Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 26-50 z 1158 → stránka: 123

30.8.2018

Jak přijmout sama sebe?

Dobrý den, můj tatínek mi asi před rokem a půl několikrát řekl, že bych měla zhubnout a já se od té doby trápím, asi po roce jsem sice zhubla, ale pořád se nedokáži smířit sama se sebou, přijmout to, jaká jsem a jak vypadám. Vykašlat se na všechny ostatní a žít si svůj život, přestat se bát toho, co si o mně myslí ostatní,...mám strach z toho, že znovu přiberu, že neshodím posledních 3-5kg, mám také strach z lidí, z kontaktu s nimi. Maminka mně sice řekla, že je super, jak jsem zhubla, ale pak zase semtam utrousí poznámku, že ještě trochu, nějaký to kilo a bude to... Jak mám přijmout sama sebe? Naučit se mít ráda a získat sebevědomí? Našel by se, prosím, někdo, kdo by mi poradil a pomohl?

Lu zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lu,

díky za důvěru, s kterou se obracíte na naši poradnu. Píšete nám s dotazem, jak přijmout sama sebe. Váš tatínek Vám řekl, že byste měla zhubnout a Vy se od té doby trápíte, ač jste zhubla. Nedokážete se smířit s tím, jak vypadáte, a nevíte, jak se vykašlat na názory ostatních. Máte strach, že znovu přiberete a také z lidí a z kontaktu s nimi.  Ptáte se nás, jak se naučit mít ráda a získat sebevědomí.

Umím si představit, že může být náročné žít s pocitem, že mě někdo hodnotí, a zároveň v takovém prostředí přijmout sebe samou takovou, jaká jsem. Napadá mě proto, jestli jste se se svými obavami a trápením rodičům svěřila. Píšete, že Vám tatínek i maminka říkají, abyste zhubla, a Vás to trápí. Možná ale nevědí, že to takto prožíváte, a že to pro Vás není jednoduché. Občas mají lidé kolem nás pocit, že vědí, co je pro nás dobré, a snaží se nám svými radami pomoci, aniž by si uvědomovali, že nás tím mohou trápit nebo nám ubližovat. Je pochopitelné, že Vám na názoru Vašich rodičů záleží, stejně jako že Vám není jedno, co si myslí ostatní. Přesto si říkám, že jste dospělá žena, a že je a bude vždy jen na Vás, jaká chcete být. Důležité je, aby Vy jste se sama cítila dobře nehledě na ostatní.

Chápu ovšem, že není úplně jednoduché se tím řídit, a proto mě napadá, zda kolem sebe nemáte kamaráda či kamarádku, s kterou byste mohla svůj strach probrat. Už samotným sdílením starostí se nám může ulevit. Také mě napadá, že byste se mohla zkusit oceňovat za věci, které se Vám na sobě samotné líbí, a které Vám jdou. Můžete si je třeba i psát na kus papíru a postupně se tak utvrzovat v tom, že máte dost důvodů k tomu mít sebevědomí a mít se ráda.  

Mohla byste také zkusit navštívit psychologa nebo psychoterapeuta. Ten by s Vámi mohl více probrat Vaši situaci, strach z hubnutí a také z lidí. S ním navíc můžete vymyslet způsob, jak se naučit mít ráda a zvyšovat své sebevědomí. Kontakty jsou k nalezení třeba na stránkách www.znamylekar.cz. Pokud byste si potřebovala promluvit s někým okamžitě, můžete se ozvat také na jednu z linek důvěry.

Přejeme Vám, abyste se brzy sama se sebou cítila dobře.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
29.8.2018

Nevím jak dál v partnerském vztahu

Dobrý den. Obracím se na Vás s pár otázkami. Nevím jak dál v mém partnerském vztahu. Je mi 23 let a po rozchodu z dlouhodobého vztahu jsem šla bydlet sama. Následně jsem si chvíli užívala svobody. Otěhotněla jsem a mám dceru. Během toho co jsem nevěděla že čekám dítě (do 4.mesice jsem neměla příznaky) Jsem se dala dohromady s partnerem,se kterým jsem udržovala kontakt již v době předchozího vztahu. Zjistila jsem že ho vlastně miluji a tak jsem mu dala šanci. Pak jsme zjistili že čekám dceru. I přesto semnou zůstal. Pak přišel konflikt při stěhování. Bydleli sme v pokojíku v bytě,kde byly další 2spolubydlící.Ja byla nervózní, protože jsem neměla nic nachystané pro dítě a tam nebyly pro výchovu dítěte absolutně možné. Bohužel vím že jsem na partnera tlačila aby jsme se přestěhovali,ale jiná možnost pro mě nebyla,když už jsem se defakto vzdala rodiny, přátel a okolí které znám..a odstěhovala jsem se za ním do Prahy. S vidinou rodiny. Nakonec jsme se přes jeho ne moc nadšení přestěhovali. Partner je velmi zvláštní. Je mu 27 A má poměrně zvláštní přístup k sexu a má rád prostě ženy. Má rád různé sexuální praktiky,na které já moc nejsem,ale přesto bych mu chtěla vyhovět. Má tendenci mě osahávat kdekoliv kdykoliv,což mě je například uprostřed náměstí velmi nepříjemne a neustále ho napomínám aby to nedělal vždy ve chvílích kdy např.drzim dítě..nebo vařím atd.a on to přesto dělá. Pak je naštvaný že mu to nedovolím ani když nic nedělám. Jenže kdyby to nedělal pořád tak mi tyto doteky nevadí. Porad mu to nedokážu vysvětlit. A tak si začal psát s jinou, párkrát jsem mu na to přišla a tím mě zradil.Ale on si neuvědomuje že mi vlastně ublížil... tvrdí že psaní není nevěra a že když to nemá doma tak si to hledá jinde. Ale on by to doma měl,jen kdyby se choval alespoň trošku jinak ke mě. Požaduji po něm pouze pár obyčejných věcí,s tím že i já mám nějaké sny a tak. On se rozčiluje že ho nechápu,že mi je jedno jak se cítí on, kdežto v jeho případě je to úplně stejně, nechápe jak se cítím já a že já nedokážu jen tak lehce odhodit nějaké své zásady a morálku a plnit nějaká jeho přání,když nemám splněné své sny a cíle. Což je mít kompletní rodinu. Vlastně vdát se a ucelit ten vztah. Nechci být matka samozivitelka,nebo žít na hromádce. Řekl že si mě veme když to teda chci.. přitom kdyby řekl že to dělá z lasky,bylo by to milejší. Když sem mu říkala,že bych si přála nějakou žádost o ruku,řekl že mi dá prsten s jantarem. Ale to je opět s rozporem nějakých mých představ. Pro mě je zasnubni prsten prostě s bílým kamenem,tak jako to má plno lidí kolem.. Vím že je to sobecké. Ale já chci jen něco normálního..chci po něm nějaký projev že já jsem ta hlavní,že jiné nemají nárok. Nevím co mám dělat. Pořád se nedokážeme shodnout.Kdyz mu říkám že ne zraňuje tím že mi nedokáže alespoň udělat něco normálního..tak se osoci tím že já vlastně melu kraviny a že bych se měla radovat z toho co mam..ze uz to ze semnou je a ze se prestehoval je velky ústupek od něj a zmena...Ale já se nedokážu radovat z toho že vím že si píše s jinýma a že najde zalíbení v jiné protože já mu nejsem dostatečně dobrá. Dítě miluje,chová se k ní jako k vlastní,ale já nechci aby jsme měli jiné příjmení než on. Na to jsem velmi tradiční.Vse se nám kvůli malé urychlilo. Oba sme se museli srovnat s novou situací. Že bude dítě. Až na to že on nedokázal pochopit že nejvíc jsem se měnila já,a to fyzicky,a stejně chtěl nějaké uchylarny,na což jsem neměla v těhotenství ani pomyšlení. Jsme spolu vážně od 4. Měsíce těhotenství,malé jsou nyní 4 měsíce. Velmi krátká doba ano vím. Pro něj bylo nepředstavitelné že by mohl mít dítě,nikdy tak nežil. Ale to já taky ne..a přesto jsem se s tím nějak srovnala. Chci jen ucelit tu rodinu. Tak jako to mají jiní. Možná že mě čiší závist..ale já si spíš připadám že jsem v životě prohrála. Mám dite,ano super,miluju malou. Ale když už ji mám,tak toho nechci tolik zase po životě. Bez to ucelit a dát tomu dítěti rodinu jako má XXX lidí kolem mě. Plno kamarádek kolem mě se vdává a začínají nějakou etapu života. A já nechci být ta,která svou dráhu ukončila s dítětem vedle chlapa co rád ženský,co nedokáže pro mě udělat něco normálního,když už já mám přijmout jeho úchylky (kandaulismus a pod.) Nevím jak s ním mám komunikovat. Po x té jsme se pohádali,ráno jsme spolu mluvili normálně. Říká mi že mě miluje. Ale mě už připadá že to říká aby mě uchlácholil. Nevím jak a co dělat. Jak se s tím nějak smířit. Jak se naučit počkat,jestli pro mě alespoň něco udělá. Nevím jak s ním komunikovat. Co udelat. Věřím v nás vztah. Že bude lépe. Že spolu máme nějakou budoucnost. Vždyť malá ho považuje a vnímá jako otce. Vím že co jsem zde psala zní asi zmateně,ale pokud se v tom alespoň trošku vyznáte a dokážete mi dát nějakou radu jak z toho přestat být smutná a zklamaná a jak vztah zachránit,budu ráda. Děkuji

Jane zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jane,

děkujeme za důvěru, s kterou se obracíte na naši poradnu. Píšete nám, protože nevíte jak dál v partnerském vztahu. Po rozchodu jste otěhotněla, ale nevěděla to a našla jste si přítele, se kterým jste začala chodit ve čtvrtém měsíci těhotenství. Přítel s Vámi zůstal, společně jste se přestěhovali, i když to vyvolalo rozepře. Také píšete, že má přítel zvláštní přístup k sexu, který Vám úplně nevyhovuje, a že si píše s jinými ženami a tvrdí, že je to proto, že to doma nemá, což Vás trápí. Přála byste si, aby přítel pochopil, že i Vy prožíváte těžké období, a že si také chcete naplnit své sny, abyste mohla plnit jeho. Věříte, že máte s přítelem budoucnost a ptáte se nás, jak spolu komunikovat, jak nebýt smutná a co udělat pro záchranu vztahu.

Napadá mě, že se Vám toho v posledním roce událo v životě opravdu hodně věcí – těhotenství, nový vztah, stěhování, prvorozené dítě. To jsou samy o sobě velké změny, které si vyžadují pozornost a energii a umím si představit, že prožít si je všechny najednou může být náročné a vyčerpávající. O to víc chápu, že píšete, že byste si přála ucelit rodinu a vdát se a mít život takový, jaký ho mají lidé kolem Vás. Píšete, že po Vás partner chce různé sexuální praktiky, které Vám úplně nesedí a nechápe, že je odmítáte a Vám je zároveň líto, že on nechápe, že Vy sama máte taky nějaká přání, které on nenaplňuje.

Sama píšete, že jste spolu chvíli, a říkám si, že mezitím jste udělali už opravdu hodně velkých kroků. Proto mě napadá, zda jste už o tom otevřeně mluvili – zda jste si třeba sedli sami dva a řekli si, jaké jsou Vaše přání a představy a co by se Vám od oho druhého líbilo a naopak. Možná se můžete také zamyslet nad tím, proč jsou pro Vás některé věci důležité – například svatba nebo typ prstenu. Pak můžete své důvody v rozhovoru partnerovi zmínit. Také by pro Vás mohl být zajímavý partnerův pohled na věc a mohla byste tak snadno zjistit, proč třeba některé věci vnímá jinak nebo jako méně či více důležité než Vy. Může chvíli trvat, než se dva lidé sladí. Myslím si tedy, že by byl dobrý nápad vyhradit si čas a otevřeně si společně o všem promluvit – ať už o Vašich představách společného života nebo o partnerově sexualitě. Píšete, že byste byla ráda, kdyby partner pochopil a ocenil, že se mu v některých oblastech přizpůsobujete. Zároveň Vy sama víte, že v jiných oblastech se přizpůsobil on – například při stěhování. Můžete ho za to tedy ocenit, aby partner věděl, že si všímáte, že dělá vstřícné kroky, a přála byste si, aby si jich u Vás všímal i on u Vás.

Můžete se na takový rozhovor připravit, napsat si třeba, co všechno chcete s partnerem probrat nebo se můžete obrátit také na některou z rodinných poraden, kam můžete přijít i sama a s přítomným pracovníkem celou situaci více probrat a vymyslet pro Vás vhodný postup. Do poradny můžete přijít také s partnerem a pracovník může zafungovat jako nějaký prostředník, který bude usměrňovat Váš rozhovor a nabízet třetí nezávislý pohled. Obdobně může také zafungovat partnerský nebo rodinný psychoterapeut. Myslím, že otevřený rozhovor Vám může pomoci lépe se pochopit a sladit společný život.

Napadá mě také, zda máte nějakou oporu i pro sebe. Jak jsem psala, je pochopitelné, že je toho na Vás hodně, a že se tedy cítíte smutná. Možná máte nějakou kamarádku nebo kamaráda, s kterým si můžete třeba alespoň zatelefonovat, a svěřit se mu s tím, co Vás trápí. Už jen sdílení problému může přinést určitou úlevu. Společný rozhovor Vám také může pomoci v tom utřídit si myšlenky a třeba Vás napadnou také nové možnosti, jak s partnerem komunikovat. Podporu Vám může poskytnout také zmíněný pracovník rodinné poradny nebo partnerský terapeut.

Přejeme Vám, aby se Váš vztah brzy ustálil.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
29.8.2018

Mám problém s hubnutím

Dobrý den, Prosím Vás o radu, mám probéms jídlem. Jenže to není takové to, že prostě nejím a hubnu. Tedy minulý rok před létem to tak bylo(Zhubla jsem asi 5kg za týden). Potom ale přišly prázdniny a já si řekla, že si ty dva měsíce užiju a nebudu se hlídta a že začnu hubnout na začátku školního roku, kdy jsem měla nastoupit do prváku na střední. No, za ty dva měsíce jsem samozřejmě tech 5kg zase nabrala, ale byla jsem odhodlaná v září zase zabrat. Problém ale byl, že jak jsem nebyla zvyklá hladovět, tak mi to prostě nešlo a já se celý rok přerušovaně snažila bojovat s hladem. Opravdu celých deset měsíců jsem myslela na to jak potřebuju zhubnout a jak jsem tlustá a tak jsem třeba týden opravdu téměř nic nejedla, ale potom jsem polevila a byla jsem z toho nešťastná. V červnu jsem si tedy řekla, že přes tyhle prázdniny už to konečně zvládnu a do školy se vrátim jako nový a hlavně hubený člověk. Samozřejmě, že se to zase nestalo, já na to nemám vůli a přesto jsem z toho špatná. Zžírá mě to uvnitř, cítím jak v sobě mám tu odpornou myšlenku, co mi odporuje jíst, ale přesto ta myšlnka nakonec někam zaleze a já se po celém dni hladovění najím ve velkém. Je to jako parazit, který se mě nechce zbavit a i kdzyž mám tenhle problém, vůbec nehubnu a to mě dostává do téhle nekončící deprese ještě víc. Vůbec tomu nepomáchá fakt, že i když už rok nechodím na gymnázium ze kterého jsem přestoupila, pořád nějak nedokážu snést, že už nechodím do třídy s mou nejlepší kamarádkou. Nerozumím tomu, proč jsem z toho i po tom roce nešťastná, ale v tomhle období, kdy se blíží škola a já vím, že nebudu sedět s ní v lavici je to nejhorší. Občas v noci, když si chatujeme tak brečím. Předem děkuji za radu, jsem v sobě samé úplně ztracená. Děkuji.

Verča zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Verčo,

obracíte se na nás s tím, že se snažíte zhubnout, a i když se Vám nějakou dobu daří nejíst, tak to nevydržíte dlouho. Skončí to tak, že se přejíte a jste z toho nešťastná. Trápí Vás, že se Vás myšlenka, že musíte zhubnout, drží natolik, že z toho máte depresivní nálady. Zároveň jste smutná z toho, že už se nemůžete každý den vídat s nejlepší kamarádkou. Nechápete, proč to stále tak negativně prožíváte. Ptáte se nás, jak se vyznat v tom, co se ve Vás teď děje.

Hubnutí je téma, které řeší hodně lidí. To, že se podaří zhubnout, ale váha se zase vrátí zpátky nebo se i zvýší, je celkem běžné. Mnoho lidí se trápí všemožnými přísnými dietami nebo i různě hladoví, což většinou nejde moc dlouho vydržet a především to není zdravý způsob hubnutí, často vede k jojo efektu a nese s sebou mnohá zdravotní rizika. To, jakým způsobem se snažíte ovlivňovat svou váhu Vy, nám dělá starosti. Hladovění bývá doprovázené poklesem energie, můžete i zkolabovat. Z dlouhodobého hlediska si střídavým hladověním a přejídáním můžete velmi negativně ovlivnit metabolismus a i zdravé hubnutí pro Vás v budoucnu může být velmi obtížné. Velkým rizikem je i vznik poruchy příjmu potravy.  Za bezpečný způsob redukce a udržení přiměřené váhy je považována pravidelná a vyvážená strava v kombinaci s dostatkem pohybu a tuto cestu bychom Vám chtěli doporučit.

Zároveň bychom Vás chtěli podpořit v tom, abyste nebyla ke svému tělu příliš kritická. Dokážu si představit, že je těžké nenechat se rozhodit myšlenkami, že nemám ideální postavu. Když jsou v reklamách apod. až nezdravě štíhlé modelky, máme přirozeně tendenci se s nimi srovnávat. Myšlenky na to, že nejsme dokonalí, se mohou dostat hluboko do naší mysli, odkud není lehké se jich zbavit, i když si třeba uvědomujeme, že se tím tolik zaobírat nechceme. Podobně to možná máte s kamarádkou - i když racionálně víte, že byste se už tolik nemusela trápit tím, že spolu nejste ve škole, stejně Vás to velice rozrušuje. Emoce někdy bývají silnější než rozum a není na to logické vysvětlení.

Říkám si, jestli jste o tom všem, co prožíváte, už mluvila s někým blízkým. Třeba s nejlepší kamarádkou, někým z rodiny nebo nějakou novou kamarádkou v nové škole. Když máme v sobě hodně nepříjemných emocí, často pomáhá, když se o ně s někým podělíme. Druzí nám také mohou nabídnout nový pohled na situaci a podpořit, že tady budou s námi i v těžkých chvílích, což bývá velmi úlevné. Také mě napadá, že můžete s kamarádkou zkusit promyslet vhodný jídelníček, který bude obsahovat všechny důležité potraviny v přiměřeném množství, což si můžete nastudovat v odborné literatuře o stravování nebo se poradit s výživovým poradcem. Zároveň můžete spolu pravidelně sportovat, což Vám může přinést nejen zpevnění těla, ale i radost ze společně stráveného času.

O tom, co cítíte, si můžete promluvit i s nějakým odborníkem, se kterým můžete hledat způsoby, jak by Vám mohlo být lépe. Možná máte ve škole školního psychologa nebo alespoň výchovného poradce, se kterým byste mohla probrat možnosti pomoci. Případně můžete hledat psychologa i mimo školu. Můžete se o tom i poradit s rodiči a společně s nimi psychologa nebo psychoterapeuta oslovit, nebo tam mohou jít i s Vámi, pokud byste chtěla.  Hledat můžete na internetu, třeba na www.znamylekar.cz, kde jsou i komentáře jiných klientů. Dále se můžete obrátit přímo na specialisty na problémy s jídlem v centru Anabell, kde můžete využít služeb telefonické konzultace, emailového poradenství, individuálního setkání s psychology/psychoterapeuty, skupinových terapií nebo výživového poradenství. Nutriční poradce Vám může doporučit, jak se správně stravovat, abyste byla zdravá a měla přiměřenou váhu.

Kdybyste někdy cítila, že už to na Vás padá a najednou je toho moc, třeba i v tu noc, kdy chatujete s kamarádkou, můžete zavolat na Linku důvěry, kde s Vámi budou pracovat na tom, jak tento nepříjemný stav co nejdříve zvládnout.

Přejeme, ať se máte brzy dobře.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
29.8.2018

Bojím se vyhledat pomoc

Dobrý den, ráda bych se vás zeptala co se mnou? Momentálně je mi 20 let a od základní školy cítím, že jsem hrozně přecitlivělý člověk, jakákoliv urážka, poznámka mě vždycky rozplakala a to do dnešní doby přetrvává. Na střední škole jsem po smrti tatínka začala trpět depresemi, chtěla jsem zajít za odborníkem, ale rodina mi říkala, že je to v této situaci a v mém věku normální navíc v rodině máme psychiatra a ten mé mamce řekl, že si myslí, že je to práce pro psychologa. Psycholog mi nepomohl a Po 5 letech mám stále deprese, nedávno jsem zpozorovala, že začínám mít problém s lidmi, nechci s nimi být, nechci si s nimi povídat - když už tak formou internetu, sms. Nechci před nimi jíst, pít, bojím se na cizího člověka jen promluvit. Nemůžu pracovat.. vždy se u mě objeví deprese a úzkostné stavy.. když jdu někam poprvé zvedne se mi žaludek, mám teplotu a zvracím. Nemám ze života žádnou radost, vše vidím pesimisticky, sebepoškozuji se a přemýšlela jsem o sebevraždě. Bojím se vyhledat pomoc, stydím se za to, bojím se, že mi nebude nikdo rozumět, jak se cítím. V rodině se o mě mluví jako o neschopném lenochovi, já bych opravdu chtěla pracovat, mít kamarády, chodit mezi lidi. Ale nejde to

Míša zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Míšo,

děkujeme za důvěru, s kterou nám píšete. Popisujete, že jste od základní školy přecitlivělá. Po smrti tatínka jste začala trpět depresemi, začala jste navštěvovat psychologa, ale i po 5 letech stále depresemi trpíte. Nedávno jste zpozorovala, že máte problém s lidmi. Nechcete si s nimi povídat nebo před nimi jíst apod. Kvůli objevujícím se depresím a úzkostným stavům nemůžete pracovat, nemáte ze života radost, sebepoškozujete se a přemýšlela jste o sebevraždě. Bojíte se vyhledat pomoc, a že Vám nikdo nebude rozumět, stydíte se za své problémy. Ptáte se nás co s Vámi, chtěla byste chodit mezi lidi, mít kamarády a pracovat, ale nejde Vám to.

Přemýšlím nad tím, že pocity a stavy, které popisujete, mohou být opravdu velmi náročné, obzvlášť když píšete, že se bojíte, že Vám nikdo nebude rozumět. Chápu to tak, že o nich nemluvíte s kamarády nebo s rodinou a přitom mě napadá, že právě sdílení Vašich pocitů by mohlo i rodině pomoci k tomu pochopit, proč nepracujete nebo tolik nekomunikujete. Vám by to navíc mohlo přinést úlevu. Může být fajn vědět, že nejsme na všechno sami.

Mrzí mě, že Vám psycholog nepomohl, rozhodně to ale neznamená, že Vám jiný odborník nepomůže. Přece jen jsou to také jen lidé a ne všem vyhovuje to stejné. Ráda bych Vás tedy podpořila v tom, zkusit si najít jiného. Ve Vašem případě by také bylo dobré, aby se jednalo o psychoterapeuta, kterým ne každý psycholog je. Obrátit se ale můžete zároveň i na psychiatra, který Vám v případě potřeby může předepsat léky. Ve vyhledání Vám mohou pomoci třeba recenze na internetu (např. na www.znamylekar.cz). Je také zcela běžné, že půjdete na první „oťukávací" schůzku a uvidíte, jak Vám daný psychoterapeut sedne, a když to nebude dobré, můžete zkusit ještě někoho jiného. Věřím, že vhodného odborníka najdete, a že by Vám opravdu mohl pomoci.

Popisujete, že se sebepoškozujete a myslela jste na sebevraždu. O to víc bych Vás chtěla ve vyhledání odborníka podpořit. Zároveň přemýšlím nad tím, že pokud Vás takové myšlenky napadají, možná by pro Vás bylo dobré mluvit o nich s někým hned - třeba aspoň po chatu nebo po telefonu na lince důvěry. Je jen na Vás, která forma komunikace by Vám byla příjemnější. Je pochopitelné, že se obáváte nepochopení, nicméně pracovníci na linkách jsou tu právě proto, aby Vám pomohli v těžkých situacích a zkusili vymyslet, co udělat, abyste se cítila lépe. Nemusíte se tedy obávat odmítnutí a váhat, zda je kontaktovat.

Přejeme Vám, aby se Vaše deprese a úzkosti brzy zmírnily.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
28.8.2018

Může miminku chybět otec?

Dobrý den, mám 6 měsíční miminko a opustili jsme mého přítele, tatínka miminka. Moc by mě zajímalo jestli může takto malé dítě citit už smutek a tesknit po otci a zda to může zanechat následky na dítěti??s dítětem se videli, ale byl dost často v práci. Předem děkuji za odpověď

Rachel zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Rachel,

obracíte se na nás s otázkou, zda může Vaše šestiměsíční miminko cítit smutek, když jste opustila jeho otce. Ptáte se, zda mu může být po otci smutno a jestli ho to nějak může ovlivnit do budoucna.

Rozumím, že si kladete tyto otázky. Z Vašeho dotazu vnímám, že Vám na správném vývoji miminka hodně záleží. I když je Vaše dítě ještě malé a nemá ještě příliš rozvinutou paměť, je možné, že bude svého otce postrádat, ale také to tak být nemusí. U miminek těžko zjistíme, jak situaci vnímá. Záleží i na tom, jak blízký vztah spolu s otcem měli a jestli se budou někdy vídat nadále. Současné výzkumy potvrzují, že se nemusí nutně jednat o oba rodiče, i jeden rodič zvládne vychovat zdravé a psychicky se dobře vyvíjející dítě. Nicméně pokud se oba rodiče zvládají o dítě starat, je lepší, aby spolu na výchově spolupracovali a vzájemně se doplňovali. Dítě tak získá oporu na více stranách a pro Vás může být úlevné, že Vám někdo s péčí o dítě pomáhá. Touto Vaší oporou ve výchově však může být i někdo jiný, třeba babička nebo kamarádka. Děti především potřebují žít v bezpečném prostředí, kde jim někdo projevuje zájem a lásku a citlivě reaguje na jeho potřeby. Spousta matek to také zvládá dítěti zajistit sama.

Pokud byste chtěla více informací o tom, jak vychovávat dítě sama bez otce a o psychickém vývoji a potřebách dítěte, můžete navštívit dětského psychologa nebo vyhledat rodinnou poradnu. Pokud máte v plánu se s otcem dítěte ve výchově střídat, mohou Vám pomoci s tím, jak s bývalým přítelem vycházet tak, aby to nepoškodilo dítě a ani jednoho z Vás. Případně se můžete obrátit i na psychologa/psychoterapeuta, který pracuje samostatně. S ním si můžete promluvit, jak se teď cítíte a co byste mohla dělat pro dobro Vás i Vašeho dítěte.

Držíme palce, ať Vám vše dobře vyjde.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
28.8.2018

Bojím se onkologického onemocnění

Dobry den,potrebuji pomoc. Cca pred pul rokem mi byla diagnostikovana roztrousena skleroza,respektive CIS-klinicky izolovany syndrom. S dg.jsem se stale nevyrovnala,ale co je horsi,zacala jsem se prehnane bat o sve zdravi. Konkretne onkol.onemocneni,nevim proc. Denne se kontroluji,saham si na uzliny,prsa,telo. Kazdou chvili jsem u lekare,vyzaduji RTG,gynekologie,krev,moc,vysetreni zaludku...mam strach,ze jsem vazne onkol.nemocna,neustale si hmatam na trisla,jestli se mi uzliny nezvetsily,a pak jsem schopna si vsugerovat,ze tam jsou dalsi atd. Denne na to myslim,nedokazu se radovat,bavit,nic. Co mam delat? Ten strach me ubiji. Dekuji

Denisa zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den, Deniso,

píšete nám o svém strachu z toho, že onkologicky onemocníte. Před půl rokem Vám byla diagnostikována roztroušená skleróza, s čímž jste se ještě nevyrovnala, a navíc se od té doby bojíte o své zdraví. Denně se kontrolujete a myslíte na to, že můžete onemocnět, a proto se nedokážete radovat. Ptáte se nás, co v takové situaci dělat.

Přemýšlím nad tím, že Vám byla nedávno diagnostikována roztroušená skleróza a napadá mě, že takové onemocnění může člověku hodně zasáhnout do života a způsobit třeba i Vámi popisovaný přehnaný strach z jiného onemocnění. Je pochopitelné, že větší strach nyní prožíváte. Ten by mohl zmírnit i čas, který Vám dá prostor, který potřebujete k tomu, abyste se s onemocněním vyrovnala.

Uvažuji také, jestli už jste o této diagnóze s někým mluvila. Existuje hned několik sdružení, které se věnují pomoci lidem s tímto onemocněním (www.aktivnizivot.cz, www.ereska-aktivne.cz), nebo i další. Možná by Vám pomohlo promluvit si s někým z těchto spolků a zjistit více o samotné nemoci i o tom, jaké možnosti máte. Mohli by Vám také poskytnout informace o tom, zda může být roztroušená skleróza nějak spojená s onkologickým onemocněním. I o něm si můžete zkusit zjistit více informací třeba od lékařů, které by Vás mohly uklidnit. Nemusíte se bát konzultovat své obavy třeba s lékařem, kterého navštěvujete, a pokud Vám neposkytne odpověď, můžete kontaktovat i jiného odborníka. Důležitá je určitě také podpora Vašeho okolí. Můžete se zkusit obrátit na nějakého kamaráda či kamarádku nebo někoho z rodiny a svěřit se mu se svými obavami. Obvykle už samotné sdílení strachu jej může zmenšit.

Zároveň si myslím, že Vám mohlo pomoci obrátit se na psychologa. Ten by Vám mohl být nápomocný při vyrovnání se s diagnózou, ale také byste mohli vymyslet způsob, jak překonat Váš strach z onkologického onemocnění a zbavit se nepříjemných myšlenek. Kontakt na psychologa Vám může zprostředkovat Váš praktický lékař, popřípadě si můžete odborníka vyhledat sama. Kontakty a recenze jsou třeba na stránkách www.znamylekar.cz. Možná by Vám někoho mohli doporučit také v některém z center pomoci, které zmiňuji výše. Myslím, že právě návštěva psychologa by Vám mohla přinést pomoc a podporu, kterou hledáte.

Přejeme Vám, aby se Váš strach brzy zmírnil.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
28.8.2018

Ubližuje nezávazný sex holkám nebo je přirozený?

Dobrý den, jmenuji se Tomáš a je mi 18 let. Jsem velmi přemýšlivý člověk, co se zajímá jak funguje svět i já sám a rád se sám zabývám myšlenkovými pochody ostatních lidí - tedy psychologií. Většinu svých problémů si tedy dokáži vyřešit sám. Výjimku se hodlám zmínit právě teď, včetně uvedení do děje, které Vám snad pomůže s rozřešením. Všechno to začalo v pubertě. Řekl bych, že v mých 13 letech - věku, kdy mě začalo zajímat opačné pohlaví tak nějak jinak. :) Zdálo se mi, že jsou tu tři možnosti: 1. Najít si přítelkyni. 2. Vyhledávat nezávazný sex. 3. Masturbovat. Já jsem byl, a stále ještě tak nějak jsem, plašší povahy, takže je jasné, že jsem zvolil třetí možnost. Na přítelkyni jsem se příliš styděl, kdybych vyhledával pouze sex, styděl bych se před...společností, řekněme...a co hůř, jednorázový sex jsem tak nějak považoval za mentální ubližování ženám. Co si vzpomínám, do nějakých 15 let jsem věřil, že až budu mít přítelkyni, bude to platonická láska - považoval jsem to za něco vznešenějšího, než je vztah se sexem. Jak už jsem zmiňoval, přiklonil jsem se k masturbaci. Určitě ve více než 50 % případů s pornem. Do svých asi 17 let jsem měl ze sebe ještě dobrý pocit, že nejsem jedním z těch, co holku "použijí" a odkopnou, psychicky raněnou a zrazenou. Zakládal jsem si na tom, že ze mě vyroste gentleman. Koncem 17. roku a tento rok jsem měl asi 6 x sex s holkou, která mě asi měla radši, než já ji. Já miloval její tělo, ale ona asi mě. Do postele mě dostala spíš ona, protože tohle ženám prostě jde... Víte, zakládal jsem si na tom, že můj první polibek i první sex bude s tou první, současně celoživotní a ideální partnerkou (ano, jsem těžký idealista) a najednou jsem se vyspal, několikrát (ale to už je snad i jedno) s holkou, která mě přitahuje převážně fyzicky, ne prostřednictvím lásky. To už pravděpodobně skončilo, ale za co se teď stydím víc, než za to, že jsem se s ní vůbec vyspal (do té doby jsem byl já panicem a ona pannou), je to, že jsem ji ani nepolíbil, což mi teď připadá absurdní. Vypozoroval jsem také, že sex, před kterým nebyla dlouhá pauza od masturbace (třeba týden) ani moc nestál za to, protože...už jsem to vlastně napsal...protože nestál. (alespoň ne tak, jak by bylo potřeba). Dostáváme se ale k jádru věci, proč vlastně píši. Byl jsem ve svých 18,5 letech na dovolené v cizině a předsevzal jsem si, že si najdu holku na jednu noc. Příčiny tomu byly, že jsem se cítil osamělý, už jsem věděl, že/jak je sex příjemný (kdo by to řekl, že? :) ), také nikoho nemám, tak to nemohlo vadit, chtěl jsem si dokázat, že to zvládnu a také tu bylo to, že ještě nechci vážný vztah (dokud nebudu (nejen) finančně soběstačný a dělat práci, která mě baví). V cizině jsem byl v menším městě, kde byl jeden noční klub. Jednu noc, když už rodiče (se kterými jsem jel na dovolenou) spali, vydal jsem se k němu a když jsem k němu dorazil, cítil jsem silný a nepříjemný pocit.(a to i jindy, klidně ve dne) Nikdy předtím jsem v klubu nebyl. Klub byl pro mě symbolem přílišného množství alkoholu, případně drog a zneužívání důvěry mladých holek, které se nechají napálit. Při představě mladého muže jak zneužívá jednu takovou holku, což je asi hlavní asociace, když se řekne "noční klub" nebo když ho vidím... se mi rozbuší srdce a tak nějak bolí... Řekl bych, že je to přirovnatelné pocitům, které bych zažíval, kdyby mi partička kluků znásilňovala přítelkyni a já se na to musel dívat (ač jsem to nikdy nezažil). Nejracionálnějším odůvodněním je pro mě vliv porna na můj mozek - hlavně podvědomí. Když už jsem zmínil partičku kluků znásilňující někomu přítelkyni přímo před ním, i taková videa jsem sledoval. To je asi další věc, kterou na sobě nechápu - občas vyhledávám negativní pocity (téměř znásilnění, příliš hrubý sex) - v tomhle případě v kombinaci se vzrušením. Další důležité informace by mohly být, že: Odhaduji, že od mých 14 let do teď jsem průměrně každý den 1 masturboval (někdy i 5x denně, někdy jsem se snažil "abstinovat") a také, že jsem někdy trávil u porna hodně dlouhou dobu v kuse klidně 3 h, možná i 5 h (s jednou ejakulací na konci - dlouhé, hodně dlouhé oddalování ejakulace). Po takové době jsem na sobě pozoroval, že mám zdeformované úvahy o ženách. Kdekoliv jsem nějakou viděl (doma - televize / internet), myslel jsem pouze na sex atp. Tady bych věřil, že se dostávají mentální vzorce i do podvědomí. A přesto všechno cítím, že jsem citlivý muž, co chce svou přítelkyni spíš hladit a rozmazlovat než tvrdě plácat a ukazovat svou dominanci, jak se objevuje v pornu. K rozřešení: Předpokládám, že problémy se skrývají v mém podvědomí a já jsem se nedávno seznámil s technikami autosugesce / afirmacemi (v oblasti získávání bohatství), které fungují na principu vsugerovávání si nějaké "lži", až se stane pravdou (např. "Jsem magnet na peníze." nebo "Jsem sebevědomý muž, který má vysoké postavení ve společnosti."). Měl bych zkusit tuto metodu i v tomto případě? Něco ve smyslu: "Jednorázový sex je naprosto přirozený a ženy si ho užívají stejně jako muži."? Ještě mě napadá jedna metoda. Prolomí se tato úzkost, když s nějakou skutečně strávím noc a přesvědčím se o důsledcích? (nutno vzít v potaz, že představa někoho jiného s holkou zamýšlenou na jednu noc je mi velmi nepříjemná, zatímco představa, jak sám s holkou jednu noc strávím mi už tak hrozná nepřijde (asi jako bych znásilňoval svou přítelkyni...) ale stejně...zvrhlé, že?) Ještě bych nakonec doplňil, že výběr: 1. Přítelkyně. 2. Jednorázový sex. a 3. Masturbace. stále přetrvává, snad jen kromě první možnosti, protože jak jsem zmínil, nejdřív chci být samostatný. Mockrát děkuji za jakoukoliv pomoc, ale budu moc rád, když mi dáte spíš nějaké rady, které se netýkají vyhledávání dalších odborníků, protože se stydím - nejen před odborníkem, ale i před těmi, kdo budou vědět, kam jedu a budou chtít vědět proč. Ale samozřejmě chápu, že někdy je to holt potřeba podstoupit. PS: Mým snem je pomáhat lidem, pokud možno ve velkém. (jsem ambiciózní) Děkuji, že jste na podobné vlně.

Tomáš zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Tomáši,

píšete nám, že už od 14 let často masturbujete a hodně se díváte na porno, protože jste byl stydlivý na to začít vztah s nějakou holkou. Vztahy na jednu noc jste také nechtěl, protože to považujete za ubližování ženám a zneužívání jejich důvěry. Dále píšete, že když se díváte na porno, tvrdší scény týkající znásilnění Vás vzrušují, ale zároveň toto chování morálně odsuzujete a považujete se za citlivého muže.  Domníváte se, že kvůli sledování porna máte zkreslený pohled na nezávazný sex. Teď přítelkyni nechcete, protože byste pořádný vztah rád začal, až budete úplně samostatný, takže Vás to vede k přemýšlení nad jednorázovým sexem. Ptáte se nás, jestli byste své myšlení ohledně sexu na jednu noc upravil pomocí sugestivních formulek a zda by Vám pomohlo vyspat se s holkou jen tak a přesvědčit se, že i ony si to užívají stejně jako muži.

Chápu, že se těmito věcmi trápíte. Může být těžké se vyznat v tom, co je ještě v pořádku a co už je za hranou. Na jednorázový sex existují různé názory, někdo ho odsuzuje, někdo s ním nemá problém. Některé holky si jej mohou užívat a ne vždy jim to musí ublížit. Těší mě číst, že přemýšlíte nad tím, jak se ženy cítí, že jim nechcete učinit nic zlého a máte romantické představy o vztahu. Také vnímám jako pozitivní, že si dobře uvědomujete rozdíl mezi realitou a vnímáním porna, to se ne každému daří. Rozumím, že nechápete, proč někdy vyhledáváte negativní pocity a “zvrhlé scény”. Zároveň rozumím, že jste se kvůli dřívějšímu studu uchýlil k intenzivní masturbaci a sledování porna. I jiným lidem se stává, že se pak masturbaci a sledování porna věnují tak často.

Je možné, že porno ovlivnilo, jak vnímáte sex. Možná cítíte rozpor mezi tím, co vyhledáváte v pornu a jak to máte v běžném životě. Myslím, že spousta lidí má představy o sexu, které by se nikomu neodvážili říct, natož je praktikovat. Je také běžné, že lidé mají určitou věc rádi jen v pornu a v reálném sexu ji nepotřebují. Chápu, že máte obavy, že byste nezávazným sexem holkám ublížil a zároveň stálou přítelkyni teď nechcete. Domnívám se tedy, že není nutné se tímto v sexuálním životě se ženami omezovat a věnovat se jen masturbaci. Myslím si tedy, že když narazíte na holku, která také chce nezávazný sex, může Vám to pomoci zbavit se utkvělé myšlenky, že takto je to špatně.

Co se týče autosugestivních formulek, je také možné, že budou fungovat. Nicméně se domnívám, že samy o sobě nemusí být dostatečné a že může být nápomocné pracovat na Vašich potížích ještě i jiným způsobem. Chápu, že o tomto nerad mluvíte, ale říkám si, že nějaký kamarád může mít podobné starosti jako Vy. Říkám si, že mu nemusíte hned říkat, že tolik koukáte na porno a že se Vás vzrušuje i znásilnění. Třeba když se budete bavit o Vaší chuti se s někým jen vyspat, ale současně s tím spojené obavě, že holku zklamete, zjistíte, že kamarád to už někdy řešil také a může Vám nabídnout na to nový pohled. Anebo Vám k tomu řekne nějaké myšlenky, které Vás posunou dále v přemýšlení nad sebou. Zároveň bývá úlevné mít někoho, s kým si můžete povídat o trochu intimních věcech. Časem se hloubka Vašich rozhovorů může zvýšit a mohl byste tak i snad získat někoho, s kým můžete o všem mluvit.

Rozumím, že se byste nerad navštívil odborníka, protože se za své myšlenky stydíte. Odborníci jsou zde od toho, aby lidi neposuzovali, a jsou připraveni přijmout vše, s čím klient přijde. Psycholog/psychoterapeut s Vámi může probrat, jak se cítíte, což by Vám mohlo pomoci pochopit lépe sám sebe a Váš přístup k sexu a vztahům na jednu noc. Můžete společně hledat způsob, jak být se sexem spokojený a zároveň nemít pocit, že někomu ubližujete. Na témata týkající se sexu se specializují sexuologové, ale můžete zajít i za běžným psychologem/psychoterapeutem.  Pokud máte potíže s tím někam jet, mohl byste anonymně zavolat na Linku důvěry nebo využít jejich služeb chatového poradenství, kde by s Vámi pracovníci mohli detailněji probrat, co byste mohl dělat. Kdybyste se přece jen rozhodl a vydal se za psychologem/psychoterapeutem/sexuologem osobně, říkám si, že byste Vašim blízkým nemusel vysvětlovat, s jakým účelem tam jdete. I když jim asi nechcete lhát, skutečně není Vaší povinností to nikomu sdělovat a Vaši blízcí by to měli přijmout. I když někdy možná bude náročné ustát jejich otázky, myslím, že to může být nápomocné, protože setkání s odborníkem Vám může pomoci odpovědět si na Vaše důležitá témata. Hledat můžete na internetu, např. na www.znamylekar.cz, kde jsou i reference jiných klientů.

Přejeme, ať se cítíte dobře!

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
27.8.2018

Vymýšlím katastrofické scénáře, které mě trápí

Dobrý den, potřebovala bych poradit s následujícím problémem. Stává se mi následující věc. Jsem často ve stresu, což si způsobuju sama tím, že si v hlavě vymyslím nějakou věc, se kterou se v hlavě začnu týrat a pak jsem neustále nervozní a pořád dokola se ostatních na tu věc ptám, jestli to je v pořádku atd. Jako třeba teďka: uklízeli jsme s přítelem dřevo u dědy do kotelny, ale byly tam zkosené stropy kvůli schodům a špatně se mi to tam rovnalo, takže jsou některé řady šikmo (a většinou jsem je rovnala i dvě naráz) a já se začala trýznit s tím, aby to pak na dědu v zimě nespadlo... Přitom se mi pak ty řady povedly nějak srovnat, když jsem to rovnala tak mi nic nepadalo a pak to i děda viděl jak to je a i jsem se ho ptala, zda to nevadí, aby to na něj nespadlo a řekl, že to tak můžu nechat... ale já mám stejně strach a jsem z toho tedka nervozní a pak vymýšlím katastrofické scénáře, mám strach, že jsem za to odpovědná.... Mám se s tím trápit nebo když jsem na to 2x dědu upozornila a řekl, že to nevadí tak za to jakože odpovědná nejsem a můžu být v klidu? Přítel to takhle černě nevidí a říká, že i kdyby to začalo padat tak to děda uvidí, ale myslí si, že zase myslím jen černě... Problém je, že tohle se mi stalo už víckrát, že jsem si něco takhle usmyslila a pak jsem z toho byla moc vystresovaná a trápila a vymýšlela katastrofické scénáře. Jak si s tím poradit, když to na mě jde? A jak přemoct aktuální strach?

Anonym zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

píšete nám o radu se svým problémem. Jste často ve stresu, protože vymyslíte katastrofický scénář, který vás následně trápí. Například teď se Vám při skládání dříví s přítelem u dědečka stalo to, že jste poskládala řady dříví šikmo a nyní se bojíte, že by na dědečka mohly spadnout. On i přítel Vás ujistili, že je to v pořádku a řady nespadnou. Tyto stresující představy máte ale častěji a býváte nervózní z toho, že se opravdu stanou. Ptáte se nás, jak si s nimi poradit a jak přemoci aktuální strach.

Je skvělé, že jste se odhodlala nám o svých představách a nepříjemných pocitech napsat. Napadá mě, zda jste se s nimi svěřila i někomu jinému. Myslím tím nejen jednotlivé věci, které vás třeba aktuálně trápí (jako je příhoda se dřevem), ale přesně takto, jak jste nám to popsala. Tedy jako problém, který se Vám vrací a který Vás také opakovaně trápí. Obvykle už jen to, že problém s někým sdílíme, může přinést určitou úlevu. Můžete se obrátit třeba na přítele, na kamarádku nebo třeba někoho z rodiny. Píšete, že už jste o tom s přítelem mluvila, ale mohla byste zkusit zmínit i to, že racionálně víte, že se asi nic nestane, ale přesto cítíte strach, který se Vám nedaří samotné zmírnit. Možná Vám také pomůže napsat si důvody, proč se nic špatného nestane na papírek tak, abyste je měla fyzicky před sebou ve chvílích strachu nebo úzkosti. Popřípadě může být dobré začít v takových chvílích dělat něco úplně jiného – číst si, zavést hovor někam jinam a zkusit zaměstnat svou hlavu jinými podněty.

Mohlo by být dobré vytvořit si také nějakou strategii na to, jak se hned na začátku zastavit při vytváření černých scénářů. Je od Vás moc milé, že chcete minimalizovat riziko nějakého problému, který by se mohl stát, ale nikdo z nás nedokáže ovlivnit všechny nepříjemnosti. Můžete udělat něco pro to, abyste případná rizika zmírnila, ale poté si dát „stopku“ a zkusit si říct, že jste udělala dost a dále se tím nemusíte zabývat. Někdy pomáhá, když na nás neodbytné myšlenky přijdou, říci sama sobě hlasitě "stop!", postupně se pak pokyn ztišuje, až už zůstane jen ve vaší hlavě a budete si v duchu schopná říci "stop" a neodbytné myšlenky zastavit. Pokud začnete mít z černého scénáře špatný pocit, můžete zkusit hned někoho oslovit a svěřit se mu, že Vás napadla nějaká černá myšlenka a zkusit s daným člověkem vymyslet, proč se nemůže naplnit nebo jak zabránit tomu, aby se naplnila.

Myslím si, že téměř každý má někdy myšlenky na to, že se stane něco špatného. Zároveň si ale myslím, že pokud už Vás tyto myšlenky opakovaně pronásledují a znepříjemňují Vám život, mohlo by Vám pomoci navštívit psychologa. S ním totiž můžete probrat, co konkrétně Vás trápí, a zároveň Vám může pomoci konkrétně nacvičit nějakou konkrétnější strategii, která Vám pomůže nepříjemné myšlenky zahnat. Kontakt na klinického psychologa Vám může dát třeba Váš obvodní lékař. Můžete se také zkusit obrátit sama na soukromého psychologa (kontakty a recenze bývají k dohledání třeba na stránkách www.znamylekar.cz). Pokud byste se také někdy dostala do situace, kdy se cítíte opravdu zle, a pomohlo by Vám o všem s někým mluvit, můžete také zavolat na některou z linek důvěry. Takový hovor by také mohl zmírnit prožívaný strach.

Přejeme Vám, aby katastrofické scénáře z Vašeho života brzy zmizely.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
26.8.2018

Mám říct rodině o své sexuální orientaci?

Dobrý den. Mam 16 let. Chodím na střední školu. Teď půjdu do druhého ročníku. Nemam jen jeden problém, se kterým bych chtěl poradit, ale hned několik, které se začali do sebe postupně proplétat. Když přemýšlím nad svým dosavadním životem, tak zjišťuji, že jsem si po většinu mého života připadal odlišný od ostatních lidí. Vždy jsem se stranil společnosti svých vrstevníků a naopak jsem si rozuměl s dospělými lidmi. Po nějakém čase jsem začal kontakt se svými vrstevníky nahrazovat virtuálním světem, prokrastinací. Ve svém volnu jsem sledoval a stále sleduji seriály a filmy. Mým dalším „problémem“ je má orientace. Jsem Gay. (upřímně nikdy jsem ještě tyhle dvě slova vedle sebe nenapsal a mam z toho hrozný pocit.) Stydím se za to. Popravdě nikdy jsem nikoho neměl. Holky se mi nelíbí a na to, abych to jen někomu řekl, jsem neměl odvahu. Před několika lety jsem si slíbil, že to nikdy nikomu neřeknu a že nějakým způsobem zvládnu žít normálně. Navíc nejsem příliš atraktivní typ. Na svůj věk jsem tlustý a sport jsem nikdy neměl rád, což, podle mě, je taky další důvod, který mne odlišoval od ostatních. Ještě před rokem, když jsem chodil do devítky, mi připadalo, že konečně mě mí spolužáci začali respektovat. Spřátelil jsem se se svým spolužákem, který mě bral jako kamaráda, ale já jsem v něm viděl něco víc. V jeho společnosti jsem byl šťastný, ale bylo mi jasné, že on takoví není. Představoval vše, čím jsem kdy chtěl být (sportovec, extrovert, inteligentní, zábavný, respektovaný společností) a zároveň se mi také líbil. Možná, že jsem mu i záviděl tohle to všechno, a přesto to byl můj nejbližší člověk z mých vrstevníků. Už jsem i přestal trávit tolik času prokrastinací, ale to vše se změnilo přechodem na střední školu. Zde mám pocit, že mě nikdo nerespektuje a všechny kontakty se svými bývalými spolužáky jsem přetrhal, jelikož nemám žádný profil na sociálních sítích, nemám také možnost kontaktu s některým z mých bývalých spolužáků a zajít za nimi bych asi nedokázal. A aby toho nebylo málo, tak ve stejné době, kdy jsem přešel na střední školu se mí rodiče rozvedli a já jsem zůstal s mámou. Navíc jsme také změnily bydliště. Otce navštěvuji, ale moc si nerozumíme. Nedokážu si představit, že bych jim někdy musel říct o mé orientaci, nebo že by to o mě věděli jiní lidé v mém okolí. Už teď se hodně lidí na mě dívá „skrz prsty“. Přechodem na střední školu jsem se také zhoršil v prospěchu ve škole, na kterém mi vždy záleželo. Dřív jsem byl nejlepší ze třídy. Říkal jsem si, že když mě mí vrstevníci nepřijímají, tak aspoň si můžu říct, že jsem lepší než oni (vím je to strašné, ale mě to pomáhalo). Uvědomil jsem si, že co se týče duševního vývoje, tak pouze stagnuji a žiji jen ve svém vlastním světě. Nemám s nikým žádný vztah, kamarádský ani jiný a navíc mam „svázané ruce“ prokrastinaci. Jak už jsem tu mnohokrát psal. Moji vrstevníci mě nerespektují dokonce i nenávidí. Většinou si to nepřipouštím, neohlížím se na ně, jdu dál, ale někdy jen tak přemýšlím o svém životě. Možná že o sobě přemýšlím moc. Chci se vás zeptat jestli mám říct rodičům o své orientaci už teď anebo až později v životě? Co mám dělat abych si získal kamarády a jak bych měl přestat s prokrastinací. Chtěl bych si někoho najít kluka, holku, ve skutečnosti v tom nemám ani pořádně jasno, a především bych chtěl zjistit, kdo skutečně jsem. Předem děkuji za odpověď a velice se omlouvám za ten dlouhý text.

filip zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Filipe,

píšete nám, že si už dlouho připadáte odlišný od ostatních. S vrstevníky si moc nerozumíte, a tak jste se naučil nahrazovat sociální kontakt sledováním filmů a seriálů. Další věcí, která Vás trápí, je Vaše homosexuální orientace. Stydíte se za to a je pro Vás těžké to někomu říct, a už vůbec ne rodičům. Před rokem jste měl období, kdy jste se se spolužáky cítil lépe, protože Vás začali respektovat. Teď na střední škole je pro Vás opět náročné zapadnout do kolektivu. K tomu jste se ještě přestěhoval a po rozvodu rodičů žijete už jen s mámou. Máte pocit, že Vás ostatní nemají rádi, ale snažíte si toho nevšímat. Nicméně Vám vztahy chybí, protože s bývalými spolužáky se nestýkáte a nevíte, jak byste s nimi mohl znovu navázat kontakt. Ptáte se nás, jestli svým rodičům říct o tom, že jste gay už teď nebo až později, jak přijít na to, kdo vlastně jste a jak si najít kamarády a přestat žít tolik ve virtuálním světě.

Rozumím, že je pro Vás tato situace náročná, když si nejste jistý vlastní identitou, nemáte okolo sebe kamarády, se kterými by Vám bylo dobře, a do toho se Vám ještě horší prospěch ve škole. Chápu, že není snadné si získat kamarády, když Vás nezajímají stejné věci jako je, třeba zmiňovaný sport. Je přirozené si pak v něčem hledat náhradu ve virtuálním světě. Navíc se změnou bydliště se vazby opravdu často zpřetrhají, to je přirozené. Také rozvod rodičů může být náročný, což se může projevit třeba i na zhoršeném prospěchu.

Říkám si, jestli by nestálo za to zkusit vytvořit si profil na sociálních sítích a navázat tak kontakt s bývalými spolužáky. Když jste si k nim našel na konci základky cestu, říkám si, že pravděpodobně bude na čem vztah znovu budovat, přestože byl na nějakou dobu přerušen. Nebo si můžete zkusit zjistit od někoho na spolužáky emaily nebo telefonní číslo a napsat jim, pokud byste nechtěl mít někde svůj profil. Chápu, že není jednoduché za někým jít osobně. Bývá snazší si s někým začít nejdříve psát a pak až si zavolat nebo se potkat. Když se s někým dostanete do kontaktu, může se Vám ulevit, že přece jen nejste tak jiný než ostatní. Možná nemáte úplně stejné zájmy, ale říkám si, že ostatní také asi sledují nějaké seriály, což by mohlo být dobrým tématem k hovoru. Může se Vám časem podařit se více uvolnit a když k někomu získat zase trochu důvěru, může se Vám podařit s někým mluvit o tom, co Vás tíží. Třeba i Vaši vrstevníci řeší boj s prokrastinací a s tím spojenými špatnými známkami a můžete se tak navzájem podpořit. Prokrastinaci se věnuje i řada současných autorů, úspěch mezi lidmi slaví především kniha Konec prokrastinace od Petra Ludwiga, kde jsou konkrétní tipy, jak s prokrastinací přestat.

Představuji si, jak těžké asi je říct lidem okolo o své orientaci, natož vlastním rodičům. I jiným lidem v podobné situaci to často trvá roky, než dokáží o své orientaci s lidmi otevřeně mluvit. Nedá se říct, že by bylo lepší s tím vyjít ven hned nebo raději později. Každý to má jinak. Někdo cítí v sobě už tak veliký tlak, že to raději řekne rovnou a přijme tím i fakt, že se možná bude muset poprat s nepochopením, ale je možná rád, že už nemusí nic skrývat. Někdo si naopak chce toto sdělení promyslet a cítit se na něj skutečně připravený. Jako první krok vidím už to, že jste o tom napsal nám a viděl jste to před sebou napsáno. Domnívám se, že jít takto po malých krůčcích Vám může pomoci se poznat, jestli gayem skutečně jste, a případně se pak odhodlat k tomu to sdílet časem i s rodiči. Odhalení sexuální orientace druhým se říká „coming out“. Můžete si o tom přečíst více na internetu, kde lidé sdílí své příběhy, jaké toto otevřené sdílení bylo pro ně a co by třeba doporučili ostatní. Existují i různé komunity sdružující homosexuály, na které se můžete obrátit a poradit se, např. Gejt, který je pro náctileté kluky. Články na webu nebo komunikace s kluky, které Gejt utváří, Vám může pomoci ujasnit si, jestli vlastně na kluky jste a tím lépe poznat sám sebe. Na jejich stránce najdete i publikaci sexuologa, který má zkušenosti s lidmi procházejícím období studu ohledně své orientace.

I když byste rodičům řekl o své orientaci až později, už teď s nimi (asi spíše s mámou, když si s tátou moc nerozumíte) můžete mluvit o tom, že je Vám smutno z toho, že nemáte kamarády, že Vás trápí zhoršení známek a že byste rád přestal se sledováním filmů, ale nevíte, jak na to. Možná mámu napadne něco, co by se dalo dělat nebo pro Vás bude oporou v těžkých chvílích.

Můžete se také obrátit na psychologa/psychoterapeuta. Možná je u Vás ve škole školní psycholog, za kterým můžete zajít s čímkoliv, co Vás trápí. Můžete spolu probrat, jak se cítíte a hledat společně způsob, jak poznat svou orientaci a jak o ní říct blízkým. Můžete se společně i zamyslet, co byste mohl udělat pro to, abyste měl kamarády. Psycholog Vám může pomoci také s prokrastinací. Domnívám se, že toto je časté téma, se kterým se mladí lidé dnes potýkají, protože je snadné nechat se pohltit sledováním filmů a začít pak odkládat povinnosti. Je tedy možné, že psycholog už má zkušenosti s řešením této obtíže a může Vám poradit, jak z toho ven. Psychologa/psychoterapeuta můžete hledat i mimo školu, ale jejich služby bývají placené. Existují však i psychologové/psychoterapeuti, kteří mají smlouvu se zdravotní pojišťovnou a poskytují tak sezení bezplatně. Bývají u nich ale delší čekací lhůty a někteří chtějí doporučení od praktického lékaře. Hledat můžete na internetu nebo např. na www.znamylekar.cz . Třeba byste jej mohl vyhledat společně s rodiči. Nemusíte jim říkat o Vašich úvahách o homosexualitě, ale když rodiče uslyší, že prožíváte těžké období, mohou Vás podpořit tím, že Vám pomohou najít vhodného psychologa anebo ho zaplatit.

Přejeme, ať se máte brzy lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
25.8.2018

Bojím se, že mě přítel podvádí

Dobrý den,mam takový problém s přítelem mam strach, že mě podvadi máme spolu 3měsíční holčičku a nechci aby mala přišla o tátu, ale jinou možnost my nedává přiznávám se jsem žárliva, ale co jsem otěhotněla přítel se úplně změnil začal mě ignorovat přestal se semnou mazlit i mít sex pomalu mu ani nestojim aby my zavolal nebo napsal smsku, ale své ex přítelkyni vola i píše pomalu, každý den i na socialni siti si píše se ženami vždy když mu přišla zprava culil se a právě od 14.2.2018 jsem se dozvěděla že mě podvádí s jednou paní on my tvrdi že s ni nic neměl, když je semnou ale tam jasně bylo napsané že ji miluje a že je škoda že spolu spi tak málo a že jak byl minule u ni že měl na ni chuť od te doby mu neumím uvěřit bojim se že mě provádí do teď hlavně jsem i zjistila že své ex přítelkyni píše jak ji miluje pořád to mě taky dost dostalo nevím už co si mam myslet právě že ráno vypadne z domu a přijede až večer domu on se my pak divi že mu píšu jestli nahodou někde s někým neni nebo jestli s někým nespí on my pokaždé napíše že jsem chora že bych se měla jit léčit že už to semnou neni normální chtěla bych vědět váš nazor a hlavně co mam dělat děkuji.

Nada zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Naďo,

děkujeme, že jste se obrátila na naši poradnu. Píšete nám, že se bojíte, že Vás přítel podvádí. Máte spolu tříměsíční dceru, ale Vy u přítele pozorujete, že od Vašeho těhotenství Vám věnuje méně pozornosti, máte méně sexu a méně s Vámi komunikuje. Zároveň jste se dozvěděla, že Vás přítel nejspíše podvádí a jiným ženám píše o tom, že je miluje. Přítel to popírá, ale celé dny je pryč a Vy mu už nevěříte. Proto mu píšete zprávy, na které on reaguje tím, že byste se měla léčit. Ptáte se nás na náš názor a na to, co v takové situaci dělat.

Umím si představit, že procházet obdobím nejistoty ve vztahu s partnerem, zatímco Vy se staráte o malé dítě, může být náročné. O to víc je od Vás hezké, že vaši dceru nechcete připravit o tátu a ráda byste celou situaci nějak vyřešila, i když to pro Vás pravděpodobně není jednoduché. Napadá mě, zda máte někoho z rodiny nebo nějakého kamaráda či kamarádku, se kterou si můžete o celé situaci promluvit a svěřit se jí. Sdílení problému nám může přinést cenné podněty, ale také úlevu a pocit, že na to nejsme sami.

Zároveň mě napadá, zda jste si s přítelem o celé věci otevřeně promluvila. Přijde mi důležité, aby věděl, jak moc Vás vzniklá situace trápí, že se cítíte nejistá a nevíte, co máte dělat. Myslím si, že právě rozhovor s partnerem by Vás mohl nasměrovat k tomu, co nyní podniknout a zda Váš přítel stejně jako Vy, stojí o to vztah udržet nebo ne. Zároveň si sama můžete zkusit říct, kde je hranice, kdy už pro Vás vztah nemá smysl a raději byste ho ukončila, a kdy naopak ještě stojí za to o něj bojovat.

Chápu, že nemusí být jednoduché rozhovor s přítelem vůbec začít a také ho zvládnout bez velkých emocí, které by mohly zabránit tomu, abyste si vzniklé problémy v klidu vyříkali. Může pomoci se na podobný rozhovor připravit a třeba si sepsat, co všechno chcete s přítelem probrat. Pomoci by Vám taky mohla rodinná poradna. Ty fungují ve větších městech a přítomný pracovník by Vám mohl pomoci naplánovat, jak takový rozhovor vést nebo s vámi podrobněji probrat Vaši situaci. Rodinnou poradnu můžete navštívit rovnou s přítelem, ale také sama. Může být dobré poslechnout si i názor třetí nezávislé osoby, která Vám může pomoci i přímo při rozhovoru s partnerem o vašich problémech a v případě potřeby ho nějak usměrňovat. Podobně se můžete obrátit i na rodinného psychoterapeuta, který nabízí rodinné či partnerské poradenství. Tipy a recenze na jednotlivé odborníky jsou k dohledání třeba na stránkách www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, aby se situace s přítelem brzy vyřešila a ustálila.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
23.8.2018

Jak si bez konfliktu říct o lepší zaučení?

Dobrý den, nějak nevím jak řešit svoji situaci: V březnu jsem skončila v práci, kde jsem byla 5let, ženský kolektiv, byla jsem nejmladší, práce nic moc, ale plat OK, ale já si řekla, že je načase zkusit něco víc a posunout se. Nejsem limitovaná dětmi atd. No, zkrátka nastoupila jsem do jedné státní firmy společně ještě s další holkou, již po týdnu jsme obě věděly, že je to katastrofa, ona byla taková normální, rozumná, vtipná a v pohodě, kolektiv byl složen z,,děcek,, chováním teda jak 15… o šéfový ani nemluvim, ta byla sprostá neustále, chovala se jak mega buran atd. Obě jsme z toho byly teda na větvi, jak tohle může šéfovat ve státní instituci… No, prostě jsem to nakonec zabalila a ona taky, akorát o 14 dní později. Byla jsem na pracáku, což je děs samozřejmě, finančně, jsem sama a musím platit nájem Pak jsem si našla novou práci, zase státní instituce (mám prostě praxi, tak mě chtějí), šéf ok, ale je hodně free a prostě si mě v podstatě nevšímá. Kolegyně jedna ok, ale dělá něco úplně jinýho než já. No a teď kámen úrazu - má mě zaučit dáma, 68let, paní právnička, ovšem, dotyčná si na mě za těch 10 dní co tu jsem našla čas celkem asi 30min. ve stylu letem světem, na většinu otázek nedostávám přesné odpovědi atd Můj závěr je, že to dělá schválně, ona má dobrej job, super plat, k tomu důchod a podle mě jí jde o to, abych jí nedej bože třeba nenahradila Problém je, že pokud mě ona info nepředá a prostě nedá ty základy, nejsem schopná to dělat, ale vůbec, jde o věci, který jsem nikdy předtím nedělala a to jsem i na pohovoru řekla! Takže jsem na dně, nevím co mám dělat, jelikož mi to připadá neprůstřelný!!! Nejlepší je, že moje matka dělá (což dělá vždy), jako kdyby to byla moje neschopnost, a že vše dramatizuju, jsem neschopná si prosadit svou apod. Ale zkuste tu sedět a nic nevědět a pak to jako dělat samostatně! V minulé práci i předchozí jsem měla adaptační plán s body, na konci zkušebky jsme to probrali, tady nemám nic, jednu směrnici a to je vše a dotyčná mi řekla: já Vás nic přesně naučit nemůžu, ono je to různé! Co dělat? Je nějaká šance jak to řešit bez konfliktu? Budu vděčná za radu!

Zahra zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Zahro,

děkujeme Vám za Váš dotaz. Píšete, že jste nastoupila do nového zaměstnání a kolegyně, která Vás má zaučit, Vám nedává dostatek informací o Vaší práci. Nedává Vám odpovědi a říká, že Vás to nemůže naučit přesně, protože věci bývají různě. Vy jste ale to, co je náplní Vaší nynější práce, nikdy předtím nedělala, a tedy byste potřebovala, aby Vás tato kolegyně naučila co možná nejvíc. Také Vás trápí, že Vaše matka svádí Vaši situaci na Vaši neschopnost prosadit si svou. Nás se ptáte, jestli takovou situaci lze řešit bez konfliktu a případně jak.

Je fajn, že chcete svou práci dělat dobře, a tedy byste si přála kvalitní zaškolení. Proto je pochopitelné, že Vás Vaše současná situace trápí, obzvláště pokud od Vaší matky a kolegů v práci necítíte oporu. Stejně tak je úplně normální, že pro Vás je stresující představa, že byste svou práci měla dělat bez potřebných informací. Také si říkám, že je možná frustrující, když v již druhé práci, do které jste v poslední době nastoupila cítíte, že je něco v nepořádku. Oceňuji ale, že se snažíte hledat řešení bez konfliktu.

Přemýšlím, co jste asi všechno zkusila, abyste od kolegyně dostala potřebné informace a co byste ještě dále mohla zkusit. Pomoci by mohl rozhovor s ní, kdy jí vysvětlíte, které informace od ní potřebujete a proč je to pro Vás tak důležité. Také můžete zmínit, že chápete, že pro ni může být Váš zácvik z nějakého důvodu nepříjemný, ale že byste byla vděčná za nějakou dohodu, jak jej provést. Můžete se například ptát na postup konkrétního úkolu na kterém pracujete. To může vypadat i tak, že kolegyni popíšete, jak byste asi sama postupovala a zeptáte se jí, jestli je to tak správně. Stejně tak, pokud by postup Vaší práce měl být v různých situacích odlišný, můžete se ptát v čem se dané případy odlišují a v čem se liší postupy. Možná byste se s ní mohla dohodnout, že Vás nechá ji sledovat při plnění některého úkolu, který spadá i do Vaší kompetence a učit se pozorováním. Nevíme, jaké má Vaše kolegyně důvody k Vašemu zaškolení přistupovat tak, jak k němu přistupuje. Možná při své vlastní práci nestíhá nebo neumí postup dost dobře popsat, možná se skutečně bojí, že byste ji mohla nahradit - možností je mnoho. Nelze ale dost dobře předem odhadnout, jak bude Vaše kolegyně na Vaši snahu o dohodu reagovat, a tedy jestli se lze vyhnout konfliktu. Chtěla bych Vás ale podpořit v dalších snahách dostat se k informacím, které potřebujete.

Pomoci by Vám také mohlo obrátit se na Vašeho vedoucího. Říkám si, že pokud jste u pohovoru říkala, že jste takovou práci nikdy nedělala, Váš zaměstnavatel se zaškolením počítal a Vaší kolegyni jím pověřil s očekáváním, že proběhne. Píšete, že si Vás Váš vedoucí v podstatě nevšímá, proto mě napadá, že možná o tom, jak Váš zácvik vypadá, asi nemá dost informací. Za těchto okolností věřím, že pokud mu svou situaci popíšete, mohl by s ní něco udělat. Umím si představit, že rozhovor s vedoucím by mohl být Vašim příštím krokem za brzkým lepším zaškolením.

Stejně tak při rozhovoru s Vaší matkou na toto téma můžete zmínit, o co všechno jste již pro lepší zaškolení udělala a jaká byla reakce druhé strany a proč je pro Vás tak důležité, abyste se dozvěděla, co potřebujete. Možná když uvidí, kolik jste toho sama pro řešení udělala, snáze pochopí, že nemusí jít o Vaši neschopnost prosadit si svou.

Přejeme Vám ať jde Váš zácvik lépe.

Tým poradny.

skrýt odpověď ↑
23.8.2018

Bojím se, že už to nevydržím a něco si udělám

Dobrý den jmenuji se Patrik je mi 16 a dnes večer jsem si uvědomil vážnou věc a to že mám neustále nutkání si nějakým způsobem fyzicky ublížit ale né se zabít! V mém životě se toho teď hodně odehrává byl jsem nedávno hospitalizován do nemocnice v Hradci Králové kde to vše asi tak nějak pořádně začalo moje matka se mě pokusila zabít před +- 4 měsíci otce jsem neviděl přes 11 let žiju s bratrem u babičky probíhají samé soudy matka se nám snaží stále víc ničit život ale já už na to nemám vzdal jsem to když mě otec unesl v 4 letech na rok a půl od té doby se vše jen zhoršuje a já mám čím dál tím více nutkání sebepoškozování nedokážu to ovládat a sám to nezvládnu jsem aktuálně doma ten nejsilnější takže toho na mě dost leží hodně lidí na mě spoléhá a já nemůžu ukázat slabost dost špatně by to dopadlo ale bojím se že už to nevydržím a něco si udělám zním jako úplný blázen ale není to tak jdu na střední školu mám plány do života a vše ale nemám už chuť a ani sílu do života tak vás prosím o pomoc toto je poprvé co něco takového dělám je to pro mě opravdu těžké

Patrik zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Patriku,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou jste se na nás obrátil. Máte nutkání k sebepoškozování, které nedokážete ovládat. Bojíte se, že si něco uděláte a nemáte chuť do života. Máte potíže v rodině – matka se Vás pokusila zabít a snaží se vám ničit život, otce jste po tom, co Vás unesl, neviděl. Teď žijete s bratrem u babičky a máte pocit, že jste na vše sám a ostatní na Vás spoléhají.

Musí být opravdu náročné zvládat rodinný rozvrat, neustálé konflikty i hrubé násilí ze strany vlastních rodičů. V tak silně stresující situaci je pochopitelné, že hledáte způsob, jak z ní alespoň na chvíli uniknout. Zdá se mi, že sebepoškozování vnímáte jako nebezpečné a že bylo by lepší mu nepodléhat. Oceňuji, že jste podnikl první krok k tomu, abyste získal pomoc, kterou potřebujete. Říkám si, že jako mladý, a ještě nezletilý člověk byste neměl být na všechny problémy sám. Na tom, ukázat slabost, není nic špatného, ale je pochopitelné, že může být těžké ji projevit, když cítíte zodpovědnost za ostatní. Někdy si však okolí nemusí uvědomovat, že byste také potřeboval podržet, když se snažíte být nejsilnější a oni Vás tak vnímají. Možná byste mohl zkusit dát babičce a bratrovi najevo, že by Vám pomohla jejich podpora. Napadá mě, že byste s nimi mohl své těžkosti a obavy sdílet, když se všichni nacházíte v podobné situaci a jste do problému zasvěceni. Pokud máte další příbuzné, kteří by Vás mohli podpořit, mohl byste je kontaktovat a zkusit požádat o pomoc.

Rodinné záležitosti ale mohou být hodně citlivé a někdy může být jednodušší obrátit se na někoho zvenčí. V Hradci Králové funguje krizové centrum pro mladistvé, kam byste se mohl objednat na konzultaci, kontakty najdete zde. Tamní odborníci jsou připraveni pomáhat rodinám, ve kterých se vyskytlo násilí, mohl byste s nimi tedy mluvit o všem, co se ve Vaší rodině odehrálo, nebo se stále děje, a hledat s nimi způsoby, jak Vám Vaši situaci ulehčit a zajistit, abyste se cítil bezpečně. Také v Trutnově je krizové centrum, kde by Vám mohli pomoci a podpořit Vás ve zvládání toho, co se kolem Vás děje. Kontakt naleznete zde. Nepřetržitou pomoc poskytuje po telefonu Linka bezpečí a denně v čase 9:00-21:00 po telefonu, e-mailu a chatu také Modrá linka.

Dlouhodobější spolupráci byste mohl navázat s psychologem nebo psychiatrem. Mohl by Vám pomoci od nutkání k sebepoškozování a tíživých myšlenek a při zvládání Vaší náročné životní situace. Také by Vám mohl pomoci hledat ve Vašem okolí zdroje podpory, abyste se na vše necítil tak sám. Kontakt a doporučení na tyto odborníky Vám může dát Váš obvodní lékař. Psychology nebo psychoterapeuty, kteří pracují s mladistvými, ale můžete zkusit vyhledat a kontaktovat i sám, například pomocí webu www.znamylekar.cz nebo se můžete obrátit i na školního psychologa, pokud jej ve škole máte.

Přejeme Vám hodně sil a abyste opět našel chuť do života.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
22.8.2018

Cítím se prázdná

Dobrý den jmenuji se Natálie a je mi 18 let. Psychologa jsem již v současné době navštívila, ale nepomohl mi místo toho řekl, že si mám najít nějaký dlouhodobý koníček.. Absolutně mi nerozumí..Nikdo mi nerozumí. Jde o to, že se cítím dlouhodobě prázdná, a mám pocit jako kdybych se s tou prázdnotou narodila. Také mám oploštělé city necítím skoro vůbec nic.. Když udělám něco špatného tak necítím vinu i když mi dochází, že je to nejspíše špatně.. Snažím se to přehlížet. Dále se také často nudím dalo by se říct, že pořád jako kdybych potřebovala nějaký stimul nebo akci, všechno mě hned přestane bavit (věci,lidi,koníček). Myslím, že bych to mohla mít po otci jelikož se dívá na lidi jako na věci či trofeje, necítí smutek ani vinu, a kašle na mě i na moji matku a vyhovuje mu to tak. Jenže já taková být moc nechci občas je mi to jedno, ale občas ne. Na nikom mi nezáleží i když občas chci aby mi na někom záleželo, skoro nikoho nemám ráda a to i bez příčiny. Jednou jsem měla někoho ráda, a byla jsem zkrátka št'astná že něco cítím jenže nevím jestli to byl cit nebo silná fascinace..Nakonec mi ten dotyčný ublížil, odstřihl mě což mě dost ponížilo i ublížilo, ale už je mi to jedno. Taky mi přijde chování ostatních lidí v některých situacích tolik cizí v některých situacích kdy má člověk uranit slzu nebo by se neměl smát, tak já se usmívám nebo mi to přijde směšné.. Nechci být taková, a chtěla bych od vás pomoct.

temnota16 zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Natálie,

děkujeme Vám za Váš dotaz a Vaši důvěru. Píšete nám o tom, že se dlouhodobě cítíte prázdná a skoro vůbec nepociťujete emoce, a to ani v situacích, kdy si myslíte, že byste měla. Někdy zase reagujete jinak, než jak si myslíte, že by se v dané situaci patřilo. Popisujete, že Vám na nikom nezáleží a také se hodně nudíte, vše Vás brzy přestane bavit. Myslíte si, že tento způsob prožívání máte po svém otci, ale moc taková být nechcete. Navštívila jste proto už i psychologa, ten Vám ale poradil najít si koníčka, což Vám příliš nepomohlo. Nyní žádáte o pomoc nás.

Ve Vašem dotazu čtu, že sama sebe dobře znáte, což se nemusí nutně podařit každému. Přitom dobrá znalost sebe sama může být prvním krokem ke změnám, které byste si přála. Stejně tak to, že už jste navštívila psychologa, chápu jako ukázku Vašeho odhodlání ke změně skutečně dojít. Ačkoliv Vám Vaše návštěva psychologa nepomohla, nezanevřela jste na hledání odborné pomoci a píšete nám, což mi přijde moc fajn.

Různí lidé prožívají emoce různě silně. Někteří je prožívají velmi silně a velmi snadno reagují na podněty, jiní podobně jako Vy potřebují silný stimul, a i potom mohou mít jejich emoce velmi klidný průběh. Velká část tohoto spektra je úplně normální a patří k lidské přirozenosti. Vy ovšem píšete, že byste chtěla svůj způsob prožívání změnit, což samo o sobě může být důvodem se o změnu pokusit. Mnoha lidem se stává, že někdy prožívají emoce, které se úplně nehodí k situaci. Když si všimnete, že byste mohla reagovat neadekvátním způsobem, můžete si zkusit sama sebe představit v situaci daných lidí a vcítit se do jejich pocitů. Zmiňujete také, že už Vám jednou na někom záleželo a byla jste proto šťastná. Nevíte, zda to byl cit nebo silná fascinace, ale říkám si, že i fascinace je založená na citech. Poté, co Vám dotyčný ublížil, popisujete pocity, které jste prožívala, což je znamením, že dokážete prožívat city odpovídající dané situaci.

Stejně tak jako existuje několik možností, co by mohlo za Vaším prožíváním být, existuje i několik různých odborníků, kteří by Vám mohli pomoci. Kromě psychologa, kterého jste již navštívila, se lze obrátit také na psychoterapeuta. Je možné, že jich navštívíte několik, než naleznete takového, který právě Vám bude vyhovovat. Důležité je, aby Vám byl sympatický a cítila jste k němu důvěru, abyste k němu mohla být otevřená. Měl by Vám popsat způsob, jakým pracuje, abyste se mohla rozhodnout, jestli  Vám taková spolupráce bude sedět. Další možností je navštívit psychiatra. Tento odborník může diagnostikovat nebo vyvrátit možnou příčinu v duševním onemocnění a případně navrhnout léčbu nejen terapií, ale i pomocí léků, pokud by bylo potřeba. Kontakty na oba odborníky můžete nalézt například zde nebo zde.

Ať už se rozhodnete pro návštěvu kteréhokoliv z nich, je důležité, abyste přesně popsala, s čím chcete pomoci a jaký výsledek si představujete. Můžete si s sebou vzít i kopii Vašeho dotazu, pokud Vám to pomůže lépe formulovat Vaši situaci. Jistě také můžete zmínit, jak dopadla Vaše poslední návštěva psychologa a z jakého důvodu Vám nepomohla.

Přejeme Vám, ať dojdete ke změně, kterou si přejete.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
22.8.2018

Špatně spím, co se se mnou děje?

Dobry vecer,obvodni lekarkou mi bylo pred x lety receno,ze trpim manio depresi...brala jsem cipralex a sama od sebe jsem chtela po roce vysadit,slo to tezce,ale slo....nyni se nachazim v situaci,kdy opet spatne spim,vzbudi me sebemensi hluk..ptaci,auto,ktere projede kolem,sosedi,kteri odklizeji v zime snih,ted uz i soused,ktery jde rano po chodbe do prace,nespime s pritelem v jedne mistnosti,protoze me budi uz jen tim ,ze slysim jeho dech...budim se x krat za nic a spim jen povrchove,rano se budim stale unavena a o vikend jsem zrala jit znovu spat po 4hodinach od probuzeni,protoze nejsem schopna niceho...obvodni doktorka rikala,ze manio deprese se muzou vracet,poradila mi zatim prirodni leky jako je prospan atd,mam prijit pokud nepomuzou a neco s tim pry udelame...mohli by jste mi prosim poradit,co mam delat a co se semnou deje????dekuji za odpoved :-)

Renata zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Renato,

chtěla byste poradit, co dělat s potížemi se spánkem. Budí Vás sebemenší hluk a po probuzení se necítíte odpočatá. Obvodní lékařka Vám diagnostikovala bipolární afektivní poruchu (dříve nazývanou maniodepresivní psychóza), na kterou jste brala antidepresiva, ta jste však sama od sebe vysadila. Vaše lékařka o zhoršení Vašeho stavu ví a doporučila Vám přírodní léky. Vy byste Však ráda věděla, co se s Vámi děje a co máte dělat.

Říkám si, že  potíže se spánkem a neustálé pocity únavy mohou být velmi vysilující. Přemýšlím nad tím, jak byste si spánek a usínání mohla trochu ulehčit. Doporučuje se například chodit spát a vstávat pokud možno ve stejnou dobu, odstranit z ložnice všechny zdroje vyrušení, jako je třeba mobilní telefon, několik hodin před spaním už volit klidnější činnosti a připravovat se tak na usínání. Pokud Vás hodně ruší sebemenší zvuky, můžete vyzkoušet špunty na spaní nebo sluchátka. Jestli máte pocit, že byste si před spaním potřebovala zklidnit myšlenky, mohla byste také vyzkoušet relaxační techniky (návody například zde) nebo si pustit nahrávku s řízenou relaxací. Celou řadu takových nahrávek můžete najít zdarma na YouTube. Další tipy můžete najít například zde.

Takto přes internet nemůžeme jednoznačně říci, co se s Vámi děje - na to by Vám mohl lépe odpovědět odborník na duševní zdraví, který s Vámi vedl rozhovor tváří v tvář a vyšetřil Vás. Je pravda, že epizody bipolární afektivní poruchy se mohou vracet, proto pacienti s tímto onemocněním berou léky na udržování nálady nebo zmírnění příznaků. Předepsanou medikaci byste měla užívat podle instrukcí od lékaře a svůj stav s ním konzultovat, což v současnosti děláte a ráda bych Vás podpořila, abyste v tom pokračovala. Při diagnóze, jako je bipolární afektivní porucha, bývá také vhodné spolupracovat s psychiatrem. Pokud ho ještě nenavštěvujete, mohla byste zkusit Vaši obvodní lékařku požádat, aby Vám dala doporučení. Psychiatr se specializuje na duševní poruchy, proto by Vám mohl o Vašem onemocnění a jeho příznacích včetně nespavosti říct více a mohla byste se ho zeptat na vše, co je pro Vás v této oblasti důležité. Mohli byste společně zvolit takovou léčbu, která by Vám nejvíce pomáhala získat zpět energii a kvalitní spánek. Psychiatra můžete kontaktovat i sama bez doporučení, kontakt můžete najít například na webu www.znamylekar.cz.

S řešením Vašich potíží by Vám mohl pomoci také psycholog či psychoterapeut, tedy odborník na duševní zdraví, který neléčí pomocí léků, ale psychoterapií. Mohla byste s ním mluvit o všech souvislostech Vaší současné situace, což by Vám mohlo pomoci porozumět tomu, co se s Vámi děje, a společně byste mohli hledat cesty, jak z toho ven. Psychology a psychoterapeuty Vám opět může doporučit Vaše lékařka, nebo můžete použít výše uvedený odkaz.

Přejeme Vám, abyste brzy zjistila, co se s Vámi děje, a mohla opět klidně spát.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
22.8.2018

Mívám období temna

Dobry den, Jak zacit? Posledni roky pozoruji, ze mam obdobi, kdy jsem nejstastnejsi na svete, nic mi nechybi jsem upovidana. Mam chut do zivota a spoustu energie. Bohuzel tohle obdobi trva treba jen 3 mesice v roce. Potom zacne jakesi obdobi "temna". Kdy nemam absolutni chut zit, nerada komunikuji, nevyhledavam zadnou socialni interakci. Jsem rada sama, jedine co me bavi v tomhle obdobi je spanek a jidlo. Otravuje me to neskutecnym zpusobem, sama sobe jsem protivna a taky si rikam, ze pro me okoli to musi byt peklo. Take se hodne lituji, snaha neco zmenit k lepsimu je strasne mala, spis bych rekla, ze je to pouha lenivost cokoliv vymyslet. Nechci ztratit svoji praci ani sveho pritele, diky temhle obdobim. Uprimne, kdyz mam tohle obdobi ani nevim jak s kymkoliv konverzovat, nenapada me o cem bych si mohla povidat. Obcas si rikam, ze by bylo lepsi nezit nez jen prezivat. Bude Vam vdecna za jakoukoliv radu. S pozdravem, Martina

Martina zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Martino,

děkujeme Vám za Váš dotaz. Píšete nám, že v posledních letech se Vám střídají období, kdy jste velmi šťastná a energická, s obdobími, která popisujete jako temná. V takových obdobích nemíváte chuť do života, nevyhledáváte kontakt s dalšími lidmi a téměř nic Vás nebaví. Tato období Vás obtěžují a říkáte si, že možná jsou nepříjemná i Vašemu okolí. Nerada byste kvůli těmto stavům přišla o přítele a práci a možná i právě proto nám píšete o radu.

Ve Vašem dotazu čtu, že pro Vás jsou období temna skutečně velkou zátěží. Ačkoliv píšete, že Vaše snaha něco změnit je velmi malá, v tom, že nám píšete, vidím první krok se o změnu k lepšímu pokusit. Také přemýšlíte o tom, jaké dopady tato období mohou mít na Vaše okolí a Vaši práci. Ne všichni lidé v podobné situaci dojdou k takovému nadhledu, a i proto si myslím, že je fajn, že Vám se to daří. S takovým nadhledem totiž bývá snazší tyto možné dopady na okolí zmírnit.

Často lidem pomáhá své životní těžkosti sdílet. Nezmiňujete, jestli jste o svých obdobích už se svým přítelem mluvila. Říkám si ale, že by mohlo pomoci s ním probrat, jak se cítíte, a že se obáváte, jaké by toto prožívání mohlo mít dopady na Váš vztah. Společně pak můžete hledat cesty, jak Vašemu vztahu můžete ve Vašich temných obdobích pomoci. Stejně tak spolu můžete mluvit o tom, jak doposud tato období zvládáte. Možná přijdete na to, jak by Vám mohl být přítel oporou nebo i jeho napadne, co by Vám mohlo pomoci zvládat to lépe. Podobně se můžete obrátit i na někoho jiného blízkého, komu důvěřujete, například kamaráda či kamarádku nebo někoho z rodiny.

Lidem, kteří podobně jako Vy dlouhodobě zažívají tyto potíže, může pomoci i návštěva odborníka – psychologa nebo psychiatra. Psycholog Vám na osobních sezeních může pomoci zvládat to, co Vaše temná období provází. Mluvit můžete také o tom, co provázelo jejich počátky a pomoci Vám hledat cesty, jak Vám ulevit. Dále se můžete zaměřit na to, proč si myslíte, že byste mohla přijít o přítele nebo práci a vytvořit strategii, co udělat, aby tato možnost nenastala. V neposlední řadě s ním také můžete mluvit o svých myšlenkách. zda by nebylo lepší nežít než přežívat. Psychiatr je lékař, a tedy Vám může pomoci, pokud by Vaše potíže byly závažnějšího charakteru. V takovém případě by Vám mohl i doporučit léčbu, která by Vám mohla od střídání období pomoci. V případě, kdy by Vaše potíže nebylo nutné léčit medicínskými metodami, Vám může doporučit, jak dále postupovat. Oba odborníky ve svém okolí můžete nalézt například zde.

Přejeme Vám, aby temných období už jen ubývalo.

Tým poradny.

skrýt odpověď ↑
22.8.2018

Lékařská věda mi neumí pomoci

Dobrý den jmenuji se Jaroslav (příjmení vymazáno) mám psychosomatické potiže od 13 - 14 let mně bolí přirození každý den celý den lékařská věda mne neumí pomoct všechny višetrení co jsem prošel byly negativní já už jsem skusil s penisem hodně neopřijemných a věci hygiena byl velký problém nechtěl jsem se umívat bál jsem se bolelo to ale jedno jestli to myjete nebo ne stejně to bolí je to hrozné moc ale co s tím nedělám nic bohužel já jsem u dotorů křičel bolestí když mi sahali a tak oslovujte mne prosím jménem Jarda

Jaroslav zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jardo,

svěřil jste se nám s problémem, který Vás trápí už od 13 nebo 14 let. Máte neustávající lékařsky nevysvětlenou bolest v přirození, na kterou se zatím nepodařilo najít žádnou vhodnou léčbu. Chápete Váš problém jako psychosomatický a nevíte, co s tím.

Z Vašeho dotazu jsem vyrozuměla, že byste chtěl vědět, co s Vašimi potížemi dělat. Je jistě velice nepříjemné a obtížné žít s bolestí, jejíž příčinu neznáte a lékaři Vám od ní zatím nedokázali pomoci. Napadá mě, že je to asi o to těžší, že Vám bolest ztěžuje i běžné činnosti, jako je například hygiena. Jak jste napsal, Váš problém považujete za psychosomatický. Je pochopitelné, že ho takto můžete vnímat, když Vám zatím klasická medicína nedokázala ulevit. Ačkoli je psychologický původ bolesti možnost, kterou může být užitečné brát v úvahu, příčina může být i přesto fyziologická. Tak či tak byste se mohl zkusit zamyslet, co ve Vašem životě se změnilo, když Vaše bolest začala – s jakou osobně významnou událostí by se případně dala propojit. O nalezení souvislostí Vaší bolesti byste se mohl pokusit také s pomocí psychologa či psychoterapeuta.

Pokud byste si přál navštívit odborníky, kteří by pracovali psychosomaticky – tedy s psychickými souvislostmi Vaší bolesti – mohl byste zkusit požádat Vašeho ošetřujícího lékaře, aby Vám dal doporučení například na oddělení léčby bolesti ve Fakultní nemocnici Brno. Věnují se tam léčbě různých typů bolesti včetně psychogenní (vyvolané psychologickými faktory) a kromě somatických oddělení spolupracují také s Oddělením klinické psychologie. Všichni tamní psychologové se specializují na psychosomatiku a mohli by Vám pomoci přijít na to, co Vaši bolest způsobuje a jak ji léčit. Psychosomatickým obtížím se věnují i další psychologové mimo nemocnici, kontakty na ně můžete najít, když do internetového vyhledávače zadáte například “psychosomatika brno”, nebo třeba pomocí vyhledávání na webu www.znamylekar.cz.

Jak jsem zmínila výše, je možné, že má Vaše bolest primárně tělesný základ, který lékaři zatím neobjevili. Možná jde o druh bolesti, se kterým se odborníci, které jste navštívil, dosud nesetkali. Ani lékaři nejsou neomylní a jejich zkušenosti se liší. Možná byste mohl zkusit vyhledat ještě další lékaře – například jiného urologa, sexuologa nebo neurologa, než kteří Vás zatím vyšetřovali. Na výše zmíněném webu najdete přehled lékařů, ze kterých si budete moci vybrat i podle hodnocení od jejich pacientů. Říkám si, že může být nepříjemné sdílet takto intimní problém s dalšími lidmi, zvláště když Vám doteky při vyšetření působí další bolest, ale mohl byste zvážit dát tradiční medicíně ještě šanci. S psychoterapií se totiž nevylučuje, ale naopak se mohou doplňovat.

Přejeme, aby se Vám od bolesti brzy ulevilo.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
21.8.2018

Přítel si stále píše s jinými ženami

Dobrý den. Potřebuji už nutné poradit. Jsem. S přítelem 6 let, nyní máme 4 letou dceru. Už od začátku našeho vztahu, měl přítel neustáou potřebu psát jiným ženským. Musím poukázat na to, že to nikdy nebylo nevinné,nicméně to jsem vždycky přešla, i když moje žárlivost a ostražitost se tím začala stupňovat. Vždycky to po nějaké době přišlo znova. Ať už jen psaní, nebo vím o jedné s kterou se scházel. Zase byl nějakou chvíli klid. Jenže,nedávno jsme spolu pili kafe na balkoně, když jsem viděla jak se uculuje do telefonu.. Zapiral, dal mi svůj telefon a myslel si, že nic nenajdu. Zase to samé. Nicméně tohle už bylo o něčem jiném. Psal ji jak ne roztomilá, když krčí noc a podobně věci.. Dal jsem to číst nedokázala.. Tvrdil mi, že ji našel někde na sociálních sítích a že se mnou už dva roky není šťastný. Mimo jiné taky to, že je se mnou jen kvůli naší dceři. Jak blesk z čistého nebe.. Nikdy mi nic neříkal a den předtím mi ještě tvrdil jak mě hrozně miluje a vše bylo v normálu.. Pak jsem se dozvěděla,že je to jeho kolegyně z práce. S dcerkou jsem se odstěhovala na chvilku ke kamarádce, přítel mě odprosil jak už to nikdy neudělá a že mě zase miluje.. A já pitomá jsem na to skočila znova. Jenže se to za pár dní opakovala, nebyl schopný s tím přestat a už to zašli i dál, než jsem si byla schopna myslet. Opět jsem se s dcerou odstěhovala.. Ona s ním na můj popud přerušila veškerý kontakt. Po 14ti dnech jsme se vrátili a po společný řeči jsem opět zůstala. Vím.. Zní to absurdně.. Ale o pár dní později si mě našla nějaká paní na sociálních sítích, že mě chce upozornit na to, že ji můj přítel kontaktoval na seznamce.. To mi tak dlouho zapiral až se prořekl..to už jsem ani neměla sílu někam chodit a dceři opět vysvětlovat proč se stěhujeme. Ale trápí mě jina věc... Teď ne to jiné.. Nedokážu má nic jiného myslet. Hrozně mě to užírá a já už cítím, že to dlouho nevydržím. Ničím úplně sama sebe. Miluju ho pořád.. Únik to jako paradox, ale je to tak. Prosím řekněte mi svůj názor a poraďte. Děkuji

Denisa1301 zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Deniso,

děkujeme Vám za Váš dotaz. Píšete nám, že Váš přítel si po celou dobu Vašeho vztahu dopisuje s jinými ženami, což jste vždy přešla. Nedávno jste ale zjistila, že s kolegyní z práce si píše jinak než s ostatními, načež Vám řekl, že už s Vámi není šťastný, a proto jste se na čas odstěhovala ke kamarádce. Váš přítel Vás odprosil a Vy jste se vrátila, jenže za pár dní se situace zopakovala. Vašeho přítele milujete a tato situace Vás velmi trápí. Nás prosíte o názor a radu.

Při čtení Vašeho dotazu mě napadalo, jak moc je pro Vás zřejmě toto období náročné, když člověk, kterého milujete, Vám opakovaně působí trápení. Mnoho lidí by se na Vašem místě cítilo velmi podobně. Přemýšlím také, jaké pocity teď vůči příteli prožíváte. Možná se zlobíte, možná jste zklamaná, možná cítíte zradu. Je ale běžné, že lidé v podobných situacích prožívají i protichůdné emoce. Cit, jako je láska, neodeznívá okamžitě, a tedy nemusí být nutně paradox, že přítele milujete, i když se k Vám choval tak, jak popisujete.

Zmiňujete, že jste s přítelem mluvila, ale napadá mě, že by Vám mohlo pomoci promluvit s ním ještě jednou a otevřeně se pobavit o tom, jak si představujete Váš vztah a Vaši budoucnost. Můžete také zmínit, že je toho na Vás už moc a že už necítíte sílu jeho chování přehlížet. Pro takový rozhovor zvolte okamžik, kdy budete oba v klidu a dobrém rozpoložení. Pomáhá zaměřit se hlavně na své prožívání. Naopak obviňování nebo vyčítání může takový rozhovor proměnit v hádku. Možná Vám vyjasnění situace ve Vašem vztahu pomůže tímto těžkým obdobím projít rychleji.

Na zvládání Vaší situace ale nemusíte být sama. Často lidem pomáhá promluvit si o svých pocitech a myšlenkách s někým blízkým, například s kamarádkou nebo s někým z rodiny. Někdo takový Vás i Vašeho přítele zná a může Vám kromě podpory poskytnout pohled zvenku. Možná s někým blízkým o tomto tématu mluvit nechcete nebo nemůžete. Nejen v tom případě se lze obrátit na některou z linek důvěry, kde Vás její pracovník může vyslechnout, poskytnout Vám oporu nebo pomoci vymyslet, jak v nejbližší době se situací naložit.

Společně s přítelem můžete také navštívit párového terapeuta, který Vám může se zmíněným společným rozhovorem pomoci. Tématem Vašeho rozhovoru může být i za jakých podmínek chcete pokračovat a co dál, pokud byste už dál spolu být nechtěli. Budete-li si to oba přát, může Vám psychoterapeut pomoci pracovat i na zlepšení Vašeho vztahu. K psychoterapeutovi můžete docházet i sama. Tento odborník má při osobním setkání více prostoru Vás vyslechnout, než má internetová poradna, a může Vám tedy pomoci na míru Vašim potřebám. Příkladem takové pomoci mohou být např. strategie, jak na celou situaci tolik nemyslet. V rozhovoru s ním si také můžete srovnat své emoce ohledně Vašeho přítele a možná i Vaše přání, kudy dál směřovat. Kontakt na odborníka můžete nalézt například zde.

Přejeme Vám, ať se brzy cítíte lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
21.8.2018

Jak bojovat s rozchodem a potížemi v komunikaci?

Dobrý den, potřeboval bych poradit, a zeptat se proč se tak chovám. Nevím jak to přesně popsat, ale žil jsem 3-4 roky s přítelkyní, sex katastrofa, vlastně to byla moje první, a já pokaždé zklamal, vinou mé rychlosti po vniknutí jsem byl za 1min hotový, snažil jsem se to napravovat, ale nedařilo se mi to. Mohli jsme mít hodinovou předehru, masáž, já ji uspokojoval rukou.. ale pokaždé to dopadlo stejně. Sex 1x za půl roku. Já chtěl samozdřejmně více, ale nechtěla, max rukou to jsem vydržel 10min. Koupil jsem knížku o sexu, a poprosil ji aby mi pomohla s oddalováním, ale nechtěla.. že prej jsem už kamarád a nemám jiskru, ohen... tak o co mi jde... pokaždé když jsme měli nějakou rozepři, hádku, tak jsem nemohl ze sebe vydat ani hlásku a místo toho jsem jí řekl, či zařval na ni ať jde do P___, a šel pryč, jel se projet autem za 3 hodinky vrátil a nedokázal se ani omluvit. Nevím čím to je ale bylo a je to jako by se mi zatemnil mozek a nedokázal říc nic jiného, nějak se bránit, vysvětlit, omluvit. Než jsem jí řekl tu nadávku, tak sem absolutně nic nevnímal, nepamatoval si co říkala, jen jsem věděl že musím pryč a proto možná to ze mne vyletělo. Nedokáži popsat proč to tak dělám, proč jsem se za to nedokázal omluvit. Jako kdybych měl v hlavě nějaký fix. Neumím komunikovat. Moji rodiče když měli nějakou hádku, nebo spíš se tatík chtěl pohádat (cca 1x za 5let), tak mamka se zebrala a šla raději na zahrádku.. chtěl jsem to řešit stejně ??? Rozešli/odstěhovali se od sebe před 3měsíci a cca před 20dny jsem chtěl aby mi dala ještě šanci to napravit. Nedala, má už nového přítele, se kterým bývá ve stejném městě kousek ode mne. Psali jsme si před tím i potom sms, nebylo prej vhodné se sejít, psali emaily, a v posledním jsem se jí pokusil s citem napsat chyby, které dělala. Odpověděla mi že za všechno můžu já, že už se měla odstěhovat po roce, že sex vlastně žádný nebyl, že za všechno můžu já, že teď má super přítele.... Moje srdce ji stále miluje, ale mozek říká Už nikdy více. Samozdřejmně se nevyhnu neprojít kolem, at už do lékárny, ke sklenáři, do bankomatu na rohu, do obchodů... Minulý týden (cca 8 dní bez jakéhokoliv kontaktu,sms...) v pátek na mne čekala u mého bytu, ať už ji nesleduji, nebo to ještě bude mít dohru, přesně si nepamatuji, zase jsem nic neslyšel, nevnímal, nepamatoval po 5vteřinách co mi nadávala, říkala...jen na ni zařval ať jde do p__ Ku__ jedna. A přitom bych ji chtěl říct že ji nesleduji....že jsem se chtěl rozejít v dobrém...že už to akceptuji...že to není pravda... Úplně se mi zprotivila, nemůžu ji ani vidět, nic jí nepíšu, nevím jak ji vyhnat z myšlenek...je mi lhostejná...nechci jít raději ani směrem do města.. Jsem docela romantik, galantní, ano mám své chyby, ale nejsem jinak špatný člověk... ale nevím kde se toto ve mně bere... chtěl jsem si ji vzít a mít s ní rodinu... Všichni mi říkají, že to není ženská pro život... ale to moje srdce furt né a né... Je to nevím jak to nazvat - komatický stresa jediná má reakce. Můžete mi poradit, jak s tím bojovat ? Co s tím udělat ? Děkuji za odpověď.

Martinovský zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

ve Vašem dotazu vidím dvě zásadní, vzájemně propojená témata - reakce na konflikty a poměrně nedávný rozchod s přítelkyní. Chtěl byste porozumět svým reakcím v situacích, kdy se ocitnete v konfliktu, který vyvolal někdo jiný. Konkrétně jste popsal, jak se to projevovalo ve vztahu s Vaší, nyní už bývalou přítelkyní. Nebyl jste schopen vnímat ani si pamatovat, co Vám říká, jen jste na ni zakřičel nadávku a ze situace unikl. Poté jste se za své jednání nedokázal omluvit. Nedávno se Vám toto opět stalo, když Vás bývala přítelkyně nařkla, že ji sledujete. Není pro Vás lehké se s rozchodem s ní vyrovnat. Dříve jste se snažil, abyste se k sobě zase vrátili, ale když to nevyšlo, zkoušel jste to akceptovat. Stále ale ve svém srdci chcete být s ní, i když víte, že to není dobrý nápad. Rád byste s tím nějak bojoval.

Nejprve se budu věnovat Vašim reakcím na konflikty. Lidé se liší ve zvládání negativních emocí, jaké hádka nepochybně vyvolává. Někdo se snaží útočit zpět, někdo se spíše brání, někdo se snaží chovat, jako by konflikt neexistoval a někdo volí útěk. Je docela přirozené, že se snažíte dostat ze situace, která Vám je nepříjemná. To, že Vaše matka reaguje na konflikt podobně, Vás možná mohlo ovlivnit, protože často přejímáme chování, které vidíme u našich rodičů.  Někdy ale únik může přispět k tomu, že se daný konflikt nevyřeší. Vy máte navíc pocit, jako byste přestal vnímat a nic si z hádky nepamatujete. Asi Vám připadá, že nad situací zcela ztratíte kontrolu, když vyřknete nadávku a odejdete. Rád byste měl věci opět pevně ve svých rukou a je fajn, že chcete svému chování lépe porozumět. Mohl byste o tom zkusit mluvit s blízkými přáteli nebo rodinou. Pokud Vás už někdy v konfliktní situaci viděli, mohli by Vám říci, jak Vaše chování vnímali. Možná se někdy v minulosti s něčím podobným sami potýkali a podělili by se s Vámi o své zkušenosti. Pokud byste se chtěl dozvědět více o tom, jak na chování v konfliktních situacích zapracovat, můžete si zkusit přečíst některou knihu o zvládání konfliktů a asertivním jednání (například zde nebo zde). Také by pro Vás mohlo být přínosné najít něco, co Vás zklidní, když se ocitnete ve stresové situaci. Návody na některé jednoduché relaxační techniky najdete zde. Mohl byste také zkusit vyhledat pomoc psychologa nebo psychoterapeuta, tedy odborníka na lidské chování a prožívání. S tím byste mohl mluvit o Vašich potížích se zvládáním konfliktů a společně hledat jejich řešení a souvislosti. Mohli byste společně také trénovat situace, při kterých byste se mohl učit komunikačním dovednostem. Psychology a psychoterapeuty ve Vašem okolí můžete najít například na www.znamylekar.cz.

Z Vašeho dotazu jsem vyčetla několik protichůdných emocí k Vaší bývalé přítelkyni - lítost, odpor, lhostejnost i lásku a touhu být s ní. Je docela normální, že naše city jsou zjitřené ještě několik měsíců po rozchodu, když pro nás náš bývalý partner hodně znamenal. Pro Vás to byl dokonce první vážný vztah a není nic divného na tom, že byl pro Vás rozchod náročný. Může to znít jako pouhá fráze, ale čas skutečně pomáhá se přes bolest a zklamání přenést a postupně se na věci možná opět začnete dívat s nadhledem. Kdybyste měl pocit, že to vše trvá příliš dlouho a stále Vám není lépe, pomoci může opět psycholog nebo psychoterapeut. Pokud byste chtěl dále pracovat na odstranění Vašich problémů v sexuální oblasti, mohl byste zkusit vyhledat sexuologa - lékaře, který se specializuje na sexuální poruchy. Kontakt najdete opět například přes výše uvedený odkaz.

Přejeme Vám hodně sil.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
19.8.2018

Manžel moc neprojevuje emoce. Je to normální?

Dobrý den, prosím o radu. S manželem jsme spolu devět let a máme dvě malé děti. Po celý náš vztah jsem byla přesvědčená, že můj muž je citlivý, i když jsem si všímala toho, že emoce moc neprojevuje. Myslela jsem si, že si nese z dětství nějaké bloky. Často se ho na jeho pocity vyptávám a jemu to bývá nepříjemné. Nedávno řekl, že po něm chci něco, co neexistuje. Pro mě to byl velký šok - představa, že emoce nepotlačuje, ale že v takových chvílích necítí nic. Neprojevuje emoce ani v situacích, kdy většina lidí ano - když se dozvěděl, že čekáme (plánované) děti, když se narodily, ani když mu umřela babička, ke které měl velmi blízko. Také jsem si všimla, že vůbec nikdy nemá pocity viny nebo lítosti za něco, co udělal. V létě přišla situace, kdy jsme se s dětmi koupali v moři, já se věnovala chvíli staršímu synovi a mladšího mezitím smetla vlna. Já ani manžel jsme to neviděli, z moře ho vylovila paní, která seděla poblíž. Pro mě to byla strašná chvíle, ale manžel si úplně bez emocí dál četl. Když jsem se ho ptala, jak to vnímá, tak řekl, že je na mě naštvaný, že jsem malého špatně hlídala. Jako by si vůbec neuvědomoval, že ho nehlídal ani on. teď zpětně si uvědomuju víc věcí, které manžel dělá, a které jsou pro mě nepochopitelné. Například to, že je vegetarián, ale k našim zvířatům se nechová vůbec hezky. Vůbec mu nevadí, když je zapomene nakrmit a na psa je někdy vyloženě zlý. Také vůbec neřeší bezpečnost našich dětí. Probírala jsem to s blízkými kamarádkami a v rodině a v podstatě mi všichni říkají, že to tak bývá, že muži nejsou tolik citově zaměření. Mně se to ale nezdá, že by to tak ostatní muži měli, mám pocit, jestli už netrpí manžel nějakou poruchou. Chodíme do partnerské poradny, ale necítím se na to, se tam přímo na tohle zeptat, jestli je tohle chování u části mužů skutečně normální? Nechci ho tou otázkou zranit nebo ponížit. A sama v tom nemám jasno, protože vztah s manželem je pro mě prvním dlouholetým vztahem a tak nemám srovnání. A nevím si rady, jak s tím naložit, protože mám manžela ráda, ale myslím, že takový vztah pro mě nebude naplňující. Moc děkuji za odpověď.

Kateřina zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Kateřino,

obracíte se na nás ohledně chování Vašeho manžela, kterému nerozumíte. Pozorujete, že příliš neprojevuje a možná ani neprožívá emoce, nerad o svých pocitech mluví a dokonce Vám řekl, že je ani nemá. Nezdají se Vám jeho reakce v situacích, kdy by se dala očekávat radost, strach, smutek, vina nebo lítost. Chtěla byste vědět, jak se s tímto vypořádat a jestli je podobný způsob prožívání u mužů normální nebo zda se jedná o nějakou poruchu.

Pro většinu lidí patří emoce neodmyslitelně k životu. Všichni se ale lišíme v tom, jak je prožíváme, dáváme najevo a mluvíme o nich. V naší společnosti se často od žen očekává více citových projevů než od mužů, možná proto mohli Vaši blízcí reagovat tak, jak jste popsala. Je ale pochopitelné, že jste nespokojená, když něco silně prožíváte a Váš manžel to s Vámi nesdílí. Napadá mě, že je pro Vás manželovo chování možná nečitelné a chcete mu porozumět. Zřejmě jste se několikrát snažila s ním o tom všem komunikovat, ale marně.

Z Vašeho dotazu vidím, že se opravdu snažíte tuto situaci řešit a chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste toto téma otevřela na sezení s Vaším partnerským poradcem. Setkání s partnerským poradcem jsou určena k tomu, abyste na nich řešili vztahové potíže, proto nemusíte mít obavy mluvit o tom, co pro Vás znamená manželův nedostatek emocí. Jak sama vnímáte, ptát se, jestli je manželovo chování normální, by mohlo být necitlivé. Mohla byste ale zkusit mluvit o nějaké konkrétní situaci, ve které se Vaše a manželovo prožívání lišilo, a sdělit svůj pohled na to, co se dělo. Za pomoci poradce jakožto nezúčastněné osoby a zároveň odborníka byste pak mohli hledat příčiny tohoto nesouladu. Také byste zjistila, zda se pro Vašeho manžela jedná také o problém, nebo mu současný stav věcí nevadí. Podle toho byste potom dále hledali způsoby, jak se s tím můžete vypořádat. Své pochybnosti o tom, zda pro Vás bude vztah s ním naplňující a jak se se situací sama vyrovnat, byste mohla probrat také s psychoterapeutem nebo psychologem v individuální psychoterapii. Kontakt můžete najít například na www.znamylekar.cz.

Kladete si otázku, jestli Váš manžel netrpí nějakou poruchou. Diagnózu psychických poruch zjišťuje klinický psycholog nebo psychiatr na základě vyšetření. Toto vyšetření by však mohlo proběhnout pouze na základě dobrovolnosti ze strany Vašeho manžela. Diagnóza psychických poruch má však také své limity. I lidé se stejnou diagnózou se od sebe liší, jsou stále individuální osobnosti a označení jejich duševní poruchy je nemůže zcela definovat. Diagnóza nám také neříká nic o tom, jak na sobě může člověk pracovat nebo jak s ním žít - toto řeší spíše psychoterapie.

Přejeme Vám, abyste s manželem brzy opět našli společnou řeč.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
18.8.2018

Mám začít od nuly, nebo zůstat v nešťastném vztahu?

Dobrý den, jsem ve svízelné situaci a už nevím kudy kam, popîši vám tedy svou situaci. Již 17 let žiji se ženou a dvěma dětmi 13 a 12 let. Zázemí rodiny, její otec malí podnikatel dal jí na byt později přidal na dům, moji rodiče jsou obyčejní zaměstnanci tak že mi dali opravdu něco málo do začátku i za to sem byl vděčný, ale tam už byl první problém! A věřte nebo ne raději bych splácel hypotéku než každý týden poslouchat ty výčitky že mě nedali nic a mé sestře cpou všechno! Zlomový okamžik nastal v roce 2012 tehdy když si má sestra koupila s manželem byt v Praze na který si vzali hypotéku. Začalo opravdové peklo které trvalo asi 2 roky. Už jsem začal být psichycky unavený a vyčerpaný, jsem typ klidného člověka který se nerad hádá a bohužel se sebou kvůli dětem nechám dost manipulovat. A děti byli ten důvod proč jsem si to všechno nechal líbit, protože jsou můj život!!! Začátkem roku 2014 to vše vygradovalo, tehdy dětem bylo 8 a 9 let a já abych je neztratil nechal jsem se před nimi urážet a snášel nadávky typu ty ců..haj..hov...atd nešla pro urážky daleko, že na mne zavolá policii že jsem ji napadl,v životě jsem na ní přes to všechno nevstáhl ruku. Dětem dokázala říct věci ze jsem žasnul ,ať se seberou a táhnou se mnou k babičce tam se budete mít lépe. Pak přišlo období ty jsi dobrý otec ale manžel na hov... až si někoho najde ať se nedivím.! Nikdy by mne nenapadlo si hledat nějakou jinou ženu ale shodnou okolností k nám do zaměstnání nastoupili nějaké ženy a mezi nimi byla i ONA! Od první chvíle jsem věděl že s tou chci být,sice o 13 let mladší ale dospělá a chápající s vlastnostmi které mi učarovali a nehledě na to že se narodila ve stejný den! Znamení? V tu dobu manželka trávila mnoho času na počítači chodila spát pozdě večer, abych po ní nedej bože něco nechtěl. Náhodou jsem narazil na její otevřenou Facebookovou stránku kde si psala s jedním naším známým z dob kdy jsme byli mladí, tak že jsem se nemusel cítit provinilé. Po rozhovoru s mými rodiči jsem jednoho dne sebral odvahu a oznámil ženě že odejdu že už to takhle nejde dál. Docela jí to zaskočilo nečekala že budu mít koule na to to udělat! Po tomto oznámeni uběhlo pár týdnů v kterých jsem stále bydlel doma smířen z odchodem. Pak se stalo to že se dozvěděla od nějakého anonima o NÍ a asi ji došlo že mě opravdu ztrácí a úplně se změnila a otočila. Já jako slaboch jsem upustil od odchodu ukončil ten vztah na pracovišti a kvůli dětem zůstal se ženou. Co byl ale problém že ONA tam stále pracovala! Tak že jsem ji vyděl po každé když jsem přišel do práce, snažili jsme se sobě vyhýbat, nemluvit spolu atd. Ženě to samozřejmě vadilo. Po pár týdnech se vše relativně uklidnila, ALE bohužel jak to tak bývá i když ONA odešla do jiného zaměstnání začali jsme si psát občas se potkali prohodili pár slov a zjistili že i přes to všechno se pořád asi milujeme a víc a víc. Tato situace a stav trvá již 4 roky s tím že já jí nic neslíbil a ona mě. Píšeme si občas se vydime a víme že by jsme s pólu chtěli být. Doma je v celku klid, žena se ke mě chová dobře i k dětem. Jezdime na dovolené, stýkáme se s přáteli a vypadá to že jsme šťastná rodina. Občas přijdou nesmyslné výčitky ty tohle a tam to, někdy mi vyčte i sousedku z kterou se jen zdravím a já se musím smát i má dcera dnes 13 let vždy povídá co jí zase jebe! Bohužel se k ženě cítím provynile a jako sobec i přes to čím jsem si musel projít a i k té mé milované která stale čeká v pozadí. Vím to říkám jí ať si najde sobě rovného aby nelitovala, ale nechce a nechce! Jsem ve fázi kdy přemýšlím jestli odejít, komu tím ubližím, že ztratím vše za těch 17 let. Jestli to opravdu stojí za to začínat od nuly a nebo zůstat nešťastný ve vztahu o kterém si myslím že měl dávno skončit. Odešel bych jen z taškou protože máme předmanželskou smlouvu a já jsem takový než abych se hádal o prachy odejdu s holou pro. hlavně když budu moc mít děti ve střídavé péči. Kdybych tenkrát sebral odvahu to dotáhnout do konce!!! Budu vděčný za každou radu děkuji

Lachim zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

píšete nám o problémech v manželství, které začaly před šesti lety. Tehdy jste měl s manželkou intenzivní spory a v době, kdy se konflikt vyhrotil, jste v zaměstnání potkal jinou ženu, do které jste se zamiloval. Po rozhovoru s Vašimi rodiči a poté, co jste zjistil, že si manželka píše s Vaším společným známým, jste se jednoho dne rozhodl, že odejdete. Manželce jste to oznámil a ona se o několik týdnů později dozvěděla o Vaší známosti z práce a začala se snažit o udržení Vašeho manželství. Přerušil jste tedy kontakt se ženou, do které jste se zamiloval, ale opět jste k sobě našli cestu poté, co začala pracovat jinde. Nyní uvažujete, zda za ní odejít od rodiny a začít společně od nuly, nebo dále setrvávat ve vztahu, ve kterém jste nešťastný. Vyčítáte si, že jste před lety nedotáhl své rozhodnutí odejít až do konce.

Rozhodnutí, před kterým nyní stojíte, je velice náročné. Záleží Vám na tom, abyste mohl být dále v kontaktu s dětmi, ale zároveň byste chtěl být se ženou, kterou milujete a která na Vás čeká. Vnímáte, že Váš odchod může Vaší ženě ublížit a že Vaše rozhodnutí nebude mít vliv jen na Vás. Cítíte se jako sobec a máte pocit viny, ale z Vašeho dotazu je patrné, že nemyslíte jen na sebe. Opustit sedmnáctiletý vztah s matkou Vašich dětí může na první pohled vypadat sobecky, zvláště když je zdánlivě vše relativně v pořádku a nemáte teď žádné výrazné konflikty. V minulosti jste však k rozhodnutí odejít už jednou dospěl a nyní píšete, že se v manželství cítíte nešťastný a myslíte si, že mělo dávno skončit. Tyto pocity Vám mohou pomoci při nynějším rozhodování. Myslím si, že má smysl ve vztahu začínat od nuly, pokud je o tom člověk přesvědčený a chce budovat nový vztah, ale také pokud chce udržet a zlepšovat vztah stávající. Napadá mě, že někdy může nový start, pokud se pro něj člověk rozhodne, přinést nakonec spokojenost a zlepšení vztahů nejen jemu samotnému, ale také dalším lidem okolo.

Nemůžeme Vám radit, co udělat, protože toto rozhodnutí můžete udělat pouze Vy sám. Možná už teď víte, co byste chtěl udělat, jen nevíte jak. Při tomto procesu by Vám ale mohl být nápomocný psycholog nebo psychoterapeut, se kterým byste mohl mluvit o Vaší situaci, očekávání od vztahů a možných důsledcích Vašeho rozhodnutí. Tak byste si mohl za pomoci nezúčastněné osoby utřídit myšlenky a postupně dospět k rozhodnutí. Kontakt na psychology a psychoterapeuty ve Vašem okolí najdete například na webu www.znamylekar.cz. Také byste mohl využít služeb manželského a rodinného poradce. Opět byste mohli společně hledat vhodné řešení a zvažovat možnosti, jak se s Vaší situací vypořádat. Manželského a rodinného poradce můžete najít například zde.

Přejeme Vám zdárné vyřešení Vaší situace.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
18.8.2018

Jak máme s přítelem nastavit přispívání do společného rozpočtu?

Dobrý deň.Moj problém sa týka spoločného financovania domácnosti s priateľom.Sme spolu 4 a pol roka.Ja mám 15r.syna,na ktorého jeho otec platí výživné 120,-eur.Priatel má tiež vyživovaciu povinnosť a platí na syna 140,-eur.Dohodli sme sa,že budeme prispievať po 350,-eur na domácnosť a bývanie.Ja zarobím 500,-,on okolo700,-eur.Vyzivne používam na potreby syna,výdavky na školu, oblécenie a co treba. No každý mesiac dám ešte z toho na stravu asi 50,-eur. Priatel si zvyšok výplaty necháva.Po svojom rozvode predal svoj byt a peniaze si odlozil.A jeho exmanželka stále pyta na niečo polovicu.On jej prispieva z tých odložených peňazí.V poslednej dobe sa často preto hadame, pretože aj bez toho prispieva ešte nad rámec vyzivneho,čo činí mesačné aj 200,-eur.Ja si nenarokujem na tie peniaze čo má za byt,len si myslím, že keby ich nemal, neprispieva by nad rámec a ona by nemohla tak ťažiť. A navyše má urazilo, keď mi priateľ povedal,že on si môže kúpiť aj Porsche za tie peniaze a mňa do toho nič.Prislo mi to totálne sebecké,akoby ani neuvazoval použiť ich v budúcnosti napr.na spoločné bývanie,zatiaľ bývame v služobnom byte.A ďalšia vec, ak náhodou ja mám vyššie výdavky pre syna, nikdy mi neprispeje,nikdy sa neopyta,či máme dosť, či vyjdeme do výplaty, či niečo netreba.Uvazujem aj nad rozchodom, lebo mne nepríde ako opora.Existuje vôbec rada,kto má koľko prispieť,alebo ako vlastne viesť rodinný rozpočet v takejto situácii.Ja som už z toho na prášky.Pritom svojej ex nikdy nepovie, že nedám,alebo nemám.Ta sa práve vydala.Chcela by som vediet, na com mam vladtne trvat.Dakujem za radu

happynka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme Vám za Váš dotaz. Píšete nám, jak máte s přítelem v současnosti nastavené přispívání do společného rozpočtu. Oba do něj přispíváte alespoň polovinou své výplaty. Váš přítel má bokem odložené peníze za prodej bytu, ze kterých přispívá své bývalé manželce na jejich syna ještě nad rámec stanoveného výživného. To je ale v poslední době předmětem Vašich hádek, protože Vy si myslíte, že svojí bývalé ženě posílá na syna moc peněz a připadá Vám sobecké, že nejspíš nepřemýšlí o tom, že by své odložené peníze použil například na Vaše společné bydlení. Možná byste si přála, aby se Váš přítel zajímal o Vaši finanční situaci stejně jako o situaci své bývalé manželky. Zvažujete rozchod, protože v příteli necítíte oporu v situaci, kdy máte větší výdaje. Nás se ptáte, jestli existuje univerzální rada, jak vést rodinný rozpočet v situaci, jako je ta Vaše, a na čem můžete trvat.

Ptáte se, jestli existuje rada, kolik by měl kdo přispívat do společného rozpočtu. Obecně lze říct, že různým párům mohou vyhovovat různé přístupy a vhodné řešení je závislé na mnoha faktorech. Určit, jaké nastavení je pro Vaši domácnost vhodné, proto není v možnostech internetové poradny. Důležité totiž je, aby nastavené podmínky byly výsledkem dohody obou partnerů. Ačkoliv nejste s přítelem sezdaní, můžete se inspirovat tím, jak občanský zákoník upravuje majetkové poměry v manželství. Podle něj by každý z manželů měl přispívat podle svých možností. Zároveň by ale všichni členové domácnosti měli mít velmi podobnou životní úroveň. Nemělo by se tedy stávat, že jeden z partnerů finančně strádá, zatímco druhý má prostředků dostatek.

Píšete, že se o této záležitosti poslední dobou často hádáte. To ale znamená, že jste už zkusila udělat první krok k tomu Vaši situaci zlepšit, což oceňuji. Stejně tak v tom, že nám píšete, vidím Vaše odhodlání k řešení skutečně dojít. Přemýšlím nad tím, jestli jste příteli během Vašich rozhovorů zmiňovala vše, o čem jste nám psala, že prožíváte, co Vás trápí a proč je pro Vás téma financí tak důležité. Například že z jeho současného přístupu necítíte dostatek opory a že byste ocenila, kdyby se zajímal, jak se Vám s financemi daří, jestli vyjdete s výplatou nebo jestli nepotřebujete v daném období pomoci. Můžete mu také říci, že se zamýšlíte nad Vaší společnou budoucností a uvažujete nad tím, že byste si mohli spořit na vlastní společný byt. Můžete také navrhnout, jak by takové spoření mohlo vypadat, třeba že budete odkládat každý nějakou částku na k tomu určený účet. U takovýchto rozhovorů je důležité správné načasování. Zvolte tedy takový moment, kdy jste oba v klidu a v dobré náladě. Aby takový rozhovor neskončil hádkou, pomáhá mluvit hlavně o svém vnímání, o svých pocitech, navzájem se neobviňovat, ale vyslechnout názor druhé strany. K dohodě bývá snazší dojít, pokud se zaměříte na to, co by šlo udělat jinak, namísto popisování toho, co je v současnosti špatně.

Někdy se ovšem stává, že spolu dva lidé sami nemohou najít pro oba přijatelné řešení. V této situaci může pomoci obrátit se na některou z manželských a partnerských poraden, kde psychologové poskytují párové poradenství nebo terapii. Kromě nich se můžete obrátit i na některého z psychologů a terapeutů působících mimo manželskou poradnu. Při hledání podpory, popř. při rozhodování, jak dále s Vaším vztahem naložit, se můžete na psychologa či psychoterapeuta obrátit i Vy sama. Kontakty můžete nalézt např. zde nebo zde.

Přejeme Vám brzké řešení Vaší situace.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
16.8.2018

Manželka se chce po 20 letech rozvést

Dobrý den,je mě 40 let a chtěl bych poprosit o radu,či pomoc.Začnu rovnou ,manželka se chce rozvést,máme 11 leteho syna.Žijeme spolu 20 let,takže si absolutně nedovedu představit,že tento vztah skončí,jsem tak trochu závislí na rodinný život,svou ženu mám hodně rád i potakové době.,ovšem problém je,že náš vztah je tak trošku na houpačce.Já jsem velmi emotivní člověk a to jak v dobrém,tak i špatném slova smyslu.Moje žena tak trošku psí čumák a city projevuje o poznání uvážlivěji,až ji prostě se mnou došla trpělivost,pravdou je,že jsem v uvozovkách měl nůž z rozvodem na krku vícekrát,ale vždy to dobře dopadlo,já jsem se snažil s těmi emocemi chvíli pracovat,ale to po čase nabralo stejný směr.Teď se zdá,že je to definitivně ztraceno,mluví se mnou normálně,což úplně frustrující,ona je připravena to uděat,ovšem,když se pokusím zavést rozhor na téma my dva,nemám šanci.Nevím,co s tím,opravdu ji zbožnuji,jen jsem horká hlava,řeknu věci,co neměl,pak mě to mrzí,teď ,příští týden ,letíme na dovolenou s pocitem rozvodu a já nevím ,jak tp zvládnu,ona o žádné specializované pomoci nechce ani slyšet,což jsem do nedávna taky tvrdil,vždy jsem si poradil,že je to můj problém,ale nyní jsem fakt v koncich,nechci oní přijít.Děkji za odpověď

tomáš zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Tomáši,

cením si důvěry, se kterou se obracíte na naši poradnu. Píšete o tom, že se s vámi chce manželka po dvaceti letech rozvést. Z Vašeho dotazu chápu, že je pro Vás rodinný život důležitý a že máte svou ženu velmi rád. Svěřujete se nám s tím, že jste na rozdíl od své ženy dost emotivní, což Vám v komunikaci působí problémy. Vaše žena o rozvodu již mluvila několikrát, ale Vy se domníváte, že tentokrát to myslí vážně.

Rozumím tomu, že je pro Vás představa rozvodu nejspíš náročná. Dokážu si představit, že ve Vás může vyvolávat nejrůznější ne příliš pozitivní pocity. Z Vašeho dotazu cítím, že jste plný emocí a rád byste si promluvil o tom, co k manželce cítíte a že ji nechcete ztratit. To, že ona to odmítá může být velmi náročné i nepříjemné. Proto mě napadá, zda máte ve svém okolí někoho, komu byste se mohl svěřit. Třeba i někoho, kdo si podobnou krizí v manželství také prošel a mohl by Vám nabídnout svůj pohled na věc. Nebo třeba jen kamaráda nebo někoho z rodiny, kdo by Vás mohl vyslechnou a podpořit.

Možná byste se také mohl pokusit navázat rozhovor s manželkou a říci jí, jak celou situaci vnímáte. Ve vzájemné komunikaci by Vám mohlo pomoci, kdybyste manželce vyjádřil své pochopení toho, že pro ni manželství nemuselo být vždy snadné, ale vysvětlil jí také, proč Vám na rozhovoru o tom, jak to bude dál, záleží. Je však třeba se připravit na to, že s Vámi o tom možná nebude chtít mluvit, má na to právo. Někdy se proto vyplatí být trpělivý a nevzdávat se. Pro podobný rozhovor bývá dobré vybrat vhodný okamžik a připravit si třeba dopředu o čem byste rád mluvil, abyste se později nenechal rozhodit a mohl si zachovat klidnou hlavu. Píšete, že se nyní chystáte na společnou dovolenou, z čehož máte obavy. Zároveň to však může být vhodná příležitost najít k rozhovoru klidnou chvilku. Když se to podaří, nemusí být tento rozhovor ani vyloženě nepříjemný, i když je možné, že pro vás pro oba nebude lehký.

Píšete o tom, že jste se svými emocemi zkusil před nějakou dobou pracovat, ale žádné větší změny jste nepocítil. Dokážu si představit, že Vás to mohlo odradit. Pokud se na sobě rozhodneme pracovat a výsledky necítíme ihned, neznamená to nutně hned neúspěch. Je moc dobře, že jste to zkoušel a často se vyplatí vytrvat nebo třeba jen zkusit jiné techniky. Vytoužené změny mohou přicházet postupně a my si jich někdy ani nemusíme hned všimnout. Je skvělé, že na změně chcete pracovat, nevzdávejte to. Boj s vášnivými emocemi je někdy náročný a zdlouhavý, ale určitě je možný a naučit se s emocemi správně pracovat může být dobré pro Vaše vztahy i zdraví.

V dnešní době existují úspěšné terapeutické techniky ke zvládání emocí. Možná byste tedy ocenil pomoc a podporu odborníka, který se emocemi a vztahy zabývá. Jednou z možností by pro Vás mohla být návštěva psychologa či psychoterapeuta. Jejich seznam naleznete například na webu www.znamylekar.cz. O tomto tématu bylo rovněž napsáno spousta kvalitní odborné literatury. Pokud je Vám čtení a samostudium blízké, můžete se o výběru kvalitních knih poradit v knihovně či knihkupectví. Pokud byste se s manželkou rozhodli na společném vztahu pracovat, mohli byste také mohl využít služeb Manželské a rodinné poradny. Tam byste mohl zajít sám nebo i společně s manželkou. Jejich seznam je například na našem webu.

Přejeme, ať se Váš rodinný život brzy urovná.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
16.8.2018

Chci v něčem skutečně vynikat

Dobrý den Vážení studenti, absolventi, nebo jejich supervizoři, tato poradna je velmi rozumný nápad - ne každý může z různých důvodů navštívit odborníka, a rady typu "jedna paní povídala" jsou často spíše škodlivé. A určitě je to dobrý trénink i pro vás, takže si taky dovolím jeden dotaz, možná trochu méně častý, a zapeklitý - ale to jsou asi všechny. Možná to ani nebude tak úplně dotaz, jako postěžování si. Jsem téměř 35letá žena, svobodná, bezdětná. Nemám žádné "vážné" potíže, žádající si okamžitou pomoc či nápravu. Můj problém je dlouhodobého charakteru - řekněme celoživotního. Už od dětství nemám moc ráda společnost. Nenáviděla jsem MŠ, bylo tam příliš mnoho dětí a příliš mnoho věcí, které jsme byli nuceni dělat, a já v nich neviděla nic zábavného. Jsem podzimním dítětem, takže jsem měla jít do školy v sedmi letech, ale mé matce nabídli, abych šla o rok dříve. Odmítla (dle svých slov mi nechtěla krátit dětství), a možná udělala zásadní chybu. V první třídě jsem se nudila, což není zase tak ojedinělá věc. Na své spolužáky jsem nahlížela poněkud svrchu - neuměli číst, počítat, kreslit, byla to kopyta i v tělocviku - prostě neuměli nic, a mně to přišlo zvláštní, protože já už jsem si ve školce četla dětské knížky (ne žádné encyklopedie), byla jsem pohybově nadaná, a učení se stále stejným věcem mě tragicky nebavilo. Tento postoj mi vydržel, bohužel. Nenaučila jsem se učit. Byla jsem tichý rebel - volím záměrně tato slova, protože jsem nikdy neměla problémy s chováním. Jen jsem bývala dost často zatvrzelá. Nechápala jsem, proč je třeba se některé věci učit (dnes už to u některých chápu, ale stále si myslím, že školní systém je špatný). Byla bych se je učila ráda, jen kdyby mi někdo řekl, proč! Proč je k této rovnici tento vzoreček? Jak na to přišli? To mi učitelka nebyla schopná vysvětlit. Pamatuju si na pozdvižení, když jsem odmítla jako dívka chodit do vyšívání, vaření, péče o dítě, nebo co to zrovna tehdy bylo. Přišlo mi to špatné - proč kluci nemusí? Vyšívání z celého srdce nesnáším, a díky tomuto jsem jako jediná (hádám že snad za hodně dlouhou dobu) dostala za 3. Až dokud nebylo vysvětleno mé matce, a následně mi to nepřetlumočila, že mám držet ústa a krok, a na žádné individuality tady nejsou stavění. Abyste mi rozuměli - většina učitelů mě měla celkem ráda. Byla jsem dobrý student, i když, jak mi neustále rok za rokem připomínali, líný a neaktivní - za celý život jsem se nepřihlásila. Věděli ale, že když je čas zachránit čest třídy, můžou mě vyslat. A tak jsem byla postupně výhercem různých školních olympiád z různých předmětů, sportovních soutěží, uměleckých soutěží, vedoucím divadelního kroužku a třídním předsedou z donucení (nikdo se mně neptal a odpor byl marný). Pamatuju si, jak jsem doma probrečela dny, že nechci na gympl. Dnes toho trochu lituju, mohla jsem být trochu vytíženější, a druhý stupeň nemusel probíhat tak divoce. Rozumějte - měla jsem kamarády. V rámci normálních mezí, jak už to u puberťáků bývá - občas měla, občas neměla. Byla jsem trochu výstřední, a dost panovačná. Velmi panovačná, ale koneckonců to byl jejich problém, že se nechali komandovat. Občas "hučeli", ale stejně vždycky přišli, když potřebovali pomoc. Mimochodem takhle to mám s přáteli do teď. Nelíbí se jim, že jim dávám najevo nesouhlas, jsem nevyžádaně upřímná,(prý jim často dávám najevo, že nejsou dost chytří) atd., ale pak přijdou a chtějí - radu. Ale ti, kteří mě znají, si už zvykli a vědí, že se vyplatí mě mít, když jde do tuhého. Kdo mě nezná, o mně většinou smýšlí negativně. Mám takový ten věčně zachmuřený obličej (ne záměrně), působím prý nafoukaně. No, možná trochu jsem. Ale zpět k mému mládí. Střední školu jsem trávila s kamarády ve fantazijním světě her na hrdiny,a vydrželo nám to leta. Škola skončila, a já na VŠ nechtěla - nevěděla jsem, jakou si vybrat. Bavila mě historie, ale dějepis jsme na střední měli jen v prváku - takže jak bych se tam dostala? Rozhodla jsem se až zhruba za dva roky, spíše z recese - zvolila jsem středověkou archeologii, ta vypadala nejzajímavěji. Ale nebyla. Velké rozčarování přišlo už po příjimačkách - opravdu stačí přečíst si během dvou dní archeologickou encyklopedii, a mít druhý nejlepší výsledek? Mohlo mě motivovat, že nebyl první, to je pravda, ale o vyhrávání mi nikdy tak moc nešlo. Mám podezření, že jsem tím dosáhla toho, co jsem chtěla, a tím to pro mě skončilo. Ve škole jsem skončila po roce, protože to nebylo to, co jsem očekávala, a především jem si v té době procházela velkými psychickými obtížemi. Měla jsem každodenní deprese a nevycházela z domu. Ve dne jsem spala, v noci psala. Deprese došly tak daleko, že jsem se několikrát pokusila o sebevraždu. Byla jsem z mého dnešního pohledu opravdu labilní. Těžko říct, jaký vliv na to měla psychika samotná, a jaký nástup nemoci štítné žlázy, která psychiku výrazně ovlivňuje - odhalení nemoci přišlo za pět dvanáct, a asi mi zachránilo život. O VŠ jsem se pokusila ještě jednou. Tentokrát jsem vydržela plné tři roky, ale nebyla jsem schopná se donutit k napsání bakalářky. Prokrastinace je pro mě velkým problémem. Nenašla jsem navíc téma, které by mě dostatečně zaujalo. Zajímavé je, že jsem ve stejné době napsala bakalářku svému kamarádovi - tématem byl marketing, který jsem ve škole z duše nesnášela, protože byl nudný, vykonstruovaný, plný věcí, které byly nazvány a dělány složitě, ale lze je nazvat a dělat jednoduše. Lidé se mě ptají, proč si školu nedodělám - jenže mě nenapadá, čemu bych se měla věnovat. Nechci opakovat stejné předměty. K čemu? Nic nového bych nezjistila. Nějakou zašívárnu jen kvůli titulu? Hrozná představa. A pak - je to na dlouho. Mně by vyhovovalo, kdybych mohla všechny předměty absolvovat v jednom roce, a mít klid. Jenže to u nás nejde. Já jsem opravdu strašně líná, nerada plýtvám energií i časem. Mám dobrou krátkodobou paměť, i když jinak je má hlava děravá, a tak jsem přípravu na zkoušky (vždycky alespoň dvě denně, abych nemusela jezdit víckrát) absolvovala vždy ráno ve vlaku, ale to studenti asi dobře znají. Od té doby střídám zaměstnání. To je částečně jeden z největších problémů. Tedy nebyl by to problém pro mě osobně - já nikde dlouho nevydržím, a jakmile nastane rutina, prchám. Navíc nezapadám do žádného kolektivu. Hlavně ženského, nepřekvapivě. Jsem povahou inovátor, a to se moc nenosí. "Takto to děláme už roky, tak proč by se to mělo měnit, to bychom si museli znovu zvykat." To slýchám často. Snažila jsem se několikrát zapojit do "kvočních" hovorů - ale falešný zájem je ze mně asi cítit. Dokážu si povídat o počasí - ale ne dlouho. Nicméně toto střídání práce samozřejmě přináší ekonomické důsledky, ty nežádoucí, pochopitelně. V poslední době se tedy zaměřuji na práci, která je sezónní, proměnlivá, na "volnou nohu". Problém je ten, že i u věcí, které mě baví, dlouho nevydržím. Například maluju. Dostanu nabídku na prodejní výstavu - a šup, blok, už nic nenapatlám, a navíc se zpětně podívám na to "umělecké dílo" a zjistím, že se mi nelíbí, je to slátanina. Ostatním by se líbit mohlo, líbí, protože lidi nemají vkus. A tím to třeba na rok hasne. A tak je to se vším. Dosáhnu nějaké pomyslné mety, a okamžitě mě to přestane bavit. Hlavně, pokud jsem v tom sama - a to většinou jsem. Mám sice přátele, které baví jedna, dvě věci z těch, kterým se věnuju, ale nikoho tak nějak nebaví všechno, a je samozřejmě nudí mě poslouchat. Hlavně když se do něčeho zakousnu, a v tom prvotním rauši a nadšení jsem zřejmě jako kolovrátek. Zkoušela jsem hledat podobné duše na internetu, ale většinou je to dost tristní. Zkrátka mám pocit, že mi chybí cíl. Často slýchám: To ti jde, proč se tomu nevěnuješ? Na to mám pro sebe jasnou odpověď. Protože by to byla škoda, věnovat se jen jedné věci, ať už je jakákoliv. Před několika lety jsem navštívila psychologa a psychiatra. Psychiatr mi diagnostikoval Dystymii, a dozvěděla jsem se, že budu mít holt celý život "blbou náladu". Psycholog udělal pár testů, a řekl mi, že jsem v podstatě rozmazlený fracek, který neví, co chce, a že bych měla dospět, usadit se, a ideálně si pořídit nějaké to dítě. Když jsem mu řekla, že vztahy nejsou pro mě zrovna jednoduché, řekl, že to zas tak nevadí, protože mám být ráda, že někoho mám, a povídat si můžu s kamarádkou. Už jsem k němu nešla. Je to pár let zpět, ale dodnes na to nemám dobré vzpomínky. Naštěstí jsem před několika lety našla přítele, který je tak trochu jako já. Nechce svatbu ani děti, navyžaduje mou pozornost a péči. Má své záliby a dokáže se jim věnovat hodiny. A především splňuje jednu podmínku, kterou jsem dlouho hledala - je chytřejší než já. A je stejně málo jako já k nějakému užitku. U ničeho nevydrží. Už byl v životě výborným šachistou, dobrým sportovcem, profesionálním pianistou, a teď se věnuje profesionálnímu pokru coby hráč i učitel. Mí rodiče to samozřejmě nenesou dobře. Nemají rádi exotiku. To by mě tak netrápilo, a hlavně mě to nepřekvapuje. Překvapuje mě spíš to, že jsou na tom stejně i mí přátelé. Pro ně je největší touhou a životní metou přiměřený úspěch v kariéře, nebo v rodině. Nechápou, že když si dělám nějaký kurz, nebo se něco nového učím, není to proto, abych pak v tomto oboru pracovala - že to dělám jen pro radost. Někdy to dělám třeba jen pro ně - potřebují-li pomoc, nastuduju problém, předložím možná řešení, a tím to pro mě hasne, byť mi to třeba zabralo hodiny, dny, týdny studia informací. Je pro mě těžké porozumět lidem. Tedy, já vím, proč jednají, jak jednají. Jaké mechanismy je k tomu vedou. Ale nerozumím tomu, proč to tak je. Proč je jeich svět tak malý, když by mohli jen vystrčit hlavu ze své ulity, a objevili by to všechno kolem sebe. Mají pocit, že jim to takto stačí. Já ten pocit nemám. Tíživě si uvědomuji, kolik toho nevím, a co všechno se nikdy nestihnu naučit. Děsí mě to. Děsí mě, že nebudu žít tak dlouho, abych se dozvěděla všechny ty novinky, co nás čekají. Co mě ale děsí nejvíc? Nevím, jak moc nad touto věcí přemýšlejí ostatní, ale já každý den - nejsem dost chytrá. Už ve škole mě traumatizovalo, že nejsem génius, kterému by šla jedna věc skvěle, a ostatní vzal ďas. Že příroda rozmělnila mé schopnosti do tolika směrů, ale naprosto neužitečně - v ničem nejsem nejlepší. Abyste mi rozuměli - nemám nutně namysli nejleší na světě. Stačilo by mi lepší než v tom ostatním - já bych tím pádem věděla, kam se zaměřit. A nebo naopak, proč mi nejdou všechny věci tak nějak průměrně, pak bych si mohla jednoduše vybrat nějaké to nudné povolání, a k tomu bych měla pár koníčků. Je to ovšem neustálý tlak - jednak od mého okolí: "Proč neděláš to a to, proč mrháš svým potenciálem. Kdes už mohla dnes být. Je to škoda." Nemůžu jim zkrátka vysvětlit, že si nemůžu tak jednoduše vybrat jednu věc (jsem navíc dost špatná ve volbách a výběru - je třeba zvážit tolik aspektů, že nakonec nezvolím ani jednu z možností). A tlak je to i z mého nitra. Ano, můžu dělat všechny ty věci, které mě baví - některé jako práci, některé jako koníčka, nebo přivýdělek atd. Ale to pořád nezabrání tomu, abych si nepřipadala, jako že jsem něco ošklivě prošvihla. Je mi už tolik, a čas tak strašně ubíhá. Proč jen nejsem o něco chytřejší? A nebo naopak hloupější? Nevím, co z toho bych brala. Upřímně. Nemyslím si, že bych měla malou sebedůvěru. Jsem sice introvert, spíše tichý typ, ale víru v sebe mám. Možná proto si tak bolestně uvědomuju své limity. Ano, skutečně mi řada věcí napříč polem oborů jde kvalitativně lépe, než většině lidí (někdy mi trvá pochopit, že jim to nejde, nevnímám to jako něco extra, dokud nezjistím, že ostatní to nesvedou). Ale nic mi nejde DOST! Díky výše popsanému nejsem moc nadšená z lidstva jako takového. Denně vidíte, jak se lidé projevují, hlavně v dnešní internetové době. Šílím z toho. Kde najít normální osoby? A tím možná najít sebe...? Děkuji za čas, který jste věnovali tomu ukrutně dlouhému "dotazu". Možná se mezi Vámi najde někdo,, kdo tohle dumání zná sám, nebo se s ním setkal u jiných. Protože na koho jiného se obrátit, než na budoucnost našeho duševního zdraví :-) Přeji Vám hodně štěstí ve studiu a krásné letní dny. V.

Verien zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za ocenění, pevně věříme, že poradna je smysluplný projekt. Obracíte se na nás s několika tématy, pokusím se je shrnout. Píšete nám, že už od malička moc nezapadáte mezi ostatní a bylo pro Vás vždy snadné se učit novým věcem, vše Vám šlo přirozeně. V dětství bylo pro Vás náročné se přizpůsobit školskému systému, učení Vám přišlo příliš jednoduché a nesmyslné a opovrhovala jste spolužáky, že nezvládají učivo tak hladce jako Vy. Dodnes nemáte problém vyjádřit na věci upřímný názor bez servítek, což je pro druhé někdy těžké přijmout a prý působíte panovačně. Na vysoké škole jste si prošla depresivním obdobím, několikrát jste se pokusila o sebevraždu. Školu jste nedokončila, sice Vám studium šlo, ale nedokázala jste se donutit napsat bakalářku. Ani dnes nemáte potřebu zkusit studovat, je to pro Vás moc dlouhé a neobjevila jste nic, co by Vás bavilo. Od té doby střídáte zaměstnání, v rutině nevydržíte a nedaří se Vám zapadnout do kolektivu, protože jste inovátor, což jiným nevyhovuje.

Uvádíte, že Vaše vztahy s kamarády jsou často o tom, že za Vámi chodí pro radu nebo s žádostí o vyřešení problému, což Vám nečiní potíže. Máte radost, když můžete nastudovat novou problematiku nebo získat novou dovednost. S nadšením se do něčeho intenzivně pustíte, ale bohužel u ničeho dlouho nevydržíte. Chápu, že Vás to trápí. Ráda ovšem čtu, že děláte věci, protože Vás baví, a ne s úmyslem, že Vám to něco přinese. Domnívám se, že není nutné vykonávat činnost vždy jen s nějakým záměrem. Myslím, že je fajn umět si užít cestu a ne jen výsledek. Ráda byste se už ale rozvíjela jen v jednom směru, naučila se něco pořádně a byla v tom skutečně dobrá. Avšak nevíte, jaké zaměření by pro Vás bylo nejlepší. Jste všestranně nadaná, ale vnímáte to jako neužitečné, protože toužíte po tom být v jedné oblasti génius, v něčem opravdu vynikat. Ptáte se nás, jak najít sebe a normální lidi, se kterými si budete rozumět. Lidi, kteří nad věcmi přemýšlí jako vy, z více úhlů pohledu a dokáží myslet mimo svou ulitu. Asi není lehké na ně narazit, ale myslím, že stojí stále zkoušet hledat lidi, se kterými budete na stejné vlně a být otevřený novým vztahům.

Když čtu Váš dotaz, vnímám, že je ve Vás opravdu hodně myšlenek a pocitů. Věřím, že je těžké je unést sama, zvláště když už dlouhodobě cítíte, že mezi lidi moc nezapadáte. Je fajn, že jste se rozhodla je s někým sdílet. Není lehké se někde takto otevřít, dokázat mluvit o svých kladech i záporech. Chápu, že se trápíte tím, že u ničeho nevydržíte. Zároveň chápu, že opravdu složité v životě najít něco, co Vás bude skutečně bavit a budete v tom opravdu nejlepší, obzvláště, když máte tolik možností na výběr. Představuji si, jak silná je Vaše touha dokázat si vybrat jeden směr a být v tom opravdu dobrá, a jak se možná cítíte zoufale, když to nenacházíte. Myslím, že tuto touhu má spoustu dalších lidí, kteří se nespokojí jen s tím být chytrý, ale chtějí stoupat výše. Když přemýšlím nad tím, kde takové lidi najít, napadá mě, že možná na někoho narazíte v nějakém zájmovém spolku, kde jsou lidé často velice cílevědomí a nadaní. Lidé, co rádi přemýšlí a jsou otevření zkoušet něco nového se také často na nějaké konferenci či přednášce. Dnes se dají navázat vztahy i na internetu, napadá mne např.na diskuzním fóru, kde se řeší nějaké zajímavé téma nebo třeba narazíte na web inspirativního člověka, kterého byste chtěla oslovit. Jako Váš úspěch v hledání vnímám i to, že jste našla přítele, který je Vám podobný a je velmi chytrý, i když rozumím, že byste kolem sebe měla raději více takových lidí. Také mě napadá, že by ostatní lidi mohlo zajímat i to, jakým způsobem se zvládáte tolik věcí efektivně naučit, protože to spoustě lidí nejde a chtěli by to umět. Napadlo mě, zda právě tato schopnost a její další předávání, by nemohla být právě Vašim největším talentem. Naučit kohokoliv, cokoliv nebo mu vysvětlit, jak se to může efektivně naučit sám.

Říkám si, jestli Vám něco přineslo i jen samotné sepsání tohoto dotazu nebo jestli Vás napadne nějaký nový pohled na Vaši situaci, když si to zkusíte přečíst znovu. Někdy pomáhá vidět věci napsány před sebou, může nám to umožnit podívat se na sebe jinýma očima, než to děláme běžně. Říkám si, jestli jste už s někým z blízkých mluvila o všem tak, jak píšete nám. S přítelem, rodinou nebo někým z přátel, ke komu máte nejblíže. Možná když uslyší Váš příběh a to, co prožíváte, takto celistvě podané, mohou lépe pochopit, proč je pro Vás náročné se ustálit a jak se cítíte mezi jinými lidmi. Třeba společně najdete způsob, jak by Vás ve Vašem hledání sebe sama mohli podpořit a být při Vás, když to budete potřebovat. Bývá úlevné cítit, že máte u sebe lidi, co Vám přejí, ať najdete to, co chcete. I když se to nemusí zdát, lidé, kteří nás dobře znají, mohou mít někdy trefný postřeh, který Vám může pomoci zorientovat se v sobě.

Uvádíte, že jste už psychiatra i psychologa vyhledala, ale nedostala jste uspokojivou odpověď na to, co můžete dělat. Získala jste diagnózu dystimie a radu, že byste měla dospět a usadit se, což Vám v hledání sebe sama nepomohlo. Chápu Vaše rozčarování a mrzí mě, že jste nebyla spokojena. Jednání se kterým jste se setkala určitě nezní profesionálně. Myslím, že by ale byla škoda na tento typ pomocí zanevřít. Existuje spousta psychologů i terapeutů z různých směrů, nabízející rozličné druhy pomoci. Stává se, že ne vždy nám odborník sedne, proto se vyplatí vyzkoušet jich více, než nalezneme toho, co nám opravdu vyhovuje. Domnívám se, že jiný psycholog/psychoterapeut by k Vašemu trápení mohl přistupovat odlišně a mohlo by se Vám podařit společně rozklíčovat, co byste mohla udělat, abyste poznala, kdo jste a kudy se můžete vydat dále, abyste byla spokojená. Spousta psychologů/psychoterapeutů nenabízí lidem jen své myšlenky a nové postřehy, ale také vhodné otázky, které Vám pomohou si sama přijít na to, co Vás tíží. Probrat své starosti s někým neutrálním, mimo Vaše běžné vztahy, může být efektivní v nalezení nových úhlů pohledu a možností. Člověk, který nás nezná, může myslet mimo zaběhnuté schéma, které o sobě má i naši blízcí máme, i když si to nemusíme uvědomovat. Díky tomu psycholog někdy přijde na něco, co by nás samotné vůbec nenapadlo. Někteří psychologové pracují i se zážitkovými cvičeními, kdy Vás mohou uvést do neznámé, ale bezpečné situace, kde prožijete něco, co dříve ne, a tak na sobě odhalíte nějaký dříve nepoznaný aspekt Vaší osobnosti. Napadá mě, že byste si klidně mohla o terapeutických směrech přečíst nějakou knihu v knihovně nebo koupit v knihkupectví, aby Vám výběr usnadnila. Třeba skutečně zjistíte, že se Vám některý z existujících směrů líbí a chcete jej vyzkoušet. O výběru dobré publikace je nejlepší poradit se s knihovníkem nebo knihkupcem.

V zorientování se ve Vašich silných stránkách a vizích by Vám mohl poradit i kouč. Koučink se zaměřuje především na seberozvoj, na naplňování ambicí a posilování vlastností, které byste chtěla mít. Zkuste se poptat známých, jestli nemají na někoho tip nebo pohledejte na internetu, koho lidé doporučují. Kdybyste nikoho nenašla v místě bydliště, můžete se domluvit na Skype konzultace, někteří je poskytují. Psychologa/psychoterapeuta můžete hledat např.na www.znamylekar.cz, kde jsou i komentáře jiných klientů, které Vám mohou pomoci ve výběru vhodného profesionála.

Přejeme, ať brzy najdete Váš cíl a cítíte se dobře.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
16.8.2018

Prezentuji se jako perfektní člověk, uvnitř se ale cítím na nic

Zdravím, už fakt nevím, co se sebou mám dělat. Jsem dost stará na to, abych měla život tak nějak v pořádku a na veřejnosti se prezentuji jako někdo, kdo má jasně vyhraněný názor, nebojí se ostré konfrontace, má perfektní vztah a perfektně naplánovanou budoucnost. Pravda ale je, že jakmile například jedu domů za rodičema a jsem od přítele, se kterým bydlím, déle jak den, přepadají mě divné stavy. Nic se mi nechce, nemám chuť jít za kamarádama a začnu hrozně přemýšlet o dost depresivních věcech. Například jaké by to asi bylo, kdybych umřela nebo co kdyby se stalo něco někomu dalšímu, koho mám ráda, co bych dělala potom... Potom se mi spustí binge eating, což je můj druhý problém... I když jsem už z anorexie přes 6 let venku, pořád bojuju a poslední dobou, co jsem přibrala (učila jsem se na státnice, takže žádné cvičení a byla jsem zavřená doma s čokoládou), mi nejde se vrátit do nějakýho normálního režimu. Jsem celá nafouklá a cítím se prostě absolutně na hovno. Nechce se mi ani do hospody s kamarádama, protože mi to přijde jako mrhání kaloriema; ale když piju s přítelem, tak mi tohle nikdy nevadí... Cítím se méněcenná a úplně k ničemu, protože se s tímhle nedokážu vypořádat a dát se nějak do kupy. Připadám si jako závislá na příteli, snažím se dělat věci sama nebo trávit čas i s někým jiným, ale máme 99 % koníčků stejných, takže když chci jít třeba na koncert, tak jdu s ním, protože máme rádi stejné kapely. Přes semestry se to vždycky trošku zlepší, protože mám spoustu práce, ale večery stejně trávím doma, protože venku bych 1. musela pít (= kalorie), 2. přišla bych domů pozdě, takže bych se nevyspala, plus bych pravděpodobně měla další den kocovinu (= byla bych absolutně nepoužitelná a to prostě nejde, musím chodit a dělat věci do školy), 3. proč chodit ven, když mám doma seriály a přítele... Všechno si uvědomuju, chci na sobě pracovat, koukám na různá pozitivní videa atd, ale prostě vždycky nakonec skončím na dark tumbrl nebo u nějakých hodně depresivních knih/příběhů/fanfikcí a pak to dopadá jako dneska: píšu si tady nesmysly. Pomáhá mi cvičit, ale ne vždycky mi tyhle stavy dovolí jít do posilovny a taky v té posilovně nemůžu být celé dny, takže se ty myšlenky po chvíli zase stejně vrátí. Trošku jsem se o tomhle bavila s přítelem, hlavě co se toho jídla týče, ale on tomu nerozumí, protože nikdy s ničím takovým neměl problém, ani se nesetkal s nikým, kdo by měl nějaké podobné problémy. Mám budoucnost krásně naplánovanou a nikdy jsem neměla problém s dosáhnutím cíle, co se "profesního" života týče, ale už mě to nebaví, chci být normální i v hlavě... Vůbec nevím, co jsem napsala, přijdu si strašně hloupě, proč tohle vůbec řeším a proč se prostě neseberu a nejdu něco dělat, ale občas to prostě nejde... Nechápu, proč pro mě nebylo těžké sednout si a napsat si plán 6 týdenního učení na státnice, naučit se, udělat státnice a být v klidu, ale nedokážu si sednout, říct si, že se budu socializovat a pracovat na tom, abych byla víc samostatná a měla i svůj život a abych jedla jako normální člověk a ne jako 5 slonů a já nevím prostě všechno, ach jo, tohle je fakt shit, pardon... už to píšu asi po 5. a stejně nevím, jestli to mám odeslat a někoho tím otravovat, protože to asi stejně nedává smysl a nebo se na to vykašlat, jít se vyspat a další den to prostě zkusit znova a líp

x zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

píšete o rozdílu mezi tím, jak se prezentujete navenek a jak se cítíte uvnitř. Občas se Vám stane, že dost přemýšlíte, nemáte na nic chuť a cítíte se méněcenně. Z Vašeho dotazu chápu, že Vás také občas přepadne binge eating, neboli přejídání. Cítíte se také být závislá na příteli, se kterým trávíte hodně času. Ve Vašem dotazu také vnímám velkou chuť na sobě pracovat a cítit se lépe, čehož si velmi cením a ráda bych Vás v tom podpořila. Cítím, že pro Vás asi nebylo lehké dotaz napsat. Jsem velmi ráda, že se Vám to nakonec podařilo a cením si důvěry, se kterou jste se na nás obrátila.

Chápu, že pro Vás nemusí být lehké přijmout, když v některých situacích normálně fungujete, zvládáte je perfektně a jindy Vás přepadají černé myšlenky a Vy pak najednou nevíte, jak z toho všeho ven. Je přirozené, že občas přemýšlíme nad negativními věcmi. Každý jsme také od přírody nějak nastavení. Problém nastane tehdy, když si uvědomíme, že nám to vadí a chtěli bychom žít jinak a nevíme, jak na to. Vy píšete, že byste si přála být normální v hlavě. Představuji si, jak náročné může být, když máte pocit, že se Vám s těmito myšlenkami nedaří nic dělat i když jindy máte vše pod kontrolou a svůj život máte perfektně naplánovaný. Oceňuji proto, že bojujete a kolik energie dáváte do hledání řešení. Píšete, že jste se o tom, jak Vám je, již trošku bavila s přítelem, což je skvělé. Někdy nevadí, že ten druhý, komu se svěřujeme nemá s podobným trápením zkušenost. Lze nalézt rozličné způsoby, jak Vám může být oporou v tom, co prožíváte. Můžete se společně zamyslet nad tím, co by Vám mohlo ulevit či pomoci. Napadá mě také, zda máte kromě přítele ve svém okolí ještě někoho, komu byste se mohla se svými pocity svěřit. Možná by Vám mohl být oporou někdo z Vašich blízkých, třeba rodinný příslušník anebo kamarádka. Podobným rozhovorem byste mohla zjistit, že nejste sama, kdo se někdy s podobnými pocity potýkal.

Píšete, že byste se ráda více socializovala, byla samostatná a jedla jako normální člověk. Jídelní návyky každého z nás jsou individuální a nemusí znamenat, že pokud nejíte stejné věci jako Vaši přátelé, je to nutně špatně. Pokud máte pocit, že je s Vašimi jídelními návyky něco v nepořádku nebo máte zase potřebu se přejídat, můžete zkusit kontaktovat organizaci Anabell, která má i linku důvěry a poskytuje specializované poradenství v oblasti výživy. Co se týče socializace a samostatnosti, tak z Vašeho dotazu cítím, že jste aktivní, pracovitá a organizovaná. Možná byste mohla zorganizovat společnou akci s kamarády, kde byste se nemusela bát, že Vás budou nutit jíst a pít něco, co nechcete. Mohla byste místo setkání vybrat sama tam, kde to máte ráda a nemusela byste se tak obávat kalorií v hospodě. Napadá mě také, že byste svým kamarádům mohla vysvětlit, že je Vám nepříjemné chodit někam, kde máte obavu z velkého příjmu kalorií a oni by tak mohli porozumět tomu, jak se cítíte a třeba by Vás pak podpořili. Napadá mě také, že nemusíte s druhými chodit ven jen za jídlem a pitím, ale třeba ve svém okolí najdete někoho, s kým byste mohla zajít na výlet anebo například cvičit, což píšete, že Vás baví. Napadá mě, jestli třeba v posilovně nenajdete nějakého fajn člověka, se kterým byste sdílela životní styl a nemusela se bát, že by nepochopil například právě Vaše rozhodnutí nepít alkohol. Možná byste se touto formou sociálních experimentů mohla více osamostatnit a nebýt tolik závislá na příteli. Bývá také dobré, pokud se nám něco podobného podaří zvládnout či překonat, tak se něčím odměnit, a to i za malé pokroky.

Je přirozené, že se chcete cítit v pohodě nejen navenek, ale i uvnitř. Svěřujete se nám s tím, že se na sobě snažíte pracovat, například sledováním pozitivních videí. To je velký krok kupředu. Možná by Vás také mohla zaujmout literatura s motivační tématikou, které v knihkupectví nebo v knihovně naleznete spoustu a o výběru se můžete poradit s některým ze zaměstnanců. V dotazu se nám svěřujete o tom, že Vám občas přicházejí na mysl myšlenky o smrti. Kdykoliv, když budete cítit, že potřebujete podporu, se můžete obrátit na některou linku důvěry, která nabízí podporu na telefonu nebo chatu. Občas na to člověk prostě sám nestačí a není se vůbec za co stydět. Možná byste také mohla najít oporu u odborníka, který se duševní pohodou zabývá. V případě, že byste se tak rozhodla, můžete se obrátit na psychologa nebo psychoterapeuta, jejichž seznam naleznete například na webu www.znamylekar.cz. Dnes existuje řada terapeutických technik, které by Vám mohly pomoci, abyste mohla ve všech oblastech svého života fungovat stejně efektivně jako v práci a ve škole. Nebojte se tedy porozhlédnout a hledat takový terapeutický směr, který by Vám byl nejbližší.

Přejeme, ať brzy naleznete pohodu

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
15.8.2018

Bývalá přítelkyně odmítá obnovit vztah, ale přitom mě přestala odhánět

Dobrý den prosím o malou radu,přítelkyně mě opustila po roce vztahu,vše nám bez problému klapalo až na její dceru 12 let která občas mě nechtěla v domě,s bývalým manželem mají střídavou péči jeden týden u taty jeden tyden u mamy takže když byla u mamy chtěla mamku jen pro sebe ,jednoho dne řekla malá že nechce abych tam chodil a tím začal náš konec hned po tom řekla že už mě nemiluje nechce se mnou být že chce být sama,ještě podotknu z byvalého manželstvý před 8mi lety kdy ji chlap asi psychycky docela deptal tak je asi s tím pořád nevyrovnaná,tak řekla že chce čas na rozmyšlenou,po měsíci jsem se ozval ani mi mobil nezvedla nic prostě konec další měsíc jsem se ozval to se mnou docela mluvila ale pořád tak nějak nechtěla vztah ted par dní zpátky jsem s ní mluvil opět už se chovala jinak hodinový rozhovor kdy jsem ji trochu promlouval do duše poslouchala ani hovor nechtěla ukončit jen řekla nenavidím chlapy nechci chlapa ted to tak mám tak to tak ted nech být a já pořád doufám že se to změní,neřekla nech mě být už to nemá cenu nikdy nevolej mi a pod,myslím si že mě nedokáže opustit abych navždy odešel z jejího života nebo nevím bojí se se mnou jít na kafe težko říct co se děje,samozřejmě jsem jí řekl že kamarád s ní nikdy nebudu , mužu poprosit nějakou odpověd? prosím ji je 39 mě 37 jsem bez dětí ona ještě má syna 19 let,budou to tři měsíce co nejsme spolu má to nějakou šanci ještě?proč mě neignoruje a nepošle do haje děkuji moc za ohlas .Z.

pan B zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

píšete nám, že Vás po roce bezproblémového vztahu opustila přítelkyně. Stalo se tak poté, co její dcera řekla, že Vás doma nechce. Přítelkyně Vám oznámila, že už Vás nemiluje a chce být sama. Nejdříve se Vám neozývala, ale před pár dny už s Vámi mluvila. Sice s Vámi být nechce, ale ani Vám neřekla, ať už ji nevoláte, a tak si říkáte, že Vás možná nechce tak úplně opustit. Máte pocit, že asi ještě není vyrovnaná s tím, jak se k ní choval bývalý muž. Nejste si jistý, jak si její chování vyložit. Ptáte se nás, jestli by vztah ještě mohl mít nějakou šanci a také proč Vás neignoruje, když tvrdí, že ve vztahu nechce pokračovat.

Představuji si, že jste asi smutný z rozchodu, který jste neočekával, protože vztah Vám fungoval. Stává se, že dětem noví partneři jejich rodičů nesednou, i když nedělají nic špatně. Mají ve svém domově někoho pro ně cizího a mohou mít obavy, co bude. Je možné, že Vaše přítelkyně chtěla udělat vše pro to, aby se její dcera měla dobře a mohlo to tak ovlivnit i partnerčin postoj k Vám. Zároveň ji mohla ovlivnit i dřívější negativní zkušenost s manželem nebo nějaká jiná událost. Příčin může být i více.

Chápu, že jste z partnerčina chování zmatený, když s Vámi teď trochu komunikuje a neřekla Vám jasně, ať už ji nekontaktujete. Možná sama neví, co teď dělat a je pro ni těžké říct Vám jednoznačné stanovisko. Říkám si, že třeba potřebuje chvíli klidu sama pro sebe, aby si vše ujasnila. Napadá mě, že byste mohl zkusit si s ní promluvit bez toho, aby Vám na konci rozhovoru musela říct ano či ne. Můžete se jí zeptat na to, co teď prožívá, co se jinak u ní v životě děje a dělo před pár měsíci a snad se tímto i dostanete k okolnostem Vašeho rozchodu. Může Vám to pomoci ji lépe pochopit a třeba si i ona utřídí myšlenky a dá Vám pak odpověď na Vaši otázku, zda má vztah ještě šanci. Zároveň i Vy jí můžete vysvětlit, jak se cítíte a jak Vám bylo, když se s Vámi znenadání rozešla. Možná si neuvědomila, jak její chování mohlo působit, a tak může být prospěšné, když uslyší i od Vás, jak těžké to pro Vás je žít v nejistotě, když neznáte důvody jejího rozhodnutí. Může se Vám také ulevit, že jste ji řekl vše, co jste měl na srdci a že nezůstalo nic nevyřčeno.

Co lidem v podobných situacích často pomáhá je také být v kontaktu s blízkými, rodinou nebo přáteli, a sdílet s nimi, co cítíte a nad čím přemýšlíte. Druzí nám mohou poskytnout zajímavé postřehy k situaci a podporu, která většinou přináší úlevu a sílu v obtížných chvílích. Další možností je promluvit si o tom, co Vás trápí s psychologem/psychoterapeutem. Můžete zkusit společně rozklíčovat, co rozchodu předcházelo, jestli přítelkyni mohlo něco vadit, nebo si uvědomíte nějaké nové souvislosti. Můžete také hledat způsob, jak se od ní vhodně dozvědět, jaký postoj teď vůči Vám má, co můžete ještě pro vztah udělat. Také s ním můžete probrat cokoliv, co Vás tíží. Zkuste se zeptat známých, jestli by Vám někoho nedoporučili nebo hledejte na internetu, třeba na www.znamylekar.cz, kde jsou komentáře jiných klientů.

Přejeme, ať se Vám brzy podaří situaci pochopit a máte se dobře.

Tým poradny    

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 26-50 z 1158 → stránka: 123