druhou stranu se však cítíte osamělá a ve vztazích nejistá. Vnímám, že to, jak se sama cítíte, je pro Vás důležitější a ke spokojenému životu Vám chybí jistota, životní naplnění a možná i nadhled. Jistotu a ocenění nyní hledáte u ostatních, což Vám asi není příjemné a chtěla byste být šťastná a spokojená i sama nezávisle na ostatních, čemuž rozumím. Píšete, že máte blízké přátele a rodinu, a i přesto Vás napadá, že nikomu nechybíte.

Rozumím tomu tak, že aktuálně nevíte, jak s touto situací naložit - zda je to nějaký momentální stav, kdy se cítíte osamělá, nebo by bylo fajn vyhledat vhodného odborníka pro psychoterapii. Psychoterapie je vhodná pro lidi s různorodými požadavky - od těch, kteří se cítí dobře a chtějí se například osobnostně rozvíjet, až po ty, kteří mají vážné psychické poruchy. Pokud si nejste jistá, co se ve Vás děje, je vyhledání psychologa jednou z možností. Společně s psychologem či psychoterapeutem byste mohla v bezpečném prostředí zkusit porozumět Vašemu prožívání a také hledat cestu k získání větší sebejistoty a většího nadhledu. Psycholog Vás vyslechne a podpoří v tom, na čem chcete pracovat. Kontakty a reference naleznete například na www.znamylekar.cz.

Také mě napadá, že by bylo nápomocné, kdybyste si o tom s někým blízkým popovídala. Je skvělé, že máte kolem sebe přátele i blízkou rodinu a myslím, že od toho se můžete odrazit. Tomuto člověku byste se mohla svěřit se svými pocity, zjistit, jak Vás tento člověk vnímá ze svého pohledu a také by Vám mohl být oporou či Vám například pomoci při výběru terapie.

Přejeme Vám, ať jste v životě šťastná a spokojená.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
2.10.2017

Jak se vyrovnat s tím, že dceru přitahují ženy?

Dobrý den, potřebovala bych poradit,jak se máme vyrovnat a záchvat, když nám dcera oznámila,že má kamarády a přitahují ji více ženy.dekuji za odpověď

Hortenzie zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

obracíte se nás s tím, že Vaše dcera Vám řekla, že ji více přitahují ženy. Nevíte, jak se s tím vyrovnat.

Věřím, že zjistit něco takového může být velký šok. Asi většina rodičů očekává, že si jejich dítě nalezne partnera opačného pohlaví. Pak nevíme, jak se s tímto překvapujícím zjištěním srovnat, když je vše najednou jinak. Smíření se s touto skutečností nemusí být snadné a může to nějakou dobu trvat. Nedá se jednoduše určit, jak dlouho to bude trvat a ani jaký způsob je nejúčinnější, protože každý to má jinak - ovlivňují to naše osobní hodnoty, jak se obecně díváme na lidi s odlišnou sexuální orientací, čeho se bojíme, že by nám to mohlo přinést atd.

Možná to nebude jednoduché, ale s vyrovnáváním může pomoci otevřená komunikace o Vašich pocitech s dcerou a dalšími blízkými rodinnými členy nebo nějakou kamarádkou. Lidem se často uleví, když svá trápení nenosí jen v sobě a sdílí je s ostatními. Dokážu si představit, že i pro Vaši dceru mohlo být těžké Vám to sdělit. Věřím, že se to nemusí povést hned, ale vzájemné vyjádření podpory a snahy o pochopení druhého, může být nápomocné, přestože se situací ještě nebudete stoprocentně smířená.

Pokud byste si o tom chtěla více promluvit s odborníky, je možné zavolat na některou z Linek důvěry, kde můžete o Vaší situaci mluvit více. Další možností jsou rodinné poradny, kde se Vám psychologové budou věnovat bezplatně. Procesem vyrovnávání můžete projít i s některým ze soukromých psychologů, jejich seznam spolu s referencemi jiných klientů najdete např. na www.znamylekar.cz

Přeji, ať se Vám brzy podaří tuto skutečnost přijmout.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
30.9.2017

Bolí mě oči při pohledu na ostrý předmět, dá se s tím něco dělat?

Dobry den, chcela by som sa opyatat na problem ktory ma trapi uz od detstva. Vzdy ked sa pozriem na nejaky ostry predmet, moze to byt aj napr. pero, musim odvratit zrak alebo predmet skryt, odlozit. Oci ma zacnu boliet, vyvolava to neprijemne pocity. V poslednom case sa to vyrazne zhorsilo, vadia aj napr. nechty. Neustale musim zatvarat oci, prekaza mi to pri studiu,(som buduca sestricka, takze mi aj ihly zacali robit problem) a beznom zivote. Da sa s tym nieco robit? Velmi by som sa tohto chcela zbavit ale neviem ci je to vobec mozne. Za odpved dakujem

Lubka zobrazit odpověď ↓
 

Milá Lubko,

děkujeme za Váš dotaz a projevenou důvěru. Píšete, že od dětství se potýkáte s tím, že při pohledu na ostrý předmět od něj musíte odvrátit zrak, schovat jej či dát pryč. Vyvolává to ve Vás nepříjemné pocity a bolí Vás oči. Celkově Vám to vadí při studiu i v běžném životě. Ptáte se, zda je možné s tím něco dělat a případně co.

Chápu, že musí být velmi těžké již od dětství zažívat tyto nepříjemné pocity a bolest. Navíc, když se s ostrými předměty setkáváme v běžném životě poměrně často. Patrně to ovšem v minulosti nenabývalo takové intenzity jako v poslední době, takže jste s tím dokázala žít a nějakým způsobem jste se na to adaptovala. Napadá mě, že byste se mohla zkusit zamyslet nad tím, co Vám v minulosti pomáhalo tyto potíže zvládnout a ty byste mohla využít i v současné situaci. Rozumím tomu, že máte možná obavu, zda budete moci vykonávat profesi zdravotní sestry, když Vám nyní dělají problém i injekční jehly - to je naprosto přirozené. Také mě napadá, že po zhoršení potíží můžete být v nejistotě, zda a do jaké míry se Vám ještě může přitížit.

Říkám si, že tento problém projevující se tělesnou bolestí má pravděpodobně spojitost s psychikou. Mohla byste se zkusit zamyslet, zda začátek těchto potíží nesouvisí s nějakou událostí či zlomem ve Vašem životě a také co mohlo být tím důvodem, že se Vaše potíže zhoršily.

Pomoci by Vám s tím určitě mohl psycholog či psychoterapeut, se kterým byste v rámci terapie společně tyto příčiny hledali a postupně pracovali na řešení Vašich potíží. Tyto obtíže trápí mnoho lidí, jen je u každého spouštěčem něco jiného (ve Vašem případě je to ostrý předmět). Mnoho psychologů či psychoterapeutů s tím proto dokáží velmi dobře pracovat - kontakty a recenze na ně naleznete například na www.znamylekar.cz.

Také si říkám, že by Vám mohlo pomoci promluvit si o tom s někým blízkým. Neuvádíte, zda o Vašich potížích někdo z okolí ví nebo ne, ale myslím, že by Vám blízký člověk mohl poskytnout podporu, případně byste společně s ním mohla vyhledat vhodného psychologa. Pokud byste chtěla sdílet své potíže s lidmi prožívajícími něco podobného, mohla byste zkusit vyhledat fóra na internetu či facebookových stránkách, která se těmito potížemi zabývají.

Přeji Vám, ať je Vám brzy lépe.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
29.9.2017

Co mám dělat, aby si přítel uvědomil, že mě miluje a že mu chybím?

Dobrý den, s přítelem jsem přes 7 let. Začali jsme když mi bylo 15 a jemu 23. V našem vztahu se bohužel objevila párkrát nevěra z přítelovi strany. Odpustila jsem mu a přenesli jsme se přes to. Náš vztah byl jinak hrozně fajn. Delší dobu nejsem v práci spokojená a negativní náladu jsem přenášela i do vztahu. Přítel teď toho má hodně v práci a vidíme se minimálně, jsme zasnoubeni a svatba mě tlačila abych si byla jistá ze si beru toho pravého co mě nepodvede. A začala jsem hledat problémy tam kde nebyly. Podezírala jsem přítele při každé možnosti jen abych zjistila zda mě opravdu nepodvádí. Kvůli mému chování jsem ho od sebe odehnala tak z máme už 3 měsíce krizi a on neví zda se mnou chce byt, ze neví zda jsou to o už jen o zvyku.. Ale já cítím ze mě miluje ale chápu ze jsem ho odradila. Plánovali jsme svatbu a pak i miminko. Nechci o náš vztah přijít. teď spávám par dnů doma u našich a on neví zda mu vůbec chybím když nejsem s nim v našem bytě. Za poslední dobu jsme spolu neměli čas prožít něco pěkného. A nevím co mam dělat aby si to vše uvědomí. Zda si sbalit věci úplně ať si to uvědomí....... Prosím o radu. Děkuji mockrát

Veronika zobrazit odpověď ↓
 

Milá Veroniko,

děkujeme, že jste se na nás obrátila se svým dotazem. Píšete, že Váš vztah s přítelem trvá více než sedm let a párkrát se v něm objevila nevěra z přítelovy strany. Odpustila jste mu to, nicméně i kvůli tomu, že si chcete vzít muže, který Vám bude věrný, jste přítele začala podezírat. A to proto, abyste se ujistila, že Vás už nepodvádí. Navíc si z práce přinášíte domů negativní náladu a s přítelem netrávíte moc času, což také přispělo k tomu, že teď prožíváte krizi a přítel si není jistý, zda chce ve vztahu setrvat. Vy ale cítíte, že Vás miluje a nevíte, co máte dělat, aby si to přítel uvědomil.

Z toho, co píšete, vnímám, že Vám na vztahu velmi záleží. Snažíte se na něm vidět to pozitivní a odpustila jste příteli i nevěru. Připadá mi, že se snažíte porozumět tomu, co se mezi Vámi děje a že jste vůči příteli empatická - uvědomujete si své chování, které hodnotíte jako podezřívavé či negativní a také to, že jste někdy mohla hledat problémy tam, kde nebyly. Věřím, že zjištění partnerovy nevěry je pro oba nepříjemná věc. Pro Vás je věrnost ve vztahu pravděpodobně velmi důležitá, proto jste se takto začala vůči příteli chovat. Cítíte, že Vás přítel miluje, jen teď nemáte možnost prožívat hezké chvíle, které by asi přispěly k pozitivnějšímu náhledu na Váš vztah. Rozumím tomu, že je pro Vás nynější situace složitá - Vy věříte, že vše bude dobré, ale přítel přemýšlí o rozchodu.

Říkám si, že by Vám mohlo pomoci si s přítelem o aktuální situaci promluvit - o tom, co každý od vztahu očekáváte, co k sobě navzájem cítíte či co vás trápí. Píšete, že přítel teď neví, jak to ve vztahu k Vám má - můžete si v rámci rozhovoru ujasnit, co by mu pomohlo k tomu, aby to zjistil, a například také to, kolik času by k tomu potřeboval. Neexistuje jednoznačná rada, co byste měla udělat, aby si přítel uvědomil, že Vás miluje a že mu chybíte. Přemýšlíte o tom, že byste si sbalila věci a odešla, aby si to uvědomil. Stát se to může, ale také nemusí. Možností také je, že si to přítel neuvědomí či to tak necítí a bude chtít vztah nakonec ukončit.

Mnohdy není jednoduché vyjasnit si vztah jen mezi sebou. Pomoci by Vám v tom mohla návštěva manželské poradny. Psycholog by Vás mohl psychicky podpořit a pomoci Vám najít cestu k tomu, abyste spolu opět zažívali pěkné chvíle. Pokud by přítel nechtěl, poradnu můžete také navštěvovat sama bez partnera. Rovněž můžete sama vyhledat psychologa či psychoterapeuta, který by Vám mohl poskytnout podporu v případě, pokud by krize ve Vašem vztahu nedopadla podle Vašich představ. Kontakty na ně naleznete například na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, ať jste šťastná, a to nejen v partnerském životě.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
29.9.2017

Jak se dostat k psychologovi na pojišťovnu bez žádanky od praktika

Dobrý den, prosím o radu a snad i pomoc, v 18. letech jsem se stala obětí domácího násilí, bohužel toho fyzického bylo málo aby nebylo vidět, ty ostatní věci kolem, mě naprosto "zlomily", každý den jsem se probouzela se strachem, co dnes bude, zamykal mě doma, v zimě v mrazu na balkoně, týral mě ubližováním mého psa, o sex nikdy nežádal a nikdy mě nenechal bez "dozoru" utéct z toho pekla bylo nereálné a přála jsem si umřít abych to nemusela snášet, nakonec udělal chybu a mě se povedlo utéct, další roky mě trýznil,(dle policie pouze Stalking, ale přímo mě ohrožoval na životě) nikdy jsem nikomu neřekla, co se dělo za dveřmi, celé roky s tím žiju a snažím se zapomenout, ale i když to je už spoustu let a mezi tím se stalo spoustu věcí, které mě znovu a znovu srážely k samému dnu, nikdy jsem se nikomu nesvěřila, nešlo to. Až v posledních cca 3. letech jsem našla konečně zasloužený klid, mám úžasné dítě a jsem šťastná, ale právě díky tomu štěstí jsem si uvědomila, že minulost je stále semnou, ovlivňuje mě, brání mi žít, tak jak bych chtěla, mám v podstatě vše co jsem si kdy přála, jen nemám klid na duši a nechápu proč, mám zdravotní potíže, kde slýchávám, že příčina je ze stresu, ale já žádný stres nemám- už ne a můj dotaz zní, zda může být příčinou mých potíží právě to štěstí, že by mělo opačný efekt, jako když nemám slzy v očích a netrpím, tak mé tělo má "absťák"? Opravdu nerozumím tomu, proč mé tělo stávkuje až teď a rozhodla jsem se vyhledat odbornnou pomoc, ale není to tak snadné, nechci jít za svým praktikem pro žádanku (tolik let tajím že jsem absolutní "magor" a teď se k tomu přiznat nemohu), ale i když jsem finančně stabilní, tak jsem především matka samoživitelka a nechci dávat za soukromou terapii nesmyslné částky, jenže pojišťovnou placení psychologové prý bez žádanky neberou a prý jsou dlouhé čekací doby a já se obávám, že si rozmyslím tento krok učinit,(stydím se) prosím o radu jak se dostat nejlépe k odborníkovi bez žádanky a plné peněženky, je to vůbec možné??? Omlouvám se za ten román, ale přijde mi na místě objasnit mé důvody, je mi jasné, že těchto pár vět Vám stačí na "analýzu" mé psychiky a to je účel, věřím, že mi na základě toho dokážete doporučit nejlepší cestu. Předem děkuji za odpověď a s pozdravem N.

Nelly zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

píšete nám, že jste v minulosti s partnerem zažila těžké životní období plné zastrašování, násilí a velkého omezování osobní svobody. Zlomilo Vás to natolik, že jste si to s sebou nesla ještě dlouho a teprve před 3 lety se Vám podařilo začít žít šťastný život. Nikomu jste se však se svými trápeními nesvěřila. I když teď máte v podstatě vše, co jste si přála, máte dítě a jste finančně zajištěná, tak cítíte, že Vaše minulost je stále s Vámi. Myslíte si, že Vaše současné zdravotní potíže mají původ v tomto náročném období, protože aktuálně žádný stres nezažíváte. Ráda byste navštívila psychologa, kde nebudete muset platit, protože jste samoživitelka a nechcete tedy za terapii dávat tolik peněz. Vašeho praktického lékaře se stydíte zeptat na žádanku, protože mu nechcete říct, co jste celé ty roky zažívala. Ptáte se nás, jestli jsou další možnosti, jak se dostat k odborníkovi, kde byste nemusela sezení platit tolik jako u soukromého psychoterapeuta a zároveň k tomu nepotřebovala žádanku.

To, co jste podle Vašeho popisu zažívala, zní jako opravdu velmi obtížné a stresující. Věřím, že Vás to silně poznamenalo a nesla jste si to s sebou ještě dlouho. I když se člověku zdá, že se mu už teď nic špatného neděje, je možné, že se ve Vás psychický stres nahromadil, skutečně Vás ještě neopustil a projevuje se právě zdravotními problémy. Člověk se s traumaty vyrovnává i roky a je to pochopitelné. Nebývá lehké se s těmito nepříjemnými zkušenostmi někomu svěřit hned a někdy ani po letech. Už jen to, že jste o tom napsala nám a máte odhodlání o tom mluvit s psychologem, je velký krok. Vašeho doktora sice neznám, ale napadá mě, že někdy se bojíme někomu říct o svém náročném osudu a přitom ve skutečnosti by nás ten druhý neodsoudil a bez problémů by nás podpořil a žádanku vystavil. Nemusíte mu vysvětlovat své důvody, protože to je Vaše osobní věc. Stačí říct jen něco málo - např. že máte zdravotní problémy ze stresu a chcete to řešit s psychologem, a proto byste potřebovala doporučení.  Ale rozumím, že pro Vás může být momentálně nepředstavitelné s ním o tom mluvit.

Pokud je pro vás přijatelné si o žádanku říct u jiného odborníka, je možné si nechat vystavit jiným lékařem, např. specialistou, ke kterému jdete na vyšetření. Není nutné mu podrobně vysvětlovat, co se Vám stalo. Když je dle lékařů příčinou stres, tak by mohl s Vaším nápadem jít k psychologovi souhlasit. Můžete také zkusit oslovit klinického psychologa, co pracuje na pojišťovnu, přímo a zeptat se jej, zda je k němu žádanka nezbytná.

Další možností jak se dostat k psychologické péči bezplatně a bez doporučení je krizové centrum nebo intervenční centrum. Intervenční centra se věnují přímo lidem se zkušeností s domácím násilím. Jejich seznam najdete zde. Existují také různá sdružení, která se zabývají domácím násilím a fungují bezplatně, např. Persefona nebo Bílý kruh bezpečí. Pokud se ve Vašem okolí tyto organizace nevyskytují, můžete využít možnosti emailového poradenství nebo linek důvěry. Jejich seznam spolu s kontakty i na organizace pracující s oběťmi domácího násilí, najdete zde.

Přeji Vám hodně sil a ať je Vám brzo lépe,

tým poradny.

<>

skrýt odpověď ↑
27.9.2017

Může se přítel změnit, má smysl s ním zůstávat?

Dobrý den, chtěla jsem Vás požádat o radu ohledně přítele. Jsem skoro 2 roky s přítelem, ze začátku se zdálo být vše v pořádku, ale pak jsem zjistila, že přítel dost žárlí. Když se opozdím o 10 minut, tak se hned ptá kde jsem byla, když mi přijde zpráva na mobil, tak se hned ptá kdo mi píše. Pokud je to kamarádka, tak se vyptává co si píšete a když mi dříve občas napsal kamarád, tak byl většinou problém. Již dvakrát mi vzal mobil a prolezl ho, když jsem nebyla doma. Dost často se kvůli tomu hádáme, ale jakmile mu něco řeknu, tak začne zuřit a mlátit s věcma. Cca asi před 5-ti lety užíval pervitin a byl na léčení, je matka mi říkala, že tenkrát jedl nějaké prášky na uklidnění, ale od té doby co jsme spolu žádné nejí. Já jsem se nikdy takhle s nikým nehádala, měla jsem přítele 8 let, a tenhle problém nikdy nebyl. Ale nyní nevím co mám dělat. Cca před 2 měsící jsme se pohádali, rozešli a on mi pak nasliboval, že půjde k doktorovi, ale stejně k němu nešel. Mohli byste mi prosím poradit, zda to má smysl a takový člověk se může změnit? Děkuji moc za odpověď.

Elis zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, že jste se se svým dotazem obrátila na naši poradnu. Píšete, že jste s přítelem dva roky a zpočátku byl Váš vztah v pořádku. Před nějakou dobou jste ale zjistila, že na Vás přítel hodně žárlí. Zmiňujete, že z minulého vztahu tohle neznáte. Teď nevíte, co máte dělat. Ptáte se, zda se může přítel změnit a zda má Váš vztah smysl.

Chci ocenit, že o vztahu s přítelem přemýšlíte a zvažujete, jak se zachovat. Myslím, že tím dáváte najevo, že Vám není lhostejný. Z Vaší odpovědi cítím, že máte možná strach, co se to s přítelem děje. V partnerském vztahu se může stát, že po asi dvou letech dozraje do stadia, kdy u obou z páru pomalu přechází zamilovanost - začínáme toho druhého vnímat realističtěji, bez růžových brýlí. Takové období může být provázeno jakousi deziluzí, kdy již opravdověji vnímáme, jaký náš partner je. Napadá mě, že to tak může být i ve Vašem případě, kdy jste po dvou letech zjistila, že Váš přítel velmi žárlí. Každý vztah je ale jiný.

Možná by bylo fajn probrat Vaše trápení s někým blízkým, komu věříte, abyste na to nebyla sama. Někdy totiž sdílení našich úvah může pomoct utřídit myšlenky a pomůže nám najít ve věcech smysl. Mohlo by pomoct promluvit s přítelem o tom, že Vás trápí, co dělá a jak se u toho cítíte. Můžete si s ním o tom zkusit v klidu popovídat sama, anebo můžete společně navštívit např. partnerskou poradnu (můžete hledat třeba tady) či párovou psychoterapii. Odborník Vám také může pomoct najít odpověď na otázku, zda má Váš vztah s přítelem smysl. Váš přítel se změnit může, ale pouze v případě, že on sám bude chtít. Právě psychoterapie může sloužit také jako prostředek k dosažení cílené změny. Mohla by tedy být přínosná nejen pro vás jako pár, ale také pro něj. Je ale nutné říct, že je na Vašem příteli, zda se bude chtít měnit a zda bude chtít psychologa/psychoterapeuta navštívit a na změně s ním pracovat.

Přejeme Vám, abyste brzy zjistila, co dělat.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
26.9.2017

Bez drog a alkoholu nejsem schopná pracovat

Dobrý den, mám problém a potřebovala bych poradit co mam dělat. Už na škole jsem nebyla oblíbená a neměla jsem žádné kamarády a nenáviděla jsem se a tak jsem veškerý čas trávila doma a jen se trápila. Po škole jsem se prestěhovala do Prahy abych mohla začít nový život a začít se mít ráda. Začala jsem pracovat v baru kde pracuji do teď ale nic se stále nezlepšilo, když pracuji tak musím pít alkohol abych mohla vůbec komunikovat. Postupen času jsem už to nezvládala jelikož jsem byla schopná pít 5 dni v týdnu a tak jsem začala brát drogy. Nejprv kokain a pak i pervitin ale ten jen přiležitostně. V současné době už žiji v Praze 4 roky a stále se nic nezměnilo i když jdu do baru tak musim pít a do toho fetovat. Někdy beru i prášky různý na spaní a na deprese atd. Neumím bez drog a alkoholu komunikovat mezi lidmi a ubíjí mě to. Poslední dobou si říkám že už možná nemá cenu se snažit o to že to jednou bude jinak a asi by bylo lepší prostě ukončit svůj život. Neumím žít sama ze sebou a nenadívím se za to co musím dělat. Chtěla bych vás prosím poprosit o radu co dělat. Děkuji Michaela

Michaela zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Michaelo,

děkujeme za důvěru, se kterou se nám svěřujete. Píšete, že jste již od školy měla problémy s mezilidskými vztahy, po přestěhování do Prahy jste začala pracovat v baru, a abyste byla schopna komunikovat s druhými, začala jste užívat alkohol a později i drogy. Nyní někdy berete také prášky na spaní a na deprese, a poslední dobou Vás napadají myšlenky na ukončení života. Chtěla byste poradit, co můžete dělat.

Rozumím tomu, že jste do Prahy přijela žít nový život, práce v baru však může být opravdu vysilující a jak to tak čtu, mám pocit, že Vám vůbec neprospívá. Myslím, že je ale velmi důležité, že nám teď píšete a snažíte se situaci změnit. Možné to určitě je. Mám o Vás strach a chci Vám nastínit možnosti, jak byste svoji situaci mohla řešit. Zároveň bych Vás chtěla podpořit v tom, že snažit se cenu rozhodně má, i když se to někdy může zdát marné.

Chci Vám doporučit drogová centra a poradny, jako je Drop-In nebo Sananim, které v Praze působí. Můžete je oslovit telefonicky, přes internetovou poradnu, nebo zajít osobně na pobočku. Je opravdu dobře, že se s tím snažíte něco dělat, a proto bych si přála, abyste se někomu skutečně ozvala. Je velmi těžké dostávat se z takové situace na vlastní pěst. Na specializovaném pracovišti Vám budou schopni poskytnout odbornou pomoc, radu i péči. Zároveň také pořádají skupinové terapie, na kterých se můžete setkat s lidmi, kteří mohou mít podobný příběh. Mohla by to být i příležitost, jak v bezpečném prostředí pracovat na své komunikaci s druhými. Možností je také absolvovat detox v nemocnici a následné doléčování, což souvisí s dobrovolnou hospitalizací. Žádanku k hospitalizaci lze získat i u obvodního lékaře, který Vás také může doporučit k psychologovi zdarma na pojišťovnu. Vedle toho mne napadá, jestli je ve Vašem okolí někdo, komu byste se mohla svěřit - ať z rodiny, přátel, nebo spolupracovníků. Opora blízkých dokáže mnohé.

Říkám si také, jestli by pro Vás bylo možné přestat v baru pracovat, pokud je to tolik spojené s drogami a alkoholem, nebo alespoň ubrat směn a zkusit se poohlédnout po jiné práci. Není třeba nutit se komunikovat za každou cenu, jsou i taková místa, kde je možné pracovat bez přímého kontaktu s lidmi. Věřím, že by Vám mohlo pomoci upravit i životní styl, např. pravidelný spánek a jídlo, což je opět snadnější s denní, ideálně nesměnnou pracovní dobou.

Pokud byste měla opět myšlenky na ukončení života nebo jste se necítila dobře a potřebovala okamžitou podporu, prosím, obraťte se na některou z linek důvěry.  Fungují i 24 hodin denně a jejich seznam najdete zde. Také bych Vás chtěla seznámit s krizovým centrem, kam si v Praze můžete kdykoli dojít pro pomoc a bude Vám poskytnuta zdarma. Vaše situace je řešitelná a na uvedených kontaktech Vám budou ochotni pomoct.

Držíme palce, abyste se brzy cítila lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
23.9.2017

Sestra přítele říká, že ji někdo sleduje a slyší hlasy. Co máme dělat?

Dobrý den,přítelova sestra se chová divně.Je jí 16 let. Začalo to tak před 3-4 měsíci když si začala stěžovat že všude v pokoji jsou kamery a že jí někdo sleduje,nebála se spíše se tomu smála takže působila spíš bláznivě.Tohle období měla tak měsíc pak se ale zhoršovalo. Začala slyšet hlasy a pořád se cítila být pronásledovaná,někdy seděla i v místnosti a koukala do všech koutů a pak se začala i smát z ničeho nic,začala i hodně kouřit. Potom se to začalo zhoršovat ještě víc a snažila se abych hlasy slyšela taky,začala s němi i mluvit.Toto všechno trvá až do teď ale střídá se to některé dny pořád něco slyší a některé dny málo nebo vůbec. Co máme dělat?

Sabina zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

píšete nám o tom, že se sestra přítele začala před nějakou dobou chovat divně, stěžuje si, že všude v pokoji jsou kamery a že ji někdo sleduje. Dále slyší hlasy a mluví s nimi.

Z Vašeho dotazu cítím, že máte o přítelovu sestru starost, což chci velmi ocenit. Důležité ale je, abyste na to nebyla sama. Se svými obavami se můžete svěřit příteli a jeho rodině a hledat cestu pomoci společně. Bylo by fajn obrátit se především na rodiče dívky anebo na někoho, kdo je za ni zodpovědný. Opravdu se domnívám, že slyšení hlasů může být důvod k obavám. Její stav ale nemůžeme posoudit na dálku, nejlepší by tedy byla osobní návštěva lékaře. Myslím si, že by mohlo být užitečné sestře přítele vysvětlit, že jí chcete pomoct a tu pomoc jí může poskytnout odborník. Jedním z takových odborníků je psychiatri, který posoudí , zda se může jednat o psychické onemocnění či nikoliv. Případně by mohl pomoct i praktický lékař. Dále by bylo fajn obrátit se také na psychoterapeuta, který může trápení dívky vyslechnout a podpořit případnou léčbu (recenze na psychiatry a psychoterapeuty můžete najít na www.znamylekar.cz). Můžete sestře přítele nabídnout, že ji k lékaři anebo na terapii doprovodíte, a to buď Vy, přítel nebo někdo z její rodiny.

Pokud by byl stav v jakémkoliv smyslu akutní (např. by se zhoršil, sestra byla agresivní vůči sobě či svému okolí atd.), můžete zavolat i sanitku anebo využít Krizové centrum Psychiatrické kliniky FN Brno anebo Linku naděje, která je na toto krizové centrum navázána a funguje 24h denně (tel. č.: 547 212 333).

Přejeme Vám, aby se stav přítelovy sestry brzy zlepšil.

Tým poradny

<>

<>

skrýt odpověď ↑
22.9.2017

Trpím nízkým sebevědomím

Dobrý den, trpím velmi nízkým sebevědomím, kterého se snažím již několikatým rokem marně zbavit. Porovnávám se s ostatními jedinci a jednodušše mě emocionálně rozhodí kritika mé osobnosti. S tím spojené je i fyzický vzhled, který neustále řeším asi jako skoro každá dívka v mem věku. I přes přítele, milující maminku a podporu ze strany přátel se sama sobě nelíbím a neustále hledám nějaké chyby. Vše došlo do fáze, kdy neustálá snaha o nějaký zdravý životní styl se přehoupla v návaly extremního přejídaní a příbytku váhy, který ještě více podkopává mě sebevědomí a nespokojenost. Mým jasným cílem je vyrovnanost a alespoň nějaká sebejistota, ale místo toho se stále točím v začarovém kruhu neúspěšných pokusů. Mockrát předem děkuji za jakoukoliv odpověď.

Kateřina zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Kateřino,

píšete nám o svých problémech s nízkým sebevědomím, porovnáváním se s druhými, zabýváním se vzhledem a citlivostí na kritiku. Snažíte se s tím již dlouhou dobu něco dělat, ale podle Vás se točíte v kruhu. Ráda byste se poradila, jak dosáhnout vyrovnanosti a získat větší sebejistotu.

Jak sama uvádíte, ve Vašem věku je zabývání se sebou, a často i hledání sebe(jistoty), poměrně časté. Je možné, že tyto pochyby a nejistoty časem odezní nebo se zmírní. Dokážu si však představit, jak tyto myšlenky mohou být vysilující a nepříjemné. Vidím ale, že si dokážete jasně stanovit cíle a jste odhodlaná jich dosáhnout. Už to, že k nám píšete a snažíte se o změnu, je velký krok.

Zmiňujete, že jste se několikrát neúspěšně snažila o zdravý životní styl. Nevíme, co všechno už jste zkoušela, ale říkám si, že se Vám třeba zatím nepodařilo najít, co by Vám vyhovovalo.  Mohlo by být užitečné poradit se s nějakým odborníkem přes výživu. Například v tzv. nutričních poradnách můžete rozebrat, jaká cesta by pro Vás byla nejvhodnější a jak si poskládat jídelníček. Kromě jídla se také můžete zaměřit na pohyb. Sportovní koníček by Vás mohl naplňovat a zároveň pomohl udržet fyzickou kondici, abyste se sama se sebou cítila spokojenější.  Zároveň se můžete věnovat relaxaci, dělat něco, co máte ráda a hýčkat se. Když se o sebe pravidelně staráme a jsme k sobě hodní, cítíme se mnohdy lépe a sebevědoměji. Chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste na sobě zkusila hledat i maličkosti, které se Vám líbí, nebo se pravidelně oceňovala za něco, co se Vám během dne povedlo. Můžete se celkově více zaměřit na to, co Vám jde a v čem jste dobrá a sledovat na sobě i malé pokroky.

Vnímám také jako důležité, že jste obklopena lidmi, kteří Vás mají rádi, a máte v nich oporu. Můžete se jim zkusit svěřit se svými pocity a vyslechnout si i jejich názory. Když je na to člověk sám, často vše vidí mnohem tmavěji, než tomu ve skutečnosti je.

Další možností je oslovit školního psychologa, pokud na Vaší škole působí, nebo docházet na psychoterapii. S odborníkem můžete svou situaci rozebrat podrobněji a společně pracovat na tom, abyste se cítila lépe a přibližovala se ke svým cílům. Seznam psychologů pracujících na pojišťovnu naleznete zde. Pokud byste potřebovala s někým mluvit bezodkladně, lze také zavolat na linku důvěry.

Dělá mi starosti Vámi popisované přejídání a říkám si, že nejdříve by možná bylo dobré zaměřit se na něj. Mohla byste se obrátit na k tomu specializované centrum Annabell. Služby nabízejí po telefonu, skrze internetovou poradnu nebo osobně - s pobočkou i v Brně - a působí zdarma. Naleznete u nich i zmiňovanou nutriční poradnu. 

Přejeme Vám, ať se Vám podaří získat vytouženou sebejistotu a vyrovnanost.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
20.9.2017

Není mi fajn, je nějaká šance, jak se z toho dostat?

dobrý den, je mi 33 a mám dvě děti (8 a 1 rok) fajn manžela,pěkný byt, rodinu... Přesto mi není fajn. Vždy jsme byla citlivější jedinec, nikdy jsem nebyla obklopena hromadou přátel... ale když už jsem ve společnosti, nejsem uzavřená nebo stydlivá. ráda jsem se bavila. nyní po narození druhé dcery je mi ale dost ouvej. ale asi to začalo už před 3 roky, kdy jsem nemohla otěhotnět a podstupovala jsem homronální stimuLACI (TRPÍM ENDOMETRIOZOU). od té doby jsem náladová, hysterická, výbušná. jde to ve vlnách. každopádně velmi špatně reaguji na stres jakýkoliv. nejprve to bylo v práci, vše byl pro mě problém a stres. ale objektivně to samozřejmě tak zlé nebylo. pak v těhotenství, izolace na rizikovém, stále sama doma... plačtivá a nerovzní. pak po porodu... strašně se tím změnil i muj vztah k starší dceři. vše mě obtěžuje, jsem podrážděná,hned na všechny křičím a jsem sprostá. nedokážu se ovládnout. pak jsem z toho špatná, vyčítám si to, brečím.... obvinuju se, že jsme selhala jako matka... okolo menstruace se to natolik zhorší že prostě sama to nemohu unést, někdy si i říkám, že bych radši nežila. ale vím,že bych si na život nesáhla... jsem srab. ovšem mám pocit že to nemohu dál vydržet, navíc stále přibírám, jsem pořád unavená, nic mě nebaví, není jediná věc co by mě naplnovala, nic nedělám s nadšením a radostí... absolutně jsme ztratila chut na sex... vůbec. ani nemám fantazie nebo představy...je to hrozný, ani se neumím přemoct, donutit. nemám chut se stýkat s známými, dokonce někdy ani rodinou... nedokážu se uvolnit a radovat se. manžel by rád více do společnosti,ale mě to nenaplnuje, dříve tomu tak nebylo. umocnuje to péče o děti, starosti okolo školy... nevyspání, mladší dcera v noci zlobí... nechci brát AD protože mám potíže s váhou. je nějaká šance jak se z toho dostat?děkuji Katka

katy zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Katko,

děkujeme Vám za dotaz, který jste vložila do naší poradny. V textu popisujete, že jste unavená, podrážděná, nervózní a nic Vás nebaví. Celkově Vám není fajn. Ptáte se nás, jak se z toho dostat.

Z Vašeho textu vnímám, že se hodně trápíte. Někdy v životě může nastat situace, že jakkoliv máme vlastně skoro vše, co jsme chtěli, přesto nejsme spokojení. Uvažuji o tom, že je to možná něco, co zažíváte i Vy. Katko, musím Vám říct, že jste toho zažila v posledních letech opravdu hodně - nemožnost otěhotnět a hormonální stimulaci, rizikové těhotenství, izolaci od společnosti, narození dítěte. Sama sebe popisujete jako citlivějšího jedince, není tedy divu, že toho na Vás může být prostě příliš.

Přemýšlím o tom, jestli máte čas pro sebe, když se staráte o dvě děti a pořádně se nevyspíte. Možná by mohlo pomoct vyčlenit si v týdnu nějaký čas jen sama pro sebe a ten strávit podle Vašich představ - např. dát si horkou koupel, zajít na wellness, s kamarádkou na kávu, nebo cokoli, co by Vám mohlo přinést radost a uspokojení. Možná by také mohlo pomoct, kdybyste si mohla odpočinout od rodiny na delší čas než je třeba jedno odpoledne v týdnu (pokud Vám to péče o dítě dovoluje) - můžete se zkusit domluvit s kamarádkou a udělat si hezký víkend třeba jen vy dvě, strávit nějaký čas sama s manželem anebo odjet někam úplně sama a pročistit si tak hlavu.

Myslím, že by ve Vaší situaci bylo dobré také navštívit některého odborníka (psychologa či psychoterapeuta) a zkusit společně s ním prozkoumat hlouběji Vaše pocity a možnosti, jak se cítit lépe. I přesto, že antidepresiva brát nechcete kvůli váze, možná by stálo za to toto rozhodnutí ještě zvážit - antidepresiva totiž fungují v kombinaci s psychoterapií většinou velmi dobře. Domnívám se tedy, že by i ve Vaší situaci mohla pomoct.  Může Vám je ale předepsat pouze lékař po osobní konzultaci s Vámi, takže se s ním můžete na vhodných možnostech dohodnout a probrat s ním i případné vedlejší účinky léků. Píšete i o tom, že trpíte endometriózou a o zhoršení psychického stavu okolo menstruace. Možná by mohlo pomoct probrat vše s lékařem příslušné odbornosti: gynekologem a endokrinologem.

Přejeme Vám, ať je Vám brzy lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
19.9.2017

Naznačuje něco uhýbání očima při polibku?

Dobrý den, měl bych, možná banální, dotaz, ale stále mi to vrtá hlavou, protože jsem se s tím nikdy předtím nesetkal. A jelikož jsem nikde na internetu nenašel odpověď, rád bych se na to zeptal touto cestou a dostal nějakou fundovanou odpověď. Mám novou přítelkyni, jsem zvyklý na to, že když si dva lidé dávají polibek, jejich pohledy směřují buďto do očí toho druhého nebo se přivírají či zavírají. Moje přítelkyně však při polibku uhýbá očima doleva. Naznačuje to něco, např. neupřímnost apod.? Moc děkuji za vaši odpověď

Thomas zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Thomasi,

ptáte se nás, co může znamenat, když Vaše přítelkyně uhýbá při polibku očima doleva. Nikdy jste se s tím nesetkal a vrtá Vám hlavou, zda to může něco naznačovat.

Rozumím Vám tak, že uhýbání očima u přítelkyně Vás znejišťuje a kladete si otázku, co by to mohlo znamenat. Bohužel prostřednictvím internetového poradenství nejsme schopni posoudit, zda se za tímto projevem skrývá něco konkrétního a ze samostatných projevů ani nelze činit závěry. Aby bylo možné hovořit o tom, s čím může daný projev souviset, je potřebné porozumět danému člověku v celém kontextu jeho prožívání a života. Lidé mohou uhýbat zrakem z nejrůznějších důvodů. Mohu Vám však nabídnout pár úvah, které mě při čtení Vašich slov napadaly.

Píšete, že jde o nový vztah, umím si tedy představit, že Vaše přítelkyně může zažívat různé pocity studu nebo nejistoty z nových situací a sbližování. Stejně tak ale může jít jen o její zvyk. Z Vašich slov usuzuji, že Vás to zaměstnává a rád byste porozuměl tomu, proč se tak děje. Napadá mě, jestli by bylo možné si o této Vaší nejistotě s přítelkyní promluvit. Často se stává, že otevřený rozhovor může vyjasnit mnoho otazníků a uvolnit napětí, které z nejistoty vzniká. Je možné, že si tento projev vůbec neuvědomuje a společně byste mohli hledat odpovědi na to, proč se tak děje a co by mohlo být jeho příčinou.

Držíme Vám palce, ať se vše brzy vyjasní.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
18.9.2017

Návštěva psychologa s dítětem mě deptá

Dobry den. Zacal jsem chodit s ditetem k psychologovi. Nastal tim problem pro mne. Nemel jsem pekny zivot a navstevy u psychologa me tim padem hodne depta. I kdyz se netyka me. Neni nejaka rada jak se s tim mam srovnat? Nemam sam srovnanou moji minulost a bojim se, ze se u psychologa neudrzim a slozim se tam. Tim, ze tam nechodim se sebou to pokladam za nevhodne. Poradite? Diky Petr

Jonas zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Petře,

děkujeme za dotaz, se kterým se obracíte na naši poradnu. Píšete, že Vás deptají návštěvy u psychologa, kam chodíte se svým dítětem, i když se přímo Vás vlastně netýkají. Bojíte se, že se kvůli svojí nelehké minulosti složíte. Chcete poradit, jak se s tím srovnat.

Na začátek Vám chci napsat, že rozumím tomu, že se v takové situaci asi necítíte dobře a že může být těžké zažívat takové pocity, ještě k tomu před cizím člověkem. Je přirozené, že emoce občas probublávají napovrch, i když někdy se to může stát v tu pro nás nejméně vhodnou dobu. Nepřijde mi nemístné, že byste dal průchod svým emocím u psychologa Vašeho dítěte, někdy to naopak může vést ke zlepšení celkové situace.

Právě to, že se Vaše emoce dostávají na povrch v náročné situaci, jakou návštěva psychologa s dítětem může být, naznačuje, že by mohlo být dobré dát jim ve Vašem životě více prostoru. Možná by mohlo pomoct se se svým životním trápením někomu svěřit a popovídat si o tom, jak Vám je. Můžete si zkusit promluvit s někým blízkým z rodiny či přátel anebo také vyhledat odborníka (psycholog, psychoterapeut) - hledat můžete např. na www.znamylekar.cz. V akutní situaci, kdy se bojíte, že se neudržíte a složíte se, můžou pomoct např. relaxační dechová cvičení anebo zaměření pozornosti jinam, třeba na četbu časopisu, přemýšlení o tom, co je třeba nakoupit apod.

Přejeme Vám hodně zdaru při zvládání návštěv psychologa.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
15.9.2017

Jak se zbavit nočních můr?

Dobrý den, je mi 23 a v poslední době jsem začal mít každý večer noční můry. Dřív jsem je měl během zkouškového období, ale studium jsem úspěšně ukončil a během prázdnin jsem tedy na žádný velký stres nebo zátěž nenarazil. Problém tkví v tom, že se pořádně ani nevyspím. Většinou mám 1 až 2 noční můry za noc. Obvykle se vzbudím rychlým posazením nebo už se v pozici sedu vzbudím. Zkoušel jsem bylinky i volně prodejné látky v lékárně na spánek. Většinou ale moc nepomáhají a noční můry se stejně objeví, jen si je nepamatuji nebo je obraz mlhavý a rozostřený. V mnoha případech se noční můry odehrávají v prostředí, kde jsem nedávno pobýval nebo jsou sny podobné situacím, které jsem v předchozích dnech zažil. V poslední době jsem změnil místo bydliště i práci a nastupuji na novou školu, ale nic z toho mě natolik netrápí a duševně jsem v tomto ohledu v klidu. Zkoušel jsem i aktivně sportovat, ale nepřijde mi, že by se stav zlepšil. Můžete mi prosím poradit, jaké by měly být mé další kroky? Děkuji.

eM zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

obracíte se na nás s dotazem ohledně nočních můr, které se u Vás v poslední době objevují každý den a ruší Váš spánek. Již dříve jste se s nimi setkal během zkouškového období, ale od úspěšného ukončení studia jste žádný výrazný stres nepociťoval. Zkoušel jste to již různými způsoby řešit, zatím však nic nepomáhá.

Umím si představit, že takto přerušovaný spánek může být velmi obtěžující a můžete se z toho cítit vyčerpaný. Navíc si kladete otázky, kde se tyto noční rušivé sny berou, a nenalézáte nic, co by mohlo vysvětlovat jejich příčinu. Porozuměla jsem Vám tak, že Vás ze spánku budí děsivé sny, které si většinou po probuzení nepamatujete. O problematice snů toho je v literatuře popsáno mnoho. Jednou z obecně uznávaných charakteristik je ta, že sny mohou odrážet to, co jsme během uplynulého dne prožili a cítili, mohou však také zrcadlit pocity z dřívějšího období, které nebyly dostatečně zpracovány. Během spánku je „odstřihnuta" naše vědomá kontrola, a ve snu se tak otevírá prostor prožít emoce, které si člověk během dne nemusí vůbec uvědomovat.

I když píšete, že nedávná změna Vašeho bydliště, zaměstnání a školy Vám nezpůsobuje žádný výrazný neklid, říkám si, že tyto změny by mohly představovat určitou psychickou zátěž. I když to není spojené s negativními prožitky, je potřeba zvykat si zřejmě na nová místa, jiný okruh lidí, atd., a to může být pro lidskou mysl náročnější než běžný režim.

Pokud chcete pracovat na zmírnění nočních můr, jednou z možných cest je navštívit psychologa nebo psychoterapeuta. Hledat jej můžete např. na www.znamylekar.cz. S tímto odborníkem lze probrat Vaši situaci podrobněji a zkusit hledat příčiny, které by mohly stát za nepříjemnými sny. Na místě by mohla být i konzultace s praktickým lékařem, který by měl vyloučit, že se nejedná o příznak jiného onemocnění, popř. by Vás odeslal na specializovaná vyšetření.

 

Přejeme Vám, aby se Váš spánek brzy zase zlepšil.

Tým poradny.

<>

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 26-50 z 746 → stránka: 123