Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 26-50 z 1524 → stránka: 123

15.7.2019

Proč si přítelkyně pořezala ruce, i když brala antidepresiva?

Dobrý den, Je mi 22 let a bydlím sám, tedy se svou přítelkyní. Moje přítelkyně bydlí u mne od chvíle, kdy její rodina ji vyhodila z domova. Byli jsme spolu u sociálky a ta nám řekla, že pokud by dívce bylo víc jak 18 (což ona byla o rok mladší) tak by se mohla rozhodnout ona sama, kde bude bydlet. Samozřejmě, že se nastěhovala ke mne. Poté, co se vše vyřešilo, se jí rodina začala omlouvat a znova ji brát jako svůj člen. Jenže jedné noci, kdy byla u mne, nechtěla usnout, spíše nemohla. Myslel jsem si, že to bude jenom zvýšená energie, jenže nebylo první ani poslední nespavost. Její stav se začal zhoršovat. Nejdříve nespavost, poté přestala vnímat, co ji snažím říci, uzavírala se do sebe, brečela bezdůvodně, a já nevěděl, co jsem měl dělat. Poté jsem to vysvětlil rodině, ta to začala řešit doktorem nebo psychologem. Se svou milou jsem pravidelně chodil k psychiatrovi a ten ji připsal antidepresiva. Její stav se začal poté zlepšil. Uplynul rok, a najednou jsem dostal zprávu od svého kamaráda, že moje milovaná byla nalezena na záchodě s pořezanýma rukama, které prý masivně krváceli. Nemohl jsem to mu věřit, poté mi ověřila její rodina, že je to pravda. Prosím potřebuji odpověď. Co se stalo, že najednou i když brala antidepresiva, tak skončila takhle?

Alex zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Alexi,

děkujeme za Vaši důvěru. Píšete o Vaší přítelkyni a jejím psychickém stavu. Vaše přítelkyně začala mít po odstěhování od rodičů psychické problémy, psychiatr jí předepsal antidepresiva a její stav se následně zlepšil. Nyní jste ale po roce zjistil, že přítelkyni našli s pořezanýma rukama. Je pro Vás obtížné pochopit, proč se to stalo, i když brala antidepresiva a potřebujete znát odpověď.

Z toho, co píšete, vnímám, že jste se přítelkyni již od počátku snažil pomoci, hovořil o jejím stavu s rodinou a následně s ní i docházel k psychiatrovi. Z mého pohledu jste toho udělal opravdu hodně a snažím se si představit, jak pro Vás celá situace může být náročná. O to více také chápu Vaši potřebu odpovědi na to, proč se její stav opět zhoršil, i když jste se jí snažil pomoci a byla v péči lékaře. Z mé pozice Vám však bohužel nyní nedokážu říci, co způsobilo zhoršení jejího stavu. Vaše přítelkyně měla od svého psychiatra předepsané léky, a léčba tedy byla zaměřena na nějaké psychické obtíže. I když to pro Vás momentálně nemusí být pochopitelné a máte po nastalé události o přítelkyni strach, je běžné, že léčba psychických potíží může trvat delší dobu a psychický stav člověka se může proměnlivě zlepšovat či zhoršovat vlivem nejrůznějších okolností. V některých případech může docházet i k takovým událostem jako u Vaší přítelkyně, avšak při následném vhodném přístupu může opět dojít ke zlepšení a do budoucna se snížit riziko toho, aby si pacient například pokusil ublížit. Psychiatr Vaší přítelkyně by tedy měl být nyní o jejím stavu informován a zvážit další postup léčby.

Zmiňujete, že Vaše přítelkyně užívá antidepresiva. Ačkoliv mohou antidepresiva člověku s určitým typem obtíží pomoci, nejsou stoprocentní zárukou toho, že se člověk při jejich užívání bude cítit dobře nebo si jakkoliv neublíží. Léky navíc často bývají pouze jednou částí léčby a dále je vhodné je doplnit například psychoterapií, v rámci které má člověk možnost hovořit o svých pocitech. Nevím, zda Vaše přítelkyně na terapii někdy docházela nebo třeba ještě dochází. Pokud ano, bude nejjednodušší obrátit se na jejího psychoterapeuta. V případě, že kontakt na žádného psychoterapeuta nemáte, můžete jej vyhledat například zde nebo zde. Pokud to bude na místě, můžete přítelkyni nabídnout podporu a k psychoterapeutovi ji i doprovodit. Pomoci Vám může i tento článek, ve kterém naleznete užitečné informace o tom, co od návštěvy psychoterapeuta očekávat.

Kromě výše zmíněné psychoterapie také uvažuji nad tím, že by mohlo být užitečné, kdybyste si s přítelkyní promluvil Vy sám. Říkám si, zda se v životě přítelkyně v poslední době neudálo něco, co pro ni mohlo být náročné a třeba ji vést k Vámi popisovanému chování. Jako jedna z možností mě napadá například souvislost s její rodinou, neboť zmiňujete jejich dřívější konflikty. Odpověď Vám však může dát pouze ona sama. Můžete se jí zkusit zeptat, co ji trápí, nebo jí případně jen říct, že kdyby potřebovala, může za Vámi s čímkoliv přijít. Možná se bude cítit lépe a bude to pro ni jednodušší, když bude vědět, že se Vám může svěřit a sdílet s Vámi své pocity. Pro Vás by to také mohla být cesta, jak nalézt odpověď na Vaše otázky.

Na závěr přemýšlím, že ačkoliv chápu, že chcete přítelkyni pomoci a bojíte se o ni, tak se Vy sám možná nyní nacházíte ve stresující situaci a je důležité, abyste myslel i na svoji psychickou pohodu a dokázal případně vyhledat pomoc i sám pro sebe. Napadá mě, že může pomoci i jen běžné popovídání si nebo svěření se svým kamarádům, známým nebo někomu z rodiny, abyste na Vaše starosti nebyl sám.

Přejeme Vám hodně sil.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
15.7.2019

Ve vztahu s partnerkou mi chybí rovnoprávnost

Ahoj, s partnerkou chodíme rok a já cítím,že v našem vztahu není rovnoprávnost.Týká se to kdo co za koho platí. Nájem, nákupy,dovolené máme 50/50,ale když se jde do restaurace,do kina,nebo se platí doprava,platím vždycky já. Oná říká že mě nikam nikdy nepozve ,že je tak vychovaná.Když jsem ji jednou řekl,že nemám na kartě peníze,jestli může protentokrát zaplatit jízdenku za 100kč,tak dostala něco jako epileptický záchvat,zhroutila se na zem,a její oči se chovaly jako v REM spánku a když to přešlo tak na mě byla naštvaná a prý ji mám jenom na zábavu... Další věc,když jdu s kamarádama ven,nebo jedu domů za rodičema a nepozvu ji, tak dostane také záchvat a když to přejde ,tak prý se cítí,že ji nezahrnuju dostatečně do svého života....mám ji rád,ale tohle už nák nedokážu trávit. Zajímalo by mě, co si o tom myslíte,děkuji. S pozdravem David

DAvid zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Davide,

ceníme si toho, že jste napsal do naší poradny. Jste rok se svou partnerkou a připadá Vám, že ve Vašem vztahu není rovnoprávnost, protože za některé věci platíte pouze Vy. Také Vám říká, že ji dostatečně nezahrnujete do svého života a při sporech se u ní objevují záchvaty. Máte ji rád, ale uvedené věci Vám nevyhovují. Zajímá Vás, co si o tom myslíme.

Připadá mi důležité, že hledáte další názor na tyto asi poměrně vypjaté situace. Ty Vám nejsou pravděpodobně příjemné, a možná teď cítíte křivdu za to, co Vám někdy partnerka říká. Kromě ní jste nespokojený a naštvaný asi i Vy a teď přemýšlíte, co dál. Je proto dobře, že se neunáhlujete a hledáte podporu.

Zmiňujete záchvaty, ke kterým někdy u partnerky dochází. Možná pro Vás nejsou zcela srozumitelné a máte při nich o partnerku strach. S partnerkou byste si o tom mohl zkusit promluvit. Vysvětlit Váš postoj k financím, vysvětlit, že nechcete vždy platit uvedené věci jen vy a že byste to chtěl mít nastavené jinak. Zkusit probrat můžete i to, že když jdete někam bez ní, neznamená to, že ji nemáte rád nebo že pro Vás není důležitá. Můžete i říct, že Vás její záchvaty znepokojují a máte o ni starost, ale že tyto věci potřebujete nastavit nějak jinak.

Bohužel není v našich silách vyhodnotit, co by mohlo být příčinou partnerčiných záchvatů. Více informací ohledně toho by šlo získat oslovením lékaře (např. obvodního nebo psychiatra) a nechat si vysvětlit, o co se může jednat. Je možné, že s podobnými situacemi už se u někoho setkal a poskytne Vám tipy, co by se dalo nyní dělat.

Na funkční partnerský vztah bohužel neexistuje univerzální návod nebo šablona, vše závisí na dohodě partnerů. Při neshodách je podstatné, jestli jeden z partnerů dokáže ustoupit ze svého požadavku, případně jestli spolu dokáží najít kompromis. Pokud by se Vám to s partnerkou nedařilo, můžete zvážit konzultaci v manželské a rodinné poradně, kde je možné spolu s ní anebo individuálně probrat ožehavá témata a další možný postup. Tím by mohlo dojít k vyjasnění potřeb Vás obou a zvažování možností k jejich naplňování. Kontakty jsou uvedené zde.

Pokud by partnerka měla zájem, může stavy, ke kterým občas dochází, probrat sama v rámci své psychoterapie. Mohla by tak pro sebe získat podporu odborníka, prostor pro ventilaci svých potřeb a očekávání a možná i cesty, co by bylo možné dělat v budoucnu, aby se podobné situace nestávaly (zřejmě nejsou příjemné ani jí samotné). Kontakty psychoterapeuty je možné vyhledat zde.

Vy sám můžete podporu zkusit čerpat také od blízkých osob z Vašeho okolí (přátel, rodiny…). Je možné, že Vám někdo z nich poskytne užitečnou radu nebo sdělí zajímavý postřeh. Vše probrat můžete případně také v krizovém centru RIAPS - kontakt a bližší informace zde – nebo s některou z linek důvěry, na které jsou kontakty zde.

Držíme palce, ať se vaše neshody podaří vyřešit.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
14.7.2019

Nevím, jak se smířit se svými pocity vůči terapeutovi

Dobrý den, již několik týdnů nemohu najít klid poté, co jsem ukončila asi třičtvrtěroční terapii. Spolupráce mě uspokojovala a zaznamenala jsem řadu výsledků. Postupně jsem ale začala na svém terapeutovi silně lpět a vybudovala si k němu citové pouto. Nedokázala jsem se mu otevřeně svěřit a měla jsem kvůli svým pocitům výčitky (jsem šťastně vdaná). Než dál tyto své pocity živit na dalších sezeních, rozhodla jsem se terapii ukončit. Sebrala jsem odvahu a rozhodla se terapii ukončit osobně, abych měla šanci se rozloučit a poděkovat za pomoc a spolupráci. Na poslední sezení jsem přišla silně rozrušená, byl to pro mě těžký krok. Jako důvod ukončení terapie jsem dokázala přiznat jen to, že jsem začala nezdravě lpět na terapii (nikoliv na terapeutovi samotném) a způsobovalo mi to nepříjemné stavy. Chce se mi věřit, že po tak dlouhé spolupráci a navázaném kontaktu mohl můj terapeut vytušit pravou podstatu. Nedokážu se dobře přetvařovat. On sám na posledním sezení přiznal svoje překvapení a projevil lítost nad tím, že už se nebudeme vídat. Chvílemi jsem měla pocit, jako by vystupoval ze své role, byl poněkud roztržitý a na závěr navrhl rozloučit se objetím. Do té doby se fyzickému kontaktu vyhýbal. Ve svém rozpoložení jsem samozřejmě takové chování kvitovala. Teď mě ale tyto zdánlivě podružné detaily udržují v ještě větším rozechvění. Doufala jsem, že se rychle oklepu, ale nedokážu na něj přestat myslet, pátrat po detailech jeho života, doufat v setkání... cítím, že už je to přes míru. Teď váhám, jestli jsem neudělala chybu a neměla jsem setrvat v terapii a pokusit se o upřímnost nebo jestli neudělal chybu můj terapeut, když mě nechal odejít zjevně ne zcela vyrovnanou a smířenou s tímto krokem. Obávám se, že kdybych si našla jiného terapeuta, mohl by se scénář opakovat. Neumím si ani představit, že se ozvu svému "bývalému" terapeutovi, protože si nejsem jistá, že bych dokázala být v této situaci upřímná a pracovat dál z tohoto bodu. Nevím tedy, jak najít cestu ven z mé hořkosladké agonie. Samozřejmě nedoufám v jakékoliv naplnění svých pocitů náklonnosti. Spíš bych se s nimi ráda smířila a přestala si je vyčítat. Děkuji za radu či komentář, Svaťa

Svaťa zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Svaťo,

děkujeme, že jste se rozhodla svěřit naší poradně. Píšete nám, že jste ukončila terapii, která Vám na jednu stranu vyhovovala, na stranu druhou jste si však k terapeutovi vytvořila citové pouto, které ve Vás vyvolávalo výčitky. Terapii jste ukončila osobně, nepřiznala jste však terapeutovi všechny detaily, které k tomuto rozhodnutí vedly. Nyní ho nemůžete pustit z hlavy a váháte, zda jste neudělala chybu, případně zda ji neudělal Váš terapeut. Píšete nám proto o radu, jak se s celou situací vyrovnat.

Při čtení Vašeho dotazu si představuji, jak pro Vás tato situace může být těžká a zároveň nečekaná. Věřím, že pro Vás možná může být matoucí, jak k celé věci přistoupit, když Vám terapie přinášela pozitivní důsledky, zároveň se však dostala do bodu, kdy jste pravděpodobně vyhodnotila, že už v ní nemůžete pokračovat. Ráda bych Vás však podpořila v tom, abyste tuto situaci dokázala vnímat jako něco, co se v terapie reálně může stát a někdy se také stává. To, že si s terapeutem (tím spíše, pokud jde o člověka opačného pohlaví) vytvoříme otevřený vztah a cítíme důvěru a pochopení, v nás může začít probouzet hlubší city či sympatie, se kterými jste se setkala Vy. Ty mohou časem zase odeznít, můžeme je na terapii zkusit společně s terapeutem zpracovat, ale můžeme terapii také ukončit, jako jste to udělala Vy. Domnívám se, že všechny tyto způsoby řešení jsou v pořádku, pokud jednáme tak, jak to v danou chvíli cítíme a potřebujeme.

Chtěla bych také ocenit, že jste se rozhodla a dokázala terapii ukončit osobně, což bylo pravděpodobně náročné. Zároveň vnímám, že Vás dosud trápí některé nezodpovězené otázky týkající se toho, jakým způsobem byla terapie ukončena a zda terapeut neudělal nějakou chybu. Domnívám se, že terapeut by měl být schopen i při ukončování terapie poskytnout bezpečné prostředí a emoční podporu a zároveň je jeho zodpovědností udržet určité hranice adekvátní potřebám klienta. Někdy se stává, že se terapeut s klientem například při ukončení terapie obejmou, ale pokud si terapeut není jistý, zda je to vhodné, měl by se klienta například zeptat, zda s tím souhlasí. Vnímám, že nad posledním sezením stále uvažujete, ale současně čtu, že si neumíte představit, že byste z tohoto bodu mohla s terapeutem dále upřímně spolupracovat. I to je samozřejmě v pořádku a rozumím tomu, pokud to takto cítíte. Možná, že kdybyste si sama pro sebe dokázala uzavřít a přijmout celou záležitost tak, jak se stala, mohlo by Vám to přinést úlevu, která by mohla vést ke smíření s tím, co se odehrálo.

Z Vašeho dotazu cítím, že Vám tyto myšlenky zaměstnávají mysl více, než byste si možná sama přála, a napadá mě proto, zda máte ve svém okolí někoho, s kým byste tuto situaci mohla probrat – například nějakou kamarádku/kamaráda, někoho blízkého v rodině a podobně. Říkám si, že kdybyste tyto svoje pocity mohla s někým upřímně sdílet, mohlo by Vám to pomoci se v nich lépe zorientovat a ulevit si. Zároveň by pro Vás mohlo být nápomocné získat jiný pohled od někoho, kdo Vás zná a dokázal by Vám třeba i poradit. Rozumím tomu, že se může jednat o příliš citlivé téma, a proto mě také napadá, že byste případně mohla zkusit využít služeb některé z linek důvěry, kde celou situaci můžete probrat s odborníkem.

Píšete, že Vám terapie pomáhala a byla pro Vás přínosná. Přemýšlím proto nad tím, zda by přeci jen bylo možné vyhledat jiného psychoterapeuta, se kterým by Vám spolupráce mohla také vyhovovat (např. zde). Rozumím tomu, že máte nyní strach, že se může situace opakovat. Říkám si proto, zda by nebylo možností zkusit vyhledat například psychoterapeutku ženu, se kterou by vztah mohl být jiný a nemusela byste se bát toho, že dopadne stejně. Mohla byste s ní probrat i ukončení předchozí terapie a Vaše pocity, které se s tím pojí. Možná by to pro Vás mohla být cesta, jak pokračovat v něčem, co Vám vyhovovalo, a zároveň hledat řešení toho, co Vás nyní trápí.

Přejeme Vám, abyste se s celou záležitostí dokázala postupně vyrovnat a nevyčítala si ji.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
12.7.2019

Mám psychické problémy a rodiče mi odmítají najít pomoc

Dobrý den, potřebovala bych poradit, jak naložit se svoji momentální situací. Mám hypochondrii a emetofobii. Oboje spolu tak nějak souvisí, každopádně mi to hlavně každý den ničí život. S hypochondrií se potýkám už od malička, nemohla jsem s mamkou koukat na Dr. House, protože jsem si myslela, že mám všechny ty nemoci. Když mi bylo 10, hrála jsem hru na počítači, co mi táta koupil, a pak jsem si na tom návodu přečetla, že to může vyvolat epileptický záchvaty, a že prvním příznakem je cukání koutku. Hned jsem běžela za mámou a ptala jsem se, jestli mi necuká koutek a pak jsem na sebe deset minut koukala v zrcadle a hlídala se. Když mi bylo 12, myslela jsem, že mi budou amputovat nohu. Ukázalo se, že mi při operaci přeřízli nerv a že mi nic měli. Rakovina kůže je na denním pořádku od mejch čtrnácti. Když jsem loni zjistila, že babička měla leukémii, měla jsem ji taky. Za poslední půl rok už jsem “měla” žaludeční vředy, slepák, nádor na mozku, Crohnovu chorobu, GERD, rakovinu jícnu, nádor na játrech a momentálně to je rakovina vaječníků. Denně je moje první myšlenka “Co mě dneska bolí?” a úzkosti mi mimikujou příznaky. Nedávno jsem před rodičema měla panickej záchvat, protože jsem byla přesvědčená, že mi přes noc selžou všechny orgány. Když se najim, hlidam na mobilu 30 minut, jestli náhodou nemám žlučníkovej záchvat; pokud se vůbec najim... Protože mám i emetofobii. 8 let jsem nezvracela, hrozně jsem se divila, že je lidem tak často špatně a pak to přišlo. Všichni emetofobici tvrdí, že se jim potom ulevilo. Ale já ne. Moje emetofobie se rapidně zhoršila. Nejim, protože co kdybych zvracela. Nechci chodit mezi lidi, mám úzkosti v metru, když mi někdo řekne, že mu je špatně, prakticky uteču. Slyšela jsem o KBT a tak by mě zajímalo, jestli se tyhle dvě poruchy dají léčit spolu? Protože dvojí terapii mi nikdo nezaplatí. Taky vím, že je léčí psychoterapeut, ale asi bych potřebovala spíš psychiatra, protože mám i paranoidní myšlenky (všechny policejní auta co slyšim jedou ke mně domů, každej, kdo se mnou vystoupí z autobusu, si jde vytipovat můj barák a znásilní mě, nemůžu na brigádu, protože co kdyby to byl falešnej inzerát a někdo mě zabil, jde po mně portugalská policie a všichni v MHD mě sledujou a chtěj mi ublížit. Když mi bylo asi 6, tak jsem v hračkářství šáhla na plyšáka a asi měsíc jsem se bála, že se to nesmí a někdo mě zatkne). Taky moji rodiče nevěří na mentální poruchy a odmítaj mi najít pomoc, že se mám min pozorovat a začít pracovat na zahradě. Každej s depresema je debil (když jsem je měla, tak mi psychiatra sehnali, protože už je kontaktoval třetí učitel za poslední rok), protože deprese neexistujou a mám si dát čokoládu. Jsem úplně ztracená a budu ráda za každou pomoc. Děkuju.

K zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

vážíme si, že jste se obrátila na naši poradnu. Svěřujete se nám s tím, že Vás trápí hypochondrie a emetofobie a obojí ovlivňuje Váš každodenní život. Zmiňujete také paranoidní myšlenky, které vás trápí. Uvažujete o odborné pomoci, ptáte se na možností léčby obou poruch dohromady v rámci jedné terapie. Rodiče Vás ohledně léčby nepodporují, budete nyní ráda za každou pomoc.

Při čtení Vašeho dotazu mě napadá, že potýkat se s takovými obtížemi musí být asi dost nepříjemné a vyčerpávající. Zvlášť pokud vše trvá od vašeho dětství a navíc když na to rodiče reagují tak, jak popisujete. To vše asi není snadné a nedivím se vám, že se kvůli tomu teď cítíte ztracená a nejspíš nepochopená. Kvůli tomu všemu mi ale připadá důležité, že pro sebe hledáte pomoc a aktivně se snažíte svou situaci změnit. Ať už tím, že nám píšete nebo třeba i tím, že hledáte informace, které by Vám mohly pomoci.

Možností, jak se dostat k odborné pomoci, když ji rodiče nepodporují, je několik – v Praze se můžete obrátit na některé z krizových center pro děti a mládež. Bližší informace o jednotlivých centrech a jejich službách jsou k dispozici zde nebo zde. Další možností je konzultace s některou linkou pro děti a dospívající – kontaktovat můžete např. Linku bezpečí na čísle 116 111, která funguje non stop a volání na ni je zdarma. V nabídce jejich služeb je také chat, pokud by pro vás byla tato forma komunikace přijatelnější. Další možností, kam se obrátit, je v rámci školního roku školní psycholog, pokud na vaší škole nějaký je.

Mnohdy může být zdrojem pomoci také někdo blízký, komu byste se mohla svěřit. Této osobě byste mohla zkusit říct, jak vše vnímáte a že máte zájem o odbornou pomoc. Můžete popřemýšlet, jestli někdo takový ve Vašem okolí je, může jít o někoho z příbuzných či přátel. Tato osoba by vás zároveň mohla doprovodit na místa odborné pomoci (např. do zmíněného krizového centra).

Dotaz na léčbu v rámci jedné terapie by Vám nejlépe odpověděl konkrétní psychoterapeut, kterého byste ohledně své situace kontaktovala nebo ke kterému budete doporučena. V rámci psychoterapie se ale často pracuje se vším, co klient přináší, co se ho týká a není pravidlo, že v rámci jedné terapie se musí řešit pouze jeden problém. V rámci psychoterapeutického směru KBT (kognitivně-behaviorální terapie) psychoterapeuti mnohdy pracují s problémy, které popisujete. Zároveň to však neznamená, že by vám nemohl pomoci psychoterapeut pracující jinou metodou. A ve Vašem dotazu píšete také o psychiatrovi – toho můžete také kontaktovat. Psychoterapie bývá často kombinována právě spoluprací s psychiatrem, který má oproti psychoterapeutům lékařské vzdělání a kromě dalších medicínských postupů může rozhodnout také o užívání léků, pokud by to mohlo přinést zlepšení.

Na doplnění ještě přidávám informaci o tom, že existuje také možnost absolvovat psychoterapii hrazenou zdravotní pojišťovnou. Kontakty na takto placené psychoterapeuty vám může poskytnout váš obvodní lékař nebo se lze informovat u Vaší zdravotní pojišťovny.

Možností pomoci je případně i kontaktování Orgánu sociálně právní ochrany dětí (zkratka OSPOD), který hájí potřeby dětí a dospívajících a mohl by být nápomocný při komunikaci s rodiči, pokud by Váš stav odmítali řešit. Obrátit se lze případně i na Vaše obvodního lékaře.

Přejeme Vám, ať se zlepší Vaše situace a najdete vhodnou pomoc.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
11.7.2019

Připadám si jako před propastí

Dobrý den, bohuzel jsem se ocitl daleko za krizovatkou a tesne pred hlubokou propasti. Pokud bych zacal z prvu, tak mam s pritelkyni (29) po deseti letech dve deti(5,2) pracuji na smeny vcetne nocnich praci, prace neni tezka, ale psychycky patri dosti obtizna. Problem nastal po narozeni prvni ho syna, kdy jsem prave zmenil na tuto praci, jsem hodne unavemy po nocnich, tedy rad bych potreboval doma porozumeni a potreboval bych vypnout hlavu, ackoliv pritelkyne by tadsi stale letala nekam do restauraci a na disco - ackoliv jsem se snazil vyjednat nejake porozumeni, tak vzdy mi bylo receno, ze je take unavena (je na materske, ale pokud mam volno, tak jde pracovat jako kadernice cca 2 zakaznice a cca 1/2 dne pryc), pozdejk jsem byl jsem presvedcen, ze by bylo dobre se prestehovat k tchyni z duvodu, ze umrela babicka at nezustane na rodinny dum sama, tedy jsem kyvl, rd vypadal jako zanedbany, jelikoz na to nikdo leta nesahal, chtel jsem tedy velkou rekonstrukci, éfd se prepsal na me a na pritelkyni na 1/2 na kazdeho a tchyne se dala jako vecne bremeno, cas na vyrizeni stavebniho povoleni, me naprosto vycerpalo, vsude nejaky problem, pristi tyden ma prijit firma a me vcera banka zamitla hypoteku z duvodu chybmych pravnich listit a miselo to byt ukonceno, dotoho se mi rozbilo auto a obrovske problemy opravit, priprava na stavbu me uz stalo 400tisic mnoho casu a stresu, pritelkyne na me stale rve a neni na ni vubec spoleh, tedy delam si radsi vse sam, vzdy at udela nejakou chybu tak vzdy za to muzu ja, nebo nekdo jiny, nema rada mou mamku, tatku nevyhledava, ale nema problem(ackoliv nam rodice dali 3miliony na rekonstrukci a ja si musim jeste pukcit 2miliony) nildy nehlidali ani jednoho syna, jsem z toho nestastny, mel jsem konicka pocitacovou hru kde byla super komunita lidi, bylo zle, musel jsem se tedy zbavot pc, do hodpody nechodim, vyhybam se lidem, aby nebyl nejaky problem, jelikoz je hodne zarliva, zacal jsem silne nesnaset ruzne akce, ackoliv pokud pritelkyne nekam odjede a ja si vemu kluky sam, tak jsme vsichni tri moc stastny a super poslouchaj. Prave jsem si koupil kytaru, ackoliv mi to bylo vymlouvano, ale je to muj sen si zahrat s mim tatou (74) a beru to jako vyzvu a jako jediny motor se synama, ale obcas mam cerne myslenky, odejit bez rozlouceni a jit se obesit, jelikoz mi chybi smysl zivota, ale stale si rikam kdo by se finanacne o postaral. Dekuji za jakoukoli odpoved Martin

Martin zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Martine,

děkujeme za důvěru, se kterou jste se na nás obrátil. Píšete nám o své rodině, o přítelkyni a synech, které s ní máte. Vyčerpává Vás práce na noční směny, do toho přemýšlíte o rekonstrukci rodinného domu, ale to se nyní komplikuje. Přítelkyně Vám některé věci vyčítá, navíc jste přestal hrát pc hru, kterou jste hrával, a vyhýbáte se lidem, aby přítelkyně nežárlila. Vymlouvala Vám také zakoupení kytary. Občas máte černé myšlenky, napadá Vás, že byste se šel oběsit a budete rád za jakoukoliv odpověď od nás.

Na úvod chci ocenit Vaši velkou snahu o to, aby se Vaši blízcí měli co nejlépe. Je vidět, že tomuto cíli věnujete mnoho energie, což je obdivuhodné. Zároveň je vidět, že všechny uvedené věci jsou hodně vysilující a je proto důležité, že pro sebe hledáte podporu. Důležitý jste kromě Vašich dětí a přítelkyně také Vy a zasloužíte si pomoc a pochopení.

Ke zmíněným černým myšlenkám Vám chci napsat, že někdy se každý z nás může vlivem nepříjemných okolností dostat do situace, kdy se cítí na dně a bilancuje nad životem. Velmi často se ale i s těmi nejnáročnějšími událostmi dá nějak pomoct a nepříjemná období se dají překonat. Proto pokud se nyní cítíte nešťastný a vyčerpaný, můžete zvážit následující možnosti pomoci, které mohou Váš současný stav zlepšit.

První možností je psychoterapeut, se kterým lze probrat vše, co považujete za důležité. Dá se s ním také hovořit o Vámi zmíněném smyslu života, tom, v čem ho spatřujete a do budoucna spatřovat chcete. Tématem může být také práce a bydlení. Společně s terapeutem je možné hledat cesty, jak práci i bydlení nastavit k Vaší větší spokojenosti.  Kontakty na psychoterapeuty lze dohledat na tomto webu.

Zdrojem pomoci Vám mohou být také příbuzní nebo přátelé z Vašeho okolí. Je možné, že někdo z nich řešil podobné problémy ohledně bydlení jako Vy a mohl by Vám nyní poskytnout nějaké tipy či doporučení.

Zmiňujete také neshody s přítelkyní a volnočasové aktivity. Je pochopitelné, že chcete mít nějakou svou činnost (ať už pc hru nebo kytaru), která Vás baví a u které si odpočinete. Na to má právo každý člověk a je to součást udržování psychického zdraví. Pokud ohledně toho (ale i jiných věcí) máte s přítelkyní spory, dala by se využít rodinná poradna, kde byste sám nebo ideálně i s přítelkyní mohli probrat, jaké máte oba představy a jak by je šlo sladit ke spokojenosti vás obou. Kontakty na poradny je možné dohledat zde.

Pokud byste měl pocit, že myšlenky na sebevraždu sílí, možná byste mohl zvážit také návštěvu psychiatra. Psychiatr je na rozdíl od výše zmíněných odborníků lékař a mohl by s Vámi probrat Vaše obtíže z lékařského hlediska.

Svůj příběh můžete také více probrat s některou linkou důvěry. Kontakty jsou k dispozici zde. Pokud byste se kvůli sebevražedným myšlenkám ocitl v akutním ohrožení života, kontaktujte telefonickou linku 155.

S přáním nalezení pomoci a zlepšení Vaší situace

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
11.7.2019

Ač se snažím sebevíce, cítím, jak partnerka chladne.

Dobrý den. Ač se snažím sebevíce, cítím jak partnerka chladne. Pořídili jsme nedávno starší dům, který rekonstruuji. Většinu času trávím tam a partnerka ani nevkročí přes práh. To je v pořádku, nechci aby dělala těžkou práci, ale ani mě tam nenavštíví i když jsem to mnohokrát zmiňoval. Vždyť to má být naše společné bydlení. Údajný důvod, nemám čas. Ve volném čase se snažím věnovat partnerce, ale jakýkoli můj návrh na strávený čas s ní je negován s odůvodněním, není mi dobře, jdu spát… Ještě před nedávnou dobou byl vztah pěkný, teď z něho cítím jakýsi chlad. Sex dříve cca jednou týdně i častěji, nyní jednou za měsíc i déle. Na mé dotazy jestli se něco děje, odpovědi že ne, ať toho nechám. Těhotná není. Děkuji za rady.

Aleš zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Aleši,

děkujeme, že se na nás obracíte se svým dotazem. Píšete, že ve Vašem vztahu pozorujete partnerčino ochladnutí oproti tomu, jak to bylo dříve. Snažíte se partnerce věnovat, ale setkáváte se negací, s tím, že partnerce není dobře nebo jde spát. Zkoušel jste se jí zeptat, jestli se něco děje, ale odpověděla Vám, že ne, a ať toho necháte. Chtěl byste poradit, co dělat.  

Z Vašeho dotazu mi zní, že Vás tyto změny, které ve Vašem vztahu vnímáte, nějakým způsobem trápí a rád byste zjistil, co se děje. Dovedu si představit, že když Vám na Vašem společném životě záleží, investujete do něj čas a sílu do budování společné bydlení, rád byste se u partnerky setkal s podobnou, pozitivní odezvou. Říkám si, jestli se máte v takovéto období na koho obrátit ze svého okolí, například přátele či rodinu, s kým to můžete také probrat. Naši blízcí nám mohou nabídnout podporu, jiný úhel pohledu i vyslechnutí. Může být úleva si o tom promluvit s někým, komu důvěřujeme.

Bohužel Vám nedovedu odpovědět na to, co za chováním partnerky stojí. K tomu se můžete dobrat společně s přítelkyní a přijde mi dobré, že jste se o tom s ní už pokusil promluvit. I když se jí o tom při předchozích pokusech mluvit nechtělo, i tak by mohlo být dobré vyzkoušet to znovu. Můžete zkusit vytvořit atmosféru, která je na řešení těchto osobních věcí vhodná, vybrat klidný moment, kdy vás nikdo neruší. Můžete také partnerce dopředu říct, že byste si s ní chtěl sednout a probrat některé věci, které ve Vašem vztahu vnímáte. Můžete jí zkusit říct, jak Vám teď poslední dobou ve vztahu je - například, když máte sex méně často, než jste měli dříve, a že byste si některé věci přál tak, jak byly dřív. Spolu s tím by bylo dobré dopřát partnerce dost prostoru na to, aby mohla říct, co má na srdci ona a vyslechnout ji, i kdybyste měli na některé věci jiné názory.

Pokud by byla takováto konverzace obtížně realizovatelná, vždycky se můžete obrátit na pomoc partnerského poradce. Partnerského poradce můžete navštívit jak sám a probrat s ním některé možnosti toho, jak takovouto konverzaci s partnerkou vést a co může v takových situacích pomoct, ale také jej můžete s navštívit s partnerkou společně, pokud by o to stála. Může být nápomocný pohled někoho třetího, z venku, kdo vidí situaci možná jinak a může tím pádem tento pohled nabídnout Vám.

Přejeme Vám, aby se situace ve Vašem vztahu brzy vyjasnila.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
10.7.2019

Co mám dělat se synem, který chce jen přežívat?

Dobrý den,máme před rozhodnutím, kdy na základě mého i manželova opakovaného dotazu k našemu synovi 28let,kdy již po dobu 4 let od školy minimálně pracuje,tj... Stále bez plného zaměstnání většinu dne i noci pouze polehává na posteli sleduje filmy či hraje hry a nemá se k tomu pracovat denně a tím mít na vše, co by rád užíval a chtěl. Cca 4 roky s ním opakovaně na toto téma mluvíme, nikdy jsme neměli problém v komunikaci do jeho asi 20 let...a jeho současné odpověďi jsou, např. Nebudu vysedavat v kanceláři, když mohu ležet doma Atd.Neni to neschopný muž, vždy dělal rád spoustu věcí, ale od školy tomu až tak není. Žije sám, vaří a pere si sám, platí si vodu,plyn,elektřinu a své jídlo sám. Na platbu telefonu,či benzínu a skutečne částky nájmu nemá dostatek výdělku. Prý mu vyhovuje přežívání. Chceme mu v dobrém dát poslední šanci tj.do nasl. týdne se buď zcela vydat tzv.do světa se sbáleným batůžkem a nebo ihned zahájit jakoukoliv denní práci, tj.nejenom 3x2h za týden a tj. získat větší plat a tzv. pravidelný režim. Již jsme ho na to opak. upozorňovali naposl. před 3 měsíci a stále se nic neděje. Máme čekat dále a nebo je správné udělat tento zásadní krok? Předem děkuji za odpověď. Jana

Jana zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jano,

děkujeme, že se na nás obracíte se svým dotazem. Chtěla byste vědět, co dělat se synem, který nemá plné zaměstnání a většinu dne a noci pouze polehává na posteli a sleduje filmy či hraje hry. Se synem jste o tom zkoušeli mluvit, naposledy před třemi měsíci, ale stále se nic neděje. Váháte, co s tím dělat, a uvažujete o tom, že by si měl najít stálou práci nebo vyrazit do světa se „sbaleným baťůžkem", ale nevíte, zda je správné tento zásadní krok udělat.

Ze čtení Vašeho dotazu mám pocit, že jde o dlouhodobý problém a dovedu si představit, že už Vás to může po té době zmáhat. Tím spíše, když už jste se pokoušeli tento problém se synem řešit, ale bezvýsledně. Také si říkám, že když jde o Vašeho syna, může být těžké se odhodlat k některým krokům a chápu, že přemýšlíte nad tím, co je vlastně správné. Zároveň rozumím tomu, že se současnou podobou jeho života nesouhlasíte a že byste si přála, aby se změnil. Není vždycky možné ovlivnit to, co budou dělat druzí a jak se budou k životu stavět, ale můžeme ovlivnit to, jak máme nastaveny své hranice. Pokud Vás tato situace stresuje a znesnadňuje Vám život, přijde mi na místě ji řešit nejen s ohledem na syna, ale také na sebe a na to, co potřebujete v životě Vy. Podržet si své hranice toho, co ještě budeme akceptovat může být těžké, zvlášť, když se máme postavit proti lidem, na kterých nám záleží a které milujeme. Váš nápad postavit se za své potřeby a nastavit synovi mantinely mi dává smysl. I když pak může být pro Vašeho syna těžké to akceptovat a pro Vás tyto podmínky dodržet, myslím si, že má smysl tuto situaci řešit už jen proto, abyste se postavila sama za sebe a netrápila se situací, která je pro Vás dlouhodobě nepříjemná.

Říkám si, jestli máte ve svém okolí přátele, se kterými byste mohla tuto situaci sdílet a svěřit se jim se svými obavami a pocity. Pokud mají také děti, třeba by mohli mít vlastní vhled a názor na to, co by mohlo pomoct, mohou Vás vyslechnout a nabídnout podporu. Může být také dobré sdílet se pocity s manželem, říct mu, že byste od něj potřebovala oporu a domluvit se, abyste byli při řešení této situace jednotní a stát při sobě. Také se můžete obrátit na služby rodinné poradny. Tyto poradny se zabývají situacemi podobnými té Vaší a mohou posloužit jako „třetí strana", která může vidět věci jasněji a střízlivěji. Tuto poradnu můžete využít jak sama a mluvit s poradci o věcech, které momentálně prožíváte, ale také se synem i dalšími členy rodiny. Poradna může poskytnout prostor pro všechny, aby se k danému problému vyjádřili, a může poskytnout podporu i synovi, pokud by o to stál a pokud by ji v tomto období potřeboval.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo situaci s Vaším synem úspěšně vyřešit.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
10.7.2019

Přestávám zvládat život napůl

Dobrý den, jsem doktoranda a přestávám to zvládat. Co přestávám zvládat? Tenhle život napůl. Abych vyšla s penězi, mám několik zaměstnání (flexibilních), plus na katedře mi byli předány nějaké agendy, do toho plnění předmětů a dizertace. Byla jsem tak nadšená, když jsem se dostala (po škole jsem rok a půl normálně pracovala než jsem se rozhodla, že chci na doktorát), všechno šlo fajn a najednou jsem začal vidět do toho, co se děje na katedeře víc a víc. Cítím se izolovaně, bez vize (stále si opakuju, že to já si musím vytvořit vizi a za ní si jít, ale copak to jde bez zpětné vazby, pouze s požadavky, co všechno MUSÍM splnit - ačkoliv nic z toho se netýká dizertace). Je mi sice dokola opakováno, jaké máme skvělé podmínky (zvlášť po zvýšení příspěvku). Lidé spoluna katedře nemluví (pokud ano, tak o tom nevím), mají strach, snižují se pracovní úvazky pracovníkům, aniž by o tom byly informováni. Prostě si i říkám, no jo i kdybych měla po doktorátu, tak není o co stát. Mám přítele na jiné fakultě a má tam partu a dělají spoustu akčních projektů. Nevím, co s tím. Na druhou stranu to nechci opustit - téma mě zajímá, myslím, že jsem dost dobrá pro akademickou sféru, hodně vyjíždím (konference a tak, abych načerpala energii odjinud) a nechci aby mě tohle prostředí položilo. Nevím, co s tím. Občas večer brečím, protože mi je úzko z toho, jaký život žiju.

Lucie zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lucie,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Píšete nám, že děláte doktorát, a i když jste zpočátku byla nadšená, přestáváte svůj život napůl zvládat. Cítíte se bez vize a izolovaně, lidé spolu v práci nemluví, ale zároveň to místo nechcete opustit, protože Vás téma zajímá a myslíte si, že jste pro akademickou sféru dost dobrá. Nevíte, co s tím a občas večer brečíte.

Při čtení Vašeho dotazu mě napadá, jak pro Vás situace asi musí být složitá. Nastoupila jste do práce, ze které jste byla nadšená a stále Vás zajímá, avšak na druhé straně musíte mít několik zaměstnání a občas si říkáte, že i kdybyste měla po doktorátu tak není o co stát. Podobné pocity zažívá řada doktorandů. Akademická sféra bývá velmi zajímavá a plná možností, ale někdy sebou nese také určitá úskalí, která však mohou být i dočasná. Napadá mě, zda jste si o tom měla možnost promluvit s někým z kolegů třeba mimo školu nebo při obědě. Nemusíte mít hned celou partu, abyste mohla sdílet své pocity. Možná byste v někom z kolegů našla spojence nebo byste zjistila, jak to prožívá někdo jiný a jaké zvládací mechanismy používá. Přemýšlím, že byste mohla zkusit vyhledat i doktorandy, kteří již studium ukončili a zeptat se jich na zkušenosti a zda se třeba necítili podobně, nebo i na to, jak třeba oni hledali svou vizi. Možná zjistíte, že jsou podobné pocity v jisté fázi studia normální a najít vizi může nějakou dobu trvat. Vnímám, že je ve Vás určitý rozpor. Říkám si, že na jednoho člověka toho může být mnoho a je normální pociťovat úzkost a občas si pobrečet. Je však důležité se zamyslet nad tím, jak moc úzkost do našeho života zasahuje. Pokud si uvědomíme, že už je to moc, je dobré s tím něco dělat a její vliv zmírnit, je proto dobře, že se o své pocity zajímáte.

Napadá mě, zda ve Vašem okolí nemáte někoho, například přítele, s kým byste si o svých starostech, nejen se studiem, mohla promluvit. Někdy nám může pomoci svěřit se druhému a vědomí toho, že na strasti nejsme sami. Možná byste mohli společně vymyslet, jak ve volném čase přijít na jiné myšlenky. Také byste mohla navštívit terapeuta nebo psychologa (kontakty na ně najdete například na této stránce), kterým byste se mohla svěřit se svými úzkostmi a společně byste mohli přijít na to, co by Vám ve Vaši situaci mohlo pomoci a co by šlo dělat pro to, aby Vás prostředí, ve kterém jste nepoložilo. Možná by Vám dokázal pomoc najít i vizi, kterou teď postrádáte.

Přejeme Vám, abyste žila život podle svých představ.

Tým poradny    

skrýt odpověď ↑
7.7.2019

Jak mám říct rodině, že jsem si našel přítele?

Dobrý den, na začátek chci říct, že jsem bisexuál. Měl jsem už pár vztahů s holkama i klukama. Jde o to, že jsem si našel přítele, kterého miluju a vím, že s ním chci být už na pořad. Okolí se s tím popralo dobře a i v práci ok, ale jde o to jak to říct rodině. Toho se bojím nejvíc.. Děkuju za Vaši pomoc.

Ladislav zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Ladislave,

píšete nám, že jste si našel přítele, se kterým chcete být napořád, ale nevíte, jak to říct rodině. Bojíte se toho.

Říkám si, jak je pro Vás asi složité říct rodině o tom, že jste si našel přítele. Víte, že ho milujete a zároveň pociťujete obavy z toho, jak budou reagovat. Je běžné, že lidé ve Vaší situaci mají ze svěření se obavy, ale může se stát, že druzí to přijmou lépe, než čekáme. Některým rodinám trvá o něco déle to přijmout, proto je dobré být trpělivý a dát jim čas. Chtěla bych však ocenit, že jste se s tím dokázal svěřit svému okolí, lidem v práci a také, že jste to napsal nám. I to mohlo vyžadovat velkou odvahu. Pokud by se stalo, že by to Vaše rodina nepřijala, můžete mít podporu právě ve vašem okolí.

Napadá mě, zda ve Vaší rodině není někdo, o kom se domníváte, že by si s Vámi mohl o Vašem příteli promluvit. Mohl byste to říct nejdříve jemu, nemusíte to ihned říkat všem. Možná byste pak mohli společně popřemýšlet nad tím, jak informaci sdělit zbytku rodiny. Bylo by fajn popřemýšlet o době, která by na to byla vhodná (například když je na popovídání dostatek času, soukromí a dobrá atmosféra). Lze se také podívat na stránky https://www.sbarvouven.cz/, kde si můžete přečíst podobné příběhy, jako je ten Váš a případně se také poradit s mentory, kteří si podobnou situací mohli projít. Nejen, že byste se jim mohl svěřit s tím, jak se cítíte, ale také byste možná zjistil, jak na to šli ostatní. Jestliže byste cítil potřebu rozebrat Vaše starosti podrobněji a vymyslet například plán, jak to rodině sdělit, můžete se obrátit i na terapeuta.

Přejeme Vám, aby rozhovor s rodinou proběhl dobře.

Tým poradny 

skrýt odpověď ↑
7.7.2019

Chci pomoct mámě a bojím se zkoušek

Dobrý večer, chtěla bych se Vám s něčím svěřit a případně najít řešení. Všechno to začalo přred rokem a pul, kdy mě opustila prababička a pradědeček. Moje maminka byla dost slabá řešit notáře s moji babičkou (její maminkou) tak jsem to vše řešila já, ikdyž jsem ještě nebyla plnoletá. Babičku (maminku me matky) jsem milovala nadevše. Upřímně jsem si s ní i více rozuměla. Byly jsme nejlepšími kamarádky. Bohužel ale babička onemocněla. Nejdříve ji doktoři ze všeho vyléčili a už měla jít z nemocnice domů. Byl pátek 19.1. a já byla ve škole. Přišla mi zpráva od maminky “po škole přijeď hned domu”. Když jsem se zeptala proč, tak mi řekla, že to z ničeho nic babička Eva nezvládá a dlouho tu nebude. Okamžitě jsem vyrazila do nemocnice. Je to pro mě těžké psát, nikomu jsem to neřekla. Když jsem dorazila do nemocnice, babička se klepala, vůbec se mnou nemluvila. Chytla jsem jí za ruku a najednou (jako to bývá ve filmech a v hororech, tak jí stekla poslední slina z pusy a najednou nedýchala nic. Okamžitě jaem zavolala sestřičku a ta mně po pár minutách řekla, že se můžu ještě naposled rozloučit. Babička pro mě byla víc jak maminka a tatínek. O dost více mi rozuměla a poslední 2 roky jsem s ní trávila skoro každý den. Bylo to pro mě strašné, vidět umřít někoho tak blízkého. Nicméně jsem si o pár dní později našla přítele a ten mě z toho na chvíli dostal Nicméně po šťastném ročním vztahu to začalo skřípat a přítel mě podvedl. Takže přišel rozchod a s tím i další problemy a také souvisejíci s babičkou (jež jsem vložila do něj). Začala jsem mít problémy i s jídlem. Nejedla jsem. Rodiče moje se hádali a vypadalo to na rozvod. Nicméně jsem si vyhledala pomoc u psycholožky a později i psychoterapeutky a dostala jsem nejříve léky na úzkosti (atarax) a později i slabší antidepresiva. Brala jsem je a začínalo to být lepší. Jenomže jsem se méňe soustředila na školu a začala mít špatné známky. Měla jsem problémy se soustředěním. Do toho všeho jsem si dělala výcvik v autoškole. (Bylo to ještě před zjištěním všech těch psychockých problémů). V autoškole jsem schytala opravdu zlou lektorku. Častokrát mě plácala (tím, že jsem měla i škrábance) často jsem nosila i nalakované delší nehty, což jí vadilo, ale já si tím kompentovala to, že se cítím ošklivá. Z těchto starostí jsem ten stres začala zajídat a přibrala jsem pár kolo navíc. V autoškole od lektorky jsem pak slyšela “když jsi jsem přišla, tak by byla větší páratko, teď si dost přibrala” přijde mi to dost neprofesiální. Nicméně tím, že jsem měla problémy, jaký jsem měla, tak jsem si v té době říkala, že je to pouze tím, že jsem citlivější. Nenapadlo mě, že se může jednat o šikanu. Po pár modřinách a škrábanců jsem to řekla mámě. Ale už mi zbývalo pár hodin v autoškole a měla bych to navždy za sebou. Dokončila jsem výcvik. Teď už jsem dělala písemné zkoušky. Nějak jim vypadl internet a já z toho byla dost ve stresu. Chtěla jsem to už mít za sebou, pak jít jen na jízdy a zlé lektorky se pro vždy zbavit. Nakonec jsem zkoušky dělala po 4,5 hodinovém čekání. Bohužel jsem zkoušky o bod nedala (myslím, že hlavní příčina byla nervozita a stres z problemů co potom) je dost možné, že jsem něco zanedbala, ale učila jsem se oravdu pilně. Nicméně slova lektorky “neozývej se mi do tý doby, než nebudeš mít ze testů 100%, nechci tě vidět.” Poté se v mé hlavě vytvořil komplex a od té doby, už nic nedávám. Řekla jsem si, že to ještě zkusím a počítala jsem s termínem, který mi řekla. Bohužel měl interval skoro 2 měsíce, ale učila jsem se. Pár týdnů prěd opravnýma zkouškama mi lektorka napsala, že nemůže. A ze 2 měsíců se staly už 4. Jednou mi mezitím termín dala, ale já nemam sílu na to jí vůbec vidět. Snažila jsem se s problémama svěřit mamince, ale ta jich má taky dost a nechci ji obtěžovat. Sama užívá prášky na psychické problémy. Vždy když jsem za ní přisla, následovaly její problémy a její špatná nálada. Tím, že už neměla nikoho z rodiny (krom manžela, mého tatínka) tak se svěřovala hodne mně. Nedávala jsem to znát, ale často jsem plakala v noci v pokoji a nechtěla ji zatěžovat svými problémy. Od té doby mám strašné konplexy z testů (že je nedám) z toho, že jsem špatná. Nicméně do toho všeho začal můj táta udržovat kontakt s některými ženami. Nejdřív jsem si myslela, že se jedná o kamarádky, ale později (včéra) jsem slyšela rodiče, jak se strašně hádají kvůli tomu, že mamka přisla na to, co si píšou (bůh vi, co ještě více) bylo mi mizerně. Zaponněla jsem zmínit, že jsem přibrala z všech těch starostí a něco kolem 10ti lidí mi říkalo dokola, teď si přibrala, jsi tlustá i z rodiny(teta, bratranec atd.) začala jsem z toho mít takové starosti, že jsem občas i přemýšlela jídlo vyzvracet. Nicméňe nechci dopadnout špatně a už jen kvůli mamince nechci. Ale přestala jsem jíst. Pak mi po každém jídlu bylo zle. To jsem vyřešila s lékařkou, která mi předepsala dietu, kterou dodržuji. Dokonce mě dnes i dostala reklamace hodinek. Rozbily se mi, tak jsem je reklamovala a reklamaci mi neuznali (hodinky za 7 tisíc) Vzalo mě to, jako kdyby to byla zkouška a já zas neuspěla. Nějak nevím, jak se z tohohle kruhu dostat. Nicméně už 3 měsíce přášky neberu, ty jsem vysadila podle psychoterapeutky možná o trochu dřív, ale potřebovala jsem se soustředit na testy a stejně to nejde. Nicméně návštěvu psychologa nezvažuji, nějak mi nepomohl a další prášky brát nechci, protože se poťrebuji soustředit na čtvrtý ročník a zvládnout maturitu. Nemáte nějaké řešení? Nějak jak bych pomohla mamince a sobě? Ja si říkala, že to chce čas, ale uz je to od minulých Vánoc. Děkuji a omlouvám se za dlouhou zprávu, Jana.

Jana zobrazit odpověď ↓
 

Milá Jano,

děkujeme, že jste se nám svěřila se svým příběhem. Píšete o tom, co se stalo v posledním roce a půl, mimo jiné o úmrtí prarodičů a babičky, o autoškole a lektorce, jejíž chování k Vám se Vám nelíbí nebo o mámě a o sporech rodičů. Zmiňujete také problémy s jídlem a obavy z maturitního ročníku ve škole, který Vás čeká, protože sama sobě připadáte špatná. Ptáte se nás, jak byste mohla pomoct mámě i sobě.

Náročných událostí, které se Vám staly nebo které ještě probíhají, není málo, a nedivím se, že pro sebe hledáte pomoc. Zároveň u toho ale nemyslíte jen na sebe, ale ptáte se i na možnosti pomoci pro Vaši mámu, což by na Vašem místě nedokázal každý. Je od Vás hezké, že na mámu berete ohledy a snažíte se pro ni být dlouhodobě oporou.

Pokud jde o autoškolu - je mi líto, s čím se ze strany lektorky setkáváte a jaký mělo ukončování autoškoly zatím průběh. Pokud chápu správně, že Vám lektorka kromě nepříjemných komentářů také fyzicky ubližuje, není to z její strany v pořádku. Dále s touto paní spolupracovat nemusíte a můžete zakončení autoškoly vykonávat jinde, pokud se jedná o lektorku konkrétní autoškoly a nikoliv zkušební komisařku. Bližší informace ohledně postupu lze získat buď na městském úřadu, případně pro bližší informace kontaktovat některou z občanských poraden. To lze i nezávisle na místě Vašeho bydliště a anonymně.  Kontakty na občanské poradny jsou k dispozici zde.

Podporu v náročných situacích může člověk získat např. od blízkých osob ve svém okolí. Napadá Vás někdo, s kým by se daly uvedené věci probrat? Sdílení s blízkými může často přinést pochopení, úlevu a může být zdrojem pomoci.

Kromě pomoci blízkých lze vyhledat i odbornou pomoc. Píšete o tom, že nezvažujete návštěvu psychologa, protože Vám nepomohl a že nechcete brát prášky.  Ať nedojde k nepřesnostem - léky předepisuje psychiatr, který má zdravotnické vzdělání. Psycholog ani psychoterapeut léky nepředepisuje a rozdíl mezi psychologem a psychoterapeutem je v tom, že terapii poskytuje psychoterapeut. Pokud nemáte dobrou zkušenost s psychologem, je možné, že psychoterapeut by Vám vyhovoval lépe, protože s Vámi popsanými tématy může být terapie nápomocná, může poskytnout prostor pro zpracování náročných událostí a zároveň může být inspirací pro další kroky (např. jak zvládnout maturitní ročník). Pokud nemáte dobrou zkušenost ani s psychoterapeutem - nemusí to znamenat, že Vám tento typ pomoci nemůže být užitečný. Psychoterapeuti používají různé techniky a je možné, že Vám nevyhovoval právě používaný přístup nebo Vám zrovna neseděl konkrétní člověk. Pokud by to tak bylo, možná by ještě stálo za to zkusit někoho jiného. Kontakty jsou k nalezení  zde.

V kontaktu s psychoterapeutem může být i Vaše máma. S tím, že každá můžete chodit za někým jiným, nemusí jít nutně o jednu stejnou osobu. Je obdivuhodné, že mámě nasloucháte a snažíte se jí být nablízku v těžkých chvílích, zároveň ale někdy může být náročné nebo nereálné vypořádat se s některými tématy a problémy bez odborné pomoci. Proto můžete zkusit s mámou probrat tuto možnost třeba s tím, že o ni máte nyní starost a chcete jí pomoct. Možností je i docházení do manželské a rodinné poradny, pokud byste chtěly docházet někam společně. Kontakty jsou k dispozici zde.

K tématům reklamace hodinek a lékařka - chci říci, že odmítnutí reklamace nemusí vůbec souviset s Vámi a s danou závadou by byl odmítnut možná každý reklamující. Některé věci v životě není v našich silách ovlivnit a nejlepším, co lze udělat je, když přijmeme, že se občas dějí. Naopak ohledně Vašich schopností vidím pozitivum v tom, že tam, kde situace ovlivnit jde, tam se Vám to daří a statečně bojujete. Například jste ve spolupráci s lékařkou dokázala vyřešit problémy s jídlem a držíte předepsanou dietu. Je skvělé, že přemýšlíte nad svým stravováním a víte, že přestat jíst nebo jídlo vyzvracet není nejlepší cesta. S lékařkou můžete nyní také probrat i užívání léků a jejich účinky na Vás. Může to vést k tomu, že zmizí potíže se soustředěním a budete se cítit lépe. Napadá mě také, že případné trvající snížení soustředění kvůli lékům by se dalo nějakou citlivou formou probrat se školou, která by případně mohla zohlednit užívání léků a ztížené podmínky pro studium, pokud by se situace nelepšila.

Přejeme Vám, ať je lépe Vám i mámě a nic Vás netrápí.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
4.7.2019

Má partnerka mě odmítá jako dominu

Už nevím jak dál, žiji v partnerském vztahu se ženou, která má ráda "sado-maso". V tomto směru je submisivní, ale odmítá mě jako dominu a zhroutil se nám tím tak celý vztah. Stalo se to před půl rokem, když si s kamarády užila beze mne a dostalo se jí tohoto potěšení. Od té doby odmítá mě i když tvrdí, že mě miluje. Neustále se hádáme, vyčítáme si a nejsme schopné společné řeči. Již nevím jak dál, je to láska mého života a ztratila jsem s ní vše na čem mi záleželo. Prosím jak mám postupovat?

Mišanda zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme Vám za Vaši důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o Vaší partnerce, která je submisivní a má ráda praktiky založené na submisi a dominanci. Vás ale jako svoji dominu odmítá, i když tvrdí, že Vás miluje. Nyní se velmi často hádáte a nedaří se Vám komunikovat. Vám na partnerce velmi záleží a ptáte se nás, jak nyní máte postupovat.

Sexualita bývá důležitou součástí partnerských vztahu a případné potíže v této oblasti se mohou promítat i do dalších aspektů. Říkám si, jaké pocity nyní asi prožíváte, možná zmatení, beznaděj, vztek nebo i řadu dalších. Myslím, že všechny jsou pochopitelné a jen málokdo by na Vašem místě zůstal zcela bez emocí. Svěřujete se nám, že máte pocit, že jste ztratila vše, na čem Vám záleželo. Chápu, že to tak nyní můžete cítit, ale ráda bych Vás podpořila v tom, abyste se nevzdávala. Je zjevné, že Vám na přítelkyni záleží a současná situace může být jen etapou vašeho vztahu, kterou můžete za čas překonat. Pokud by se ale stalo, že se situace nezlepší, může být dobré nezůstat na to sama. I když je téma Vaší neshody s partnerkou velmi intimní, alespoň z části jej můžete sdílet s někým z Vašich přátel nebo členů rodiny. Je možné, že někdo z nich už někdy řešili situaci, kdy mu ve vztahu vázla komunikace nebo se nedokázali na něčem důležitém shodnout. S takovým člověkem si můžete popovídat například o tom, co jim pomohlo komunikaci navázat nebo dojít ke kompromisu. Často také lidem od jejich trápení uleví, pokud o něm mohou s někým mluvit, i proto by pro Vás takový rozhovor mohl být přínosný.

Právě proto, že je toto téma poměrně osobní a komplexní, nemůžeme Vám poskytnout univerzální návod na další postup. Pokud s partnerkou nedokážete nalézt společnou řeč, můžete zkusit navštívit rodinnou poradnu nebo párovou psychoterapii. V obou případech by Vám odborník při rozhovoru mohl asistovat a usnadnit Vám tak hledání pro obě přijatelného řešení. Poradnu nebo psychoterapeuta můžete navštívit i sama a s odborníkem probrat celou situaci detailněji tak, aby Vám mohl poskytnout radu co možná nejvíce na míru. Párového i individuálního psychoterapeuta můžete nalézt třeba zde. Pokud byste chtěla podrobněji řešit téma intimního života, můžete se obrátit i na sexuologa, na kterého lze nalézt kontakt například na www.znamylekar.cz

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo s partnerkou najít společnou řeč.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
4.7.2019

Mamka mě bije a uráží mě

Dobrý den předem se omlouvám za gramatické chyby můj příběh je takový už od nějakých 6 let nebydlíme s otcem utekli jsme od něho protože nás týral .. ale tohle není ono od té doby co jsme zdrhli já mamka a brácha tak se toho změnilo :( bohužel k horšímu moje mamka mě začala mlátit tahat za vlasy jednou mi dokonce málem vykloubila čelist jen kvůli toho že si něco smyslela co nebyla pravda tehdy tam byl brácha i babička ani jeden z nich se mě nezastali .. nadává mi mlátí a několikrát na mě chtěla zavolat sociálku a tak ani nevím proč jen kvůli puberty ? nechápu taky mi pořád připomíná že jsem zrovna jeho dcera .. a bráchovi strašně nadržuje protože on není jeho jen já .. pořád mi to cpe do pusy že jsem zrovna jeho .. štve mě to já za to přece nemůžu taky nemůžu za to že ve škole mám špatný známky převážně čtyřky a nejsem jako můj brácha který má jedničky dvojky maximálně jednu trojku pořád si myslí že jednou budu jako on a proto taky po mě řve nevím ona nedokáže pochopit že jsme každý jiný a nebudeme stejní bolí mě to když vidím jak se k němu chová a pak ke mě ... ho nemlátí nic .. ale mě ano jednou u jedné hádky jsem jí řekla "mě mlátíš a tak a ho vůbec ne co ti vadí ? že jsem zrovna od něho dcera ?? " a ona mi na to odpověděla " já tě mlátím ? ne co tady taháš zrovna tvého fotra ? " jen ze strachu jsem jí řekla " ne nemlátíš mě ... " ano občas si říkám že ona jako moje máma lituje toho že jsem zrovna její dcera .. mrzí mě to všechno s ní si o tom nemůžu promluvit protože vždy kdy se o to snažím skončí to hádkou ... protože máma se to snaží celé popřít proto už to ani nezkouším si o tom s ní promluvit vím že by to bylo bezradné ... nevím co mám dělat .. ona ani neví že po nocích si vypisuji s kamarády na dálku a svěřuji se jim ona neví to že kvůli toho po večerech brečím neví to protože kdyby se to dozvěděla zase by říkala něco ve smyslu " co zase brečíš ? " radši řeknu že jsem se s někým pohádala než abych zase poslouchala její výčitky atd .. už nevím co dělat

Ket zobrazit odpověď ↓
 

Ahoj Ket,

děkujeme Ti za důvěru, se kterou se nám svěřuješ. Píšeš, že Tě týral otec, a když jste od něj utekli, začala Tě bít i mamka, ale nikdo se Tě nechce zastat. Říkáš, že se ke Tvému bratrovi chová mnohem lépe a nebije ho. Mrzí Tě, že si o tom s mámou nemůžeš promluvit, protože vše končí hádkou a ona se snaží vše popřít. Ptáš se nás, co s tím dělat.

Říkám si, že pro Tebe musí být těžké žít v rodině, kde nemáš žádnou oporu a kde Tě mamka bije a uráží Tě. Je moc dobře, že se snažíš hledat pomoc, když se cítíš v úzkých. Jsi statečná, že jsi nám napsala. Vztahy v mnoha rodinách jsou složité a je možné, že i Tvá mamka si prochází složitým obdobím a nezvládá své vlastní emoce. Situace, tak, jak ji popisuješ, však určitě není v pořádku a možná by pro Tebe mohlo být užitečné vyhledat pomoc někde zvenčí. V možnostech internetové poradny je dát Ti doporučení na místa, kde Ti rádi pomohou. Existují neziskové organizace, které pomáhají dětem a mládeži v nesnázích a lidem ohroženým domácím násilím. V Ostravě a okolí je to například Bílý kruh bezpečí, kam můžeš zajít nebo můžeš zavolat na bezplatnou non stop linku (tel. 116 006). Tam by Tě mohli vyslechnout a mohli by Ti lépe poradit, jak se s touto situací vypořádat a jak můžeš dál postupovat. Existují i další bezplatné linky důvěry, kam se můžeš kdykoli obrátit (kontakty zde). Kontakty na další intervenční centra, kam si můžeš zajít pro radu, a také další informace najdeš tady. Určitě se neboj některý z kontaktů využít, není ostuda říct si o pomoc, je to od Tebe naopak velká odvaha.

Je dobře, že máš kamarády, kterým se svěřuješ a kteří o všem ví. Napadá mě, zda ve Tvém okolí není ještě někdo jiný, komu bys důvěřovala a mohla se mu svěřit. Dobrými spojenci v podobné situací, kterou zažíváš, bývají dospělí jako prarodiče, tety, strýčkové nebo třeba učitelé či vedoucí oddílu apod. Pokud by ses rozhodla vyhledat pomoc odborníků, mohli by Tě vyslechnout, podpořit, případně i zavolat na linku důvěry s Tebou nebo Tě doprovodit do intervenčního centra.

Přejeme Ti, aby se situace brzy zlepšila a mohla ses doma cítit dobře,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
3.7.2019

Můj přítel si začal s mojí dcerou

Mám přítele ze kterým mám dítě...Syna a dceru z předchozího vztahu ..kterou vychovaval přítel od 13let ... bohužel mi zlomily srdce zjistila jsem že přitel a ma dcera spolu mají sex ...dělaly ze mě blázna že by to nikdy neudelaly...přesto že jsem vedela pravdu tak jsem prostě odešla z domu kde jsme bydlela ..nemohla jsem se na dceru a pritela ani podivat..odešla jsem sama a syna jsem tam nechala synovy jsou cca 5 let nechtela jsem proste delat rozruch a bordel..čekala jsem že dcera se probere nebo že se neco stane když odejdu ...ba naopak byly radi ...a kord ze jim zustal syn ktereho miluji i ja ...syn chape ze jsem odesla ale je mali tak nevi proc ..presto chce zustat s tatou ...ma u sebe segru tatu prostredi co zna psa a vse ..vidam se kazdy den ze synem nechceme ani jeden aby byl smutnej tak ze fungujeme bez hadek ...pro okoli lidi je ma dcera co se vlastne stara o brasku kdyz ja jsem v praci v noci a nemuzu si dovolit ho mit u sebe .a tak to trvalo rok nez to prasklo pro pritele a dceru ze spolu neco maji lidi nejsou blbi..tak ze to uz ani netaji proste se maji radi a chteji spolu zit ....a co je nejhorsi co kdyz chce dcera s pritelem dite to bude mit dite s mamou i dcerou ...to dite co by meli to bude synovi stric i bratr....oni tvrdi ze on si na to zvykne kdyz v tom bude zit nechape to a ja nechapu dceru jak mi to muze udelat ze by chtela mit s nim dite poradite mi co mam vlastne delat

Tisa zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za důvěru, s níž se na nás obracíte. Zjistila jste, že Vaše dcera má sex s Vaším přítelem a nyní spolu plánují žít a chtějí spolu mít dítě. Odstěhovala jste se od nich a nechala příteli Vašeho společného syna. Píšete, že nechápete, jak Vám to dcera mohla udělat, a chtěla byste radu, co v této situaci máte dělat.

Říkám si, že je pro Vás asi těžké žít v rodinné situaci, kdy jste se najednou ocitla bez obou dětí a bez přítele. Myslím si, že je pochopitelné, že se nyní cítíte nepříjemně a nevíte, jak s tím vším naložit. Může být náročné sledovat, že Vašeho syna nyní vychovává někdo jiný. Zasloužíte si obdiv, že dokážete Vaše vzájemné vztahy udržovat bez hádek, snažíte se kvůli synovi fungovat co nejlépe a zachovat mu prostředí, ve kterém se cítí dobře. Také si říkám, že pro Vás může být náročné takto přijít současně o přítele a o dceru. Situace, kterou popisujete, je celkově poměrně neobvyklá, a navzdory tomu, jak obtížná se Vám nyní jeví, myslím si, že ji zvládáte velmi statečně.

Nepíšete, jak dlouho už tato situace trvá, ale možná že s větším časovým odstupem se Vám vztah dcery s přítelem bude přijímat lépe. Napadá mě, že by teď pro Vás mohlo být užitečné, abyste o tom všem měla s kým mluvit a nebyla na to sama. Můžete si najít někoho známého, komu důvěřujete a komu se můžete se vším svěřit, kdo by Vás povzbudil a dodal Vám sílu a naději. Možná také narazíte na někoho, kdo zažil v životě podobnou situaci a bude Vám moci poradit, jak se přes všechno dokázal přenést a co pro to můžete udělat Vy.

Pro lidi, kteří zažívají podobnou situaci jako Vy, může být také prospěšné vyhledat pomoc odborníka. Můžete navštívit například rodinného poradce, který by Vám pomohl vyrovnat se se všemi pocity, které v současné době máte, a také byste s ním společně mohla přijít na to, co dělat dál a také jak o všem promluvit se synem a jak mu situaci vysvětlit. Pokud byste to považovala za užitečné, můžete poradnu navštívit společně s dalšími osobami, kterých se Vaše situace týká, třeba s přítelem, dcerou nebo synem, nebo všemi dohromady. Kromě rodinného poradce můžete vyhledat také pomoc psychologa (kontakty můžete najít například na znamylekar.cz). V případě, že byste potřebovala akutní pomoc, jsou Vám k dispozici zdarma a nonstop také linky důvěry.

Přejeme Vám, ať se Vaše vztahy s blízkými brzy zlepší,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
2.7.2019

Mohu mít vážný vztah, i když mám dluhy?

Dobrý den, je mi už 34 let a žiju s rodiči v rodinném domku v malém městě (jméno města vynecháno). Jsem stále sám samotinký a velice rád bych si k sobě už našel holku,tedy vážnou známost. Bohužel jsem v prekérní finanční situaci. Mám 14 dluhů z půjček a z toho již jednu exekuci. Takže se to pokouším nějak spácet, jak to jde, ale je toho moc a tudíš i když vydělám v práci peníze, tak všechno jde na pokrytí dluhů a mě nezbývá vůbec nic. Navíc známí a příbuzní, kteří o tomto mém finančním stavu nic nevědí mě přesvědčují, že už mám nejvyšší čas se s někým seznámit a měl bych založit rodinu. Jenže já si myslím, že za současné situace to nejde, když jsem stále bez peněz. Nebo se mýlím a šlo by to mít nějaký vážný vztah ? Pokud vím, tak se v současné době všechno točí kolem peněz a pokud nejsou, tak jsem přeci nahraný, ne ? Prosím odpovězte mi a poraďte mi, co s tím mám dělat a zdali mohu mít v takové situaci nějaký vztah či nikoli ? Díky, za kladné vyřízení. S pozdravem. Antonio

Antonio zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Antonio,

píšete nám o Vaší samotě a přání nalézt si vážnou známost. Myslíte si ale, že by překážkou k takovému vztahu mohla být Vaše finanční situace. Máte totiž hodně dluhů a exekuci, na jejichž řešení padne celý Váš plat. Přemýšlíte proto, jestli na vážný vztah a založení rodiny máte v současné době šanci. Nás se ptáte, jestli je taková úvaha správná a co máte dělat

Říkám si, že se nyní nejspíš nacházíte ve složité situaci. Na jednu stranu byste si vztah velmi přál, na druhou stranu zvažujete, jestli je to vůbec možné. Vnímáte také tlak od Vašeho okolí na založení rodiny.

Při čtení Vašeho dotazu mě jako první napadá, že každý člověk je jedinečný, a tedy i každý vztah dvou lidí může vypadat jinak. Každý může mít jiné nároky nebo očekávání od svého partnera, a tedy i peníze mohou být pro někoho velmi důležité, pro někoho naopak méně. Někdy se také finance mohou stát pro vztah významnější až v určitých situacích, například v době, kdy se partneři rozhodnou založit rodinu nebo řeší společné bydlení. V některých vztazích ale mají partneři finance i trvale oddělené apod., vše záleží na vzájemné dohodě.

Říkám si také, že partnerské vztahy nebývají vážné hned od počátku, procházejí určitým vývojem, během kterého mimo jiné zjišťujeme, co je pro partnera důležité a zda s ním třeba chceme být i přes nějaké nevýhody či omezení. Špatná finanční situace není něco, co by samo o sobě znemožňovalo mít vážný vztah, ale jakou roli to v něm bude hrát, zjistíte pravděpodobně až s konkrétní partnerkou. Rozumím Vašim obavám, ale pokud si partnerský vztah přejete, můžete ho zkusit navázat, a třeba Vaše situace nebude tak velkou překážkou, jakou předpokládáte.

Napadá mě také, jestli jste ohledně své finanční situace vyhledal odbornou pomoc. Oceňuji Vaši snahu dluhy splácet, ale možná jsou ještě nějaké možnosti, o kterých nevíte.  Můžete využít například služeb občanské poradny, kde Vám mohou zkusit pomoci najít způsob, jak Vaše dluhy a finance řešit co možná nejlépe.

Přejeme Vám, aby se Vám povedlo navázat vztah, jaký si přejete. 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
2.7.2019

Přítelkyně si nerozumí s mými dětmi

Dobrý den, jsme s přítelkyní (50let) spolu 3 roky. Má jednu dceru 10 let, a 2 starší již plnoleté, žijící samostatně. Já mám děti dvě- syn 17, dcera 13, s kterými si rozumím dobře. Mé děti bydlí týden u mě a týden u matky, její dcera je ob víkend u otce, jinak s námi. Po přestěhování ke mě do baráku došlo ke zhoršení situace, protože moje děti s přítelkyní moc nevychází, z důvodu rozdílných názorů na výchovu, některá jídla jim nechutnají, některá nejí. U jídel se proto přítelkyně rozhodla, že si vaří sama s dcerou a já s dětmi také. Potraviny si začala nakupovat sama a já s dětmi také. V některých názorech na výchovu ohledně úklidu a pomoci v domácnosti dávám přítelkyni za pravdu, ale v oblasti názorů na výchovu mám jiný názor než přítelkyně a to je náš věčný důvod hádek, neboť si nepřeje aby její dcera byla vychovávána jinak než je zvyklá, když vidí moji výchovu a přístup k mým dětem. Syn nemá blízko ke sportu a ani jeho postava není ideální a v prvním ročníku střední školy patří spíše k těm slabším, protože učení moc nedá. Samozřejmě kritika na školu a pohyb včetně vysvětlování možných problémů zdravotních nebo v budoucnu vykonávané práce z mé strany je, přestože přístup dětí je při rozhovorech spíše flegmatický ( puberta) a působí krátce nebo vůbec. Přítelkeně tohle jednání odsuzuje a kritizuje syna slovy podívej se jak vypadáš jaký máš břicho, jsi línej jen se válíš, proč se líp neučíš jsi jen na počítači. Tím dochází k ignoraci syna, na přítelkyni, přestává ji zdravit. Moje dcera také negativně snáší tyto komentáře k synovi a straní se jí rovněž. Pokud jde o dceru tak s dcerou přítelkyně vychází celkem dobře a dokáží být spolu. Přítelkynin odpor k mým dětem vygradoval již tak daleko, že s mými dětmi na dovolenou nepojede, protože se na ně nemůže dívat a nechce vidět jak je vychovávám a pokud nechci jet bez nich (řekl jsem že bez nich nepojedu), jede na dovolenou sama s dcerou. Stejnou situací je poslední dobou i stav v týdnu, kdy mám děti týden u sebe, tedy i nyní o prázninách, kdy se přítelkyně sbalí a s dcerou odjede do svého bytu, že nemůže být s námi pod jednou střechou. Výměna názorů, kdy přítelkyně řekla dětem, že pokud se nebudou chovat podle pravidel, postará se o to aby odešly, byla má reakce, že jsem řekl, že děti si vyštvat z domu nenechám. Pokud jde o soužití bez mých dětí s přítelkyní a její dcerou nebo i bez ní a jsme spolu, samozřejmě problém není většinou žádný, neboť není mezi námi žádný narušitel. Přítelkyně mi ale vyčítá mé koníčky, které jí nebaví ( vlastním koně je ustájen kde je o něj postaráno a proto jsem omezil návštěvy na max. 2x do týdne-děti beru ssebou, rybařím 2x do měsíce děti beru ssebou pokud chtějí, lyžuji s mými dětmi 1 týden jarní prázdniny v roce-přítelkyně nepojede protože nelyžuje a jsou tam moje děti). Poslední dobou mi dokonce vyčítá i práci, kdy musím řešit problémy z domova po telefonu(někdy i večer 1-3x v měsíci)pokud v práci vzniknou i po mé pracovní době. Přítelkyni miluji i s jejími negativními vlastnostmi, ale nevím jak dannou situaci nadále řešit. Děkuji za odbornou odpověd. David

David zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Davide,

děkujeme, že jste se rozhodl na nás obrátit. Píšete, že žijete ve společné domácnosti s přítelkyní a po většinu času i s její dcerou. Zároveň každý druhý týden u vás bydlí Váš syn a dcera. S přítelkyní se neshodnete na některých výchovných postupech, což mezi Vámi působí neshody a zasahuje to do běžného života, kdy si například vaříte odděleně, nebo jedete zvlášť na dovolenou. Vnímáte, že přítelkyně k Vašim dětem cítí odpor a dochází mezi nimi k různým výměnám názorů, které způsobují, že Váš syn s ní přestává mluvit, a to i kvůli kritice na jeho adresu. I Vaší dceři tyto komentáře na jejího bratra vadí. Ve chvílích, kdy u vás Vaše děti nejsou, s přítelkyní vycházíte celkem bezproblémově, ačkoliv Vám partnerka někdy vyčítá koníčky a v poslední době i řešení pracovních záležitostí z domu. Svou přítelkyni milujete, ale nevíte, jak dál.

Z toho, co píšete, mám pocit, že Vás celá situace trápí, na přítelkyni i dětech Vám záleží, není Vám příjemné být mezi nimi a byl byste rád, kdyby se podařilo nastavit společné soužití tak, aby bylo přijatelné pro všechny. Nevím, jak dlouho s přítelkyní bydlíte, ale říkám si, že sžívání s novým člověkem je někdy náročné samo o sobě, navíc když je potřeba se naučit fungovat i s jeho dětmi a nastavit nové role. Je přirozené, že v tom můžete Vy i Vaše přítelkyně tápat. Ráda bych vyzdvihla, že jste ochotný dělat kompromisy v určitých oblastech a také jste se o ně už pokusil, ale je pochopitelné, že v jiných věcech ustupovat nechcete. Jako rodič máte právo své děti vychovávat dle svého přesvědčení, stejně jako přítelkyně svou dceru, a je potřeba to vzájemně respektovat. Pokud tomu dobře rozumím, jsou i oblasti, ve kterých se s přítelkyní celkem shodnete, například to, že by se syn měl více věnovat škole, ale je rozdíl v tom, jakým způsobem mu to sdělujete.

Napadá mě, že byste si mohl s přítelkyní v klidu promluvit v týdnu, kdy jsou Vaše děti u matky, zjistit, jak vidí celou situaci ona, a sdělit jí i Váš pohled a pocity ohledně toho, co se děje. Říkám si, že informace o tom, že nechcete ztratit ji ani děti a celá situace Vás trápí, by pro ni mohla být důležitým zjištěním. Je možné, že i jí dělají starosti Vaše konflikty. Možná si také neuvědomuje, že na některé oblasti ve výchově máte podobný pohled a může se stát, že i Vás překvapí, jak to vidí ona. Také byste se mohli domluvit na pravidlech společného fungování, například zda a nakolik se budete vyjadřovat k výchově toho druhého a jak budete přistupovat k dětem. Mohli byste si i vyjasnit, jak si představujete trávení volného času a kolik z něj budete trávit společně a kolik zvlášť, případně každý se svými dětmi. Píšete, že přítelkyni v poslední době vadí i řešení Vašich pracovních záležitostí z domu. Možná by mohlo pomoci jí sdělit, proč je potřeba je řešit tak akutně, anebo třeba zjistíte, že tyto výtky jsou jenom důsledkem napjaté atmosféry u Vás doma.

Píšete, že Váš syn s přítelkyní přestává komunikovat a dceři tyto spory také nejsou příjemné. Proto by mohlo být přínosné si i s nimi promluvit, jak současný stav vidí, co jim vadí a jak by si představovali společné fungování. Také jim byste mohl říci, že Vám záleží na nich i na přítelkyni a jejich pohled na soužití zohlednit. Pokud se Vám s partnerkou podaří dojít k nějakému kompromisu, bylo by potom dobré to všem dětem sdělit, případně je i dle uvážení už do jeho domlouvání zapojit.

Nedokážu říct, jak zareaguje Vaše přítelkyně ani děti, ale i vzhledem k tomu, že to pro Vás všechny může být citlivé téma, může se stát, že se vám nepodaří si vše vyjasnit a nastavit samotným. V tom případě můžete využít např. rodinnou poradnu, kde Vám mohou pomoci se o současné situaci pobavit s Vaší přítelkyní i dětmi a v bezpečném prostoru si říci, jak byste si představovali další společné fungování tak, aby bylo přijatelné pro všechny strany. Na poradnu se můžete obrátit i rovnou, pokud byste např. cítil, že pro vás bude příjemnější celou situaci probrat s touto oporou. Poradnu v okolí Vašeho bydliště můžete nalézt např. zde.

Přejeme Vám, ať se Vám společně podaří najít cestu ke spokojenému soužití.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
1.7.2019

Jak pomoci známému, kterému se rychle mění nálada a chování

Dobrý den, mam dotaz ohledně mého 27ti známého. Je hodný, milý i vtipný, je to zkrátka Dobrý kamarád ale už nějakou chvíli se třeba jednou do měsíce stane že se mu z ničeho nic změní nálada z pohodové na úplně nepříčetnou, kdy občas vede řeči ze je úplně hloupý, zbytečný a na nic. Obvykle vůbec neregistruje lidi kolem sebe a jenom vykřikuje podobně věci, nenechá si nic vysvětlit ani nepřijímá cizí argumenty. Končí to tak ze někam odejde (uteče) a obvykle další 2-3 dny s nim není vůbec řeč. Pote se opět chování jako by se nic nestalo. Vždycky to byl tak trochu podivín, ale s dobrým srdcem. Má trochu problém navazovat známosti a ja osobne si nevybavuju ze by

Jaa234 zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, že se obracíte na naši poradnu. Píšete o svém známém, který je podle Vás dobrý člověk a kamarád, nicméně občas se stává, že se mu rychle promění nálada, říká o sobě negativní věci a nevnímá protiargumenty okolí. Pár dní se s ním nedá mluvit a poté se chová, jako by se nic nestalo.

Z Vašeho dotazu vnímám, že máte o známého starost, zajímá Vás, co se s ním děje a asi byste rád věděl, co mu můžete poradit nebo co pro něj udělat. Váš text však přišel nedokončený, proto můžeme vycházet pouze z toho, co jste nám napsal.

V první řadě chci ocenit, že se snažíte svému známému pomoci. Napadá mě několik možností, které byste mohl využít. Říkám si, že byste si mohl zkusit se svým známým promluvit o tom, co se děje, ve chvíli, kdy je mu dobře. Zjistit, jak se on sám v těchto situacích cítí a jak je vnímá. Je možné, že si sám uvědomuje, že jeho chování není úplně obvyklé, není mu to příjemné a pomohlo by mu si o tom s někým popovídat. Mohlo by ho i potěšit, že Vám na něm záleží a chcete ho vyslechnout. Píšete, že byl vždy trochu podivín a měl nějaké potíže s navazováním vztahů. Nevím, jak se jeho podivínství projevovalo dříve, ale z Vašeho psaní chápu, že popisované změny nálad a chování se přidaly až v poslední době. Proto Vás chci podpořit v tom, abyste svému známému nabídl kontakt na psychologa nebo psychoterapeuta. Ten by mu mohl pomoci lépe pochopit, co se s ním v dané chvíli děje a mohli by společně pracovat na zvládání těchto situací. Kontakty na odborníky najdete například zde nebo zde. Také mu můžete doporučit krizovou linku, kam se Váš známý může obrátit ve chvíli, kdy se dostává do nepříčetné nálady, anebo kdykoliv, když bude cítit, že potřebuje okamžitou pomoc.

Zároveň se ale může stát, že si Váš známý nebude uvědomovat, že se chová nezvykle, anebo to nebude chtít řešit. V takovém případě je třeba respektovat jeho rozhodnutí. I tak pro něj může být důležitá informace, že se Vám může svěřit, když bude chtít. Říkám si také, že i pro Vás může být těžké zvládat kamarádovy změny nálad či mu být oporou, a proto, pokud byste cítil, že je pro Vás situace náročná, můžete také navštívit psychologa a poradit se s ním, nebo se svěřit někomu blízkému z Vašeho okolí.

Přejeme Vám, aby se situace s Vaším známým vyvíjela směrem, který bude dobrý pro něj i pro Vás.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
27.6.2019

Mám se přizpůsobovat ženskému světu, nebo zůstat sám?

Přílišný důraz na péči o děti Můj dotaz je spíš prosba o nějaký jiný pohled na věc. Je mi 47 let, svobodný, momentálně v takovém nezávazném vztahu s rozvedenou ženou 40 let se dvěma dětmi. Nejenže už dlouho odmítá sex z pro mě neznámých důvodů s šílenou dávkou výmluv (o to mi teď v dotazu nejde), ale klade čím dál větší důraz na péči o rodinu a děti. Je hluboce přesvědčena o tom, že model matka-dítě je v životě ten jediný správný a kdo toto nesdílí (což jsem já), tak žije život neplnohodnotný, příp. život zkrátka vůbec nepochopil. Nedaří se mi zvrátit toto myšlení ani tím, že ukazuji přednosti a výhody bezdětného života - např. tak, že ona nemá čas na nic, všechno dělá rychle, nepořádně, nestíhá..., zatímco já stíhám, rozvrhnu si čas, pracuji poctivě, pečlivě, má to své výsledky, které jí představuji, ale ona jako by to vůbec nevnímala. A tak se chci zeptat, zda mám toto pořád snášet, ustavičně dokazovat, že i bezdětný život má svůj smysl - tedy jet si "svoji linii" dál, anebo prostě rezignovat, vztah nechat být tak nějak do vytracena (když už ani ten sex nefunguje). Obávám se však, že ani jiné ženy nemyslí hodnotově jinak, takže změna ženy by mi asi také moc nepomohla. Takže jsem na křižovatce - buď se přizpůsobovat ženskému světu, nebo zůstat sám. Budu rád, za jakýkoliv námět k mému "filozofování" o tom, co a jak dál.

brouk zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme Vám, že se obracíte na naši poradnu. Píšete, že se momentálně nacházíte v nezávazném vztahu s rozvedenou ženou, matkou dvou dětí. Uvádíte, že Vaše partnerka pomocí pro Vás šílených výmluv odmítá sex a klade čím dál větší důraz na děti a rodinu. Máte dojem, že jediný pro ni správný životní model je model matka-dítě. Vy tohle přesvědčení nesdílíte a snažíte se partnerku přesvědčit o výhodách bezdětného života, které podle Vás partnerka nevnímá. Ptáte se, zda byste měl partnerce i nadále dokazovat smysluplnost bezdětného života nebo vztah nechat být. Máte obavu, že ostatní ženy také myslí jako Vaše partnerka, a nepomohlo by Vám ani najít si jinou partnerku. Kladete si otázku, zda se světu žen přizpůsobit nebo zůstat sám. Proto se na nás obracíte, abychom Vám k Vašemu problému přispěli nějakým námětem, poradili co a jak dál.

Oceňuji, že se celou věc snažíte řešit a o svém vztahu a jeho kvalitě přemýšlíte. Chápu, že žít ve vztahu, kde s partnerkou nesdílíte hodnoty, nemusí být snadné. Píšete, že pro Vaši partnerku je jediný správný model matka-dítě, a kdo ho nesdílí, tak podle ní nepochopil život. Přemýšlím, co ji může k takovému přístupu vést. Pro řadu žen je mateřství jednou z nejdůležitějších životních rolí a po příchodu dítěte se jejich život zásadně změní. Byť neuvádíte, zda partnerka zůstala po rozvodu žít s dětmi sama, napadá mě, že v případě, že tomu tak bylo, si mohla se svými dětmi vytvořit silné pouto, a péči o děti pravděpodobně věnovala hodně času. Možné také je, že se jedná o model, na který byla partnerka zvyklá z života v rodině svých rodičů a přijala ho za vlastní. Možná má pro své přesvědčení ještě jiné důvody, které se mohou lišit od těch, které podle Vašeho názoru svědčí ve prospěch bezdětnosti, tedy že oba zaujímáte jiný úhel pohledu. Každý z Vás má ale právo na to, vyznávat své vlastní hodnoty.

Píšete, že se partnerčino myšlení snažíte zvrátit tím, že jí ukazujete přednosti života bez dětí, avšak bez úspěchu. Napadá mě, že možná Vaše partnerka vidí zase jiné přednosti v životě s dětmi. Uvažuji nad možností si spolu s ní o svém životním postoji pohovořit, pokusit se tomu druhému sdělit, proč ho zastává, a zamyslet se i nad tím, proč si ho nezvolil protějšek. Myslím, že rozhovor s partnerkou by mohl přispět k lepšímu vzájemnému pochopení a toleranci, která je v mnoha partnerských vztazích důležitá. Můžete se také zeptat na názor někoho z okruhu svých známých, ať už z řad rodičů nebo bezdětných. Napadá mě zkusit se jich zeptat, co je vedlo k volbě jejich postoje k životu s partnerem/kou a dětmi nebo o samotě, zda tyto hodnoty sdílí se svým partnerem/svou partnerkou, případně jaké to je, pokud žijí s někým, kdo má odlišné hodnoty. V této oblasti Vám také může pomoci psycholog nebo partnerský poradce, který Vám pomůže vyjasnit si některé otázky, které ohledně Vašeho vztahu nebo obecně vztahů se ženami máte a jaká jsou Vaše očekávání. Jeho služeb můžete využít buď společně s partnerkou, nebo ho můžete navštívit jen Vy sám. Na koho se ve Vašem okolí obrátit, se dozvíte například na stránkách ZnamyLekar.cz.

Uvažuji také nad možnými důvody, proč s Vámi Vaše partnerka odmítá mít pod záminkou z Vašeho pohledu nesmyslných výmluv sex. Pro řadu párů je  sex jednou z důležitých složek funkčního vztahu, a tedy chápu, že Vás jeho absence ve vztahu zneklidňuje. V některých párech ji způsobují právě názorové neshody nebo pocit neporozumění. Napadá mě partnerce své pocity ohledně Vašeho sexuálního života sdělit a pokusit se si s ní o celé věci pohovořit. I v tomto případě se můžete obrátit na vztahového poradce, psychologa, případně sexuologa, aby Vám poradili s možností zlepšení Vašeho společného sexuálního života.

Ve svém dotazu také zmiňujete možnost života s jinou než tou současnou partnerkou, nebo o samotě, bez partnerky. Uvažuji nad tím, že se někdy může stát, že jsou lidé zkrátka příliš rozdílní a jimi sdílené hodnoty se vylučují natolik, že z jejich pohledu brání společné budoucnosti. Napadá mě, že však není vyloučeno, aby některá jiná žena, než je Vaše současná partnerka, zastávala hodnoty podobnější nebo dokonce stejné jako Vy. Myslím, že mezi námi žijí lidé s různými postoji k životu, ať už se jedná o muže nebo o ženy, a každému připadá plnohodnotný jiný způsob života.

Přejeme Vám, ať najdete odpověď na své otázky.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
26.6.2019

Jak mám alespoň na chvíli vypnout hlavu?

Dobrý den, potřebuji poradit jak to udělat abych furt nehrabala v minulosti a šla dál. Mám z toho často depky a ovlivňuje mi to celkově život a koníček který dělám. Furt mám potřebu přemýšlet nad minulostí a trápit se tím co bylo všechno špatně a podobně. Myslím, že to je hlavní důvod ze kterého plynou moje problémy u tolik oblíbeného spotru který dělám, ale je u něj důležité být v pohodě. Každý mi říká ať při velkých turnajích vypnu hlavu a nic neřeším, ale nikdo už mi neřekne jak to udělat. Je vůbec nějaký návod jak vypnout hlavu alespoň na nějakou chvilku? Děkuji za odpověď

Pavla zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Pavlo,

děkujeme, že se obracíte na naši poradnu. Píšete nám, že se často vracíte k minulosti a trápíte se nad tím, co bylo špatně. To Vám ovlivňuje život, zvláště pak Váš koníček. Ptáte se nás, jak to udělat, abyste se tolik nezabývala minulostí a mohla alespoň na chvíli vypnout hlavu.

Chápu, že časté vracení se k minulosti a přemýšlení nad tím, co bylo špatně, může negativně ovlivňovat Váš život v přítomnosti a je to nepříjemné. Rozumím, že si děláte starosti, že by to mohl být důvod Vašich problémů v oblíbeném sportu. Mnohdy když se soustředíme na minulost, nezvládáme pak být plně přítomní a má to dopad i na naši náladu. Oceňuji, že aktivně hledáte způsob, jak se s tím vypořádat.

Napadá mě jeden poměrně oblíbený nástroj na udržení se v přítomnosti, který pomáhá “vypínat” hlavu a neutíkat v myšlenkách k minulosti. Jedná se o mindfulness, česky všímavost, jež využívá princip krátkých meditací, které lze dělat kdekoliv. Návody na cvičení můžete nalézt např. zde či v jedné z mnoha knih na téma všímavosti, příkladem je Všímavost od Dannyho Penmana a Marka Williamse, ale může Vám vyhovovat i jiná. O tipy na další tituly můžete požádat knihovníka či knihkupce ve Vašem okolí. Účinné techniky lze převzít také z jógy, spousta z nich se věnuje práci s dechem a soustředění se na své tělo. 

Také si můžete o tom, co zažíváte, zkusit promluvit s někým blízkým. Bývá úlevné se někomu svěřit a možná Vám poradí více tipů, jak podobné situace zvládat, nebo se i podělí o své zkušenosti. Pokud máte mezi svými blízkými někoho, kdo se věnuje stejnému sportu jako Vy, můžete se na něj zkusit obrátit pro rady, jak být při turnajích více v pohodě. 

Další možností je pohovořit si o tom, co Vás trápí, také s psychoterapeutem. Kontakty lze nalézt např. na znamylekar.cz nebo zde. Mohli byste spolu pracovat na tom, jak být s Vaší minulostí více smířená, tak často se k ní nevracet a jít dál. Mohl by Vám pomoci zjistit, zda to souvisí s výkony ve Vašem oblíbeném sportu, a mohli byste nalézt způsob, jak se při něm lépe soustředit.  

Přejeme úspěšné pokusy o “vypnutí” hlavy.     

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
26.6.2019

Vím, že mě miluje, tak proč to všechno dělá?

Dobry den, mam 34 a s priatelom 39, zijem dva roky v spolocnej domacnosti (v jeho byte,prakticky od zaciatku nasho vztahu). Pracujem v gastronomii takze k alkoholu som mala vzdy blizko,a myslim ze odkedy mame problemy vo vztahu mam este blizsie.Spoznali sme sa v mojej byvalej praci,a z jeho strany podla spravania a podla toho co mi hovoril to bola laska hned. Z mojej nie a prislo to az casom,len bol pre mna pritazlivy ako chlap,inteligentny,spolocensky tak sme sa zacali stretavat. Co mi imponovalo,ze nema deti,nie je rozvedeny. Tiez chyba, ved ktory chlap v jeho veku nema ziadne zavazky. Tvrdi, že si za zenu zoberie iba matku svojich deti. Ja mam pocit, ze som na deti neni pripravena, a on mi to od zaciatku nasho vztahu tolko rozpraval ze deti chce, ako je rodina zaklad, az som mala pocit ze proste hlada maternicu. A ja si ani po tych dvoch rokoch neviem predstavit, ze by som tie deti s nim mala. Od zaciatku nasho vztahu sme mali problem v sexualnej oblasti. Nebolo to tak casto ako som si predstavovala, a mala som pocit ze on ani tak nejak nema zaujem. On to vysvetloval ako problemom s erekciou,a pomaha si tabletkami. Problem ale je, ze pri sledovani porna problem nema, ak ano aj to je schopny si dat tabletku aby sa mohol uspokojit. Porno sleduje kazdy den, a je schopny sa uspokojovat aj ked som doma (varim, zehlim, alebo ked vie ze idem do sprchy) Zavistlost priznal, ale nemam pocit, ze by sa chcel liecit alebo s tym nieco robit. Ked ho prichytim tak klame. Pracu ma homeoffice, takze skoro vsetok svoj cas travi na pocitaci a na telefone. V pocitaci ma ulozene stovky videi a porno fotiek. Takze toto uz mi nepride normalne, a je to na ukor nasho vztahu. Vobec by som to neriesila ak by to malo nejake medze. S tym, ze mu to nefunguje ako chlapovi suvisi aj dalsi problem ktory ma trapi. Riesi si nejaky komplex? Jeho vypisovanie zenam, kamaratkam, byvalej priatelke (hlavne ked ma vypite) spravy: ako mu je luto ze uz spolu nie su, aka je krasna, sexi, pritazliva., a ma ju stale v hlave. Ako somnou nie je stastny, nemame sa o com rozpravat a on vlastne ani nevie pre co je somnou. Riesime to uz 8 mesiacov ked som na tie spravy prisla nahodou ked v noci vypisoval a ja som ho prichytila. Odvtedy mu pozeram telefon viac menej pravidelne, on o tom nevie. Spravy pise nepravidelne. Tak isto ako som zistila, ze chodi za mojim chrbtom ked som v robote na kavicky, vecere (zeny su to stale tie iste, a poznaju sa dlhsie ako my sme spolu) Jednej z nich ma stiahnute vsetky sukromne fotky zo socialnych sieti v pocitaci. Vie ze ma to hneva a nejsom voci tomu tolerantna, tak to robi za mojim chrbtom. Ja nevidim dovod preco by som mala chodit na veceru s inym muzom. A myslim, ze by to ziadny chlap netoleroval. Ked mu poviem, ze sa rozideme a kludne moze byt s Anderou, Zuzou... nechce o tom ani pocut. Ze aj keby sme sa rozisli nechce byt ani z jednou z tych zien. Ospravedlnuje sa tym, ze im vypisuje ked je opity a nic to prenho neznamena. Rozoberali sme ako by sa citil on v pripade ak by som sa niektomu pisala ako je sexi a ako po nom tuzim, povedal mi ze velmi zle a nevie si to ani predstavit. Mam pocit, ze nema voci mne kusok slusnosti a nevazi si nas vztah. Ked mu to poviem, pocuva ma ale mam pocit, ze nevnima. Rozist sa nechce, a ked si odmyslim tieto veci, viem ze ma miluje, z toho ako sa o nas stara, ako sa ma dotyka, je trpezlivy a tolerantny voci mojej praci, planuje somnou zivot, dovolenky, prerabku bytu....Naco to vsetko robi? Navrhla som sexulologicko – psychologicku poradnu, suhlasil ale sam od seba to riesit nechce. On ma zase pocit, ze som stale nasrata, oduta a chladna, vysmievam sa mu ze je precitlively. Vieme sa pohadat aj za uplne hluposti, staci ze zmenim ton hlasu. A tiez je pravda, ze je velmi vnimavy ako chlap,az moc by som povedala. Ma pocit, ze si stale kladiem nejake podmienky, napriklad v sexe. Potom sa do seba uzatvara, ja tiez a nevieme spolu komunikovat. A ani jeden z nas nevie ako to riesit. Ja sa mozem o nasich problemoch porozpravat s mamou a sestrou, on je jedinacik a s rodicmi nema uplne najblizsi vztah, tak mi tvrdi ze si vypisuje a stretava sa na kavy. Co podla mna nie je pravda, mame urcite problemy a proste sa k tomu nechce postavit ako chlap, tak dava za vinu mne, ze mame malo sex lebo si stale kladiem nejake podmienky, ze ja som ho donutila aby ma klamal a zatajoval ze ide na kavu s kamaratkou. Cele mesiace ma zoziera pocit, ze som neni prenho dolezita a pozornost ktoru ma venovat mne, venuje inym zenam. Neviem ako to cele vyriesit, a tak strasne by som chcela aby nam to fungovalo, aby som prenho bola jedina tak ako je on pre mna. Stale rozmyslam nad tym istym, trapim sa tym, potom pijem a moje depresie su este vacsie. Vobec sa neviem odosobnit, zbalit sa a proste od neho odist. Stale dufam, ze sa nieco zmeni, uvedomi si ze niekde aj on robi chybu a nas vztah sa da do poriadku. Dakujem za precitanie mojich problemov, a bola by som Vam vdacna za vas nazor na moju situaciu.

tina zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Tino,

svěřujete se nám se svojí situací v partnerském vztahu, která Vás trápí. S přítelem jste dva roky a od začátku jste měli problémy v oblasti sexu. Neměli jste ho tak často, jak byste chtěla, a měla jste pocit, že o Vás přítel nemá zájem. Přítel to vysvětluje problémem s erekcí, který se u něj občas objevuje i při sledování porna a řeší ho prášky. Připouští, že je na pornu závislý, Vy však nemáte pocit, že by to chtěl nějak řešit. Také jste zjistila, že si píše a vídá se s jinými ženami. Přítel ví o tom, že Vám to vadí, ale pokračuje v tom. Rozejít se nechce a říká, že si s nimi píše jen když je opilý a nic to pro něj neznamená. Vás to trápí a začala jste kvůli tomu víc pít, což Vaše pocity ještě zhoršuje. Víte, že Vás přítel miluje a nechápete, proč se tedy tak chová. Zajímal by Vás náš názor na Vaši situaci.

Z Vašeho dotazu vnímám, že se zřejmě nacházíte v komplikované a náročné situaci, které byste ráda porozuměla a zorientovala se v ní.  Ráda bych proto ocenila Vaši snahu chování přítele pochopit a tato intimní témata otevírat. Rozumím tomu, že může být nepříjemné a možná i frustrující, když máte pocit, že si Vás přítel neváží a dělá věci, o kterých ví, že Vám vadí a trápí Vás. Proto si myslím, že je dobře, že jste se na nás obrátila a chcete tuto situaci řešit.

Nesoulad v sexuální oblasti může být nepříjemnou a náročnou situací pro oba partnery. Pro mnoho z nás může být složité o takto intimních věcech mluvit. Proto bych Vás ráda podpořila ve Vašem nápadu navštívit sexuologickou poradnu, kam můžete zajít buď jako pár, nebo samostatně. Odborník Vám může pomoci lépe porozumět tomu, proč se to děje a navrhnout Vám nějaké možnosti řešení.  Pokud by Váš přítel souhlasil, mohli byste také společně probrat jeho závislost na pornografii, kterou zmiňujete. 

Píšete, že jste s přítelem mluvila o tom, že Vám vadí, když si píše a vídá se s cizími ženami, což je pochopitelné. Napadá mě, že byste se mohla pokusit toto téma znovu otevřít a upřímně si promluvit o tom, jaké pocity to ve Vás vyvolává a požádat ho, zda by Vám mohl vysvětlit jeho důvody pro toto chování, pokud o nich ví. Společně byste také mohli řešit, jak se oba cítíte ve Vašem vztahu a co od něj očekáváte. Pokud byste na tento rozhovor nechtěli být sami, můžete využít služeb některé z partnerských či manželských poraden, které Vám mohou nabídnout neutrální prostředí a nezaujatý názor odborníka. Ptáte se nás, zda by si Váš přítel mohl tímto chováním kompenzovat nějaký komplex. Je možné, že toto chování může mít něco společného s komplexem. Napadá mě, že i o tomto byste si mohli společně promluvit. Také zmiňujete, že by Váš přítel chtěl děti a Vy se na ně necítíte připravená. Přemýšlím o tom, že byste se mohli věnovat i tomuto tématu a společně diskutovat o tom, jak bude Váš vztah pokračovat a jaká očekávání od něj oba máte. Manželský a vztahový poradce by Vám mohl pomoci zlepšit Vaši komunikaci a mohl by Vám i pomoci najít nějaký kompromis nebo jiné řešení přijatelné pro oba z Vás.

Píšete o tom, že se z této situace cítíte depresivní. Napadá mě, že byste i Vy sama mohla využít pomoc odborníka, kterému byste se mohla svěřit a lépe se s jeho pomocí v situaci zorientovat. Pokud máte pocit, že máte k alkoholu blíž než dříve, jak uvádíte, můžete s ním řešit i to. Psychologa či psychoterapeuta s recenzemi klientů můžete nalézt například zde.

Přejeme Vám, abyste byla ve Vašem vztahu spokojená.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
23.6.2019

Přemýšlím o změně práce, ale bojím se to říct vedoucí

Dobrý den, za poslední měsíc jsem se dostala do zavřené uličky a nemůžu ven. Jsem velice demotivovaná a hlavně smutná, nemám vůbec na nic náladu. Je to hlavně kvůli práci. Přemýšlím o změně, ale protože s paní vedoucí si vůbec, ale vůbec nerozumíme bojím se to hrozně říct. Je velice výbušná a nekompromisní ve svých názorech. Současná práce mě, ale velice stresuje. Hlavně kvůli jejímu přístupu. Pracuji s v obchodě a jsem závislá na tom zda lidi mají chuť nakupovat. Bohužel ne vždy se daří a teď je právě období, kdy ne. Paní vedoucí je velice nepříjemná a zlá a mě stresuje kvůli tomu každý den v práci, protože se bojím, že se zase nebude dařit a zase budu ta nejhorší. Prosím jen o názor na věc někoho nezaujatého popřípadě i tip jak z této situace ven. Děkuji moc.

Adéla zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Adélo,

děkujeme, že se na nás obracíte se svým dotazem. Píšete, že poslední měsíc nemáte na nic náladu. Přemýšlíte o změně práce, která Vás stresuje, mimo jiné proto, že si nerozumíte se svou vedoucí. Nevíte, jak jí to říct, a ptáte se nás, jak z této situace ven.  

Umím si představit, že práce s nepříjemným vedením může být stresující a demotivující, tak jak to popisujete. Věřím, že to teď nemáte lehké, zvlášť když Vám pracovní neshody ovlivňují náladu i mimo práci. Pokud se v práci necítíte dobře, připadá mi poměrně přirozené uvažovat o její změně. Chápu, že pokud si s paní vedoucí nerozumíte, máte strach jí o svých plánech říct. I přesto to ale zkuste zvážit, takový rozhovor mohl by pomoci k tomu, aby se situace v práci zlepšila. Někdy se stává, že máme strach o něčem mluvit, ale když to uděláme, dopadne to lépe, než jsme čekali. Možná si paní vedoucí neuvědomuje, jaký vliv má na Vás její chování a že se kvůli tomu cítíte tak špatně, že zvažujete změnu zaměstnání. Je tu šance, že svůj přístup změní, když jí o tom řeknete. Pokud by se ani za nějaký čas nic nezměnilo a Vy jste se i nadále v práci cítila nepříjemně, můžete podat výpověď. Podle zákona můžete pracovní poměr rozvázat buď dohodou se zaměstnavatelem ke kterémukoli datu, na kterém se shodnete, nebo výpověď odevzdat písemně a počítat s dvouměsíční výpovědní lhůtou. 

Přemýšlím, jestli máte ve svém okolí někoho, s kým byste o tom mohla mluvit a kdo by Vám s rozhodováním pomohl, nějakou kamarádku nebo třeba někoho z rodiny. Společně byste také mohli vymyslet, jak případné rozhodnutí k odchodu vedoucí oznámit, Váš blízký by Vám také mohl pomoci s hledáním nového místa. S formálními problémy a hledáním nové práce Vám mohou pomoci také pracovníci na Úřadu práce.

Přejeme hodně štěstí s rozhodováním.

Tým poradny 

skrýt odpověď ↑
23.6.2019

Proč je špatný, že se chci zabít?

Proč je špatný, že se chci zabít?

mrtvola zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, že se na nás obracíte. Ptáte se nás, proč je špatné, že se chcete zabít. 

Z Vašeho dotazu cítím, že se nyní můžete nacházet v životní situaci, která je pro Vás náročná. Někdy se ocitneme v takové situaci, ze které nevidíme žádné východisko. V tu chvíli můžeme mít pocit, že už na nás nic nečeká a nerozumíme tomu, proč by mělo být špatné vzít si život. Zapomeneme na důvody, proč má smysl žít, ať už to je rodina, přátelé, koníčky nebo nějaký nesplněný sen, který můžeme uskutečnit. Často jsou takové pocity bezmoci jen dočasné a bývají spojené s něčím, co zrovna prožíváme a sami na to nestačíme. Ráda bych proto ocenila, že jste se na nás v této situaci obrátila a napsala nám. Pocit, že život nemá smysl a bylo by lepší se zabít, zažije za svůj život řada lidí. Když vyhledají pomoc, zjistí, že jejich pocity bezmoci a smutku byly ovlivněny něčím, co se dalo s trochou pomoci změnit a žijí dál kvalitní, šťastnější a plnohodnotný život. Ptáte se, proč by mělo být špatné se zabít, možná také proto, že Váš život ovlivňuje životy druhých lidí. I když máme někdy pocit, že bychom nikomu nechyběli, když si vezmeme život, ve většině případů to není pravda. Jakmile se nám trochu uleví, uvidíme, kolika lidem bychom chyběli, s kolika lidmi bychom už nemohli sdílet radost a společné chvíle. Smysl života také nemusí ležet jen ve vztazích s druhými lidmi, ale můžete jej nalézt i v přírodě nebo ve vztazích se zvířaty. Je spousta věcí, pro které má smysl žít.

Ať je Vaše situace jakkoli náročná, vždy se dá nějakým způsobem řešit. Napadá mě, že byste se mohla svěřit někomu blízkému, protože už jen sdílení toho, co zrovna prožíváme, nám může alespoň trochu ulevit. Někdy se může stát, že my sami řešení nevidíme, ale někdo jiný ho vidět může nebo může mít i zkušenosti s podobnými pocity, které zrovna prožíváme. Je důležité, aby člověk v těchto chvílích věděl, že není sám a má na koho se obrátit. Pokud ve Vašem okolí nikdo takový není, můžete se vždy obrátit na odborníka. S ním byste mohla dopodrobna rozebrat pocity, které zažíváte, společně pátrat po tom, kde se berou, a pracovat na jejich zmírnění. Také by Vám mohl pomoci hledat řešení Vaší situace a pojmenovat Vaše konkrétní důvody, proč má smysl žít. 

Můžete například využít služeb krizového centra, kde najedete psychologa, který se Vám může věnovat hned a bez objednání. Psychologa či psychoterapeuta, se kterým byste mohla navázat dlouhodobější spolupráci, můžete najít například zde, případně Vás mohou na někoho odkázat v krizovém centru. Pokud byste se někdy cítila sama a neměla si s kým promluvit, můžete se obrátit na některou z linek důvěry.

Přejeme Vám, abyste našla sílu Vaši situaci zvládnout.

Tým poradny 

skrýt odpověď ↑
21.6.2019

Můj 6letý syn má potíže s pomočováním, mám s ním jít k psychologovi?

Dobrý den, jsem maminkou 6ti letého chlapce, který v září 2019 nastupuje do 1. třídy. Cca od dubna máme problém s tím, že se syn v noci (případně přes den ve škole, pokud usnu) počůrává. Již jsme navštívili dětského lékaře, dostali doporočení na urologii (pravděpodobně sekundární enuréza), ale objednaní jsme až na 22.7.2019. Poslední 3 neděle, ale máme problém s tím, že syn se do postele počůrá i když je vzhůru. Chodí pak za námi s tím, že na chvilku usnul a stala se mu nehoda. My víme, že nespal a tak nás trápí, že nám nechce říct pravdu (vždy tvrdí, že na chvilku usnul). Když se ho ptám, tak mi není schopen říct, proč se to stalo. Nekřečím na nej, nehubuju mu za to - prostě to beru tak jak to je. Včera jsem s ním o tom zkoušela mluvit, ale kloudnou odpoveď jsem nedostala. Přes den problém nemá. Může tohle večerní pomočování souviset s tím nočním? Strašně ráda bych mu pomohla, jen prostě nevím jak. Příští týden jede s prarodiči na dovolenou a koupili mu na noc plenky. Což se nám nelbí, přijde nám, že tím syna degradujeme na miminko a to on není. Jsme si vědomi toho, že syn je citlivější povahy a tak jsme i pátrali po tom, zda se něco nestalo ve školce nebo na školce v přírodě (cca od té doby se datuje noční pomočování). Do školky však chodí rád a s nikým tam problém nemá. I paní učitelky říkaly, že na ŠvP se nic zásadního nestalo a "nehodu" tam ani jednou neměl. Myslíte, že je to na to, abych ho objednala k dětskému psychologovi? Nebo mám nejprve počkat na výsledky z urologie? Děkuji a přeji hezký den, Hanka K

Hanka K. zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Hanko, 

děkujeme, Vám, že se s Vaším dotazem obracíte na naši poradnu. Píšete, že Váš šestiletý syn má zhruba od dubna, kdy se vrátil ze školky v přírodě, potíže s pomočováním během spánku. Z  návštěvy dětského lékaře vyplynulo, že se pravděpodobně jedná o sekundární enurézu, avšak na vyšetření na urologii teprve čekáte. Uvádíte také, že se v posledních třech týdnech synovi stává, že se počůrá, i když nespí, ale je pouze v posteli. Říká Vám, že usnul, ale vy víte, že nespal. Napadá Vás, zda tyto dva typy pomočování spolu nemohou souviset.  Se synem se o tom snažíte mluvit, ale bez úspěchu, a tak celou věc berete tak, jak je. Zároveň nesouhlasíte s prarodiči, kteří synovi koupili na dovolenou plenky.  Ráda byste synovi pomohla, proto se nás ptáte, zda ho objednat k dětskému psychologovi nebo vyčkat na výsledky z urologie. 

Velmi oceňuji, jak citlivě k synovým potížím přistupujete, a jakým způsobem uvažujete o možných příčinách a důsledcích problému. Chápu, že zjištění, že se Váš syn opakovaně pomočuje, a vy nemůžete přijít na to proč, musí být pro Vás nepříjemné. Návštěva dětského lékaře a naplánování vyšetření u urologa byly dle mého názoru určitě dobrým krokem. Odborné vyšetření může odhalit, zda se za problémy nevyskytuje nějaká tělesná porucha. 

V případě pomočování může dost často hrát roli i psychika dítěte, např. když dítě zažívá nějaký stres nebo napětí. Uvádíte, že jste zvažovala možnost příčiny v nějaké události ve školce, na nic jste však ani po konzultaci s učitelkami dosud nepřišla.  Zmiňujete, že má syn po prázdninách nastoupit do školy. Pro některé děti bývá právě nástup do školy zdrojem stresu. Uvažuji také nad souvislostí nočních potíží s pomočováním a těch během usínání. Je možné, že syn má již během usínání obavu, že se v noci počůrá, a to v něm vyvolá stres už při ulehnutí do postele. Avšak zda tomu tak skutečně je nebo není, Vám může pomoci zjistit až odborník při osobním kontaktu. Proto se mi konzultace s dětským psychologem zdá zcela na místě. Můžete navštívit buď Vámi zmiňovaného dětského psychologa, nebo rodinného terapeuta v rodinné poradně. Psycholog a terapeut Vám pomohou s objasňováním příčin pomočování, s komunikací o synově problému a s hledáním způsobů, jak situaci řešit. Uvažujete-li nad tím, na koho se obrátit, doporučuji Vám návštěvu stránek ZnamyLekar.cz a Katalog.psychoweb.cz, kde najdete seznam odborníků poblíž Vašeho bydliště. 

Myslím, že čekat na návštěvu psychologa až po obdržení výsledků od urologa není nutné. Psycholog je pro přijetí syna k vyšetření nepotřebuje, navíc i kdyby se ukázalo, že synovy potíže nejsou psychického původu, mohl by mu pomoci s jejich zvládáním. Psycholog a urolog spolu navíc mohou při řešení synových potíží spolupracovat. Napadá mě také, že dalším důvodem, proč objednání syna k dětskému psychologovi neodkládat, mohou být delší čekací doby, někdy i  3-6 měsíců. 

Zmiňujete také, že prarodiče koupili pro syna na jejich společnou dovolenou plenky a Vám se to nelíbí. Chápu Vaši obavu z „degradování na miminko“. Napadá mě ale zeptat se zejména Vašeho syna, co si o celé věci myslí on sám. Tak byste mohla zjistit, zda si při použití plenek opravdu bude připadat jako miminko, nebo mu naopak vadit vůbec nebudou, případně ocení, že díky nim nebude spát na mokré posteli. V případě, že by syn s plenkami nesouhlasil, by mohlo být vhodné se s ním i prarodiči dohodnout na nějakém jiném, pro všechny přijatelném řešení, aby si mohli dovolenou užít pokud možno bez nepříjemností.

Přejeme hodně zdaru při řešení synových potíží. 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
18.6.2019

Nic mi vlastně nechybí, ale pořád mám nějaké obavy

 Dobrý den, je mi 18 let a už pár let mívám stavy, kdy mě přepadne smutek a úzkost, následované myšlenkami že je se mnou něco špatně, že mám spoustu chyb, které nikdo nedokáže překousnout a že jsem sama jeden velký problém a nikdy nebudu dost dobrá. Nedokážu se spokojit sama se sebou, jaká jsem a jak vypadám. Většinou to vyústí v nechuť něco dělat, dokonce i věcí, které ráda dělám, a v omezení kontaktu s přáteli, někdy i v jakýsi záchvat pláče, kdy mám pocit, že se mi svírá hrudník. Většinou mě to přepadá v noci, někdy to vydrží i přes den, málokdy se to protáhne na více dní. Poté nastává období, kdy mi připadá všechno v pořádku. Doprovází to i myšlenky na minulost, že jsem si to způsobila něčím, co jsem kdysi udělala špatně nebo že jsem někomu ublížila. Prolíná se to i se vzpomínkami, které, ač jsou veselé, ve mně vzbuzují smutek. Připadám si až příliš citlivá, protože i veselé věci ve mně občas vyvolávají nutkání k pláči a každá změna chování lidí v mém okolí nebo změna hlasu či tónu mě nutí přemýšlet, co jsem udělala špatně. Někdy mám i zvláštní obavy ohledně budoucnosti, kdy si nedokážu představit, jak má budoucnost bude vypadat dál a svírá mě strach ze ztráty rodičů, který doprovází výčitky, že jsem s nimi dřív netrávila dostatek času. Mívám obavy ze všedních věcí, jako je zaměstnání, protože je to pro mě nové a neznámé prostředí, plné lidí, které neznám. Stejně tak se již nevěnuji svým koníčkům, protože nedokážu překonat obavy z nového prostředí a lidí. Zaobírám se myšlenkami na to, co když mě mezi sebe nepřijmou. Když se přeci jen v neznámém prostředí ocitnu, někdy to vyústí až v silnou nervozitu, úzkost a bušení srdce. Dělá mi problém provádět telefonáty, když si potřebuji něco zařídit. Ve velkých davech se cítím nepříjemně, obzvláště, když nemám dostatek prostoru kolem sebe. Budím se unavená i po dostatečně dlouhém spánku a často mě mírně bolívá hlava, což jsem dodneška dávala za vinu chudokrevnosti. Mám problém hovořit o svých pocitech a problémech, a to i s blízkými. S novými lidmi mám problém navázat nějaký hlubší vztah, většinu považuji pouze za známé a pouto si k nim vytvořím až po velice dlouhé době. Dělá mi problém začít konverzaci, obzvláště ve větší společnosti. Rozhodla jsem se to začít řešit hlavně kvůli tomu, že mi to začalo nepříznivě ovlivňovat vztah s přítelem. Jsme spolu teprve krátce, zhruba 3 měsíce, ale za tu dobu mi na něm začalo opravdu záležet a v určitých chvílích si jsem jistá, že ho miluji. I přes to všechno se mi však objevují stavy, kdy mám pocit, že necítím nic, a pocity prázdna. Někdy si dokonce říkám, že bych normálně pokračovala v životě, kdybychom se rozešli, a nic by to se mnou neudělalo. Před několika lety jsem byla v nepříznivém vztahu a mám obavy, že svému nynějšímu příteli budu ubližovat stejně. Můj současný přítel na mě velice dobře zapůsobil a po dlouhé době někomu plně důvěřuji, avšak mám někdy problém s ním mluvit, a to i o normálních věcech. Najednou mu jakoby nemám co říct a cítím se za to špatně, přitom si velice dobře rozumíme a názorově i povahově jsme si skvěle sedli. Někdy bych mu dokonce i něco chtěla říct, ale nedokážu to dostat přes hlasivky ven. Nad vším příliš přemýšlím a mám pocit, jako bych se mu nedokázala úplně otevřít. Jako bych měla v podvědomí určité bariéry, které mi to nedovolují. Se svými pocity jsem se dlouho nijak nesvěřovala a snažila jsem se všechny držet v sobě a nějak se přes problémy překlenout sama, což mi do určité míry stále zůstalo. Dokonce mám někdy pocit, jako by ty pocity cosi drželo uvnitř a nemohly se přes nějakou zeď dostat všechny ven, aby se konečně uvolnilo to napětí, což někdy podněcuje onen pocit prázdna. Občas mám i pocit, že své city neopětuji tolik a že mu tím ublížím. Ještě stále vedle něj neumím být plně sama sebou, protože se bojím, aby na mě nezměnil názor. Stále si připadám jako zklamání, protože nedokážu fungovat normálně jako ostatní. Ohlížím se neustále na názory ostatních a na minulost, což mi brání v radování se z přítomnosti. I přes to že vím, že mi nic vlastně nechybí a měla bych být šťastná, tak z pro mě nejasného důvodu nejsem.

týblo zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Píšete nám, že už pár let prožíváte stavy úzkosti, prázdnoty a smutku, po kterých následují pocity, že jste jeden velký problém. Sama se sebou nejste spokojená, což ústí v nechuť cokoliv dělat, a to i Vaše oblíbené činnosti. Připadáte si citlivá a trápí Vás přemýšlení nad budoucností i minulostí a tím, co si o Vás druzí myslí. Neznámé prostředí ve Vás vyvolává velké napětí, není Vám dobře ve velkých davech a s lidmi dokážete navázat kontakt až po dlouhé době. I s blízkými máte problém hovořit o svých pocitech, což Vám právě zasahuje i do vztahu s přítelem. Ačkoliv mu důvěřujete a je Vám spolu dobře, některé věci mu nedokážete říct, přičemž Vám přijde, jako byste měla v podvědomí bariéry, které Vám to nedovolují. Bojíte se, že mu ublížíte tím, že mu dostatečně neopětujete jeho city a máte pocit, že před ním ještě stále nedokážete být úplně sama sebou. Říkáte si, že byste měla být šťastná, ale z nějakého důvodu nejste.

Z toho, co píšete, vnímám, že Vás Vaše situace velmi trápí, a zatím nevíte, co s ní dělat. Říkám si, že dlouhodobě snášet pocity méněcennosti a strachu, které se projevují i fyzicky, může být hodně náročné. Rozumím, že máte starosti ohledně toho, jak Vaše uzavřenost působí na Vašeho přítele. Také chápu, že si kladete otázku, proč se cítíte nešťastně a proč nedokážete žít jako ostatní, když vlastně máte vše, co potřebujete. Rozumím, že si pak možná sama sobě nerozumíte. Lidem se stává, že zažívají delší či kratší období, kdy jim není psychicky dobře, a důvody někdy nemusí být viditelné ani snadno vysvětlitelné. Chtěla bych ocenit, že jste našla sílu nám napsat a svěřit se. Vnímám, že to pro Vás nejspíš nebylo snadné, a velmi si cením i toho, jak moc jste se nám otevřela. Ačkoliv si možná připadáte, že jste samý problém, ráda bych vyzdvihla to, že máte přítele, se kterým si rozumíte, a jak sama píšete, dokážete mu už důvěřovat.

Obavy z  budoucnosti a pocity, že nejsme úplně šťastní, se někdy mohou objevit u každého z nás. Záleží však i na tom, jak často se nám to děje a v jak velké míře tyto myšlenky zasahují do našeho běžného života. Z toho, co píšete, mi připadá, že to na Váš život má poměrně velký vliv a říkám si, že by bylo fajn, abyste navštívila nějakého odborníka, například školního psychologa, pokud jej Vaše škola má. Pokud ne, můžete kontaktovat psychologa nebo psychoterapeuta působícího ve Vašem okolí, kontakty na ně můžete najít například na těchto stránkách. Odborník by Vám mohl pomoci objasnit, proč v poslední době prožíváte smutek a úzkost, a najít způsob, jak s nimi bojovat. Šlo by s ním také probrat, jak zmírnit strach z nových věcí a situací a také pracovat na Vaší komunikaci s přítelem. Možná by Vám pomohl i s tím, jak se přítelovi více otevřít a svěřit se mu. Jestliže budete mít chvíle, kdy Vám nebude dobře a budete si potřebovat s někým akutně promluvit, můžete také kontaktovat linku důvěry, která je dostupná nonstop a její pracovníci by si s Vámi mohli promluvit o tom, co byste potřebovala.

Napadá mě také, zda by nebylo možně si přece jen promluvit s Vaším přítelem. Chápu, že to pro Vás není jednoduché a můžete mít obavy, jak by na to, co mu řeknete, zareagoval. Občas nás však druzí dokáží překvapit svou vstřícnou reakcí, když ví, že se opravdu trápíme. Mohla byste mu říct o své situaci a možná byste společně mohli kontaktovat i psychologa. Také by Vás tam třeba mohl i doprovodit, možná by Vám to pomohlo zmírnit strach z neznámého. Třeba Vás napadne i někdo další, z přátel nebo z rodiny, s kým byste se mohla podělit alespoň o kousek Vašich starostí a nebýt tak na hledání východiska sama.

Přejeme Vám, aby se Vám brzy ulevilo a cítila jste se o něco více sama sebou.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
17.6.2019

Dcera má velké problémy s učením, přestože se doma hodně učíme

Dobrý den,potřebovala bych poradit ohledně dcery. Je teď v sedmé třídě a má velké problémy s učením. I když se doma učíme,tak při prověrce má stres,nemůže se soustředit a všechno poplete.Potom je z toho nešťastná,že je ve třídě za hloupou a klesá ji sebevědomí.Hlavne teď před koncem roku je to nejhorší. Rozhodují se známky a u ní bohužel vítězí ta horší.Zvláštní je,že čím víc se doma učíme,tím víc to plete. Nejhorší je matematika,fyzika...tam už končíme na čtverkách. Jako kdyby jí ten mozek vypínal, vůbec nebere další informace. A když jí něco doma opravuji, chytá až hysterické záchvaty.Nevím už co dál s tím...

Marcela zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den, Marcelo,

 

děkujeme za dotaz. Píšete, že má Vaše dcera velké problémy s učením, a ačkoliv se doma připravuje, ve škole má při prověrce stres a všechno poplete, jako by jí vypnul mozek. Potom je nešťastná a klesá jí sebevědomí. Myslíte si, že čím více se doma učíte, tím je to horší a už nevíte, co s tím dál.

 

Chápu, že je pro Vás pravděpodobně náročné vidět špatné známky, když Vy i dcera investujete tolik energie do domácí přípravy. Zároveň rozumím, že není pro matku lehké vidět, jak je její dítě z toho tak smutné. Problémy s učením Vaší dcery mohou mít více příčin. Napadá mě, jestli třeba dcera neprochází nějakým těžším obdobím a něco ji netrápí, ať už u nich ve třídě, s kamarády nebo i doma. Může u ní také docházet ke změnám v důsledku dospívání, které by mohly ovlivňovat soustředění a paměť. Nebo by tyto změny mohly mít vliv na to, že nechá se snadno znervóznit, a proto učivo splete. Dále je možné, že samotné učivo pro dceru je na druhém stupni náročnější a potřebovala by třeba doučování od někoho, kdo má více zkušeností v didaktických metodách. Možná se i cítí aktuálně přetížená a potřebovala by si více odpočinout a nabrat síly. Může to být ale i něčím jiným, u každého člověka to je individuální.

 

Možná byste si s dcerou mohla zkusit promluvit o tom, jestli jí teď kromě zhoršeného prospěchu něco netrápí a jestli se něco v poslední době nezměnilo, díky čemuž byste ji mohla lépe pochopit. Užitečný pohled na věc by Vám mohla poskytnout také třídní učitelka, která by Vám mohla povědět o případných změnách chování u dcery, a to i v souvislosti s jejími vztahy s třídním kolektivem.

 

Říkám si, že byste se mohly obrátit na odborníka, který by situaci více zmapoval a mohl poskytnout příslušná doporučení. Mohl by to být třeba školní psycholog, případně výchovný poradce či speciální pedagog. Vhodné by mohlo být také vyšetření v Pedagogicko-psychologické poradně, které by se zaměřovalo na diagnostiku případných specifických poruch učení nebo soustředění.

 

Můžete se také obrátit na psychologa či psychoterapeuta pracujícího s dětmi. Ten by se při práci s dcerou mohl zaměřovat například na její sebevědomí, na stresující faktory v jejím životě, na pocitech, které dcera prožívá apod. Můžete navštívit také rodinného terapeuta, se kterým můžete hledat způsoby, co by dcera i Vy jako její rodina mohli pro zlepšení situace udělat. Kontakty na psychology a psychoterapeuty ve Vašem okolí můžete najít například zde.

 

Přejeme Vám, ať se Vám i Vaší dceři co nejdříve uleví a není pro Vás škola takový stres.

 

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
16.6.2019

Mám od manžela odejít nebo se náš vztah opět časem urovná?

Dobry den potřebovala bych poradit. Mam manzela kterymu je 25 let.jsme spolu 5.rokem a mame skoro rocniho prcka.tri roky nez jsem otehotnela byly super ale vse se zmenilo po narozeni prcka.tvrdi ze to tim neni ale ja vidim ze je.nyni chce aby sme se odstehovali ze uz se mnou byt nechce ze si chce uzivat volnost a svobodu a ze jiz ke me stejne nic neciti.ale kdyz sme si o tom psali prislo mi ze se jenom vymlouva ze by chtel byt s nama ale i mit tu volnost.jeste pred tydnem ale s nami planoval budoucnost pote odjel ke kamaradovi aby si usporadal myslenky a nebylo to mezi nami spatny a co se vratil oznamil ze je konec mezi nami. Rozvádět se zatim nebudeme a odejit hned take nemusime nemame ani kam bych s prckem momentalne na rodicaku sla.chova se ke me stridave oblacno kdyz jede na motorce pryc tak i zavola nebo napise prej abych vedela asi ze je v poradku.meni praci je na nej hodne stresu chapu to nechavam ho at si jezdi ale mrzi me jak sme se odcizili. O malyho se vubec nepostara ani si ho poradne nevšímá ale kdyz se zmíním ze se to zmenilo narozenim tak mi odpoví sekave at prcka do toho netaham. Je mlady to chapu asi se zaleknul byt rodicem ale vubec nevim co ted delat.jestli opravdu odejit a nebo zustat ze by se casem to urovnalo.prosim o radu. Dekuji

M zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den,

 

píšete, že s o tři roky mladším manželem jste spolu pět let a máte téměř roční dítě. Podle Vás byly tři roky před otěhotněním super, ale vše se změnilo po narození dítěte. Jednou to mezi Vámi není špatné, ale pak řekne, že je mezi Vámi konec a že si chce užívat volnosti. Mrzí Vás, že jste se odcizili a nestará se o dítě. Sice chápete, že mění práci a je ve stresu, ale jeho chování se Vám nelíbí. Ptáte se, co můžete dělat a jestli od manžela odejít nebo zůstat a čekat, že se to urovná.

 

Chápu, že chování manžela může být z Vašeho pohledu matoucí a možná už nevíte, co si počít. Z Vašeho dotazu vnímám, že jste již pravděpodobně z celé situace zoufalá, což by bylo pochopitelné. Může být opravdu těžké vychovávat dítě sama a žít v nejistotě.

 

Je otázkou, co se na straně manžela změnilo. Možná, že je opravdu ve stresu kvůli nové práci nebo se „lekl" rodičovské odpovědnosti. Možná, že Vašeho manžela trápí něco jiného, ať už ve vztahu k Vám nebo to ani nemusí přímo se vztahem souviset. Nedokáži posoudit, jestli byste teď měla od manžela odejít nebo zůstat s tím, že by se situace časem urovnala. Je pochopitelné, že byste ráda předvídala budoucí vývoj, avšak nikdo bohužel přesně nevíme, co se v budoucnu stane. Je možné, že Váš vztah bude opět v pořádku, ale možná také ne.

 

Říkám si ale, jestli byste si s manželem nechtěla o Vašem vztahu zkusit v klidu promluvit. Mohla byste se ho zeptat, jestli ho teď něco trápí, jestli se na jeho straně něco změnilo, co by teď potřeboval apod. Možná tak dostanete na celou situaci nový náhled. Zároveň byste s ním mohla sdílet, jak se teď cítíte Vy a co byste od něho potřebovala. Mohla byste mu i říct, že by Vám mohl více pomáhat se starostí o dítě. Je však možné, že už opravdu ve vztahu být nechce a nebude chtít už na něm zkoušet pracovat, což je potřeba respektovat. 

 

Dále si říkám, jestli jste již situaci probírala s někým blízkým. Někdo z rodiny či z přátel by Vám mohl být oporou a také by Vám mohl poskytnout další pohled na situaci. Chtěla bych Vás podpořit, abyste se nebála říct o pomoc druhých. S blízkými nebo i Vy sama můžete zkusit přemýšlet, co byste ve vztahu chtěla nebo nechtěla, co jste ještě schopná tolerovat anebo jestli už zápory převažují nad klady, které Vám současná podoba vztahu přináší. Na základě toho se můžete rozhodnout, jestli ještě čekat, zda se to urovná, anebo odejít.

 

Napadá mě, že by mohlo být také užitečné, kdybyste se s manželem obrátili na odborníka, u kterého byste si oba mohli srovnat myšlenky, zorientovat se v tom, jak to chcete ve vztahu dále a mohli byste společně pracovat na hledání řešení, které by bylo v tuto dobu nejlepší pro obě strany. V tomto by mohla pomoct např. manželská a rodinná poradna, která se zabývá přímo vztahovou tématikou a můžete se na ni obrátit jak sama, tak s manželem. Tyto poradny jsou k dispozici bezplatně. Dále byste se mohla obrátit i na psychologa nebo psychoterapeuta. Můžete využít individuální nebo párovou terapii. Kontakty na ně najdete, i s recenzemi, např. na stránce známý lékař.

 

Přejeme Vám, ať se Vám situace s manželem podaří vyřešit tak, abyste se cítila co nejlépe.

 

Tým poradny 

 

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 26-50 z 1524 → stránka: 123